Viktor Pondělík
UPOZORNĚNÍ MINISTRA VEŘEJNÝCH ZÁCHODKŮ: Po vytištění na jemný papír nahradí tento příběh dokonale papír toaletní. Cape Town, afrikánsky Kaapstad, č. Kapské Město – m. v JAR, správní středisko Kapska na úpatí Stolové hory, na pobřeží Atlantského oceánu; aglomerace 1,91 mil. obyv. (1990). Největší m. JAR, sídlo parlamentu (legislativní hl. m.). Středisko dop. stroj; prům. petrochem. a chem., text., potr. Dop. křižovatka, mez. letiště, jeden z největších afr. nám. přístavů. Univ. (1918). Zal. 1652. (Encyklopedický slovník, Encyklopedický dům, spol. s r.o., 1993) Tak toto město se stalo mým letošním cílem, poté, co mne dobrodružně naladěný kolega loni dopravil do amerického New Yorku a tam mne prakticky přesvědčil, že ne v každé zemi mimo německy mluvící oblast považují turisty za stravu bohatou na bílkoviny, jak jsem se dosud domníval.Motivací k zaoceánské cestě se mi stalo mimo jiné i to, že závodní kuchyně na palubě lufthansáckého letadla vaří lépe než já, byť se zpravidla v turbulencích smíchá cola s gulášem, maso nadskakuje, jako by bylo ze šílené krávy, a Jirkovo malé pivo vyráží po stropě vstříc hlavám okolosedících.Navíc nikdo nekibicuje, když při jídle zírám na obří obrazovku, kde se malé bílé letadélko (údajně to naše) sune pomaličku daným směrem a čísla dokazují, že ač jsa uprostřed moře, neutopím se (navzdory tomu, že na pedáku jsem já – ateista – po dvaceti metrech plavání polykal andělíčky), protože mráz v okna duje a ve vnějších mínus padesáti bych do vody dopadl jako kus ledu, který, jak známo, plave sám od sebe. Sympatické je i to, že místo ódéesáckého modrého ptáka ukazuje Lufthansa jeho oranžového příbuzného a návod na použití bezpečnostního pásu předvádí, aniž by současně nabízeli nějaký zázračný prostředek na hubnutí, po němž během pár týdnů popruh obepne váš pivem a knedlíky předimenzovaný střed těla.Člověk tedy jen tak dřepí, čučí na bednu, všechno mu přinesou až pod nos (pouze v případě skutečně silného otřesu letadla mu to hodí na hlavu) a veškerá námaha spočívá jen v tom, že mačká na čudlík a podle toho se mu line ze sluchátek zvuk daného pořadu v různých řečech, z nichž bohužel žádné nerozumí…Ještě kdyby tak pořádně vyasfaltovali oblohu, aby to nedrncalo jako stařičký autobus na průměrně kvalitní lesní cestě!Relativní nevýhodou letecké dopravy je také to, že ji bohužel využívají i zřejmě zbohatlíci, zhýčkaní stravou z vícehvězdičkových restaurací, kteří zdejší potraviny z tácu zatvrzele odevzdávají prostřednictvím části trávicího ústrojí do papírových sáčků a vzbuzují u okolosedících tutéž touhu. Původně jsem měl v úmyslu vyrazit do Jižní Afriky již v zimě, abych byl ušetřen vlastnoruční přípravy vánočního luncheon meatu, silvestrovského luncheon meatu a novoročního luncheon meatu a již po pouhém půlroce od cesty do Ameriky si dopřál opět pestřejší jídelníček. Taky jsem chtěl využít toho, že v JAR mají v zimě léto, takže bych si vlastně uprostřed školního roku dopřál druhé letní prázdniny, poněkud se opálil a pak se chlubil, kterak – ač nejsa otužilý – jsem se o silvestrovské noci koupal ve volné přírodě, obklopen černými akvabelami a krvežíznivými krokodýly. Již v srpnu jsem tedy vyrazil do cestovky, abych si za pomoci kartičky ITIC (něco jako bývala žebračenka, až na to, že s ní jako chudý učitel nedostanu almužnu, nýbrž x-tisícovou slevu) obstaral letenku do míst, kde mám naději být sežrán exotickými potvůrkami, dostat malárii či AIDS, utopit se ve dvou oceánech současně, usnout na žhavém slunci a v noci pak ve spánku zmrznout a pohladit si lva bez rizika, že mne správce ZOO vzteky sežere.Vše však již bylo obsazeno a já byl zařazen na čekací listinu, kde jedinou nadějí bylo, že někdo z těch, kdo chce v Kapském Městě chlastat na Silvestra, se v mezidobí uchlastá doma. Čili něco jako svého času kandidátka KSČ, kde se taky čekalo, až některý zasloužilý straník umře a uvolní místo mladému kariéristovi.Po měsíci, během něhož nikdo z pasažérů neodpadl, jsem to vzdal a přesunul to na další léto, kde letadlo dosud volná místa mělo.Pak už zbývalo získat jen pár maličkostí – vízum, bydlení, schopnost domluvit se rukama nohama (nemůžu za to, že mám krásnou soukromou učitelku angličtiny a tak jsem se celý uplynulý rok místo učení kochal), odvahu a hotovost ve výši několika platů.Našetřit peníze nebyl až takový problém – po překonání patologické alergie na nákup oblečení jsem proběhl obchodem a obstaral si džíny velikosti 32, náhradou za ty prodřené, které mi koupila svého času „Evelýnina“ kamarádka Radka, aniž bych vzal v potaz, že jsem od těch dob přibral osm kilo, takže jsem do nich musel dohubnout a tím se mi rozhojnila neprojedená sumička na mém účtu.S bydlením to také nebylo nejtěžší, neboť „Germán všude bratra má“ a v Jižní Africe skončil nejeden z těch, jimž byl poválečný odsun do zplundrovaného Německa či pobyt v současném vzkvétajícím Německu málo atraktivní. Nějaký Jürgen Gerstner mi rezervoval jednolůžkový pokoj ve svém domě, poté, co jsem mu nakukal, že Maxkarta od Poštovní spořitelny je stejně kvalitní platební prostředek, jako VISA nebo jiné podobné placičky, jimiž šikovní člověkové plundrují renomované finanční ústavy. Jeho dům, situovaný na úpatí Stolové hory, nebyl drahý – asi na něj z masivu padají kameny a tak se tam ubytovávají jen jedinci, které už život v bídě omrzel a doufají, že volné balvany a gravitační zákon ukončí jejich trápení.Podstatně horší to bylo s obstaráním víza. Jeho vydání bylo velvyslanectvím nabízeno bezplatně a úměrně tomu se