Vyjížděli jsme dva já a moje srdeční záležitost cesarrr.
Stroje:
Já : Jawa 350/638 Cezi: Jawa 350/640
Najeli jsme celkem 2795 km,cesta trvala 8 dní,sebou jsme vezli něco málo jídla:konzervy,instanty,polívky,oplatky atd..,výlet nás vyšel asi na 4000.-kč i s benzinem a s tím,že základní potraviny jsme kupovali na cestě + vše na co jsme měli chuť a pár poplatků za vstupy do placených památek.Vařili jsme na lihovém vařiči v pohodě stačil.Většinou jsme spali pod širým nebem,stan jsme měli,ale rozdělali jsme ho asi dvakrát.Takže jsme k běžné bagáži vezli pár kusů oblečení a dva 5 l kanystry s beny.Původně jsme měli odjíždět 5.7.06,ale jelikož jsem si teprve udělala řidičák a jeho vydání se protáhlo z důvodů změn EUmuseli jsme odjezd posunout.Mělo to být na pátek 7.7.06 to jsem si slavnostně vyzvedla svůj řidičský průkaz,ale prozměnu mě vyšplouchli na magistrátě kde jsem měla nový pas a z důvodu svátků 5 a 6.7.06 si asi řekli,že je zbytečné chodit v pátek do práce a tak úředníci nepracovali.No nic měla jsem alespoň možnost vyzkoušet si přes víkend svoji jawinku bo sem už měsíc na motorce po autoškole neseděla a najet s ní nějakej ten kilometr protože přesedlat z choppera na jawku z které jsem pořádně nedosáhla na zem a celkově byla těžší a mohutnější než virago,byl mazec.Takže jsme za víkend nalítali nějakejch 270km v celkem malým provozu a to byla moje veškerá příprava na cestu do dálek.V pondělí 10.7.06 jsem si vyzvedla pas a kolem 11.30 hod. jsme vyráželi.Ještě musím dodat,že nápad na rumunsko přišel,když jsem se rozhodla z jednoho důvodu si udělat řidičák a pak sem přemýšlela co vlastně chci od jízdy na motorce a to byla svoboda cestovat a první co mě napadlo jet do Transylvanie lákalo mě kouzlo kraje Vlad Tepes panovník v té dávné době 15.století a jeho činy mě přitahovali jako magnet.Není nad to si sáhnout třeba na pouhý kámen,který je na svém místě už stovky let a zažil to co mi nikdy neuvidíme.
Popis cesty z Brna na hranice Rumunska:
přejezd přes Českou republiku,Slovensko a Maďarsko:
Brno - Uherské Hradiště - Trenčín - Prievidza - Žiar nad Hronom - Zvolen - Lučenec - Rimavská Sobota - Sajószent Péter - Misckolc - směr Debrecen - Tokaj - Nyíregyháza - Hajdú Szoboszlo - Puspokladány - Bihar Keresztez -hranice Rumunska
Cesta po Rumunsku:
Oradea - Lugasu de Jos - Alessd - Astileu + další vesničky - jezero L.Lesu - dále směr Belis - Vascau - Campani až do Campeni -Abrud - Alsu Mare - Zlatna - další spousta vesniček co nejsou ani na mapě dále směr Orastie - Deva - Brad - Varfurile - Sebis - Ineu - Chisineu Cris - Varsand - a směr maďary Békéscsaba a opět na Miskolc
Den první:Tak jsme si to šinuli po silnici s plánem dorazit večer za Rumunské hranice a někde přenocovat.Nejeli jsme po dálnicích,ale po okreskách je to hezčí cesta,ale taky pomalejší takže po 300 km jízdy před hranicemi maďarů jsme v noci padali na držku únavou a taky zimou slováci tam měli docela chladno :o(.Takže jsme si vyhlídli autobusovou zastávku do které jsme se zašili jen tak do spacošů motky postavili před sebe na chodník a spokojeně usnuli bo nám bylo jasné,že do Rumunska se dostaneme při troše dobré vůle až druhý den.
