Jižní Afrika
(více mých cestopisů na mujweb.cz/www/libor.novotny)
Naše cesta Jižní Afrikou začala v Zimbabwe (Viktoriiny vodopády). Cestopis popisující tuto předchozí část cesty je uveden v části Zimbabwe.
Jihoafrická republika, JAR, anglicky Republic of South Africa - stát v jižní Africe u pobřeží Atlantského a Indického oceánu; 1 219 080 km2, 40,3 mil. obyvatel (1994), hustota zalidnění 33 obyv./km2, hlavní město Pretoria (526 000 obyvatel; aglomerace 1,08 mil., 1991); jedenáct úředních jazyků (angličtina, afrikánština a černošské jazyky); měnová jednotka 1 rand (ZAR) = 100 centů. Administrativní členění: devět provincií.
Pobřeží málo členité, lemované většinou jen úzkými nížinami. Ve vnitrozemí převládají náhorní plošiny a hornatiny. Na jihu vystupují Kapské hory (Swartberge, 2 326 m n. m.) s vnitrozemskými plošinami Great Karroo a Little Karroo. Směrem k severu se zvedá Great Escarpment (Velký sráz), omezující rozsáhlé náhorní plošiny ve výšce 1 200 - 2 000 m n. m. Velký sráz je nejvyšší na jihovýchodě pod názvem Dračí hory (Drakensberg, 3 312 m n. m.). V severní části JAR pánev Kalahari. Podnebí je většinou subtropické, na východě vlhké, na západě suché až pouštní, ve vnitrozemí silně kontinentální. Krajní sever zasahuje do tropů. Říční síť je na východě hustá, na západě a severozápadě většinou jen občasné toky. Nejvýznamnější řeky Oranje s přítokem Vaal (do Atlantského oceánu) a hraniční Limpopo (do Indického oceánu). Velmi pestrá vegetace od vždyzelených subtropických lesů na východním pobřeží po různé typy savan (převládající typ) až pouští na západě.
22 národních parků (6 % území státu) chrání zejména stáda zvěře (sloni, buvoli, nosorožci, lvi, antilopy, aj.): Krugerův národní park (na severovýchodě, 19 500 km2), Kalahari Gemsbok (severozápadě), Natal Drakensberg, West Coast atd.
Obyvatelstvo rasově i etnicky pestré: černoši 76 % (nejpočetnější Zuluové a Xhosové), běloši 13 % (Afrikánci, Angličané), míšenci 8,5 %, Asijci (hlavně Indové) 2,5 %. Náboženství křesťanské (68 %, zejména protestanti), animistické. Přirozený přírůstek obyvatelstva je 2,6 % ročně (1994), střední délka života mužů je 73 let, žen 81 let. Negramotnost asi 55 % (odhad 1994). Urbanizace 49 % (1991).
Vyspělý průmyslový stát s velkým nerostným bohatstvím, hospodářsky nejvýznamnější v Africe. Po zrušení apartheidu a po uvolnění mezinárodních sankcí prudký rozvoj ekonomických aktivit. Hrubý národní produkt 2 930 USD/obyv. (1994). Z ekonomicky aktivních obyvatel pracuje 13 % v zemědělství, 24 % v průmyslu. Orná půda pokrývá 11 % území, pastviny 67 %, zalesněno je 7 % (1993).
Pěstují se zejména obilniny (nejvíce kukuřice a pšenice), brambory, luštěniny, cukrová třtina, bavlník, olejniny, ovoce, zelenina. Významný chov ovcí (32,6 mil. kusů, 1991) a skotu. Těží se zlato (600 t, 1991, 1. místo na světě), platina (136 t, 1. místo na světě), chrom (4,3 mil. t, 1. místo na světě), mangan (3,5 mil. t, 2. místo na světě), diamanty (4. místo na světě), uranové rudy, železné rudy (29 mil. t, 1991), uhlí (172 mil. t, 1991). Komplexní průmyslová základna, významný průmysl hutnický, strojírenský, chemický a petrochemický, elektrotechnický, potravinářský. Hustá dopravní síť, významná námořní doprava (přístavy Kapské Město, Durban, Port Elizabeth). Prudký rozvoj cestovního ruchu (4,7 mil. zahraničních turistů, příjem 1,6 mld USD, 1995).
Nejstarší obyvatelstvo Sanové a Khoinové, v 1. tis. přišly od severu bantuské kmeny. V roce 1652 Nizozemská východoindická společnost založila kolonii v Kapsku, kde se usazovali evropští kolonisté, zvláště Holanďané, Němci a francouzští hugenoti. Jejich potomci, nazývaní Búrové - farmáři, dnes též Afrikánci, se při pronikání do vnitrozemí střetávali s Khoiny a na východ s Xhosy. Za napoleonských válek obsadili Kapsko Britové. Mnozí Búrové odcházeli na sever, kde založili BÚRSKÉ REPUBLIKY. V roce 1838 A. Pretorius (1798 - 1853) porazil kmen Zulů. Vojenská aktivita Zulů vyvolala rozsáhlá etnická přeskupování a migrace. V letech 1899 - 1902 v búrské válce Britové ovládli celé území, které bylo v roce 1910 nazváno Jihoafrická unie a získalo statut dominia. 1915 přičleněna bývalá německá jihozápadní Afrika. V roce 1948 zvítězila ve volbách afrikánská Národní strana a zahájila politiku APARTHEIDU včetně vytváření bantustanů pro africká etnika. Tato politika odsouzena mezinárodním společenstvím, na JAR uvaleny sankce. Odpor Afričanů představoval zvláště ANC. V roce 1961 jihoafrická bělošská vláda vyhlásila jednostranně republiku. Politické ovzduší napjaté, časté ozbrojené srážky a nepokoje. Demontáž apartheidu zahájil prezident De Klerk v roce 1990. Proces demokratizace dovršily nová ústava a první multirasové volby 1994, v nichž zvítězil ANC. Ustavena vláda národní jednoty v čele s prezidentem N. Mandelou.
JAR je nezávislý stát, republika. Hlavou státu je prezident, volený Národním shromážděním. Zákonodárnou moc má dvoukomorový parlament složený z Národního shromáždění (dolní komora) se 400 poslanci (200 voleno přímo na základě poměrného zastoupení, 200 delegováno provinciemi v poměru k počtu obyvatelstva) a Senátu s 90 poslanci delegovanými devíti provinciemi po deseti členech. Ústavodárné shromáždění tvoří členové obou komor parlamentu; jeho úkolem je vypracovat definitivní podobu ústavy.
Johannesburg [johanesburg i džouhenyzberg], město v severní části JAR; 712 500 obyvatel (aglomerace 1,92 mil. obyv., 1991). Centrum největší urbanizované oblasti Witwatersrand, správní středisko provincie Gauteng. Významné průmyslové, obchodní a kulturní středisko státu. Průmysl těžební (zlato), strojírenský, chemický, textilní, kožedělný, polygrafický. Brusírny diamantů. Dopravní křižovatka, dvě letiště. Muzea, galerie, divadlo, knihovny, zoologická zahrada. Univerzita (1922, 1966). Moderní architektura (mrakodrapy, koncertní hala, nádraží).
