Kapské Město, afrikánsky Kaapstad, anglicky Cape Town - město v Jihoafrické republice (JAR) u Atlantského oceánu; 855 000 obyvatel (1991), aglomerace 2,35 mil. obyvatel (1991). Průmysl strojírenský, loďařský, automobilový, petrochemický, chemický, cementářský, textilní, potravinářský. Dopravní křižovatka; významný přístav (z největších v Africe), mezinárodní letiště. Univerzita (1918). Sídlo parlamentu JAR. Historické památky (nejstarší kostel v jižní Africe z 1699, radnice z 1755, anglikánská a katolická katedrála z 1830 a 1851).
Kapské město založeno v roce 1652 Nizozemci, 1795 - 1803 obsazeno Brity, 1803 - 06 Nizozemci, od 1806 centrum britské Kapské kolonie. Od 1902 součást Jihoafrické unie, později JAR.
Celou dobu zájezdu nám Milan říkal, jaké máme štěstí, protože v Kapském městě prší, takže až tam budeme my, tak bude pěkně. Ještě včera večer telefonoval z Durbanu s manželkou a opět pršelo. Už jsme tomu moc nevěřili, ale přivítalo nás opravdu nádherné slunečné počasí s nebem úplně vymeteným. Chvíli jsme na letišti čekali na autobus, který byl dokonce ještě luxusnější než doposud, a hned po opuštění areálu letiště se před námi vztyčilo nezaměnitelné panoráma Stolové hory, s Ďáblovým vrchem vlevo a Lví hlavou napravo. Kaspké město je zdaleka nejhezčí a nejupravenější město v JAR, projížděli jsme samou zelení, městem ležícím mezi masivem Stolové hory a Atlantickým oceánem.
Přes svůj neutuchající optimismus nechtěl Milan nic nechat náhodě a zamířili jsme ze všeho nejdříve k dolní stanici lanovky na vrchol Stolové hory. Projeli jsme kolem starobylé městské nemocnice, kde Christian Bernard provedl první operaci srdce. Parky cesta stoupala serpentynami až na úpatí více než tisícimetrové hory, minuli jsme Lví hlavu a vystoupili s mírnými obavami u lanovky - vrcholek se totiž právě ztratil v jediném mraku široko daleko. Stolová hora je tím známá. Buď mraky přímo vytváří, nebo alespoň stahuje k sobě, proto je vrcholek většinu času skryt v mlžném oparu.
Lanovka má dvě kabiny pro 64 cestujících, vždy jedna jede dolů, druhá nahoru. Sloupy zde žádné nejsou, lana jsou prověšená přímo od stanice ke stanici. Žlutomodrá prosklenná kabina má otáčivé dno, po dobu asi sedmiminutové cesty se stihne otočit přesně o 360o. Výhled je nepopsatelný, hlavně za tak slunného dne, jako byl ten náš.
Naše obavy se na vrcholku částečně potvrdily. Těsně pod vrcholem jsme vjeli do šedého mraku. Náhorní plošina Stolové hory je protkána hustou sítí cest, stezek, vyhlídkových plošin a odpočivadel, je zde i restaurace. Z první plošiny jsme nejdříve neviděli vůbec nic, ale za chvíli se výhled částečně otevřel a my jsme si mohli udělat představu o kráse města a moře pod námi.
Navštívili jsme ještě několik dalších plošin, z každé byl výhled malinko jiný, ale vždy úchvatný. Temeno hory je porostlé zvláštní, nízkou endemickou vegetací, většinou keříkovitého typu. Příroda zde má zvláštní ráz s naprosto neopakovatelnou atmosférou. My jsme měli povolenou hodinu, ale asi bychom se nenudili, ani kdybychom měli celý den. Celková délka stezek prý dosahuje 26 km.
Kromě vegetace jsme sledovali i oprsklé černé ptáky s výrazně hnědými křídly, kteří se bez jakéhokoliv respektu procházeli mezi turisty.
Oblak halící vrcholek se různě stěhoval, před námi se otevíraly různé nové a nové výhledy. Všimli jsme se většího chumlu lidí v jednom místě, kteří něco zaujatě pozorovali. Přidali jsme se a uviděli jsme dovádějící damany kapské.
Daman vypadá jako hlodavec, něco mezi svištěm, morčetem a králíkem, ale zdání klame. Zoologicky se nejedná o hlodavce, ale o tvora příbuzného slonům, což je pro laika nepochopitelné. Zde jsou damani zvyklí na turisty, kterých se vůbec nebojí, naopak škemrají o jídlo.
Velmi neradi jsme se vraceli zpět k lanovce a sjeli zpět k autobusu. V kabince lanovky jsme si podobně jako při cestě vzhůru vybojovali místo u obvodu, takže jsme si ještě užili dalších výhledů.
Autobusem jsme se dostali ještě blíže k moři, pozorovali jsme cestou pláže plné lidí, ale Pacifik je tady ještě chladnější než Indický oceán, takže do vody nešel nikdo. Přesto si lidé užívali slunění a výhledu na masiv Dvanácti apoštolů, táhnoucí se do dálky od temene Stolové hory směrem k Mysu Dobré naděje.
V jedné z plážových restaurací jsme i poobědvali. Zpět kolem pláží a pod Dvanácti apoštoly vedla naše další cesta podél mořského pobřeží do několik kilometrů vzdálené zátoky Houte bay. Celou dobu jsme jeli krásnou přírodou, okolí cesty vypadá jako uměle udržovaný park plný okrasných rostlin, keřů a stromů, ovšem ve skutečnosti je zdejším zahradníkem pouze příroda.
Milan od nás vybral pasové fotografie a „vízový poplatek", za který nám v zátoce pořídil suvenýrový pas fiktivní republiky Houte bay, platný ve všech zemích se smyslem pro humor. Dají se v něm sbírat razítka navštívených míst, s čímž jsme přímo zde začali.
My jsme ale mezitím absolvovali plavbu lodí k ostrovu tulenímu ostrovu Seal Island. Moře bylo divoké a loďka se kolébala ze strany na stranu, takže jsem se jistil kinedrilem, ale i tak jsem měl namále a cestu pro jistotu strávil u boku lodi připravený naklonit se v případě potřeby nad moře. Nakonec jsem ale hrdinně vydržel.