Den druhý:Spokojeně vyspinkaní jsme si uvařili ranní kafíčko zbodli nějaký sušenky a hrdě vyrazili dál zbývalo nám asi ještě 250 km.Hranice jsme projeli přes malou vesničku v pohodě.Jenže Taz (moje motka) najednou ztichl přestal semnou komunikovat sviňák a to asi tak 5 m za hranicí.Zůstala jsem v zákazu stání celníci na mě zírali,že si klidně zastavím tam kde nemám co pohledávat,ale když viděli,že se ke mně hrne cezi a sundáváme sicnu tak jen čučeli a dali pokoj.Cezi zjistil,že mám v háji pojistkovou skříňku tak to tam nějak pošmodrchal taz chytil a jelo se.Jenže asi jen tak půl kiláku a taz opět chcípnul.Už sem chtěla mít nerva,ale cesarek mi to zapojil natvrdo omotal to do hafo izolepy a opět se jelo.Mimochodem mě s tím pak nechal jezdit celou sezonu a je to asi 14 dní co tazik dostal novou skříňku :o).Průjezd přes maďary byl děsnej měli udělaný krásný nový okresky jen kdyby ti pitomci nezapoměli oddělat značky .Celou cestu co 20 metrů byly cedule pozor stavba a rychlost 40 nebo 30 km/hod.Když se objevila 50-tka byl to zázrak.Bylo děsný vedro samozřejmě,že maďaři si to kolem nás hasili klíďo 200km/h a vůbec je nějaký značky netankovali.Jenže nám se nechtělo dohadovat s policií maďarům nerozumíme a pokutu jsme taky platit nechtěli.Ve městech mi taz vypovídal službu v podobě tří tisíc otáček na volnoběh takže na každým semaforu jsme se postavili vedle sebe s cezim a ten s pečlivě připraveným šroubovákem v ruce neustále šteloval můj karbec,aby mi to nechcíplo a nebo se nerozskočil motor otáčkama.Na večer jsme se dostali před rumunské hranice a měli cíl nadosah.Zastavila nás kontrola,docela nás od sebe rozdělili na několik metrů což mi nebylo příjemný,ale byli v pohodě.Zkontrolovali papíry a s úsměvem nás pustili dál a obdivovali motorky :o).Přes hranice to bylo taky v poho.Dali jsme si malou pauzu vyměnili prašule a hrnuli se k benzince natankovat .První zásek byl když jsme vzali pistoli do ruky a začal nás odhánět chlap chvíli trvalo než jsme pochopili,že nám chce jen natankovat benzin,ale pak i když se nám to moc nezamlouvalo jsme ho nechali.Další zápich se nám podařil v obchodě benzinky kde jsme si koupili hlavně vodu,něco na pití,vínko a pár blbin.Dostali jsme totiž ve směnárně starou měnu takže jsme měli miliónové bankovky a na pokladně se objevila suma nějakých 28,75 lei tak sem podala cezimu melcku a chlap natahoval ruku dál nějak jsme nechápali pak nám to různým způsobem vysvětlil a ukázal nám cenu v nových lei a starých.Dlouho nám dělalo problémy si na to zvyknout,cezi platil stylem,že natáhl ruce s penězi a dal jim vybrat.Musím říct,že nás nikdy neokradli vždy ukazovali kolik si berou a napočítali kolik mají vrátit.Novýma leiama,které nám vraceli a my si je schovávali se pak platilo v pohodě.Takže lehce odpočatí a s plnou nádrží jsme vyrazili vstříc Transylvanii hledat nocleh.Museli jsme přejet pohraniční město Oradeu.Tam už mě v životě nikdo neuvidí,protože sem si přála v jistých chvílích umřít a neměla sem k tomu doslova daleko.Město sice nevypadalo nehezky,ale silnice byla převážně z jak se u nás říká kočičich hlav (kostky) u nás by měla tak tři pruhy nejmíň v obou směrech tam,ale žádný značení nebylo což pro někoho kdo vylezl z autoškoly a nic moc nenajezdil byla katastrofa.Auta sice udržovali nějaký tři pruhy,ale byli jich hromady plus kopce kamionů a nejhorší bylo,že tahle široká silnice se občas u železničního přejezdu zúžila natolik,že tama sotva projelo jedno auto v jenom směru a byla to tam samá díra mezi kolejemi řidiči v autech se tvářili,že nás na motorce vůbec nevidí a vytlačovali nás do keřů jeden přejezd sem fakt myslela,že se mrknu do jakési díry kam se mě snažil narvat jeden debil naštěstí bez úspěchu :o)Na jednom semaforu v šílené zácpě k nám přiskákali mladí rumuni co tam umývali autům okna (nechápu jak to mohli stíhat v tom provozu) a chtěli umýt cezimu kapotáž skvěle se u toho bavili a a šli se podívat jestli můžou něco umýt i u mě v tom nám skočila zelená a já se chtěla rozjet jenže jeden s těch magorů stál přede mnou a nechtěl se hnout znervózněla jsem a taz mi samozřejmě chcípnul.Hodní chlapci mi chtěli děsně pomoct a začali do mě strkat ,že mě roztlačí cezi do nich bušil ať mě nechají abych mohla rychle nastartovat oni na něj něco pokřikovali a já měla tmu před očima jak sem zuřila.Muselo to vypadat asi děsně komicky když si to teď tak představuju.Je fajn když potřebujete nakopnout přetíženou motorku z které stojíte na zemi jednou nohou a to ještě na špičce boty a druhou potřebujete nastartovat a nějakej debža do vás zezadu strká a ostatní na