Teď už definitivně jsme opustili Krugerův národní park a čekal nás poslení bod programu, sice fakultativní, ale všemi objednaný. Asi ¾ hodiny nám trvala cesta do soukromé rezervace Kapama, střediska UNESCO pro zachování rodu levharta chity. My jsme tu ale nebyli kvůli levhartům v klecích, ale kvůli večernímu safari v džípech.
Naše známé desetimístné džípy tentokrát řídila zvláštní dvojice rangerů: mladá blonďatá holka s nakrátko stiženými vlasy v rangerském úboru (khaki kraťasy a košile s vykasanými rukávy) a ještě mladší kluk, asi student na brigádě. Cesta začala nadějně - těsně kolem nás proletěl neuvěřitelně zbarvený ledňáček s dlouhým zobáčkem, na zlomek vteřiny si sednul na blízký keř, ale než jsme stihli zvednout foťáky, byl v prachu.
Naše rangerka jela na jistotu. Brzy se před námi objevil roh ohrady, kde jsou chovaní levharti, kolem plotu je pískový pruh a na něm byly zřetelné lví stopy. Stačilo se jich držet a brzy jsme je uviděli. V ohradě jsou totiž kromě levhartů i domestikovaní lvi ze zrušeného cirkusu, kteří již nejsou schopni sehnat si v přírodě potravu. To ale irituje místní divoké lvy, kteří se drží poblíž, aby si se svými nenáviděnými kolegy mohli dokazovat svou převahu.
Vpravo od cesty tak sedělo-leželo deset lvic, jeden menší a jeden velký lev, o pár metrů dále ještě další dvě lvice okupovaly krajnici. Varováni z Mabuly jsme čekali velkou opatrnost, zvláště když jsme neviděli žádnou připravenou pušku. Ale naše rangerka bez zaváhání najela přímo mezi lvy, její kolega přece jen opatrněji zůstal kousek dále. Kamery vrčely, fotoapráty bleskaly, ale se lvy to ani nehnulo, jen občas některá lvice líně zívla.
Když rangerka usoudila, že bylo málo vzrušení, popojela ke dvěma zbývajícím lvicím, přičemž kolem zastavila asi 20 cm od konce ocasu jedné z nich. Seděl jsem na kraji, a kdybych se naklonil, mohl bych si ji pohladit.
Pro některé kolegy začalo být toho vzrušení až moc. Po vyprávění o lvech z Mabuly raději chtěli popojet do bezpečnější vzdálenosti, ale rangerka si obavy nepřipouštěla. Bližší lvice začala být trochu nervózní, asi ji vadil neklid v džípu, takže raději vstala a pár kroků poodešla, než se opět svalila na zem.
Konečně jsme se pomalu oočili, ještě jednou jsme najeli mezi větší skupinu, aby mohl projet kolem druhý džíp, a pokračovali jsme dále. Druhá skupina nás následovala o něco později. Vjeli jsme do lesíka, na jednom místě rangerka bez obav vystoupila a natrhala nám listy z léčivého stromu, které jsme museli žvýkat až do zdřevěnění jazyka.
Kromě levhartů má zdejší rezervace ambice i na chovný program supů, kterých se zde zdržuje velké množství. Posedávají po okolních stromech, ale když jsme přijeli blíže, většinou nedůvěřivě poodletěli dále.
Začalo se stmívat a my jsme dojeli k jezírku, kde prý je bezpečné vystoupit (i když naše rangerka by asi klidně vystoupila i mezi odpočívající lvy). Mohli jsme si nabídnout se zásob pití v plechovkách, my jsme zvolili neuváženě pivo (bylo největší) a až po jeho vypití jsme začali uvažovat, jak to vydržíme do konce safari bez vystoupení z auta.
Osádka druhého auta nám vysvětlila, proč se zdrželi. Pozorovali po našem odjezdu zblízka páření lvů, sice jen několikavteřinové, ale zato prý se odehrává třikrát za hodinu po celých 24 hodin.
Po "pikniku" jsme pokračovali už potmě s rozsvíceným ručním reflektorem, ale jen se nám potvrzoval náš původní dojem, že zde jsou hlavní atrakcí lvi, kteří asi budou i přikrmovaní, přestože to rangeři vehementně popírají. Jinak si neumíme vysvětlit a) proč jsou lvi tak ochočení b) čím se živí, když jsme zde nenarazili ani na impalu.