Po dvacetiminutové cestě jsme dopluli k několika nízkým ostrůvkům obleženým stovkami tuleňů a mořských ptáků. Část tuleňů v klidu odpočívala na kamenech, další dováděli v rozbouřeném moři.
Lodivod se snažil udržet loď na místě, místy se k útesům přiblížil snad až na decimetry, až jsme nevěřili, že to ještě zvládne. Ale znal zdejší moře výborně, nic se nám nestalo a mohli jsme se vrátit zpět do přístavu.
Milan rozdal pasy „Republiky Hout Bay" a vyrazili jsme zpět, ovšem ne naší známou cestou po pobřeží Atlantiku, ale přes vnitrozemí Kapského poloostrova. Příroda si zde vyhrála: celý poloostrov připomíná dobře udržovaný park, veškerá vegetace jakoby byla uměle vysázená a udržovaná pečlivým zahradníkem. Krajina je mírně zvlněná a v údolích mezi nevysokými pahorky leží městečka a vesnice obvykle v holandském duchu předchozích století.
Kapsko je známé svým vinařstvím. My jsme zamířili mezi prastaré vinice do Simonstownu, kde je i nejstarší z jihoafrických vinic založená rodem Simonů, podle kterých se jmenuje i městečko. Vystoupili jsme z autobusu a vydali se alejí mohutných dubů vedoucí mezi vinicemi. Duby vypadají mnohem starší, než ve skutečnosti jsou, protože ve zdejším podnebí se jim mimořádně daří a rychle rostou do výšky i šířky. Ale to má i svou stinnou stránku - jejich dřevo je tak řídké, že je prakticky nepoužitelné. Sazenice dubů zde byly dovezeny kvůli dřevu na vinné sudy, ale pro tyto účely je místní dubové dřevo naprosto nepoužitelné. Takže duby se zde pěstují hlavně z estetických důvodů.
Na rozdíl od Moravy se zde víno neskladuje v podzemních sklípcích. Jsou zde vybudovány nadzemní sklady, kde se vínu poměrně dobře zraje. My jsme došli k památné budově pamatující počátky místního vinařství, po cestě nás provázelo několik dovádivých veverek, které si dubovou alej také oblíbily. Upraveným travnatím prostranstvím mezi zahradami jsme pokračovali ke skladu vína, cestou nás zaujala svatba pořádaná v jedné z budov, bílý přenosný oltář s obloukem pro nevěstu a ženicha stál venku před budovou.
Krásnou krajinou jsme se vrátili do hlavního města provincie, hladce jsme projeli do centra (kolony aut se v pozdním odpoledni tvořily v opačném směru) a zaparkovali jsme před naším luxusním hotelem Ritz. Prosklenný jednadvacetipatrový hotel prošel v minulých několika letech důkladnou rekonstrukcí, takže jeho vybavení je na patřičné úrovni a hotel dělá čest svému známému jménu.
Dominantou je kruhová skleněná restaurace v nejvyšším podlaží, která se po dobu hlavních jídel otáčí rychlostí jedné otočky za hodinu. My jsme dostali rohový pokoj v třináctém patře, s výhledem z hlavního pokoje na Antlantický oceán, ze záchodu a koupelny byl nádherný pohled na Lví hlavu. Koupelna sice neměla na okně závěs, což působí trochu neintimně, ale protože náš pokoj byl nad úrovní okolní zástavby, nedělali jsme si žádné problémy. Málokdy má člověk možnost při pobytu na záchodě hledět na známý skalní útvar jako je majestátná Lví hlava!
Byli jsme nadšeni nádherným dnem, takže jsme požádali Milana o zprostředkování podvečerního programu a on navrhl obchodní centrum Kapského Města Watterfront. Toto středisko vzniklo v minulých letech generální přestavbou bývalého přístavu a doků. Haly byly přestavěny na obchodní centra, hypermarkety, obchůdky a restaurace, je zde naprosto bezpečně, místní sem chodí nejen nakupovat, ale i ponbavit se a strávit zde svůj volný čas.
Jeli jsme dvěma mikrobusovými taxíky (při obsazení devíti lidmi 5 randů na osobu). Řidiči pro nás přijeli přímo před hotel, ihned po našem nástupu centrálně zamkli všechny dveře a odemkli je až na místě.
Část naší výpravy si vyměnila peníze, pak jsme teprve mohli pokračovat v prohlídce moderního centra. Blížil se západ slunce, Stolová hora měla svou obvyklou čepicí nadýchaných mraků, nádherně nasvícenou zapadajícím sluncem.
Chvíli jsme měli i rozchod, který jsme využili k nákupu v supermarketu, taxíky na nás čekali na dohodnutém místě v dohodnutém čase. Vrátili jsme se do hotelu a šli na luxusní večeři do restaurace.
U schodů nás čekal číšník, který nás zavedl k našemu stolu, sami bychom měli problémy, protože otáčení restaurace ztěžuje orientaci. Neotáčí se samozřejmě celá restaurace, ale jen prstenec se stoly a jejich blízkým okolím. Odkládat kabelky k oknu se nedoporučuje - až se k ní stůl za hodinu vrátí, už by tam nemusela být!
Výhled na nasvícené Kapské město se zálivem a obrysy hor je nepopsatelný, to se musí zažít. Trochu jsme se obávali, aby nás nezklamala kuchyně, ale obavy byly zbytečné, zdejší jídla patřila ke špičce, a to je v JAR co říci. K pití jsme si objednali tradiční kapskou značku Pinotage, která se pěstuje jen zde a nikde jinde - Milan o ní pochvalně mluvil v Simonstownských vinicích, a tak jsme ji chtěli vyzkoušet. Láhev sice stála okolo 100 randů, ale asi to bylo opravdu to nejlepší ze všech zdejších výborných vín, která jsme v posledních 14 dnech poctivě testovali.
Ráno jsme vstávali brzy, abychom stihli dnešní nabytý program. Již známou cestou jsme vyrazili dále na jih, s krátkou zastávkou na focení u pláže pod Dvanácti apoštoly.