vás troubí objíždí vás z prava z leva a kdyby to šlo tak by jeli v klidu i přes vás.No prostě Oradea už nikdy :o) když jsme se konečně vymotali z města a dostali se na klidnější silnici odbočili jsme do vesnic k místu Lugasu de Jos kde mělo být jezero a náš první nocleh.Trochu jsme se zamotali tak nám ochotně poradila paní co prodávala u cesty ovoce.Propletli jsme se vesnicí někam mezi zahrady a cesta vypadala ,že končí na malém kopečku.Cezi tam vyjel a byl šťastnej,že brzdil,protože vyjel přímo na hráz.Je mi to jasný :o) vyjet tam první já tak zahučím po hlavě až do jezera :o).Pod hrází byla travnatá plocha a krásné jezero.Jenže z hráze k jezeru to byl prudký betonový sráz.Cezi našel cestu dolů o kus dál přes smeťák já to odmítla sjet nejsem sebevrah tak sem vyhlídla hezký místo na spaní a on tam přepravil obě motorky.Ani jsme nerozdělávali stan.Tu noc byl úplněk,nádherná hvězdná obloha,my jsme byli krásně unavení z cesty tak jsme si uvařili baštu,umyli se, lehli do spacáků dali kafe a natočili budíka na mobilu,že za svítání budeme vyrážet dál.Spokojeně tam řvali žáby jak o život to asi ten úplněk tak sem po nich sem tam hodila šutr a bylo vždycky na chvíli ticho pak jsem si na to zvykla a přišlo mi to i docela fajn :o).
Den třetí:
Ráno začalo skvostně,dali jsme si opět ranní kafe,mrkli do mapy,cezi vyjel po smetišti opět na šterkovou cestu a mohli jsme pokračovat v putování.Já byla šikulka a při výjezdu ze štěrkové cesty na silnici,která byla neúměrně vyvýšená a ještě do zatáčky jsem měla strach přidat plyn,aby mi neujelo zadní kolo a nenatáhla jsem se,mi samosebou chcípla motka a já se elegantně opřela nádrží o značku :o).Ta mě zachránila bo vedle byla díra a motorka by mě do ní nebýt značky zamáčkla.Ještě jsem urvala nosič ten mi ale napraskl ve sváru už po cestě.Tak cezi naběhl zdvihl mě i s motorkou od značky já se smála asi ze šoku oddělali jsme nosič,který jsme vyhodili přihlížejícímu domorodci do popelnice s jeho svolením,kufr v kterým mi ještě stihl buchnou jar na nádobí a zasvinit všechno co mohl jsme upevnili na sedadlo,věci přeskládali k cezimu na motku,vylitý jar nechali v kufru na budoucí použití a jeli dál.Pokračovali jsme směrem na Alesd ,Astileu projížděli jsme pohořím Muntii Vladeasa až k dalšímu jezeru L.Lesu.O silnici se nedalo mluvit z prvu ano to jsme jeli báječnou horskou silničkou,která se klikatila nádhernými lesy s krásným výhledem.Občas se nám naskytl pohled na ohořelý autobus spadený hluboko pod náma a pak se silnice začala rozpadat měnila se ve štěrkovou a pak přešla v cestu sypanou obrovskými kameny.Parádní bylo,že z jedné strany vás obklopovaly skály a na druhé straně byl obrovský sráz a jezdili tam stavební vozy kterým nebylo kam uhnout,ale měli jsme štěstí jeli před náma takže jsme se za nima hrnuli 20-ckou ,žádný nás naštěstí nedojel.Pak jsme konečně uviděli sjezd k jezeru.Bylo nádherné obklopené skalami na jejichž vrcholcích se tyčily dřevěné kříže.Uvelebili jsme se na louce cezi se spokojeně vycabral dali jsme si dobrou baštu a klasicky kafe a odpočívali.Jenom cezi si nenechal vymluvit,že chrnět přes tři hodiny na horským sluníčku není moc dobrý :o).Navečer se zatáhla obloha všude kolem nás jen nad náma bylo modro.Sbalili jsme věci a rozhodli se tomu ujet byla to krása pozorovat bouřku ze všech stran jen nad sebou mít sucho.Ujet se nám podařilo jen chvilku jsme jeli pásem kde drobně mžilo,ale to nevadilo.Museli jsme najít další nocleh.Začínala být tma a to se jezdí špatně.Ceziho předjížděl kamion a málem ho pěkně liskl prdelí běžně se tam předjíždí v zákazu a nebo chytrolíni maj na rovný silnici zákaz předjíždění a v naprosto nepřehledným úseku zákaz ukončí :o) Přesně tam se nás kamion snažil předjet a v tom se v protivce objevil další tomu v našem směru nezbylo než to strhnout a brzdit já taky brzdila jak o život,abych nevlítla do ceziho ten už se viděl vyplesklej v baráku na který by naletěl kdyby ho sejmul kamioňák.Nebylo to vůbec hezký tomu přihlížet.Dokonce i ten kamoin hned jak to šlo tak zastavil a venku se řidič klepal jak osika z toho co se mohlo stát.Museli jsme prostě už někde zalehnout.Nebylo kde tak jsme zajeli k benzince.Já rozdělala poprvé stan,ale jen z části a jen proto,že ceziho začalo bolet jeho celé spálené břicho a stehna,dostal zimnici a bylo mu celkově zle.:o) To je to sluníčko :o).Hned usnul ještě na silnici tak jsem ho pak probrala nasoukal se do spacoše a spal dál doufala jsem že to bude do rána dobrý.Ještě sem mrkla v kolik otvírá pumpa,abychom se stihli vytratit dřív natočila búďu na mobilu a šla taky do hajan.
