Letos se mé velectěné návštěvy dočkalo i jedno z relativně nevelkých městeček opačné polokoule, kde má člověk ojedinělou možnost chodit hlavou dolů, aniž by přitom musel dělat stojku (cvik, který jsem asi kvůli nerovnoměrně přetékajícímu tělesnému tuku nikdy nezvládl a který byl za mého dětství uprostřed „dávného minula“ důvodem, pro který jsem si i vyplakal zproštění z účasti na spartakiádě poté, co mi poťouchlí spolužáčci nakukali, že je stojka součástí sestavy na tuto demonstraci socialistického „ve zdravém těle nezdravý duch“).
East London bylo podle mapy sto- až pětisettisícové město obklopené snad desetitisícovými vesnicemi Berlin a Hamburg, což mi skýtalo skvělou možnost chlubit se celému širokému okolí, že v létě pojedu jenom přes Berlín a Hamburg do Východního Londýna, aniž bych tím popudil závistivce, neboť kdo by z názvů poznal, že nemířím k našim souevropanům, kde už byl snad každý ne zcela chudý hňup i leckterý rádobydiskriminovaný Rom či Cikán, ale až pod ozónovou díru samého jihu černého kontinentu? Pouze některým z konzultantů jsem nasadil brouka do hlavy (tím nechci rozhodně říci, že ode mne dostali vši), když ode mne zvěděli podivnou anomálii – že nejedu na sever, ale na jih od mé rodné hroudy, čili opačným směrem, než se logicky nabízelo. Vlastně s těmi světovými stranami to bylo ještě komplikovanější: znamenalo to vyrazit od nás z východní Evropy, která se hrdě hlásí či alespoň leze do zadku Evropě západní, nejprve na Západ, a sice do Vídně, která od nás leží na východ, a odtud letět nejprve na západ a pak na jih, aby se člověk ocitl ve „Východním Londýně“, co leží takřka na jih od Českých Budějovic a kousek na sever od jižního pólu. Prostě zmatek nad zmatek. 1. 7. Do Vídně jsem cestoval se Silvou. Abych nemusel případně čelit Radčiným žárlivým scénám a vše uvádět na plný půllitr (chtěl jsem říci na pravou míru), hned doplňuji, že se jednalo o vlak jménem Silva Nortica, jenž pendluje mezi Budějákovem a Franzem Josefsem Bahnhofem a umožňuje nepočetným Čechům a více nepočetným Rakušanům překonat dřívější železnou oponu, která rozdělovala Evropu na zahnívající imperialistickou část, která vzkvétala, a vzkvétající socialistický tábor, kde se pohnojilo vše, co se dalo.Seděl jsem ve vagóně, který byl až k hranicím obsazen pouze mnou a jakýmsi mírně šikmookým pánem (snad ne zcela dokonalým Číňanem) kdesi ve vzdáleném kupé na opačné straně vozu, a ani rakouská strana se nepostarala o hojnou účast domorodých pasažérů toužících jet z pohraničních polosamot do víru vídeňského velkoměsta, kypícího svou ospalostí.Už na české straně, po pár metrech jízdy, se objevila první komplikace, když průvodčí zjistil, že jedu se zlevněnou jízdenkou, zatímco má karta Z, dávající mi možnost platit méně bankrotujícímu českému ajznboňáckému gigantu, se zůstala válet v mé kuchyni, neboť kdo by na ni myslel při cestě do Jižní Afriky, kde na ni nedávají slevu v luxusních vlacích Blue Train ani v obyčejných lokálkách, kam prý našinec raději nemá lézt, je-li mu jeho osobní majetek milý. Pan průvodčí byl ale hodný a odpustil mi, místo aby mne vysadil na mezi, a jeho rakouského kolegu už pak tento český glejt na láci nezajímal.Dojel jsem tedy až do bývalého hlavního města Českorakouskomaďarskoslovenska, a první pocit po východu z nádražní budovy mne zklamal; kam oko dohlédlo, všude jenom naprosto obyčejné domy, ulice, obchody, prostě nuda. Jo, to když jsem na tomtéž nádraží vycházel z téhož východu před patnácti lety, jsa poprvé mimo sovětský blok, to byla situace zcela jiná – ty trafiky bývaly tak nějak plnější tiskovin, na nichž daleko víc hýřívaly barvy a skvěly se děvy více či méně leckde bez, ulice svítily daleko více světly než šerá Lannovka a i to zboží v přeplněných výkladech bývalo kdysi tak nějak zajímavější, ale i dražší. Nebo se mi to jen zdálo?Po Gürtelu, prý nejerotogennější zóně Vídně, kde však v danou chvíli nekorzovala ani jedna jediná děva volných mravů v pracovním oblečení a la chytrá horákyně (buď měly všechny dovolenou, náhradní volno, neschopenku či kocovinu po oslavách včerejších vysvědčení dítek jejich od otců nesčetných, nebo se tu sice „pracuje“ kolem dvanácté – nikoliv však polední – hodiny), jsem bez obtíží došel až do hotelu Stadthalle, ležícího kousek od Stadthalle, kde si to našinci nedávno úspěšně rozdali s kurvami z Kanady (nemyslím tím sex našich krajanů se zámořskými prostitutkami, nýbrž hokejové mistrovství, kde jsme ty mrchy – viz www.Ifuckcanada.cf.cz - porazili, což mne zahřálo u srdéčka mnohem více, než když se nám za dávných časů příležitostně podařilo zdolat sbornou našich velkých bratrů). Jako štamgast (už jsem tu nocoval jednu noc v roce 2002 cestou do San Francisca) jsem tu měl rezervovaný pokoj za zvýhodněnou cenu 65 nad propastí balancujících euro se snídaní, která však byla velmi nejistá, neboť v pokoji nebyl erární budík a já nevěřil, že bez něj po hektickém konci školního roku vstanu dříve, než nadejde jedenáctá hodina, čas, kdy se mají hosté pakovat z pokojů, aby jiní zaujali jejich místa.Dostal jsem jednolůžkový pokoj číslo 300 ve třetím patře, s postelí, stolkem, televizí, se třemi zrcadly, dvěma lampičkami, obrazem, sprchou a se zákazem kouření v pokoji a evakuačním plánem pro případ požáru, až někdo zákaz kouření poruší.Cestou na pokoj jsem se zhrozil, že tu přímo v objektu zřejmě přebývají hlodavci; jak jinak si vysvětlit nápis na jedněch z dveří v sousedství MICHI WOHNUNG (čti myši vónung), čili snad „myši byt“. Ještě že jsem starej mlsnej kocour – to si na mne ty myši doufejme netroufnou; pakliže tu tedy bydlí, neboť může jít také pouze o klamavou reklamu zaměřenou na nový typ klientely, která je ekonomicky atraktivnější pro hoteliéry než lidé, neboť z jednolůžkového lidského pokoje může vzniknout celá myší turistická ubytovna, k snídani jim stačí zrní a drobky a netřeba ani topit, neboť myšky nikdy neodkládají kožich.Vyrazil jsem k nedalekému nádraží, kde jsem onehdy cestou do Ameriky lovil taxi na letiště, abych si ověřil, že je taxislužba dosud v provozu a nevytlačili ji třeba na rozdíl od prostituce z centra na dalekou periférii.Taxíky tam stanoviště dosud měly, jen taxikáři poněkud "potemněli" a při pohledu na mnohé z nich jsem nabýval dojmu, že už jsem v cíli cesty – v Africe. A také jsem nalezl autobusovou zastávku, odkud prý jezdí spoje až k letišti – a to za šestero eur. Zítra se tudíž uvidí, čím se vydám dále.Než jsem si prohlédl všechny obchůdky v nádražní hale a nakoupil něco poživatin za pár eurodrobných z prasátka, dalo se venku obstojně do deště. Využil jsem tedy času a aspoň koupil, napsal a u poštovního úřadu (v Durbanu ho mají v samoobsluze, tady v nádražním podzemí) hodil do schránky dvě pohlednice, zbaštil obložený rohlík, vypil teplé ledové kafe z papírové nádobky a přečetl všechny jízdní řády. Pak už jsem na nic nečekal a vydal se zpět, abych vyřídil všechny nezbytné i zbytné záležitosti; bylo třeba zapsat tyto bláboly k dnešnímu dni, dokud jsem je nezapomněl, umýt se, znovu sbalit batohy, dojíst a dopít zásoby, poválet se v posteli a na skrytá místa oděvu zašít sáčky s penězi pro případ přepadení či záchvatu nezvladatelné rozhazovačnosti. Vše jsem to kupodivu zvládl. 