Za Hout Bay jsme přestali kopírovat včerejší trasu. Dále po pobřeží vede známá výletní cesta obyvatel Kapského města, Chapman's Peak Drive. Cesta byla vystřílena do skalního srázu nad zátokami Atlantiku, občas se musí tunelem, jinde je nad silnicí zaseknutou do svahu jakoby střecha převislého skalního masivu, který nepodpírají žádné sloupy.
Silnice kopíruje zákruty kopců, celou dobu je výhled na oceán, místy jsou na řídkých širších místech odpočívadla s vyhlídkovými plošinami. Ta jsou oblíbená pro pořádání pikniků.
Protože Chapman's Peak Drive je velice atraktivní, přitom nejkratší cestou směrem na jih od Kapského Města, je zde vybíráno mýtné, které pomáhá uhradit náklady s budováním a údržbou.
Milan se mezi řečí zmínil, že zdejší zátoky mají ve velké oblibě velryby, které se zde stahují každoročně se svými mláďaty. A neuplynulo ani 10 minut, když jsme je spatřili ve vlnách oceánu kousek od břehu. Na prvním příhodném místě autobus zastavil a my jsme se vyhrnuli ven. Na rozumné focení byli kytovci daleko, ale do kamery jsme je dostali (a z ní extrahovali fotky).
Zdálo se nám, že vidíme jednu velrybu, ale zřejmě se jednalo o pár velkých velryb s jedním mládětem. Občas vypustily svůj vodotrysk, mrskli ploutvema či ocasem. Nakonec se samice převalila na záda a dala mláděti napít. Ale to už jsme bohužel museli pokračovat v cestě.
Na chvíli jsme zastavili na tržišti patřícím ke kamenosochařské dílně plné kamenných soch. Na rozdíl od ostatních turistických tržišť nám zde vystavené exponáty (alespoň většina z nich) připadaly poměrně dobře esteticky zvládnuté, až umělecky hodnotné. Ale také příliš velké a drahé. Našlo se i pár menších kousků, ale smlouvat se dalo jen velmi špatně - když jsme řekli náš nízký návrh ceny, odmítl se prodavač s námi dále bavit. Nakonec jsme ale jednoho hroch z leštěného kamene koupili.
Chapmen's Peak Drive skončila, cesta se mírně vzdálila od pobřeží, projížděli jsme opět podobně „upravenou" krajinou jako včera. Minuli jsme několik městeček, některá evidentně rybářská, jiná, hlavně ta kolem rozsáhlých písčitých pláží, zase spíše turistická.
Pak civilizace nenápadně zmizela. Projížděli jsme pustinou porostlou typickým fybrosem, endemickou vegetací Kapského poloostrova. Porost je tvořen vysokou trávou a nízkými zakrslými keři všech možných barev. Jaro bylo teprve v rozpuku, takže o nejnádhernější byrvy jsme zůstali ochuzeni, přesto okolí místy připomínalo barevný koberec.
Tak jsme dorazili až do Národního parku Mys Dobré naděje. Známé zebry horské jsme sice nezahlédli, dokonce chyběli i typičtí babooni-paviáni, ale přesto zde bylo zvířat více, než jsme čekali. Nejdříve nás donutili k zastávce pštrosi, kteří se popásávali na zdejší trávě ve velkém stádu.
Upravení elegantní samci se nám opět líbíli více než jejich hnědé střapaté družky. Škoda, že na rozdíl od Eddiho z cesty severovýchodem náš současný řidič byl poměrně neochotný a rozhodl se nám nezastavit.
Kromě pštrosů zde bylo i stádo antilop, jednoho z větších druhů, s bílou skvrnou na čele. České jméno neznáme, třeba je poznáme někdy v ZOO, připadaly nám svým vzhledem hodně známé.
Pobřeží oceánu, zde ještě Atlantického, bylo na dosah, vypadalo poměrně nevlídně, bylo plné řas, občas jsme zahlédli i charakteristické dlouhé řasy připomínající PVC trubky, ale vše jen z autobusu, bez vystoupení k bližšímu prozkoumání. Ale vzhledem k tomu, že řasy na pobřeží volně hnijí, asi nebylo o co stát.
Minuli jsme dva staré kamenné kříže na památku prvních mořeplavců plavících se zdejšími vodami. A pak se objevil známý útes - Mys Dobré naděje, Cap of Good Hope. Autobus zastavil před ním, přímo u cedulí oznamujících, že se nacházíme na podivně „nejjihozápadnějším" místě afrického kontinentu. Nejjižnější výběžek Afriky se nachází o pár set kilometrů východněji, ale zde se podle tradice stýká Atlantský a Indický oceán, zde se poprvé začala plavba prvních karavel do Indie obracet zpět k severu a tím dala námořníkům ‚dobrou naději‘ na úspěch jejich výpravy. A kromě toho, místo má tak úžasné genium loci, že k jeho návštěvě směřují tajná přání všech cestovatelů.
My jsme zde byli v poměrně brzkou dopolední hodinu, takže se nám povedlo být zde úplně sami, jen nás 18 Čechů a Milan s řidičem. Vál velmi silný vítr, skoro vichřice, ale to nás neodradilo od pomalého focení po párech či jednotlivcích. Každý chtěl mít svou sólo fotku s magickou cedulí.
Kromě té cedule zde ale víc k vidění není. Když se tedy povedlo nafotit a nafilmovat všechny dokumentární snímky, popojeli jsme o pár kilometrů dále k dalšímu známému místu, Střelkovému mysu (Cape Point). Zde už je více civilizace, na skále nad mysem stojí známý maják, u hladiny oceánu druhý (každý je lépe vidět za jiných povětrnostních podmínek). Zdejší moře je pořád velmi nebezpečné a i v době satelitní navigace mají majáky svůj význam.
Pro autobusy a auta je zde velké parkoviště s toaletami a několika obchůdky, na vrcholek k majáku vede zubačka. Samozřejmě jsme pohrdli jejími službami a vydali se na vrchol pěšky. Cesta je pohodlná, stoupání nijak závratné a výhledy na Mys Dobré naděje pod námi nás utvrdily v dobré volbě. Stezku lemují keřovité rostliny, mezi kterými vynikají hlavně proteovité druhy.
Na jedné z vyhlídkových plošin jsme se skoro lekli černé ještěrky, tvarem těla i strukturou kůže připomínající zmenšenou kopii dospělého krokodýla.