Den čtvrtý:
Ráno už bylo opět krásně svítilo sluníčko,cezimu už bylo fajn,věci jsme balili za asistence pumpaře,který cosi pokřikoval,ale pak to vzdal.Ujeli jsme sotva pár metrů a byla tam nádherná louka kde se dalo v pohodě přespat jenže najděte takový místo v té tmě :o)Pokračovali jsme dál směrem na Campeni přes hory kde jsme narazili na museum Almasu Mare .Byl tam moc hodný a milý pán,kterému museum patřilo.Snažil se s náma domluvit všelijak a šlo to.Dozvěděli jsme se,že má bratrance v museu u Ostravy ukázal nám vše co mohl a nabídl nám i nocleh v chaloupce z 16.století kde postel byla jak pro trpaslíky a specielně cezi by si na ni tak akorát sedl rozhodně nelehl.Ale byla kouzelná .I místo na zaparkování motorek nám nabídl.Museli jsme odmítnout i tak nám už bylo jasné,že nestihne projet vše co jsme chtěli a museli jsme trasu zkrátit na polovinu a tak jsme chtěli pokračovat dál.Dal nám tedy horskou vodu na cestu spoustu různých brožurek a rozloučili jsme se.Pokračovali jsme do Zlatna přes malé vesničky kde jsme se dostali na krásnou silnici která vedla mezi loukami s divokými koňmi a kolem dokola samé hory tráva byla sametová,prostě nádhera.Když jsme sjížděli z horských průsmyků začalo jemně pršet,ale nevadilo to natáhli jsme sice nemoky,ale ani to nebylo moc potřeba.Zastavili jsme u jednoho malého obchůdku nakoupili co bylo třeba a cezi mi začal napínat řetěz,který to už dlouhou chvíli potřeboval.A co se nestalo,byl lenošnej povolit zadní kolo tak zalomil šroub u napínáku a jak napotvoru jsme zrovna takový neměli.Mezitím už kolem nás postávalo hafo chlapů a dívali se něco si drmolili mezi sebou a jeden z nich zašel na dvůr do dřevěné boudy a zachvilku přinesl sám od sebe šroub který mi pasoval lehce mě odstrčil a pomohl cezimu vše dodělat pak ho ještě pozval dál aby se mohl umýt a bylo vidět,že je pyšný,že mohl pomoct.Vyměnili jsme si cigarety chlapi byli zvědaví jestli máme též nápis na cigárech,že kouření může zabíjet,když zjistili že ano tak byli spokojení.Dali nám radu kudy pokračovat dál v cestě s tím,že je to tam krásné a je na co se dívat.Pokračovali jsme tedy podle jejich rady a byli unešení tím co se nám ukazovalo pomalu před očima.Nádherné útvary z pískovce a ze skal.Náhle se před námi objevila závora a už to vypadalo,že se na tu krásu z blízka nepodíváme.Pán u závory chtěl,abychom se otočili a jeli zpět,že je tam lom na drahé kameny a průjezd zakázán.Lomy byly přísně střeženy.Když,ale zjistil kam míříme a že bychom to museli opět celé objet tak nám průjezd povolil.Dostali jsme zákaz kdekoliv zastavovat.Nám to nedalo bylo to tam opravdu nádherné chtěli jsme si to aspoň vyfotit.Seskočili jsme z motorek,ale hned po první fotce jsem se ohlídla za sebe a zvedla hlavu na vysokou skálu kde stála ozbrojená stráž a pozorovala nás dalekohledem nebylo to příjemné a nechtěli jsme dělat potíže,když jsme slíbili že jen projedeme tak jsme nasedli a jeli dál.Bylo po focení mrzelo nás to,ale my jsme to viděli a to nám muselo stačit.Silnice se stáčela prudkými zatáčkami opět směr do nížin byl nádherný výhled na vesnice v údolí.Dole u další závory pro výjezd o nás paní už věděla a s úsměvem nás vypustila ven.Jeli jsme krásnými vesničkami s barevnými domy a spousta jich byla obložena dřevem s různými dřevořezbami.Odbočili jsme ke klášteru,který byl už bohužel zavřený,ale jen na bránu byl krásný pohled i to nám stačilo.Opět se blížil večer a my našli krásnou louku u vesnice s pěti domy a bylo nám dovoleno přespat vedle louky byl potok s červenou vodou zbarvenou od červené drti která vyplňovala dno.Poprvé a naposledy jsme rozložili celý stan,uvařili baštu a kafe,kecali jsme o lomu a pak spokojeně usnuli.Musím ještě doplnit,že když jsme projížděli po horách občas tam stáli dřevěné boudy a přímo z nich vždycky vyběhl nějakej pes.Cezi ho většinou zahnal svým klaksonem,já měla bohužel klakson z výroby toho se nebáli nebyl totiž moc slyšet a ani jsem ho většinou nestihla použít.