2.7.Ráno – čas krátce po deváté hodině – se nevydařilo. Opět – nebo snad dosud – pršelo. Ježíšova dolní končetino… totiž Kristova noho… co já tu jen budu dělat, až mne vystěhují o jedenácté z hotelu a já budu do večera čekat na letadlo? Recepční mi sice včera nabídla, že mi tu mohou ještě uschovat věci, než se vydám na letiště, ale věci uložené v recepci a courání v dešti po blízkém okolí, to prostě nějak není ono.Naštěstí to ale nebylo s počasím tak zlé – sice tu a tam shůry něco ukáplo (myslím samozřejmě z nebe – z vlády nekápne nikdy nic), ale dalo se v tom docela dobře vydržet. Takže jsem navštívil opět vídeňské Západní nádraží (Westbahnhof) opodál, abych tím vykompenzoval Východní Londýn (East London) a neurazil tudíž žádnou světovou stranu, pak jsem prošel ulicí za ním, kde se to jen hemžilo Turky (inu – Rakousko) a skončil na Ulici Pomocnice Mařeny (Mariahilferstrasse), kde Rakušané prodávali, Asiati nakupovali, Turci a černoši lenošili, Jugoši hráli skořápky a neidentifikovatelné - snad sovětské - ženy s dětmi žebraly na chodníku, navzdory údajně štědrému rakouskému sociálnímu systému. Čili skvělá průprava na Afriku, kde to chodí obdobně, až na to, že tam je rasové složení těchto profesí poněkud odlišné a skořápky se dosud nenaučili.V odpoledních hodinách jsem si z úschovy v hotelu (nebyl jsem zdaleka jediný, kdo dnes této možnosti využil a recepce působila spíš dojmem úschovny zavazadel) vyzvednul své věci a jakožto už dost sebejistý globáltrotl a škudlil v jedné osobě usedl místo do původně zamýšleného taxíku do autobusu, který podle jízdního řádu pendluje co půlhodinu mezi Západním nádražím a letištěm. Snad tu mají jediné letiště a neodvezou mne na jakýsi vídeňský Hosín.Autobus byl sice poněkud dražší než městská jezdící v Praze na Ruzyni, ale všeho jen do času – v Praze mají MHD zdražovat, takže kdo ví, třeba těch šest euro za jednu jízdu není zase až tak moc a dočkáme se jich záhy i u nás.Za půl hodiny jsem již šmejdil po vídeňském mezinárodním letišti; skutečně mezinárodním, neboť tam kromě Rakušanů byli i Turci, jeden Čech (já), dva Slováci a nevylučuji ani další národy.V podzemí jsem si dal batoh do úschovny spravované dvěma pány, jimž – nebýt prokazatelně označenými zaměstnanci – bych nesvěřil ani ň, a s malým batůžkem se jal šmejdit po obou terminálech a přilehlých oblastech. V odletové hale, hlídané policistou se samopalem a bodrou náladou, byla jen řada přepážek a pultíků, obklopených Turky a lidmi, a až v rohu bylo několik obchůdků s tím, co si člověk nekoupí, ale turista ano; první patro zabíraly restaurace, pub a čistírny střev a močových měchýřů; no a pod terminály bylo daleko nejvíce obchodů, služeb a mnohých dalších zařízení sloužících k uspokojení potřeb lidu vezdejšího a hlavně k vytažení peněz z jeho kapes. Také jsem si ověřil, že lidé jsou nepoučitelní a někdy přímo uhození; v New Yorku onehdy teroristé letadly zničili Světové obchodní centrum a nepoučitelní Rakušané místo prevence mají World Trade Center (i s originálním názvem v angličtině) přímo proti východu z příletové haly schwechatského letiště, aby to Usámovi lidé neměli daleko a neztráceli zbytečně čas a palivo. I když kdo ví, zda toto WTC bude pro Araby zajímavé; ve velké Americe bylo WTC velké, v maličkém Rakousku je malé a nevypadá to, že by to zdejší ještě chtělo vyrůst.Dvě hodiny jsem ze silnice pozoroval odlétající letadla, pak si sundal pásek s kovovou přezkou, ujistil se, že mi bez něj kalhoty (doufejme) nespadnou a po odbavení u přepážky „airfrancků“, kde se mnou paní z neznámých důvodů komunikovala zatvrzele anglicky, byť jak známo Čech mé generace s bídou grüssgotí, jsem se odebral na cigáro a ke svému stroji. Zde jsem se rozhodl blýsknout se svými lingvistickými schopnostmi, tudíž jsem letušku hned u dveří pozdravil hezky francouzsky „bonžůr“. Má výslovnost byla podle mého názoru prostě dokonalá… škoda jen, že jsem to „dobré ráno“ řekl v půl osmé večer. Za to mne pak celou cestu s Air France (nejen z Vídně do Paříže, ale i z Paříže do Johannesburgu) školili z tohoto jazyka, který jsem se svého času chtěl trochu naučit před cestou do Kanady, neboť Kanaďani ho prý preferují před angličtinou, a který jsem se nikdy nenaučil, neboť Francie jako turistický cíl je pro mne už moc blízko a Kanada pro změnu moc daleko (ani ne geograficky, ale abych se tam rozhodl pokusit dostat, musel bych napřed překročit hranice soudnosti). Kde jsou ty časy, kdy jsem létal s Lufthansou či Swiššti a personál se mnou až na občasný error mluvil německy, nebo kdy jsem aspoň s jihoafrickými letuškami konverzoval anglicko-nonverbálně. Airfrantíci mne zásadně oslovovali francouzsky, palubní televize vysílala francouzsky, jídelníček byl ve francouzštině, noviny, časopisy a evakuační plán jakbysmet, a francouzsky mne i poučili, jak si nasadit bezpečnostní plovací vestu, abych se zachránil před utopením, až spadneme někam na vrcholky hor. Rozuměl jsem z toho akorát tak „mesjé“, „kafé“ a „orevoár“. Naštěstí nebylo na komunikaci příliš mnoho času; v letadle z Vídně jsem měl co dělat, abych ze dna batohu odstranil vylitou rakouskou limonádu, která unikla při rentgenování a protekla i igelitovou taškou, do níž jsem ji preventivně zabalil, a mezi Paříží a Johannesburgem mne před případným rozhovorem zachránila půlka prášku na spaní, jediný to způsob, jak přečkat nepříjemné pocity v rozsezené pánevní oblasti a nejbližším okolí.Mezi Vídní a Paříží se servírovala směs zeleninových odřezků s oněmi mně dosud neznámými bílými rádobyčervy, co chutnají tak nějak nijak, nemohu ani docela vyloučit, že ta zelenina byly zbytky toho, co dotyční červi nestačili dojíst před námi. Jíst se to dalo, ale že by to bylo něco extra… Nejlépe na to asi vyzrála dívčina sedící vedle mne, němá, „divná“ nebo plachá, neboť komunikovala pouze pohledem a mimikou; jídla se takřka nedotknula, zato si však celé dvě hodiny letu usilovně okusovala nehty a nic bych nedal za to, že při její výšce kolem metru sedmdesáti a obvodu pasu řádově šedesát centimetrů jsou nehty nejvýživnější součástí jejího jídelníčku. Kvůli mírnému dvacetiminutovému zpoždění, způsobenému prý hustým provozem nad hlavním městem exmonarchie, jsem měl v městě nad Seinou tak málo času, že je pro mne Paříž i nadále synonymem spěchu; vím jen, že z terminálu D na terminál F je to pěkná dálka a že jsem měl v dlouhatánské frontě na Afriku (delší než za komunistů na banány) hroznou žízeň, neb tu bylo horko jako u mne v paneláku, že letiště brankáře