Na vrcholku jsme byliasi za 20 minut hodně volné chůze prokládané focením. U horní stanice lanovky je vrcholek kopce upraven do bludiště chodníčků a stezek s vyhlídkovými plošinami s výhledem na oba oceány a na Mys Dobré naděje. Většina fotek mysu pochází z těchto míst (nepočítáme-li fotky cedule s geograficky paradoxním nápisem o nejjihozápadnějsím místě).
K majáku zbývalo ještě pár desítek výškových metrů, cesta ale již byla namáhavější. Ne snad kvůli stoupání, ale kvůli větru, ve kterém byl problém se udržet na nohou. Museli jsme si pomáhat přidržováním se všeho, co bylo po ruce.
Od majáku jsou samozřejmě zase nádherné výhledy do všech stran, ale vítr skoro znemožňuje rozumně fotit. Kolem kulatého majáku je plošinka se sloupem s kilometrovníky, k Jižnímu pólu zbývá přes 6000 km volného moře a věčného ledu. Nám se líbil směrník na Londýn, kde zrovna pobývala naše dcera Jana na školním výletě.
Cestou dolů jsme pokračovali ve focení, jsou místa, která nelze nevyfotit. Dole jsme pořídíli ještě dokumentární foto tabule se jménem a souřadnicemi mysu Point a obhlídli jsme obchody.
Koupili jsme nakonec jen zapečetěnou decilitrovou lahvičku s vinětou oznamující, že uvnitř je voda a písek ze dvou oceánů.
Dále na jih už cesta nevedla, vraceli jsme se tedy k severu. Ráz krajiny zůstával stále velmi podobný, nízký fynbos a výhledy na oceán, zde už Indický. Dojeli jsme až do městečka Boulder, kde jsme měli další zastávku. Autobus nás vysadil u kraje hlavní cesty a my jsme pěšky scházeli upravenými uličkami k moři. Zahrady přízemních vilek podél ulice byly osázeny typickou vegetací, hlavně proteovitými keři, ale častý je i kartáčový strom s květy připomínajícími dnes už obvykle nepoužívané štětky na láhve.
Několikrát jsme podle ukazatelů pokračovali ulicemi doprava a dolů kopcem k moři, stánků se suvenýry jsme si raději nevšímali, přestože jsme zaregistrovali achátové suvenýry, s kterými jsme se doposud nesetkali. Nás osobně stejně achát příliš nebere, nehledě na to, že se těžko přímo u stánku rozlišuje pravý achát od napodobenin.
U moře jsme vyfasovali vstupenky a turnikety nás pustily na dřevěný chodník na kůlech asi metr nad vegetací porostlou pláží. Chodník směřoval nejdříve přímo k moři, ovšem po překonání kamenité pláže porostlé kosodřevinovitými keříky zatočil rovnoběžně s pobřežím nad písčitou část pláž. Ale to už jsme je uviděli!
Boulder je známý svou kolonií tučňáků brýlovitých, kteří si z nějakého zvláštního důvodu oblíbili zdejší pláž. Jsou pochopitelně velkou turistickou atrakcí, aby je turisté příliš nerušili, byly zde vybudovány visuté chodníky těsně nad hlavičkami postávajících ptáků, které turistům umožňují prohlížet si je z bezprostřední blízkosti bez většího narušení jejich životního prostředí. Tučňáci si turistů naprosto nevšímají a žijí si svůj klidný život, jakoby je neokukovali davy lidí. I když asi občas po očku mrknou, jestli by náhodou nespadlo něco k jídlu. To se ale nesmí a my jsme ani nic podobného nezaregistrovali.
První kolonii jsme uviděli vyhřívat se na kameni vlevo od chodníku, samozřejmě jsme fotili jak o závod, ale ty pravé fotky jsme pořídili až o kousek dále, kde nás chodník zavedl přímo mezi tučňáky.
Většina tučňáků jen klidně postávala a pospávala na sluníčku, jen někteří hyperaktivní jedinci pochodovali typickými krůčky sem tam, vráželi přitom do svých kolegů, které vyburcovali z jejich letargie k zlostnému klovnutí zobákem.
A my jsme fotili a točili. Nejfotogeničtější byl párek „bratrů", stojících vedle sebe jako sochy, kteří i občasné nepatrné pohyby měli naprosto synchronní.
Když jsme se po nějaké době rozhlédli, zjistili jsme, že jsme zde z naší výpravy poslední. Rychle jsme se začali vracet, zdržel nás jen pohled na posledního tučňáčka, zplihle postávajícího bokem velký kus od ostatních, mezi keříky a kameny. Netušíme, zda zde byl „na hanbě", vyhnán od hejna, nebo zda to byl vychytralec čekající tady blíže pokladně více pamlsků od turistů nebo jestli se jen obyčejně ztratil.
Uličkami Boulderu kolem stánků se suvenýry (kde se část výpravy postupně poztrácela) pokračovala naše cesta do vyhlídkové plážové restaurace na oběd. Ztracený zbytek výpravy měl sice problémy nás najít, vše ale dobře dopadlo.
Před restaurací jsme po hlavě pohladili sochu dogy v životní velikosti, maskota zdejší vojenské posádky a hrdinu několika válečných bitev před několika sty lety.
Na jídlo jsme měli možnost vybrat si ze dvou předkrmů - bylinkový salát nebo mušle na másle. Salát byl celkem zklamáním, protože připomínal listy pampelišky polité vinným octem a olejem, zato mušle byly nečekaně skvělé, dokonce jich byla i slušná porce. I ti, kdo obvykle mořské plody nemusí, po ochutnání litovali, že zvolili salát.
I druhé jídlo šlo zvolit, zde už tak výrazný rozdíl nebyl, oba nabízené chody (ryba a steak) byly stejně výborné a nikdo své volby litovat nemusel. Oběd zakončil tradiční zákusek.
My jsme ještě rychle před restaurací nakoupili dřevěné hrošíky (v Zimbabwe jsme zaváhali a od té doby jsme tak pěkné neviděli, i ti zdejší jsou asi horší kvality, ale jinak naší představě odpovídají nejvíce z těch, na které jsme v JAR narazili). Měli tu i různé dřevěné černošské hlavy, nás zaujala svícnová verze, kterou jsme tedy vzali také. Z restaurace nám k tomu vyhrávala jazzově-folklórní skupina, škoda že nastoupili až po našem obědě.