Šli vždycky po motorce hlavně po mé jak zběsilí.Vždycky když se někde objevila budka okamžitě sem brzdila a čekala kdy vyběhne.Jednou mě hajzlík dostal,protože projel cezi a nic.Tak sem byla v klídku,ale sotva sem přidala a projížděla kolem boudy už po mě šel.Nechtěla sem se nachat rafnout,ale přejet sem ho taky nechtěla.To byla jedna z nepříjemností byli to v celku jediná zvířata co hodlala zemřít pod kolama motorky a vypadalo to že zcela dobrovolně.Chápu,že jsme byli vetřelci,psi byli zvyklí jen na koňské povozy a proti těm jsme vypadali relativně menší tak hafani byli drzejší.
Den pátý:
Naše cesta směřovala do města Deva kde měl být nádherný hrad,vyrazili jsme tedy směr Oraste přes vesničky kde bylo na mapě hodně jeskyní,ale žádné směrovky jsme neviděli.Zastavili jsme u jedné chalupy kde byla paní s malými dětmi.Moc se jim za náma k brance nechtělo,ale po chvíli povídání jim došlo,že jim nehodláme udělat nic špatného a tak jsme se domlouvali česky,rumunsky malá slečna uměla dobře anglicky,ale my jsme se moc nechytali ,tak nám babička vysvětlovala cestu rukama a nohama pochopili jsme,že jeskyně jsou obrovské,ale hrozně vysoko a že na motorce se tam rozhodně nedostaneme a museli by jsme velký kus pěšky.Cestou jsme viděli vysoko ve skalách průrvy a podle vyprávění babičky to bylo zřejmě to co jsme hledali.Jenže to by nás hodně zdrželo a to jsme si nemohli dovolit tak jsme to museli vzdát.Cezi dal za odměnu té nejmenší holčičce plyšovou kytku rozplývala se a když jí ukázal,že když stiskne lístek tak kytka hraje zářili jí oči jako celé nebe :o)Po té jsme se rozloučili a jeli dál směr Deva.V jedné vesnici jsme hledali benzinku jeli jsme celkem rychle a cezi to najednou střihl doleva tak sem musela prudce zabrzdit a jela za ním čumím po něm že nezatáčí,ale jen se otáčí a najednou se přede mnou objevili zaparkovaný auta .To bych neubrzdila tak sem musela motku položit a nechat ji sklouznout po silnici k patníku o který se zastavila.Přímo naproti byla hospoda a všichni okamžitě vyběhli mrknout na tu slávu co jsem vyvedla.Já se smála bylo to lepší než se cítit trapně :o) cezi za mnou letěl s křikem co děláš??? Krčila jsem rameny a chechtala se on se totiž trochu styděl :o) zvedl mi motorku řekl že benzinku jsme přejeli a nechápal jak jsem ju mohla přehlídnout jenže já si prohlížela krásnou architekturu domů a ne nějakou benzinku :o) No nic natankovali jsme a jeli dál.Když jsme dorazili k Devě viděli jsme hrad vysoko na kopci cezi pořád protestoval že přece nemůžu chtít aby se do takovýho kopce šplhal byl to fakt pruďas a nevypadalo to že by tam vedla nějaká cesta.Jeli jsme tedy směrem k hradu a dorazili na obrovské parkoviště ze kterého jela nahoru na hrad lanovka.Zaplatili jsme 5 lei za osobu a vyrazili nahoru.Cezi si ze mě utahoval proč se nepodívám dolů já přemýšlela jak moc se dá věřit rumnské lanovce ,ale asi v půlce cesty mu taky sklaplo to když se lanovka vyhla opačným směrem :o) pak dal pokoj.Hrad Deva je obrovská zřícenina po které si můžete chodit kde chcete kromě kaple ta je zamčená i se svatým a vidíte dovnitř jen přes mříže byli jsme tam skoro hodinu