Mně trochu kazily náladu problémy s kamerou, která odmítala vysunout natočenou kazetu, ale zase jsem měl více času na sledování okolí. Ale kromě jedné žirafy, u které jsme vítězoslavně stáli celou čtvrthodinu, jsme viděli jen spoustu dětí buše (babybush), malinkých opiček (nebo velkých myší), asi 8 cm velkých, ale s ocasem dvojnásobné délky. Prozradily je vždy jejich vykulené svítící oči, když jsme jim do nich svítili dlouho, obvykle odskákaly jako klokani mílovými skoky.
Na naší polní cestě se najednou objevil ukazatel směru "Nosorožčí restaurace" (Rhino restaurant), v jehož směru jsme pokračovali v jízdě napjati a zvědavi, o jakou atrakci s nosorožci se jedná. Ale uprostřed divočiny je zde vybudována boma-jídelna pojmenovaná po nosorožcích, kde jsme měli večeři servírovanou našimi rangery. Sice trochu jednodušší než obvykle, ale chuťově o nic horší.
Po cestě zpět jsme ještě zahlédli pár trpasličích antilop velikosti většího králíka, ale to bylo prodnešek vše. Na jednu stranu nás večerní safari zklamalo svou umělostí, ale na druhou stranu jsme získali obrovský zážitek na celý život z bezprostřední blízkosti divokých lvů, kterým jsme byli mnohem blíže než v ZOO nebo v cirkuse, a dokonce bez jakýchkoliv mříží nebo jiných zábran.
Několikahodinovou cestu zpět jsme v autobusu spokojeně proklimbali.
Ráno jsme nemuseli se vstáváním nijak spěchat, v programu na dnešek byl plánován hlavně přejezd do Svazijska. Po snídani jsme v poklidu nasedli do autobusu a vyrazili jsme na jihovýchod. Cesta vedla pěknou pahorkatinou, zalesněné svahy kopců občas vystřídaly skály zvláštní zelenkavé barvy. S jednou kratší přestávkou jsme pak kolem poledne dorazili do Sudwaly, ještě na území JAR. Milan odběhl koupit vstupenky do jeskyně, ale hotelová recepce zastupující pokladnu ho tak uchvátila, že nás zavolal na vyfocení kulatého atria napodobujícího domorodý styl, s průhledy na nedobudovanou domorodou vesničku s klasickými kruhovými domečky - rondavely.
Úzkými kamenitými serpentýnami jsme pak pokračovali až pod hřeben místního pohoří, Eddie si tady pořádně zatočil volantem. Před stylovou restaurací s dynoparkem jsme zaparkovali a vyrazili jsme do pár set metrů vzdálené jeskyně. Ovšem cestou nás několikrát zdrželi zástupci hmyzí říše, hlavně brouci, barevní motýli a 15 centimetrů dlouhá černá housenka nebo mnohonožka s nespočítatelnými červenými "nožičkami".
V jeskyni Sudwala se v minulosti schovávali Svazijci před dobývačnými Zuly. Obvykle jim to moc nepomohlo. V jeskyni se sice díky úzkým průchodům ubránili, ale Zuluové byli vytrvalí a počkali si na ně před jeskyní. Svazijci na zkoušku poslali ven dobytek, kterého si schovaní Zuluové záměrně nevšímali a nechali jej klidně se pást. Svazijci usoudili, že nebezpečí pominulo, vyšli před jeskyni, kde je zkušení válečníci Zuluové bez problémů zmasakrovali.
Jeskyní nás prováděl nenápadný téměř zamlklý mladík, jeho výklad byl ale bezchybný a zajímavý. Ukázel nám skalní gong, kterým se Svazijci varovali před Zuly, různé nástroje připomínající dobu kamennou, krápníkové útvary ve tvaru gorily, žraločí hlavy, madony a i jiné. Užili jsme si i pár vteřin dokonalé tmy, část výkladu jsme odpočinkově strávili vsedě na pódiu dnes již nepoužívaného amfiteátru, kde dříve vystupovali i známí zpěváci. Když ale obecenstvo začalo lámat na památku krápníky, byly koncerty zrušeny.
V jeskyni byla teplota trochu nižší než venku, ale to neplatilo ve vyvýšené části, ke které jsme došli po kamenných stupních - zde bylo docela vlhko a teplo. Velmi úzkým a nízkým průlezem jsme v předklonu dorazili až na samý konec jeskyně, některé útvary byly nasvíceny barevnými světly, což působilo efektním dojmem. Podobně barevně byla nasvícená i fantaskní krajina za jezírkem se skřítky a pohádkovým lesem, zrcadlící se i vzhůru nohama v hladině jezírka.