Ještě v Boulderu byla další zastávka v dílně na zpracování polodrahokamů, která nás však tolik nezaujala, už jsme podobné viděli vícekrát. Ale naši kolegové zde nakoupili různé suvenýry a kilogramové pytlíčky pěkných kamínků. Hezký kámen je určitě estetičtějším suvenýrem než občas kýčovité předměty z venkovních stánků.
A to byl poslední bod návštěvy jižního cípu Kapského poloostrova a my jsme se vraceli zpět do Kapského města.
Ale ještě to nebyl konec dnešního programu. V Kapském městě jsme měli plánovanou prohlídku jedné z nejznámějších světových botanických zahrad, zahrady Kirstenbosch na úpatí Stolové hory. Zdejší specifické klimatické podmínky zde umožňují pěstovat neuvěřitelné množství rostlin, často endemických pro Kapský poloostrov nebo přímo Kapské město a Stolovou horu. Prý zde roste čtvrtina všech jihoafrických rostlin.
Spořádané Čechy zpočátku mate jen řídká síť chodníků, často oddělěných od zajímavých rostlin širokými pruhy upraveného trávníku s téměř anglickým sestřihem, připomínajícím spíše pečlivě udržované golfové hřiště než obyčejnou botanickou zahradu. Ale Milan bez sebemenšího zaváhání zamířil po trávě k nejbližší protei a my za ním. Zde se totiž nechodí po chodnících, ale návštěvníci můžou kamkoliv bez jakýchkoliv omezení. Ve vlhkém klimatu úbočí Stolové hory se trávníku daří natolik dobře, že by jej neudupalo ani stádo slonů, natož pár návštěvníků.
Zahrada má několik částí, my jsme začali tím, co nás nejvíce zajímalo, tedy částí s národními rostlinami JAR - proteami. Viděli jsme už hodně různých proteí, ale pořád nám chyběl zlatý hřeb - protea královská, nejvzácnější a nejuctívanější z nich. A zde jsme je skutečně našli, ve všech fázích vývoje, od poupat, přes rozvité květy až po rostliny již téměř odkvetlé.
Květ protei královské má přes 20 cm v průměru, okvětní růžové lístky ohraničují tuhý střed z bílých tyčinek jakoby umělohmotných, na omak příjemných. A zvláštní věc - všichni jsme si proteu představovali jako květinu, ale ve skutečnosti jsou včechny proteovité rostliny keři, připomínajícími poněkud naše rododendrony. Protea stříbrná dokonce dorůstá několikametrové výšky.
Kousek od proteové zahrady jsme také poprvé a naposled potkali krajana. Seděla tady na trávě se svým africkým přítelem mladá dívka, která zde pobývala jako au-pair. Měla se zítra vracet domů a zdejší romantické prostředí si asi vybrala jako místo pro rozloučení s kouzelným městem.
Na různých safari jsme se snažili o co nejlepší snímky modrohlavých perliček, ale museli jsme používat velký zoom, což se projevilo na kvalitě fotek. Zde jsme ale měli hejno perliček přímo před sebou, volně se zde pohybovaly mezi záhony.
Kousek níže po svahu začínala další část zahrady, věnovaná prehistorickým rostlinám cykasům. Cykasy jsou jedny z nejstarších druhů rostlin, ve stejné podobě existovaly už za doby dinosaurů. Připomínají obrovské stromové kapradiny s tuhými palmovitými listy a s plodem podobným ananasu uprostřed růžice listů. Volně prý jinde než zde nežijí a jsou jedněmi z nejpřísněji chráněných rostlin.
Ještě níže po svahu hory jsme se oddělili od hlavní skupiny, protože nás zaujaly romantické kamenné stupně vedoucí do tmavého nitra menšího lesíku. Došli jsme až na dno menší strže, kde upraveným vodopádem padala křišťálově čistá voda do jezírka s lekníny. Z nádržky vytékal pramínek, obtékající kamenné plotny, po kterých se dalo pokračovat mezi palmami a cykasy dále na paseku, ohraničenou dřevěnými plastikami lidoopů (asi goril) v nadživotní velikosti.
Protože jsme ztráceli kontakt se skupinou, vrátili jsme se rychle zpět nahoru, doplnili chybějící tekutiny z pítek a připojili jsme se k ostatním. Všechny nás zaujal jeden ze stromů, ani ne tak svým vzhledem, jako kachnou sedící na větvi vysoko v jeho koruně. Asi zde kachny sedají po stromech jako u nás sýkorky.
Blížili jsme se k závěru prohlídky, poslední část volné zahrady je věnována hlavně květinám, pro nás jsou velmi exotické různé druhy strelicií. Některé jsou známé z našich květinářství, některé jsme viděli poprvé v životě. Například bezlistou verzi, rostoucí v husté skupině jako rákos, který má místo doutníku na vrchní části stonku extravagantní květ.
Ale i strelicie má svou stromovou verzi, s květy sice ne tak barevnými, ale zato možná metrovými. Kromě strelicií jsou zde ale i jiné různé exotické květiny, jejichž názvy nám nic neříkaly.
Před východem z botanické je možné naštívit i skleníky se sbírkami sukulentních i jiných rostlin, ale nás jako pravidelné návštěvníky liberecké botanické zahrady nijak neohromily. Přestože baobaby v Liberci nemají, ty jsme zase viděli větší v Zimbabwe.
Ještě před návratem do hotelu nás řidič s Milanem zavezli do Malajské čtvrti Bo-Kaap. Zde žije muslimská menšina, často s předky indického původu. Čtvrť je známá svými malinkými domečky malovanými pastelovými barvami. Příkré, úzké dlážděné uličky tak připomínají kulisy k nějaké pohádce. Mezi domečky stojí i nejstarší kapská mešita, která je prý i nejmenší v celé Africe.
V hotelu jsme se stihli jen rychle převléci a už nás čekaly mikrobusové taxíky. Místnímu řidiči našeho autobusu, na rozdíl od ochotného Eddieho, totiž vždy v 1800 padla a přestali jsme ho zajímat.
