Tento deník měl být původně o Albánii, kteroužto jsem si vybral za svůj další cíl. Bohužel na jaře tohoto roku (1997) tam došlo k (ne)očekávaným událostem: zhroutily se místní tzv. „pyramidové” fondy a mnoho lidí přišlo o celý svůj majetek.
Zruinovaných lidí bylo tolik, že se jejich naštvání a zlost přenesly na celou zemi a došlo k povstání, které bylo ještě navíc živeno odvěkou rozdílností severu a jihu země. Mezi lidi se dostaly stovky tisíc střelných zbraní, tanky a letadla a zavládla anarchie. Albánie tak udržela svůj směr a úspěšně pokračovala po cestě suverénně nejchudší země Evropy.
Do Albánie? Hrozně rád, ale možná někdy příště, až tam nebude mezi lidmi volně kolem miliónu pušek a samopalů.
Stejně jako o Albánii i o pobaltských státech vím, že existují a ... a to je tak asi všechno. Kdysi, ještě na základní škole, jsem si myslel, že ty 3 svazové republiky - estonská, lotyšská a litevská - jsou odvěkou a přirozenou součástí SSSR. Nějak tak to do nás i ze všech stran hustili. Pak jsem pochopil, že to všechno je a bylo jinak, ale pořád si na to ještě nemůžu zvyknout. Občas se mi vkrádá myšlenka, která klade rovnítko mezi pobaltské státy a Rusko. Chci s tím něco provést, udělat si v tom pořádek. A to je pravý motiv této cesty, která by měla vést do Litvy, Lotyšska, Estonska a na konci i do země jejich (a i našeho) bývalého Velkého bratra - Ruska.
O tom, že nejsem jediný, kterého odpovědi na otázky kolem pobaltských republik zajímají svědčí i to, že mimo Tání by měl jet i Chlupi (který byl i v týmu pro cestu do Albánie a okamžitě kladně reagoval na změnu kursu) a Karin, která si s tou myšlenkou pohrávala od tohoto června.
Kromě příprav itineráře (které trvaly asi 3 měsíce) jsme s klesajícím nadšením sledovali stejně klesající kurs české koruny vůči všem významným zahraničním měnám, což postupně zvyšovalo náš rozpočet: před odjezdem těsně přesahoval 20 000 Kč.
V posledním týdnu před odjezdem jsme se při koupi vlakových jízdenek do Vilnijusu dozvěděli, že lehátka do námi vybraného, povinně lehátkového vlaku je nutné objednat 2 až 3 týdny předem a že teď už jsou vyprodána. Dost nepříjemná věc, protože se nám tím s velkou pravděpodobností uzavřela optimální a přímá cesta Praha - Vilnijus. Naštěstí jsem ale na počítačovém serveru polských drah našel jiné spojení, které sice není přímé, ale do Vilnijusu se dostaneme. Přijedeme jen o půl dne později než „přímým” vlakem. Člověk se přeci jen pořád učí!
Praha
Den 1, sobota 2. 8.
V den odjezdu nás hned ráno na nádraží postihla další rána osudu. Přišla nečekaně a pokud se s dopadem klesající koruny nebo pozdní rezervace lehátek dalo něco dělat, s tímhle ne! Chlupi přišel na nádraží s horečkou a celkem pochopitelně se rozhodl, že s námi nemůže jet! Nezbývá nám, než věřit, že se do týdne uzdraví a vydá se za námi. Každé ponděli jezdí z Florence autobus přes Litvu do Rigy, v jejimž okolí bychom se v té době měli nacházet. Hned zítra nebo v pondělí Chlupimu zavoláme a zjistíme co a jak.
Je třičtvrtě na osm ráno, usedáme do vlaku a já se dívám na míso, které bylo původně rezervované pro Clupiho. Je to blbý.
Po hodině jízdy se náš vlak (jedoucí na po povodních již znovu zprovozněné trati Praha-Kolín-Pardubice-Olomouc-Přerov) jako mávnutím kouzelného proutku ocitl v Nymburce, tedy někde, kde vůbec neměl být. Dozvídáme se, že na trati je nějaká výluka, takže se vrátíme na stejnou trasu až v Kolíně. No ostatně proč ne? Snad nám to ale v Přerově nezhatí přestup na EC vlak do Varšavy.
Cesta úsekem Česká Třebová-Olomouc-Přerov je depresivní: zaplavená pole, zanesená koryta a břehy řek, několik stržených mostů. Vlak na některých úsecích přejíždí z jedné koleje na druhou a zase zpět podle toho, která část mostu před námi je zprovozněna a která není, protože prostě chybí.