procedura i vlekla – byť mělo vyřízení údajně trvat týden, vrátil se mi pas po několika urgencích za čtyři týdny a navíc bez víza. Prý jsem zažádal příliš brzy a v šestiměsíčním mezidobí před odjezdem bych se mohl zbláznit (změna v bodě 38 žádosti o vízum), následkem toho oženit (změna v bodech 19 – 22), za posvatebních orgií si uhnat potomstvo (změna v bodě 24) a v případě špatné volby i infekční chorobu (změna v bodě 38), a pokud by mne manželka naštvala, stihl bych se i rozvést (další změna v bodě 19) nebo ji zabít (změna v bodech 19, 36 a 37) a najít si jinou v Jižní Africe (změna v bodech 19, 27, 30, 31 a 32). Navíc za uplynulý půlrok v jihoafrické společnosti propukla miniaturizace (žádost o vízum se zmenšila o třetinu) a rozbujela byrokracie (žádost musela být nově podána dvojmo). Nebo jsem jim připadal v cestovním pase příliš bílý a čekali, že podám-li žádost v červnu, budu již přičmoudlejší. Takže jsem koncem května oželel pas znovu a vízum mi po týdenní čekací době (trvala opět pouhé čtyři týdny) bylo úspěšně vystaveno; nic moc, vypadalo úměrně tomu, že bylo gratis. To jsem si mohl sám vytisknout na počítači hezčí. Pozitivní bylo jen to, že bylo vydáno na třicet dní pobytu, takže se v případě potíží čtvrtého srpna udám policii za nezákonný pobyt a nechám se domů deportovat. Když mí drazí kolegové zjistili, že to s tou Afrikou myslím vážně, začali mi udílet více či méně praktické rady. Jirka, který mne již zná více než dobře, mi především kladl na srdce a další nezbytné tělesné orgány, abych se tam nespustil s nějakou černoškou, protože viry dneska vládnou světu. Spíš mne ale odrazoval ze závisti, protože má doma úplně bílou manželku a záviděl by mi „barevnost“ mého života. To jeho manželka měla vždy pro má hobby více pochopení a když jsme byli předloni s Jirkou v Paříži, dokonce mi po něm poslala prezervativ s poťouchlým vzkazem, abych si to tam hezky užil. Ale Jirka mne pak honil po tamních pamětihodnostech natolik svižným tempem, že jsem po večerech hekal i bez nájemné partnerky.Jarda zase strašil, že mne tam černoši strčí do kotle a sežerou mne. Taky měl kus pravdy – jsem k sežrání, dobrák od kosti a dobře uzený libový frajer, takže by si na mně „černá ústa“ bezesporu smlsla.Oba se nicméně shodli na tom, že přežiji-li to, mám jim sehnat trička s Mysem Dobré Naděje. Dost zvrácenost – až si je oba oblečou, budou spolu „v naději“. Od konce června jsem sledoval předpověď počasí, abych věděl, do čeho že to v Kapském Městě lezu. Utratil jsem celé jmění, abych na internetu zjistil to, co se dalo čekat: do 1. července krásně slunečno, 2. července ojediněle bouřky a od 3. července do konce týdne déšť. Hádejte, kdy že mám do Cape Townu dorazit…DEN PRVNÍ – 3. ČERVENCE (ÚTERÝ)
Začalo to vcelku nepříjemně. Probudil jsem se už před čtvrt na pět, ponoukán rachotem budíku k akci. To i do školy vstávám o deset minut později a rozhodně se cítívám vyspalejší, protože se večer před školou nesnažívám dojíst vše, co by se mohlo zkazit, a nemívám tedy pocity pukajícího lusku.Uvařil jsem si kafe, které hlavě nepomohlo a žaludek dorazilo. Pocit, že aspoň ty poslední chleby s gulášem, pomeranče, brambůrky, rybičky a gulášovku jsem už jíst nemusel, jsem měl dvakrát během noci, jednou ráno, jednou na nádraží v Českých Budějovicích a jednou na hlavním nádraží v Praze a dvakrát na Ruzyni. Poté jsem přibalil do batohu hřeben – zajímavé, přece jsem si říkal, že budu brát jen potřebné věci, tedy náhradní boty, kalhoty a košili, filmy, foťák, něco ponožek, náhradní bundu, teplákovku a šlus. To abych na první mezikontinentální cestě, pořádané pro mne samotného mnou samotným, neměl ještě starosti s odbavováním zavazadla, když už budu mít dost těžkostí sám se sebou. Ostatní koupím až na místě, nejlépe v sekáči něco obnošeného po nedbalém černouškovi se zvláštní slevou za zavšivení.V 6.33 hodin jsem odjížděl vlakem z budějovického nádraží do Prahy. Letadlo odlétá v 19.20, takže se aspoň dostanu na Ruzyni včas, i kdybych to šel od hlavního nádraží na letiště pěšky. Jak jsem se přesvědčil, byl bych dobře honorovaný průvodce turistů, pokud bych si nechal proplatit i čas strávený hloupým čekáním. Na Ruzyni jsem byl totiž už kolem desáté dopoledne. Protože to tam nebylo těch víc než devět hodin k vydržení, zopakoval jsem si tuto trasu ještě dvakrát, kouknul na svatého Vencu, jestli dobře sedí na koni, na Rumuny, jestli svědomitě obtěžují okolí, dal si bagetu a jel opět očumovat letiště.Na letišti to bylo v pohodě. Co jsem neokoukal od kolegy loni, to jsem provedl podle jeho návodu „dělej blbýho a všude se ptej“. Tak jsem se ptal, ale blbýho jsem nedělal – prostě jsem se tvářil přirozeně a to vyjde nastejno. Zkrátka jsem seděl před mnoha televizemi, které bohužel všechny dávaly stejně nudný a monotónní pořad, že letadlo číslo to a to se odbavuje tam a tam - žádné mrtvoly, žádná erotika. Za ty čtyři hodiny člověk snadno odpozoroval, kam jít, co tam slečně strčit a kudy a jak a kam se potom rychle vypařit.Slečna se mne zeptala, kde bych chtěl v letadle sedět. Řekl jsem, že u okna, abych při pohledu na tu výšku mohl pozvracet sousedy, a ona mne tedy usadila přesně naopak – do uličky. Aspoň jsem jako první z celé trojice vedle sebe sedících dostal obloženou housku a od začátku cesty pošilhával po děvčatech vedle mne, pod záminkou, že chci za okýnkem dosud stojícího letadla vidět ubíhající krajinu. Ty sousedky mi byly přiděleny asi úmyslně – byly hezké a rozhodně mi z nich nebylo nevolno.Navzdory výhružkám odbavičů, že je na letadle