Milan nás zavezl do špičkového klenotnického butiku. Po otevření složité soustavy těžkých mříží nás přivítal majitel, na uvítanou nám nalili šampaňské (a zájemcům později i dolívali). Po krátkém uvítání následovala přednáška o jihoafrických drahokamech a o nejvzácnějším kameni tanzanitu. Ten sice není tak tvrdý jako diamant, ale těží se v Tanzánii v jednom jediném dole na světě. Jeho zásoba se odhaduje na deset let těžby, pak bude pravděpodobně naleziště vyčerpáno a o jiném se neví. To činí tanzanit velmi vzácným. A protože je kromě vzácnosti i hezký (blankytně modrý), je to současný hit číslo 1 v klenotnictví nejen africkém. Reklamy na tanzanit jsou v nejprestižnějších časopisech a o zájemce asi není přes vysokou cenu nouze.
Následovala prohlídka vzorových šperků, asi polovina naší výpravy projevila výrazný zájem, zejména o brilianty a tanzanit. Nám se ovšem ceny až tak výhodné nezdály, takže jsme si čas krátili spíše prohlížením vitrín a popíjením šampaňského.
Ale začínali jsme být lehce nervózní, protože slunce klesalo rychle k obzoru a my měli slíbený jeho západ pozorovaný z vrchu Signál. Dohodli jsme tedy s Milanem, že jeden mikrobus se zájemci odjede na Signál a ostatní se připojí později.
Řidič nás ale zklamal - západ odhadl na 712, cestu na vrchol na 7 minut a bylo 705, takže prý samotný západ nestihneme. Vyrazil jako závodník, cestou ukazoval na všechny možné strany různé památky a přírodní scenérie kolem cesty a dával nám základní výklad. My bychom ovšem uvítali spíše větší soustředění na klikatou cestu.
Časy měl odhadnuté na vteřinu přesně. Na vrcholek jsme dorazili v okamžiku, kdy my z první řady sedadel jsme zahlédli poslední záblesk zapadajícího slunce (bylo přesně 712), kdo seděl vzadu, slunce už neviděl. Ale to nebylo podstatné. To hlavní představení teprve začínalo.
Vrcholek Signálu (hřebenovkou přes mělké sedlo spojený s vyšší Lví hlavou) je upraven pro pořádání pikniků, jsou zde kamenné stoly a lavice, nyní obsazené zejmény mladými lidmi, obvykle stál na stole košík s jídlem a láhev vína. I travnaté okolí bylo zabrané mladými ležícími na dekách a spacích pytlech. Ale přeplněno nebylo, i my jsme si v pohodě našli stůl s výhledem na město pod námi a Stolovou horu se Lví hlavou nad námi.
Nebe nad námi se zbarvilo takovými barvami, jaké jsme ještě neviděli, od nejsvětlejších odstínů zářivě žluté barvy na západě přes všechny odstíny červené až po tmavě fialovou přecházející v černou na východě. A těmito barvami bylo nasvícené i naše okolí a Stolová hora se Lví hlavou.
Rozsvícené město v podhůří se začalo propadat do fialového soumraku, nevěděli jsme, kam se podívat dříve.
Celá podívaná mohla trvat asi ¾ hodiny. Sotva jsme usoudili, že to nejhezčí skončilo, dorazil mikrobus se zbytkem výpravy (celkem polovina naší výpravy zanechala v klenotnictví tržbu přes 100.000 Kč, hlavně v prstenech, náušnicích a řetízcích s přívěšky). Nechali jsme je kochat se už zdaleka ne tak výraznými barvami počínající noci a vyrazili zpět k hotelu. Protože jsem seděl nejblíže k řidiči, byl jsem pověřen rolí prostředníka a tlumočil jsem mu prosbu našich dam, aby při řízení v serpentýnách držel volant oběma rukama. To byla velmi zásadní chyba, protože řidiče to šíleně urazilo. On tuto trasu jezdí několikrát denně už spoustu let bez nehody, což zdůrazňoval tak vehementními gesty, že místy zapomínal držet volant úplně, ke zděšení slabších povah v mikrobusu. Neuklidnilo nás ani konstatování, že v posledním týdnu spal maximálně 4 hodiny denně, aby se uživil.
Nakonec jsme dorazili k hotelu v pořádku a bez nehody.
V hotelu Ritz nás čekala poslední placená večeře v otáčivé restauraci. Včera při objednávání pití číšník u našeho stolu zapomněl přinést jednu láhev vína, po připomenutí se velmi omlouval a sliboval, že už se to nestane. Od té doby jsme měli nejvzornější obsluhu, při odchodu (po další omluvě) nám slíbil pro českou výpravu na dnešek speciální antilopí steak.
A opravdu si nás pamatoval, i dnešní obsluha byla vzorná. Po kukuřičné krémové polévce následoval krásný vysoký steak na pepři, s oblohou. Jak jsme mohli zaregistrovat, okolní výpravy (Němci, Holanďani) dostali něco jiného. Po krokodýlovi ze Zimbabwe nejlepší steak, co jsme měli. Šťavnatý, ochucený, exotický.
Včerejší Pinotage nám tak chutnalo, že jsme u značky zůstali, jen jsme zkusili ještě dražší verzi (ze starší sklizně). Bylo opět výborné, ale proti včerejšímu jsme výraznou změnu necítili.
Poslední celý den zájezdu jsme měli monotematický - na programu byl Vinná stezka, výlet po vinicích s příležitostnými ochutnávkami. Při vybírání programu nám tento den připadal zbytečný, ale nakonec jsme byli příjemně překvapeni krásou hornatého vnitrozemí poloostrova.
Z města jsme vyrazili po dálnici na Johannesburg (přes 1000 km, šílená představa), lemované desítkami kilometrů černošských slumů s boudami asi 4x4x2 metry z různých materiálů, od dřeva přes plech až po karton. Slumy vypadají opravdu tak hrozně, jak si člověk představuje, s jednou výjimkou. Je zde zavedena elektřina, voda a kanalizace. Život zde je hrozný a bezvýchodný, ale nehrozí alespoň relativně nebezpečí vzniku epidemií. Vláda se snaží postupně slumy likvidovat, ne ale neuváženým srovnáním chatrčí se zemí, jak je zvykem v jiných zaostalejších zemích. Neočekávaně dobře funguje vládní program na výstavbu levných, malých prefabrikovaných domků pro jednotlivé rodiny, kam jsou přestěhovány ze slumu. Pak teprve je jejich chatrč zbourána a co nejdříve je na jejím místě postaven nový dům, aby se slum nestíhal přirozenými pochody obnovovat.
V novém domě platí rodiny nájem podle svých možností, nijak závratný, ale postačující k tomu, aby si svého bydlení vážily.
Po ½ hodině jízdy jsme sjeli z dálnice na kvalitní asfaltku mířící do regionu Stellenbosch, centra vinařství. Projeli jsme několika městečky a vesnicemi, postavenými v holandském stylu, Milan nám ukazoval ta nejhezčí místa, ale nás více než městečka a historie zaujala okolní krajina, s horami, kopci a lesy připomínajícími předhůří Alp.
Ani v samotném Stellenboschi (50 km východně od Kapského města, pojmenován podle guvernéra van der Stela - vinného nadšence ze 17. století) jsme nezastavili, jen jsme projeli centrem a kolem univerzity. První zastávka byla až na vinné farmě za městem.
Několik rozlehlých obytných i hospodářských budov farmy je obklopena desítkami hektarů vinic, zahrad a parků. Obytné domy jsou zachovány jako muzea v původním stavu včetně zařízení, zahrady a parky jsou udržovány a pravidelně omlazovány.
Byli jsme dnes prvními návštěvníky, trávník byl ještě mokrý po ranním kropení. Prošli jsme se zahradami, nahlédli jsme do budov a byli jsme prostě nadšeni jednoduchou krásou farmy a jejího usazení do hornaté přírody.
První nadšenci ochutnávali a kupovali víno, my jsme koupili prozatím jen vkusné dýhové záložky do knih s vyřezanými obrysy afrických zvířat.
Projeli jsme dalším městečkem s hugenotskou historií a s památníkem Hugenotů, při průjezdem dalšími a dalšími údolími řidič vždy na nejhezčích místech zpomalil a nechával nás vychutnávat si výhledy do hospodářsky využívaných údolíček s atmosférou švýcarského venkova.
V jednom z těchto údolí nás čekala i první ochutnávka na farmě La Motte. Opět nádherné okolí, opět zahrady a parky, ale navíc i prohlídka sudů se zrajícím vínem (po jedné, maximálně dvou osobách současně).
V sousední místnosti jsme měli připravený stůl, před každou židlí ležela podložka - list papíru s kroužky a jmény jednotlivých vín zalitý do laminátu. Na každém kroužku prázdná sklenice, která byla naplněna vždy po základním výkladu o ochutnávaném vínu. A ani jedno nebylo špatné.
Tady už skutečně neodolal nikdo a každý si koupil nějaké víno s sebou, samozřejmě včetně nás.
Pokračovali jsme k další farmě, kdy nás měl čekat i oběd. Minuli jsme pštrosí farmu, kde kromě pštrosů chovali v ohradě i springboky, antilopy skákavé, symbol Kapska, ale řidič ani nezpomalil. Pštrosí farma nám v programu chyběla, docela nás to mrzelo.
Naše farma stála na mírném kopečku s výhledem na panorama okolních pahorků. Oběd už byl přichystán, pojedli jsme na venkovní terase. Při jídle nás bavil rasistický chlupatý pejsek, který si bělochů nevšímal, ale na černochy byl alergický, vždy, když se nějaký objevil, s prudkým štěkotem se za ním rozběhl. Abychom je dotěrného psa zbavili, krmili jsme ho zbytky našich ohromných porcí, až jsme měli obavy o jeho žaludek. A nejen my. I jeho pán, když to uviděl, raději ho někde zavřel. Nám si ale nic říci nedovolil.
Před jídlem začala ochutnávka místních vín, pokračovala až do digestivu po jídle. Vína nám zde připadala méně ušlechtilá, než v La Motte, ale možná jsme byli ovlivněni prostředím venkovní terasy. Nejvíce nám chutnalo desertní sladké víno, připomínající trochu portské, bez kterého si doma nedělní oběd neumíme představit.
Po obědě jsme si individuálně prohlédli zdejší sklářskou manufakturu a sklep, kde jsme nakoupili levně biltongy (maso sušené po Křováckém způsobu) jako suvenýry a dárky pro známé a příbuzné. Balíček 125 gramů zde vyšel na 20 randů oproti 25 randům za 80 gramů ve Watterfrontu. Napůl jsme vzali 5 kusů kudu a pět pakoně. Podle našich předchozích zkušeností je kudu nejlepší, i zde jej prodavačka doporučovala, ale zdejší pakůň byl minimálně stejně dobrý.
Stejnou cestou jsme se vrátili zpět do města, ale ještě ne do hotelu. Nechali jsme se vysadit v nákupním středisku Watterfront, protože jsme si potřebovali koupit něco k večeři, která na dnešek už nebyla zajištěna. Část výpravy stihla místo nákupu navštívit akvárium, vrátili se celkem spokojeni, ale podle vyprávění je asi nám důvěrně známé barcelonské akvárium lepší.
My jsme nakoupili místní pečivo se zapečeným masem (různé druhy) na večeři, jako další dárky jsme v supermarketu koupili směsi sušeného ovoce a různé druhy oříšků. Nejlepší byly makadamové oříšky, ale to jsme bohužel zjistili až doma, jinak bychom je vzali všem.
Zbytek času jsme strávili obcházením krámků v pasážích, koupili jsme lehké šátky s motivy afrických zvířat (každý jiný - se slony, se lvy, s levharty a se zebrami), pro děti zase trička, také se zvířaty. A poslední randy jsme nechali v etnostánku. Sice o něco dražším než trhy, ale ne o tolik, jako na letišti. Jako nejlevnější suvenýr na rozdávání se hodila napichovátka z dikobrazích ostnů, o něco dražší je dřevěná verze s vyřezanými zvířaty na vrcholku. Dokoupili jsme sošky zvířat a pro sebe sousoší černošského páru z černého dřeva, asi 20 cm vysoké, s velice tenkými postavami - jeden z nejtypičtějších výtvorů afrického tradičního umění.
Zbylo nám už jen pár randů, které si necháme do alba.
Dnes jsme se také museli rozloučit s Milanem Olekšákem, který odlétal do Johannesburgu pro další zájezd. Zítra se o nás postará jeho žena. Moc jsme si Milana oblíbili, má velkou zásluhu na zdárném průběhu zájezdu i na pohodové atmosféře.
Ještě před šestou jsme byli zpět v hotelu, trochu jsme pojedli, udělali si kafe a začali jsme balit. Netrvalo nám to dlouho, máme v tom už cvik, takže jsme si mohli užít pěkný večer s lahví červeného vína z La Motte (přece se s ní nepotáhneme letadlem až domů), ve 13. patře na hotelu Ritz, v Kapském Městě, s výhledem na Atlantik a Lví hlavu.
Kapské Město je jedno z nejhezčích měst na světě. Hlavně svou polohou v zálivu Atlantického oceánu pod Stolovou horou. Ale jako jiná města i zde je dobré mít pěkné počasí. V dešti to prostě není ono. My jsme měli neuvěřitelné štěstí na tři nádherné slunečné dny. Až poslední den nám dalo počasí pocítit, o co bychom přišli, kdyby nám náš pobyt zde propršel. Probudili jsme se do deštivého rána, prakticky bez viditelnosti (ani Lví hlavu jsme z našeho záchodu neviděli).
Rozloučili jsme se s hotelem Ritz a vydali se k Jihoafrickému muzeu. Pár minut jsme čekali na otevírací dobu, pak jsme dostali rozchod s možností srazu před muzeem po 90 minutách, zájemci mohli jít společně do místní tržnice doutratit peníze. Nás se to netýkalo, peníze jsme udali včera a do deště se nám rozhodně nechtělo, zůstali jsme tedy v muzeu až do odjezdu autobusu.
Na rozdíl od mnoha jiných regionálních muzeí je to zdejší zajímavé. Jsou zde vycpaná zvířata, výjevy z historie a ze života domorodců, pěkný je sál s velkými mořskými savci, s modely velryb a delfínů, s velrybími kostrami a hlavně s kabinou, kde je slyšet velrybí zpěv.
Kromě afrických zvířat zde mají i sbírku zajímavých zvířat jiných kontinentů, takže jsme poprvé viděli vycpanou ježuru, vačici opossum a hlavně ptakopyska podivného.
U broušení diamantů a fixace fosílií jsme měli smůlu, protože byla zrovna přestávka. Podobně jsme nestihli program v planetáriu, které je součástí muzea. Ale alespoň nám zbyl čas na prohlídku astronomických exemplářů od tabulí názorně předvádějících vzdálenosti ve vesmíru až po několik železných meteoritů volně vystavených na podstavcích na chodbě. Klidně je možné si na ně sáhnout, nikdo je nepoškodí ani neodnese, protože jejich váha je tak obrovská, že nehrozí nebezpečí jakéhokoliv poškození nebo manipulace s nimi.
Na závěr jsme si dali v bufetu vanilkovou coca-colu z plechovky a už jsme museli na autobus a na letiště. Odbavili nás dokonce až do Prahy, sedadla jsme měli na všechny tři lety vedle sebe. Let do Johannesburgu byl klidný, z místa u okna jsme měli výhled na typicky kruhová pole před Joburgem.
Přestup byl bez problémů, ani jsme nečekali, tak tak jsme stihli toalety a už hlásili boarding. Kolegové stihli nahlásit refundované VAT z nákupu šperků, ale nastupovali na poslední chvíli. Letěli jsme největším airbusem, s kapacitou prakticky shodnou s Jumbo Jety. Společný let s Lufthansou byl organizován jedním z nejnovějších strojů, takže každý měl k dispozici vlastní dotykový display s ovladačem, mohli jsme si jako na videu individuálně přehrávat 13 filmů, my jsme sledovali Garfielda. Čas se dal krátit i hrami, které ale byly poměrně jednoduché, většinou na způsob tetrisu. Když nás omrzely filmy i hry, zobrazili jsme si na display letové informace včetně mapy s aktuální polohou.
Nejdříve jsme se obávali sedadel za stěnou toalet, protože zde nejdou pořádně natáhnout nohy, to už jsme zažili při letu z Hongkongu. Ale ve vyfasovaných ponožkách nebyl problém natáhnout si nohy opřené nahoru o stěnu nebo si na chvíli stoupnout a opřít se o stěnu, aniž bychom někomu překáželi ve výhledu.
Z palubního prodeje nás zaujaly náušnice s miniaturním briliantem a větším tanzanitem zasazenými do bílého zlata. Protože Hanka jednu zlatou náušnici v JAR ztratila, uvažovali jsme o koupi již dříve, ale ceny nás odradili. Zde bez cla a daně už cena vypadala výrazně lépe, takže jsme je po chvíli rozmýšlení vzali.
Ve Frankfurtu jsme měli času trochu více, ale asi hodina čekání není při takovýchto vzdálenostech rozhodující.
V Praze nastalo tradiční loučení a výměny adres, většina kolegů pokračovala autobusem ČEBUSu do Brna, my jsme si vzali taxi na Pankrác, kde jsme měli ve firemních garážích auto, a bez problémů jsme dorazili domů.
Vrátili jsme se nadšení. Všechny tři navštívené země jsou nádherné, každá jinak. Divoké Zimbabwe s turisticky nenarušenou přírodou, chudé Svazijsko s nádhernými scenériemi a Jihoafrická republika se safari mezi zvířaty a krásným Kapským poloostrovem. I když jsme si to před zájezdem nemysleli, safari nás opravdu chytlo a v budoucnu si ho jistě budeme chtít někde zopakovat.
Se Dvorem Králové to skutečně nemá nic společného, mít na pár metrů od sebe v divoké přírodě lvy, slony, nosorožce, hrochy, krokodýli, buvoly, ale i různé antilopy, opice, orly, supy, zebry, pakoně, elegentní žirafy a pštrosy, vlhy, zoborožce nebo směšná a milá prasata bradavičnatá, to je zážitek na celý život.