byla to nádhera viděli jste vše kolem,pod náma se rozprostíralo celé město a všude okolo hory no prostě paráda.Pak jsme si zajeli do středu města vyměnit prašule omrkli jak to tam vypadá byli jsme překvapení jaké mají krásné oblečení přišlo nám elegantní v Brně jsme nic takového neviděli a k nim se to moc nehodilo i když do města snad ano.I město bylo krásné čisté a upravené.Museli jsme se začít stáčet směrem zpět.Po cestě jsme se stavili na benzince dali si kafe a něco na zub,byli jsme unavení hlavně z toho provozu dostali jsme se opět na hlavní silnici mezi kamiony a nejhorší byla představa,že na takové silnici kde si jezdí každý jak chce a nedodržují se žádná pravidla provoz je takřka nepřetržitý by jsme měli odbočit doleva .Nakonec jsme na benzince seděli přes dvě hodiny cezi špekuloval na mapě že kdyby naproti té cesty kam potřebujeme odbočit byla druhá cesta tak bychom zatočili doprava otočili motorky a pak to riskli přejet rovně.Jenže když jste se podívali na lidi co chtěli přejít na druhou stranu silnice protože tam bydleli byli nastartovaní u kraje jak u běžecké dráhy a čekali na nejvhodnější okamžik aby to mohli přeběhnout a pak to taky prostě riskli protože přechod pro chodce tam nehrozil nejsou lidi co by ho namalovali a i kdyby tak rumuni stejně nevědí že by měli zastavit to prostě nebylo možné přejet a pak stejně naproti žádná silnice nebyla.Rozhodli jsme se to mírně objet,že jakmile půjde zatočit tak to uděláme a prostě se když tak kousek vrátíme.Jeli jsme tedy na Brad a Varfule s tím,že si najdeme opět nějaký pěkný nocleh.Jenže v okolí měst nic moc nebylo pořád se nám to nějak nezdálo až za tmy jsme se dostali mezi pole a před náma nebylo nic vidět.Byli jsme už stahaní a tak jsme sjeli doprostřed pole dál od silnice rozdělali napůl stan dali baštu a kafe a spokojeně zalehli.
Den šestý:
Ráno nás vzbudili hlasy kolem stanu.Byly to děcka z vesnice,který somrovaly cezi je chvíli odháněl hezkými slovy,ale nedali se tak zařval a děti zmizely :o).Zabalili jsme věci a já se strašně nerada začala loučit s tou nádhernou krajinou a vůbec se mi nechtělo zpátky.Vyjeli jsme směr Sebis a Ineu pomalu k hranicím.Nijak jsme nespěchali.Cezi po cestě uviděl odbočku s dřevěnou cedulí která ukazovala,že 9 km je klášter.Bylo rozhodnuto,že se tam ještě zajedeme podívat 9 km nic nebylo tak jsme vyrazili.Silnice se ztratila začal štěrk a hlína to bylo v pohodě pomalá jízda a šlo to.Jenže pak se najednou začala prudce svažovat sice krásnou krajinou,ale vysypaná opět z obrovských hladkých šutrů.Dolů se to sjíždí hodně špatně.Udržovali jsme si odstup jako vždycky,ale cezi začal moc brzdit já ho začala dojíždět zastavit nešlo a oba nás to svedlo do vyjeté koleje která byla hodně hluboká a nebylo možný se z ní vymanit.Najednou sem byla tak blízko,že jsem měla dvě možnosti spadnout sama když to vemu za obě brzdy věděla jsme že tohle neustojím a nebo se opřít o ceziho zadní kolo ale to by jsme asi letěli oba.Vybrala jsem si tu první variantu a hodila otřesnou držku.Prvně jsme jela po kolenách a po rukách pak už i po hrudníku a nakonec mě zabrzdilo drkotání helmou o zem.Bolelo to jak sviňa,ale měla sem jen odřený bok od pásku jinak mě zachránilo oblečení.Tazikovi jsem rozbila pelxi ohla padák a přetočila zrcátka.Jinak v poho.Bylo mi divně a věděla jsem že to nesjedu.Cezi se chtěl vrátit já sem protestovala že už tam přeci musíme být ujeli jsme 8km a že s tama pojedeme jinou cestou.Tak jsem tazoše tlačila cezi jel napřed zaparkoval svoji motku a šel pro mě.Odvezl taze já neměla