Při cestě zpět se Milan dal do řeči s naším nenápadným průvodcem, který se jen tak mezi řečí zmínil o Křovácích a jejich zvycích, které dopodrobna znal. Vyšlo najevo, že s nimi jako dítě nějakou dobu žil a dokonce jako jeden z mála bělochů ovládá jejich mlaskavý jazyk (známý třeba z filmů "Bohové musí být šílení"). Samozřejmě nám musel pár ukázek předvést, celý se přitom červenal z naší soustředěné pozornosti na jeho obličej a baterkou nasvícená ústa. Úspěch měl obrovský, musel několikrát přidávat a opakovat. Jeskyně není tak hezká jako některé naše krasy, její efektní nasvícení a minisbírečku domorodých nástrojů ale stojí zato vidět. Ovšem zážitek z křováčtiny vše dokonale zastínil.
Před jeskyní jsme potkali dva pilné hovnivály, valící své kuličky větší než samotní brouci vzhůru do kopce. Používají k tomu zadní nožičky, tlačí trusovou kuličku pozadu, hlavou dolů a zadečkem nahoru.
V restauraci U Pierra nás čekal oběd ve francouzském stylu. Dřevěná restaurace na kůlech ve svahu mezi exotickými rostlinami kolem vypadá velmi zajímavě, ale úplně nás dostal až její interiér s prosklenným průčelím mířícím do údolí hluboko pod námi. Panoráma jako ve Švýcarských Alpách. A co teprve jídlo. Výběr sice zdánlivě chudší než ve velkých hotelích, ale polívka, předkrm, hlavní chod i zákusek i na jihoafrické poměry vynikající - a to je co říci.
Pierre měl z naší chvály evidentně radost, asi by uvítal i více turistických výprav, kromě nás zde nikdo nebyl. Jeskyně Sudwala není zase tak známou atrakcí pro zahraniční turisty, i Milan zde nebyl asi 25 let.
Efektní je odchod z restaurace po dřevěných lávkách nad parkem plným nám neznámých květin, s protékajícím potůčkem a jezírkem.
Eddie bravurně zvládl i cestu zpět na hlavní tah do Svazijska, podobně zajímavou krajinou jako dopoledne jsme projížděli až k hranicím nezávislého Svazijského království, chudé zemičky mezi JAR, Mosambikem a Indickým oceánem. Víza jsme měli vyřízena předem, ČEBUS je zařizoval až na kodaňském konzulátu, teď nám to ale ušetřilo spoustu čekání a papírování. I tak jsme tu zvtrdli nejméně hodinu, nejmodernější pomůcka zde je propisovací tužka. Ale bez víz by to bylo na půl dne.
Cesta po Svazijsku je popsána v části věnované Svazijsku.
Opět jsme přejeli hranice a už za tmy jsme po chvíli bloudění dorazili do lodge Bushland v blízkosti národního parku Hluhluwe.
Lodge Bushland stejně jako jiná podobná zařízení stojí uprostřed přírody. Autobus dojel na parkoviště kousek od recepce, parkoviště je ale kromě BOMA prostoru kolem ohniště jediné místo v areálu, kde se chodí po zemi. Všude jinde jsou dřevěné chodníky a lavičky více než metr nad zemí, které spojují jednotlivé objekty kempu s turistickými chatičkami (také na kůlech). Takže turisté se pohybují nad zemí, která tak zůstává volná pro zvířata. Vypadá to velice efektně a opravdu jsme zde měli pocit, že to je ta pravá Afrika.
Po chvíli hledání jsme našli dvojsrub, jehož jedna půlka byla určená pro nás. Přes zdánlivou jednoduchost byl pokoj zařízen obvyklým luxusem, široká manželská postel, koupelna se záchodem, klimatizace, infralampa proti komárům. Jediná výhrada může být k tenké stěně, přes kterou je slyšet vše z vedlejšího pokoje, včetně tichého hovoru.
Nadzemním chodníkem jsme si došli do jídelny na večeři (není třeba opakovat, že skvělou, jiné než dobré jídlo jsme nikdy neměli). Pouze polévka nás zklamala - v miniaturním kotlíčku vypadala skvěle, ale chutnala tak zvláštně, že jsme ji poprvé a naposled nedojedli.
Tradičně nám večeři zpříjemňovalo vystoupení, tentokrát nám zpívalo a tancovalo několik velice tlustých domorodek, kterým ale jejich tloušťka evidentně nevadila. Zvláště obě krajní umělkyně měly impozantní postavy.