Johannesburg založen 1886 jako hornická osada v souvislosti s objevem zlata v Transvaalu. 1900 za anglo-búrské války obsazen Brity, od 1910 součást Jihoafrické unie.
Na letišti nás opět přivítal průvodce Milan Olekšák z Kapského Města. I pro nás 18 účastníků byl přidělen velký autobus pro 40 lidí s nenápadným ale ochotným řidičem Eddiem. Rozesedli jsme si pohodlně po celém autobusu a netrvalo dlouho, než jsme se začali neformálně dělit na "předek", o kterém měli naši průvodci představu, a na "zadek", který svou kompletnost a připravenost k odjezdu vždy hlásil: "Zadek sedí!" nebo: "Zadek je dobrý!"
Milan měl snahu ukázat nám z "Joburgu" to nejhezčí, ale to je docela težký úkol. Po skončení politiky aparteidu se moderní střed města stal cílem mnoha černochů, kteří zde dříve jen tak volně žít nemohli, což mělo za následek kumulaci různých živlů, které brzy donutili většinu firem a společností z centra přesunout svá sídla do méně exponovaných periférií. V centru zůstaly prázdné vybydlené mrakodrapy s vytlučenými okny. Většina života se odehrává na ulicích, všude je špína a nepořádek. Na internetu zmiňovaná hra na počítání bělochů z okna autobusu se hrát nedá, protože zde prostě běloši nejsou. Maximálně občas někdo v autě, ale i to je velká výjimka.
Projeli jsme autobusem hlavní třídy, zastavit jsme ale mohli jen na hlídaném úseku města u opevněné budovy Státní banky a sousední Burzy, asi nejhezčí budovy ve městě postavené ve tvaru vybroušeného diamantu. Zde jsme na chvíli vystoupili, udělali pár fotek a nikomu nevadilo, že město opouštíme směrem k jeho blízkému sousedovi Pretorii, která tvoří s Johannesburgem prakticky dvouměstí.
Pretoria, hlavní město JAR, v severní části země; 525 600 obyvatel, aglomerace 850000 obyvatel (1991), 1 372 m.n.m. Sídlo vlády, významné hospodářské středisko metropolitní oblasti Witwatersrand. Průmysl hutnický (železo), chemický, elektrotechnický, strojírenský, textilní. V okolí těžba diamantů a rud železa. Dopravní křižovatka; mezinárodní letiště. Muzea, galerie. Několik univerzit (nejstarší z roku 1873) a jiné vysoké školy, vědeckovýzkumné ústavy. Historické památky (vládní budova z 1910 - 13, prezidentský palác, četné kostely).
Pretoria byla založena v roce 1855. 1860 - 1902 hlavní město Transvaalu, 1910 - 61 administrativní centrum Jihoafrické unie. Od roku 1961 hlavní město JAR.
Do Pretorie vede dálnice, ale města jsou už téměř spojená. Přesto jsme do centra dorazili už ve velmi pozdním odpoledni, takže nás prozatím neuchvátila chlouba Pretorie, stromy jaccarandy se svými fialovými květy, které jsou hezčí na přímém slunci než v podvečeru.
Ubytovali jsme se v luxusním hotelu Manhattan v centru, kufry nám stěhoval livrejovaný lilipután, na prvním podlaží nás čekal welcome-drink. Večeře byla vynikající, asi nejdelší bufetový stůl celého zájezdu. Kromě výborné polévky jsme si pochutnali na předkrmu z plodů moře, který jsme si sami namíchali (a loupanýma krevetama jsme nešetřili, ale nepohrdli jsme ani různými škeblemi, chobotničkami a kalamary ) a macatá černoška nám je orestovala na pánvi. Hlavní chod jsme se nechali připravit z jehněčího a hovězího steaku, zákusky po jídle jsme doplnili palačinkou se zmrzlinou.
Ráno jsme vyrazili na krátkou projížďku hlavním městem, kde už jsme začali vnímat krásu jacarrand. Tyto stromy mají na jaře (tedy v říjnu, v době našeho pobytu) zvláštní, husté fialové květy, zatímco listí ještě nestačilo vypučet a květy zastínit. A těchto stromů jsou zde prý desetitisíce. V každém případě lemují všechny ulice, kterými jsme jezdili. Celé město je fialové.
První zastávku jsme měli u budovy parlamentu (který zde zasedá jen v zimě, na teplé letní měsíce se stěhuje do chladnějšího Kapského města). Parlament je majestátná budova postavená francouzskými architekty do širokého oblouku na kopci nad městem uprostřed pěstěných zahrad. Je to asi nejhezčí místo celého dvojměstí.
Druhou zastávku jsme si vynutili v nenápadné uličce prakticky bez automobilového provozu, kde jsme mohli pohodlně vystoupit a udělat si konečně snímky rozkvetlých jacarrand.
Poslední zastávkou ve městě před cestou na sever byl hypermarket na periferii, kde jsme si nakoupili zásoby, tedy hlavně vodu (to jsme ještě pili vodu balenou, většina kolegů už uvěřila místním a pila vodu z vodovodu - nikdo neměl ani ten nejmenší problém a i my jsme na ni nakonec přešli, i když asi jako poslední). A samozřejmě adaptér. Naše dokonalé adaptéry, které se jinak osvědčily v celém světě, zde zklamaly. Nepomohly ani natáčecí kolíky s proměnlivou vzdáleností, protože zdejší zásuvky mají zakryté otvory krytkami, které se otevřou jen při zasunutí všech tří zástrčkových kolíků najednou.
Na hotelech adaptéry půjčují, ale mají jich jen omezené množství a navíc se pokaždé nechce chodit na recepci, takže jsme si prakticky všichni koupili za pár randů adaptér s dvojzásuvkou na evropské dvojkolíkové šňůry.
Pár účastníků našeho zájezdu chtělo vyzkoušet místní vyhlášená vína, ale měli smůlu. Byla totiž neděle a v neděli se víno kromě obchodů se speciální licencí prodávat nesmí. Regály jsou provizorně symbolicky uzavřené provázkem s vysvětlující cedulkou. Když někdo přesto zkusil štěstí a láhev přinesl k pokladně, stejně mu byla odebrána.
U pokladny jsme objevili další zajímavost. U nás jsou na těchto místech vystaveny bonbóny a žvýkačky, tady zase visí biltong - sušené maso vyráběné podle Křovácké receptury. Sáček se 100 gramy tu stál 20 randů (docela dobrá cena v porovnání s jinými místy). Na výběr byl třeba pštros nebo pakůň, ale my jsme si vybrali osvědčenou antilopu kudu. Později v rozhovorech s domorodci jsme si ověřili, že jsme zvolili dobře, biltong z kudu je považován za nejlepší. Také nám hned zachutnal. Má příjemně kořeněnou chuť, jen trochu leze do zubů. Však je také pokaždé součástí balíčku i párátko.
A pak už jsme vyrazili dálnicí na sever směrem k městu Warmbath. Civilizace postupně ubývalo, kolem dálnice se začala objevovat pole s různými plodinami. Chvíli nám trvalo, než jsme si všimli, že většina polí je kruhových, ovšem s tak velkým poloměrem, že jejich okraj vypadá téměř rovně. Uprostřed pole je vodní zdroj, z něhož je napájeno rameno na kolečkách, dlouhé i několik set metrů, které se postupně otáčí, pole zavlažuje a současně mu dává tvar.
Za chvíli zmizela i pole a jeli jsme už jen řídkou buší. Dnes jsme žádný život neviděli, protože naše oči byly ještě nezkušené, ale při návratu už občas zahlédneme impalu nebo jiný druh antilopy.
Z dálnice jsme sjeli u letoviska Warmbath, kterým jsme jen projeli a pokračovali jsme po okreskách dále. Cesty byly stále užší a užší, až u směrovky "Mabula 25km" jsme sjeli z pevné cesty na pískovou polňačku. Eddie musel jet dost opatrně, cesta byla dělaná spíše pro off-roady než pro autobus. Alespoň jsme mohli lépe sledovat okolí, i když vidět byli hlavně různí dravci, které jsme nedokázali přesně určit. Trochu častější byli tmavě zeleno-modro-černí ptáci klubáci, asi nejrozšířenější jihoafrický pták, kterých je plno všude, nejvíce ale kolem velkých zvířat. A výjimečně jsme zahlédli (asi dvakrát) na drátě nebo větvi sedět pestrou vlhu (možná přímo vlhu pestrou, ale ony jsou pestré všechny). A kousek před vjezdem do rezervace seděla na stromě opice, ovšem než jsme si uvědomili, co vidíme, tak jsme už byli tak daleko, že nemělo smysl se zastavovat nebo vracet.
Do rezervace nás pustili bytelnou branou, kterou za námi opět pečlivě zavřeli. Autobus ještě asi kilometr pokračoval divokou přírodou, než jsme dorazili ke stylové recepci. Při uvítacím drinku nás okukoval žlutý snovač, ještě pořád nám byl vzácný, přestože už jsme jich viděli celkem dost. Dostali jsme připravené klíče, ale ještě před odchodem jsme poobědvali ve vzdušné jídelně pod vycpanými hlavami zeber a nosorožců.
Kemp je hodně rozlehlý a většina z nás měla problémy s nalezením svého lodge-srubu, přestože jsme byli vybaveni mapkami s vyznačenou cestou. Dokonce i místní zaměstnanec, který nám byl nakonec přidělen, aby nás dovedl k našim chatkám, chvílemi bloudil, než našel cestu. Ale ubytování stálo zato. Vysoké sruby s rákosovou sedlovou střechou, uvnitř kromě klimatizace i stylový ventilátor visící ze stropu, koupelna ve formě vestavěného domečku uvnitř pokoje, dlažba a obklady z přírodního černého kamene, jen samé přírodní materiály - hlavně hodně dřeva. A toaletní papír převázaný lýkem se sušenou kytičkou. Z francouzského okna se vychází přímo na terasu otevřenou do buše, na terase stojí živý fikus sykamora.
Nemohli jsme se nabažit té romantiky. A což teprve když nám na stromě před okny zapózoval ptáček velikosti větší sýkory, ale se sytě červenou hlavou a horní polovinou těla.
Měli jsme hodinku času před naším prvním jeepovým safari, tak jsme to využili k prohlídce areálu kempu. Nejdříve jsme se vrátili na výchozí bod k restauraci, nafotili jsme horečkový strom (buď horečku způsobuje, nebo léčí - to nikdo neví) a velmi exotické tlustonožce s plody podobnými salátovým okurkám, ovšem rostoucím na pichlavém kmenu.
U restaurace nebylo slyšet vlastního slova. Velký strom tu má korunu obsypanou snovaččími hnízdy a desítky snovačů se neustále hašteří. Samečci tohoto ptáčka staví na vyvýšených místech známá hnízda z trávy, do kterých pak lákají samičky. Když ale samička není spokojena, hnízdo za pár vteřin rozhází a sameček se musí snažit znovu. Dámám se to zdálo velmi inspirativní.
Před restaurací je také soustava bazénů či spíše jezírek spojených průplavy a vodními přepady, celá kaskáda je napájena umělým kamenitým vodopádem. Voda je bohužel studená a není moc ke koupání. Stejně jsme neměli čas. Nad hladinou jsou různé můstky, kterými se dá projít do visutých altánků a odpočívadel. Za touto dominantou centra kempu jsou travnatá hřiště na míčové hry a dále už opět buš. Sem tam je vidět pěkná květinka, rostou tu i fikusy a jacarrandy.
Občasné kamenné kopečky z navršených balvanů obrostlých akáciemi vypadají poměrně přirozeně, ale možná je to jen umělá stylizace, těžko říci. V každém případě vyhovují velkým ještěrkám, asi agamám, a místním přerostlým koroptvím. Jednu skoro půlmetrovou ještěrku jsme chvíli pozorovali, než jí došla trpělivost a zmizela nám na stromě.
Vraceli jsme se pomalu do chatky, abychom se stylově oblékli na safari do našich khaki kraťasů, triček a vest. Safari bylo hlášené jako odpolední, slunce pálilo jako divé, takže jsme nad vestami dlouho uvažovali, zda je vůbec na sobě sneseme. Nakonec jsme se rozhodli, že za tu stylovost to stojí. To jsme ještě netušili, jak budeme za pár hodin vymrzlí.
Dali jsme nový film do zrcadlovky, zkontrolovali digitál a kameru, s sebou jsme vzali už jen láhev vody a vyrazili jsme směrem k restauraci, kde byl sraz před odjezdem.
Ale neušli jsme ani dvacet metrů, když jsme zahlédli neco pestrého na kmenu jednoho ze stromů. Nejdříve jsme mysleli, že je to nějaký papoušek, ale byla to další 
ještěrka, tentokrát ale neuvěřitelně zbarvená - modrou výraznou hlavu od stejně modrého ocasu oddělovalo žluté tělo. Šli jsme zbytečně opatrně blíže, ještěrka si vybrala kmen s namodralou barvou a asi si myslela, že její mimikry ji dělají neviditelnou, ale tak výrazné barvy by viděl i barvoslepý. Úplně zblízka jsme ji nafotili na všechna média, při točení záběrů na kameru si dokonce zahrála na hereckou hvězdu, když se bleskurychle otočila hlavou dolů, seběhla po kmenu na zem, popoběhla pár metrů směrem k nám, zapumpovala hlavou nahoru dolů nahoru dolů a nahoru dolů, vrátila se zpět ke svému stromu a na jeho kmeni zase znehybněla.
Odolali jsme pokušní pohladit si jí, nechali jsme jí v její víře v neviditelnost a pokračovali jsme dále, když jsme objevily ještě další exemplář na sousedním stromu. Záběrů jsme už ale měli dost, takže jsme se nezdržovali a pokračovali jsme k restauraci.
Ještě nám zbylo pár chvil času, dali jsme si tedy kávu a pozorovali snovače. Až po chvíli přivedl Milan rangery - naše řidiče a průvodce.
Po krátkém seznámení s pravidly (hlavně zůstat sedět a nevstávat, nefotit slony bleskem) jsme nasedli do dvou otevřených džípů pro deset pasažérů, rangeři odjistili dlouhé pušky Made in Brno, položili je opatrně křížem na palubní desky a vyrazili jsme. Kemp je přímo v divočině, hned za recepcí začíná křovinatá buš. Polní cestou s výstražnými značkami "Vjezd jen pro safari vozy" jsme po pár stech metrech vjeli do lesíka, kde jsme na stromě zahlédli velkou opici, ale než jsme stačili zakřičet na řidiče (vlastně jsme ještě ani nevěděli, že si máme o zastavení říci), tak zmizela. A o kus dál nás čekal první kus Velké pětky (slon, nosorožec, buvol, lev a levhart). Asi 50 metrů od cesty za hustým křovím se pásli dva buvoli. Keře ale byly tak husté, že jsme je spíše tušili, než skutečně viděli, nebýt řidiče, tak jsme je samozřejmě minuli.
Auta jsou docela dlouhá, což je v takových případech docela problém. Buvoli prosvítali jen ve velice úzkých štěrbinách, do kterých viděla jen jedna řada sedadel, takže ostatní chtěli popojet dopředu (ti zadní) nebo couvnout dozadu (ti vepředu). Řidič se snažil vyhovět všem, takže pořádně neviděl nikdo. To jsme netušili, že později ještě uvidíme celá stáda buvolů. Teď jsme zde strávili dobrou čtvrthodinu pozorováním hýbajícího se křoví ve víře, že snad popojdou blíže. Nepopošli.
Když jsme se smířili s tím, že buvoly pořádně neuvidíme, pokračoval ranger dále. Ještě před opuštěním lesíka najednou řidič zastavil a ukazoval nám něco vlevo od 
nás. Nejdříve nikdo nechápal, co tam vlastně vidí, i když jsme si matně vybavovali, že jeho "Kudu, kudu!" je asi jméno antilopy. A pak ji první z nás spatřili. Antilopa kudu je poměrně velká (rozhodně větší než naše srnky), ale její zbarvení jí poskytuje tak dokonalé mimikry, že jsme ji neviděli, ani když byla asi deset metrů od nás, nezacloněná žádnými keři. Když ji oči lokalizovali, nechápali jsme, jak jsme ji mohli nevidět. Bylo to podobné, jako když se člověk snaží rozpoznat třírozměrné obrázky ve změti barevných motivů na 3D obrazech - také se nejdříve nic nevidí, ale pak se "TO" najednou objeví.
Antilopa se na nás pokojně bez pohnutí dívala, ale teprve když pootočila hlavou a popošla pár kroků dopředu, tak ji uviděli i poslední z nás. Samice kudu nemají rohy, o to milejší je jejich "obličej" s nádhernýma očima. Samci mají dlouhé několikrát zatočené rohy, na které troubil jeden z tanečníků při vystoupení ve Victoria Falls v Zimbabwe. My jsme zde viděli samici, ale později jsme často potkávali i samce.
Vyjeli jsme z lesa do volnější krajiny, řidič nás bavil svým barvitým líčením života antilop včetně předvádění zvuků, které vydávají, ale chvíli jsme projížděli místy bez výraznějších známek života. Další antilopy nás čekaly o kus dále. Jejich anglickému jménu jsme pořádně nerozuměli, byly to ale pravděpodobně nějaké vodušky. Řidič nám s vykulenýma očima předvedl zvuky jejich říje tak dokonale, že vodušky nevěřily vlastním uším a jen se po nás udiveně ohlížely.
Nastaly první výměny filmů ve fotoaparátech a mohli jsme pokračovat trochu rychleji uspokojeni dosavadními úspěchy. Řidiče jsme udivili tím, že když nám přes cestu přeběhla se zvednutými ocasy prasata bradavičnatá, tak jsme si jich nevšímali, protože v dálce se objevila nezaměnitelná silueta pštrosího samce. Prasata jsou velice vděčným objektem pozorování, zde ale byla mnohem opatrnější a bojácnější než stejný druh v Zimbabwe. Pštrosy místní lidé nepovažují za nic exotického, je jich poměrně hodně a chovají se jako domácí zvířata na farmách, takže náš větší zájem o pštrosa než o prasata připadal řidiči nepochopitelný. Navíc se prasata s dlouhými "vlasy do půli zad" zastavila kousek od cesty a vyčkávala, kdežto pštros byl poměrně daleko a schovaný za stromy.
Krajina kolem cesty se začínala trochu vlnit a zvedat, občasné kopce se svahy plnými balvanů vypadaly jak z filmů o lvici Else. Na úpatí jednoho takového kopečku se pásla mladá žirafa, bez rangera bychom ji minuli. Byl to ale teprve začátek žirafí oblasti, následující hodinu jsme jich viděli ještě dost a dost po obou stranách cesty, občas i pěkně z blízka.
Žirafa je nádherné zvíře, má na svou výšku neuvěřitelně ladné pohyby, důstojná je hlavně její chůze vždy střídavě pravýma a levýma nohama současně. Jenom když se rozběhne, tak cválá podobně jako jiní kopytnatci, svýma dlouhýma nohama a krkem působí ale trochu dojmem zpomalených záběrů. To jí na eleganci rozhodně neubírá, spíše naopak.
V jednu chvíli se objevili dva velcí samci, každý na jedné straně cesty. Ranger nás naladil, že jdou spolu bojovat, ten větší se vydal přes cestu jen pár metrů před naším stojícím autem, ale jeho sok vzdal boj předem a stáhnul se do bezpečné vzdálenosti.
Dalším elegantním zvířetem je zebra, také jsme se jich dočkali. Zebry špatně vidí a ani čich nemají nejlepší, proto se často sdržují společně s antilopami a žirafami, aby jimi byly včas varovány před nebezpečím.
Cestou jsme občas potkávali jiné rangerské džípy s turisty, řidiči si také předávají zprávy vysílačkami, takže jsme se od kolegů v protisměru dozvěděli o stádu slonů, které potvrdila i vysílačka. Vydali jsme se daným směrem, ale museli jsme zastavit, protože bezpečnostní pravidla parku umožňují pozorovat slony maximálně dvěma autům současně. Bohužel od takové podívané se nikomu nechce. Když jsme se tedy mohli přiblížit ke stádu, byli již sloni tak daleko, že jsme je v husté vegetaci prakticky neviděli. Náš ranger to nesl poměrně těžce a důrazně žádal šťastnějšího kolegu, aby nám vysvětlil, proč nás na tak dlouho odblokovali. Nakonec ale odhadl směr pohybu stáda, otočil džíp a snažil se slonům nadjet.
Rychle se stmívalo, bylo nám jasné, že z focení slonů nic nebude, zvláště když se nesmí přibleskávat. Ovšem rádi 
bychom je viděli i bez focení, spolehli jsme sen tedy na zkušenosti našeho rangera a doufali v jeho správný úsudek. Nakonec zastavil na dohled od jezírka, ke kterému prý možná půjdou pít. Chvíli se nic nedělo, ale pak se kus od nás rozhoupal velký strom a věděli jsme, že máme vyhráno. Stádo se blížilo. Cestou se sloni pásli na akáciích a sykamorách, až se nám nechtělo věřit, jak velké stromy dokáže slon ohnout a zlomit. Na roztřesených korunách stromů jsme sledovali přibližující se stádo, až jsme konečně zahlédli první šedá těla. Nejprve schovaná v houštině křovin a nízkých stromů, později se občas nějaký slon dostal na mítinku, kde byl vidět nádherně. Nejaktivnější se zdála rodinka obrovského samce, jen o něco menší samice a malého slůněte.
Řidič se nedal strhnout a vydržel stát s vypnutým motorem na místě. To se nám vyplatilo, protože rodinka došla až k cestě, kde se samec neúspěšně snažil zlomit největší ze stromů. To se mu sice nepovedlo, ale alespoň mu spásl část koruny. A pak udělal první krok přes cestu. Tajili jsme dech, protože v jednom okamžiku měl přední nohy na jedné straně cesty a zadní na druhé, takže to vypadalo, že kdybychom se teď rozjeli, tak mu bez problémů podjedem pod břichem a ani by si nás nemusel všimnout. Byl to největší slon, jakého jsme kdy viděli, ať už v ZOO nebo na dovolené v Thajsku (sloni indičtí jsou samozřejmě o něco menší).
Druhým krokem se dostal na opačnou stranu cesty a pustil se k vodě. Samice ho následovala za pár okamžiků a v závěsu za ní přecupitalo i slůně. Slon už byl kus od cesty, ale spůsobně na rodinu počkal, když si dlouhou chvili krátil pohupováním pravou přední nohou, které často krotitelé v cirkusech vydávají za obtížný cvik. Rodinka se spojila a pokračovala ke břehu jezera. Všimli jsme si terpve nyní, že jen kousek od slonů je stádo několika desítek vodušek, ale tma nastupovala tak rychle, že už jsme je spíše tušili, než viděli.
Ranger rozsvítil ruční reflekor a vydali jsme se na cestu zpět. Teď jsme si uvědomili, že varování průvodců před zbytečně teplým oblečením do horkého afrického odpoledne bylo trochu podceněné. Odpolední safari plynule pokračovalo nočním safari, a přestože noci jsou zde teplé, tak ve čtyřicetikilometrové rychlosti jsme v otevřeném džípu velice rychle prokřehli. Naštěstí řidič reflektorem "lovil" další a další zvířata (zrazovaly je svítící oči), hlavně antilopy, ale i zebry a žirafy, takže na nějaké strádání zimou jsme neměli čas.
Největším zážitkem zpáteční cesty bylo stádečko asi patnácti žiraf, které jsme vyrušili přímo u cesty. Řidič je reflektorem a autem schválně vyplašil natolik, že začaly houfně utíkat souběžně s námi, aby nakonec přebíhaly těsně před naším jedoucím autem. Žirafy zpomaleně cválající pár metrů od nás pod hvězdami jižního afrického nebe byly naprosto kouzelné.
Ještě pár antilop, mezi nimi prý i poměrně vzácné druhy, a po skoro ¾ hodině jsme už seděli na večeři. Tradiční boma-dinner v otevřené jídelně kolem ohně nám zpestřily tentokrát černošky, fascinovali nás hlavně obě krajní tanečnice, které mohly na váze atakovat i stovku. Trochu jsme se zahřáli, ale na nějaké vysedávání dnes nebyl čas, ráno nás přece čeká ranní safari.
Budíček byl velmi časný, odjezd byl stanoven na dobu půl hodiny před východem slunce. Před recepcí jsme si dali kafe a čaj na zahřátí, po zkušenosti ze včerejší noci jsme již na tričkách měli i vesty, svetry a bundy. Před nasednutím nám sice bylo teplo, ale po prvních několika metrech v autě jsme uznali, že dnes jsme oblečení zvolili lépe.
První desítky minut se řidič ani nesdržoval hledáním zvěře a pokračoval plánovanou trasou za nějakým konkrétním cílem. Podjeli jsme pod hlavní příjezdovou cestou do Mabuly, podjezd je z obou stran uzavřen a rezervace je tak rozdělena na dvě oddělené části. Trochu jsme zvolnili a na jednom místě s krásnou vyhlídkou na okolí řidič na chvíli zastavil, předvedl nám pár zvuků divočiny, a když jsme tak na něj všichni hleděli, teatrálně pokynul rukou směrem za naše záda a zvolal: "And - - - Sunrise!!!" A opravdu - v tu chvíli vyšlo krvavě rudé slunce. Řidič se kochal našim dojetím nad skoro kýčovitou scénou, jakoby východ slunce byl jeho vynález, ale rozhodně jsme mu to neměli za zlé.
Při teď už pomalejší jízdě jsme více registrovali okolní probouzející se život, hlavně antilopy, ale i třeba prasata zbaběle před námi prchající se vztyčenými anténkami ocasů.
Přijeli jsme na rozlehlou pláň táhnoucí se od obzoru k obzoru, která byla evidentně cílem naší cesty, najednou jsme jeli téměř krokem a řidič pěčlivě sledoval okolí a komunikoval vysílačkou s ostatními rangery. Křižovali jsme planinu sem a tam, než jsme konečně potkali vůz plný vzrušených Japonců, kteří nám popisovali své pozorování lvů odpočívajících nad uloveným pakoněm.
Trochu jsme se obávali, že my takové štěstí mít nebudeme, protože platí podobné pravidlo jako u slonů - dvě auta a dost. A opravdu jsme se přiblížili k místu, kde dvě auta kolmo ke kraji cesty sledovala lvy. Naštěstí poměrně brzy jedno z nich odjelo a uvolnilo místo pro nás. Asi pět metrů od kraje cesty tu ležely dvě lvice s uloveným pakoněm, jejich samec se líně rozvaloval na zádech o pár metrů dále.
Nebýt rangerů, žádný turista by si jich ve vysoké trávě určitě nevšimnul. Chvíli jsme byli zoufalí, že se nám je v trávě nepovede nafotit, ale 
lvice se po chvíli zvedly a přemístili se blíže ke svému samci, což byla příležitost pro naše fotoaparáty. Jen nás trochu zklamalo, že lvice měly kožený obojek, což trochu degradovalo náš zážitek. Ranger nám vysvětlil, že ve zdejší rezervaci mají jen velmi hrubou představu o stavech antilop, žiraf a zeber, ale přesně vědí počty lvů, slonů a nosorožců. Obojky na krcích lvic označují příbuzenské vztahy a umožňují oddělit od sebe lvy a lvice narozené z jednoho páru, aby nedocházelo k příbuzenskému páření a tím k degenerování rodu.
Těsně před odjezdem nám lev předvedl několik rozkošnických protažení a převalení z boku na bok, ale už jsme se pokochali dost a dali jsme prostor i dalším.
Ještě v nás nedozněl jeden zážitek a už se na nás hrnul další. Pár metrů od cesty se spokojeně pásl pár obrovských nosorožců bílých.
Přestože jsme byli jen pár metrů vzdáleni, nejdříve si nás vůbec nevšímali a pokračovali bez vyrušení v pastvě. Ono jim asi nic jiného nezbývá, když mají uživit takové tělo 
jen trávou, větvemi a listy, nemohou se zdržovat něčím tak nepodstatným, jako je plechová krabice plná nějakých malých tvorů s divnými blýskavými přístroji v rukách. To už jsou pro ně důležitější ptáci klubáci, kteří jim čistí jejich pancéřovou kůži od parazitů.
Byli jsme těmito tvory úplně uchváceni, takže nás trochu mrzelo, když se po chvíli vydali pryč od nás. Náš řidič ale viděl, že ještě nejsme dostatečně uspokojeni a nadejel nosorožcům z druhé strany. Ti se pomalu dovalili až téměř k nám, jeden z nich přešel cestu pár metrů od nás a než zašel do porostu na její druhé straně, poprvé nám věnoval svůj zamyšlený pohled. Druhý ho následoval o pár okamžiků později a úplně stejně: pár drobných kroků přes cestu, zastávka a upřený pohled na auto s turisty, pokračování dále do buše.
Teď už jsme byli spokojeni a mohli jsme pokračovat dále. Cesta vedla opět kolem lvů, takže jsme neodolali a ještě jednou je chtěli vidět. Ale na první pohled jsme je 
nemohli najít. Řidič popojel pár metrů dále a už viděl lvice odpočívající ve stínu keřů, vpravo od cesty. Trochu znervózněl, že nevidí lva. Toho objevil na druhé straně cesty. Chtěli jsme, aby popojel kousek dále, abychom měli hezčí záběry, ale tentokrát nám nevyhověl. Podle jeho zkušenosti je to velice nebezpečné. Smečka na sebe musí neustále vidět a v okamžiku, kdybychom se dostali mezi ně, mohli by prý zaútočit. Pušku by prý ani nestihl vzít do ruky. Podle nervózního chování lvic jsme ihned uvěřili a přestali jsme naléhat. Lev nás alespoň odměnil zvednutou hlavou, takže jsme nakonec pěkné záběry pořídili, osazenstvo druhého auta nám je pak závidělo.
Pomalu jsme se vydali zpět, cestou jsme minuli několik napajedel, ze kterých jsme vyplašili několik čápů sedlatých, bohužel byli vždy tak daleko, že jsme je nejen nenatočili, ale ani jsme si pořádně neprohlédli. U jednoho jezírka jsme zastavili a pozorovali chvíli spící hrochy s několika mláďaty.
Ještě jednou jsme viděli osamoceného nosorožce, ale tentokrát dost daleko, na rozdíl od různých antilop všech možných druhů (impaly, samce i samice kudu, vodušky, vzácné největší anilopy, jejichž české jméno neznáme, možná anilopy losí?), poprvé zblízka jsme viděli pakoně zdánlivě podobné buvolům, opět několik prasat a pštrosy.
Samec pštros je hezčí než samice pštrosice, protože je mohutnější a krásně černý. Menší pštrosice je hnědá a vypadá proti samci rozcuchaně a neupraveně.
Poslední žirafy pózovaly ještě nadohled kempu. Průvodce Milan za nás poděkoval oběma rangerům, my jsme se rychle sbalili a opět velmi neradi (jako v Zimbabwe) jsme se loučili s kempem a soukromou přírodní rezervací Mabula. Dvě poměrně dlouhá safari, kterým se zde říká "game", vycvičila naše oči, takže cestou zpět do Prétorie jsme viděli mnohem více života podél cest a dokonce i podél dálnice.
První prchavý zážitek jsme měli jen my dva - když jsme míjeli podjezd pod cestou, kterým jsme se ráno dostávali do druhé části parku, stáli přímo u oplocení cesty dva statní buvoli. Ovšem než jsme mohli nějak výrazněji zareagovat, byli jsme kus cesty za nimi. Další antilopy, hlavně impaly, jsme viděli na několika místech podél dálnice, ale po zážitcích z rána a předchozího večera nás už jen tak něco neohromí...
Oběd jsme měli zamluvený v restauraci asi 75km stranou od dálnice. Taková zajížďka nám připadla nesmyslná, takže Milan telefonicky domluvil s partnerskou jihoafrickou cestovkou zrušení rezervace a dohodl limit asi 65 randů na osobu na oběd kdekoliv v Pretorii. Jeli jsme tedy bez zastávky až do hlavního města, kde jsme se najedli v přijemné restauraci v centru. Limit bohatě stačil na kvalitní jídlo i s pitím (my jsme si dali 300 gramový cordon bleue s hranolkama a místní pivo).
Následovalo pokračování prohlídky Pretorie. Začali jsme památníkem Voortrekkerů na kopci nad městem. Když se v jižní Africe našly diamanty, začala invaze Britů do Kapska, odkud začali být vytlačováni původní osadníci - Búrové. Ti začali pronikat do nitra kontinentu, kde ovšem byli nuceni bojovat o přežití s domorodými kmeny, především Zuly. Kolem památníku je kruhová zeď se symbolickou vozovou hradbou, kterou používali Búrové při obraně. Uprostřed památníku je žulový sarkofág s búrským nápisem Ons vir jou, Suid-Afrika (Jsme tady pro tebe, Jižní Afriko), na který vždy 16. prosince dopadne sluneční paprsek štěrbinou ve stropě. Tento den, v roce 1838, zvítězilo 70 Búrů bez jediné oběti nad mnohatisícovou armádou Zulů, z nichž většina padla a jejich krev zbarvila vodu v řece, která se od té doby jmenuje Krvavá řeka, Blood River.
Po obvodu jsou stěny pokryty vlysy s historií Búrů. Po schodech nebo výtahem je možné se dostat na ochozy na vrcholu památníku. Z vnějšího ochozu je pohled na celou Pretorii, z vnitřního zase do hloubky památníku. V suterénu jsou diorámatické výjevy ze života Búrů při Velkém treku.
Kolem památníku se pasou antilopy skákavé, springbookci, které jsou zde ovšem dovezeny z Kapska.
Pokračovali jsme prohlídkou domu prvního prezidenta Paula Krugera s původním zařízením v koloniálním stylu, na dvoře stojí i jeho prezidentský vagon, kterým se přepravoval po železnici. Posledním bodem programu měly být Budovy Unie (Union Buildings), dorazili jsme ale až po zavíračce, takže jsme je viděli jen zvenku. Sice pěkné, ale do Afriky se jezdí kvůli jiným místům, takže nás to až tolik nemrzelo.
Horší bylo, že už se zase blížila večeře, zatímco my jsme ještě nestrávili oběd. Měli jsme rezervovaná místa ve francouzské restauraci La Madelaine, poprosili jsme tedy Milana, zda by nešlo vyměnit jídlo třeba za láhev vína nebo sýrovou mísu. Majitel restaurace měl bohužel už jídlo nachystané, takže nám alespoň tvrdil, že u něj jsou jeho francouzské porce tak malé, že nám přejedení opravdu nehrozí. Poprvé v životě nás někdo lákal do restaurace na malé porce...
Část našich kolegů nakonec opravdu nevečeřela. My jsme se ale nechali přesvědčit na jídlo. Jako předkrm byla čerstvá houstička se pštrosí paštičkou (někomu tolik nechutnala, ale my jsme se jen olizovali), hlavní jídlo byla Královská ryba (prý hodně vzácná a drahá) se zálivkou ze šampaňského a bramborem. Kdo nerad rybu, dostal steak, ale my jsme dali na doporučení majitele a vzpomínáme ještě dnes, hlavně šampaňská omáčka nás opravdu dostala. A jako zákusek byl obrovský talíř uprostřed se dvěma kopečky zmrzliny, celý postříkaný čokoládovými čárami. Estetický dojem prvotřídní, doma by nikoho nenapadlo dát malinkou porci na největší talíř, ale ač se tomu nechce věřit, vypadá to opravdu pěkně.
Spali jsme ve starém známém hotelu Manhattan, na rozdíl od první noce jsme dnes dostali ještě hezčí dvoupokojový luxusní apartmán.