ani chuť si sednout za něj a tak jsem šla pěšky.Jenže ouha od kláštera jiná cesta nevedla.Mě se udělalo úplně špatně že budu muset ty šutry vyjet.Klášter byl nádherný,uvnitř někdo byl,ale vůbec si nás nevšímali nechali nás chodit po celém údolí.Neužila jsme si to tolik bo se ještě ozývala bolest v boku.Dopadlo to tedy tak,že já šla pěšky a cezi na střídačku převážel motorky.Chudák bylo děsný horko a běhal pořád tam a zpátky.Když to pak šlo sedla jsem na motorku a jela krokem otřesy nebyli mému tělu vůbec příjemné,ale pak sem si zvykla.(Mimochodem když teď vidím šutrovou cestu není mi z ní nejlíp stáhne se mi žaludek a nechce se mi přes ni přejíždět a cezi když jede semnou se vzteká.)Když jsme se dostali na silnici pokračovali jsme na Chisineu-Cris,a směr Varsand.Po cestě jsme našli krásnou louku s potokem kde jsme se na chvíli zakempili vykoupali se udělali baštiznu a odpočinuli si.Byla by tam krásná noc kdybychom ještě mohli zůstat.Museli jsme vyrazit.Užívali jsme si poslední zbytky krásy přírody když najednou cezi dupnul na brzdy a řval brzdi.Jenže Tazoš nezabrzdí na fleku a tak šel do smyku před náma byl železniční přejezd,který už blikal a my si toho nevšimli.Cezi zastavil před závorama jenže mě jel tazoš ve smyku až ke kolejím to začal cezi pro změnu křičet jedem dělej jedem.Jenže jedem to se mu řeklo já musela otočit motorku on to profrčel a mě tam závory zavřeli.Dala sem motorku na bočák usoudila že by se jí mohl vlak vyhnout a šla za závory.Ozvala se rána tak se otočím a vidím že ceziho motorka se válí po zemi a on běží ke mně.Zahodil mašinu a utíkal mě pomoct to už u závor stálo auto plný maďarů,kteří jen čuměli a nepomohli.Cezi ještě stihl odtlačit motorku za závory a projel vlak.Řval na ty maďary všechny možný slova a byl v šoku že mě nepomohli a klidně by mě nechali přejet.Asi by to měli místo kina či co a zadara bez vstupnýho.Mě zahřálo u srdce,že mě cezi utíkal zachránit a se svojí drahocennou motorkou hodil o zem.Napadlo mě :miluje mě :o) možná víc jak motku :o)Dali jsme cigáro posbírali ceziho rozárku ze země a jeli dál.Poklidnými vesničkami jsme se dostávali k hranicím.Začínali hnát stáda krav a buvolů s pastvy.Běžný večerní jev.Vždycky jsme se nějak prokličkovali.Tentokrát,ale honáci stádo nehnali seděli na lavkách kolem domů a bavili se.Museli jsme zastavit do cesty se nám postavil obrovský buvol a po celé silnici si líně vyšlapovali krávy.Já stála za cezim za mnou osobák a za ním náklaďák.Buvol si pohupoval ocasem,krávy houpaly hlavama,člověk musel dávat pozor ,aby ho ty rohatý nevzali třeba za bundu to by rozhodně nebylo příjemný.Najednou se buvol podíval na ceziho a začal frkat cezi občas protočil netrpělivě motor já též aby mi to nezdechlo a to se zřejmě buvolovi moc nelíbilo nebo se mu se mu nelíbil cezi celý černý na široké bílé motorce která má ve předu veliký očiska těžko říct.Začal se točit k cezimu a už nefrkal,ale přímo vztekle funěl.Cezi chtěl být drsnej,ale přešlo ho to když se buvol rozešel směrem k nám sklonil hlavu k zemi a od huby mu lítali sliny na všechny strany.To začal cezi couvat,jenže zjistil,že nemá moc kam byla sem tam já za mnou auto atd.Vypadalo to docela děsivě to už chtěl cezi hodit rozárkou o zem a začít zdrhat.Klidně by mě tam nechal darebák,později mi vysvětlil,že ten dobytek by se beztak určitě rozběhl za ním a mě by si nevšímal to mě mělo uklidnit.:o) Zachránil nás chlap v náklaďáku kterému buď došla trpělivost,nebo mu došlo co by se mohlo stát.Couvnul prorazil cestu mezi kráva a najel přímo na buvola,který