Karla (Charles de Gaulle – čti Čárls de gól) je málo hranaté a většina jeho budov je zakulacená jako břicha českých pivařů a že toto letiště už snad leží v Africe, neboť tam byl takřka veškerý personál černý jako bota (ne jako Botha, což byl kdysi jihoafrický, ale tuším že bílý politik).Cesta Paříž – "Jeníkův Hrádek" proběhla asi v klidu; dost možná i přičiněním mého souseda, který hned při rozjezdu letadla otevřel jakousi modlitební knížku a zahloubal se v ní zřejmě do pasáže s modlitbami za spásu našeho Boeingu.Po večeři sestávající ze Salade de pates orzo et crudités, oeuf poché, sauté de boeuf sauce tomatée, haricots verts, pommes de terre, petits pois, carottes et navets ou Raviolis au saumon sauce au citron, Camembert, Yaourt aux fruits, Tarte aux poires, Café et thé a půlky tablety Stilnox jsem usnul jako lesy hluboké a vůkol rudý vřes a probralo mne až řinčení nádobí, neklamný to signál blížícího se rána a přistání.K snídani bylo od všeho něco, neboť dopravní firmě bylo zřejmě jasné, že z této směsi už se v jejím letadle po… nestihneme; trocha hustého kompotu nebo řídké želatiny s ovocem, buchtička s třešněmi, mléko, minerálka, houska, máslo, sýr, džus, káva, čaj, cukr, sůl, pepř, salám, šunka a jihoafrické celní prohlášení. O minerálce v balení a la československý socialistický jogurt jsem si pomyslel, že je jako dělaná na to, aby se s ní člověk při odtrhávání víčka polil; než jsem tuto myšlenku stačil rozvést, už jsem ji měl vylitou v klíně. Jako bych se snad… Ještě že se fasovaly i ubrousky a pánbíčkář vedle mne snad nic nezaregistroval. Vše ostatní už jsem spořádal bez úhony a než jsme se nadáli, přeletěli jsme širé ponuře hnědé pláně i rozsáhlou plochu zastavěnou převážně malými domečky a přistáli na letišti, které znám snad lépe než naše ruzyňské. Času bylo dost, stihnul jsem tudíž i odbavit sebe i své plíce a vnitřnosti, i odmítnout černocha, snažícího se mi vnutit obstarání taxíku, i vyměnit v letištní směnárně zelenou evropskou bankovku ve slušném kurzu 1 rand v přepočtu za asi čtyři koruny, i projít pár stánků s oblečením, vlajkami, šišatými míči, bonbony a žvýkačkami. Pak se mi ze strany letecké společnosti South African Express (proč se vlastně jmenuje „expres“, když jí trasa Johannesburg – East London trvá podle letenky dvakrát déle než konkurenci South African Airways?) dostalo dárku ze všech nejmilejšího; z neznámých příčin se neletělo vrtulovým letadlem DE HAVILLAND DHC-8 made in Fuckanada, do kterého bych býval nastoupil jen s největším sebezapřením, ale jakýmsi piditryskáčem pro řádově padesát lidí či třicet blahobytných černochů, zdaleka ne obsazeným. Expresáci byli jediní, kdo zatím dodržel čas odletu a na rozdíl od evropských aerolinek se postarali i o dobré rozpoložení pasažérů tím, že mezi cestující zavítal i druhý pilot (doufám, že to nebyl jediný pilot, který jen podložil kormidlo cihlou a šel mezi lid, protože mu v kabině bylo smutno), skoro vyšší než letadlo samotné, a začal vlídně hovořit s publikem, převážně s jeho anglofonní částí. Přeletěli jsme notný kus bezmračné Jižní Afriky, sestávající z polí a hor. Co se jmenovaných polí týká, potěšila by zřejmě duši každého ufologa; měla roztodivné tvary, nezřídka byla pětiúhelníkového či kruhového půdorysu a leckdo z vědátorů by jistě přišel s teorií o díle mimozemských civilizací. Inu, zdejší katastrální úřady se vyřádily. Až ke konci cesty obloha „zkapskoměstštěla“, to znamená vše zakryla hustá mléčná mračna, pod nimiž se ukrýval East London. Ještě že je Východolondýnsko v tuto dobu nedešťovou oblastí, jinak bych si už začal zoufat.Přistáli jsme a já se v malé letištní hale velikosti nádražní budovy českého okresního města kupodivu bez problémů sešel se svým batohem. Ale nesešel jsem se s nikým, kdo mne odtud měl odvézt. Půl hodiny jsem strávil postáváním mezi radostně se vítajícími či loučícími černochy a marně vyhlížel někoho prahnoucího po mé maličkosti. Marně. Když jsem v hale skoro osaměl, až na pár zaměstnanců, pár násosků u baru a pár zevlujících postav, sebral jsem trochu té kuráže a optal se (anglicky!) obézní bělošky s nápisem Airport Shuttle na tričku, zda snad nečeká na někoho konkrétního, tedy na mne. Nečekala, ale byla svolná dopravit mne na místo určení, až naplní svůj „černošský taxík“. Když se jí spolu se mnou podařilo nashromáždit tři cestující (bílého člověka ucházejícího vzeření a afrikánské mluvy a anglicky konverzující černošku), vyrazili jsme na okružní jízdu městem a já byl po půlhodině před mým Bed and Breakfastem; tichým a zamčeným. Snad před mým příjezdem nezbankrotovali či naopak nezbohatli natolik, že nepotřebují těch pár mých randů a jsou zašpérovaní, aby je někdo neobral.Než jsem stačil obejít budovu, přiřítilo se auto; rodina domácích, dost postarší pár. Že prý jsem jim napsal špatný čas příletu a oni mne hledali na letišti o hodinu později u už neexistujícího letu. Doma se tedy budu muset podívat, kdo to zpackal; o změně času jsem jim psal, ta se však týkala odletu a ne příletu.Dostal jsem pokoj s přímým výhledem na soukromé parkoviště, zahradu a sousedku cvičící psa, s koupelnou, letištěm, skříněmi, stolkem, lednicí, nočními stolky s lampičkami, televizí a koberci vzhledu zebří kůže, nic extra, ale rozhodně mnohem lepší než to, co bych za stejné peníze dostal na starém kontinentě. Co se ale dá dělat; utahovat opasky je třeba a po posledním zvýšení platu musím být vděčen i za tohle.Poklábosili jsme s domácími, vcelku sympatickými lidmi, majícími pouze tu chybu, že naším nejbližším společným jazykem byla angličtina, kterou sice vládnu lépe, než před čtyřmi lety poprvé v Kapském Městě (kam jsem tehdy odjížděl pouze s frází „help – mum – Europe“), ale navzdory absolvovanému ročnímu kurzu pro nekvalifikované až tupé učitele nejsem schopen příliš květnatě komunikovat, obzvláště s panem domácím, který má zřejmě falešné zuby a tudíž poněkud pošišlává, ne moc, ale dost na to, abych tomu, čemu nerozumím, rozuměl ještě méně.Ubytoval jsem se tedy, botám vyhradil po takřka pětatřiceti hodinách nepřetržitého nošení místo v nejodlehlejším místě koupelny u pootevřeného okna (nechal bych je raději za dveřmi, ale bída je v této zemi taková, že zatímco v Evropě bych jimi spíše odpuzoval potenciální návštěvníky, tady by byl leckdo z ulice schopen mi je ukrást) a podle rady domácích vyrazil po obchodech na pobřeží, vzdálené pár minut chůze.Už vím, proč se plážím říká anglicky „bíč“ – protože zdejší pláž bíčovaly vlny velké jak v Kapském Městě. Kolem pláže bylo leccos, a to jsem prošel jen nepatrný kousek; luxusní hotely, turistické centrum, samoobsluha Kwikspar, zmrzlinárna v černošském obležení, dvě zastávky autobusu (v Jižní Africe málokdy vídaného dopravního prostředku), likérárna, pouliční prodejci dřevěných masek velikosti metr a víc a soch předpokládané hmotnosti od třiceti kilogramů