1. den /27. 6. 2003/
Odjezd
Ze stanice metra Radlická v Praze jsme odjeli ve 22:00 do Plzně, kde jsme nabrali ještě posledního spolucestovatele.
Poté jsme opustili republiku přes hraniční přechod Rozvadov.
2. den /28. 6. 2003/
V noci jsme projeli přes Německo, v ranních hodinách jsme projeli přes rakouský Bregenz do Švýcarska a poté jsme již brzy vjeli do Liechtenštejska a Vaduzu.
Knížectví Liechtenštejsko
Liechtenštejsnko je ministát s rozlohou puhých cca 160 km². Nachází se v srdci Evropy mezi Švýcarskem a Rakouskem. Nejvyšší vrchol se nazývá Naafkopf (2574m n.m.). Nejvýznamnějšími řekami knížectví jsou Rýn a Samina Klima je mírné.
Liechtenštejsnko čítá přibližně 31000 obyvatel, z toho cca 33% připadají na cizince (především Švýcary, Rakušany a Němce). Úředním jazykem je němčina, obyvatelé ovšem hovoří vlastním dialektem. 87% obyvatel se hlásí ke katolickému a 8% k protestanskému vyznání.
Vlastní historie Liechtenštejnska začíná v roce 1719, kdy byla sjednocena dvě hrabství - Vaduz a Schellenberg. Vzniká tak Knížectví Liechtenštejnko. V obou světových válkách si zachovalo svou neutralitu. V roce 1924 vytvořilo se Švýcarskem měnovou, celní a poštovní unii. V roce 1990 přistupuje k OSN.
Podle ústavy je dnešní Liechtenštejnsko parlamentární monarchie založená na demokratických základech. Hlava státu je kníže, jehož sídlo je v zámku Liechtenstein vypínajícím se nad hlavním městem knížectví Vaduzem.
Liechtenštejnsko, dříve chudá agrární země, patří v současnosti k nejprůmyslovějším a nejbohatším státům světa. K nejvýznamnějším odvětvím průmyslu patrí např. dřevozpracující, nábytkářský, chemicko-farmaceutický, textilní a konzervační průmysl. Tento stát je totiž poměrně chudý na nerostné suroviny. Hlavním důvodem rychlého hospodářského růstu je ovšem liberální daňový systém. Z tohoto důvodu zde mají četné zahraniční firmy své sídlo.
Liechtenštejnsko láká turisty především k pěší turistice a zimním sportům. K turisticky nejzajímavějším kulturním cílům patří bezpochyb hlavní město Vaduz. Knížecí zámek nemá turista ovšem možnost navštívit, jelikož v něm trvale pobývá knížecí rodina. Ale i tak nabízí toto nevelké hlavní město návštěvníkům poměrně dostatek kulturních zážitků.
Prohlídka Vaduzu
Kolem 6. hodiny ranní přijíždíme do Vaduzu. Po rozhýbání a posilnění těla se vydáváme s naší průvodkyní Zuzanou na prohlídku super čistého a upravenéhom města. Ihned poznáváme, že se jedná skutečně o vysoce kulturní město - po ulicích a náměstích jsou rozesety sochy a plastiky. Procházíme kolem muzea umění, galerie, obchodu s hodinkami, parlamentu, vedle něhož se právě začala stavět další budova parlamentu.
Následně přicházíme ke kostelu, který je ovšem ještě zavřený, takže ho jen obcházíme a vydáváme se příkrou cestou ke knížecímu zámku. Procházíme kolem domů s krásnými zahradami obsahujícími i exotickou květenu (např. bambusy). Se stoupající výškou získáváme krásný výhled na město. Dále procházíme lesem, který obsahuje naučnou stezku s informačními tabulemi o knížectví. Co nás na těchto tabulích překvapilo, bylo to, že text téměř kopíroval učebnici k přípravě na maturitu z němčiny. Takže neustávají naše dohady, jak se mohli tvůrci těchto tabulí dostat k těmto českým skriptům.
Za několik desítek minut vystoupáváme až k zámku, jehož štěrkový vjezd právě k dokonalosti dlouhými hráběmi uhrabával místní vrátný s vysílačkou.