Olomouc
Na nádraží v Olomouci nefungují elektrické tabule informující o odjezdech vlaků, na začátku Přerova je zase stržená lávka - z vody čouhají jen omleté a useknuté pahýly mostních pilířů. Ani na nádraží v Přerově, kam přijíždíme s asi hodinovým zpožděním, nefungují elektrické informační tabule. Odjezdy vlaků jsou psány křídou na obyčejnou školní tabuli. Před nádraží je několik zavřených vyplavených krámů.
Máme asi hodinu času, tak si v místním bufetu dáváme oběd. Je tu celkem draho, hlavně pití (2l tonicu 48,-) - nevím, jestli je to kvůli záplavám (asi je tady pití nedostatek, protože nikde nemají balenou vodu), nebo je to normální „nádražní” cena.
Vlak do Varšavy odjíždí na čas. Jedeme v perfektních polských vagónech a máme pohodlí, kterého si pravděpodobně dál na cestě moc neužijeme.
POLSKO
Překračujeme hranice a pomalu se blížíme k Varšavě. Nejprve přes průmyslovou zónu kolem Katovic (kde to vypadá dost rozpadle, oprýskaně a neudržovaně), pak přes ty jejich širé polské pláně s občasnou vesničkou.
Varšava
Ve Varšavě vysedáme a ihned zjišťujeme jak pojedeme dál. Nemůžeme jet přímo do Vilnijusu, ale musíme jet objížďkou přes Suwalki (Polsko) do Šeštokai (Litva). Tento krátký úsek trati mezi Polskem a Litvou má zajímavou historii. Trasa byla postavena před 2. světovou válkou s úzkým (tj. neruským) rozchodem kolejí z Polska až do Šeštokai (tehdy na území SSSR, dnes Litvy). Za celou dobu své existence nebyla předělána na ruskou šířku kolejí, a to pravděpodobně proto, že sovětští plánovači o této trati prostě nevěděli. V rámci programu matení západních špiónů byly totiž záměrně zkreslovány všechny mapy a jedním ze zkreslení bylo i „vymazání” této trasy z map. Teprve v roce 1992 byla trať znovu „objevena”, zprovozněna a rychle se stala hlavní cestou pro pašeráky a šmelináře „pendlující” mezi Polskem a Pobaltím. Prostě trasa pro silné povahy. Je to ale lepší než nic a asi opět opráším naše pákistánské heslo „je jedno jak, hlavně když jedeme”.
Vlak do Suwalki nám má jet po půlnoci, za 5 hodin má být na místě a budeme muset asi 3 hodiny čekat na další vlak, který nás převeze přes onu „zapomenutou” trať až do Šeštokai v Litvě. Tam budeme mít půl hodinu na další změnu vlaku. Ten poslední už by nás měl dovézt až do Vilnijusu. Celkem asi 14 hodin cesty.
Máme před sebou dlouhé čekání (je 2000). Před desátou přijíždí vlak, na který jsme se původně v Praze pokoušeli koupit lehátka. Přeci jen zkoušíme, nebylo-li by v něm pro nás volné místo.
Čeká nás další překvapení, tentokrát ale příjemné: nejen, že jsou v tomto „přímém” vlaku místa, ale dokonce není povinně lehátkový, takže nás odveze za naše jízdenky až do Vilnijusu, kde budeme ráno v 9 hodin (zhruba v 24 hodinách cesty - v Pobaltí je čas SEČ+1 hodina).
Když nasedáme, průvodčí nám berou jízdenky (asi pozůstatek po ruské posedlosti vše kontrolovat). Přisedáme do kupé, kde sedí i velice živý Polák. Celou cestu než vystoupí (tj. asi 2 hodiny) nám polsky vypráví o svých cestách, dětech, nátuře Poláků a mnoha dalších věcech. Skoro všechno mu rozumíme a jsem překvapen jak snadno. Polština je něco mezi češtinou a ruštinou a má hodně slov shodných s ruštinou (namátkou třeba stolica nebo Vengrija).
Den 2, neděle 3. 8.
Trasa Varšava-Vilnijus vede asi 60 km Běloruskem, kde se mění nejen čas (SEČ+1h - stejně jako v celém Pobaltí a ve Finsku), ale i rozchod kolejí. S hodinkami je to jednoduché - ty se posunou dopředu a je to. S rozchodem podvozků vlaku je to trochu složitější.
