Za thajskou historií - Sukhothai a Ayuthaya
pátek 20.7. 2001 – Sukhothai
Vstáváme ve 4.00. Ve 4.30 už jsme na autobusovém nádraží a kupujeme lístky, abychom v 5.00 mohli vyjet prvním autobusem (jediný neklimatizovaný a tudíž nejlevnější – 122 B) do Sukhothai. V deset tam jsme. (Člověk přemýšlí, kam by za těch pět hodin dojel v Česku; vzdálenosti jsou tady fakt obrovské).
Po zjištění autobusových spojů na zítřek jedeme songthaewem do města a ubytováváme se kousek od Yupa house, u chlapíka jménem Jarapong. V jeho rodinném domě jsou v prvním patře jen tři pokoje, jeden za 100 B pro dva, a velmi pěkné. Jarapong je nebo němý, ale strašně hodný. Stará se o nás jako „o své děti“. Nosí nám větráky, židličky, stolečky, vše, na co jen pomyslíme. Půjčujeme si od něj tři rozvrzané horáky a jedno dámské kolo a vyrážíme „do ulic“.
Z Telekomunikačního úřadu na poště se snažím rekonfirmovat zpáteční letenku z Bangkoku, ale kupodivu se s Bangkokem jaksi nemohou spojit. Naštěstí se mi to daří z telefonní budky…
Pak už se můžeme vydat směrem na Staré Sukhothai.
Asi po třech kilometrech u benzínky odbočujeme z hlavní cesty doprava a přejíždíme přes kanál. Typickou thajskou vesnicí pokračujeme po cestě, která je paralelní s hlavní cestou. Kolem nás domy na kůlech, pod nimi někde přežvykuje dobytek, někde odpočívají lidi - většinou starší. Vnitřek domů tu připomíná prázdnou stodolu, jen uprostřed na bedně stojí a hraje televize. Lidé nás často zdraví nebo na nás mávají. Jedna rodinka nás dokonce zve na dešťovou vodu…
Asi po 14 kilometrech přijíždíme po této vedlejší cestě k prvnímu chrámu v Sukhothai, Wat Chang Lom, lemovanému sochami slonů. Po klikaté cestě projíždíme mezi rýžovými políčky, na některých zrovna vesničané sázejí rýži. Přijíždíme k Wat Phra Pai Luang a pokračujeme na jih. Nějak omylem projíždíme na kole brankou do hlavního komplexu, aniž by po nás někdo chtěl vstupné.
Wat Mahathat, ústřední a hlavní chrám, stojí hned vedle bývalého královského paláce. Je zde několik pěkných, k východu obrácených soch Buddhy, a stúpa ve tvaru lotosového květu. Nejvíc se nám ovšem líbí Wat Sa Si uprostřed jezírka. Nádherně se u něj rozjímá. Sálá z něj atmosféra zašlých časů, kdy ve 13. a 14. století bylo Sukhothai hlavní město prvního ryze Thajského království. Mnohými Thajci je toto období považováno za jakýsi zlatý věk thajské politiky, náboženství a kultury, kdy všichni Thajci měli dostatek jídla a království bylo nedobytné.
Při zpáteční cestě nakupujeme nějaké drobnosti na trhu u cesty. Po večeři relaxujeme v hotýlku „u Jaraponga“.
sobota 21.7. – Phitsanulok, vláčkem 3. třídy do Ayuthayi
Dneska dospáváme, co jsme včera nestihli. Při snídani nás Jarapong mile obletuje, a dokonce nás zadarmo odváží na své „motorové tříkolce“ na autobusové nádraží. Dáváme mu za to pohlednici Prahy a Švédské kapky. (Doporučení: v Sukhothai spěte u Jaraponga Mekkapany. Stojí to za to. Najdete to asi 30 m od Yupa house po ulici směrem k řece, 41/3 Prave Tnakorn Rd., Mekapatana Soi)
Autobusem to trvá jen asi hodinku do Phitsanuloku, kde na znamení vystupujeme těsně za řekou a jdeme se podívat do Wat Phra Si Ratana Mahathat neboli Wat Yai (velkého chrámu) na Chinnarat Buddhu. Tato bronzová socha, odlitá ve 14. století za pozoruhodných okolností, je druhá nejcennější (nejuctívanější) v Thajsku. Kolem hlavy má jakoby zářící svatozář. U sochy a vůbec v celém chrámu je nádherná atmosféra, stačí se posadit na zem a „nasávat plnými doušky“… Kolem spousta modlících se Thajců, které po ukončení modliteb kropí (žehná) mnich svěcenou vodou.