Po chvíli máme štěstí a přijíždí jakýsi knížecí návštěvník v červeném bouráku. Po obhlédnutí stavby se vydáváme zpět a na náměstí nedaleko stanoviště našeho autobusu máme krátký rozchod. Prohlížíme si zajímavé plastiky, nádherně upravené záhony, šapitó, pod nímž se konají různé kulturní a zábavné akce.
Následně se vracíme do autobusu a vyjíždíme.
Příjezd do místa ubytování a krátká procházka po okolí
Přes hlavní město kantonu Grubünden Chur dojíždíme do Lenzerheide. Zde jsme si měli každý dojít pro mapky, informační letáky a prospekty do místního informačního centra. Přes Lenzerheide ovšem v tu dobu vedla trasa jakéhosi maratonského běhu (až z Churu až kamsi vysoko). Zastavili jsme na místě, kde je to obvykle možné, ale v zápětí, když jsme se vydali k turistickému centru, jsme byli nahnáni rychle do autobusu. Místní policista totiž už vyhrožoval našemu řidiči pokutou, jestliže ihned neodjede. Po chvílích zmatků jsme se tedy vydali na závěrečný kousek jízdy do Tgantieni (prý se to čte [šantyény]).
Zastavujeme u naší horské chaty ve výšce kolem 1700m, vyndáváme věci a ubytováváme se. První pohled z venku je velmi povzbudivý, první pohled zevnitř je opačný. Chata je zařízena velice skromně a skutečně sportovně, nicméně dostatečně pro účely horské turistiky. Malé pokoje obsahují palandu a několik regálů na věci. V našem pokoji přebývalo nakonec celkem 5 lidí, kromě nás dvou ještě otec s dvěma syny. Jak v zápětí máme možnost zjistit mladší syn je "hlučnější nátury" a vše co se mu nelíbí, a že to bylo asi 90% věcí, hlasitě komentuje. Nicmémě zjišťujeme, že se jedná jinak o příjemné lidi, s kterými jsme jinak neměli během společného pobytu jakékoliv potíže.
Po vybalení věcí, najezení máme společný sraz a vyrážíme na poznávací procházku po okolí. Zjišťujeme, že okolní příroda je skutečně okouzlující, nádherný dojem umocňovala všudepřítomná čistota, krásná architektura a především uchvacující výhledy na okolní horstvo a údolí pod námi s turistickým centrem Lenzerheide a Valbellou a jezerem prostírajícím se mezi těmito městečky. Procházíme po pastvinách s mnoha kravami, které blahosklonně přežvykují a celkem znuděně nás pozorují, když mezi nimi procházíme. Pastviny jsou totiž obehnány dráty pod napětím a pokud přes ně vede turistická stezka, je tato ohrada opatřena brankou, kde lze drát pomocí odizolovaného konce bezpečně sundat a po projití opět vrátit na své mésto. Jedno menší stádo mimochodem mělo svou pastvu asi 30m od naší chaty, takže jsme měli celkem příjemnou společnost těchto tvorů hned na dosah. Jejich vlivem ovšem docházelo k určité změně jinak nádherně čistého alpského vzduchu. Zároveň však zvonce upevněné na jejich krcích vydávali celkem uklidňující cinkot.
Při pokusu o zkrácení cesty přes čísi pozemek ovšem zjišťujeme, že tato zkratka je slepá a tudíž se vracíme zpět. Na začátku této zkratky na nás prý již poprvé jakási paní, zřejmě majitelka pozemku, mohutně gestikulovala ve snaze nás odradit od této cesty. Lidé na konci našeho průvodu ovšem její slova ignorovali, nebo jim nerozuměli, tudíž nás vepředu nezastavili.
Vracíme se na tedy na chatu až přes Spoinu.
Po návratu na chatu jdeme na večeři připravenou českou kuchařkou a jejím synem. Jídlo bylo celkem chutné a rozhodně si na něj nemůžeme stěžovat. I když osobně bych preferoval jídla z místního jídelníčku namísto tradičních českých pokrmů. Ale na druhou stranu je zřejmé, že pak by cena zájezdu prudce vzrostla, jelikož ceny jídla a všeho ostatního jsou ve Švýcarsku na naše poměry vysoké.
Odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II., III., IV., V.
Autor: Jan Havel (Havelj1@seznam.cz)
Zdroj: http://cestovani.webz.cz/