Ráno jsme vyjeli trochu později, než jsme plánovali. Propletli jsme se ulicemi Pretorie a vyrazili směrem na východ. Zpočátku cesta moc zajímavá nebyla, ale když jsme po několika hodinách změnili směr více k severu, začala se příroda podél cesty měnit. Stoupali jsme do kopců, cesta už byla poměrně úzká, kopce byly místy porostlé lesy, jehličnatými i listnatými, z exotické vegetace nás zaujaly několikametrové stromové kapradiny.
Brzy bylo jasné, že dnes budeme mít problémy plánovaný program stihnout. Obvykle se jede volnějším tempem a nocuje se ve zlatokopeckém městečku Pilgrim's Rest, kde jsme ale my měli jen oběd. Kdysi to bývalo centrum rýžování zlata v Jižní Africe, ale v roce 1972 byla těžba definitivně ukončena. Místní úřady pak vykoupily všechny nemovitosti a město zakonzervovaly v původním tvaru, tedy včetně domů z vlnitého plechu, obchůdků s původním zařízením, baru vybudovaném v bývalém kostele a hotelu s nábytkem ve stylu 19. století. Restaurace sice vypadá také stylově a starodávně, ale jídlo bylo stejně dobré, jako všude jinde.
Zhltli jsme oběd co nejrychleji, koupili jsme si od pouličního prodavače za pakatel velký sáček pražených kešu a už se jelo dále.
Cesta stoupala výše a výše, až jsme se dostali do téměř 2000 metrů. Tady tvoří Dračí hory jakousi zvlněnou náhorní planinu zvanou High-veld, po které jsme se dostali hodně po 16té hodině až k hornímu okraji zdejšího přírodního úkazu - kaňonu Blyde River. Nízkou horskou vegetací jsme prošli pár desítek metrů od parkoviště autobusu k vyhlídkové plošině. Před námi se otevřel pohled do jednoho z nejhlubších světových kaňonů, jehož dnem protéká úzká stužka řeky Blyde. Dominantou protější strany kaňonu jsou známé Tři rondavely, skály ve tvaru domorodých kulatých chýší s kuželovitou střechou, které jim daly jméno. Bohužel přes celkem dobrou viditelnost byly špičaté vrcholky ronadvelů skryty v lehké oblačnosti. Mrak se na nich držel prakticky až do našeho odjezdu, až při cestě zpět jsme je už z větší dálky viděli pěkně celé.
Po chvilce kochání jsme podél stěny kaňonu pokračovali k druhé vyhlídce, cestou jsme bez mrknutí oka míjeli cedule zakazující vstup a hrozící nebezpečím úrazu. Z druhé vyhlídky je kromě ronadavelů výhled i na nevelkou přehradu na řece Blyde a mezi mraky se na chvíli otevřelo i okno do nížinaté roviny Low-veldu pod Dračími horami.
Vydrželi bychom zde i déle, ale hrozilo nebezpečí, že nám zavřou přístup k další místní přírodní raritě, takže jsme si nastoupili a popojeli pár set metrů zpět k 
parkovišti u Bourke's Luck. Chvíli nás zdržely opice pobíhající kolem, ale Milan nás už popoháněl dolů k řece. Ta zde teče po planině, která končí romantickým vodopádem, od kterého pak divoký tok říčky vymlel v měkké hornině neuvěřitelné útvary. Vše je možné pozorovat z upravených cestiček a tří mostů nad průrvou plnou vymletých kulatých děr, ve kterých prý kdysi zlatokop Bourke našel zlato - po jednoduché úvaze, že díry mají stejný tvar jako rýžovací mísy, takže těžké zlato by se mohlo usazovat na jejich dně. Proto se tomuto místu také někdy říká i Bourkeho šťastné díry nebo hrnce.
Jako už mnohokrát tak ani teď jsme se nemohli odtrhnout a Milan nás musel popohánět. Ale opice na cestě a těsně u ní prostě minout bez vyfocení nešlo.
Dnešní program byl sice papírově vyčerpán, ale Milan s Eddiem udělali ještě dvě zastávky. První byla na krátké odbočce z hlavní cesty u Berlínského vodopádu. Menší dravá říčka zde padá úzkým pramenem do velké hloubky, všude jinde by to byla velká atrakce, ale my už jsme byli plni dojmů z předešlých scenérií, takže na nás vodopád nezapůsobil takovým dojmem, jak by si asi zasloužil.
Možná bychom udělali tržbu místním černoškám na improvizovaném tržišti, ale přijeli jsme tak pozdě, že už měly sbaleno a kvůli nám se neobtěžovaly vybalovat. Naložily svá zavazadla na hlavy a odešly.
Opravdu poslední zastávkou mělo být Boží okno (God's window), vyhlídka z téměř dvoutisícového High-veldu do Low-veldu pod Dračími horami, který se táhne až k pobřeží. Dračí hory jsou zde vlastně hranou terénního zlomu, kde svahy hor prudce padají do hloubky 1500 metrů. Prý je to fantastický pohled, ale dnes bylo okno zavřeno hustou mlhou, což spolu s pokročilým soumrakem způsobilo viditelnost asi 10 metrů namísto slibovaných desítek kilometrů. Jedinou výhodu to mělo v tom, že jsme tuto zastávku využili k odskočení do přírody před závěrečným přejezdem do hotelu v blízkosti Krugerova parku.
Hotel byl tradičně pěkný, večeře opět ve stylu Boma-dinner, v otevřené jídelně, s plápolajícím ohněm a s vystoupením, tentokráte v modernějším až téměř jazzovém podání tří jamujících černochů. Obvyklé červené víno, které jsme si dávali skoro ke každé večeři, dnes obzvláště chutnalo. Většina znalců chválí jihoafrický Shiraz, který je opravdu výborný, ale nám přesto chutnal více tradiční Cabernet-Savignon.
Po snídani jsme zastavili u banky ve městě, Milan zde vyzvedl další hotovost a někteří kolegové vyměnili peníze. Pak jsme jeli celkem zajímavou krajinou asi hodinu a půl k bráně Krugerova národního parku.
Krugerův národní park, anglicky Kruger National Park - chráněné území v Jihoafrické republice u hranic s Mosambikem; rozloha 19 500 km2. Od roku1898 rezervace Sabie, od 1926 národní park. Výška 210 - 800 m n. m. Původní ekosystémy s významnými společenstvy živočichů, zejména ptáků a savců; většinou otevřená step (tzv. veld), zčásti krytá hustými křovisky nebo lesem. Rezervace proslula záchranou nosorožce širokohubého. Intenzívní turistika.
Na bráně jsme si prakticky všichni koupili skvělou brožuru o parku včetně mapy a atlasu zvířat (hlavně ptáků a savců) žijících v parku. Kromě nás čekal na vstup ještě autobus plný malých černoušků ve školních stejnokrojích, pro které jsme byli možná větší raritou než divoká zvěř. Rozhodně se tvářili, že tolik bělochů pohromadě a dokonce cestujících autobusem ještě neviděli.
Už zde jsme narazili na první zvíře - běhala tu zemní veverka, ještě větší pozornost budil salámový strom, který jsme sice viděli už v Zimbabwe, ale zdaleka ne tak obsypaný uheráky, jako ten zdejší. Jen je utrhnout, oloupat, nakrájet na kolečka a dát na chleba s máslem.
Počasí se začalo kazit, dokonce místy drobně mžilo, ale všechno zlé je k něčemu dobré. Zvířatům nebylo takové horko a i přes den byla vidět po celou dobu naší cesty parkem. A jako první zvíře, což jsme nečekali, jsme potkali skoro půlmetrovou želvu kazetovou (nebo tygří?) uprostřed cesty. Zdálo se, že tu klidně spí. Už u ní stálo auto se starším manželským párem, který při pohledu na náš autobus zpanikařil, a zejména žena podlehla ochranářskému pudu. Zřejmě si myslela, že to Eddi vezme levými koly přes želvu, takže raději vyspurtovala z auta a s námahou želvu přenesla na krajnici. Eddie s Milanem byli na mrtvici - v parku se samozřejmě v žádném případě nesmí z auta vystoupit, je to velmi nebezpečné, protože hodně smrtelně nebezpečných zvířat je prakticky neviditelných. A nemusí to být jen hadi, i takový velký lev se může v porostu lehce přehlédnout třeba z pěti metrů a člověk může být pohodlnější úlovek než hbitá antilopa.
Vzrůšo skončilo a my jsme vyrazili vstří dalšímu dobrodružství, když nad námi zakroužil rangerský vrtulník a dosedl před auto s riskující zachránkyní želv. Jak dopadla, netušíme, zrovna tak jako nevíme, odkud nás rangeři mohli sledovat.
Dalšími zvířaty byly samozřejmě různé antilopy, vodušky a kudu, ale nejčastěji antilopy McDonald neboli impaly. Mají totiž na každé půlce svého bílého pozadí světle hnědou svislou čáru, která tvoří s prostředním žlábkem téměř dokonalý známý dvojtý oblouk hamburgrové firmy.
Kromě antilop jsou všudypřítomná prasata bradavičnatá, spolu s žirafou nejsympatičtější místní zvířata. Sice je těžké vidět je pasoucí se v tradiční pozici na předních kolenou (v Zimbabwe jsme je skoro jinak neviděli), protože jsou velmi ostražitá, ale díky své bojácnosti jsou často vidět v běhu se vtyčeným ocasem (a to naopak jsme v Zimbabwe nezažili).
Kolem cesty se pasou i žirafy a zebry, ale většina zvířat už pro nás nebyla nová. První výjimkou byl skálolez, velice vzácná malá antilopa s milým výrazem. Úplně bychom ji přehlédli nebýt myslivců se zkušenýma očima, ale i ti ji původně považovali za rysa nebo jinou šelmu. Až v dalekohledech a po přiblížení kamerou jsme poznali, co vlastně vidíme.
Někteří z nás zahlédli podél cesty krásného zoborožce se žlutým zobákem, ale vždy jen na mžiknutí oka. Zato jeho metrového příbuzného s červeným zobákem jsme si prohlédli v klidu a zblízka, když mezi stádečkem pakoňů něco důstojně vyzobával ze sloního trusu.
Kromě zoborožců jsme zahlédli jednu spící sovu, několik supů na vrcholcích stromů dost od cesty vzdálených, hodně plachtících dravců a samozřejmě všudypřítomné klubáky žijící se savci ve zvláštní symbióze. Klubáci jim čistí kůži od parazitů, kterými se živí, a když jich není dostatek, tak nepohrdnou nestrávenými zbytky v trusu. Klubáci mají barvu tak černou, že vypadají ve slunečních paprscích jako ocelově modří nebo zelení.
Ve slavné Skukuze, největším kempu v parku, jsme měli krátkou přestávku, nakoupili jsme pohledy, vyfotili železniční most přes polovyschlou řeku a pokračovali jsme dále na sever.
Trochu se nám zdálo, že zvířat ubývá, ale zase se změnilo jejich složení. Projeli jsme několik brodů, kde jsme zahlédli nevelké spící krokodýly, některé na břehu jiné ve vodě. Ale hlavně se začaly více objevovat opice.
Opice jsou zde nejvíce zastoupeny dvěma druhy - rozpustilejšími paviány (baboons) a důstojnějšími kočkodany. Kočkodani sedávají na stromech a keřích podél cesty, kdežto paviáni se s oblibou prohánějí po cestách, zřejmě znají základní silniční pravidlo parku - zvířata mají vždy a všude přednost. Několikrát nás zastavilo stádo paviánů o několika desítkách kusů různého stáří, od větších klidnějších samců po divoká mláďata skotačící ve skupinkách přímo uprostřed cesty.
Jen jsme nemohli narazit na nic z velké pětky. Až konečně jsme zahlídli samce lva, opět daleko od cesty. Ale za zastavení to stálo.
Antilopy nám už nestály za zastavení s jedinou výjimkou - zahlédli jsme párek bojujících samců, kteří spolu bojovali svým parožím, občas se zaklesli a kroutili si navzájem hlavami, pak zase do sebe chvíli naráželi. Chtěli jsme znát vítěze, ale konce duelu bychom se asi nedočkali, takže jsme zanechali bojovné soky uprostřed ostatních antilop a pokračovali jsme na sever.
Chtěli jsme ještě vidět slony, protože v Mabule už jsme je kvůli soumraku nestihli nafotit, ale neměli jsme štěstí. Pak následoval delší úsek bez zvířat, který utlumil naši pozornost, když jsem je najednou uviděl po pravé straně cesty - párek celkem velkých slonů mezi stromy těsně u cesty. Přestože jsem křičel z plných plic, než stačil 
"předek" zareagovat, ujeli jsme dalších nejméně 300 metrů. Za námi je podobně přehlédla dvě osobní auta, v protisměru také něco jelo, takže otočení ani couvání nepřipadalo do úvahy. Takže jsem zůstal jediný, kdo je viděl.
Naštěstí o pár desítek minut později jsme na slona přece jen narazili. Sice byl menší, ale ochotně pózoval. Takže ho máme i vyfoceného.
V levharta jsme nedoufali, ale buvoli nás přece jen mrzeli, ty mabulské jsme spíše 
tušili, než viděli, takže nám pořád chyběli. Zastavili jsme u výjezdu z parku, Milan rychle vyběhl koupit ještě jednu knížku o parku a odhlásit nás z evidence. Ujeli jsme pár desítek metrů, už jsme viděli plot oddělující rezervaci od okolní krajiny, když jsme se konečně dostali. Zleva přes silnici těsně před námi začalo přecházet velké stádo buvolů. Při pohledu zblízka se rozhodně nedají považovat za nějaký obyčejný druh hovězího. Jsou velcí a silní, mají obrovské rohy nad čelem srostlé a pohled, z kterého běhá mráz po zádech - byli jsme rádi, že jsme v autobuse, potkat bychom se s nimi venku v přírodě určitě nechtěli.
Dva mladší buvoli měli mezi sebou nějaké rozbroje, ale ten slabší nebo moudřejší to vzdal a těžkopádnými poskoky utekl. Stádo uzavíral kus s nemocnými koleny - obě kolena měl skryta ve velkých koulích, asi plných hnisu. Bylo nám ho sice líto, ale zvířata v parku žijí divokým životem a veterinář se o ně samozřejmě nestará.