a dva černí žebráci středního věku a podprůměrného vzrůstu. A přímo u křižovatky k mé McJannet Drive plácek pod palmami, kde plál oheň vedle ohně a kolem plamenů postávali černoši, z nichž ti bohatší na palmovém dřevě braaiovali (rožnili maso, až se z něj kouřilo na všechny světové strany) a ti chudší nebo nenažranější, nemající (už) co opékat, se alespoň vyhřívali. Docela bych si koupil flák masa a přidal se k nim, aby mi byli za porci nápomocni s přípravou, ale riziko žloutenky, která je spolu s AIDS, tuberkulózou, malárií a bilharzií zdejší vcelku rozšířenou nemocí, za to nestojí; to radši párky z igelitu, sušené maso z igelitu, nápoje z plastu a pečivo z krabice či pytlíku.Večer jsem věnoval sepisování a spánku; zejména pak spánku, neboť snídaně se zde v pracovní dny servíruje od sedmi do půl deváté (nekřesťanská to doba) a nerad bych se o ni připravil, neboť by pak mohli chudince černé kuchařce zkrátit plat či ji propustit pro nadbytečnost a to bych si nevzal na svědomí. A upřímně řečeno – nejde mi ani tak o osud černé kuchařky, jako o můj žaludek, který by se rád zase jednou dobře nenapapal. 4. 7.Jak jsem zjistil, mají tu v posteli elektrickou vyhřívací deku (kterou jsem nepotřeboval), ale nemají elektrický ani jiný budík (který bych potřeboval). Takže co se týká snídaně, byl jsem odkázán na budík na mých řádově dvacet let starých digitálkách, který před měsícem z neznámých důvodů opět začal po delší odmlce fungovat. V půl osmé mne tedy probudila americká hymna a la hodinky Quartz a po soukromé kávě a nikotinku jsem se vydal do "brejkfestovního růmu" v hlavní budově, neboli do sálku se stolem s desaterem židlí, s barovým pultíkem a chodbičkou kamsi do kuchyně či komnat majitelů rezidence. Tam již snídal jakýsi jiný host, majitel dodávky s espézetkou Kapského Města a vizáží zřejmě blahobytný Ind. Samozřejmě si všichni chtěli povídat a samozřejmě anglicky. To to pěkně začalo; hledat dosud rozespalý ve skromné slovní zásobě, co jim říci, a v jejich mluvě se snažit zachytit aspoň pár povědomých výrazů a domyslet obsah jejich sdělení. Pan domácí mi nabídl tři druhy džusu, kávu, marmeládu, chleba, sýr a jakési vločky, což bylo srozumitelné, neboť mi to ukázal rozložené po barpultu a přilehlém okolí, a pak mi nabídl i ego, totiž egg, neboli smažené vejce, což mi ukazovat nemusel, neboť pojem eggs znám od dovolené v Johannesburgu, kde mi před třemi lety pan recepční osobně přinesl ukázat vajíčko, abych věděl, o čem je řeč. Také jsem dostal prospekt s adresou jakožto reakci na včerejší rozhovor o tom, kterak zpravidla jdu a jdu, pak netrefím zpět a škemrám na cizích černých ochrankách o zavolání taxíku. Tak aby tito věděli, kam mne mají dopravit, abych zatoulán nezhynul hlady v divočině dříve, než zaplatím účet. A taky jsem dostal prospekt jakési místní herny; kdyby tak věděli, že byť prý patřím v celosvětovém měřítku mezi několik procent nejbohatších lidí a pocházím z bohaté části světa, nejsem na tom tak, že bych mohl zasednout k ruletě a roztočit to.Po snídani jsem chvíli očumoval černou služebnou, opečovávající sousední pokoje, a sousední dům, kde se za ohromným otevřeným oknem slunili na pohovce dva bílí pidipsíci (jako by z oka nebo z jiných tělesných orgánů vypadli pretorijským Bučímu a Mančímu), mající za úkol svým ňafáním upozornit dvě velké černé dogy v předzahrádce, že se poblíž vyskytuje vetřelec, totiž já.Pozdnější dopoledne a odpoledne jsem strávil na pláži a v přilehlých uličkách. Na pláž a její promenádu se dalo dostat naprosto snadno – stačilo vyjít před domek, udělat pár kroků směrem k silnici a kouknout doleva a tam, kde silnice zatáčí, už se vlnila modrá hladina. Reklama zdejšího B&B je antičesky klamavá; v brožuře i na internetu se píše, že cesta k moři trvá deset minut chůze, ale za deset minut ji zvládne snad jedině beznohý invalida, pro mne je to běžnou chůzí nanejvýš pět minut. Prošel jsem celou promenádu, kolem obchodu s názvem „Prasečí strom“ (Kwikspar; kvík je podle mne symbol pro zvuk prasete a spar je v oficiálním překladu strom), Greyhoundské autobusové zastávky, zmrzlinárny, památníku přivandrovalcům z Germánie, Akvária a řady hotelů až k jakémusi klubu a parku, poté jsem prošel pár menších uliček vedoucích do kopce (cestou zpět vedoucích z kopce) a kochal se hezkou starobylou i běžnou novobylou architekturou této oblasti až do chvíle, kdy mi tělo oznámilo, že už definitivně zpracovalo ranní kávy a tekutinu z nich považuje za čím dál tím zbytečnější. Zlaté pobřeží pod Promenádou; nikde (až na pár černochů, rýžujících u břehu nespecifikovatelné poklady) ani živáčka a člověk tak nalezl úlevy poblíž mořského příboje, a na rozdíl od Čech si k ulevení i mohl vybrat z daleko většího množství mušlí, než jen z tradičních českých bílých u stěny. Ležela jich tu po odlivu spousta a leckteré vypadaly zajímavě, takže jsem si jich tu nasbíral přehršel až hromadu.Pak jsem se vydal na začátek Promenády do Informačního centra pro prudisty… totiž pro turisty, maje v úmyslu získat nějaké ty tiskoviny na dobrou noc a aspoň orientační informaci, kde nalézt banku se směnárnou a v objektu které firmy v East Londonu sídlí poštovní úřad (v Kapském Městě má pošta své vlastní budovy, v Johannesburgu své vlastní domečky v řadě mezi obchody, v Pretorii v zastrčeném průjezdu mezi obchody a restauracemi a na Durbansku v samoobsluhách). Místo toho se opět prokázala má už starší fráze „Germán všude bratra má“; po dvou černých zaměstnancích, zajímajících se o to, zda mi mohou pomoci, se na mne přilípla jakási postarší maličká figurka. Z ní se pak vyklubala asi tak metr vysoká postarší Němka, která si prý před drahnými lety vzala Jugoslávce ze Skopje a v Jižní Africe se protlouká již hodně přes třicet let.Německy jsme spolu zdrbnuli celou Jižní Afriku i většinu Evropy a Ameriky a nutno podotknout, že ve většině bodů debaty jsme se shodli. Zcela jsme se sešli v názoru na černochy, Němce, Jugoslávce a kupní sílu Evropanů v Africe a Afričanů v Evropě. Jediný, zato však výrazný názorový rozdíl byl mezi námi pouze v otázce jisté severoamerické země, které já nemohu přijít na (slušné) jméno, zatímco ona prý Kanadu miluje. Nechápu, ale prát se s ní kvůli tomu nebudu; proč bych měl dávat pár facek Jihoafričance ze stejného kmene jako byl můj děda, když by si ji zasloužili ti, kvůli kterým uvažuji, že utratím v budoucnu peníze za letenku do amerického Detroitu, jenom abych jim mohl plivnout na kanadské území přes hraniční závoru. Nebral jsem jí její iluze; v jejím věku a s africkým platem ji snad nikdy nepopadne zvrácená touha získat kanadské vízum a předplatit si tam bydlení. Protáhla mne oběma odděleními turistického centra a zaměstnala ze své vůle veškerý personál, aby mi našel všechno, co tu mají v němčině. Výsledek – jedna brožura s mapou. Radostně jsem ji přijal a na oplátku nabídl rakouské noviny, nafasované na letišti ve Schwechatu; sice už tři dni staré, ale pro ni dobré, neb jak říkala, je to tu s němčinou tak špatné, že čte i pět let staré tiskoviny a je ráda i za ně. Zítra prý dělá do jedné, tak jí ten plátek donesu.Podle informace od ní měly být na konci pláže hned tři banky; i vydal jsem se tedy ještě jednou tam, odkud jsem se právě vrátil, a prolezl preventivně i všechny okolní uličky, ale banky nikde. Kdo ví – třeba už zavřely a zmizely pod nadcházejícím přílivem a vynoří se až zítřejšího rána.Takže jsem už jen navštívil Kwikspar a utratil něco málo za rohlík plněný vajíčkovým salátem, kterým jsem se pohostil na lavičce u břehu, a něco málo za na zdejší poměry superdrahé mandarinky (kilový sáček v přepočtu za skoro dvacet korun).Po pobřežní hostině jsem se jal korzovat kolem drobných podnikatelů, prodávajících suvenýry rozložené po okraji chodníku, a vzbudil u nich neopodstatněný zájem; neopodstatněný proto, že dokud nepotkám banku, nemají šanci mi cokoliv prodat, i kdyby byl jejich sortiment sebelákavější a ceny sebepřijatelnější. Nutno podotknout jednu maličkost: zdejší chodníkoví trhovci budou zřejmě superčistotní, protože i když člověk odmyslí jejich kontrastní ebenovou barvu, mají úplně bílé zuby, mnohem bělejší než já po čerstvém broušení u zubařky. Asi si na mne tak brousili zuby, že by si jimi nyní mohli svítit na cestu.S nadcházejícím soumrakem jsem se vracel domů do mého 1+0 s příslušenstvím a u pana domácího, přinášejícího mi do pokoje nový ručník (už mi všichni ti Afričani trochu lezou na nervy tím denním stlaním, praním, vytíráním a mytím erárního nádobí, evokujícím ve mně neblahý pocit, že bych to doma taky měl praktikovat častěji než jednou za měsíc), jsem si postěžoval, kterak budu mít za týden hlad, nenajdu-li směnárnu dříve, než mi dojde těch pár stovek vyměněných v Johannesburgu. Řekl, že musím jít přesně opačným směrem, než mi poradila Exněmka, snad čtyři kilometry, a tam by měla banka jistě být; a že mi dá k snídani (snad ne místo jídla!) plánek, kudy kam. Je to koneckonců i v jeho zájmu, chce-li dostat svých pár tisíc za mé ubytování…S nastálou tmou se opět zvedl vítr a rozšuměly palmy, což je pro mne dost zneklidňující zvuk, protože to zní, jako by pršelo. Taky se opodál rozeřvaly cikády, což ale není až tak zlé a rozhodně je to příjemnější, než kdyby se poblíž rozeřvali Cikáni a zvuky cikád zní z porostu také daleko libozvučněji než zvuky majitele křížence bicyklu a mrazicího boxu, kterého jsem potkal cestou zpět poblíž jeho povozu na kraji křoví sedícího na bobku se staženými kalhotami. Další důvod, proč nakupovat raději v „kamenných“ obchodech; pochybuji, že v porostu visí toaletní papír a teče voda a tito černí podnikatelé asi neskýtají „indickou“ naději, že se pravá ruka používá na začátku a levá na konci trávicího traktu. Prostě – ne vše tmavé na jejich nanucích musí být nutně čokoláda.Zprávy Izindaba v televizi nestály za nic, byť jsem jim nerozuměl, na rozdíl od českých televizních zpráv, které nestojí za nic, protože jim rozumím. Jediné, co jsem pochopil, bylo, že v noci bude dvanáct a přes den dvaadvacet stupňů, což je asi tak má představa o ideálním zimním období. 5. 7.Tak ta Germánka prý včera kecala a na Promenádě žádné banky nejsou. Říkala to tedy aspoň paní domácí, která se hned po snídani (kterou jsem nepromeškal jenom díky halasícímu sousedovi, bavícímu se s někým, asi s panem domácím) nabídla, že mne pan domácí do nějaké banky sveze. Prý za dvacet minut, což trvalo na Afriku přijatelných sedmdesát minut. Pak mne pan domácí svezl do jakéhosi asi čtyři kilometry vzdáleného obchodního centra, kde bylo k mání vše co u nás, něco navíc a taky asi pět různých bank jedna vedle druhé a vedle nich na zdejší poměry velký poštovní úřad, dokonce se čtyřmi přepážkami a dokonce i jedním bílým zaměstnancem.Tam mne pan domácí nechal mému osudu, s tím, že zdejší lidé jsou hodní (což vím) a někdo mi jistě zavolá taxi, pokud nebudu chtít jít zpátky (neznámo kudy) pěšky. Ještě před třemi lety bych se v této situaci jako první vydal hledat toaletu, protože bych se pokakal hrůzou. Ale ty tam jsou časy, kdy jsem se chvěl už sto metrů od domu v dalekém tyrolském Wörglu. Teď jsem prostě vyšel o poschodí výš, prohlédl si výlohy bank a po zjištění, že se kurzy valut z vývěsek nedozvím, protože je prostě nikde nevyvěšovali, jsem se po preventivní detektorové kontrole (zda má osobní zbraň není jako ze železa) od černocha vetřel do mně nejznámější První národní banky.Tam jsem musel poměrně dlouho postát ve frontě, neboť v oddělení „rozšířených bankovních služeb“ bylo "jen" asi osm obsazených přepážek na dvacítku klientů. Ale o žádnou diskriminaci nešlo – v sousedním oddělení „jednoduchých operací“ o moc rychlejší nebyli.Bílá úřednice spíše nepokročilého věku pracovala v duchu nejlepších jihoafrických tradic; vlídně se mnou pohovořila, pak šla někam dozadu shánět kurzovní lístek (že by měli jediný a ten si půjčovali navzájem proti podpisu?), seznámila mne s kurzem dálné evropské měny, sepsala o výměně elaborát včetně kopie pasu a mé zdejší adresy, vytiskla ve dvou kopiích (třetí hodila do koše), a dala mi je k podpisu, odpočítala něco přes pět tisíc ve stovkách (zavádí tu nové trochu odlišné bankovky, ale zřejmě je dosud nenapadlo zavést vyšší nominály), zapytlíkovala mi je a šla někam dozadu, aby vyhověla mé prosbě a sehnala mi telefonní číslo nějakého taxíku. Tomu říkám servis; chtěl bych vidět naše bankovní úředníky na jejím místě.S kopií stránky z telefonního seznamu jsem prolezl několik papírnictví a knihkupectví a ukojil tam svou prvotní potřebu pohlednic, pak vystál frontu a la československý socialismus na poště, kde jsem kupodivu vůbec neudivil žádostí o čtyři desítky známek do Evropy (zřejmě si už úředníci celé země dávají echo, že až se objeví ten ťunťa v modré šusťákové bundě a bude chtít horu známek, myslí to vážně a nejedná se o nebezpečnou psychiatrickou záležitost), koupil si džus v proslulém celojihoafricky rozšířeném obchodním domě Pick´n Pay, prohlédl si výlohy plné oblečení, bot a dalších zbytečností a s pokorným výrazem prosebníka se vydal k Informacím, což bylo něco jako obří dřevěný květináč osazený jednou docela hezkou mladou indickou „květinkou“. Ta mi ochotně taxíka zavolala a se svatou trpělivostí mi na čtyřikrát vysvětlila, kde mám stát a jak poznám své taxi.Byl jsem odvezen domů, a to za pouhých třicet randů, byť bankovní úřednice tvrdila, že taxi je ikspenzivní, tedy drahé. Sice jsem si koupil mapu města a trefil bych už i pěškobusem, ale se skoro dvěma platy v kapse jsem zrovna netoužil courat po neznámém městě, byť vypadá sebebezpečněji.Taxikář mne dovezl spolehlivě, poté, co jsem mu na mapě ukázal, kam chci a on si vysílačkou zjistil u dispečera, kudy je to nejblíž. Dal mi i vizitku se svým telefonem, abych zavolal, až mi zase bude líno chodit, a vzhledem k tomu, že nebyl zrovna z ukecaných a já tudíž nemusel předvádět své jazykové neznalosti, dost možná ještě jeho nabídku přijmu. Jen je mi líto, že nemohu využít všech inzerovaných výhod, konkrétně seniorské slevy, dopravy z letiště do hotelu a skupinové slevy, kdy se až čtyři pasažéři mohou vézt za cenu jednoho.Doma jsem hned zaplatil celé ubytování, protože kdo by na pokoji válel na africké poměry závratnou sumu, byť za posuvnou mříží a skleněnými dveřmi s reklamní cedulí bezpečnostní agentury? Pak jsem tajně podstrčil stovku panu domácímu, neb v rodině drží kasu paní a on prý nemá do rodinného rozpočtu co kecat (chlapi si musí pomáhat) a vyrazil s fotoaparátem na pláž lovit snímky. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, ale nebyl rybníček Brčálník, nýbrž oceán, takže jsem těch obrázků moc nenadělal a raději se vrhnul na sběr vyplavených skořápek mořských tvorů, aby bylo pobřeží volné pro příjem další várky mušliček.Pak jsem si v „Prasečím stromě“ koupil pineaplovou limonádu a dvě kila laciných drahých mandarinek k večeři a limonádou se naléval na pobřeží, dokud docela nízko nepřelétlo obří dopravní letadlo a z tmavých mraků nespadlo pár kapek, doufejme že deště a ne obsahu netěsnícího sociálního zařízení letounu.Cestou zpět jsem úspěšně odolal i dvěma děvám za železným plotem u silnice, které zprvu vypadaly jako odrostlejší dětští žebráci, než však manuálně počaly znázorňovat, že jim nejde o malý milodar do dlaně, ale spíš o něco malého do tepláků, neboť mají hlad. A tím něčím nemyslely rozhodně nějakou potravu. Ale neuspěly; znám daleko přijatelnější způsoby sebevraždy a jak se říká, sex v Africe je jistější než kulka mezi oči.Doma jsem se nacpal buchtou a sušeným masem, sepsal něco pamětí a něco pohlednic a na dvorku vyslechl rozhovor sousedního capetowňáka s ještě sousednějším Indem, z něhož jsem ale rozuměl jen „Johannesburg“, „Durban“ a „byznys“. 6. 7.Dnes ráno nikdo ze sousedů nehalasil, takže chudinka budík na digitálkách odehrál svou melodii zbytečně a já se probral až kolem deváté. No, probral… začal jsem trochu fungovat. Při první ranní cigaretě před vchodem jsem potkal „našeho“ Inda a kromě pozdravu mi to anglicky mluvilo snad jako v New Yorku, kde jsem se před pěti lety dostal poprvé do situace „mluv anglicky nebo máš smůlu“. Prostě rozhovor ve stylu: „Jak se vede?“ „Já, nádherně spát, hodiny…bum do nich a spát…a teď groggy.“ „Byl jsi na snídani?“ „Já…ne snídaně…jsem moc tlustý…dnes muset hodně chodit.“ „Tak se měj.“ „Ahoj.“Dal jsem si první ranní kávu značky Pure Coffee made in Spar South Africa, která je podle etikety bohatě kontinentálně pečená, opékaná nebo pražená a podle textu v angličtině je mimo jiné opatrně balancující kříženec Arabky a Robusty, který se má dobře zavřít a dát do chládku a být v suchu, a v šálku se má lžička či více granulí zalít teplou ale ne bojlerovou vodou (ještě že jsme připojeni na kotelnu a nemám tu bojler) a přidat mléko, krém (na boty, opalovací či jaký?) či „stromový kávový krémovač“ a šukat. Prostě káva pro chvíle pohody.Ani jsem nedopil a s úderem asi půl desáté přišel pan domácí zjišťovat, proč jsem nebyl na snídani. Asi mu chyběl můj tradiční angloafrikánský pozdrav „gůd morning, chuja móra“ či přebývala nějaká ta slanina, vajíčka, chleba, kafe, mléko a vinná klobása. Tak jsem mu mimicky zopakoval to co Indovi, že jsem dnes slíp jako deth a protože jsem fet, neníduji brejkfest, protože mám jen tjů džíns a musím se do nich vejít, než poletím plejnem houm.Pan domácí mne ujistil, že zpoždění nehraje roli a tak jsem posnídal opožděně, bez Inda a vařit mi musela sama paní domácí, neboť černá posluhovačka (jak jsem se od Inda dozvěděl, jmenuje se Bettina, a jak jsem se dozvěděl od ní, pracuje tu jen několik dní v týdnu, považuje zdejší levné bydlení za velmi drahé a je vdaná a nechápe, že nejsem ženatý) už kmitala s koštětem po pokojích.Při snídani jsme s domácími zdrbli mentalitu různých národů, zejména Němce, Francouze, Rusy a já i Čechy, kteří se dají nejlépe znázornit pantomimicky, dostal jsem plánek cesty k nejlepší pláži a ujištění, že jsem moula, že jsem si koupil mapu města, místo abych v informačním centru vydyndal nějakou zdarma. A taky mi doporučili jít si zahrát golf na protější kopec, což jsem ale zavrhnul hned, protože mi ke znemožnění bohatě stačil loňský minigolf v Řecku.Uklízečka mi – zatímco jsem snídal – vylila nedopité kafe a šťávu na pokoji a vyměnila mou českou lžičku za místní, takže jsem si musel uvařit nový životabudič. A taky mi ustlala, jako by snad nebyla spokojená s mým vlastnoručním ustláním, opět vyměnila ručník (jako by to bylo třeba dělat denně a ne jednou za měsíc, jak je tomu zvykem u mne doma), zametla, vyprášila kobereček vzhledu zebří kůže a přerovnala mandarinky na stole. A taky mi uklidila boty, což znamená, že buď byl zde koupený sprej „Sprcha do sprchy“ mimořádně účinný, nebo má silný žaludek, neboť je v nich dosud znát mnohahodinová cesta letadlem.Vybaven fotoaparátem a hotovostí jsem se vydal na pobřeží s cílem najít poštovní schránku (zde vlastně přesněji řečeno poštovní barel) k odeslání pohlednic, donést prťavé Němce pro ni čerstvé týden staré rakouské noviny, nafotit nějaké zdejší scenérie, přikoupit pohlednice a známky, poohlédnout se po nějakém tom suvenýru a pojíst na pobřeží, kde je bezpečno, ač se to tam hemží turisty z blízkých luxusních hotelů, ochranky hlídají jen bezprostřední okolí turistických objektů (ale spíš slouží jako dekorace, než aby něco dělaly) a policie se tam nanejvýš čas od času mihne v autě.Němka měla zrovna volno, takže jsem jí nechal tisk u hezké černošky za přepážkou informačního centra a ušetřil si tak čas, který bych jinak jistě proklábosil.Po Promenádě jsem pokračoval až k molu, co se pod ním dá tak hezky vyrovnávat poměr mezi příjmem a výdejem tekutin, ale protože jsem ráno nestihnul obvyklé množství kávy, nevyužil jsem pohostinnosti jeho pilířů a pokračoval dál.Na konci Promenády byla dnes otevřená vrata na „Orientální pláž“. Zaplatil jsem u vchodu pět randů jakožto dospělý a dostal na ně stvrzenku, takže mám potvrzeno černé na bílém, že už jsem velký, i když jsem někdy jako malý. Otevřely se mi tu nové obzory, z nichž ten nejpodstatnější byl domeček s vyobrazením panáčka. Právě se tam uklízelo (proč by ne, když jsem byl široko daleko sám, nepočítám-li pár zdejších zaměstnanců hrajících si na kosení trávy, spícího tlustého černého plavčíka a zmiňovanou uklízečku) a babča si zřejmě poupravila vojenské rčení „co je mokré, to je čisté“ na „co je cítit saponátem, to je čisté“. Chemie tam přímo trhala nos a plíce.Pak jsem si přečetl ohromnou informační ceduli – tedy ne zrovna přečetl, ale prohlédl si varovné obrázky. Podle nich se tu například nesměly odhazovat odpadky, psi sem buď nesměli nebo museli přes