Po večeříi nás obsluhující rangeři pozvali k ohni na kávu. Vzali jsme si s sebou naši láhev Shirazu se skleničkami, ale místo kávy jsme si dali jihoafrický národní čaj Five rouses. Seděli jsme v pohodlných dřevěných křeslech, pozorovali praskající polena v ohništi, hvězdnatou oblohu, lovecké trofeje po stěnách a vykládali s ostatními kolegy.
Většina ostatních neviděla nikdy Jižní kříž a dnešní večer se jim zdál ideální. Bohužel okolní hustá vegetace umožňovala pouze pohled vzhůru, kdežto Jižní kříž buď nebyl vidět vůbec, nebo byl těsně nad obzorem. Ale v žádném případě nebyl viditelný z našeho místa. Ovšem přání bývá otcem myšlenky a někteří kolegové jsou dodnes přesvědčeni, že tu správnou kombinaci hvězd našli. Přestože občas nějaká hvězdička chyběla, jinde přebývala a proporce byly hodně zkreslené. Ovšem pravý Jižní kříž je podobně nezaměnitelný jako náš Velký vůz, Orion nebo Kasiopea a kdo ho jednou viděl (jako my každou noc v Peru), ten si jej už nesplete.
Po hodně příjemném večeru se nám ani nechtělo vstávat od ohně, ale ráno se vstává časně na ranní safari, takže jsme se museli zvednout a jít spát. Noc byla nějak africky neklidná. Nejdříve jsme na sebe mlaskali, abychom přestali chrápat, než jsme zjistili, že to je z vedlejší půlky sruby. Pak nám na střeše srubu dováděla nějaká opice. Kolem půlnoci přestala jít elektrika, takže jsme neviděli na hodiny a měli jsme strach ze zaspání, ale i z ranního balení kufrů a přípravy na safari. Nad ránem jsme zjistili, že lampy nad chodníky svítí a po chvilce hledání jsme objevili vypadlý jistič. Začínalo svítat a já si stoupnul na chvíli k oknu (asi 530), když se najednou kolem přehnal pštros s hlavou nataženou dopředu, jen jsem čekal na „Mik, mik" jak ze známých kreslených grotesek. A než jsem se vzpamatoval, hleděl jsem do očí samičce antilopy kudu.
Opravdu mne zamrzelo, že jsme tu jen jednu noc. Před srubem je veranda se stolečkem a křesly, takže být zde více nocí, nastavili bychom budík na čtvrtou, uvařili kafe (na pokoji k dispozici konvice, čaje, káva a rozpustná smetana), sedli před srub a pozorovali probouzející se přírodu. Bohužel. Snad někdy příště.
Když jsem později vykládal rangerovi o ranní příhodě se pštrosem, tak tvrdil, že zde žádní nežijí. Ale já ho viděl z deseti metrů, takže nakonec připustil, že snad dírou v plotě rezervace se sem nějaký dostat mohl... Ani nevědí, jaká zvířata tu vlastně mají!
Kolem šesté už jsme scházeli po schůdcích z našich visutých chodníků k džípům. Čekalo nás 90 minut jízdy v otevřeném autě po asfaltkách k bráně parku Hluhluwe [šlušluvi]. Byli jsme na to oblečeni, takže to celkem šlo. Hned za hotelem jsme zahlédli nějakého velkého tmavého ptáka, asi marabu, černý čáp nebo zoborožec, nestihli jsme si ho prohlédnout. Cesta vedla kolem plantáží yuky, kterou zde pěstují podobně jako v Mexiku agáve na srdíčka rostlin, ze kterých se pálí destilát podobný tequille, ale kvůli licenci pojmenovaný jinak.
A přesně v 800 už jsme byli u hlavní brány parku, který právě otvíral.
Projeli jsme jako jedni z prvních návštěvníků. A neujeli jsme ani 200 metrů a už jsme narazili na stádo bradavičnatých prasat a mezi nimi pár perliček s modrými hlavami. Začali jsme litovat, že máme na safari jen hodinu, protože dnešní program je opravdu bohatý a budeme jej stíhat jen s obtížemi.
A po několika kilometrech přišel naprostý vrchol našich safari projížděk v Africe. Dojeli jsme k nenápadné, rozryté bahnité louce s několika velkými loužemi. U jedné z nich stál majestátný buvol, ke kterému mířila zebří rodinka - samec, samice a skotačivé mládě. O kus dál se pásly antilopy. Hříbě nevycválaně skákalo a vyhazovalo zadníma nohama, ostatní klidně popíjeli z louží.
Najednou buvol zvedl hlavu a větřil - přes louku přicházel k napajedlu pár nosorožců dvourohých.