technická porucha a bude ouvej, jsme odletěli z Prahy pouze s půlhodinovým zpožděním.Ve Frankfurtu, kde jsem očekával největší potíže, protože je to už cizina, je tam velké letiště, mám málo času a delirium z poklesu hladiny nikotinu v krvi a vyhlídku na další hodiny absťáku, bylo vše v pohodě. Stačilo jít podle tabulí s čísly a šipkami, dvakrát se svézt na pojízdné podlaze, která slouží k tomu, aby se člověk rychleji přesunul a na konci přizabil, a byl jsem tam za pár minut. Dokonce jsem cestou narazil na kuřácké ghetto uprostřed nekuřáckého letiště a to mi vlilo novou dávku optimismu a karcinogenů do žil. Kolega tedy buď není schopný průvodce, nebo je to sketa, protože loni cestou do New Yorku tuto možnost vůbec nepřipustil. Hanba mu! Na místě už bylo mnoho odbavených lidí, co měli namířeno do Jižní Afriky, a černochů bylo věru poskrovnu. Asi tam trvá apartheid a tak se tam z Evropy příliš nehrnou.Bachraté letadlo bylo pohodlné, ještě kdyby mi tam tak mohli namontovat nějakou neotlačitelnou rozpolcenou část těla místo té mojí, co mi většinu noci nedala usnout. Snad mi policajti nikdy nic nedokážou – nedovedu si představit, že bych „seděl“ ještě déle. Jídlo bylo i tentokrát lepší než moje luncheon meaty – salát s bílými housenkami (aspoň to tak vypadalo), balení několikacentimetrových špaget se šíleným hovězím, jogurt s prezervativy (skutečně – yogurt with preservativs), marmeláda, máslo, houska, cola, džus, salámová mísa, pudink, pivo (na rozdíl od kolegova loňského mi nevystříklo na strop), džus, kafe, džus, čokoládový bonbon, sprite a kompot na jihoafrické hranici, z nějž jsem podle chuti a vizáže nepoznal ani jednu z ingrediencí. Zkrátka směs, ze které by se normální člověk pos… (ještě že nejsem normální). DEN DRUHÝ – 4. ČERVENCE (STŘEDA) Kolem třetí ráno jsem navzdory otlačeným zadním partiím usnul a kolem šesté už zase strašily letušky s jídlem. Kdyby mi toho žvance nebylo líto, spal bych dál, ale oni by mi ho vyhodili.Po mezipřistání v Johannesburgu nás zbylo v letadle jenom pár, a jak jsem později zjistil, asi vcelku pochopitelně. Zatímco červené malé domečky v Johannesburgu byly dobře zřetelné již z desetikilometrové výšky, u Kapského Města jsme čtvrt hodiny klesali skrz neprůhledné mraky, které věstily nadcházející jihoafrickou zimu. Jestliže se Kapské Město pyšní všude svou Stolovou horou, tak z letadla ji vůbec nebylo vidět. Nepříjemné – vědět, že budu bydlet pod tímto masívem, a nebýt si jist, zda tu je. Kapské Město má letiště malé, budova je daleko menší než ta pražská. Kapští měšťané jsou na něj ale zřejmě hrdí a jsou zřejmě opravdu pohostinným národem, neboť osazenstvo našeho letadla přestoupilo na letišti do autobusu, udělalo otočku po dráze a zastavilo snad o pouhých dvacet metrů dál, než odkud vyjelo, u vchodu do haly.U přepážek jsem si mohl vybrat, jestli mne ze dvou celníků perlustruje černý čumák nebo černá čuma. Zvolil jsem černého čumáka, protože znalý kolega mne přece před zdejšími děvčaty varoval, a ten mi orazítkoval vízum a navíc mi do pasu plácnul nálepku. Jako bych měl v pase tolik místa!!!S nálepkou, oznamující, že mne poženou, najdou-li mne tu do měsíce a do dne, jsem došel do haly, kde civilizovaní bílí lidé brali svých pět švestek z pásu a černý Rambo táhl vozík bagáže, který skoro dosahoval velikosti vleku od traktoru. Takhle by našinci rozhodně nemákli. Za tou halou měli své pultíky celníci. Člověk jim musel vyplnit formulář a pak mu prohrabali zavazadla tak důkladně, že by našli uplatnění i v bývalém socialistickém bloku. U mne černoška skoro vše vybalila, rozbalila i papírek, v němž byla zabalena špulka niti s jehlou, důkladně mi prohlédla můj foťák, prolistovala pár papírů od zdravotního pojištění a podezřívavě studovala český text na krabičce Paralenu.Nakonec jsem však prošel a za branou už mne čekal ten můj Němec s cedulí. Moc toho ale s Němcem společného neměl – mluvil německy asi tak bídně, jako já, zjevně původně „východní“ němčinou. Má hezké auto a ojetou ženu (totiž naopak). Jeho žena je údajně Francouzka a potkali se na Mauritiu, odkud se pak odstěhovali do JAR.Odvezl mne domů a svěřil mi svůj údajně nejlepší pokoj číslo 2, snad jako odškodnění za to, kterak mne jeho dva psi celou cestu domem ožižlávali.O hodinu později už jsem vyrazil do města. Když má člověk jen malý batoh, nezabere vybalování moc času. Když jsem opouštěl dům, tu a tam spadla z oblohy kapka. O pár ulic dál už se ale rozpršelo docela slušně. Kdybych tolik neplanul touhou vyměnit si dolary za místní měnu a pak si koupit něco k večeři, asi bych se vrátil. Ale když v pokoji leželo jen pár sáčků instantního kafe a čaje a trocha cukru, bylo třeba se zásobit, už proto, že podle internetu mělo pršet až do pátku a tak dlouho bych z tukových zásob od Lufthansy nevydržel.V dešti jsem došel až na nádraží, což při pohledu z mého balkónu není daleko, ale má-li se tam projít klikatou spletí uliček, dá to zabrat. Notně jsem promoknul, aniž bych cestou narazil na nějakou Wechselstube a sámošku. Docela by mne zajímalo, jestli se jmenované někde dobře skrývá nebo tu cizinci chodí po putykách pro devizové cizozemce typu Tuzex anebo hladoví, nemaje čím zaplatit. Nepotkat několik kilometrů směnárnu či obchod, to by se mi doma sotva podařilo. Až naproti nádraží bylo něco s nápisem Exchange Office – nepočítám-li Unibank, kde je jen prostor s nějakými automaty, co prý mění peníze samy od sebe, ale do nichž z pochopitelných důvodů své nepočetné stodolarovky strkat nebudu. Vrátný smíšeného původu mne poslal, ať sjedu v té směnárně po pojízdných schodech dolů. Tam bylo několik přepážek, vesměs osazených černochy, za kterými pobíhaly dvě bělošky a ukazovaly jim, kam na počítači ťuknout a co v lejstru vyplnit. Asi učňovské středisko zdejšího bankovnictví.