sebe nosit podobně jako Kristus velký černý kříž, nesmělo se stanovat, rozdělávat oheň a jeden obrázek bych si podle dvou postaviček, z nichž jedna byla černá v místech dvoudílných plavek a druhá byla celá bílá a škrtnutá, vysvětlovat buď jako že sem smí jen míšenci černých a bílých a ne čistokrevní běloši, nebo že sem nesmí dočista do čista umytí lidé, nebo že sem z nedalekého přístavu něco vypouští a to člověku rozežere plavky. Ale ne všechny obrázky byly zákazové; jeden například povoloval navštívit domeček s panáčkem a jeden domeček s panenkou (nevím, zda v duchu celosvětových konvencí nebo na základě svobodné volby toho kterého člověka bez ohledu na rasu, národnost a pohlaví). A také tu bylo povoleno rybaření, pokud si člověk u brány koupil extra rybářský lístek.Prošel jsem kolem bazénků s tobogánky pro dětičky a neplavce, postavených v duchu durbanského turistického centra, kolem podniku „Orientální občerstvení“, několika skupin různých stolků s válcovitými seslíky a bezestěnných domečků kryjících lavičky u pláže, kde byl jen písek a v koutě čtyři si hrající drobečci, a pokračoval po dlouhém molu kolem zdejšího přístavu a jachtového klubu až k majáku na samém konci. Z mola bylo možno pozorovat jeřáby, přepravující kontejnery v přístavu, prázdné přístaviště a vlak či pláže a pobřeží na opačné straně.Asi dva metry pod majákem vedl snad metr široký ochoz čnící už jen nad nekonečnou hladinou pod ním, hezky kolem celé vížky. Sešel jsem na něj po schůdcích, udělal pár kroků a rázem mi bylo jako pod kopulí "Pionýrského monumentu" v Pretorii; tedy závratné závratě až skoro šoufl. Polohlasně jsem si dodával odvahu a přitisknut ke kamenné stěně se sunul dál, až mi na levém rukávu a batohu ulpívala pochybná oranžová barva, snadno odstranitelná ze zdi a absolutně neodstranitelná ze mne. „Odvaha“ se mi příliš nevyplatila; když jsem snad po čtyřech metrech píďalkovitých pohybů zjistil, že to zkrátka neobejdu a musím se vrátit, dospěl jsem k závěru, že mám nepřekonatelný strach se prostě na tom metrovém ochozu nad hladinou otočit, byť jsem na vysoké škole byl i na vyšším můstku u bazénu a mám několik zápočtů z plavání. V letadle bych se klidně točil jako čamrda i deset kilometrů nad zemí, na českobudějovické Černé věži bych klidně běhal závody po ochozu, v New Yorku jsem snesl pohled z čelenky Sochy Svobody i kukuč z nevímkolikátého patra Empire State Building, šplhal jsem se na Eiffelovku i jel kabinkovou lanovkou na Stolovou horu nad Kapským Městem a nic a tady jsem se motal jako po třech pivech, což je pro mne destruktivní dávka. Přitisknut ke stěně jsem se tudíž pomaličku sunul pozadu zpět a vzýval všechny svaté, na které jsem si coby ateista vzpomněl, a bylo i docela štěstí, že jsem zdejší veřejné WC navštívil dříve než tento ochoz.Bez úhony jsem dosáhl vytouženého mola a – zajímavé – shora už byl ten ochoz na pohled zase mnohem širší a nezneklidňující. Vrátil jsem se na Promenádu, protože jsem s sebou neměl plavky, nudismus tu byl cedulí zakázán a v džínách se mi na dětský tobogán nechtělo, byť jinak bych se sklouznul, aby měli na trávníku dřímající dva plavčíci aspoň trochu povyražení.V uličkách nad Promenádou nebylo právě liduprázdno ani bílo, ale zdejší obyvatelstvo bylo vesměs slušně a čistě oblečeno, což dávalo možnost nafotit docela hezké scenérie se zachováním mých vlastnických práv k fotoaparátu. Pouze kolem jednoho podniku s rychlým občerstvením jsem prošel raději velice svižným krokem, poprvé za pět pobytů v Jihoafrické republice ale ne kvůli srocení podezřelých černých, nýbrž bílých existencí; nedůvěryhodným dojmem tam působili dva zjevně špinaví a asi ne zcela duševně zdraví běloši (úděsněji vypadala ona - jak se říká, o tu bych si ani neopřel kolo) a ten třetí o berlích už zdálky vypadal, že má notně zkrvavený či odpornou červenou vyrážkou posetý obličej, takže kontakt s ním by mohl skončit v Čechách na kožním nebo infekčním oddělení. East London je prvním jihoafrickým městem, kde podle mého pozorování dosud početně vedou bílí žebráci nad černými v poměru 3:2.Cestou z kopce jsem v malé suvenýrárně nakoupil u postarší paní původem z Anglie, co znala Prague, Budapest a Vienna, ale neznala sčítání do 314 randů, něco suvenýrů a pohledů se známkami, v Kvíkšpáru limonádu a párky a jal se kochat na trávníku vídeňským párkem s (blankytnou) oblohou, než jsem náhodou zřel nálepku o trvanlivosti tovaru do 29. června. Čili týden prošlá uzenina, naštěstí podle ceny zřejmě ze sóji, která toho jistě vydrží víc než maso. Takže až budou černí chudáci prohrabávat koš na odpadky, kde celé balení skončilo, budou v sedmém nebi a nají se dobře celá jejich bezprizorní rodina.Zklamal mne také černý prodavač suvenýrů na promenádním chodníku; jestliže dosud ve všech jihoafrických městech platilo, že jsou u „chodníkářů“ ceny lidovější než v obchodech, ať již rovnou, či proto, že mi „sleví, protože jsem jim sympatický“, tady byl pravý opak pravdou; ceny dřevěných věcí podle mého odhadu řádově zdvojnásoboval a za tři korálkové figurky, o které bych snad měl zájem, chtěl celých sto randů, byť za jednu takovou bych u Angličanky na kopci dal dvanáct a v ostatních městech, kde jsem dosud byl, osm až patnáct. Tak jsem ho otevřeně, ale pro jistotu česky, poslal někam a anglicky řekl, že nejsem blb a nakoupím jinde, protože jeho argument, že „je to i s cenou dopravy sem“ u mne neuspěje. Sebral jsem se a šel pryč, nedbaje jeho volání, že se nějak dohodneme. Ať si to prodá zbohatlíkům z místních hotelů, líným zajít do obchodu na kopeček a porovnat ceny.Vrátil jsem se s úderem půl páté a do večera psal paměti, pohlednice a díval se v televizi na afrikánské a ještě jakési totálně cizojazyčné zprávy, neboť anglické jsem opět prošvihnul. Takže jsem zvěděl, že se černí perou s policií u Kapského Města o silnici, ropa balancuje kolem šedesáti dolarů, South African Airways za uplynulý rok vydělaly kupu peněz a pan prezident Mbeki kohosi pozdravoval při příležitosti zvolení. 7. 7.Dnes ráno mne hodinky dokázaly probudit, ale byl to pro ně takový výkon, že začaly únavou mírně zhasínat. Což většinou znamená, že buď se po odpočinutí vzpamatují, nebo záhy definitivně zhasnou. Raději bych první z těchto variant, protože mé druhé hodinky budík nemají a mohl bych tudíž zmeškat všechny zbývající snídaně.V budově jsem asi zůstal sám, soudě podle toho, že jsem venku neslyšel žádné kecaly a na přilehlém parkovišti byl jen zametající černý stařík pracující pilněji než leckterý evropský mladík.Po vzpruze (dal jsem si před dveřmi cigáro a než jsem stihnul vypít kávu a jít na další nikotinek, někdo vysypal popelník nebo se alespoň zásobil vajgly, aby měl něco k pokouření) jsem se vydal na snídani a kvůli mé ranní loudavosti tudíž už nestihl posnídat s hosty z Pákistánu, kteří právě odjížděli. Takže ten poměrně mladý chlap, co se včera u mého pokoje plaše sháněl po recepci, nebyl Ind, ale člověk z druhé strany barikády. Doufám, že ne kvůli němu včera odjel soused - Ind.Po kontinentální snídani (proč se jí vlastně říká kontinentální, když rozhodně není velká jako kontinent?) jsem prostudoval mapu Východolondýnska a nalezl cestu do dvou obchodních center s poštou, kam je záhodno zajít. Bližší bylo asi čtyři kilometry daleko, ovšem pošta byla kdesi v sousední ulici (a kdo ví, jestli poštovní úřad, přepážka v nějaké úřední budově či pultík v rohu nějakého obchodu, jak tu bývá zvykem?), to vzdálenější bylo to, kam mne nedávno zavezl pan domácí, asi sedm kilometrů daleko. Uvidíme, kam dojdu; rozhodně ne k nejbližší poště kousek nad Promenádou, obklopené bandou sice ne nebezpečně vyhlížejících, ale rozhodně ne čistých či pouze prací umazaných a zdravých existencí, od kterých by bylo možno očekávat všechna zdravotní rizika, na něž upozorňuje naše ministerstvo zahraničí a z nichž je žloutenka zřejmě to nejpřijatelnější.Po snídani tu vypukl úklidový den; majitelé realit vynesli k silnici černé plastové pytle s odpadky a jak jsem včera viděl v sousední čtvrti, projede ulicí popelářské auto a černoši do něj budou z několikametrové vzdálenosti ty pytle házet a neoficiálně soutěžit, komu se z toho za letu vysype víc na zem.Dříve než popeláři se ale na ulici začali rojit černí jedinci, studující, co z těch pytlů lze ještě účelně upotřebit. U našeho domu kramařil jeden, který zjevně ještě neklesl na úplné dno – v odpadcích se nehrabal přímo na místě, ale nosil si pytle jednotlivě za palmu, tam je prohrabal, znovu sbalil a vrátil na místo. Nebo možná nebyl až tak docela spořádaný a skrýval své aktivity před odpadovou mafií, která už si zdejší asfaltku rozdělila na sféry vlivu a odpadkové pytle patří vyvoleným?Vyrazil jsem na výlet opačným směrem než dosud, čili od vody do kopečka. Bylo totiž třeba v první řadě najít důvěryhodnější poštovní barel než ten v postranní uličce nad oceánem obklopený pochybnými existencemi, které by mohly po vzoru československých socialistických podnikatelů v oboru dopravy vybírat dírou pomocí drátu obsah a šmelit se známkami z druhé ruky, sehnat nové pohledy, ovšem už jen pár pro nejbližší příbuzenstvo a pseudopříbuzenstvo, pokud možno ještě vyměnit nějaký ten peníz a pokochat se novými černými tvářemi.Podle mapy jsem si sepsal na papírek směr na první obchodní centrum a poštu; mělo se jít nahoru „Mekžanetkou“, pak rovně pokračovat po Burnett Road, na konci zahnout kousek doleva a hned zas doprava a po Andersonově a Čtvrté ulici až k široké a nepřehlédnutelné Lukin Road, kde bylo podle mapy obchodní centrum (pochopil – li jsem dobře mapové značky a nešlo třeba o skládku nákupních vozíků) a v uličce za ním pošta.Obchod jsem našel snadno, neboť má pan domácí zřejmě pravdu, že půlmilionový East London je takové malé městečko, kde se nelze ztratit, ovšem poštu jsem za ním nenašel. Inu můj tradiční problém – já a jihoafrické pošty se zrovna nepřitahujeme.Přešel jsem tedy na variantu dvě, totiž jít až do šoping centra, kam mne onehdy zavezl pan domácí a zpět přivolaný taxík. Znamenalo to pokračovat po Lukin Road (o které jsem dlouho nevěděl, zda je to ona, protože si tu se značením delších ulic zas moc hlavu nelámou a prsknou prostě jednu ceduli na začátek, jednu na konec a ojediněle nějakou mezi to) až na její konec, tam doprava po Union Avenue, po ní na navazující a doprava zahýbající Beach Road a po navazující Devereux Avenue už pak jenom kousek k nějakému vchodu.Cesta byla vcelku příjemná; ani zima jako v Johannesburgu, ani horko jako na Krétě, prostě sluníčko a přijatelných zimních dvacet až pětadvacet stupňů nad nulou. Co víc si přát? Vlastně pár přání by bylo: aby Lukinova silnice byla lépe označená, aby se Lukinka a Union Avenue křížily jako na mapě a nevetřel se mezi ně ještě kus Oxfordské ulice a aby byla Beach Road označená tak dobře, že bych ji postřehnul a nedivil se, že jsem ji bez povšimnutí celou přešel a najednou se ocitnul přímo na Devereuxce. Ale to jsou pro cestovatele s alespoň mírným sebevědomím maličkosti.V obchodním centru jsem se zaculil na Indku v Informacích a ona na mne (zřejmě si mne zapamatovala, protože k ní asi nechodí až tak moc lidí s okopírovanou stránkou telefonního seznamu a prosbou o zavolání taxíku domů), strávil půlhodinu výměnou peněz v bance, neboť napřed byla dlouhá fronta a pak relativně mladá bílá úřednice, která prý ještě nikdy neviděla eura a zjišťovala po okolních přepážkách, co jsou ty papírky zač, a nakonec jsem prolezl obchody, abych zjistil, že je to podnik pouze pro Jihoafričany, neboť domorodec tu našel vše, co je k životu nebo aspoň živoření potřeba, zatímco turistického artiklu tu bylo asi jako v Penny Marketu u nás. Pohlednic pomálu a navíc převážně uměleckých a ne turistických, suvenýry omezené na různé převážně celosvětově unifikované cetky pro fintilky a oblečení a sportovní potřeby s nápisy South Africa či místními ornamenty a nějaká ta keramika. Prostě Londýn, akorát že Východní. Takže jsem tu jenom hodil pohledy do schránky, s balíčkem stovek v kapse chvíli e-mailoval s Evropou, pak si dal laciný obložený rohlík s plátkem šunky a fůrou hořčice, která mi při konzumaci na chodníku samozřejmě upadla na bundu, tričko a kalhoty, koupil si mléko příjemné ceny a neurčité příchuti na cestu a vydal se zpět, neboť bylo už půl druhé, kolem šesté padá tma a těch čtyři a půl hodiny bylo pro cestu zpět akorát – hodina a půl chůze a tři hodiny rezerva na hledání ztraceného směru či černocha, který by mne popadl za ruku a odvedl před můj domeček.Kupodivu jsem ovšem nezabloudil a mohl se tudíž ještě stavit v houfu obchůdků na půli cesty, kde se nabízí vše možné, od hraček přes krmivo pro lidi a jinou domácí havěť, počítače, mobily, benzín, motocykly a plastové zboží a košťata u chodníku až po chlast a po vystřízlivění rozhřešení v protějším maličkém kostelíku. Během cucání zdejšího nanuku, černého v bílé čokoládě s oříšky (inu, opačná polokoule, opačně užité barvy), jsem samozřejmě lelkoval kolem a našel tu poštu, co jsem předtím nenašel. Že by ji tu rychle postavili, zatímco jsem se vlekl do dáli? Červený poštovní sud mi stál vyzývavě v cestě, nebylo do něj ovšem bohužel co hodit, neboť veškerá korespondence už ležela jinde. Až zítra půjdu Radce poslat další pohled, vsadím se, že tu blízkou poštu zase nenajdu.Domů jsem přišel s písní na rtech, narovnal si pokřivenou páteř a protože bylo dosud světlo, vydal jsem se ještě na procházku po blízkém okolí.Cestou k pláži jsem na stejném místě viděl opékající černochy, na stejném místě lenošící cestáře a u stejného plotu poblíž firmy Mercedes-Benz se opět slovy klasika „kumulovaly kumuly“, ale dnes neEast London
Pátek, 4.05 | 20:54
Viktor Pondělík
Komentáře k článku Název diskuze
Počet komentářů: 0,
poslední komentář: