Jsem v Ulan Ude.
Musím na toaletu. To by neměl být problém. Jsem přece na letišti hlavního města Burjatské republiky. Skutečně je to letiště? Nemá cenu to teď řešit. Opravdu už je to delší čas akutní a já se celou cestu z Moskvy těšil. Na letištích je přece vždycky slušnej záchod.
Úspěšně vydoluju potrhanou krosnu, která cestou utrpěla vážný úraz a rozhlížím se. Nic nevidím, sakra. Konečně. Kartónová lepenka s ručně náškrábaným nápisem "Toalet". Sleduji tedy šipku. Vede před budovu letiště, kde na rozbité silnici stojí pár rozbitých "vozidel". Je mi to jedno, kam vede, já snesu cokoliv. Sleduji tedy dále směr šipky. Vede nalevo od budovy přes travník asi 30 m. Nezdá se mi to, vidím jen jakési betonové zdi. To bude asi nějaký omyl. Pro jistotu ale ještě popojdu. Aha, další nápis. Tak asi za nějakou zídkou budou mít nějaky přístavek se sociálním zařízením, těším se. V betonové zdi je u nápisu "toalet" díra. Vlastně vchod na toalety letiště hlavního města Burjatské republiky. Vcházím. Přibližuji ze k další díře v další betonové zdi a s rostoucím zápachem začínám mít zlé tušení. Do prdele. Je to zlý. Ani ty nejhorší představy o nejšpinavějším hajzlu světa se nevyrovnají tomu, co tady vidím. Polévá mne ledový pot. Ihned je mi jasný, že několik dalších hodin se na hajzlík nedostanu. Tady nebudu ani chcát. Čtyři malé dírky v dřevěné podlaze v jedné totálně zasrané místnůtce. A když říkám zasrané, tak tím myslím zasrané. Neodvažuju se ani nadechnout a rychle mizím.
Omlouvám se za ten úvod. Burjatská republika je ve skutečnosti krásná země, a to myslím vážně. Nikdy však nevíte, stejně jako v celém Rusku, co vás tady překvapí.
Jdu se tedy zabývat jiným problémem. Jak s dostat z letiště do města. Jak to vypadá, tak autobus už evidentně žádnej nepojede. Pokud nějaký jel, tak odjel hned po příletu letadla. Taxi nepřipadá v úvahu. Přece jen před budovou letiště zastavuje jakási rachotina a nabírá cestující. Na dotaz, zda jedou do města, dostávám odpověď, že ano, ale že přijeli naložit cestující zájezdu z Moskvy, kteří jedou na Bajkal. Nicméně je volné místo, tak mne berou sebou do Ulan Ude. Rozbitou silnici lemují typicky ruské dřevěné chaloupky. Za chvilku jsme ve městě, přímo na náměstí. Náměstí v Ulan Ude je v jednom směru unikátní. Stojí na něm největší socha hlavy V.I.Lenina na světě. Ve dvě hodiny mám pod touhle hlavou "génia" sraz s Lenou - burjatskou dívkou, s níž jsem se zcela náhodou seznámil před cestou díky Internetu a jejíž pomoc mi zdejší pobyt nejenom usnadní, ale také velice zpříjemní. Hlavně díky rodince její sestry Oly a jejímu manželovi Serjožovi. A taky díky jejímu kamarádovi Chinggisovi. Lena právě dostudovala zdejší vysokou školu a má teď před sebou dva měsíce svých posledních prázdnin.
Do setkání zbývá dost času, takže posedávám v parčíku na náměstí a vstřebávám první okamžiky pobytu v Burjatské republice. Na chvilku se ke mne přidávají malý kluci. Chvíli na sebe koukáme, chvíli si povídáme. Pak jim věnuju deset rublů na chleba. Rodiče prej všechny peníze propijou a na děti se jaksi nedostává. Asi to chudáci děti nemaj jednoduchý a je velice pravděpodobný, že jednoho dne skončí stejně jako jejich rodiče - u stakana vodky.
Lena přichází na čas, vítáme se a máme radost, že jsme se poznali. I když mne by tady poznal asi každej, poněvadž jako vždy jsem tady s tou mojí bagáží za exota.
V prvé řadě si chci odbýt registraci na OVIRu - tu musí provést každý, kdo se hodlá zdržet v Rusku déle než tři dny. S Lenou tedy vyrážíme na policejní stanici. Tam mi po chvíli čekání sdělují, že registraci provádí za rohem v CK Sputnik. OK, jdu tam, stálo mě to asi 200 rublů. Je to celkem k ničemu, asi bych se bez toho obešel. Snad jedině při nějaké policejní kontrole by to po mně mohli chtít. Každopádně při zpáteční cestě už na to kašlu. 200 rublů není málo.
Pokračujeme dále k Chinggisovi. Je to dobrý kamarád Leny a žije kousek od centra na malém sídlišti, respektive zbytcích kdysi možná hezkýho malýho sídliště. Chinggis je velice sympatický chlapík, který je silně věřícím křesťanem. Pomoc bližnímu je pro něj tedy samozřejmostí. Postaraá se tedy nejen o mne, ale o každého, kdo k němu zavítá a nejen to. Dost se angažuje také v místních křesťanských dobročinných aktivitách. Jeho domov se na dva dny a dvě noci (nebo tři?) stává i mým domovem, a to včetně jídla. Se mnou tady pobývá ještě jeden mladej švéd, kterej je stejného ražení jako Chinggis.
Hodlám zde strávit tři dny a pak pokračovat do Mongolska. Díky Leně a její rodině mne čeká spousta zážitků a nabitý program.
Pokračování se připravuje
Autor: Marian Golis
http://www.nox.cz/