Černoušek za mojí přepážkou se choval jako handlíř na trhu. Na dotaz, jaký je kurs, na mne významně zamrkal a řekl, že sedm devadesát za dolar, a že že jsem to já, budu to mít bez poplatku. Vděk jsem mu ale zrovna neprojevil – že je to bez poplatků bylo napsáno už na ceduli u vchodu. Zavolal na tu bělošku, ta mu řekla, co má na počítači naťukat, pak něco napsal na papír, z potrubí podobného tomu, co je v českých stoupačkách, vytáhl umělohmotnou pikslu, do ní lejstro strčil, dal ji zpátky do potrubí a to zahučelo. Po chvíli to v potrubí pšouklo, on vytáhl tu krabici a z ní vysypal úctyhodný balík peněz. Nevěřil bych, jak velký je balíček 3040 randů v padesáti- a storandovkách. Čekal bych větší nominální hodnoty, ale jak jsem se později přesvědčil, i storandovka je těžko utratitelná u zdejších malých podnikatelů, co mívají v kase zpravidla hrst drobných a jen tu a tam pár bankovek. Už bylo pozdě (blížila se pátá hodina, po níž se prý všechny obchody zavírají a město začíná „vymírat“) a pršelo, takže nic k jídlu už k sehnání nebylo; nepočítám-li tu příšerně všudypřítomnou zeleninu a stánky s rychlým občerstvením, co sice krásně kořeněně voní, ale po dávných zkušenostech se salmonelózou nepřicházejí jako zdroj potravy v úvahu.Když jsem tedy přišel domů, uvařil jsem si dvě instantní kávy a čaj na účet podniku a vlezl do vany. Po hodině louhování jsem roztál a začal opět milovat Afriku.Kolem osmé mne už přestala bavit i televize v podivné černošské řeči a já usnul.DEN TŘETÍ – 5. ČERVENCE (ČTVRTEK)
Elektrický budík mne probral již v osm ráno, tedy po pouhých dvanácti hodinách spánku. Byl bych nejraději spal dál, ale snídaně se podle cedule na dveřích podává jen do půl desáté a já doufal, že Němec snad bude mít rozum a dá mi něco, co může jíst i obyčejný Evropan. Naštěstí jsem se nemýlil – byla to žranice ne nepodobná té v letadle – salám, šunka, kus jelita, máslo, vajíčko (uvařil dodatečně – zřejmě má někde ukrytou slepici a do poslední chvíle se nevědělo, jestli snese nebo ne), kafe, mléko, dva druhy jogurtu, pomeranče, džus a tři druhy chleba.Vydržel bych to u stolu celé dopoledne, ale říkal jsem si, že je tu moc krásně a kdybych se sem někdy chtěl vrátit, mohli by mne odmítnout, protože prožeru víc, než zaplatím za ubytování. Tak jsem toho zbaštil jen polovinu, z čehož by tu ale i tak jistě vyžilo pár pouličních černochů.Celou dobu snídaně venku krásně svítilo slunce, i těšil jsem se na objevitelskou expedici „hledání ztracené samoobsluhy“. Pršet začalo až čtvrthodinu po odchodu z domu. Domácí říkal, že podle předpovědi má být počasí fifty-fifty, i řekl jsem si, že se schovám a počkám na druhé „fifty“. V dohledu byla pouze jediná skrýš – za stromem, co vypadal jako obří ananas, byla autobusová zastávka. Byla sice již obydlena nějakým černochem, ale ten byl relativně malý, slabý, čistý a nezahmyzený, takže jsem se mu do „obýváku“ dočasně nastěhoval. Je výhodou neumět angličtinu – „nerozuměl jsem mu“, jestli nemám pár randů, že několik dní nejedl, ani to, ž by mi dělal průvodce, nebo mi sehnal lacinou dopravu, abych ušetřil, a to vše za nějaké drobné. Když se začal rozkecávat, řekl jsem „smutně“, že aj dont andrstend, ajm from džermeny (promiňte mi, Němci) a že nemám peníze, ale zatím jen cestovní šeky. Rázem jsem se stal neatraktivním. Ale copak mohu chtít od chlapa z ulice, aby mi ukázal obchody s kvalitními „evropskými“ potravinami, a platit před ním za batoh jídla storandovkami? Nejsem sebevrah.Počasí se umoudřilo a já pokračoval v cestě. Na nádraží jsem koupil v tržnici od černé slečny místní potištěná trička pro kolegy, aby nemuseli nosit stále jen ta svoje americká, co jim vydržela dodnes, byť byla od nepříliš důvěryhodných newyorských stánkařů po třech kusech za deset doláčů. Nebyla sice s Mysem dobré naděje, jak si přáli, ale kdo ví, zda se tam v tomhle počasí vůbec dostanu, a ať jsou rádi, že jsou rádi, když mne tu v tom nechali samotného. Pak jsem o dvě patra výš připravil babču o všechny pohlednice dvou druhů (asi 35 kousků), kus za necelé tři randy – tvářila se, jako bych jí udělal tržbu století. A to ještě netušila, že kdyby měla těch hezkých pohlednic víc, koupil bych dvojnásobek – inu, občas se to nevyplácí, mít po světě moc kamarádů.Dál jsem došel až do přístavu, k ceduli se zákazem vstupu, a pak se letěl ukrýt pod střechu nedaleké banky, neboť se opět dalo do deště. Sotva má člověk vyměněné peníze, objeví banku na každém kroku – během dneška jich bylo snad deset. Ale samoobsluha s masovými konzervami nebo hotovými jídly v piksle ani jedna. Musel jsem prolézt celou hotelovou čtvrť, abych v jednom obchodě koupil instantní kafe s cukrem, něco jako sádelnatý chléb a láhev coca-coly, a jako večeři jsem v zoufalství koupil od černého děvčete v nádražním stánku dvě kuřecí bagety. Poté jsem vlezlému černému dítku na několik pokusů vysvětlil, že ty bagety nemám dvě proto, abych mu jednu věnoval, a šel jsem domů.U černošských zpráv v televizi – pochopil jsem pouze výsledky tenisu – jsem se nacpal chlebem a bagetami a zapil to instantní kávou. Chvíli poté přišla paní domácí, co mi rozumí jen bonžůr, bonsuár, mersi, orevuár a uí, a přinesla mi … kus koláče a kafe. Asi pekla a abych neměl hlad… Pochopitelně jsem neodmítnul – dobrý prase všechno spase.Zbytek večera jsem prožil ve vaně a psaním pohlednic. Byl bych se díval i na televizi, ale je třeba jít spát. Zítra musím mít hned zrána dost sil na snídani a pak má prý být celý den hezky.DEN ČTVRTÝ – 6. ČERVENCE (PÁTEK)
Při snídani jsem měl s panem domácím vážnou ekonomickou rozpravu. Pochválil jsem jeho zemi, kterak naučila velkou část černých pracovat „jako černé“. Podivoval jsem se, jak je možné vychovat z tmavých domorodců vcelku pracovité nádeníky, zatímco u nás titíž spokojeně žijí ze sociálních dávek a lumpáren. Domácí mi to vysvětlil zcela prostě – v Jižní Africe sociální dávky neexistují a člověk si buď sám vydělá, nebo chcípne hlady. A to platí pro všechny rasy a národnosti. Vida – snadný způsob, jak zabránit ekonomické imigraci příživníků z východní Evropy – žádné restriktivní opatření při vstupu do země, žádné mezistátní handrkování. Přijeď, pobuď a v klidu a pokoji pojdi hlady na ulici, nebo si sežeň zpáteční letenku (Jak? Tvůj problém.) a pokorně se vrať domů, kde se o tebe stát postará. Dost rozumný způsob, alespoň z pohledu zajištěného Evropana. Černí mrzáci, pajdající se po ulicích opřeni o klacek, s chromou nohou v igelitovém sáčku, nebo vyzáblík spící v promočeném spacáku v dešti na autobusové zastávce (pořád ještě relativní přepych, jsou tu i ti, co spí za každého počasí jenom ve svetru přímo na chodníku), to budou zřejmě vidět docela jinak. Z toho asi pramení zdejší situace, kdy už od rána jednotliví černoši obcházejí domy a nabízejí se na jakoukoliv práci prakticky za pakatel. Vyčistit bazén, natřít plot, zamést chodník, vynést odpadky, něco prodat (hrozná veteš), a to v ideálním případě za v přepočtu sto až dvě stě korun na den, ve městě, kde pronájem 1 + 1 bez koupelny přijde běžně na šest tisíc korun měsíčně a víc, bageta na dvacet korun a víc a i zubaři, podnikající v kioscích na nádraží a hlásající na cedulích, že ošetří i lidi s AIDS, si nechají předem zaplatit, jinak ať si dotyčný trhne nohou.Jižní Afrika je tedy skutečný ráj, ale jen pro ty, kdo na to mají. Už chápu ty sáčky na sedadlech Lufthansy, na nichž byli cestující jakousi charitativní organizací prošeni o vložení drobného finančního příspěvku na pomoc jihoafrickým dětem; bral jsem původně jako hec, kterak lze dítě zachránit na léta před oslepnutím z avitaminózy za nějaký mizerný půldolar či co se dá podniknout s eurodvacetníkem a jak velkolepým darem jsou dvě německé marky. I když, jak by řekl kovaný ekonom – dáme jim najíst, získají energii na sex a za rok jich tady bude umírat hlady dvakrát tolik.Vyrazil jsem do města. Cíl byl prostý: najít poštu, odkud bych poslal prvních pětatřicet pohledů (nenapíši, na kolik mne to přišlo, protože by kolegové, žijící ze školního platu, omdleli), a dojít na Waterfront, kde prý je vše pro turisty a tudíž by se tam možná dala koupit i nějaká ta konzerva.Poštu, co je na cestě mezi Oranjezichtem a centrem města, právě opravovali nebo bourali; podle toho, jak řemeslníci na štaflích mlátili do zdi, byly obě možnosti stejně pravděpodobné. Došel jsem tedy až do obchodního centra u nádraží, kde se prodává vše, kromě lehkých dívek a konzerv evropského či amerického typu. Tam jsem se osmělil optat černého strážce v uniformě, kterého tam lze najít před každým pátým obchodem, kudy na poštu. Velmi dobře pracoval rukama, takže jsem ho naprosto skvěle pochopil a za chvíli už jsem stál u řady přepážek, kde se čeká, až to cinkne, a pak se jde k pultíku, kde stojí buď dvě obézní černošky, nebo jedna běloška s (eufemicky řečeno) křivou hubou. Koupil jsem si od té bílé (nebyla to rasistická volba – cinklo to u ní právě, když jsem byl na řadě) pětatřicet známek po dvou randech, pětatřicet desetníkových a k tomu jsem dostal pětatřicet nálepek s „by airmail“. Chtěl jsem se odebrat ke stolkům a začít olizovat (105 kousků – chuťovka), ale ta dobrá duše mne přesunula k vedlejší zavřené přepážce a dala mi přístroj, co vypadá jako mistička s válečkem (když se váleček otočí, vymáchá se dole v mističce ve vodě, a nahoře se o něj navlhčí známka). Venku byl první krásný den a já přes hodinu máčel a plácal známky.Pak jsem si opět stoupnul do fronty a od černé úřednice, co jí bylo ve srovnání se mnou na výšku o půl metru méně a na šířku o půl metru více, si koupil dalších třicet známek a hotové pohledy jsem jí tam nechal.Pak jsem se vydal hledat Waterfront. Sice jsem zvažoval, že by bylo lepší nechat to na jindy, protože v pátek v půl jedné odpoledne je nebezpečí, že zabloudím, nenajdu včas cestu k nádraží a celý následující víkend budu v oblasti výživy odkázán na snídani (a protekčně i večeři – včera jsem nečekaně dostal od paní domácí koláč, a dnes, po mých stescích na „přehnaně zdravý“ jídelníček Jihoafričanů, něco, co vypadalo jako hrachová kaše, ale bylo to béžové a chutí něco mezi hrachovou kaší, bujónem a gulášovou polévkou, s chlebem) od domácích, protože obchody zavírají v pět a v sobotu a neděli se relaxuje. Volil jsem tedy mezi „nádražními bagetami v hrsti a konzervami na střeše“ a můj „konzervatismus“ záhy zvítězil.Podle mapy je Waterfront na východ od přístavu, kam jsem se dostal včera až k ceduli zakazující vstup. Tak jsem šel intuitivně do těch míst, kde by to mohlo být, a byl jsem úspěšný. Jen dvě věci mi krátce zkomplikovaly cestu: nejdřív to byla cedule s nápisem „tudy k Waterfront“, ukazující směr přímo napříč autostrádou bez jediného přechodu a s nepřetržitým provozem (přidal jsem se až k bandě černošských dělníků, přecházejících hezky zvolna auta neauta, a zařadil jsem se k nim tak, že by auta napřed srazila je a přede mnou snad ještě stihla zastavit) a pak závora napříč příjezdovou cestou, s vyznačeným zákazem vjezdu, hlídaná trojicí černochů v uniformách, u kterých se jen podle nášivek na rukávu pozná, zda jsou od policie nebo některé z různých ochranek (tvářil jsem se, že si prohlížím vedle stojící dům, pak jsem se pomalu loudal dál a čekal, jestli mne dohoní a vyvedou, nebo ne – ale ani si mne nevšimli).Za chvíli jsem byl tam…ve Waterfront. Spousta historických domů, krásně zdobených a plných malých obchůdků se vším možným i nemožným, přístav s loděmi pro organizované výlety i námořními monstry a bárkami, které už toho musí pamatovat … Všude suvenýr vedle suvenýru, oblečení vedle oblečení a bistro vedle jídelny. A něco, v co už jsem nedoufal – supermarket, v němž jenom tři čtvrtiny zboží byly ovoce a zelenina a ve zbytku byly převážně importované potraviny, relativně odpovídající mým potřebám.Koupil jsem si půlkilové balení vídeňských párků (hned po nákupu jsem je zbaštil v přístavišti na lavičce), dvě jihoafrické čokolády od firmy Nestlé, dánskou šunku (něco jako Prague ham, ale dvakrát dražší), konzervy špaget s masovými míči v rajské omáčce (můj doslovný překlad z angličtiny) a něco, co bych zčásti správně přeložil a zčásti domyslel jako „Masové míče v bohaté graviditě“. U posledních dvou druhů konzerv se mi líbilo, že mi jejich jihoafrický výrobce připomínal mne: PRIMA ENTERPRISE je skoro totéž jako PRÍMA INTERPRASE. K tomu pytel housek a patery cigarety a víkend byl v suchu. Jen kdybych se s tím ještě nemusel vláčet do toho kopce pod Stolovou horu!DEN PÁTÝ – 7. ČERVENCE (SOBOTA)
Ležím v posteli a vzdychám. Vzdychám jednak rozechvěn novými krásami Afriky, které mi dnes bylo dopřáno poznat, především ale proto, že mne ukrutně bolí nohy. Když jsem dopoledne odcházel z domu, maje v úmyslu dojít na nějakou pláž nasbírat si mušle (neboť se jako suvenýr převážejí snadněji než mušle z veřejných WC, za nimiž bych rozhodně nemusel tak daleko), nabídl se pan domácí, že by mne cestou do města hodil autem do Clifton Bay, kde jsou největší a nejhezčí pláže z celého okolí. Souhlasil jsem, protože proč se nesvézt, je-li to v ceně (aspoň doufám), a jako místní jistě dobře ví, kde si vnitrozemec, pro něhož je Lipno obrovská vodní plocha, nejlépe užije moře.Podle mojí malé mapky to byl kousek – stačilo jen objet horu „Lví hlava“, za ní jet podél pohoří, které je nahoře zakončeno oblinami vedle sebe a kterému se tu proto údajně přezdívá „Dvanáctiprdelník“, a pak zahnout kousek doprava. Pohled na moře byl nejhezčí z úpatí čtvrté zaobleniny výše uvedeného pohoří, kterou jsme objížděli, a pláže z bílého písku, tu a tam poseté přirozeně kropenatými balvany výšky jednoho až dvou dospělých lidí, byly úchvatné.Teplota ke dvaceti stupňům, jenom tu a tam ojedinělý turista nebo uklízející černoch, nepříliš silný vítr, menší příboj a skoro žádní racci, kteří by měli v oblibě znečišťovat turisty, jako to dělají jejich francouzští kolegové.Prošel jsem jednu pláž, prolezl se po obřích kamenech, nasbíral hromádku mušlí, jaké mi dosud ve sbírce chybí, a udělal několik snímků. Na druhé pláži jsem se jen tak coural, tu a tam sebral nějaký ten vybydlený domeček nějakého mořského tvora a obdivoval velké balvany, vedle nichž skotačila černošská rodinka na polední vycházce. Na třetí pláži už jsem se jen ploužil pískem a prozpěvoval si „v nohách mám už tisíc mil, stopy déšť a vítr smyl,…“; i když jsem ušel jenom asi čtyři kilometry a těch pár kapek z oblohy ne a ne vymazat otisky mých bot.Na čtvrté pláži fičel vítr jako divý a já měl rázem pocit, že namazat se lepidlem, měli by tu za hodinku pískovcovou sochu českého turisty. Písek jsem měl všude a pobýt déle na jednom místě, potkal by mne asi osud ztracených egyptských pyramid.Vrátil jsem se tedy na silnici, která se vine opodál kolem všech těchto pláží, a šel po ní podél pobřeží zpět (kupředu) k Victoria&Alfred Waterfront. Asi kilometr to byla vozovka, lemovaná zleva plážemi a řadou hotelů a zprava kopci. Pak se plynule změnila na nekonečnou řadu obchůdků, barů, cukráren, pubů, klubů, pizzérií, holičství, kaváren, veřejných domů a jiných zařízení, užitečných pro turisty a místní vagabundy. Hned bych si něco koupil, kdybych měl jistotu, že se s tím nebudu vláčet příliš dlouho. Ale tu jistotu jsem neměl, protože jsem ještě nebyl ani u nádraží, odkud je to domů pořád ještě daleko. Jen v jednom rychlém občerstvení jsem tam vykoupil všechny zásoby párků (jedno čtyřsetgramové balení) a cestou jsem je zbaštil, za přihlížení stáda černoušků, čekajících na svůj městský autobus – dodávku, co jezdí městem sem a tam a když člověk mávne, zastaví (nebo taky ne) a za pár randů člověka odveze, kam je libo (dotyčnému člověku nebo řidiči – záleží na okolnostech).Konečně jsem byl ve Waterfront v obchoďáku. Venku se dalo „pro změnu“ do deště a bylo příjemnější courat mezi regály, než se krčit někde na autobusové zastávce.Rozhodl jsem se, že se dnes budu živit po jihoafricku. Koupil jsem si tedy na doma směs sušeného ovoce s názvem SAFARI, balení klementýnek číslo šest, půlkilové balení DICED PUMPKIN (to jsou takové oranžové kostky, nasekané z nějakého ovoce, co mne sice Lenka kdysi při angličtině učila, ale já zapomněl, co to je), tyčinky ze sušeného masa STORMBERG ORGANIC BEEF STICKS (byly kořeněné, takže se daly jíst a chutnaly jako zkamenělý lovecký salám, a byly podstatně lepší než sušený kudu), čtyřdecilitrovou láhev červeného vína DROSTDY-HOF a půllitrovou láhev bílého vína VAN LOVEREN. Nadšení do afrického stolování mne ale záhy přešlo, i dal jsem si ještě ve Waterfront smaženou rybu a pak v nádražní budově něco, co se v překladu jmenovalo pepřový steak, ale byla to vlastně obří houska z lístkového těsta, nadívaná polotekutým pálivým masem, ohřátá v mikrovlnce, za přijatelných asi osmnáct korun. Takto posilněn, či přesněji řečeno oslaben, protože se mi po tom udělalo neuvěřitelně líno, jsem se vydal na cestu domů do hor, poté, co jsem na několikátý pokus setřásl otravného malého černého haranta, co jezdil po nádražní budově na jakémsi bývalém vozíku ze samoobsluhy a stále nechtěl pochopit, že když řeknu „nou“ a zavrtím hlavou, žádné small change mu nedám. Zmizel z mé blízkosti až tehdy, když jsme míjeli nádražní restauraci, z níž právě robustní černý policajt obuškem vyháněl čtveřici černých vagabundů, co obtěžovali svým somrováním černé sedící hosty. Rozhodně to nebyl český policajt – řekl něco ve smyslu „a ven“ a když drban jaksi otálel, „flák“ ho přes záda obuškem… a když to moc nepomohlo, ještě jednou. A „rušivý element“ hezky svižně opustil prostor. Žádné řeči o rasové diskriminaci, žádné smlouvání. Jestlipak by to takhle fungovalo i u nás? Domů jsem dorazil poněkud promočený (začalo zase poprchávat) a oslintaný (potkal jsem pana domácího, kterak šel venčit psy, a ti mne přepadli podle svého secvičeného scénáře – větší, osmiletý, mne zezadu přidržel, a menší, tříměsíční obluda, si na mne zepředu vyskakoval a olizoval, na co přišel).Dal jsem si dvě kafe a polomrtvý sledoval z postele televizní film v některé z jihoafričtin s anglickými titulky, kde si nějaká ženská stěžovala kamarádce, že ji její muž zanedbává a ta kamarádka je poslala do restaurace a pak jsem to vypnul. Mám tu sice pět televizních programů, ale nic moc – na druhém a třetím dávali tenis, na čtvrtém box a na pátém nějaký nekonečný klip, kde zřejmě mimozemšťan posadil člověka do křesla a studuje strukturu jeho postavy, což už dávali i včera a nevím, jestli to opakují nebo ještě pokračují.Trochu probrán jsem se jal usilovně přežvykovat sušené maso. A do toho zaklepala paní domácí, která mi přinesla „sous afrikan espesiality“ k večeři. Opravdu jsou ti Jihoafričani pohostinný národ. Jen kdyby se tak naučili podávat jídla v nějaké logické kombinaci!!! Na talíři byla kari rýže, kečup poněkud nečeské chuti, vedle toho strouhaný kokos a vaječná omeleta ve tvaru obrovské šišky, plněná něčím červenohnědým a nasládlým, co snad byl kečup, mleté maso, rozinky a bůhvíco ještě. Jíst se to dalo, ale lásku k této zemi to neprohlubovalo. Kdo v Čechách tvrdí, že se stravuji jako prase, měl by ochutnat zdejší kuchyni a brzy by se mi přišel omluvit.Abych nebyl za vyžírku, koupil jsem ráno domácím ve Waterfront láhev vína a „čenžnul“ jsem ji s paní domácí, když mi tu večeři přinesla. A ona mi samozřejmě za chvíli donesla skleničku na degustaci. Zítra koupím ve Waterfront luncheon meat (v přepočtu za sedmdesát korun a dražší než ta dánská šunka) a pivo a předvedu jim, čím se má krmit Čech.DEN ŠESTÝ – 8. ČERVENCE (NEDĚLE)
Pan domácí včera nelhal – ráno byla venku tma skoro jako v noci a vydatně pršelo. Takže z výletu do Waterfront nebylo nic, protože kdo by se coural městem v dešti, je-li neděle, vše kromě turistického centra Waterfront a tržnice je zavřené a pokud zrovna neprší, tak aspoň kape a vítr fičí tak, že bych se vznášel navzdory nacpanému žaludku.Při snídani jsme s panem domácím probrali téma „hlídací psi“ (vzpomínal na jednoho, co ho v Německu vycvičil, aby útočil jen na černé a jak se to nevyplatilo, když jeho americkým hostům přijela černošská návštěva) a celé dějiny Jižní Afriky, počínaje křováky a konče negry, co se sem stahují ze severu a prudí, že chtějí práci nebo aspoň něco k jídlu.Po snídani jsem si zašil košili, kterou mi kdysi naši koupili asi u Vietnamců, takže po dvou nošeních povolilo dvacet centimetrů švu. Pak jsem se přikrmil několika kousky křížal ze sáčku SAFARI (byly to meruňky, švestky a jablka, takže nic extra, ale ani žádné exotické fujtajbly), chuť jsem si spravil jednou z konzerv špaget a zašpuntoval to cigaretou LUCKY STRIKE americké provenience, co má na krabičce místo „varování ministra zdravotnictví“ různé nápisy, třeba jako že „Varování: kouření způsobuje rakovinu“, „Nebezpečí: kouření poškozuje vaše plíce“, nebo konkrétně v tomto případě „Pozor: kouření tě může zabít“. Snad pro tu pestrost varovných nápisů jsou tu cigára dvakrát dražší než u nás.Poté jsem začal nalepovat známky na zbývajících 26 pohlednic, co je třeba odeslat přátelům, známým, kolegům a sobě. Tím jsem (s přestávkami na čumendu na televizi) zabil čas až do čtvrt na pět odpoledne. Pak už jsem jen koukal na televizi – nic moc program, tenis, box, National Geographic o hmyzu a malárii, nějaký seriál o afrických zvířatech a zprávy. Nejzajímavější byly (jaký to paradox!) reklamy.Až po půl osmé jsem se opět dočkal nadstandartní služby (večeře), kterou mi tentokrát přinesl pan domácí. Byla to hromada žlutohnědých kuliček bez chuti (snad náhražka kaviáru z obilí) a nějaká červená omáčka, co prý byla „ostrá“. Slabé slovo – byl to koncentrovaný oheň, ve kterém plavaly kusy papriky, nějakých hub a ananas (který pálil také). A k tomu jsem – asi jako prevenci – dostal třetinkovou flašku „Castle lager“, což je podle nálepky pivo, vařené od roku 1895 s největší péčí, a největší pivo Jižní Afriky. Na to, že to pivo mělo být „největší“, byla ta láhev příliš maličká. Dokonce prý toto pivo dostalo i nějakou zlatou medaili a k jeho cti budiž řečeno, že chutnalo jako pivo a stalo se další věcí, pro kterou bych Čechům doporučil návštěvu Jižní Afriky.Dobře najeden a napit jsem pak do večera sledoval v televizi dokumentární film z černošské osady, kde rodina pásla jednu snad krávu a pár slepic a žila v chýši s hliněnou podlahou, kde nábytek sestával z několika rohoží na spaní.DEN SEDMÝ – 9. ČERVENCE (PONDĚLÍ)