Na trase Suwalki-Šeštokai je řešením přesednutí do jiného vlaku, tady je použita jiná finta: celý vlak přijede na speciální kolej, kde jsou „v sobě” položeny oba rozchody koleji. Podél celé této koleje po obou stranách jsou asi 5metrové sloupy se zvedáky (hevery). Vlak je rozdělen na jednotlivé vagóny a na každý vagón pak na každé jeho straně připadnou 2 hevery. Hevery vjedou pod vagón a pomalu jej (i s náma) nadzvednou asi 2m nad zem (ani to moc nehoupá). Pak nastoupí dělníci a kola na podvozku posunou na osách směrem od sebe (při cestě z Běloruska do Polska směrem k sobě), čímž se zvětší jejich rozchod. Pak je celý vagón zase spuštěn dolů. Tentokrát ale již dosedne na tu širší kolej. Celá akce trvá něco přes hodinu. Nakonec jsou vagóny zase spojeny do jednoho vlaku, přijede nová „širokorozchodná” lokomotiva a jede se! Rusové zavedením jiného rozchodu kolejí sledovali cíl znemožnit snadnou invazi cizích armád po kolejích.
BĚLORUSKO
Po zhruba třech hodinách na hranicích se zase rozjíždíme a vjíždíme do Běloruska. Je půl čtvrté ráno, ale nemáme moc šancí se vyspat. Střídá se totiž jedna delegace za druhou (běloruští celníci a pohraničníci kontrolují až po odjezdu z „měnící” stanice).
Když je všem návštěvám konec (byli jsme nuceni vyplnit běloruskou celní deklaraci (natištěnou v ruštině!)) začíná se rozednívat. Skoro nic ale není vidět, protože je všude hustá mlha. Kolem rozeznávám jen nějaké stromy.
Asi v pět se najednou ze šera a mlhy strašidelně vynořuje velká, moderní, betonová stavba. Vypadá jako sídlo moderního Drákuly. Je to ale pouze železniční stanice v Grodně. Na nástupišti je pár vojáků (v těch ruských důstojnických čepicích, které jsou velké jako pánev na bramboráky) a několik metařů.
Celých těch 60 km Běloruskem jedeme lesem. Střídají se údolí, kopce, říčky, vesničky - působí to malebně.
LITVA
Stejné jsou i moje dojmy při přejezdu hranic s Litvou: husté, příjemné, smíšené lesy. Litevští pohraničníci na mě působí daleko příjemněji než běloruští. V 9 hodin (na čas!) vystupujeme konečně ve Vilnijusu.
Vilnijus
Na nádraží si vyměňujeme peníze (dají se tu měnit i české koruny!) a hned vyrážíme hledat ubytování. Najít ho je celkem anabáze, ale po dvou hodinách už jsme na cestě do hostelu. Mezitím jsme obešli asi polovinu Vilnijusu, ale bezvýsledně.
Moje úplně první dojmy z Litvy jsou: mírně otřískanější než Čechy, lidé hodně prodávají na ulici, nejsou tak hezky oblečeni, ale hlavně - mluví rusky!!! To mě dost překvapilo, protože jsem si myslel, že mají Rusů plné zuby a budou se snažit od nich rychle odpoutat. Asi to ale nejde tak rychle.
Hostel je OK, odpočíváme po více než 24hodinové cestě a ranním tápání při hledání ubytování.
Odpoledne vyrážíme do centra. Jdeme pěšky. Domy kolem jsou ošuntělé, v některých z nich z dálky poznávám různé prodejny - textil, potraviny, elektroniku. Všechny obchody tady mají zajímavý („litevský”) způsob zveřejňování otvíracích hodin. Na dveřích je tabule, kde je 7 obdélníčků, na každý den v týdnu jeden. První až pátý (znázorňující pondělí až pátek) mají většinou stejnou barvu (třeba zelenou) a jsou u nich napsány společné otvírací hodiny. Šestý obdélníček (sobota) je např. napůl zelený a napůl červený a jsou u něj kratší otvírací hodiny. Sedmý (neděle) je většinou celý červený, což znamená, že je zavřeno. Samozřejmě existují různé variace podle otvíracích hodin.
Na Katedrálním náměstí, které je pro Litevce stejným symbolem a památkou na masové demonstrace jako naše Václavské náměstí, stojí velká katedrála. Vypadá spíš jako nějaký soud nebo knihovna - před vchodem má typické vysoké antické sloupy. Na náměstí stojí socha velkovévody Gedimina, zakladatele města.
Stoupáme na kopec, kde je zdejší vyhlídková věž - mohutná Gedimino. Uvnitř je několik modelů Vilnijusu z různých století, kde je vidět, že věž (pocházející ze 14. století) byla kdysi součástí ochranného opevnění města. Z věže je pěkný pohled na celý Vilnijus, včetně protějšího kopce 3 křížů.
Scházíme z kopce a trolejbusem (českým ze Škody Plzeň!) odjíždíme k Parlamentu. Parlament je celkem nová budova, budovaná ve stylu našeho bývalého Federálního shromáždění, jen se mi zdá 10× hezčí a vkusnější. Před ním je několik betonových panelů, protitankových zátaras, ostnatý drát, kříže a fotografie těch, kteří byli zabiti ruskou armádou v létě roku 1991 při obraně litevských státních úřadů po vyhlášení nezávislosti. Je to zvláštní. My si to tady fotíme a oni tady umírali ...
Na zastávce cestou zpět si všímám plakátu na film Evita.
Kupujeme telefonní kartu. Chceme zavolat Chlupimu, ale nakonec se rozhodujeme, že mu zavoláme později.
Procházíme se starým městem. Jsou tady do očí bijící kontrasty. Nově a krásně opravené domy a kostely a doslova po pár metrech ruiny se špinavými (pokud vůbec nějakými) skly a propadlými stropy.
Na oslavu příjezdu si v jedné restauraci podávající litevské jídlo dáváme večeři. Mám pivo Utenos (místní, tmavé, dost slabé, ale je to pivo), brambory s houbami, cibulkou a kysanou smetanou a palačinku (blin) se sýrem. Táňa má to stejné.
Cestou zpět do hotelu si zjišťujeme, jak nám zítra jedou vlaky do Trakai a vracíme se zpět do hostelu. Na zastávce autobusu má snad každý nějaký kyblík nebo košík s malinami, borůvkami, houbami či s něčím jiným ze zahrádky.
Den 3, pondělí 4. 8.
Včera jsem si koupil Vilnijus in Your Pocket - brožurka-průvodce vydávaná 5× ročně, ve které je opravdu vše důležité o Vilnijusu pro lidi všech kapes (tj. s různě naditými peněženkami) - historie Litvy a Vilnijusu, něco o ekonomice, kde se ubytovat, kde se najíst, co je kde k vidění, doprava po městě a do jiných měst (i do zahraničí), jsou v ní i mapy a občas nějaká vtipná poznámka. Líbí se mi, že pokud je něco nenadchlo (špatné jídlo v restauraci, špatné ubytování apod.) tak si neberou moc servítky.
S pomocí brožurky teď jedem do Trakai, což je bývalé hlavní město Litvy asi 30 km od Vilnijusu. Místní osobní vlak odjíždí na čas. Vlaky jsou zde nezvykle široké (taky díky širšímu rozchodu) - v každém vagónu jsou dvě řady sedadel po třech s uličkou uprostřed.
Trakai
Trakai se zdá být celkem příjemné městečko. Leží na dlouhém poloostrově, obklopeno třemi jezery. Ta nás vítají už když vystupujeme z vlaku. Jezera inspirovala i některé místní legendy. Jezero Galvé (Hlava) například získalo jméno podle hlavy sťatého křižáckého bojovníka, kterou do jeho vod hodil velkovévoda Gedimino. Říká se, že tento čin jen ještě více podráždil chuť jezera a to nezamrzne nebo neroztaje, dokud v sezóně nezíská další hlavu (tj. někoho utonulého).
Všude kolem jsou samé lesy, dřevěné domky a klid. Procházíme několik obchodů, protože si chceme koupit něco k jídlu na dnešek a na zítřek. Obchody tu mají opravdu smíšené - v jednom krámě je vedle potravin klidně třeba parfumérie, cukrárna a masna. Skoro by se chtělo říci, že je to stejné jako smíšené zboží u nás na vesnici. Bylo by to tak, kdyby to nebylo běžné i ve Vilnijusu. Asi optimalizují náklady na pronajatou plochu. Výsledkem je, že vůni parfému dost drsně přebíjí třeba nějaká ryba.
Hlavní atrakcí Trakai je Salos pils (ostrovní hrad). Byl postaven ve 14. století národním hrdinou - velkovévodou Vytautasem. Vytautas je pro Litevce opravdu symbol. V každém městě je jeho ulice, nebo náměstí, či alespoň socha. Není to ale ještě tak „špatné” jak v Turecku, kde je Atatürk na všech bankovkách.
Než se k hradu dostaneme, musíme přejít několik dřevěných lávek a dostat se na ten správný ostrov. Hrad už z dálky přes jezero září novotou. Zblízka hned vidíme, čím to je. Dole u paty věže a hradeb jsou vidět kameny, které tvořily původní hrad, zbytek (drtivá většina) byl dostavěn nedávno (1955) z hezkých, červených, pálených cihel. Dost nevěřícně na to koukám, protože Litva určitě musí mít jiné problémy než odkrývat a opravovat své historické památky. Moc se mi líbí jak dbají na svoji historii a snaží se aby taky zbylo něco pro další generace. Do hradu nejdeme, protože je tu vysoké vstupné.
Kromě ostrovního hradu jsou tu i zříceniny poloostrovního hradu (postaveném v roce 1321 velkovévodou Gediminem) a hezké okolí - prošli jsme se litevským lesíkem kolem jezera.
Trakai je také domovem Karaitů, turckého etnika praktikujícího náboženství příbuzné judaismu, kteří ve 14. století přišli do Litvy z Krymy jako Vytautasovi tělesní strážci. Dnes tato skupina čítá méně než 200 lidí, kteří si v Trakai staví dřevěná obydlí.
Kolem poledne je čas na oběd. Sedáme si do jedné restaurace, která vypadá jako stará irská krčma. Táňa si dává bliny se sýrem (jako vegetarián tady bude asi trpět, protože jsme zatím nikde neviděli nic moc vegetariánského kromě palačinek), Karin má cepelinai, což jsou velké šišaté bramborové knedlíky plněné masem a špekem (opravdu pojmenované po vzducholodích Zepelin, jejichž mají tvar) a já mám kibinai, což jsou pirohy z moc dobrého (listového?) těsta plněné masem.
Zatím jsme v Litvě potkali docela málo cizinců; jen belgický pár tady v Trakai a pak celkem dost Poláků.
Vilnijus
Po příjezdu zpět do Vilnijusu se rozdělujeme. Karin si jede do hostelu odpočinout, my s Táňou chceme jet do německého koncentračního tábora Paneriai. Nějak nám ale nepřeje štěstí a ne a ne najít ten správný MHD autobus, který by nás tam dovezl. Místo toho volíme alternativní plán - podíváme se do muzea KGB, které má být v bývalém vilnijuském sídle KGB a pak se ještě trochu projdeme starým městem.
Cestou trolejbusem nám kontroluje lístky babuška-revizorka. Musíme si u ní koupit nový lístek, přestože už jsme si jeden štípli. Tady jsou totiž dva druhy lístků - jeden na autobus a druhý na trolejbus. Vždy je třeba mít ten správný. Pokuta (kterou jsme neplatili) je tady 20 Lt (5 dolarů). Obráni o dalších 0,75 Lt za lístek pak vysedáme v centru.
Bývalá budova KGB je velká, zachovalá, obklopená ze všech stran stromy (asi aby nebylo vidět dovnitř). Máme bohužel smůlu, protože právě v pondělí je muzeum zavřeno. Nějak se nám dnes ve druhé půlce dne nedaří.
Procházíme se centrem a míříme na další vyhlídkový bod - kopec 3 křížů. Jdeme přes Gedimini prospektas a podle toho co vidíme by se dalo usuzovat, že je Litva na celkem dobré ekonomické úrovní - pěkné obchody, zahraniční auta, silnice bez děr. Jen ti lidé do toho svým oblečením nezapadají.
Včera byla katedrála na Katedrálním náměstí zavřená, dnes ale můžeme dovnitř. Na katolický svatostánek, tak jak je známe ze střední Evropy, je v ní nezvykle mnoho obrazů světců a ukřižování Páně. Je to podobné jako v pravoslavném chrámě, ve kterém jsme byli včera a který byl zas plný ikon. Střetem pravoslavného a katolického křesťanství pravděpodobně vznikl tenhle hybrid (katolické a pravoslavné křesťanství se oddělily někdy v 10. století). Působí to zajímavě. Vyloženě rušivě ale působí busty nějakých slavných litevských rodáků, což bych v kostele nečekal. Přináší to ale jednu zajímavou informaci - vidím na tom, jak Litevci píší datum: ve stylu rrrr.mm.dd. Třeba 20. listopadu 1997 napíší 1997.11.20, nebo jen 11.20. Podobně psané datum jsem viděl i na zdejších novinách. Je to asi jeden z mála národů (další jsou třeba Japonci), který používá tuhle logickou a přehlednou strukturu.
Od katedrály šplháme na kopec 3 křížů. Jmenuje se tak proto, že v 15. století tu bylo za trest ukřižováno 7 františkánských mnichů a 4 byli svrženi do říčky Vilny tekoucí pod kopcem. V 17. století zde byly na jejich památku vztyčeny 3 kříže. Vydržely až do roku 1950, kdy byly odříznuty a skončily ve Vilně stejně jako mniši před pěti staletími. Teprve v roce 1989 byly vyrobeny přesné kopie, vztyčeny na původním místě, původní kříže byly vyzvednuty z Vilny a umístěny o něco níže pod vrcholkem na zvláštní podstavec.
Cestou do hostelu začíná pršet. Kupujeme v potravinách něco k jídlu. Prodavačka u kasy nejprve všechny položky ručně sečte na dřevěném sčotu (obdoba dětského počítadla, tady ale v obchodech dost používané hi-tech) a teprve výslednou sumu namarkuje na kase, vedle které sčot leží! Bude opravdu těžké některé věci tady změnit!
K večeři máme chleba (hutný, černý, mají jich tu snad 10 druhů), sýr a sladký tvaroh.
Kaunas
Den 4, úterý 5. 8.
Odjíždíme do Kaunasu. Původně jsme chtěli vidět Aukštaitský národní park asi 100 km na sever od Vilnijusu, ale je zataženo a vypadá to, že bude pršet, což bychom si v národním parku asi moc neužili. Předchozí dny bylo tak na půl slunce a na půl pršelo.
Cestou vlakem jsou všude kolem lesy a ani mi nepřipadá, že by byly nějak výrazně znečištěné, jak jsem četl. Obě holky spí a já koukám z okna na ubíhající Litvu.
V Kaunase jsme asi po 2 hodinách, mírně prší. Asi za půl hodiny už jsme v hostelu. Je to opravdu luxus - jsme 3 a máme celý byt 1+1 s velkou kuchyní a balkonem. Je tu sporák, můžeme si udělat čaj, prostě luxus. Trochu odpočíváme a pak se vydáváme do města.
Na autobusovém a vlakovém nádraží zjišťujeme, že téměř všechny spoje Kaunas-Kaliningrad (náš další cíl) byly zrušeny a jede jen jeden vlak odpoledne (v Kaliningradě je v noci) a jeden autobus před druhou v noci (v Kaliningradě je ráno). Je to čára přes rozpočet, ale nakonec se rozhodujeme jet autobusem zítra v noci. Na prohlídku máme tedy dnešek a zítřek, kdy se pravděpodobně pojedeme podívat do vesničky Rumšiškés, asi 30 km od Kaunasu, ve které je skanzen.
Kaunas je jiný než Vilnijus. 90% kaunaských obyvatel jsou etničtí Litevci a o Kaunasu se tak říká, že je více litevský než Vilnijus. Je centrem litevského podnikatelského ducha, ale bohužel i postsovětské mafie. Byl založen už v 11. století a ležíce na soutoku dvou řek se v 15. a 16. století stal úspěšným centrem říčního obchodu. Jelikož je umístěn na významném strategickém místě, byl před 2. světovou válkou 13× vypálen. Dnes je Kaunas hlavním litevským průmyslovým, ale také příjemným kulturním centrem plným zajímavých architektonických památek.
Čím hlouběji se noříme do jeho ulic a bulvárů, tím hezčí se nám zdá a tím více dáváme za pravdu informacím z informační brožury o odlišnosti Kaunasu od Vilnijusu. Sice trochu poprchává, ale i tak se nám líbí projít parčíkem soch až k pěší zóně. Zdá se, že v Litvě mají oblibu v pěších zónách. Ta v Kaunase je delší a hezčí než ve Vilnijusu. Kaunas mi vůbec připadá hezčí a bohatší. Na pěší zóně je spousta krámků i značkových obchodů. Zhruba do dvou třetin se táhnou dvě řady stromů.
Odbočujeme z pěší zóny na Vienybés aikšté (náměstí Jednoty), kde jsou dvě řady bust národních hrdinů, věčný plamen a památník Svobody s datem 18. února 1918, dnem, kdy Litva vyhlásila nezávislost. Za nimi je Vojenské muzeum Vytautase Velkého, obestavěné několika kanóny - od malých z pirátských lodí až po lafety s 2. světové války. Za Vojenským muzeem je Muzeum Ďábla s různými zobrazeními ďábla z celého světa.
Vracíme se na pěší zónu a v obchodním domě Merkurija si chceme koupit něco k jídlu. V supermarketu tu mají velký výběr, ale zdá se mi to dost drahé na to, že průměrná litevská rodina má příjem údajně 350 Lt (1 Lt je asi 9 Kč) - kilo jablek 3,5 Lt, banány 3 Lt, chleba 1,5 - 2,5 Lt atd (je tu ale levný benzín - asi 1,5 Lt za 95 oktan). Jsme překvapeni, kolik zboží z Čech tady vidíme - polévky z Vitany, sušenky Disko, kečupy Kand a další. Mají tu zase asi 10 druhů chleba (většinou tmavý), všelijaké koláče a koblihy a jiné, u nás neexistující, sladké i slané pečivo. Výběr sýrů tady je ale dost malý a nevidím téměř žádné jogurty - jen tvaroh. Další sortiment je podobný našemu běžnému supermarketu, včetně takových „nezbytností” jako čipsy, džusy a podobné „tahače peněz z kapsy”.
Všichni pořád mluví rusky, občas litevsky a potkali jsme taky skupinku Čechů. Přeci jen to není tak zapomenutá země. Jsou tu i nějací turisté ze západu, čemuž se nedivím, protože Kaunas je opravdu pěkný.
Centrem starého města je Rotušés aikšté (Radniční náměstí), kolem kterého je spousta pěkných opravených domů. Některé vypadají úplně jako v Německu - jsou to opravdu německé kupecké domy z 15. a 16. století, mají cechovní vývěsní štíty a ... reklamy na německé pivo. Uprostřed náměstí stojí barokní radnice ze 17. století, dnes Svatební palác.
Za náměstím směrem k soutoku Nemuny a Nevis jsou ruiny kaunaského hradu a úplně zruinovaná katedrála ze 14. století. Hrad byl také úplně zničen, ale teď je alespoň částečně opraven. Na opravě katedrály se teprve pracuje, ale bude to fuška - je strašně zanedbaná a rozpadlá, některá gotická okna byla vybourána a zazděna. Za dob SSSR to byl asi sklad členských knížek do Komunistické strany.
Večeříme při soutoku řek a trochu odpočíváme. Zpět se vracíme opět pěšky podél řeky Nemuny. Kolem nás (podobně jako ve Vilnijusu) jezdí české trolejbusy a české autobusy.
Cestou z centra do hostelu se stavujeme na nádraží a voláme Chlupimu. Zatím stále ještě hodlá přijet. Znovu mu máme zavolat v ponděli ve 12 hodin LSEČ do školy.
Den 5, středa 6. 8.
Ráno si necháváme batohy na autobusovém nádraží. Dnes nás čeká jen skanzen a pak dlouhé čekání, tak jsme si přispali, jinak obvykle vstáváme mezi půl šestou a šestou. Do Rumšiškés odjíždíme asi ve 12 hodin malým autobusem toyota. Jelikož to není žádný dálkový autobus, tak je menší a lidi jsou v něm namačkaní jako sardinky. Kdybych nevěděl, že jsem Litvě, tak bych klidně typoval, že jedeme do nějaké vesnice za Prahou.
Jedeme asi 30 km po dálnici, která je dost slušná a všechny odbočky jsou skvěle značené velkou cedulí. Zastávka se pozná podle sloupku s modrou značkou, na které je nakreslen bílý autobus.
Rumšiškés
Bohužel jízdní řád na zastávce Rumšiškés je trochu „porušený”, takže nevíme v kolik přesně nám jede autobus zpět. Zastávka je u dálnice a my musíme dojít do vesnice a pak ještě asi 1 km za ni.
Když jsme viděli Vilnijus mysleli jsme si, že v Litvě budou převládat dřevěné domky. Teď vidíme, že tak tomu bylo hlavně ve Vilnijusu a v Trakai. V Kaunasu i v Rumšiškés převažují zděné domky, které mají dost daleko do podoby zchátralého ruského dědictví. Tady v Rumšiškés je těch zděných domků většina, takže všechny nemohly vzniknout až po roce 1991, kdy si Litva vymohla nezávislost.
Máme štěstí. Je zase hezké počasí, i když od severu se směrem k nám sune nějaký stříbrno-šedý mrak.
Skanzen je ukryt v lese na břehu Kauno marios (Kaunské jezero), po kterém se sem dá z Kaunasu dokonce přijet lodí. Je tady velké parkoviště s několika auty a jedním autobusem. Je jedině dobře, že tady není nacpáno, alespoň nebudeme rušeni hordami foto-cvakajících turistů. U nás nebo kdekoliv v západní Evropě by jich na podobném místě byly tuny, ale Litvu ještě (naštěstí) neobjevili.
U vstupní brány si kupuju mapu. Skanzen je vybudován na ploše zhruba 2 km2 a je rozdělen do čtyř částí podle hlavních litevských regionů - Aukštaitija, Dzukija, Suvalkija a Žemaitija. Z každého regionu je ve skanzenu vybudovaná malá vesnička a mezi vesničkami jsou různě roztroušeny další stavby - větrné a vodní mlýny, kostelík, sýpky, stodoly, krčma, dohromady více než 70 staveb. Mají to dokonale zorganizované, jen snad ta asfaltová cesta celým skanzenem se sem jaksi nehodí. Když ale vidím jak do skanzenu vjíždí belgický autobus plný britských turistů, je mi hned jasné, že ten kdo nechal asfaltku postavit, věděl moc dobře proč - autobus jede od vesničky k vesničce a turisté nasedají, vysedají, nasedají, vysedají a určitě si pochvalují ten hluboký kulturně-architektonický zážitek.
Když jsme v první třetině prohlídky, začíná pršet. Schováváme se pod přesahující střechu kovárny a jelikož je doba oběda, dáváme si náš obligátní černý chleba se sýrem a (tady ve skanzenu) nakradená jablka.
Po dešti a obědě můžeme pokračovat dál. Chaloupky a užitková stavení jsou si dost podobná s těmi, která znám ze stejné doby (18. a 19. století) od nás - oplocený dvůr s hlavním stavením se střechou ze slámy nebo došek, kolem kůlny, chlívy a stáje. Dá se poznat co byla chalupa chudého řemeslníka a co bohatého sedláka.
Chudé chaloupky stály samy, uvnitř jen udusaná hlína, jednoduchý nábytek, malé místnosti, pec (s místy na spaní) a malinká předsíňka, ve které bylo různé „harampádí” jako hrnce, košťata.
Bohatá chalupa měla kolem sebe ještě chlívy, stáje, případně výminek. Podlaha v ní byla dřevěná, někdy výjimečně kamenná (a taky patřičně studená). Lepší nábytek, kolem celé světnice lavice, větší okna, protože si mohli dovolit víc topit a vyrovnávat tak větší únik tepla. Všechny postele byly kratší než naše současné, ale to je obecně známá věc.
Stavení působí opravdu malebně a postavit tehdy dům se mi zdálo jednodušší, než stavět ho dnes. Stačilo dřevo, šikovné ruce a bylo to. Jenže to v porovnání k jejich tehdejším příjmům taky asi bylo dost drahý.
U některých stavení jsou studny. Nemají rumpály, ale jednoduchý dřevěný „jeřáb”, kterým vědro spouštěli a zase vytahovali ze studny.
Zhruba uprostřed skanzenu je náves s několika dřevěnými a cihlovými domky, ve kterých je možné koupit suvenýry - hlavně keramiku a jantar. V krámku s keramikou jsou i hrnčířské kruhy. Na jednom z nich hrnčíř právě vyrábí nádoby. Vypadá to jednoduše, ale musí mít dost citlivé prsty, aby tu zatím měkkou, hliněnou nádobu nepromáčkl nebo nezbortil.
Vracíme se ke vchodu, který slouží zároveň jako východ. Na nástěnce jsou rozpisy autobusů odjíždějících do Kaunasu a Vilnijusu. Jdeme zpět na zastávku u dálnice. Čekáme tam asi hodinu, ale nic nejede. Táňa z dlouhé chvíle stopuje. Zastavil ji nějaký náklaďák, že ji může vzít, ale jen samotnou. Cha, cha, cha, to by byla prča. Od té doby vždycky když jede náklaďák, přestává na chvíli stopovat.
Nakonec nás bere dědula, řidič staršího linkového Ikarusu. Nejede do centra Kaunasu, pouze k nějakému inu. Jelikož jsme mu řekli, že se chceme dostat do centra, tak se asi pevně rozhodl, že nás tam za každou cenu dostane, protože na jedné zastávce na dálnici, kde se křižují autobusy, nás předal jinému řidiči v jiném autobusu, který pak dojel až do centra. Dědula tomu řidiči řekl, že jsme turysty-studěnty, takže jsme nakonec ani nemuseli platit!
Kaunas
Večer obcházíme Kaunas po jeho příjemné pěší zóně a sháníme něco k večeři a k snídani. Na ochutnání si kupuju rozinkovou zmrzlinu. Většinou prodávají svojí zmrzlinu (jmenuje se ledai), ale mají i zmrzliny Algida od Unileveru.
Na autobusovém nádraží budeme čekat do třičtvrtě na dvě, než pojede autobus do Kaliningradu (Rusko). Bohužel jsme si nemohli koupit lístky předem.
Večer přemýšlím o skanzenu a říkám si, že v minulém století tady byly na vesnicích v podstatě na stejné úrovni jako my.
Den 6, čtvrtek 7. 8.
Před druhou hodinou ráno přijíždí autobus. Už je plný, protože jede odněkud z Běloruska. Dostat se dovnitř je docela bitva. Všichni kdo chtějí nastupovat se šíleně tlačí aby urvali místo. V tomhle jsou o trochu míň kulturnější než my. Asi tady za sovětů daleko více platilo pravidlo „kdo nekrade okrádá svojí rodinu”, tj. že se každý musí tvrdě bít aby něco urval. Možná to ale taky je tím, že velká část těch lidí jsou Rusové a v uličkách je hodně naditých tašek. Asi nějací „obchodníci” a Ti si nikde servítky neberou. Po druhé hodině konečně vyrážíme směr „Ta-Podivná-Ruská-Enkláva-Kaliningrad-Vklíněná-Mezi-Polsko-A-Litvu”.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu:II. , III., IV., V.,