Pretoria
Pátek, 4.05 | 20:51
Tak jsem počtvrté a zřejmě naposledy vyrazil mezi mé milované jihoafrické černoušky, běloušky, křováčky a jejich více či méně barevné míšence, poměrně hojné vzhledem k u nás rozšířeným fámám o rasové nepřílišné toleranci. Ne že by mne snad tyto kraje přestaly lákat, ani jsem nenalezl zjevně plnohodnotnou náhradu, ale zdejší obyvatelstvo se zmohlo pouze na čtyři velkoměsta, kam lze z Evropy bezproblémově doplachtit a kde lze oprávněně očekávat evropský (nemyslím ale východoevropský socialistický) standart za neevropské ceny. A jezdit na venkov, kde sloni dávají dobrou noc, se mi přece jen příliš nechce, zejména poté, co jsem se kdysi dočetl, že od komárů lze chytit malárii, schová-li se před nimi člověk do stojaté sladké vody, nahlodá ho bilharzie a nezblajzne-li ho krokodýl, došlápnou si na něj nosorožci, jakmile si zapálí.Po nádherném, ale deštivém Kapském Městě, vyprahlém horkostudeném Johannesburgu a afroindickém Durbanu přišla tudíž na řadu Pretoria, ležící co by zlatým valounem dohodil od Johannesburgu. Město pojmenované po svém zakladateli - pánovi, který se proslavil tím, že byl synem vojevůdce a státníka (vida, i tady záleželo na tom, nakolik angažovaný byl tatínek), dříve nesčíslněkrát kritizované za to, že nepečovalo o svou jistou většinu tak jako my o svou jistou menšinu. Město, kde prý podle mých kolegyň nedávno jezdily tanky, aby zajistily pořádek; ale já viděl za celou cestu tank pouze jeden, a ten ještě navíc stál u našeho ruzyňského letiště, měl nápis POLICIE a šlo snad o odložený nefunkční vrak od Svobodné Evropy. Dostat se do jihoafrické metropole nebyl žádný problém; cestička k Johannesburgu známě se vine, hezčí je, krásnější, než všechny jiné, no a najít na „jeníkohradeckém“ letišti taxikáře, třímajícího ceduli s nápisem Viktor Pondelik a najatého domácími k tomu, aby mou v letadle rozsezenou tělesnou schránku dopravil na místo určení, bylo podstatně jednodušší, než ve skrumáži kolem pásu najít mé zavazadlo. Řidič – John Tennant – mne udivil svou bělobou. Podle e-mailu od ubytovatelů se o mne měla postarat taxislužba TOKOLOGO a pod tímto názvem bych čekal černého divocha s kostí v drdolu a ne někoho bělejšího než já po pár krátkých procházkách na slunci. Ale i když byl bílý, byl na mě hodný; nechal mne i posnídat před letištní halou nikotinku (i když těžko říci, jestli to byla pouze jeho dobrá vůle, protože on mnou vytoužené pauzy využil k odstranění disproporce mezi příjmem a výdejem tekutin), pak mne provezl městem, ukázal mi, kde je milionářská čtvrť, kde chodil do školy, kde je jedna ze zdejších univerzit, kam se odtud chodí odreagovávat studentky, kde se dají vyměnit peníze a kde se tyto dají následně rozfofrovat. Zřejmě byl najat na to, aby mne zabavil do dvanácti hodin, kdy se začínají ubytovávat noví hosté.Pak mne zavezl do mé zdejší rezidence Ciara Lodge. Lodge je podle mého slovníku domek, což by odpovídalo, ciara však ve slovníku není a podle četných vyobrazení na stěnách či přívěsku na klíče mohu tudíž jenom usuzovat, že se jedná o něco jako křepelka, tetřev nebo tlustá slepice. Čili zavezl mne do mého slepičího domku, neboli kurníku. Paní domácí, která mluvila anglicky desetkrát rychleji než já jsem vnímal, mi přidělila prostřední dřevěný domeček s tlustou slaměnou střechou, dvěma postelemi, skříní, stolem, mramorovo-dřevěnou kuchyňskou linkou, dvěma proutěnými křesly, televizí, nočním stolkem, třemi lampičkami, dvěma obrazy s drůbežími motivy, hromadou různorodých polštářů, koupelnou s okrouhlou rohovou vanou a hasicím přístrojem, který zaujímal výsostné místo u dveří, aby byl snadno dostupný, až zapomenu vypnout plynový sporák či karmu a při odchodu nedostatečně uhasím cigaretu. Skautík, tramp či romantik by zaplesal; srub mezi dvěma podobnými sruby u rovněž dřevěného domu, před ním trávník, vpravo bazén, vlevo přístřešek se stolem pro garden party, v pozadí stromoví a dva malí chundelatí psíci, vyhýbající se mému domku od chvíle, kdy jsem se po sedmadvacetihodinové cestě v jejich blízkosti konečně zul. A to vše za šest stovek na noc, neboli o polovinu levnější, než má minulá ubytování v těchto končinách.Během dne jsem nakoupil v relativně nedalekém obchodním centru takřka vše, co potřebuji k tomu, abych mohl ve zdejších končinách fungovat: dvě banánové bábovky, pytlík sušeného masa, vídeňské párky, mléko, chleba, džus, pět pohlednic a dvě tradiční čokolády. Nesehnal jsem pouze mapu Pretorie, neboť v papírnictví měli jedinou a to pouze v knižním vydání o asi padesáti stranách a ve formátu větším než A4, která byla přece jenom moc těžká na to, abych se s ní vláčel na každou procházku.Vybaven tímto vším jsem se usadil na seslík na verandě mého domečku a jal se nasávat zdejší atmosféru a erární kávu. Bylo pozdní odpoledne, venku na zdejší poměry mrzlo a černý dlaždič, spravující příjezdovou cestu, se řádně oháněl, aby v montérkové bundě a dvojích kalhotách, z nichž ty horní mu neustále padaly, při těch pouhých čtyřiadvaceti stupních nad nulou nezmrznul. Polovina majitelovic potomstva v podobě otráveného puberťáka se zmrzlinou a snad desetileté dcery se záchvaty chechtavosti hrála na palouku fotbal, nejstarší synek v recepci cosi kutil s počítačem, čtvrté dítko bylo neznámo kde a páté se zjevně úspěšně chystalo na brzký příchod na svět. Domácí tedy sotva před někým utají, co dělají po nocích. Psi se prali na trávníku o páníčkovu rukavici, sousední hosté se slunili u bazénku (podle počtu svršků nebyli zdejší a považovali tuto teplotu stejně jako já za letní) a přes zeď se ozývalo zvonění zvonů nedalekého kostelíku. Stejně jako před dvěma lety v Johannesburgu se i tady po páté hodině dost náhle setmělo, začal fičet vítr a teplota klesla na úroveň, kterou bych i já označil za zimní. Chudáček olejový radiátor si v domečku užil…Sotva se mi podařilo udělat v místnosti trochu teplo, vydal jsem se smýt ze sebe prach cest. Poté, co jsem ze sebe udělal skrčence, se mi podařilo nasoukat do vany; široká byla sice na rozdíl od té johannesburské dost, ale dlouhá nikoliv, takže se v ní mohli pohodlně uvelebit pouze jedinci z diktátorských zemí s notně ohnutou páteří. Pozitivní na ní bylo to, že byla hluboká a k základnímu vybavení patřila i pěna do koupele, takže jsem si mohl hrát na koupel v šampaňském. Ještě kdyby mi sem tak dali plovoucí umělohmotnou kachničku…Umyt jsem padl na postel, zjistil, že v notně zrnící televizi dávají prd a navíc ještě jenom v afrikánštině, a tudíž jsem využil volného zbytku večera k přečtení si letos prvních českých novin, které jsem si nafasoval v Německu jako bezplatný prezent od Lufthansy. České politické čachry v nich uvedené ale byly natolik poutavé, že kdybych nad nimi neusnul, dal bych přednost i té afrikánské televizi. Po dvanáctihodinovém spánku, přerušeném jen třikrát zimou, dvakrát žízní, třikrát antižízní a jednou sluncem, jsem se už kolem deváté hodiny vysoukal z postele, která měla chlupaté prostěradlo vzhledu srsti zdejších hlídacích pejsků. Doufám, že si tady ten párek psů nevydržují jen proto, aby jejich štěňata stáhli a podložili jejich sešitými kožkami líné hosty.Slunce už bylo vysoko na obloze a černý nádeník nízko na chodníku. Posnídal jsem a la Budějovice (kofein obložený nikotinem) a vyrazil opět po živinodárné stezce Louis Trichardt street – Cunningham Street – Waverley Plaza, neboli nejbližší cestou k oblastnímu obchodnímu centru, abych si ji dobře zapamatoval a nemusel tu používat plánek, který mi namaloval mladší ze synů pána a paní domu. Cestou se mi podařilo zjistit, že široko daleko vysoko žádné jiné papírnictví než to včerejší není, i smířil jsem se s tím, že si přece jenom budu muset koupit tu knižní mapu města, neboť na rozdíl od Johannesburgu tu nemají u domů černé ochranky, ochotné vzlykajícímu zbloudilému turistovi zavolat taxíka. Hazardéři; nikde žádní ozbrojení hlídači a leckde ani plot z ostnatého drátu pod elektrickým napětím. Všude jenom cedule, že „tady to hlídá bezpečnostní služba ta a ta“, „pozor na psa“ (zpravidla se jedná o zakrslíka, na kterého si člověk musí dát pozor, aby ho při vstupu ležícího na trávníku nezašlápnul) a nanejvýš nějaká ta kamera či siréna poplašného zařízení. Ale běda. Tu mapu už neměli. Zřejmě se dřív rozhoupal nějaký jiný turista nebo ji vyhodili jako neprodejnou. Vrátil jsem se tedy pouze s batohem potravin v ceně přes sto randů, kvůli kterým pak budu doma muset týden hladovět, abych se zase vešel do kalhot, a přes poledne si dopřál siestu na trávníku u obložené mísy (párky obložené sušeným masem pod slunečnou oblohou). Pán domu ve společnosti jednoho bělocha a jednoho černocha zatím natírali sousední domek a budovali do něho podzemní chodbu. Docela hezky jsme s panem domácím poklábosili, ale zvěděl jsem pouze, že měl tři dni dovolené, která mu propršela, že popelnice je plná a zítra ji vyvezou a že ten výkop nebudou katakomby, ale že tudy povedou plyn i do sousední chatky. Byť se snažím v rámci možností o jazykové sebezdokonalení, v této lokalitě si nějak nerozumíme; na rozdíl od nedalekého Jeníkova Hrádku se tu mluví snad jen afrikánsky a to je řeč, které lze nepatrně rozumět pouze v psané podobě. Po poledním klidu jsem se vydal znovu stejným směrem, nezastavil jsem ale u obchoďáků a pokračoval pořád dál, až na konec Cunninghamovy ulice, což zabere rychlou chůzí přes hodinu tam a totéž zpět. To jsem si tedy vybral místo pro dovolenou… Mám pocit, že kolem Cunningham Street leží všechny základní školy, co jich v Pretorii je. Snad kolem deseti školních budov, hřiště, skotačiště a jiné přináležející objekty nepočítaje. A to v Mladé frontě psali, že by se člověk měl o dovolené zdaleka vyhnout své profesi.Cestou zpět už mne opět začala po johannesbursku pálit kůže, využil jsem tudíž snad poprvé svou před čtyřmi roky z New Yorku importovanou kšiltovku a navzdory horku navlékl i šusťákovku, která pamatuje ještě má dětská léta. Abych případně neuvedl v rozpaky zdejší lékaře, kteří by mohli být zmateni úpalem v zimním období, koupil jsem si cestou zpět i nanuk, jedinou to věc svého druhu, která se zde vyrábí v menším balení než pro pět osob, a děkoval v duchu za absenci vos, když jsem se jím notně upatlal.Vrátil jsem se krátce před zdejším časným setměním a v záři zapadajícího slunce pozoroval, kterak pokračuje výstavba plynovodu k sousedům. Nutno uznat, že ačkoli se protáhla přes půlnoc (byla sobota a pan domácí to chtěl stihnout, aby v neděli nemusel nic dělat; jak nepochopitelné!!!), byla notně úspěšnější než stavba plynovodů sovětských či postsovětských. Ještě když jsem usínal, ležel pan domácí v bundě a kraťasech na zemi a cosi tam montoval. Na dnešek jsem si naplánoval poněkud delší výlet; z mé „drůbežárny“ až někam do oblasti zdejší zoologické zahrady s akváriem. Čili jednu z cest, která je vyznačena na firemním prospektu Ciara Lodge a která podle tohoto plánku trvá snad deset minut jízdy autem. V mém případě tedy dvě hodiny pěškobusem tam a dvě zpátky, pakliže ovšem nezabloudím, neboť v takovém případě je tento čas delší nebo kratší, v závislosti na tom, hledám-li zoufale správný směr či vyžebrám-li na někom zavolání taxi.Cesta tam se jevila vcelku snadnou, skoro by se podobala výletu po New Yorku: podélné ulice se jmenují po někom a příčné jsou pouze očíslované, což dost zjednodušuje zapamatování směru; pouze ty zdejší mají na rozdíl od těch amerických zatáčky, takže člověk musí dát pozor, aby z jedné pojmenované nesešel na jinou pojmenovanou.Po pár krocích Trichardtovou ulicí jsem tudíž zahnul na Dvacátou třetí, doprava po Hertzogově až ke křižovatce s Devátou ulicí. Devátá mi byla málem osudová, prostě proto, že tam nebyla; byla tam Jedenáctá, Desátá a pak nějaká, co si nepamatuji, ale jmenovala se přibližně Werwolfova. A ta pro změnu nebyla na mém orientačním plánku.. Pokračoval jsem tedy po Hernajsově… totiž Hertzogově… ještě o kousek dál a dostal se tudíž až na ulici Voortrekkers, která na mojí mapce byla až za neexistující Devátou. Tam jsem odvolal svůj dosavadní názor, že je Pretoria neuvěřitelně bílé město; jestliže až na konec Hertzogovy to byl jeden stylový domeček vedle druhého a běloch na bělochovi, Voortrekkerská byla v podstatě průmyslově-obchodní zónou, kde se buď prodávaly barvy, auta, pohonné hmoty, alkohol a na jednom místě asi i docela lehké ženy (nevím, co jiného si představit pod pojmem „Obchod pro dospělé“ za neprůhlednými skleněnými stěnami), nebo se tam něco budovalo, a počet černých tváří několikanásobně převyšoval počet těch bílých. Přímo na ulici ale nikdo ze „snědých spoluobčanů“ nepůsobil vizáží vyvrhele – většinou šlo o černé hlídače obchodů, snad jakési úředníky, babči v nedělním oblečení a pár harantíků. Většina tmavého obyvatelstva byla koncentrována až v parcích u konce Voortrekkerské ulice, kde se oddávala nedělní polední siestě. A nikde ani jeden černý žebrák!Došel jsem až na konec této ulice a pak ještě kousek pokračoval, čímž jsem se ocitl až u Pretorijské akademické nemocnice a kupodivu i u Pretorijské univerzity, zřejmě však jen u nějakého detašovaného pracoviště s informační cedulí v pěti jazycích, neboť podle mého plánku je univerzita řádově pět až deset kilometrů daleko.Opodál jsem si zpoza mříží prohlédl místní „autobusové nádraží“ pro černošské taxíky kombinované s tržnicí, vrakovištěm a diskusním fórem, a pak se zvolna obrátil, neboť na horizontu ve směru chůze už se rýsovaly jen výškové budovy, mezi nimiž již nelze doufat v nalezení opuštěného zákoutí prahnoucího po troše té mé závlahy.Někde poblíž křižovatky se Soutpansbergskou ulicí jsem zanechal ranní kávu u oploceného hřiště další zdejší základní školy; nikdy bych nevěřil, že mi může školní hřiště poskytnout tak příjemný pocit. Měl jsem tak uvolněný pocit, že jsem se, aniž bych tušil jak, ocitl místo na Voortrekkerské ulici na jakési podobně znějící, ale jiné. Nic nebylo ztraceno – stačilo by bývalo vrátit se rovně pár set metrů a najít místo, kde se stala chyba a správně odbočit. Ale úměrně narůstajícímu počtu mých návštěv Jižní Afriky a úměrně tomu, kolikrát se mi podařilo zapomenout a znovu se doučit mých třináct lekcí angličtiny pro samouky, stouplo i mé sebevědomí a tak jsem se místo návratu raději obrátil s prosbou o radu na dva bílé a relativně málo brutální motorkáře. Byli hodní a poradili mi, že jsem pouze na paralelní ulici, po které dojdu do Hertzogovy taky. Stejně jsem ale raději přešel na Voortrekkerskou, neboť na tamté bylo potřeba projít pod mostem, na němž stál houf černé omladiny a české zkušenosti varují, že v takovýchto případech lze očekávat shůry v nejlepším případě plivanec.Úspěšně jsem prošel až na křižovatku s Hertzogovou ulicí a zmožen žhavým zimním sluncem se uchýlil do zdejší malé samoobslužičky jménem MEAT KING (maso z krále), kde černobílé duo (černý strážce a bílá pokladní) prodávalo chleba, dorty, koření, nápoje, sýry, cigára a zeleninové konzervy. Dlouho jsem volil mezi nezvykle drahým ochuceným mlékem a ještě nezvykle dražšími limonádami, které tu tolik stojí zřejmě proto, že tu jsou ždímány z ovoce a nikoliv jako u nás vyráběné pomocí pochybných chemických procesů. Nakonec jsem zvolil nápoj TROPIKA, skládající se z filtrované vody, lyžařského medového mléka (skimmed milk), kančího cukru (cane sugar), ovocného džusu, stabilizátoru, citronové a sodné kyseliny, přírodou identifikovaných chutí a vůní (nature identical flavourants), prezervativů a jiných neidentifikovatelných složek, a aby neřekli, že jsem stejně jako Cimrman drobný škudlil, přidal jsem k tomu ještě obligátní balení „rudých vídeňských párků“.O dvě ulice dál jsem si dopřál odpolední klid a la černoch; nevedou tu lavičky a i zastávky městské hromadné dopravy (jaký to unikát – zde mají i městské autobusy a nikoliv pouze černošské taxíky) jsou pouze k stání, tudíž jsem si na poklidném nároží našel psy neoznačkovaný kámen a rozvalil se na něm, abych za pozorování okolojezdících aut zkonzumoval svůj denní příděl živočišných bílkovin. Než jsem stačil prosoukat všechny párky krkem, přiřítilo se odkudsi osobní auto a drze vjelo do protisměru na mojí straně silnice. Inu – ženská za volantem. I když tahle by měla umět jezdit, neboť byť vypadala velice mladě, byla v zelenohnědé uniformě a podle nárameníků patřila k něčemu obecnímu, což jsem nedokázal přeložit. Prostě obecní inventář. Vystoupila a vnesla zmatek do mé duše. Napřed vyzvídala, odkud že jsem, pak mi mávala před očima desetirandovkou a ptala se, jestli nechci na jídlo, a nakonec se zeptala, jestli může, a než jsem se vzpamatoval, objala mne a ojela (bohužel jen rukama od ramen do pasu). Snad mi Radka odpustí – napřed jsem spal s černoškou v letadle z Frankfurtu až do Johannesburgu (ale skutečně jen spal, neboť jsem si vzal místo viagry prášek na spaní) a teď tohle a dokonce za bílého dne a na ulici. Ovšem pak mi to vysvětlila – prostě to byl její rajón a z okolí přišla hláška, že se tam vyskytuje neznámá existence. Tak zvané sousedské hlídky, kdy v jednom kuse někdo šmíruje majetek svůj i sousedovic a hlásí, co se kde neobvyklého šustne, zafungovaly spolehlivě. A nutno podotknout, že je to nejlepší způsob, jak užitečně zapojit obecní drbny, které by jinak stejně jako u nás akorát tak pomlouvaly někde na pavlači.Zamávala mi a odjela a já pokračoval domů, nyní již bez potíží, neboť 23. ulice, kde jsem měl odbočit, byla prokazatelně mezi 22. a 24. ulicí a nedala se nenajít. Po pár desítkách metrů jsem ještě jednou vzbudil zájem u okolojedoucího vozidla, a sice u nejstaršího z mladých z rodiny domácích, co se vezl na zadním sedadle a hlasitě mi máváním dával najevo, že mne zná, a pak už mi dali všichni pokoj.Domů jsem dorazil kolem půl třetí, nakrmil psa chlebem a sebe napojil mangovým nápojem z krabice a nadělal pár snímků mého „malého království“.Než jsem stačil popsat svůj pouliční „bezpečný sex“ v pamětech, setmělo se a pan domácí v saku s kravatou (prý se chystal do města, snad truchlit nad končícím víkendem) mi cestou k autu přinesl několik prospektů o Pretorii, které zřejmě extra pro mne vyzvedl někde v turistickém centru, vzhledem k tomu, že v den mého příjezdu žádné neměli. Po holení a s ním souvisejícím nedobrovolným „dárcovstvím krve“ jsem je detailně prostudoval; nebyla v nich bohužel žádná mapa města, potěšila mne však uvedená adresa kanadského velvyslanectví. Zítra jim napíšu nelichotivou pohlednici. Cha, cha. Dnešní ráno se zrovna příliš nevydařilo. Když jsem se ve čtvrt na deset probudil, byla v domečku i venku docela slušná zima. Venku proto, že bylo zataženo jako v Kapském Městě, a uvnitř proto, že jsem zřejmě celou noc naplno puštěnými kamínky vyhodil jističe. Ranní kofein jsem si tudíž musel uvařit na plynu (snad jsem ho dobře vypnul – veřejnost by mohla případnou explozi budovy jako vždy přičíst na vrub mezinárodním teroristům a nerad bych, aby tito kvůli tomu měli popotahovačky) a obléknout jsem se musel jako na podzim na chalupě na Žlábku. Během první ranní cigarety, sloužící mi jako aperitiv před kávou a další cigaretou, přišla nejprve černá posluhovačka v červeném plášti s bílým lemováním, bílých ponožkách, teniskách a šátku, ve věku tak mezi třicítkou a šedesátkou, vyzáblá ve srovnání se svou johannesburskou kolegyní (jen asi tak dvakrát širší než já). Proběhla s mým svolením místnost, koukla na podlahu a dřez, omrkla ustlání a vanu a když se takto ubezpečila, že nejsem čuně (jsem, ale nedávám to najevo), aspoň mi vynesla koš.Jak jsem zjistil, jsme si s ní velice podobní, aspoň co se komunikace týče; když rozumím, reaguji, když nerozumím, tvářím se, že rozumím a nahodím grimasu podobnou té, kterou má mluvčí. Gramaticky dokonale a se správnou výslovností (připravil jsem si to předem se slovníkem) jsem jí vysvětlil, že mi nejde elektřina. Ona že prý „ano, rozumí“. Cvičně jsem před ní zacvakal vypínači. Podívala se na mne, co blbnu, pak si všimla nereagujícího lustru a došlo jí to. Odběhla tedy zavolat někoho fundovaného. Přišel poslední ze synů domácích, snad tak dvanáctiletý, a začal si hrát s jističi – se stejným úspěchem jako prve já. Odběhl tedy domů zavolat taťkovi a záhy se poučen vrátil. Úspěšně jističe nahodil, lampičkou mne ujistil, že už to opět funguje a zaškolil mne, že se páčky musí napřed dát dolů, pak máčknout na čudlík a dát je nahoru, včetně toho, co byl dole od mého příjezdu, aniž by mi to nějak vadilo.Při přesnídávce v trávě mne přepadl sousední host, rovněž zdejší afrikánskofonní občan s tváří podobnou mému bývalému vysokoškolskému spolužákovi Jardovi Dalíkovi, tomu, co – neklame-li mne paměť – pětkrát neúspěšně absolvoval první semestr budějovické pedagogické fakulty. Čímž rozhodně nemám v úmyslu tohoto pána odvedle diskreditovat. Ukazoval mi něco na kole svého auta a vytušil jsem, že buď ztratil jednu matici, poškodil ji nebo potřeboval klíč na její utažení/povolení. Bylo to vlastně jedno, co po mně chtěl, stejně bych mu nemohl a neuměl pomoci. Takže si odchytil chudáka Agemovic synka a za účasti celé rodiny pak cosi kutili. Vzhledem k tomu, že kolem jedenácté hodiny tím autem odjeli, zjevně to kolo nechtěli ukrást. Nebo že by chtěli, ale přestalo je to bavit a nakonec ukradli místo kola celé auto?Počasí bylo zpočátku pošmourné a i když nakonec přece jen vykouklo slunce, fičel vítr, takže by (jak nezvyklé v těchto končinách) tu člověk zmrznul i kolem jedenácté, kdy už v nedalekém Johannesburgu bývá přes dvacet stupňů a mrznou tam akorát místní. Vyrazil jsem tedy jen do „Vejvrtka šupák centra“, kde jsem již včera viděl poštovní úřad, schovaný v koutečku a ještě za rohem, snad aby si ho nikdo nevšiml a zbytečně úředníky neotravoval. U bílé paní za přepážkou, která působila rakouským dojmem (solidní, vcelku příjemná, ale vizáží studený čumák), jsem si koupil pětačtyřicet známek na pohlednice do Evropy – a bylo to v této zemi poprvé, kdy jsem prodávající podobným požadavkem neuvedl v úžas. Pak jsem k tomu v nedalekém obchodním centru v snad jediném monopolním místním papírnictví koupil ještě čtyřicet pohlednic k těm pěti, co už jsem tam koupil dříve (prodavačka si se mnou povídala, ale její znalost dvou nejfrekventovanějších místních jazyků jí byla prdlajs platná), a vydal se zpět domů, abych se věnoval své korespondentské vášni. Jestliže cestou na poštu a do papírnictví jsem ve své bundě, pamatující tuším ještě konec mé základní školní docházky, docela mrznul, cestou zpět už jsem ji propotil; Pretoria asi chytila virózu, když jí tak nečekaně stoupla teplota.Po kofeinu na účet majitelů a sušeném mase na účet můj jsem chvíli proklínal osud, neboť jsem po pouhých jedenácti dnech od poslední návštěvy u zubařky přišel o plombu velikosti čtvrtiny zubu, a pak jsem se bezmála do půlnoci věnoval psaní pohledů a především nalepování známek; opět o něco podražily, takže bylo na každou pohlednici třeba kromě nálepky, aby ji šoupli do letadla, připlácnout i tři známky: třírandovou s červenomodrobílým ptákem, co se v překladu z angličtiny jmenuje „královský rybář ze země lesů“) a čtyřicetníkovou a pětníkovou s rybami, z nichž jedné říkají v překladu „černý bar“ a druhé „paleta“. Psi domácích tuto mou činnost zřejmě vytušili a místo rozvalování se před dveřmi mého domečku zmizeli, abych je snad nezaměstnal olizováním známek, když už si zvykli olizovat mne (asi proto, že při mé zdejší rozežranosti mi na rukou vždy zůstane něco, co stojí psům za olíznutí). Teprve k půlnoci jsem se dostal do koupelny a k televizi, kde dávali alespoň na jednom kanále slušnou pohádku na dobrou noc, o tom, kterak chudý černý synek z johannesburské chudinské oblasti Soweto svou usilovnou pílí ke štěstí u Microsoftu přišel. Ráno mne probudil až budík, který si tu nařizuji proto, abych nezaspal teplou část dne, nastavený na čtvrt na deset. Na noc jsem si totiž uzurpoval i prošívanou deku ze sousední postele a kamínka nevyhodila jističe, takže jsem ve svém teplém pelechu spal jako medvěd uložený k zimnímu spánku. Venku bylo opět slunečno, ale o teple se mluvit nedalo; bylo asi těch předpovídaných devět (v noci) až sedmnáct (přes den) stupňů. Přesto jsem se po tradiční snídani odhodlal k delšímu výletu. Napřed jsem zamířil na poštovní úřad. Sice už vím o několika poštovních sudech (místo schránek tu používají něco jako červené barely s dírou z boku a černým nápisem, kdy se vybírají), ale podobné (ovšem černé) barely tu leckterá domácnost používá místo popelnic a nerad bych omylem odeslal plody mé včerejší několikahodinové práce místo do Evropy na místní skládku. Jednoduše jsem tedy balík korespondence prostrčil na poště prosklenou přepážkou pošťačce, která vypadala, že ví, jak s tím naložit. Pak jsem si u benzínové pumpy prohlédl dosud nejkvalitnější plánek této oblasti; bohužel byl pod sklem jakéhosi automatu, nemohl jsem si ho tudíž vzít s sebou. Pak jsem podnikl túru po ulici Codonia, která byla dlouhá, široká a bystrozraká (hloupnu, chtěl jsem říci rovná) a nedalo se z ní nikam zabloudit. Ovšem nijak mne nezaujala; byla to prostě ulice jako v Budějovicích někde ve vilové čtvrti, jen tu bylo o trochu víc palem, železných plotů, mříží a černochů. Došel jsem tedy jen na její konec a zpátky do obchoďáku, kde jsem poseděl, posvačil a načerpal nových sil. Pak jsem odbočil na nedalekou druhou velkou ulici s názvem Frates. Podle pumpařského plánku měla končit obchodním centrem a tudíž i kdyby se mi nelíbila, byl by aspoň její konec dobrý všechno dobré. Ale přesný opak mého očekávání byl pravdou; ulice krásná a obchoďák prachbídný. Ulice byla obousměrná, uprostřed ní rostla řada palem a po stranách se táhla řada krásných domečků uprostřed zahrad. Spousta stromů kvetla, psi se místo dorážení věnovali polednímu šlofíku a jen tu a tam se objevila na ulici líná černá nebo bílá postava, v poměru tak půl na půl. A samý lepší člověk – nikdo nežebral, pouze dvě solidní černošky (snad přestrojené členky armády spásy) se mi pokusily prodat nějakou z několika pestrobarevných kabelek. Ale já a kabelka? Prošel jsem „lučním supermarketem“; na jedné straně ulice prodávala černoška deky, matrace, nádobí a nábytek, na druhé straně šmelila trojice černochů se vším možným a opodál byla „samoobsluha“ se sortimentem tří celých a jedné nedodělané psí boudy. Pak už přišel na řadu skutečný tradiční obchodní dům – areál obehnaný železným plotem, v něm nesčíslně parkovacích míst se skoro nesčíslnými zaparkovanými auty a obrovská několikapatrová budova, napěchovaná obchody se vším, co potřebuje živočišný druh homo rozmazlenes. Měli tam i dvě banky, ale přesně podle africké logiky ani jedna neměla směnárnu. Takže co tam, když člověku šustí v kapse jenom pár uškudlených dolarů? Těším se na den, až vznikne Evroafrická unie a vznikne společná měna, třeba eurafro nebo afreuro, které nebude třeba směňovat, navíc v polovičním kurzu, než byl před dvěma lety v Johannesburgu (podle televize asi šest randů za dolar a sedm za euro). Vydal jsem se zpět a dospěl ke zjištění, že orientace v této části města je velice snadná; stačilo jít k Magaliesovým horám, což jsou zdejší jediné a nepřehlédnutelné kopečky ve směru od centra, a nešlo zabloudit. Dokonce jsem to na 24. ulici vzal zkratkou kolem pivního centra (obchod s capetownským pivem „hradní ležák“) a vylezl tudíž těsně vedle mé zahradní rezidence. Nejvyšší čas – na rozdíl od standardního Čecha nejsem pivomil a tudíž už jsem umíral žízní (typický našinec by se v „Castle-Lagerně“ zdržel a v těchto místech by pak umíral přesně opačným důvodem). Nalil jsem do sebe několik hrnků šťávy, co se má zředit v poměru 1 k 8 (a jak jsem si ověřil, tím vznikne něco jako naše ovocné sirupy, které my kupujeme v obchodech a ředíme je pak asi jedna ku deseti), kafe a čaj a v nastálém dobrém rozmaru jsem zašel ještě jednou do nejbližšího obchodního centra. Teď ovšem ne nakupovat, nýbrž porozhlédnout se, zda by se v tomto rozlehlém areálu plném různých firem nenašla nějaká taxislužba, která by mne v nejbližších dnech dopravila někam do směnárny. Nenašla. Tak buď budu muset ukecat pana domácího, až náhodou nebude pár minut kutit (buď rekonstruuje, nebo teprve dostavuje sousední domeček, takže první dny neustále ležel ve výkopu a montoval plynové potrubí, pak lakoval nějaká prkna a dnes dokonce přivezl dodávkou fošny a něco vedle vrtá), nebo se budu muset sám pokusit zavolat taxislužbu. Samozřejmě telefonem, na úrovni mých třinácti lekcí angličtiny a bez možnosti využití mého zdejšího základního dorozumívacího prostředku – rukou a grimas. Večer jsem se v televizi poučil z dokumentu, že Cape Town je ráj jihoafrických homosexuálů. Kapské Město považuji za ráj; doufám, že nejsem… Budu se muset nechat ujistit od Radky, zda jsem skutečně šestadevadesátiprocentní. Dnes jsem se probudil až hodinu po budíku. Lelkoval jsem v okolí domečku a přemítal, zda mám pokusit štěstí a vyrazit do města pěšky, nebo radši přepadnout domácí a nechat si zavolat taxi. První – má tradiční – varianta nakonec vyhrála; je totiž lacinější a skýtá i větší naději šťastného návratu, neboť dojdu-li někam podle mé skromné mapky, budu mít tu cestu vyšlapanou a trefím spíše i zpět, než když se tam dovezu a taxikář mne náhodou zapomene odvézt zpět. A tak jsem si stanovil náročný plán – dojít k Voortrekker Monumentu (česky k Pionýrskému památníku) nebo aspoň někam tím směrem. Tedy spíš někam tím směrem, neboť to znamenalo projít celou mou městskou čtvrtí, pak ještě tou sousední, centrem města a ještě o notný kus dále. A přece jenom už nejsem nejmladší a tělo zlobí; sice už mne z chůze nebolívají nohy, jak tomu bylo krátce po skončení východoevropského socialistického apartheidu při mých cestách do exotických rakouských Alp, ale už po nějakých deseti kilometrech rychlé chůze (stejně jako po pěti tisících kilometrech letu) mne začíná bolet v kříži a v jeho spodní zaoblené sousedce, takže se pak nemohu pořádně ohnout, dokonce ani kdybych potkal třeba bohyni krásy v minisukni. Vzal jsem to tedy podle bedendbrejkfesťáckého plánku po 24. ulici a následně po Fráternické, které už jsem měl vryté v paměti. Frates pak měla pokračovat Parkerovou, ale nepokračovala. Prolezl jsem pár sousedních ulic, abych se ujistil že žádná není Parkerova. A nakonec tedy zvolil pokračování po ulici Patnácté, která na Frates rovně navazovala, jevila se nejširší a bylo tudíž nejvěrohodnější, že se neztratím. Přešel jsem kolem obchodu s názvem „Bicykly pro Afriku“, kde ale místo kol měli takřka jenom motorky, přes most přes železniční koleje a kolem bandy černochů, z nichž jeden bagroval jámu a ostatní mu byli k dispozici, kdyby s tím náhodou potřeboval poradit. A na konci Patnácté se náhle Parkerova přece jenom objevila. Dál už to bylo jednoduché – na konci Parkerovy zahnout doprava na Soutpansbergskou, dojít až na křižovatku s Hamiltonovou, doleva a pak Pretoriovou doprava, až někam za ulici Paula Krugera.Na Frates se od včerejška nic nezměnilo – černí „uličníci“ seděli na stejných místech, stejně se tvářili a vypadalo to, že ze svého sortimentu dosud nic neprodali (nevypadali ale, že by jim to nějak extra vadilo, hlavně že svítilo sluníčko) a stejně jako včera se tu promenovalo jen pár černých chodců slušného zjevu (ne slušných zjevů). Na Parkerově ulici pak nebyl vůbec nikdo, nepočítám-li několik projíždějících aut a možná nějaké ty ptáky ve stromoví (nemyslím exhibicionisty), a podobně na tom byla i Soutpansbergská, na níž jen pár dělníků něco kutilo a v její části poblíž centra města stály tři černošské zárodky budoucích supermarketů v podobě stolků s rozloženým ovocem, sladkostmi a dalším neidentifikovatelným drobným sortimentem. Hamiltonova ulice začala nahlodávat můj dosavadní dojem o Pretorii coby nechutně bílém městě a ta Pretoriova mne definitivně vyvedla z bludu. Byla tam hotová černá džungle, až se mi z toho svíraly hrdlo, žaludek a konec trávicího traktu. Samá vládní budova, samý department a samé finanční centrum a před nimi davy lidí, na nichž byly bílé jen oči a zuby. Ale abych nepřeháněl – vypadalo to tu daleko bezpečněji než ve zchátralém černém ghettu Durbanu nebo v centru Johannesburgu; tady bylo přece jenom na ulicích více bílých tváří (tak jeden člověk z padesáti) a tudíž i jistá záruka, že našinec není absolutním vetřelcem z jiné planety. Navíc jsem tu potkal i několik policejních aut a jednu obří, velice kvalitně oplocenou a slušně hlídanou policejní stanici (aby se policisté cítili v bezpečí?), různé ochranky nepočítaje, takže jsem nabyl pocitu, že o můj holý život je alespoň v tento odpolední čas postaráno. A peníze byly hluboko v kapse pod bundou, stejně jako pas, a limonádu v batohu vem případně čert (nebo spíš černoch). Prošel jsem neuvěřitelně černým davem, aniž by mne kdokoliv inzultoval či praštil, dokonce se nikdo ani nepokusil mi na zádech rozepnout batoh, jako se mi to stalo přímo v obchodním domě v Cape Townu. Asi jsem vážně působil na okolí dojmem sociálního případu, stejně jako nedávno na tu neidentifikovatelnou obecní aktivistku, nabízející mi příspěvek na jídlo. A to jsem měl džíny, které jsem ještě nedávno nosil do práce, mnou velice kvalitně zalátanou bundu, zánovní košili a novotou zářící Radčin batoh. Na křižovatce s ulicí Potgieter, po níž už následovala vytoužená ulice Smutného Jeníka (Jan Smuts) s Pionýrským památníkem a údajným přilehlým turistickým centrem, jsem výlet vzdal a otočil se k cestě zpět, abych radši prošel tmavou oblastí před příchodem šera a do tmy se ocitl někde ve známé oblasti pod Magalies Mountain. I cesta napříč centrem zpět prošla hladce; jediné, čím mne pár černochů praštilo, byly restaurační letáky, které tu pouliční naháněči před jednotlivými podniky rozdávají procházejícím, a to tak, že vymrští k chodci ruku s lejstrem, a to nejlépe z obou stran chodníku současně, aby se oběť nemohla vnucovanému papíru vyhnout. Na křižovatce Hamiltonovy a Kostelní jsem našel konečně i standardní banku Standard Bank, mající směnárnu. Hurá – nevím, jak dlouho bych ještě vydržel s posledními několika stovkami. U bílé a velice milé směnárnice, snad nejrychlejší a nejméně byrokratické z těch, co jsem v této zemi dosud poznal, jsem vyměnil stovku peněz amerických a stovku peněz evropských a proklel nedávného taxikáře, který mne hned při příjezdu zavezl do směnárny. Tady byl kurs dolaru o víc než rand lepší a na rozdíl od Durbanu tu bylo euro stejně jako v Evropě tvrdší, takže kdybych si směnu nechal až sem, vydělal bych na tom tak tři tisíce korun. Když jsme s pokladní zdrbli krásy JAR, zdejší zimu i kvalitu mého zdejšího bydlení (navzdory nízké ceně prý bydlím v jedné z nejpříjemnějších čtvrtí Pretorie), byl jsem poučen, abych si na tu hromadu peněz dal bacha. Což jsem si samo sebou dal, už jen proto, že bych měl jinak k večeři jen banány, pomeranče, mandarinky a dvě kila rýže od včerejška. Zbytek cesty domů proběhl hladce, jen na Parkerově ulici na mě černý černoch-kamelot (ne hnědoch, jakých je plno v Johannesburgu) vyloudil dvě cigarety a na oplátku se nechal vyfotit a dal mi stodesetistránkový reklamní katalog o bydlení a kupon na desetiprocentní slevu do konce roku. Nepoletí-li mi letadlo do Evropy, vím tedy, kde a jak sehnat materiál na stavbu vlastní nemovitosti.Domů jsem dorazil už po půl čtvrté, čili více než pěti hodinách chůze a čtvrthodině na banánové mléko v maličkém obchůdku na úplném konci ulice Frates. Záda mne kupodivu nebolela, i zamkl jsem se hamounsky do domečku, aby psi nezáviděli, a počal se krmit něčím jako rozplácnutý šišatý bochník chleba se salátem zeleným, salátem majonézovým a kusem masa uvnitř, což prý měla být italská kulinářská specialita. Poté, co mne pan domácí na dvorku politoval za tuto anabázi a přiměl dva synky, aby s koulemi spletenými z proutí, co tu používají jako lustry, přestali hrát kopanou a koukali je pořádně natřít barvou, jsem ještě vyrazil na první večerní výlet – samozřejmě jen po notoricky (nealkoholicky) známé trase Ciara Lodge – obchodní centrum – Ciara Lodge. Cestou tam se ještě slunce blikotalo nad kopci, cestou zpět už ale byla tma taková, že černošky na ulici byly viditelné jen díky pestrému oblečení. Slíbil jsem panu domácímu, který dnem i nocí buduje sousední domek, neboť, jak říkal, do něj v neděli přijedou hosté a dosud jsou to jen čtyři holé stěny, rohový stolek a torza postelí, že mu večer zase udělám čaj, až mu bude zima, když už tedy odmítá mou manuální výpomoc, vědom si zřejmě toho, že jsem byl do země vpuštěn jen za rekreačními účely a nemám pracovní povolení. Čaj o páté jsem mu udělal o osmé večer, zřejmě si ho ale neužil, neboť právě se ženou odváděli mou sousední turistku do auta a někam jeli. Asi prověřit televizní zprávu, že se rozezlení černí demonstranti perou s policií na jimi zablokované silnici mezi Pretorií a Johannesburgem. Během dnešního výletu se nestalo absolutně nic zvláštního. Dost možná proto, že jsem nelezl skoro nikam, kde jsem dosud ještě nebyl. Nejdřív jsem si ráno dlouho vyvaloval můj řeznicko-uzenářský sortiment (šunky a špeky), pak jsem na svém „prvním nádvoří“ při snídani dlouho přelouskával svou anglojazyčnou brožuru o zdejším městě a jeho atrakcích a když už jsem se konečně vybičoval k východu (do ulic), odbíjely již hodiny na protějším kostele čtvrt na dvanáct. Totiž vlastně neodbíjely, neboť odbíjí pouze každou půlhodinu, a to ve dne i v noci. Ale na to už jsem si zvyknul a nedeptá mne již ani půlnoc, kdy se bimbá dvanáctkrát.Vydal jsem se po 23. ulici, maje v úmyslu pak po Frates pokračovat známým směrem, pak ale odbočit doleva po ulici zřejmě nějakého bubeníka jménem Martin Břink (zde samozřejmě bez háčků, tudíž Martin Brink) a Stydlivou ulicí (Stead) se dostat na Kostelní (Church), kde prý se podle brožury prodávají i suvenýry. Už na Břinkově ulici jsem si ale rozmyslel směr (ten plánovaný vedl od centra, kde bych asi neviděl nic moc, zatímco odbočení doprava skýtalo naději, že tam bude kvalitnější infrastruktura v podobě přinejmenším černých pouličních prodejců ovoce, zeleniny a bonbonů) a zahnul doprava. Nic se nedělo a na Kostelní ulici bych se dostal i tak, kdyby mi ovšem nevlezlo do cesty obchodní centrum a hlavně dřevěné lavičky kolem něj, kde snad lze usednout, aniž by člověka hned kontrolovali strážci veřejného pořádku či alespoň potírači veřejného nepořádku. Prošel jsem obří budovy nákupního centra po levé straně, což zabralo vcelku málo času, neb tam prodávali jen nábytek a podobné věci, bez nichž se obejdu i doma, natož tady. Tudíž jsem vše jen obešel, usedl na lavičku, heknul kvůli bolesti zad, vynadal sluníčku, které na lavičku pálilo tak, že se tam nedalo sedět, zvednul se, znovu heknul a odešel za roh, kde byly lavičky ve stínu a dalo se tam v klidu posedět, počmoudit a hodit vajgla do záhonu s palmou, kterýžto nápad měly na první pohled už desítky až stovky lidí přede mnou. Pak jsem přešel ulici, o níž by se dalo říci, že kvůli provozu musí člověk strávit život na té její straně, kde se narodil; výkon hodný mistra světa ve sprintu na krátké trati. Na opačné straně bylo obchodní centříčko skromnějších rozměrů, ale bohatšího sortimentu – měli tady několik velkovýkrmen i malovýkrmen pro zdejší vyšší třídu (lidé patřící ke stejně bohaté vrstvě jako našich horních sedm milionů), zdejší proslulou oblékárnu Vůlmords (nebo tak nějak), drogérii, lékárnu, masařky (či jak nazvat ženy, prodávající sušené maso), potraviny „Pinkám prejt“ (nebo tak nějak) a dárkárnu-suvenýrárnu. Zastavil jsem se tu hlavně kvůli suvenýrům, neboť dosud jsem kromě láhve oblíbeného šišatého růžového vína pro berušku neměl vůbec nic a v okruhu deseti kilometrů od mého domečku se žádné suvenýry neprodávaly. Zdejší obchod s „jedy“ (gift) byl sice rozsáhlý, ale sloužil spíše jako odbytiště zdejších výrobců umělých hmot, a plastové talířky, plastové slony či podobné suvenýry amerického syntetického stylu si můžu koupit i doma. A kdo by se tahal domů se skleněnými lustry, afrobarbínami, rámečky na fotky a podobnými skvosty? Tak jsem si užil alespoň dvou hamburgerů jménem „Velký malý“ a posléze zjistil, že je už půl druhé a tudíž čas, kdy je vhodnější pomýšlet na pozvolný návrat než na cestu do vzdálenějších končin. I došel jsem jen k Pionýrské ulici a odtud se po Soutpansbergské, Parkerově, Frateské a pro změnu Třiadvacáté vrátil domů, zásoben z frateského obchodního centra čtyřmi láhvemi mléka, z nichž to hnědé mělo čokoládovou, žluté banánovou, červené jahodovou a růžové žvýkačkovou příchuť. To žvýkačkové jsem si hned dal na dvorku a skutečně chutnalo jako za mého dětství tradiční Bajo. Pít se dalo, přežvykovat ne. Pak už jsem jen užíval dne, sloužil psům domácích jako lízátko a domácí omladině jako publikum při parodii na fotbal a ragby a sledoval v televizi, jak může být i člověk tmavé pleti solidního intelektuálního vystupování (mám na mysli zdejšího prezidenta Mbekiho) a jaký binec jsou po sobě schopni zanechat zdejší demonstranti na silnici do Jeníkova hrádku (zřejmě v předtuše, že si přivydělají, až je někdo najme na úklidové práce). Večer jsem od paní domácí dostal čtyři palačinky, snad jako nejvzornější host, vařící panu domácímu večer čaj, aby při své nekonečné lopotě v sousedním domku neumrznul, či jako nečuňák, neboť čtvrtky jsou dny úklidu a po mně toho k úklidu nebývá, neboť co vyndám, to hned také sním, a černá holka pro všechno (nebo spíš babča pro všechno), často se s úsměvem na líci loudavě batolící od domu domácích kamsi za dílnu, tudíž nebyla vytížená a mohla toho víc usmažit. Poté jsem panu domácímu uvařil jeho „čaj o osmé“ a on mi za to slíbil, že mne příští týden, kdy bude už mít volněji, vezme „brm brm“ (tuším, že autem) do Pionýrského památníku. Dnes jsem si přivstal, abych stihnul trochu delší výlet – buď do Kostelní ulice, nebo do ZOO, případně obojí. Zkrátka abych se dostal tam, kde prý se podle brožury prodávají suvenýry. Vyrazil jsem už v devět, což je doba, kdy v nedalekém Johannesburgu ještě mrzne; tady však už bylo vcelku teplo, víc než noční předpovídané 4 stupně a jistě víc než v Dračích horách u Durbanu, kde podle televize včera uhodily mrazy a ukazovaným černouškům se tam na vousech dělala jinovatka, ač do pícek přikládali jako diví.Do ZOO jsem se dostal úžasně snadno – tam, co jsem to na Soutpansbergské ulici onehdy vzdal, neboť tam bylo příliš černo, stačilo pokračovat pár minut rychlou chůzí a už tam člověk byl. Tedy byl před vchodem, kde se rozkládala tržnice se suvenýry, sestávající z jednoho dlouhého stánku (něco mezi vietnamskou tržnicí, skladištěm a skládkou), sloužícího tak trochu jako manufaktura, několika přístřešků nad chodníkem a několika „obchodů“ přímo na kusu látky na chodníku, kde se prodavačky oddávaly brebentění a navlékání korálků, zřejmě notně vysilujícímu, soudě podle toho, že jedna černoška během navlékání na svém stolečku usnula. Jeden černý prodejce se hned začal vtírat a nabízet mi k mé cigaretě své rádoby kamenné či dřevěné popelníky. Když zvěděl, odkud jsem, radoval se, neboť prý s oblibou studuje cestopisnou literaturu a Czech Republic zná – to je tam, kde se mluví holandsky… No, skoro to trefil. Aby se člověk dostal z tržního chodníku do ZOO, musel napřed projít jednou branou, špehovanou bělochem, pak přes hlídané parkoviště s několika dalšími tmavými hlídači, a pak brankou kolem pokladny, kde jsou zřejmě diskriminováni movití černoši, neboť například pokojská z předloňského bed and breakfastu v Johannesburgu by tudy zřejmě na šířku neprošla. Tam si člověk od černého „kasaře“ koupil pidivstupenku s cenou, zřejmě pořadovým číslem (bylo-li to pořadové číslo, byl jsem 47432. dospělý návštěvník) a obrázkem oranžové žirafy, mající postoj jako bezprostředně po pořádném alkoholickém dýchánku. Za 32 randů tedy ta vstupenka mohla být větší. Pak už nic nebránilo v kochání se.Jako první jsem vyhledal mušle, které tam měli hned za hlavní branou vlevo za dveřmi s černým panáčkem. To byla nádhera… A pak už přišli na řadu živí tvorové. V pavilonu draků a jiných příšer tam měli vesměs tvory, kteří připomínali ještěrky, jež zapomněly přestat růst a všelijak se vybarvily. Zlatá Evropa – kdyby se přede mnou po stráni rozeběhla takováhle leckdy až třičtvrtěmetrová ještěrka, asi bych prchal rychleji než ona. Také v pavilonu hadů bylo k vidění leccos, co bych nechtěl potkati v lukách. Veselejší to bylo až u rybiček, kterých tu mají víc než v Durbanu, asi proto, že tu mají jen dva a ještě k tomu jen snad jedenapůlmetrové žraloky a ti jim tudíž nesní tolik jiných exponátů. Kromě žraloků, mezi nimiž klečel potápěč a cosi tam kutil na podvodním skalisku s ruční vrtačkou, se mi líbili hlavně nějací četri, což jsou asi kříženci ryby, dikobraza a páva, dále plovoucí koule s ploutvemi, električtí úhoři a ryba, co měla tolik ploutví, že nevěděla, kterou použít dříve. Poté jsem shlédl i tři slony, mající se lépe než leckterý zdejší černoch; i když byl podle cedule čas ke krmení v půl jedenácté, vesele baštili slámu ještě po dvanácté a byli tak líní, že jeden se opíral o strom a druhý o svou ubytovnu, kterou by u nás chtěl leckterý milionář užívat jako svou venkovskou rezidenci. Za sloništěm byla spousta ptákáren, z nichž ta plameňácká pláž úděsně páchnula, navzdory úsilí třech černochů, co ji čistili vodou z hadice a košťaty. Měli tu i ptáky, co zjevně nemohou létat, neboť by neunesli ve vzduchu mohutné zobáky, i bílé papoušky, co Radka loni v Durbanu drbala po zobáku, i líné sůvy i něco velikého, co by si klidně odneslo v pařátech i menší sele, a byly tu i docela obyčejné labutě a kropenaté šišky, co vypadají jako vysoké tlusté slepice zkřížené s koroptvemi. Z kočiček tu byla k vidění jen jedna, tuším že ta, co je druhým nejrychlejším zvířetem na světě, hned po lišce ze stavební spořitelny, a nebýt kočičího vzhledu, spíš bych ji zařadil mezi lenochody, stejně jako tři hrochy u chatrčového příkopu (u hradů je příkop hradní, u dřevoslaměných chatrčí tedy chatrčový), z nichž dva se prostě váleli a aspoň ten třetí s tupým výrazem v obličeji tu a tam zahýbal ušima. Živé oproti nim byly opice, ať už ty dvě typicky jihoafrické (bílá a černá v jednom výběhu), či ty opodál, ze kterých byla jedna malá černá tak drzá, až jí větší černá dala pár facek. Žirafa a nosorožec byli ve svých výbězích sami; zatímco žirafě, krmící se z dvoupatrového krmelce, to nevadilo, nosorožec byl asi smutný, protože se mu do příkopu zakutálel míč, který mu vyrobili z pneumatik od traktoru a měl v průměru přes metr. No a pak tu ještě měli výběh pro antilopy a jim podobná rohatá zvířata, fontány s rybičkami a želvami, pavilon krotkých divokých psů, psí boudy pro kočkovité šelmy, snad hyenárium a co já vím co ještě… Na různých místech byly rozpoloženy různé občerstvovny – jedna restaurace, pár kiosků se slunečníky, jeden kiosek ve výběhu pro lidi, zmrzlinárna a výloha, kde měli vystavenu kompletní denní porci papáníčka pro slona, což bylo několik bílých melounů, pytel snad brambor, dvacetkrát zvětšený svazek ředkviček, kupu sena, chlebů jako pro celou školní jídelnu a mrkve tolik, že by ji Bob s Bobkem nesnědli do smrti. A nad tím neustále jezdila lanovka pro ty, kdo byli ochotni dát 5 až 10 randů; a ti, kdo se do lanovky báli, si mohli podle potřeby vypůjčit elektromobily pro čtyři osoby (asi importované, neboť měly volant vlevo, což není zdejší předpisový vůz) a frčet v nich závratnou rychlostí několika kilometrů v hodině, nebo si půjčit malého plastového „taxíka“, posadit do něj své malé dítko a celou cestu ho tlačit. Strávil jsem tam příjemné poledne a kolem druhé se vydal zpět. Ani jsem si nekoupil nic od trhovců-suvenýristů, maje v úmyslu se sem záhy vydat znovu, s fotoaparátem, abych Radce dovezl nějaké ty zvířecí a „zeleninové“ snímky. Tam, kde končila „černá“ ulička a začínala „světlejší“ Soutpansbergská ulice, jsem byl podobně jako černí domorodci dost zaskočen; na chodníku stálo komando pěti černých policistů a snad deseti ještě černějších vojáků se samopaly a dělalo zřejmě jakousi bezpečnostně-preventivní akci. Když jsem se blížil, právě mířili na černého cyklistu samopalem a šacovali mu zavazadla. Naštěstí jsem se uměl narodit se správnou barvou pleti; já jsem jim nestál ani za zvednutí hlavně, pouze jsem musel jednomu z vojáků ukázat obsah batohu (lahvičku džusu) a pak vyslechnout od policajta něco jako „měj rozum a choď radši tamhletou sousední ulicí, tahle není pro tebe“. Nepotěšili mne, ale potěšili mne; příště si sem radši budu muset vzít taxi (neboť ta prý bezpečnější ulice, co mi policajt doporučoval, bylo to šílené černé centrum města), ale na vlastní oči jsem se přesvědčil,, že je má vilová čtvrť od černého póvlu dobře izolovaná a projdou sem jen ti „prověření“. Po krátké relaxaci u zahradního stolku jsem zašel do obchodního centra poslat další čtyři pohlednice, mimo jiné i tu pro velvyslanectví Kanady v sousední čtvrti, což mi notně zlepšilo náladu. Pak už jsem si jen lebedil ve vaně a u televize a přečetl inzertní rubriku novin, abych zjistil, že se tu neuživím a na skromný domek v Pretorii si našetřím ze školního platu nejdříve za třicet let. Dnešek jsem měl zcela odpočinkový, na rozdíl od celé rodiny domácích a jejich služebnictva. Vstával jsem až v půl jedenácté, a to ještě jenom kvůli působení večerního džusu a nočního chladu. Tudíž se s delším výletem počítat nedalo, neboť bych se musel kvůli časnému stmívání dost brzy vracet a kdo ví, zda bych se měl cestou kde přikrmit, neboť mé nejbližší obchodní centrum má sice otevřeno i o víkendech (snad proto, aby černé prodavačky neměly moc volna a management nemusel zaučovat stále nové náhradnice za ty, co by po volném víkendu odešly na mateřskou), ale u ostatních tu jistotu nemám. Tudíž jsem jen zašel na nejbližší poštu přikoupit deset známek na pohlednice do daleké Evropy (kdybych znal místní ceny, nekupoval bych si zpáteční letenku a radši se poslal leteckou poštou) a pak od kávičky v zahradě pozoroval, jak vše kolem mne kmitá. Tedy skoro vše – pan domácí třeba nekmital, protože ležel před sousedním domečkem na zemi a do dřevěné terásky vrtal zespodu díry. A větší ze psů, který se jmenuje „Bučí“ (i když nebučí a ani moc neštěká) a který se mi v přítomnosti svého menšího psího kamaráda jeví býti sexuálním maniakem, taky nekmital a většinou jen žárlil na vrtačku, že vrčí víc než on. Pan domácí byl od válení po trávě jako čuně (tím vyjímečně nemyslím mne), ale jinak vypadal spokojeně; asi má svůj „holiday business“ – neboli práci všeho druhu a la Přemek Podlaha – rád a po týdnu v kanceláři, kde prý dělá i nějaký inženýr z Prahy, mu kutilství skýtá stejné potěšení, jako mně počítač. Zatímco pan domácí vyráběl u obou domečků schůdky, aby se zítřejší noví hosté nepřerazili při šplhání na terásku a ani já už nemusel balancovat na vratkém špalíku, co mi dosud schod nahrazoval, starý známý mladý černý nádeník natíral prkna opřená o kolečko hnědou barvou, jejíž aroma by nadchnulo kdejakého feťáka, a stejnou barvou pak přetřel i houpačky, takže domácích dcerka měla dnes s houpáním utrum. Druhý černoch, jehož jsem tu dosud neviděl, dělal neznámo co; kmital sem a tam jako zběsilý, ale plody jeho činnosti nikde k vidění nebyly. No a paní domácí s dcerkou uklízely panem domácím dokončený interiér sousedního domečku, aby tam pak po nich mohla jít ještě jednou uklidit černá posluhovačka, mající poněkud problém se dovnitř dostat, protože měla zákaz stoupat na čerstvě natřený schod a teráska pro ni byla přece jen poněkud vysoká. Po obědě v trávě (černoši dostali své talíře s něčím, usedli před domek do trávy, začali klábosit a působili na sluníčku šťastným dojmem, skoro tak šťastným jako já, když po deseti hodinách letu mohu vstát, protáhnout si kostrč a dát si šluka) si černoši role prohodili; ten, co dopoledne pracoval, si oblékl elegantní koženou bundu a začal ládovat odpad na přívěsný vozík, aby jej mohli vyvézt. A ten druhý se ujal kladiva, brusky a štětky (té na natírání) a dovedl tím schody po panu domácím k absolutní dokonalosti. První z černochů, ten co měl dnes „ranní směnu“, pomohl panu domácímu připojit přívěsný vozík s odpadem za auto a pan domácí ho za to s manželkou a dcerou nechal jet asi někam na skládku. Byl to od domácího hluboce promyšlený čin - sotva rodina odjela, vylovil ze skrýše cigaretu a rozvalil se s ní blaženě do trávy, neboť manželka by mu prý dala na holou (to jsem pochopil z jeho gest, i když mi přímo tu holou nepředváděl), kdyby ho přistihnula. Chudák – jako já za dávných časů v Horní Plané. Slíbil jsem mu tedy, že dokud tady budu, pokusím se brát z kolegiality jeho ženu s sebou na výlety, aby si trochu vyhodil z kopýtka; byl tím nápadem nadšen, ale nezdálo se, že věří tomu, že by se mnou šla několik hodin pěšky tam a zpět, ať už by to bylo kamkoliv. Po návratu paní domácí odnesli do sousední chaloupky skříň, černoch i plynovou láhev a tím byl jejich pracovní den hnedle u konce. Zítra tedy bude mít pan domácí asi volnou neděli a snad se stejně jako minule hodí do gala a někam odejde. Zbytek odpoledne jsem věnoval své drůbežářské (zrnící) televizi s bohatým programem – na jedničce dávali fotbal, na dvojce box, na trojce závody formulí a na čtyřce nějaký historický film. A také jsem přečetl víkendové vydání novin Pretoria News, abych věděl, co se děje kolem mne. V noci jsem absolvoval večerní školu VEZDEJŠÍ UNIVERZÁLNÍ MLUVY LIDÍ (VUML). Při čaji o jedenácté mne pan domácí naučil mluvit docela obstojně místním jazykem. Tak třeba „dobrý den“ se řekne „chuje dach“, „dobrou noc“ „leker slap“ a „děkuji“ „dankí“. Kdybych tuto bohatou slovní zásobu znal už včera, mohl jsem si do pana domácího při jeho práci rýpnout a říci mu – když ležel pod sousední terasou a vrtal do ní otvory – „Chuje dach, leker slap“. Takže už vlastně patřím k expertům na jihoafrické jazyky, neboť umím pozdravit ve třech z nich (anglicky, afrikánsky a zulsky) a domluvit se prakticky ve všech (rukama). Pan domácí, jak v noci říkal, je z rozvětveného rodu; tatíček, který pocházel z Holandska, mu prý s maminkou nadělal ještě deset sourozenců, a k tomu maminka již dvě dítka přinesla do manželství jako věno. Soudím tudíž, že se rodina vystěhovala do Afriky proto, že by se do standardního bytu v Holandsku nevešla, zatímco v JAR je místa až až. Pan domácí má tedy co dělat, aby svého otce dohnal. Jak jsem se večer v novinách dočetl, neděje se v okolí nic extra, vládne pouze panika kvůli SARS, což ale není ona proslulá nemoc, nýbrž tuším že daňové přiznání. Nevím, který z obou SARSů je lepší pocítit na vlastní kůži. Ráno otec rodiny zřejmě pevně dodržel svou zásadu „v neděli nedělám“ A zapřáhnul tudíž rodinu. Tlustý Jihoafričan v mikině s nápisem Michigan ze sousedního domu balil kufry, do domečku se naopak chystali noví hosté a tudíž nejmenší dítka kmitala po trávníku sem a tam s balíky ručníků, lůžkovin a nevím čeho ještě. A dcerka, která se na mne (a vlastn
Viktor Pondělík
Komentáře k článku Název diskuze
Počet komentářů: 0,
poslední komentář: