RUSKO
Pořád si nejsem jist, jestli nás do Ruska bez pozvání a bez víza vůbec pustí. Na ruském velvyslanectví nám tvrdili, že pokud jedeme na dobu kratší než 30 dní nepotřebujeme vůbec nic. Kolem čtvrté hodiny ráno vidíme, že měli pravdu a moje obavy jsou rozptýlené - přes vybetonovaný příkop přejíždíme do Ruska. Ti státní příslušníci, kteří víza potřebují mohli dříve využít hojných nabídek hotelů, které jim spolu s povinnou rezervací několika prvních nocí vízum za poplatek 50 dolarů zařídily. Dnes již se prý žádosti o vízum od hotelů zamítají.
Jak projíždíme ranní krajinou vidím, že je dost zanedbaná - silnice značené omšelými cedulemi v ruštině, ve všech městečkách a vesnicích oprýskané budovy, lidi nosí nevýrazné šedé oblečení (i když občas se tu vyskytne hezky oblečený člověk - většinou mladá žena). Před osmou přijíždíme (přesně na čas - zatím tady v Pobaltí vše jezdí přesně nebo jen s malinkým zpožděním) do Kalinigradu.
Kaliningrad
Zaujaly mě tu silně otřískané MHD dopravní prostředky - naše tramvaje (vypadají ale jakoby před tím než je dali sem 50 let vozily kameny v lomu) a pro mě neidentifikovatelné (asi ruskyje) trolejbusy. Na linkových autobusech, které jezdí mimo Kaliningrad je napsáno „KönigsAvto”, což mě udivuje, protože Rusové se od doby kdy tohle město ukořistili (1945) všemožně snažili zničit a zahladit jakékoliv stopy jeho německé historie, včetně původního jména Königsberg (česky Královec). Časy se asi mění i v Rusku a možná se jednou Kant v hrobu obrátí zase na ten správný bok, až bude Kalinigrad znovu přejmenován na Königsberg, jméno, které dostal na počest krále Přemysla Otakara II, jenž toto město založil.
Měníme peníze a trolejbusem se kodrcáme přes půl města do hotelu, který by měl být relativně levný. Ulice jsou docela dobré, ale baráky jsou typicky socialistické králíkárny. Některé trolejbusy jsou české, s emblémem škodovky na přední masce. Takové modely jsem u nás ale nikdy neviděl, asi už je nepamatuju.
Hotel je o trochu dražší než jsme očekávali, částečně i proto, že každý člověk, který do Ruska přijede se musí do 3 dnů registrovat na policii. V hotelích tuto službu poskytnou (no ... je povinná, musíte ji přijmout) a řeknou si za to poplatek.
Tady v hotelu jsou vidět dva rysy socialistického způsobu života, které tu dodnes převládají - nízká efektivita práce a nutkání mít vše pod kontrolou. V hotelu je totiž na každé patro děžurnaja, což je jakási správcová, která se hlavně stará o to, aby měla pod kontrolou, jestli náhodou nejdeme jinam než do svého pokoje. Výhodou (diskutabilní) je možný větší pocit bezpečí, protože se po patrech nikdo netoulá. Nevýhodou je neustálý pocit sledování, protože každé odskočení na záchod nebo do koupelny znamená přejít před očima babušky-děžurné.
S tou koupelnou je to ještě komplikovanější tím, že se za každé sprchování údajně platí, což nám nikdo neřekl. Táňa to zjistila, když po ní uklízečka chtěla rublíky. Nakonec koupelnu zamkly a bylo to. Zamčen je i nouzový východ. Co kdyby jím někdo chtěl odejít v době, na kterou není určen? To by určitě musel sáhodlouze vysvětlovat.
Umytí a (trochu) odpočinutí odcházíme do města. Nejdřív si chceme koupit něco k snědku a narážíme na supermarket. Je sice malý, ale plný zboží. Hodně zahraničního (Pobaltí, západní Evropa a spousta věcí - hlavně cukrovinky, polívky, oleje - z Čech). Vůbec ale nemají svoje mléčné výrobky, ty jsou většinou z Litvy. Asi to tak funguje ještě z dob SSSR, kdy Kaliningrad byla hlavně vojenská oblast a o krávy tady neměli moc zájem, takže byli zásobováni z nejbližší sovětské republiky - z Litvy. Po změně režimu a rozpadu Sovětského svazu neměli kde podobné výrobky brát, tak je musejí stále nakupovat z Litvy, což je asi levnější a smysluplnější než je vozit z Rosii.
U vchodu do supermarketu musíme odkládat batůžky. Zase ten paranoidní strach ze svobody člověka - co kdyby něco ukrad, když ho nikdo nehlídá? Jako v Litvě i tady je hodně druhů (hlavně černého) chleba. Kaliningrad je o něco levnější než Litva.
Na náměstí Pobědy, kousek od severního nádraží stojí, stále sebevědomě rozkročena, socha zakladatele největšího blázince na světě V. I. Lenina. Pokud tady ta socha bude pořád stát lidi alespoň nezapomenou. A na těch 70 let by určitě zapomenout neměli.
Procházíme po prospektu Mira celkem pěknou čtvrtí - restaurované domy (třeba krásné divadlo), široká ulice se stromořadím a jen ten vysoký počet moskvičů a ruština všude kolem nám nedává zapomenout, že jsme v Rusku.
Míjíme Bunkrové muzeum a univerzitu, před níž stojí socha slavného místního rodáka Immanuela Kanta. Dostáváme se na místní trh. Trhy mě vždycky fascinovaly a tenhle ruský je dost podobný trhům arabským - ovoce, zelenina, konzervy, chleba, sušenky, koření a do toho švitoření prodejců a kupujících, vůně smažených koblih a pražící slunce. Hned vedle trhu potravinového je trh s oblečením a úplně na okraji (vlastně už na ulici) trh s náhradními díly do aut a motorek.
Trh končí kousek od jezera Prud Věrchnyj, na jehož břehu je lesík a polorozpadlá Vrangelská brána, která kdysi byla součásti opevnění Königsbergu. Další podobné červené cihlové brány, či jejich zbytky se táhnou asi další 3 kilometry. Jdeme podél nich. V jedné z nich je Jantarové muzeum (v Kaliningradské oblasti se těží 90% světové spotřeby jantaru), další jsou buď skladiště nebo obchody. Jdeme dál podle opevnění o lokáme výfukové zplodiny místních, na maximální kouření seřízených, avtomašin.
Po této zacházce se vracíme do centra. Celé město je ukázkou ruské snahy „zvelebit” Königsberg/Kaliningrad. Od roku 1255 patřil Königsberg Německu. Po 1. světové válce bylo Východní Prusko (jehož součástí byl i Königsberg) odděleno od Německa a Hitlerova touha znovu jej spojit s Německem byla jednou z roznětek 2. světové války. V bojích roku 1945 byla celá oblast znovu obsazena Rudou armádou a v následujících letech Königsberg krutě zaplatil za svou někdejší příslušnost k Německu. Přejmenování na Kalinigrad (sám Michail Kalinin, v letech 1919 až 1946 formální hlava státu, v Königsbergu nikdy nebyl, ale zemřel právě ve vhodnou dobu, když Stalin hledal pro Königsberg nové jméno) byl pouze začátek. Ve svém tažení za lepší zítřky (hm ... spíše popozítřky) chtěli komunisti Königsberg úplně zbavit své minulosti. Snažili se opravdu důkladně. Stará podoba města pro ně nebyla dost dobrá a proto k válečným troskám (k nimž se při britském bombardování a dobývání Rudou armádou přiřadila i velká katedrála) přidali další: srovnali se zemí většinu města (včetně vyhozeni do vzduchu 700 let starého hradu), odsunuli většinu německé populace a přivezli ruské osadníky. Až do roku 1991 byla kaliningradská oblast pro cizince zakázanou zónou a ještě dnes je v ní ruská námořní základna se 40 000 až 200 000 vojáky (odhad, přesné číslo je přísně střeženým tajemstvím).
Konečný výsledek sovětské snahy může každý dnes posoudit sám - šedivě naplánované, postavené a vypadající město, které nemá už téměř nic společného se starým Königsbergem, zato hodně vypovídá o svých nových budovatelích.
Jako příklad megalomanie a dosti těžké ztráty soudnosti sovětských aparátčíků slouží Dům Sovětů. Je umístěna na místě, kde do roku 1968 stál onen století starý hrad. Přes protestní dopisy zaslané do Kremlu byl hrad srovnán se zemí a na jeho místě se začala stavět velká, hranatá, nevzhledná šestnáctipatrová bedna z betonu, která nakonec stejně nebyla nikdy dostavěna a dnes tam stojí opuštěná, obehnaná dřevěnou ohradou. Na(ne)štěstí je dost velká na to, aby ji v budoucnu nikdo nepřehlédl a nepřipomněl si režim, který ji pro sebe zbudoval a jehož je teď varovným prstem vztyčeným přímo uprostřed Kaliningradu na Ústředním náměstí.
Kousek od Domu Sovětů stojí na ostrůvku, uprostřed parku, katedrála, od 14. století typická silueta Königsbergu. Dnes ji opravují vnuci těch co ji zbořili a opravují ji dobře - už se opět tyčí do výšky tam, kde ještě začátkem 90. let byl jen pahýl věže. V roce 1995 na ni byly vráceny 4 zvony a věžní hodiny. U katedrály je park se sochami.
Z centra města pokračujeme pěšky po Leninském prospektu k nádraží, kde si chceme koupit jízdenky na zítřejší autobus do Klajpédy (Litva).
Ve většině obchodů se setkáváme s jakousi zvláštní podobou nedůvěry v zákazníka: v prodejnách jsou stále pulty, které oddělují zboží od zákazníků. Když zákazník něco chce, musí o to požádat prodavačku. Prodavači se asi bojí, aby jim lidé v nastávající svobodě všechno nerozkradli. I tady (jako v Litvě) jsou v obchodech pro mě nezvyklé kombinace zboží (na tak velké město) jako třeba textil, potraviny a drogérie v jednom.
Na nádraží si dáváme nějaké buchtohousky (pečiva tu opravdu mají nepřeberné množství druhů - od sušenek přes buchty, koláče, mazance, rohlíky až po chleba) a kupujeme jízdenku do Klajpédy. Pojedeme zase v 7 ráno. To snad ani není dovolená pořád vstávat před šestou hodinou!
Trolejbusem (v každém jezdí průvodčí a prodává lístky) jedeme do hotelu, nesprchujeme se (koupelna je zamčená) jen zase pereme.
Po dnešku jsem trošinku poznal rozdíl mezi Litvou a Ruskem a nedivím se, že se pobaltské státy tak snažily vybojovat si nezávislost. Rusko by je jinak strhlo ssebou v tom svém stále přežívajícím obstarožním systému. Možná, že Rusko vypadá jinak a lépe než Kalinigrad, obyvatelé kaliningradské oblasti se však v každém případě už jen mohou jezdit dívat, jak okolní státy vzkvétají, zatímco jím se přísun dotací z Ruska (v době SSSR velký) zmenšil a pravděpodobně ještě bude zmenšovat.
Tento popis možná vyzněl pesimisticky ale ... chce to vidět.
Den 7, pátek 8. 8.
Zase vstáváme brzo, protože v 7 jede autobus do Klajpédy. Asi 40 km na sever od Kaliningradu projíždíme Zelenogradskem - kaliningradským letoviskem s plážemi. Působí mnohem příjemněji a čistěji než Kaliningrad. Pak už zahýbáme na silnici, která vede po celé délce Kuršské kosy, což je pás země dlouhý asi 150 km a široký maximálně 1-4 km, oddělující Kuršský záliv od moře.
Polovina kosy je ruská, druhá polovina litevská. Zajímavé je vidět na tomto malém kousku země srovnání těchto dvou zemí. Silnice v Rusku jsou značeny oprýskanými tabulemi a zastávky na autobus jsou zašlé nebo nejsou vůbec označené. Na hranicích si Rusové postavili velkou celnici, kde musíme všichni vystoupit z autobusu, vzít si svoje zavazadla projít detektorem. Táňa má (ostatně už od Běloruska) na hranici opět problémy, protože místní pohraničníci mají buď špatné zeměpisné znalosti (nerozlišuji Slovinsko a Slovensko), nebo neumí číst rusky, jelikož v jejím pase je rusky napsáno Slovackaja respublika. Slovinci potřebují do Ruska vízum, Slováci ne. Nakonec je ale vše v pořádku.
LITVA
Litevskou část hranice tvoří domek, ze kterého vyjde celník, zkontroluje pasy a jedeme. Pravděpodobně nás, oproti Rusům, nepodezřívají, že převážíme jaderné zbraně.
Litevská strana kosy už je veselejší. Silnice a lesní cesty jsou upravené a téměř dokonale značené, včetně autobusových zastávek. Na pravé straně občas vidíme domky na pobřeží Kuršského zálivu a vypadá to jako dopoledne někde u německého jezera. Nepřeháním!
Klajpéda
Celá kosa je pokryta lesem a asi po tři a půl hodině autobus končí ve Smyltiné, vesnici úplně na „vrcholku” kosy, asi 10 minut přívozem od Klajpédy na druhé straně zálivu. Přeplavujeme se přívozem a za 10 minut už jsme v hotelu. Nemají ještě volné pokoje, budeme muset čekat do dvou. Necháváme si v recepci batohy a jdeme se projít.
Po Kaliningradu působí Klajpéda vzdušně a vesele. Je tu přístav a má i pláže, takže sem jezdí na rekreaci hodně Litevců. Působila by ale asi hezky i bez kontrastu s Kaliningradem.
Centrum města je celkem malé, jen pár uliček. Některé domy jsou jako přenesené ze starých německých měst - jsou zděné s dřevěnými trámy napříč fasádou. Klaipéda (dříve Memel) byla nejsevernější výspou Pruského vévodství a pak i Německa.
V obchodech mají stejný výběr jako v celé Litvě. Je tu o trochu více cizinců - jezdí odsud trajekty do Německa, Švédska a Ruska.
Ve dvě hodiny se ubytováváme. Tentokrát budeme ve dvou pokojích - Karin v jednolůžkovém, Táňa a já ve dvoulůžkovém. Pokoj vypadá dobře. Je v něm televize (nefungující) a není v něm sprcha. Ta je na chodbě a musí se za ni platit. Alespoň, že tady není děžurnaja, která by sledovala každý náš krok. V hotelu je bufet, kadeřník a cestovní kancelář.
Kolem třetí odcházíme a chceme se podívat na Kuršské kose na pláž (s dunami), zrekonstruovanou rybářskou vesnici a mořské akvárium. V delfináriu je každý den několik delfíních představení, ale to už nestihneme.
Přívozem jsme za pár minut na kose a jdeme směrem k akváriu. V Klajpédě, na druhé straně zálivu, se v délce několika kilometrů táhne přístav. Vidíme desítky přístavních jeřábů, některé právě nakládají a vykládají, jiné jen nehybně stojí ve větru. V suchém doku je právě opravována nějaká větší loď. Klajpéda je po Ventspilsu (Lotyšsko) a Tallinnu (Estonsko) třetím největším přístavem pobaltských zemí.
Před chvílí bylo ještě krásně a vedro, teď se najednou zatáhla obloha, je zima a asi se schyluje k dešti. Podobných náhlých změn jsme v Pobaltí zažili už několik. Naštěstí nám ale zatím počasí přálo a spíš jsme se opékali než mokli. Máme všichni jen trička s krátkým rukávem.
Cestou k akváriu jdeme kolem několika lodí vystavenými na břehu. Největší má délku asi 50m. Po schůdkách se dá vylézt na její palubu. Je na ní ještě všechno vybavení - záchranné čluny, kotvy, lana. Na kabině je cedule s místy která proplula. Další 3 lodě už jsou menší, nejmenší je malá rybářská bárka pro 2 lidi.
Za loďmi je na okraji lesíku postaveno několik stavení reprezentujících rybářskou vesničku.
Akvárium je téměř na „vrcholku” kosy v bývalé pevnosti, která měla sloužit k obraně Klajpédy. Pevnost je kruhová s průměrem asi 100 metrů. Od okolí je oddělena vysokým valem a vodním příkopem. Možná by to byla dobrá pevnost, ale než ji dostavěli, byl už tento způsob obrany překonán, takže vlastně nikdy nesloužila svému původnímu účelu.
Jak přicházíme k pevnosti/akváriu, začíná pršet. Stačíme se ještě venku v bazénu podívat na tuleně (jsou strašně roztomilí, a na to jak jsou tlustí plavou pěkně svižně) a už se musíme před deštěm schovat dovnitř.
Uvnitř akvária je skvělá kolekce různých živých i vycpaných ryb a vodních živočichů, korálů a mušlí. Jsou tu živí tučňáci, mroži, tuleni, želvy a několik druhů mořských i sladkovodních ryb. Popisky jsou ale jen litevsky a anglicky, takže se (zvláště u ryb) moc nechytám. Sbírka korálů a mušlí je neuvěřitelně rozsáhlá. Od úplně malinkých až po metrové exempláře všech různých tvarů, barev a odstínů. Skvělé!
Jelikož je zima, prší a my jsme jen na lehko, spěcháme z akvária hned do hotelu a na duny a moře se už asi nepodíváme. V hotelu se tepleji oblékáme a jdeme na nádraží zjistit na zítra spojení do Šiauliai. Vůbec nevím, jak to tam je s cenovou úrovní ubytování a můj Lonely Planet průvodce je v cenových informacích už zastaralý (z roku 1995), což jsme ten uplynulý týden poznali. Doteď jsme se co se týká cen orientovali podle brožůrek série In Your Pocket (nejlepší informační brožury, jaké jsem kdy viděl, žádné přihlouplé inzeráty na drahé služby, ale praktické informace), které jsou přeci jen aktualizovány každý rok, v nejlepším případě každý druhý měsíc. Pro Šiauliai bohužel žádná taková brožura neexistuje. Budeme proto muset vyjet co nejdříve, abychom v případě drahého ubytování nemuseli nocovat v Šiauliai, ale mohli jet dál někam, kde už máme dostupné informace.
Zjišťujeme, že nejlepší bude jet vlakem před sedmou ráno, abychom byli v půl desáté v Šiauliai.
Cestou zpět kupujeme večeři a snídani.
Den 8, sobota 9. 8.
Noc byla hrozná. Všude samý komár. Jak jsme byli unaveni, tak jsme s Táňou padli do postele a zapomněli jsme otevřená okna. To byla asi osudová chyba, protože jsme se po několika hodinách probudili úplně sežraní. Nejdřív jsme mysleli, že to jsou štěnice z postele, pak jsem ale kolem sebe uslyšel známé bzučení. Celou noc jsme se ho pak nezbavili. Nepomohlo ani když jsme se celí (včetně hlavy) přikryli. Uf! Takové hezké město a tak nepohostinní komáři.
Vlak do Šiauliai je rychlík, takže je i pohodlnější. Máme celé kupé jen pro sebe. Kolem trati jsou opět hlavně lesy, sem tam nějaké pole. Po dvou a půl hodinách vystupujeme v Šiauliai.
Šiauliai
Jdeme do jediného hotelu, o kterém víme. Bohužel je cenově dost nedostupný - náš limit na ubytování přesahuje pouze 10×. Nezbývá nám proto nic jiného, než nechat batohy na nádraží, jet za město podívat se na Kopec křížů (kvůli kterému jsme sem přijeli), vrátit se zpět a ještě dnes navečer dojet do Rigy (Lotyšsko). Riskneme to, protože podle informací které máme je v Rize dost levného ubytování.
e asi 10 hodin, autobus ke Kopci křížů odjíždí za hodinu a půl. Máme tedy čas zařídit si ještě nějaké věci. Kupuju si litevské noviny Respublika, abych měl nějaký suvenýr s podobou litevštiny. Pak počítáme, kolik peněz budeme ještě v Litvě potřebovat a zbytek litů směňujeme na lotyšské laty. Trochu se procházíme po Šiauliai - příjemné, čisté město s pěknou pěší zónou.
V půl dvanácté odjíždíme místním Ikarusem. Jedeme asi 10 km za město. Od zastávky musíme jít ještě asi 2 km pěšky po místní okresce mezi poli. Je to příjemná procházka, slunce svítí a já si připadám úplně jako na nějaké okresce v Čechách. Teď jsme ale v Litvě a směřujeme ke Kopci křížů, poutnímu to místu všech Litevců.
Križiu kalnas
Že je to poutní místo vidíme už z dálky. Asi kilometr před námi vidíme na jednom kopci podivný les - les křížů. Celý kopec je pokryt kříži. Pod kopcem je parkoviště s auty.
Na parkovišti místní lidé prodávají předměty s náboženskou tématikou (obrázky svatých), jantarové náramky a náhrdelníky, ale hlavně - desítky druhů křížů. Od úplně malých dvou zkřížených dřívek po velké vyřezávané kříže. Každý si může koupit ”svůj” kříž a přidat ho k těm desítkám tisíc(!) křížů, které už jsou na kopci.
Jedna z legend o vzniku tohoto místa hovoří o sedlákovi, kterému se rozstonala dcera. Na její nemoc nepomáhala žádná medicína, zaříkávání ani rady nejlepších místních doktorů. Jednou v noci měl sedlák vidění, ve kterém se mu zjevil bůh a řekl mu, aby z nejlepšího stromu udělal kříž a postavil jej na kopec. Sedlák druhý den vstal, ze zdravého stromu nechal zhotovit kříž a postavil jej na určený kopec. Během několika málo dní se jeho dcera opravdu uzdravila. Zvěst se rozlétla po celém kraji a na kopci začaly přibývat kříže.
Tradice stavění křížů na tento kopec (teď už vlastně na kopce dva) je podle historiků vysvětlena prozaičtěji a sahá až do roku 1236. V tomto roce byli němečtí rytíři vracející se z cesty na které rozšiřovali po Litvě křesťanství, napadeni a pobiti. Aby si pamatovali toto krveprolití, lidé tu začali na kopec stavět kříže. Kříže byly pak zvláště ve velkém přidávány v letech 1831 a 1863 (na památku lidí zabitých v protiruských povstáních) a také během příslušnosti Litvy k SSSR, kdy byly kříže vztyčovány za zabité a odsunuté na Sibiř. Za nadvlády Rusů byl tento památník srovnán buldozery, jako symbol protiruského odporu, ale les křížů zde přesto vyrostl znovu. Další kříže přibyly po získání nezávislosti v roce 1991 a roku 1993 zde přispěl křížem i papež Jan Pavel II.
Pohled na kopce je fascinující už z dálky, ale zblízka je prostě strhující! Jsou na nich nahuštěny jeden kříž vedle druhého - malé, velké, obrovské. Některé větší kříže nejsou už vůbec vidět, protože jsou obsypány hrozny malých křížků na nich pověšených, takže člověk jen tuší, že tam někde pod tím „křížovým obalem” opravdu jsou. Kříže jsou snad na ploše větší než 2 fotbalová hřiště. Jsou mezi nimi cestičky, lidé se u nich modlí, fotí, přidávají další. Nejsou tu jen kříže z Litvy, ale i z Polska, Ruska, Lotyšska, Estonska a určitě dalších zemí. Ten pocit se prostě nedá popsat. Jak řekla Táňa: je to hodně silné místo.
Jen tak se mezi kříži procházíme. Škoda, že jsme (zrovna tady!) tlačeni časem, protože je před námi nejistota ohledně cesty do Rigy a ubytování.
Odcházíme, ale několikrát se ohlížíme zpět.
Autobus zpět do Šiauliai nám jede během 10 minut a za dalších 15 minut jsme na nádraží v Šiauliai. Čekáme asi 2 hodiny a teprve když přijíždí autobus do Rigy máme jistotu, že se do něj dostaneme, protože lístky se nedaly koupit předem. Během těch pěti posledních minut do odjezdu musím utratit všechny litevské peníze, které nám zbyly po koupení jízdenek. Nechávám si nějaké mince na památku.
Následující 4 hodiny do Rigy jedeme opět hezkou a většinou zalesněnou krajinou. Hodně lidí v autobuse jsou Lotyši. Jedna holka se zajímá o to, jak vypadají naše pasy a ukazuje nám svůj lotyšský. Každých 40 minut stojíme pět minut na kafčo a odpočinek.
LOTYŠSKO
Na hranicích s Lotyšskem má Táňa opět potíže s pasem. Pohraničníci si zase myslí, že je ze Slovinska. Na otázku proč nemá vízum se prostě nedá odpovědět. Prostě proto, že je ze Slovenska a Slováci vízum nepotřebují! Těch 8 států se kterými má Lotyšsko zrušenou vízovou povinnost by se snad mohli naučit nazpaměť. Nakonec Tánin pas odnáší a my jen čekáme. Po čtvrt hodině se objevuje jiný pohraničník a pas vrací. Vše je prý v pořádku. Odjíždíme a asi kilometr za hranicí zjišťujeme, že v tom zmatku nedali Táně do pasu lotyšské vstupní razítko. Snad nebude mít problémy při odjezdu ze země.
Lotyšsko na mě takhle z autobusu působí jako Litva - hodně nových aut (málo žigulů a moskvičů), většinou cihlové domy, některé dřevěné.
Riga
Kolem šesté večer přijíždíme do Rigy. Praží slunce a je vedro. Musíme rychle najít nějaké ubytování, abychom tak pozdě vůbec sehnali něco levného. Mám vyhlídnutých několik míst.
Štěstí máme hned v prvním - hotelu Baltija. Je to, podobně jako naše včerejší ubytování, hotel ze sovětské éry. Cenou se bohatě vejdeme do rozpočtu (i se sprchou, za kterou se zase platí zvlášť). Recepční babuška na nás při příchodu vychrlí všechny podstatné informace takovým tempem, že se ptáme, jestli jsme ještě v tom bývalém Sovětském svazu. Dostáváme troják (s televizí, ale ani tady nefunguje). Hotel je to obrovský, skoro by se ve spleti jeho uliček dalo zabloudit (tak jako v hotelu Moskva v Kaliningradě). Děžurná je tady jen jedna na celý hotel. Tenhle hotel má ještě jednu obrovskou přednost - je hned naproti nádraží.
Na oslavu toho, že právě dnes jsme spolu půl roku jsem od Táni dostal roztomiloučký pohled a celou cestou ssebou vezla i malinký gin, kterým si teď připíjíme. Zítra to půjdeme oslavit na večeři do nějaké lotyšské restaurace.
Večer se jdeme podívat na odjezdy vlaků a pokusit se vyměnit peníze.
Den 9, neděle 10. 8.
Dnešek jsme si vyhradili na prohlídku míst, která jsou na okraji Rigy. Po snídani, před devátou odcházíme. Musíme najít autobus č. 1, který nás odveze k Lotyšskému etnografickému muzeu - skanzenu.
Riga mi připadá o dost živější, rozvinutější a velkoměstštější než Vilnijus. Ulice nejsou tak zanedbané, už je tu míň žiguliků a moskvičů, v obchodech mi připadá větší výběr, domy jsou z velké části hezky opravené. Vyměňujeme peníze. Lotyšský lat je nominálně silnější než britská libra, takže za 2 dolary dostáváme skoro 1 celý lat. Výsledkem je to, že tady je hodně cen v desetníkách. Někdy před desetníky ani nepíšou nulu, takže to může vypadat, že něco stojí 50 latů (asi 100 dolarů), místo správných 0,50 (1 dolar).
Denní tisk je barevný a to nejen bulváry, ale i seriózní noviny. Telefonní automaty jsou většinou na karty. Jednu kupuju, abych mohl dnes zavolat Chlupimu. Měli jsme sice volat až zítra, ale rádi bychom už teď věděli na čem jsme, abychom tomu mohli přizpůsobit naše plány.
Přijeli jsme do Rigy dříve než jsme původně chtěli, protože jsme se rozhodli, že města na západě (kam jsme měli původně jet rovnou z Litvy) navštívíme během jednodenních výletů z Rigy. Vše v Lotyšsku tedy pokryjeme z Rigy, která pro nás bude „základnou”.
Při hledání zastávky „jedničky” občas nakoukneme do nějakého obchodu. Zdá se mi, že je tu o trochu dráž než v Litvě. Může to ale být „optický” klam, protože vím, že lat je silný a každou cenu nad 1 lat už považuju za velkou.
Autobusem (ikarus) jedeme na předměstí. I ulice dál od centra jsou celkem dobré. Všude kolem je překvapivě hodně zeleně, jako ve všech městech, která jsme už navštívili. Je tady opravdu velké množství historických budov - ve srovnání s Kaliningradem je to nebe a dudy.
Jako městská v Rize kromě ikarusů jezdí i trolejbusy - nové i staré, ty staré (značka Škoda) navíc ještě s vlečným vozem (podobně jako kdysi u nás staré kulaté autobusy LIAZ). Taky tady mají naše tramvaje, ale o dost zachovalejší než ty v Rusku. Na některých jsou reklamy. Pár autobusů je ještě starých, asi nějakých ruských. V Lotyšsku se vyrábí dodávka, která se jmenuje Latvija. Těch je tu taky dost.
Skanzen leží na okraji Rigy na březích malého jezera. Jako v Rumšiškés i tady si při vstupu kupuju mapu, abychom měli přehled kde vlastně jsme a co je tu k vidění.
Skanzen je uspořádán podobně jako jeho „bratr” v Litvě - shluky stavení ze čtyřech hlavních regionů Lotyšska (Vidzeme, Latgale, Zemgale, Kurzeme) a mezi nimi jsou roztroušeny různé stavby jako kostely, sýpky apod. Lepší než v Litvě je jeho zasazení do lesního prostředí. Nejsou tady žádné asfaltové cesty, ale jen lesní pěšinky. Působí to mnohem malebněji a věrohodněji. Jelikož je víkend je tady spousta lidí v lotyšských lidových krojích, kteří předvádějí některá původní povolání, jako třeba švadlena nebo řezbář.
Domy jsou také vybaveny nápaditěji, všechny jsou plné různých předmětů denní potřeby, jakoby před chvílí odložených. Všude jsou čerstvě řezané květiny, což ještě umocňuje ten pocit zabydlenosti. Na jednom místě dokonce babička kropí zahrádku. Chybí mi tady už jen hrnec s právě připravovaným voňavým jídlem k obědu a křik a smích dětí. Stopy po dětech tu ale přeci jen jsou - napočítal jsem 3 různé způsoby zavěšení kolébky, jeden z nich dokonce „samohoupací”. Lidi v Lotyšsku byli opravdu důmyslní.
Jako v Litvě i tady jsou domy hlavně dřevěné, s různou střechou, podlahou a vybavením podle movitosti původních obyvatel.
Na kopci uprostřed lesa stojí velký větrný mlýn se šesti obrovskými lopatkami. Je otevřený, takže si ho můžeme prohlídnout. Uvnitř je skvělý. Má 3 patra. V nejhořejším je vlastní mechanismus převodu vodorovné rotace osy s lopatkami na svislou. Svislá osa pak protíná všechna patra.
Ve druhém patře jsou dva otvory v podlaze ohraničené malými přihrádkami - tudy se do spodního patra sypalo nerozemleté zrní. V tomto patře jsou i několikery dveře na ochoz, odkud se prováděla údržba lopatek a vůbec horní části vnějšího pláště mlýnu.
V prvním patře je vyústění oněch dvou otvorů na zrní, které jimi padá přímo na mlecí kameny. Ty jsou poháněny svislou osou vedoucí také shora. Škoda, že je tady šero a taky stísněný prostor, byly by to skvělé fotky.
V přízemí se připravovaly pytle na mouku, která propadávala z mlecích kamenů v prvním patře. Pak se pytel hodil na váhu, zvážil ... a může se prodávat.
Opravdu je to poučné vidět, jakým způsobem se kdysi pracovalo. Škoda, že mlýn nepracuje i teď.
Na konci prohlídkové trasy skanzenem je dřevěný kostel, ve kterém právě skončila mše. Jdeme si ho prohlédnout. Je sice pouze dřevěný, ale uvnitř je krásně vyzdoben. Lidé kteří ho stavěli jej chtěli co nejvíce přiblížit honosným kamenným svatostánkům, a tak co nevyřezali ze dřeva to domalovali: namalované je mramorové obložení, štuky na stěnách a pod okny, zdobení lavic, strop atd. Jsou tady i funkční varhany. Výzdobu opět doplňuje velké množství čerstvých květin.
Tenhle skanzen se mi líbí víc než ten litevský. Nevychází sice tak vstříc masové turistice - nedá se tu (díky bohu) jezdit autobusem ani autem, ale působí na mě srdečněji a opravdověji. Je možné, že na tom má částečně zásluhu i počasí, které je dnes jako stvořené pro výlety do přírody.
Ze skanzenu jedeme zpět do centra s tím, že na poloviční cestě vystoupíme a pěšky dojdeme do dalšího muzea, které chceme vidět - tentokrát automobilového. Spoléhám na to, že poznám tu správnou zastávku až řidič zastaví (cestou do skanzenu jsem si zapamatoval, která to je). Za chvíli ale zjišťuju, že už jsme ji přejeli bez zastavení. Teprve teď mi došlo, že řidič nezastavuje automaticky na každé zastávce, ale je třeba zazvonit, čímž se mu dá najevo, že někdo chce vystupovat. Na té „naší” zastávce nikdo nevystupoval a asi na ní nikdo ani nestál.
Vystupujeme a zase nasedáme do autobusu,který nás veze až téměř před automobilové muzeum. Muzeum je také na předměstí. Z jedné strany je les, z druhé sídliště. To sídliště není ale vůbec oprýskané, ale docela příjemné paneláky se spoustou zeleně.
Muzeum je ve velké budově, která pro něj byla speciálně postavena. Má v něm být asi 100 aut. Důvod proč jsem se sem chtěl podívat jsou auta některých bývalých sovětských prominentů - Stalina, Brežněva, Chruščeva.
Pro studenty je na ISIC kartu levnější vstupné. Slevy na ISIC je možné využívat na dost místech v Pobaltí. Studenti pak většinou mají jen 50% ceny. Slevy na ISIC byly například i ve Vilnijusu na MHD.
V muzeu jsou automobily od úplného počátku až po současnost. Nejzajímavější jsou ale limuzíny ruských (i s voskovými figurínami příslušné osobnosti) a amerických politiků a „sovětské” zázraky techniky. Jsem trochu zklamán tím, že hodně ruských aut, o kterých jsem si myslel, že jsou originály, bylo ve skutečnosti „převzato” ze Západu a v Rusku pouze upraveny (ať už nákladní zil, limuzína zil, nebo známá „čajka”).
Brežněv tady sedí ve svém černém nabouraném Rolls-Royce Silver Shadow s výrazem překvapení , jak se něco takového mohlo stát generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS, 1217 násobnému nositeli řádu „Hrdina Sovětského svazu” a nositeli dalších 100 kg různých metálů. V roce 1980 byl tento jeho vůz odepsán poté, co s ním sám Brežněv vjel pod náklaďák.
Stalin si zase spokojeně hoví na zadním sedadle své 7,3 tun vážící opancéřované limuzíny (tanku?) zil. Skla na oknech tohoto monstra jsou tlustá 8 cm, železný pancíř 1,5 cm. Spotřeba asi 40 litrů nafty na 100 km.
Chruščev se jen tak tak drží otevřených dveří svého gazu-čajka potácejíce se opile ven. Další zajímavostí je limuzína prezidenta Nixona a ruská raketová auta vypadající jako pojízdné rakve, dosahující i tak rychlosti mezi 400 a 500 km/h.
Z českých výrobků tady mají některé modely Jawy, ČZ a Tatru 57 Tatraplán, ve které po válce podnikli cestovatelé Hanzelka a Zikmund své slavné výpravy do Afriky a Jižní Ameriky. Srandovně vypadá větráček zabudovaný na palubní desce prvního trabantu. Řidič asi musel být při jízdě neustále ovíván, aby během ní nezemřel hrůzou.
Nejstarší auto je z roku 1886 a většina modelů je perfektně restaurována a naleštěna. Série fotografií dokumentují většinou žalostný stav, v jakých byla auta nalezena a taky vlastní postupy rekonstrukce.
Z automobilového muzea jedeme do centra a v samoobsluze, která je přímo pod našim patrem v hotelu, kde bydlíme, nakupujeme snídani. Mají tady celkem výběr, jen těch sýrů tady pořád vidím málo a pokud ano, tak jen tvarohové nebo dovezené.
Z nádraží volám Chlupimu a ptám se jak mu je. Prý se pilně připravuje a uvažuje na tom, že sem do Rigy ve středu přiletí letadlem! To by bylo skvělý!
Večer jdeme s Táňou na večeři. Vybíráme si restauraci, která je přímo v centru na Dómovém náměstí vedle rižského dómu. Restaurace vypadá velice atraktivně, venku je zahrádka a uvnitř je celá obložená dřevem, s kulatými nebo hranatými stolky, proutěnými křesly, židlemi. Některé stolky uvnitř jsou dokonce odděleny plůtkem, aby měli zákazníci co největší soukromí. Jídelní lístek je v lotyšštině a angličtině. Je to „samoobsluha”, takže proto tu není ani tak draho. Táňa si dává fazolovou polívku, zelný salát, brambory pečené ve slupce a se smetanou. Já si dávám taky pečené brambory a k tomu klobásu „Garmudas”. Oba chceme ochutnat místní pivo „Užauns”. Ta holka, co nám ho u výčepu čepuje je ale barbar. Jelikož to pivo hodně pění, vybere pěnu lžicí a „uvolněné” místo dotočí pivem! Brr!
Večeře je moc dobrá a je jí až moc. K jídlu nám hrají nejdříve estonské a pak německé lidovky. Lidi kolem jsou většinou dobře oblečeni, takže sem přeci jen nebudou chodit ti nejchudší. Večeře ale i tak stála jen 4 dolary na každého, což by se v Praze na Staroměstském náměstí (významem česká obdoba tohoto náměstí) stát nemohlo!
Den 10, pondělí 11. 8.
Na dnešek jsme si naplánovali výlet do Kuldigy, města na západě Lotyšska. Autobus tam má jet 3,5 hodiny, takže na místě budeme asi v 11.30. Na nádraží si kupuju belaši, což je piroh plněný masem a zelím. Je moc dobrý a viděl jsem ho v Rize na víc místech, takže to možná bude nějaké jejich oblíbené jídlo.
Hned za Rigou najíždíme na dálnici, která je sice zatím krátká, ale docela dobrá. Kolem nás ubíhají velké reklamní desky jako u nás.
Projíždíme shlukem letovisek, který se jmenuje Jurmala. Je to vlastně několik vesnic, které se k sobě ve svém růstu přiblížily tak, že už se jedna od druhé nedají skoro odlišit. Proto se nejvíce používá jejich společné jméno - Jurmala. Leží na pobřeží Rižského zálivu západně od Rigy. Určitě to bude oblíbené místo, protože je tu spousta malebných dřevěných domků a všude upravené parky nebo lesy.
Krajina po cestě je trochu míň zalesněná, než na co jsme si tady zvykli. Většinou samá pole a podél polí velké množství jabloní.
Kuldiga
Kuldiga vypadá jako celkem příjemné a klidné město, i když je trochu víc obnošené a ekologii tady taky moc nedávají - přímo u autobusového nádraží kouří dva komíny hustý, černý dým. Na druhou stranu je to ale vlastně v Pobaltí první podobná zkušenost.
Jak v Rize tak i tady lidi sice mluví rusky, ale zdá se mi, že míň než v Litvě. I tak se rusky v pohodě domluvíme, i když mám podivný pocit, že mluvím pro ně „okupantským” jazykem. Zatím jim to ale nevadí, takže se v ruštině postupně zdokonaluju, aby se pak ze mě v Petrohradě za pár dní stal Rus.
Nejdřív zběžně procházíme město a kupujeme oběd. V obchodech mají mléko na rozlívání do bandasek, velké kvádry másla (ze kterých ukrajují kolik kdo chce), vážené sušenky a další věci. Všude visí lotyšské vlajky - asi mají nějaký významný den.
Jdeme se podívat na zbytky kurské pevnosti, které mají být asi 2,5 kilometru za městem. Procházíme městem a několikrát se ptáme na cestu. Domy tady jsou horší než v Rize, ale rozhodně lepší, než v Kaliningradě. I na venkově můžou být rádi, že jsou nezávislí na svém bývalém „ochránci”.
Vycházíme z města a polní cestou jdeme podél ohbí řeky, která tu vytvořila vysoký podemletý útes, ze kterého je výhled na krajinu na druhém břehu. Jdeme, jdeme a pořád nevidíme žádný kopec, kde mají zbytky pevnosti být. Táňa se ptá nějakého domorodce. Má to být ještě asi půl kilometru. Odbočujeme od řeky.
Asi po kilometru přicházíme na mítinu, kde polní cesta končí. Mítina je kulatá, z jedné třetiny obklopena hlíněným valem porostlým stromy - nedá se vůbec odlišit od okolního lesa. Asi už jsme u pevnosti, ale nejsme si jisti, protože vlastně nevíme, co jsme měli očekávat. Pokud je to opravdu ono, tak z té pevnosti moc nezbylo, maximálně ten val.
Odpočíváme a posloucháme okolní ticho. Je to pohoda.
Za další hodinu jsme zpět ve městě. Mezitím se přiřítil letní liják. Teď už jen poprchává. Město je pěkné. Nejstarší dům je z roku 1672. I tady vidíme pár cihlových „německých” domů s dřevěnou kostrou. Kostel svaté Kateřiny je hned vedle vodního mlýnu. Za mlýnem je přes řeku vysoký cihlový most. Asi 100 m od mostu se přes celou její šířku táhne 1 až 2 metry vysoký vodopád, na kterém rybáři loví ryby. Dalo by se po něm přejít na druhou stranu - řeka je dost mírná.
Nad řekou je malý atraktivní altánek - bar s výhledem na vodopád. Podle počtu mladých lidí, kteří tady popíjí je to asi oblíbené místo. Kousek od baru je zahrada soch.
Postupně jdeme zpátky na autobusové nádraží, před šestou nám jede autobus zpět do Rigy.
Na zpáteční cestě jsem si v jednom městečku, kde jsem viděl rozkopanou silnici, uvědomil, že jsem v celém Pobaltí (snad jen s výjimkou Vilnijusu) až do teď žádnou rozkopanou silnici neviděl! Není to tím, že by už měli všechno spravené, ale spíš na opravy ještě nemají peníze. V každém případě je všude překvapivý pořádek.
Riga
Přestože zpět do Rigy přijíždíme po desáté, je ještě světlo. Přeci jen už je vidět, že jsme ve vyšší zeměpisné šířce, kde jsou delší dny.
Dnešek byl docela dlouhý - v buse víc než 300 kilometrů a pak ještě alespoň 10 kilometrů v nohách ve vedru. Zítra asi budeme vstávat později. Naštěstí nás čeká prohlídka Rigy, takže nemusíme pospíchat.
Den 11, úterý 12. 8.
Vstáváme později, jelikož si dnes chceme prohlídnout Rigu - jeden ze vzácných dnů, kdy nemusíme vstávat před šestou ráno.
Jelikož už jsme na cestě jedenáctý den a zatím jsme měnili samé hotovostní dolary chceme najít nějakou banku, kde by měnili cestovní šeky American Express, kterých jsme si vzali asi polovinu z celkové částky. Karin se chce podívat, jestli tady nesežene členskou kartu Hostelling International, na kterou jsou v Youth Hostelech poskytovány slevy na ubytování. Zatím jsme spali ve dvou YH, v Petrohradě ale budeme pravděpodobně nocovat výhradně v YH.
Obcházíme několik různých míst, kartu HI ale nikde nemají. V jedné bance si alespoň vyměňujeme šeky. Karin svoji kartu nesehnala, protože „tato organizace [HI] není v Lotyšsku brána vážně”, jak nám řekli holky v informační kanceláři.
Chceme se na Rigu podívat trochu z výšky - z věže kostela svatého Petra. Kostel byl během 2. světové války téměř celý zničen a zbyl pouze skelet. Už v roce 1209 tady byl postaven dřevěný kostelík, dnešní hlavní rysy mu však byly dány v 15. a 17. stoletích. Během let 1967 - 73 byl opraven a věž byla postavena úplně znovu. Zároveň s obnovou do ní byl zabudován i výtah, takže teď se na horu můžou podívat i líní turisti, protože každý je nahoru vyvezen zásadně výtahem.
Ze shora je skvělý výhled. Vidíme náš hotel Baltija, nádraží, velkou tržnici, Akademii věd (vypadá jako Lomonosovova univerzita v Moskvě a tady se jí přezdívá „Stalinův narozeninový dort”), širokou řeku Daugavu, televizní věž, staré město s Dómovým náměstím, Dómem a všemi uličkami a v dálce pak nějaké paneláky, kterých ale vůbec není tolik, kolik bych si na osmisettisícové město představoval. Na věži taky potkáváme nějakou skupinku Čechů.
Od kostela svatého Petra pokračujeme dál spletitými uličkami staré Rigy. Riga je opravdu krásné město s dlouhou historií. Lotyši to vědí a chtějí, aby to věděli i ostatní - proto se snaží vše opravit a udržovat. V centru je několik honosných budov, bank a spousta historických zajímavých budov: hrad (původně z roku 1330, dnes už ale zmodernizován a sídlo lotyšského prezidenta), parlament, Tři bratři (3 staré domy, z nichž nejstarší pochází z 15. století), zbytek opevnění s kruhovou Prašnou věží (pochází ze 14. století a jako jediná zbylá z původních 18 věží městského opevnění, dnes je v jejích stěnách stále vidět několik dělových koulí po útocích ze 17. a 18. století).
Zajímavý je i Dóm, což je cihlová katedrála založená roku 1211. Dnes už zde opět probíhají bohoslužby, které byly za komunistů zakázány.
My se ale nejprve jdeme podívat na Památník svobody, vysokou sochu ženy držící nad hlavou tři hvězdy. Byl postaven roku 1935 z peněz vybraných veřejnou sbírkou. 3 hvězdy znamenají 3 hlavní regiony Lotyšska - Kurzeme, Vidzeme a Latgale. Během vlády Sovětů k němu byl přístup zakázán a dva bloky od něj byla vztyčena socha Lenina.
Pak jdeme po Brívíbas Bulváris k ruské pravoslavné katedrále. I tady, jako u všech kostelů, jsou žebráci a žebrají o almužny.
Z pošty na Brívíbas volám Chlupimu - zítra ve čtvrt na tři má přiletět do Rigy. My budeme v Siguldě (městečko asi 50 km na severovýchod od Rigy) a vrátíme se snad do páté odpoledne. Dali jsme si sraz v našem hotelu v 5 hodin a pokud bychom se nestačili vrátit tak každou celou následující hodinu.
Obědváme na lavičce a pak se procházíme po místech, která jsme ještě neviděli. Riga je opravdu jako vyspělé velkoměsto, plná květin a stromů. Zastoupení a prodejny tady mají významné firmy, lidé jsou z velké části hezky oblečeni a třeba mobilních telefonů je tu vidět víc než v Litvě. I tady se s ním chce hodně lidí prostě jenom ukázat. Celkově jsem Rigou příjemně překvapen a vůbec bych neřekl, že kdy patřila do Ruska, zvlášť při srovnání s ještě stále ruským Kaliningradem. Tady je spousta obchůdků, restaurací, kaváren a je zde cítit, že mnoho míst stojí tak, jak byla kdysi Němci postavena. Podobně jako u Kaliningradu je těžké ji popsat, musí se vidět. Ta atmosféra klidu je na papíře prostě nezachytitelná.
Navečer se jdeme podívat na trh, který se rozkládá v několika hangárech hned za autobusovém nádraží. Původně to vypadalo, že nebude ničím zajímavý - obvyklá směs lidí prodávajících hory ovoce, zeleniny, chleba, alkoholu. Když jsme se ale dostali do hangárů, úplně jsme užasli a hned nám bylo jasné proč jsme neviděli žádný supermarket. Tohle je totiž ten nejlepší supermarket, jaký jsem kdy viděl. Prodává se tu spousta věcí, některé pro nás nepředstavitelné.
V jednom hangáru maso, ne příliš vábné (protože nebylo v mrazících boxech). V dalším hangáru nepřeberné množství mléčných výrobků - sýry, hory čerstvého másla, rozlévané mléko, jogurt, podmáslí, to stejné i zabalené a v krabicích. Nádherná vůně, čisté prodavačky a tisícero chutí.
Následující hangár je plný pečiva - chleba, veky, koláče, vážené sušenky, cukrovinky, dorty a jiné sladkosti. Strašně svůdné a musí to být opravdu dobré. Předposlední hangár je plný ovoce a zeleniny, podobně jako stánky venku před hangárem. Poslední je pro ryby. My jako suchozemský národ na ně nejsme moc zvyklí, ale tady se prodávají čerstvé, mražené uzené (s česnekem nebo kořením) a všechny vypadají lákavě. Ve velkém množství mají oranžového lososa ale ostatní ryby (kromě úhořů) jako totální neznalec zoologie nepoznávám.
Celkově jsme na tomhle trhu viděli hodně věcí, které u nás vůbec nejsou - čerstvé ryby, halva, opravdu čerstvé mléčné výrobky - a to mám pocit, že se nad pobaltské republiky dost povyšujeme a považujeme je za nerozvinuté. Podobný trh by v Praze byl opravdu skvělý (nebo už tam je?).
Večer v hotelu platíme za svou obvyklou večerní koupel a těšíme se na zítřek, že naše výprava bude konečně kompletní, až se Chlupi přiřítí z Prahy.
Den 12, středa 13. 8.
Ráno si chci na nádraží ke snídani koupit belaši, ale bohužel do Siguldy odjíždíme příliš brzy. Je zataženo, tak alespoň doufáme, že nebude pršet, protože většinu dneška bychom měli být venku - Sigulda je na okraji národního parku, takže se mezi jednotlivými místy budeme přemisťovat po lesních pěšinách.
Sigulda
Když v Siguldě vystupujeme, začíná zrovna pršet. V bufetu na nádraží si dáváme snídani - koláče a čaj. Název bufet se vlastně vůbec nehodí, protože je to spíš příjemná kavárna, kde mají dost velký výběr sladkého pečiva, salátů a i nějaké to teplé jídlo.
V okolí Siguldy chceme vidět několik míst. Nejvzdálenější je hrad Turaida, kam pojedeme autobusem. Pak se pěšky vrátíme přes ostatní zajímavá místa zpátky. Po deváté odjíždíme městskou na Turaidu. Sigulda je klidné městečko, kde je snad víc stromů než domů. Bodejť by ne - vždyť je na okraji národního parku Gauja. Silnice vede skrz les, do údolí, přes řeku a znovu lesem na protější stranu údolí do vesnice Turaida. Pěšky je to asi 7 kilometrů.
Turaida
Vystupujeme z autobusu, ale je ještě brzo, takže jsme první. Ani v pokladně nikdo není. Nejdřív se jdeme projít na kopec Daina, který je naproti hradu. Nedávno tady instalovali „Písňovou zahradu”. Daina (lidová píseň) představuje starou lotyšskou tradici a kopec je poset sochami lotyšských hrdinů opěvovaným právě v dainách - proto „Písňová zahrada”. Sochy jsou z kamene nebo ze dřeva a často je na jedné soše znázorněno víc výjevů najednou, protože z každé strany vypadají jinak.
Jak pokračujeme ke hradu, vidíme, že je dost nový, celý z červených cihel. Vypadá to jakoby byl znovu postaven. Zatím stojí obranná věž a celé jižní křídlo, zbytek je pobořen, ale jelikož se tu pohybuje tlupa studentů předstírajících práci a hrabajících se v zemi, restaurátorské práce určitě ještě neskončily.
Jdeme na prohlídku dovnitř. Nemáme ale průvodce, takže se tady potulujeme úplně sami. Vnitřek je zajímavý. Není sice vybaven dobovým nábytkem, je tady ale výstava o původu a vývoji lidí usídlených v této oblasti. Jako celé Pobaltí i oni byli nějakou dobu pod nadvládou Němců, jejichž dílo je i tenhle hrad. Součástí výstavy je prohlídka starých fotografií, podle kterých je hrad postupně od 50. let restaurován. Byl založen roku 1214, v 18. století byl, po zásahu prachárny bleskem, zničen. Opravdu hodně s tím hnuli a skoro celý hrad postavili znovu. Je z cihel a ne z kamenů, což byl převažující stavební materiál.
Turaida je další památka, do které investovali hodně peněz a docela věřím, že se budou snažit ty nejvíce poškozené budovy zrekonstruovat. Je to obdivuhodné a moc jim i Litevcům v tomto směru držím palce.
Poslední část prohlídky vede do 42m vysoké obranné věže Donjon. Ta ani dnes ani dřív nebyla spojena s hradbami, ale je postavena jako nezávislá „pevnost v pevnosti”. Její zdi jsou tlusté kolem tří metrů. Má několik pater a z nejvyššího je krásný výhled na husté lesy v okolí. Zdi směřující k nádvoří jsou slabší (dva metry) a vede jimi důmyslné schodiště. Věž původně z obranných důvodů neměla vchod na úrovni země, pouze na úrovni 3. patra. Dnes už je to ale jinak a hlavní vchod je přímo z nádvoří.
Kousek od Turaidy je mezi stromy skryt malý hrob, na kterém jsou i dnes čerstvé květiny. Je zde pochována místní kráska Maija zvaná turaidská růže. Maija se zamilovala do siguldského zahradníka Viktora, který pro ni ve skále vytesal jeskyňku, ze které by ho mohla pozorovat při práci. Jednoho dne ji jeden z polských důstojníků, kterému se líbila, falešným dopisem od Viktora do této jeskyně vylákal. Ta mu slíbila, že když ji nechá jít, dá mu svůj šátek, mající údajně magickou ochrannou sílu. Aby jeho magickou moc dokázala, nabídla mu, ať do ní tne mečem. Není známo, jestli opravdu v kouzelnou moc šátku věřila, nebo jestli to od ní byl jen úskok. V každém případě onen důstojník (guma!) použil svůj meč a ... zabil ji.
Kousek od Turaidy jsou 2 jeskyně - Viktorova u Gútmaňisova. Z Viktorovi jeskyně Maija pozorovala Viktora při práci. My teď jdeme k Gutmaňisově jeskyni, k Viktorově neznáme cestu.
Začínají mi dodělávat moje tenisky. Byly dost prošlapané už když jsme před dvěma týdny odjížděli. Myslel jsem si že ještě vydrží (vždyť byly jen v Pákistánu). Teď už je mám prošlapané skrz na skrz a chodím skoro po ponožkách.
Ke Gútmaňisově jeskyni dorážíme asi po půl hodině. Je docela pěkná, i když malá, a je celá popsaná daty a podpisy kdy tady kdo byl. Některá data jsou i dost stará - třeba 1886, 1891 apod.
Od jeskyně pokračujeme pěšinkou kolem rybníčku k další zastávce - zřícenině Krimulda. Přicházíme na úpatí útesu na jehož vrcholu se Krimulda nachází. Před námi do toho strmého kopce nevede žádná klikatá cesta, jak by člověk čekal, ale dlouhatánský schodožebřík. Má sklon alespoň 50%.Vede ale hezkým lesem. Za pár minut jsme nahoře a vidíme celé údolí pod námi jako na dlani. Je vidět, že jsme v národním parku, protože všude kolem je jen jedna barva - zelená. Na protějším kopci je Turaida.
Sedíme v malém altánku a odpočíváme po „výstupu”. Zřícenina Krimuldy je kousek po útesu. Je to sice úplné rozvaliniště, ale docela věřím, že až opraví Turaidu, vrhnou se na Krimuldu.
Zpátky do Siguldy se nebudeme vracet ani pěšky, ani autobusem, ale lanovkou! Ta je natažena přes údolí řeky Gauja z útesu kde je Krimulda na druhou stranu do Siguldy. Na lanovku musíme chvíli čekat, protože od místních víme, že jezdí jen každou celou hodinu.
Jízda lanovkou trvá asi 5 minut. Výhled je ale skvělý. Vidíme Turaidu, řeku a celé údolí.
Sigulda
Na druhé straně, v Siguldě. se jdeme podívat na zříceniny siguldského hradu. I tady tvrdě pracují na jeho „zušlechtění” (i když jej asi nebudou dostavovat jako Turaidu). Přímo ve zřícenině, která je plošně celkem rozlehlá, je vybudováno přírodní divadlo a je z ní výhled na druhou stranu údolí na Krimuldu a Turaidu. Z celé zříceniny se nejvíce zachovala vstupní brána a chrám.
Při cestě na nádraží jsem definitivně proděravěl boty, takže jsem skrz podrážku mohl prostrčit prst. V místním „obchoďáku” si kupuju nové tenisky a ty staré končí v místním odpadkovém koši. Podle mě tahle příhoda dobře charakterizuje změny, které tady v Pobaltí za poslední roky nastaly: řekl bych, že za éry SSSR by nebylo možné podobný problém takhle operativně vyřešit.
Riga
Zpět do Rigy přijíždíme ještě před pátou, takže bychom se před cestou na trh (kde holky chtějí nakoupit něco k jídlu na zítřejší cestu do Estonska) ještě chtěli zastavit v hotelu a vyzvednout tam v pět Chlupiho (pokud přijede).
Chlupi opět dokázal, že je mužem činu a v pět na nás v hotelu opravdu čeká!! Ubytovává se a jdeme do města. Chceme trochu oslavit, že jsme konečně všichni. Je to skvělý! Jdeme do restaurace, ve které jsme byli v neděli s Táňou. Zítra už odjíždíme, ale vůbec se mi z Rigy nechce, protože se mi tady líbí.
Po večeři trochu lítáme po Rize, abychom vyměnili neutracené laty za estonské koruny a utratili poslední zbylé nevyměnitelné „mušličky” - s Táňou si dáváme jejich zmrzlinu, jako vždy je skvělá.
Den 13, čtvrtek 14. 8.
Náš den začíná brzo, protože v 505 jede vlak do Tartu (Estonsko). Je to vlak z Varšavy do Tallinnu, takže některými místy (třeba právě Rigou) projíždí v „necivilizovanou” hodinu. Vlak je skoro plný a všichni spí. Jsou tady i dva Češi - vypadají na nějaké „nezávisláky”.
V tuto hodinu už pomalu vychází slunce, takže si už moc nepospíme. Cesta má trvat asi 4,5 hodiny.
Tady na sever od Litvy už není tolik lesů. Vidíme hodně polí, která jsou většinou pravoúhlá, stejně jako lesy (potvrzeno Chlupiho leteckým pohledem) - důsledek úžasného sovětského plánování.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., III., IV., V.,