Buvol je chvíli nervózně pozoroval, čímž poskytlo fotografům možnost pořídit efektní fotky.
Pak ale usoudil, že napajedlo není pro tolik zvířat dostatečně velké, otočil se a důstojně odkráčel na louku na druhé straně cesty, džípům s turisty nevěnoval jediný pohled. Celá scéna působila dojmem sehraného představení pro turisty, nádherná africká krajina a tolik různých zvířat na jednom místě na nás zapůsobilo velmi silným dojmem. Z estetického hlediska nejhezčí zážitek ze safari. Už pro tuto čtvrthodinku by sem stálo za to letět.
Nedalo se nic dělat, museli jsme pokračovat dále. Na pořádné hledání zvířat jsme neměli dostatek času, zastavili jsme tedy jen u velkého buvolího stáda, v hodně velké dálce na obzoru viděl náš ranger stádo slonů, ale my jsme si ani nebyli jisti, zda mu máme věřit, ale asi to opravdu sloni byli.
Zaujali nás ale ptáci adidos, které jsme zahlédli už na Zambezi, ale to jsme je ještě neznali. Připomínají volavky s kratšíma nohama, důstojně pochodují po zemi a vybírají semínka a zobou trávu. Ale když vzlétnou, spustí pronikavý křik, za který by se nemuselo stydět ani hejno krákorajících vrán. A po usednutí na zem opět důstojné ticho.
Řidič je schválně několikrát vyplašil a opravdu: ve vzduchu hlasité krákorání, na zemi naprostý klid. Působili velice humorným dojmem.
Museli jsme se začít vracet zpět, minuli jsme nějaké buvoly, zahlédli pár antilop, když se najednou vlevo od cesty objevila nosorožčí máma s kouzelným mládětem. I přes napjatý časový rozvrh nešlo nezastavit a nepozorovat chvíli těžkotonážního nosorožíka stejně roztomilého jako všechna jiná mláďata.
Po chvilce se máma rozhodla přejít cestu k velké spokojenosti několika džípů, které se zde mezitím shromáždily. Auta jí vůbec nevadila, klidně se i na cestě dál pásla pošilhávajíc po dítěti zaujatém něčím stále nalevo od nás.
Aparáty cvakaly (digitály hrály své melodie) a všichni se těšili, až se mládě rozběhne za mámou. Ale když se tak nečekaně stalo, mládě nasadilo takový trysk, že je nakonec na cestě nevyfotil skoro nikdo. Na druhé straně cesty se zase zastavilo a páslo se dál jakoby nic.
A to byl vlastně konec našich džípových safari v Africe. Ještě jsme pár zvířat zahlédli, nejvíce perliček, nějaké adidosy a prasata, párek nosorožců (zřejmě to byli ti samí, kteří ráno zaplašili buvola od napajedla, oba byli samci, což je krajně neobvyklé, takže jsme chvíli debatovali o jejich orientaci). Když jsme projížděli kolem napajedla, které se nám ráno tak líbilo, nebyla zde ani noha. Takže i v Hluhluwe musí být kousek štěstí a asi nejsou žádná zaručená místa, kde by ranger mohl na 100% slíbit zvěř.
Čekala nás dlouhá jízda do našeho lodge, černý pták z rána postával stále na stejné louce, ale opět jsme nepoznali, co je vlastně zač.
Už v areálu kempu jsme zahlédli několik impal, poslední zastávka byla vyvolána zebrami pasoucími se těsně u cesty.
Rychle přímo z auta jsme se odešli nasnídat, po lávkách do srubu dobalit věci a už čekaly nosičky na naše kufry. Protože po prkrnných chodnících kolečka kufrů nejezdí, naložila si každá jeden (více než dvacetikilový) kufru na hlavu, druhý popadla do ruky a uháněla k autobusu. Na některé kolegy číhalo zákeřné překvapení v podobě nějakého druhu opice s dlouhým ocasem visícím nad chodník, který na první pohled vypadal jako nebezpečný kroutící se had. Když poznali, že se jedná jen o ocas celkem neškodného tvora, docela si oddechli.
Na recepci jsme zaplatili včerejší útratu a nasedli jsme do autobusu.
Zulská vesnice, další bod našeho programu, byla naštěstí jen pár minut od hotelu, včera jsme u ní otáčeli autobus při hledání našeho hotelu. Vesnice je uprostřed řídkého hájku, obehnaná několika ploty spletenými z větví. U vrátek už nás netrpělivě vyhlížel pár statných krojovaných Zulů s oštěpy, divoce kouleli očima a máchali svými zbraněmi, takže jsme si dokázali živě představit, že ze zulských bojovníků šel určitě strach a respekt.
Nám ale nechtěli ublížit za náš pozdní příjezd, jen nás uvítacím rituálem zvali dále k návštěvě vesnice. Jak divoce kouleli očima, neměli jsme moc chuti se k nim přibližovat, ale touha po fotu byla silnější. To je evidentně potěšilo, narazili mně na hlavu jejich čelenku, zapózovali a ocenili zdviženým prstem odvahu. Fotili se pak skoro všichni, ale ještě když jsme po dvou hodinách odcházeli, připomínali mně, že jsem byl první.
Ujala se nás civilizovaně oblečená průvodkyně, na náš vkus až příliš profesionálně neosobní. Každou větu začínala afektovaným „Ladies and gentlemans,". Ještě před vchodem nám dala základy zulské etikety a naučila nás základní slovní zásobu. Prošli jsme neutrálním územím mezi prvním a druhým plotem, před kterým jsme museli zastavit a hlasitě požádat o svoleni vstoupit: „Jéé bóóó". Upejpaví Evropané jsou příliš tiší, takže jsme museli přidat na hlase a prosbu opakovat, než jsme zaslechli vzdálené: „Sia bonga" a mohli jsme pokračovat kolem prvních zulských rondavelů.
První zastávkou byl malý ohrazený prostor, kde tři mladíci předváděli tradiční zulská řemesla, kování hrotů k oštěpům, výrobu oštěpů a vlněných chráničů holení. Ještě jsme se styděli pořádně nahlas zulsky poděkovat, ale každá další zastávka byla lepší a lepší.
Pokračovali jsme kolem výroby kožených štítů k výrobkyni keramiky, všechno předvádění působí sice velice umělým dojmem, asi jako paličkování krajek vesničankami v našich skanzenech, ale Zuluové v této vesnici skutečně žijí. Neživí se sice bojem nebo chovem zvířat, ale turistickým ruchem, přesto v nich lze najít zachovanou alespoň špetku autentičnosti.
Například pletení nového domu zaručeně nebylo myšleno jako turistická atrakce, už podle omšelého oblečení švadlen (dům je skutečně pleten), přesto nás všechny zaujalo.
Hodně jsme fotili na další zastávce naučné zulské stezky. Korálkové ozdoby zde navlékaly svobodné zulské dívky. Že jsou svobodné se pozná snadno. Protože nevěsta se zde kupuje za 16 kusů dobytka, nebudou si přece ženichové kupovat zajíce v pytli, dospívající dívky zde proto chodí oblečené pouze do sukýnek a korálků, nahoře bez.
Zbytek prohlídky vesnice jsme si schovali na později, protože za chvíli mělo začít kulturní vystoupení Zulského folklórního souboru písní a tanců v místním amfiteátru. Na udusaném plácku stálo několik řad laviček, na které jsme se usadili. Jako welcome drink nám bylo nabídnuto kvašené kukuřičné zulské pivo odporného vzhledu a zápachu, neurčité kalné barvy, z oslintaného kameninového džbánu. Ochutnávka ale byla povinná, takže většina lidí přiložila pevně sevřené rty ke kraji džbánu a dělala, že pije. Já jsem samozřejmě ochutnal a pivo chutnalo úplně přesně tak, jak vypadalo.
Pak nastoupily dívky s bubny a na scénu vtrhli bojovníci s divokým tancem, několik velkých a vpředu dvě odrostlejší děti.
V rukách měli oštěpy a kožené štíty, na nohách vlněné chrániče holení, na pažích třásně. Následoval rychlý tanec dirigovaný sbormistrem s kovovou rozhodcovskou píšťalkou.
K vystoupení se přidaly i dívky a ženy, takže nakonec se účastnila kromě stařešiny celá vesnice.
Celé představení trvalo asi ¾ hodiny, my jsme pak mohli dokončit poznávací cestu vesnicí u stanoviště šamana a medicinmana (šaman má své schopnosti vrozené a diagnostikuje chorobu např. pomocí rozházených kostí, medicinman své povolání obvykle zdědil po otci a podle šamanova odhadu druhu nemoci on léčí).
Posledním Zulem, který se nám ještě nepředvedl, byl patriarcha rodu. Tvrdil, že má 72 let, ale podle Milana odhadu tak starý nebyl (podle vrásčité kůže bychom mu hádali 120 let). Zahrál nám na nástroj s jednou strunou s dýňovou ozvučnicí a zazpíval tklivou píseň, očima přitom vyplašeně těkal sem a tam.
