Kota Bharu a jižní Thajsko
neděle 8. 7. 2001 – Kota Bharu, Narathiwat, Hat Yai
Vlak do Kota Bharu jezdí jen třikrát denně, a říkají mu „jungle train“. Chceme jet ve 2.10, ale vlak má zpoždění, a proto odjíždíme ve 2.40. Pořád je to ještě dobrý, protože vlak opačným směrem má sekeru několik hodin. Z našich míst musíme vyhodit pár spících Malajců. Je to expres, takže jízdenka z Jerantutu do Passir Mas stojí 17 RM. Na nádraží nám sice řekli, že do Wafar Bahru dojedeme za stejnou cenu, ale průvodčí ve vlaku má jiný názor, a kasíruje nás o další 1 RM na osobu (zlodějíček jeden).
Po rozednění zjišťuji, proč se mu říká jungle train: jedeme zkrátka džunglí… Vede tudy jen jedna kolej, takže uvažuji, jak se tady vyhýbají vlaky jedoucí opačným směrem. Vláček na nerovných kolejích kodrcá a hopsá, jako by chtěl každou chvíli opustit koleje. O půl osmé přijíždíme do Wafar Bahru. Usmlouváme taxíka z 10 RM na 6 a hurá do Kota Bharu.
U informačního centra snídáme a jdeme si trochu projít město. Je mnohem ospalejší a špinavější, než města na západním pobřeží. Úplně všechny ženy už mají hlavy zahalené šátky. Je to tu „mnohem víc cítit Asií“ než v jiných městech. Procházíme starý trh, ale mnohem víc se nám líbí velice živý a barevný ústřední trh (Central Market) s prodavačkami sedícími na obrovských dřevěných stolech mezi ovocem nebo jiným zbožím, které prodávají.
Pak už nám naše srdce velí zvednout kotvy a vyrazit do Thajska… Busem č. 27 jedeme turisty málo používanou cestou přes Pengkalan Kubor. Loďka nás převáží přes hraniční řeku do Thajska, do Ban Taba. Okamžitě vidíme rozdíl: ještě o trochu víc špíny a bordelu.
I dopravní prostředky se liší. Sedáme do mikrobusu – dodávky s asi 8 místy na sezení a jedeme do blízkého městečka Narathiwat. Kousek od něho je královská letní rezidence, ve které král pobývá dva měsíce v roce.
Necháváme se vyhodit u rybářské vesnice, kde obdivujeme malované rybářské lodě. Přes most přecházíme na ostrůvek, kde si objednáváme „to, co jedí lidé u vedlejšího stolu“. Nikdo tady totiž anglicky ani nehlesne, a s naší thajštinou to taky není tak slavné… Zjišťujeme, že to je polívka z nějakých žaludků, a je hodně kořeněná, takže nás po jídle pěkně pálí huba.
Po jedné ze dvou „hlavních ulic“, Thanon Phupa Phakdi, docházíme odrbanými ulicemi do centra. Turisti sem asi moc často nejezdí, protože nás lidi zdraví a mávají na nás. V centru má být autobusové nádraží. Není. Je tu jen jakási naznačená autobusová zastávka, ale od lidí se dozvídáme, že autobus odsud do Surat Thani, kam chceme jet, prostě nejede. Musíme trochu improvizovat, bereme další minibus, a za tři hodiny dorážíme do Hat Yai.
Marně se snažíme sehnat autobus do Surat Thani. Dnes už nejede (poslední jel kolem 15 hodin). Jedeme songthaewem (místní „taxi“ – náklaďáček, kde se sedí na dvou podélných lavičkách na korbě) k vlakovému nádraží. Zrovna (19.25) odjíždí poslední vlak a kromě toho už jsou stejně vyprodané lístky… Holt asi zůstaneme v Hat Yai.
Po celkem dlouhé anabázi nacházíme levný a volný hotýlek na jižním konci Thanon Niphat Uphit 1. Asi za 30 Kč se nadlabáme v sousední restauraci a jdeme se podívat do obchodů v centru.
pondělí 9. 7. – vlak 3. třídy, Surat Thani, noční trajekt na Ko Pha-Ngan
Dneska se můžeme vyspat do růžova. Pak měníme peníze a jdeme na vlak do Surat Thani. Odjíždí v 11.30 a je to lokální vlak 3. třídy. Do Surat Thani je to asi 300 km, a vlak stojí jen 55 B (bahtů, to je asi 48 Kč). Už samotná jízda vlakem je tady zážitkem…
Staví v každé prdeli. Sedíme na dřevěných lavicích u otevřených oken a pozorujeme krajinu. Je opravdu na co se dívat. Rýžová políčka se střídají s pasoucími se buvoly na mokřinách, občas se projíždí lesem, občas vláček staví v malinkých vesnicích. Stojí zde jen několik odrbaných dřevěných domečků, a na cestách z červené hlíny mezi nimi se hemží spousta lidí na motorkách. Na motorce tu klidně jedou i 3 nebo 4 lidi zároveň, a všichni se přitom nádherně smějí… Lidi vystupují a nastupují do vlaku, a každý se na nás zvědavě dívá.
Měli jsme strach, že budeme hlady, ale vlakem pořád sem a tam pendlují prodavači a doslova nám vnucují své zboží, od ovoce přes různé sladkosti až po pečené kuře s rýží. A dokonce nás učí výslovnost základních thajských slovíček, takže absolvujeme první lekci thajštiny.
Do Surat Thani přijíždíme kolem 19.00. Samozřejmě, že už autobusy do centra nejezdí, takže musíme taxíkem. U mola Ban Don, které je 15 km od nádraží, kupujeme lístky na noční „spací loď“ na ostrov Ko Pha-Ngan. Pak si jdeme trochu projít centrum, nic moc, ale svůj účel – zasytit naše žaludky – tato procházka plní dokonale. Na cestu si kupujeme 20 velkých těstových sladkých koulí s párkem uvnitř a pak už hurá na loď.
Uléháme na palubě na hromadné matraci – jeden vedle druhého, naše lůžka označují čísla na bortu paluby. Naštěstí nás jede jen asi 20, a na této palubě je 130 míst, takže prostoru i klidu ke spaní je dost.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I, II, III, IV, V, VI, VII. VIII, IX.
Autor: Jan Václavík
http://web.telecom.cz/honzav/index2.htm