Ráno bylo stejně ošklivé jako včera. Zatímco za jasného počasí lze z WC dohlédnout až na domeček na vrcholu Stolové hory, dnes bylo ze záchodové mísy vidět sotva do půlky skalní stěny a zbytek byl ponořen do mraků, které připomínaly líně stékající mléko. A přitom včera hlásili v předpovědi počasí šestnáct stupňů a malý mráček bez kapiček, což je tradičně jediné, čemu v televizi rozumím.Brzy se to ale umoudřilo a byť mraky nad kopci připomínaly, že není letní sezóna, z balkónu byl optimistický výhled na slunce, vynořující se vpravo od mrakodrapů.Když jsem kolem desáté dosnídal, tedy přesněji řečeno zjistil, že se mi opět nepodaří spořádat vše, co mi na stůl nachystali, bylo už venku tak, že byla teoretická šance, že projdu Cape Town suchou nohou. Nejdřív jsem vyrazil znovu „na frontu“ (Waterfront), abych nakoupil nějaké suvenýry a trochu se pokochal konzervami v supermarketu. Koupil jsem si čtyři malé černé panenky pošité korálky, které byly tak ošklivé, že se bezesporu jedná o umělecký výtvor jihoafrických divochů a unikátní suvenýr. K tomu dvě ozdobné lžičky s nápisem South Africa na držátku a hlavou zvířete v mističce, kovový zvoneček s nápisem Cape Town a balíček pohlednic pro mou (ne velkou) potřebu.Následovala smažená ryba v malém pajzlu na rohu a poté jsem se šel do Akvária podívat na to, co jsem to právě snědl. Mají tu ve Waterfront totiž akvárko, které se ale od těch našich standartních liší podstatně svými rozměry a tím, že v něm místo zlatých rybiček plavou rybky, ryby a velryby (no, to trochu přeháním) a také různí mořští fujtajblíci, fujtajbly a jiné nestvůry, kvůli kterým bych byl v sezóně ochoten obětovat koupání, jen abych se s nimi nesetkal tělo na tělo. A to jsem za pohled na tato stvoření ještě vypláznul 35 randů jako „aduld“, i když jsem se napřed snažil vypadat jako stařeček, co se vleče z posledních sil (to mi nedalo ani moc práce s předstíráním) a má nárok na důchodcovskou slevu, a poté jsem zkusil zinfantilnět (děti mají také slevu, a ty do čtyř let věku neplatí vůbec). Na studenta (který má také slevu) si nemělo cenu vůbec hrát – nezbaštili-li mi důchodce a dítě, pak mi s mým blbým ksichtem sotva uvěří, že studuji, protože mi Lenka nevystavila potvrzení, že mne už druhým rokem učí jedenáctou lekci angličtiny. Kdyby se tam tak za ty peníze smělo aspoň rybařit!Na zpáteční cestě mne déšť opět zahnal do nádražní budovy a přilehlého obchodního centra. Už tu jsem jako doma, asi jako Rumuni na pražském hlavním nádraží. Stále je ale co objevovat; například za stojany, kde jsem před pár dny kupoval pohlednice, je o patro níž obchoďák s potravinami. Není ale v evropském stylu, i když se tak tváří. U košíků stojí uniformovaný černoch (ani jsem si nestačil podle nášivky všimnout, zda policajt nebo ochranka) a posílá lidi zpátky, aby si u okýnka napřed uložili do polic zavazadla (v mém případě batoh). Kolem inkriminovaného okýnka seděla ale banda krajně pochybných zjevů, i oželel jsem raději nákup a šel se do nádražní haly dorazit ke kiosku takzvaným kuřecím stejkem, u něhož se mi ani tentokrát nepodařilo poznat, podle čeho se jmenuje, když jde o housku z lístkového těsta, naplněnou něčím žlutým mazlavým, krátce přihřátou v mikrovlnce. Napadá mne jediné pravděpodobné vysvětlení – hňácá je černoška s vizáží připáleného stejku, co má místo nosu zobák. Ale podle čeho by se pak jmenovaly sýrové stejky, když ve stánku nepracoval nikdo se sýrovitou pletí?„Stejky“ mi spravily náladu, pokaženou deštěm. Ještě kdyby tak vedle mne neřval ten zelinář, sedící na chodníku, to svoje „balala, balala“, co chvíli neprudil někdo s nataženou rukou a tradičním „I´m hungry“ (na což mívám někdy chuť mu tou rukou potřást a odpovědět „I´m Viktor“) a prodavači si odvykli vybafnout z těsné blízkosti na bílého muže, který je tu nejperspektivnějším zákazníkem, ve snaze upoutat na sebe pozornost. Při tom hulákání, žebrání, zpívání, pošťuchování a kramaření ve veteši z druhé až desáté ruky jsem si tu připadal jako na tržnici v nějaké zemi třetího světa. Bude to asi tím, že jsem byl opravdu na tržnici v zemi třetího světa.K večeři jsem od domácích dostal – radši nebudu odhadovat co. Z toho, co jsem popisoval včera, půlka nebyla určena správně a těžko říci, co je tedy to, co dnes považuji za bramboráky, obložené paprikou, s kusem drůbežího (k snídani nebylo vajíčko, takže slepice asi přestala snášet a picli mi ji k večeři) a polité omastkem. Už to začíná mít evropskou stravovací logiku.Černoši dnes dali do pořádku i můj balkón. Natřeli trámy a okapy a poškodili přitom omítku na sloupcích zábradlí, čímž si zajistili práci i na zítřek. A taky obrousili dveře, takže už nedrhnou a nemusím chodit na balkón tím stylem, že otočím klíčkem, nahoře mírně přitlačím a s výkřikem „Öffnen! Gestapo!“ dole do dveří kopnu, čímž buď uvolním drhnoucí rám, nebo si ukopnu palec.DEN OSMÝ – 10. ČERVENCE (ÚTERÝ)
Dnešní zimní den se obzvláště vydařil. Venku bylo víc než plus dvacet stupňů a byl to první zimní den v mém životě, kdy jsem se na ulici potil v tričku s krátkými rukávy.Došel jsem k nádraží koupit další trička po pětadvaceti randech, což je cena, za kterou by si je byli zřejm