Následovala ukázka hry na nástroj podobný moravskému fanfrnochu - kus dutého dřevěného kmene, na jednom konci pokrytý nataženou kůží, doprostřed které je připevněn provázek. Když se za něj navlhčenýma rukama tahá, nástroj vydává bručivý zvuk. Opravdu to funguje, sám jsem si to vyzkoušel.
Stařešina spokojený se svým i mým výkonem vytáhl dutý roh uzpůsobený ke kouření marihuany, naplnil jej správnou dávkou, zapálil a slastně potáhl. Oči se mu konečně zaleskly a na tváři se objevil slastný úsměv.
Nabízeného šluka nikdo nepřijal, takže jsme poděkovali: „Sia bónga" a vrátili se k autobusu, kterým jsme vyrazili dále na východ.
Po nepříliš dlouhé jízdě jsme se dostali do městečka Santa Lucia, kdy jsme měli pokračovat plavbou po stejnojmenné laguně. Přijeli jsme ale zrovna v době, kdy nebyla volná žádná loď, takže nás Eddie odvezl na objednaný oběd do restaurace. Dostali jsme rybu, výborná.
Další volný čas do odjezdu lodi jsme prochodili po tržišti s rukodělnými výrobky, občas někdo i něco nakoupil. Autobusem jsme popojeli pár desítek nebo stovek metrů k přístavišti, chvíli jsme pozorovali tančící polonahé kluky a už přistávala naše loď. Pobaveni dopravní značkou s nebezpečnými hrochy a krokodýli jsme se nalodili spolu s dalšími turisty a zaujali strategické místo na zádi s dobrým výhledem.
Vyrazili jsme do mělké laguny se špinavě hnědou vodou a už po pár metrech jsme narazili na první obrovské hlavy odpočívajících hrochů.
Kapitán jen trochu zpomalil, ale hned jsme pokračovali dále. U levého břehu, tedy daleko od nás, se mihli nějací krokodýli, ale moc vidět nebyli. Zato po pár minutách ústila do laguny říčka bahnitou deltou, kde na zemi a v mělké vodě leželo asi 5 krokodýlů úctyhodných rozměrů, ještě mnohem delších, než jsme viděli v Zimbabwe na farmě. Naše loď je vyrušila z odpočinku, vklouzli do vody a plavali ledabyle sem a tam.
Říkali nám, že krokodýl zde dorůstá průměrně do délky 5 metrů, ale to tady měl možná ten nejmenší. Největší naopak měl určitě přes 7 metrů, střízlivým odhadem. Původní odhad 8-9 metrů jsme raději snížili, ale jistí si nejsme. Škoda, že byli na pořádné snímky hodně daleko. Máme je alespoň na videu, v pohybu jejich délka vynikne ještě více.
Milan nás postrašil dva roky starou historií o novomanželích, kteří zde trávili svatební cestu. Jednou po několika skleničkách alkoholu skočila mladá manželka do klidné vody laguny, kde se ovšem nečekaně vynořil krokodýl. Manžel jí skočil na pomoc, od té doby ho nikdo neviděl. Ženu našli po třech dnech rozkousanou na kousky. Mají zde dokonce pomníček.
Podle místních průvodců zde mají co půl roku mrtvého turistu následkem nedisciplinovaného chování a podcenění nebezpečnosti zdejších hrochů a krokodýlů.
Laguna se rozšířila, my jsme se pořád drželi spíše u pravého břehu podle směru naší plavby. Brzy se před námi v mělké říční vodě objevil houf odpočívajících hrochů. Kapitán zastavil motor a setrvačností jsme doklouzali blíže.
Většina hrochů spala, jen někteří hledali vhodnější polohu. Z laguny se k houfu blížila samice s odrostlejším mládětem, které bylo trochu nemotorné a neustále padalo. Až po připojení ke stádu sebou s ulehčením praštilo definitivně a začalo od matky pít.
Personál lodi zastávky využil ke krátkému výkladu o životě hrochů, nejvíce ale zaujala ukázky hrošího zubu, který vypadal spíše jako malý sloní kel. Je podobně zahnutý a ten předváděný byl alespoň 25 cm dlouhý. Hroch sice nemá hlavu zrovna malou, ale jak do ní poskládá takové zuby je záhada.
Všichni hroši už si našli svá místa a stádo odpočívalo bez známek jakéhokoliv pohybu.