většímu ač nerad ustoupil.My jsme na nic nečekali a pak celou cestu uháněli za nákladním autem které se pro nás stalo badygardem v ostatních vesnicích proti kravám.Jak to šlo zastavili jsme na odpočívadle a smáli jsme se už bylo po strachu a tak jsme to celé rozebrali s obrovskými salvami smíchu.Musím říct,že to pro mě byla ta nejhezčí chvíle z celého pobytu v Rumunsku byl to krásný smích od srdce kdy nám tekly i slzy a to už jsme spolu dlouho před tím nezažili.Jestli všechno ostatní zapomenu tak tuhle chvíli nikdy už jen pro ni stálo za to tam jet.Pak jsme se vydali vstříc hranicím Maďarska kde jsme si ještě na jednom odpočívadle chtěli zapálit to byla chyba stál tam jediný dům plný cigánů ti se povalovali před domem s prasatama a selatama na trávníku a okamžitě se k nám seběhli jejich děcka.Chtěli čokoládu,peníze,cigarety dali jsme starším cigáro a pak vyrazili rychle pryč.Ale musím dodat,že nikde jinde jsme se s tím nesetkali.Přejeli jsme hranice já se smutkem v srdci,že už musíme tuto zemi opustit a mazali dál přes maďary domů.Přišla únava a tak jsme zastavili u silnice za keřama a chtěli přespat v poli.Cezi usnul jen tak ve spacošu já ne bylo tam tolik komárů a nechtěli dát pokoj nechala jsem ceziho spát dvě hodiny a pak ho vzbudila,protože mě žrali a nedokázala jsem u toho usnout.Zjistili jsme,že pole je pod vodou a proto je jich tam tolik,jeli jsme dál.
Den sedmý:
Uháněli jsme přes Maďarsko už ne 40km/h házeli jsme na to bobek chtěli jsme mít tuhle cestu už za sebou a být na Slovensku .Na ceziho přišla únava usínal na motorce a kličkoval přede mnou nikdo neměl odvahu nás předjet.Já byla taky stahaná,ale strach mi nedovolil usnout.Řekla jsem cezimu ať lehne podél silnice a chvíli spí nechtěl,ale sotva dopadl z motky na zem byl jak špalek.Nechala jsem ho skoro dvě hodinky schrupnout a jeli jsme dál.V noci na Slovensku už mě bolelo úplně všechno zastavili jsme na odpočívadle a já lehla na zem projíždějící se na nás dívali jak na blázny cezi lehl vedle mě pozorovali jsme noční oblohu a rovnali záda.Začínala být pěkná zima.Po pár dalších kilometrech jsme zastavili na benzince,že dáme kafe a jedeme dál.Ale cezi mě pak donutil lehnout do spacáku domluvil se na pumpě,že tam na chvíli přespíme ,aby o nás věděli a já usnula ani nevěděla jak byla mi děsná zima,cezi sliboval,že jen na chvilku a pak vyjedeme,že natočí bůďu na mobilu.Byly dvě ráno a já už nespala přes 40 hodin.
Den osmý:
Cezi se mě kolem páté snažil vzbudit,ale neměl šanci spala jsme jak medvěd zimním spánkem.Když jsem se vzbudila tak sem mu vynadala,že mě nechal spát,ale když mi to osvětlil přestala jsem se zlobit.Pokračovali jsme tedy dál směr domov.Problém nastal za hranicemi Slovenska kdy jsem zjistila,že jsem omylem vyměnila o 10eur v rumunsku navíc a teď mám málo slovenských peněz na beny.Všechny karty jsme nechali doma aby nám je někdo neukradl a nebo jsme je neztratili.Dojeli jsme tedy bez peněz a hladový na hranice ČR a při troše dobré vůle až do Uherského Brodu.Jak na potvoru došel kredit na mobilech a tak nezbylo než čekat až nás někdo začne shánět.Cezimu někdo zavolal ten ho uprosil,aby mu dobil kredit do mobilu a začalo obvolávání lidí kdo by nám dovezl beny.Kamarádi byli fakt hodní a hodili na nás bobek jen jeden byl ochotný nám dovést beny když počkáme tak 6 hodin.Nakonec nás zachránila moje maminka,která nám poslala prašule na poštu do Uherského Brodu my jsme se spokojeně najedli,natankovali beny a vyrazili vstříc Brnu.Tak skončila naše moto dovolená :o))a my si slíbili,že se tam vrátíme.