Severní Thajsko
pondělí 16. 7. – Chiang Mai, přejezd do Pai
…ale do Chiang Mai nás nákonec dovezli. Hned nás přemísťují do dodávky, dohazují nám jakýsi hotel a odrazují od cesty do Pai, že prý tam chytneme denžskou horečku. To jim tak baštím.
Trošku procházíme „město chrámů“. Na to, že je velké zhruba jako Olomouc, jich má neuvěřitelný počet – přes 300. Bohužel, zdá se, že už ho taky „dobyli turisté“, kterých zde potkáváme celkem dost. Prohlížíme majestátnou stúpu v chrámu Wat Chedi Luang, která pochází z roku 1441 a je chráněna Unescem, a pak nejstarší ve městě Wat Chiang Man. Křišťálová socha deštivého Buddhy, kterou jsme zde shlédli, skutečně přivolala déšť (který tady v JV Asii, ačkoliv by mělo být monzunové období, potkáváme skoro poprvé). Rychle sedáme na dodávkového taxíka a jedeme na autobusové nádraží. Bus do Pai jede za dvě hodinky, to se ještě stihneme suprově najíst přímo na autobusovém nádraží a poslat mailíka domů.
Autobus je malý a mezi sedačkami skoro není místo na nohy (já tam ty nohy ještě nasoukal, ostsatní už ne). Cesta se pěkně vine do kopců, autobus jede 135 km neuvěřitelné čtyři hodiny. Po přestávce na jídlo pouštíme sednout párek Thajců, a protože je autobusek celkem plný, sedáme si na schůdky a otevřenými dveřmi pozorujeme za jízdy krajinu.
Kolem půl páté konečně doštracháváme do Pai. Jdeme se hned ubytovat, nacházíme boží, krásné chajdy (bungalovy) v Pai River Lodge, a hned nato si jdeme vyřídit trek. Nakonec se rozhodujeme jen pro dvoudennní trek za 1000 B (organizovaný z Duang Guest House). Průvodcem nám bude dokonce jeden z příslušníků horských kmenů, Karenů, jmenuje se Nom.
Pak se úplně bohovsky nadlabáváme v restauraci vedle autobusového nádraží. Večer relaxuji na terase v Pai River Lodge a poslouchám místní kytaristy, kteří s elektrickými kytarami fakt válejí, zvládají i Hendrixe!
úterý 17. 7. – trek za horskými kmeny
U Duang Guest House ráno přebalujeme své tři švestičky a půjčený spacák do půjčených džunglových batůžků (vše je v ceně treku). Asi hodinku musíme přežít na korbě dodávky, které nás veze po silnici směrem na Soppong k vesnici kmene Lisu. Vyrážíme na trek ještě se třema Němkama, průvodcem a jeho přítelem (jmenuje se Óó).
Asi hodinu jdeme po blátivé lesní cestě (po asi desátém brodu už na to kašlu a brodím tak, že potůček prostě projdu. Ještě, že mám svoje zlaté sandálky Xapatánky). U přístřešku, kde zrovna svačí nějací „domorodci“, jak přezdíváme příslušníky horských kmenů, zahýbáme do džungle. Ve skutečnosti to domorodci nejsou, protože do thajských hor migrovali teprve asi během posledních dvou set let z Tibetu, Barmy, Číny a Laosu.
Po dalších 45 minutách přicházíme do vesnice kmene Karen, kde nás vedou do jedné z chýší a hostí. Obědváme rýži se zeleninou (výborné). Po obědě si procházíme vesnici, moc lidí nepotkáváme. Jedna žena slupkuje rýži, v dalším baráčku sedí na zápraží stařec se dvěma dětmi, opodál několik mužů pokuřuje cigarety.
Pokračujeme dál bambusovou džunglí, občas míjíme malá rýžova políčka. Průvodce Nom nám ukazuje, co vše se dá v džungli jíst, kořínky rostlin počínaje, přes kůru stromů, až po bambusové výhonky (ty se však mají před jídlem povařit), takže nám 2,5 hodiny k „vodopádu“ uteče hodně rychle. Vodopádek je vysoký asi jen 2 m, ale dobře se pod ním koupe.
Za dalších dvacet minut jsme na konečné, v opuštěné vesnici kmene Lahu (mladí se už přestěhovali blíž k silnici), kde žije jen jeden muž a jedna žena (pro turisty). Prožíváme velmi pohodový večer a noc v bambusové chýši. Báječně se najíme (i jídlo je v ceně treku), a pozorujeme domorodce. Takovou pohodu jsem dlouho neviděl. A vůbec nepotřebují k životu ani televizi, ani rádio, ani mikrovlnou troubu. Člověk tady začíná trochu přemýšlet…
středa 18. 7. – trek za horskými kmeny
Ráno se vracíme kolem vodopádu a stoupáme do dlouhého táhlého kopce. Nahoře nás čeká překvapení – sloni! Lépe řečeno, mahutové se dvěma slony, kteří nás svezou po džungli!
Plni vzrušení lezeme nahoru na dřevěné sedátko, a necháváme se unášet džunglí… Mahut sedí slonovi za krkem a často ho popohání zvukem připomínajícím „Hůůů!“, protože slon má neustále tendenci se zastavovat, chobotem trhat a žrát okolní rostliny, hlavně bambus. Je to bombastická jízda, slon je nádherné a moc rozvážné zvíře (a „chodí jako důchodce“, teda aspoň to připomínají zadní nohy, které jsou krčeny jakoby do O).
Sloni nás přivážejí do další vesnice (kmene Lahu), kam se na nás po obědě „vrhá smečka“ starých žen, snažící se prodat své barevné oblečky, tašky a jiné věci. Připadá mi to trošku jako sprosté vyděračství, ale protože jsem to stejně chtěl koupit, kupuji sestře malinkou peněženku.
Přes další vesnici kmene Karen se kolem 14 hodin dostáváme zpět do vesnice kmene Lisu, kde jsme včera začínali. Nákladní jeep nás veze zpět do Pai.
Horské kmeny? Přejaly už hodně z civilizace (motorky, oblečení, satelity), a řekl bych, že hodně žijí z turistiky. Jak ale tvrdí zasvěcení – „dům se změnil, ale kultura zůstala stejná“. Rozhodně se nám trek líbil, dlouho budu vzpomínat na pohodové lidičky a průvodce Noma, který dokázal z bambusu vyrobit snad vše, od poháru přes opasek až po vodní dýmku.
V Pai si pak půjčujeme motorky. S klukama jedeme k horkým pramenům asi 12 km směrem na jihozápad, někde se ty motorky zkrátka musíme naučit řídit (půjčili nám je úplně v pohodě i bez řidičáku, a jen za 150 B na 24 hodin). V pramenech se koupat nedá, jsou skutečně vřelé, naštěstí to jde v říčce kousek pod nimi. Večer se opět nacpeme k prasknutí, a pak porážíme jako výběr Evropy (my tři + jeden Francouz) výběr Asie (hoteliéři z našeho River Lodge) ve fotbale na hlavu.
čtvrtek 19. 7. – horami na motorkách, pak zpět do Chiang Mai
Brzo ráno vyrážíme na motorkách směrem na Mae Hong Son. Po asi 1,5 hod. velmi opatrné jízdy horami (serpentiny nahoru a dolů) za lehkého deštíku přijíždíme do vesnice (spíš díry) Soppong. Asi o 9 km dál směrem na sever je náš dnešní cíl, jeskyně Tham Lot.
Pronajímáme si průvodce s lucernou (je to bohužel povinné), ježto nás vede dovnitř, do útrob země. Jeskyně má tři části – hodně velké dómy s pěknými krápníky. Procházíme „část 1“ a na bambusovém voru se plavíme přes ponornou říčku do „části 2“. Škoda, že jeskyně není pořádně osvětlená, byla by to bomba.
Na motorkách se pak vracíme zpět do Pai, vesnice, která se nám líbí čím dál víc, a protože už neprší, můžeme se kochat krásnou scenérií hor. V Pai vracíme motorky a v restauraci u autobusového nádraží dvě hodinky do odjezdu autobusu si dáváme dva chody hlavního jídla, dva mléčné ledové šejky a navrch mísu ovocného salátu, to vše asi 80 B. Thajci nevěří svým očím, co všechno do sebe dokážeme nacpat. Pravda, plný žaludek na cestu autobusem po místních serpentinách není nejlepší nápad…
Autobus jede do Chiang Mai zase skoro 4 hodiny. Ubytováváme se a cestou na noční trh pozorujeme tradiční thajské tance, následované thajským boxem (muai thai). Boxeři nic moc, mají všude chrániče a do profi thai boxu to má daleko. Noční trh má přemrštěné ceny a jsou tam samí turisti. Nicméně, kupuji tam dvě skvělá trička.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I, II, III, IV, V, VI, VII. VIII, IX.
Autor: Jan Václavík
http://web.telecom.cz/honzav/index2.htm