Pokračovali jsme v plavbě, těšili jsme se, že konečně uvidíme plameňáky a pelikány, o kterých píšou bedekry, ale buď nepíšou pravdu, nebo jsme měli smůlu. Zato jsme vyplašili na břehu kousek od nás orla s pořádným rozpětím křídel a jasně bílou hlavou - prý orel rybář (fisherman), ale pravé české jméno neznáme.
Kousek popoletěl a znovu se usadil v koruně stromu. Když jsme připluli blíže, situace se opakovala, a to asi pětkrát. Dále už jsme nepluli, kapitán obrátil loď a začali jsme se kolem druhého břehu pomalu vracet. Tento břeh není blátivý a pozvolný, ale naopak strmější a porostlý mangrovy.
Krokodýli už na svém místě nebyli. Zato ve stádu hrochů jsme žádnou změnu nezaznamenali. Těsně před přistáním jsme ještě na kamenitém ostrůvku zahlédli ptáka podobného velkému ledňáčkovi, ale zdaleka ne tak barevného, se zobákem možná trochu delším a štíhlejším. A úplně na konci cesty velmi efektně působila hnízda snovačů zavěšená na rákosech a stvolech papyru.
Čekal nás poslední úsek naší dnešní cesty. Zamířili jsme podél pobřeží Indického oceánu na jih, ale moře jsme zahlédli až po skoro dvou hodinách jízdy. Ale pak už prakticky nezmizelo. Když jsme dorazili do Durbanu, byl už skoro večer, ale ještě se nestmívalo. Projeli jsme luxusní čtvrtí až k nejznámější části města, pobřežní Zlaté míli, kde nás Eddie vysadil.
Zlatá míle je luxusní pobřežní promenáda s restauracemi, obchůdky, lunaparkem, známým delfináriem a akváriem. Atrakcí je i kabinková minilanovka, která má nástupní stanici, ze které vystoupá kabinka k prvnímu sloupu, pár desítek metrů jede vodorovně, aby za druhým sloupem začala klesat do výstupní stanice. Promenáda je lemována hotely známých jmen, ale sláva Zlaté míle už začíná uvadat. Po uvolnění režimu následkem ukončení politiky apartheidu bylo toto atraktivní místo poněkud zdevastováno.
Někteří kolegové (dva) neodolali vábení Indického oceánu a přes jeho velmi chladnou vodu podnikli koupací pokus, ale vysoké vlny moc komfortní koupání neumožnily. Oceán byl touto dobou ocelově šedý a vypadal velmi nevlídně až nebezpečně. My jsme si jej zblízka prohlédli z dlouhého mola, do kterého ze všech stran bušily divoké vlny. Mezi černými rybáři jsme se cítili poněkud nesví a raději jsme se rychle vrátili zpět na pobřeží.
Nejhezčí na Zlaté míli byli pískosochaři, kteří z vlhkého písku sochali a plácali různé výjevy. Podařený byl krokodýl se zuby ze škebliček nebo několik opalujících se těl, zejména některé sochy evidentně znázorňovaly opalující se černošské krásky, protože jejich vystrčené pozadí bylo předimenzované, podobně jako u většiny místních žen.
Zdejší vyhlášený trh nás zklamal, byl takový ušmudlaný a se sortimentem spíše orientovaným na místní než na turisty. Ještě tak zdejší rikšové stáli za pozornost - sami jsou pestře oblečení podle asijského vzoru (je zde silná indická komunita), jejich vozítka jsou ale ještě zdobnější a malebnější než jejich obsluha.
Už zase autobusem jsme projeli centrum, dříve asi docela pěkné, nyní ale špinavé a nepříliš atraktivní. Na ulicích jsou vidět jen černoši, všechny dveře a výlohy kryjí mříže, dokonce i McDonald pro místní má celý výdejní pult zamřížovaný, jen výdejní okénko 15 x 30 cm je volné.
Milan nám ukázal malajskou čtvrť s muslimskou mešitou, kde jsme na chvíli mohli vystoupit z autobusu (do špinavé ulice plné odpadků), ale moc nás nezaujala, v arabských zemích jsme viděli mnohem hezčí mešity, a dokonce zevnitř. Takže nejvíce se nám líbil srpek Měsíce v poloze lodičky, jak jej od nás vidět nemůžeme.
Spali jsme v celkem pěkném hotelu Riverside v centru města, uprostřed oploceného chráněného areálu.
Po snídani jsme se přesunuli na letiště, rozloučili se se skvělým řidičem Eddiem a už nás čekal přelet na jižní konec afrického kontinentu do Milanova bydliště, Kapského města.