Z chrámu jdeme na nádraží, kde kupujeme lístky do Ayuthayi. Vlak má asi hodinu zpoždění, takže se u nádraží na tržišti můžeme v klidu najíst. Jedeme opět 3. třídou, tentokrát tu ale jsou lavice lehce polstrované. Cesta do Auythayi trvá kolem šesti hodin. Zapíchneme to v Nop Guest House u nádraží, po jídle padám unaven do postele.
neděle 22.7. – Ayuthaya, přes Bangkok do Samut Songkhramu
Vstáváme brzo, v 7.00. Dnes máme celkem nabitý program. Prolézáme místní trh, nabíráme spoustu letáčku v informacích a pak hurá do Wat Phra Si Sanphet. Svého času to byl největší chrám v Autyhaye, sloužil jako královský chrám a palác. Jsou zde tři velké stúpy v jedné linii. Z tohoto chrámu pokračujeme na sever přes ruiny královského paláce, a zjišťujeme, že se sem dá vejít zadarmo (stačí přejít ostnatý plotek naproti mostu k Wat Phra Meru).
Na chrámu Wat Ratburana obdivujeme překrásně zachovalou centrální věž. V chrámu Wat Phra Mahathat mě ohromuje nádherná hlava Buddhovy sochy, zarostlá do kořene stromu. Lezu i na ruiny věže, rozhlížím se kolem sebe a uvažuji, jaké to asi muselo být město, když tu v 17. století žilo milión lidí(!). Ayuthajské království se stalo následovníkem království Sukhothai koncem 14. století. Bylo to jedno z největších a nejbohatších měst v Asii. I když za dobu své existence padlo dvakrát pod kontrolu Barmců, udržovalo styky s většinou evropských mocností a bylo hlavním městem až do roku 1769, kdy bylo centrum království přesunuto do Bangkoku.
Tuk-tukem se vracíme k přívozu, Ayuthaya je ze všech stran obklopena řekami, takže leží vlastně na ostrově… V půl jedné odjíždí vláček do Bangkoku, kam přijíždíme ve 14 hodin. Autobusem č. 7 se přesouváme od nádraží Hualampong na nádraží Wong Wian Yai – zajímavé nádraží jen s jednou kolejí, odkud nám jede vláček do Samut Sakhonu. Tohle taky nechápu; proč pro každý směr mají v Bangkoku jiné vlakové nadraží, a ještě ke všemu dost daleko od sebe?
V Samut Sakhonu jsme kolem 16.30. Přejíždíme přívozem přes řeku, ale na dalším nádraží nám přátelský policista sděluje, že vlak už dnes nepojede, až zítra. Jak se tak rozhlížím kolem sebe a vidím ty rozbité vagóny, stojící už jistě nějaký ten rok na tomto nádraží, mám pocit, že odsud snad ani žádný vlak jet nemůže. Nezbývá nám, než se vrátit zpět přes přívoz, a najít autobus do Samut Songkhramu.
Mapka Samut Songkhramu v našem LP průvodci není, takže absolutně netušíme, kde najít hotel. Naštěstí se dáváme do řeči s přátelským Thajcem, inženýrem, který zrovna dostudoval výšku a umí celkem slušně anglicky. Pomáhá nám najít hotel, a dokonce ho usmlouvat na 200 B za pokoj pro všechny čtyři. Do tohoto městečka asi taky moc turistů nepřijíždí… Dáme si trochu do nosu, nějakej ten melounek neuškodí. („V žádném případě nepijte v Asii vodu z vodovodu, nedávejte si led do nápojů, a vyvarujte se melounů.“ Všechny tyto poučky doktorů, kteří v Asii asi nikdy nebyly, se ukázaly jako zbytečné. Aspoň v Malajsii a Thajsku.)
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I, II, III, IV, V, VI, VII. VIII, IX.
Autor: Jan Václavík
http://web.telecom.cz/honzav/index2.htm