Damašek
Těsně před Damaškem se s Ibrahímem dohadujeme o ceně za stop, dávám mu zhruba cenu za autobusu, je moc spokojenej. A my taky, protože jsme se jednak dostali z té černé díry v Palmýře, mohli jsme si pokecat a ještě jsme měli celý bus jen pro sebe. V Damašku nás vysazuje na místě, odkud nám cesta do centra trvá v dodávce MHD asi čtvrt hodiny. Doprava v Damašku je pěkně hustá.
Vystupujeme na ulici (šaria) Čukri al-Kuuatli (Choukri al-Quwatli) u suku S’rudža (Saroujah). Tady je několik levných hotýlků. V jednom z nich se ubytováváme na střeše. Vlastně ne úplně na střeše, ale ani ne v pokoji. Batohy si necháváme na pavlači, kde budou večer rozprostřené matrace. Stane se tak z ní noclehárna, částečně chráněná stříškou.
Hotýlek al-Haramein je zřízen v jednom z mnoha starých damašských domů. Má tři patra, nádhernou mramorovou vstupní halu s fontánou, dřevené „celovrzavé“ schodiště, pavlače (z nichž je vidět dolů do vstupní haly, která není krytá střechou) a místnosti s vysokými stropy.
Vydáváme se na trh do Starého města, které je asi 10 minut chůze od hotýlku. Už je sice pozdní odpoledne, alespoň si však trh rychle projdeme, abychom zítra věděli kde co je. Cestou obcházíme fotoalby, protože chceme doplnit zásobu filmů. Chceme to udělat v Sýrii, protože v Jordánsku jsou filmy daleko dražší. Obzvlášť diáky. V jednom z nich si jich objednávám 15.
Několikaproudou ulici an-Nasr, která vede k pevnosti Starého města, kde končí splynutím s na ní kolmou ulicí ath-Thawra, objíždějící ze západní strany Staré město, je docela obtížné přejít. Na přechodu pro chodce sice hlídají policajti, ale i tak jsou řidiči netrpělivý a nejraději by všechny ty obtížné chodce převálcovali. I s policajtama. To je ale běžný obrázek každého velkého města na Blízkém východě. Říká se, že jediným nebezpečím, které ve velkých městech hrozí je právě doprava. Naše zkušenost to potvrzuje. Před odjezdem do téhle oblasti doporučuju trénovat přecházení ulice kličkováním mezi auty řítícími se po pražské magistrále.
Suk al-Hamidíja (al-Hamidiyya) je turistickým vstupem do Starého města. Sortimentem se podobá pěší zóně Na příkopech, jen zastřešené. Butik vedle butiku. Pokud jdete za atmosférou arabského trhu, vyhněte se al-Hamidíi obloukem. Je to načančaná, drahá, i když svým způsobem přeci jen atraktivní, výkladní skříň Damašku. Je dlouhý asi 400 metrů, po celé délce krytý plechovou, jakoby dírami od kulek proděravělou střechou. A je plný lidí. Syřanů i turistů.
Na druhé straně al-Hamidíje se dostáváme k Umajadské mešitě, největší turistické atrakci města. Slunce akorát zapadá, tak si návštěvu mešity necháme až na jindy. Místo toho se vrháme do uliček Starého města, tentokrát už pravého arabského trhu. Staré město je ale hodně rozsáhlé, takže v tom šeru se jen tak bezcílně brouzdáme. Tu narážíme na barevné stánky s všemožnými ořechy, nebo zase na zeleně osvícené mešity. Je to paráda.
Cestou zpátky se necháváme zlákat atmosférou a usazujeme se v jedné z mnoha damašských dýmkáren. Je to výhradně mužská záležitost, ženu nevidíme ani jednu. Cizinky v doprovodu mužů však v dýmkárnách problémy nemají. Na ně jsou zvyklí.
Dýmkárny jsou obdobou našich hospod. Chlapi sem chodí posedět nad dýmkou, kafem, nebo čajem. U toho si pokecají, zahrají karty nebo domino. Dáváme si anýzový čaj, nargílu (vodní dýmka) a pozorujeme cvrkot. Obsluha se míhá sem a tam. Tu přinese další kafe, vodní dýmku nebo vodu. Zvláštní sortu jsou nosiči uhlíků. Ti obchází vodní dýmky a sledují, jestli uhlíky ještě žhnou. Pokud už dodělávají, odeberou je kleštičkami do kovové nádobky a z ní na nargílu dají uhlíky nové. Žádné samozapalovací uhlíky jako u nás. Ale pěkně přírodní, žhavé, neošizené uhlíky.
Den 18, úterý 17. 9. 2002
Recepční v al-Harameinu je Súdánec. Súdán je taky muslimská země, takže být v Sýrii je pro něj co se týká náboženství stejné jako být v Súdánu. Majitelkou je Němka. I proto patří al-Haramein mezi oblíbené ubytování batůžkářů. Jedna mladá Němka, která studuje arabštinu, tu bydlí už několik týdnů. V hotýlku jsou v suterénu tři sprchy, v přízemí kuchyňka a nástěnka se vzkazy a upozorněními. Na hony vzdálené třeba zcela syrskému hotýlku pro místní pocestné, kde jsme přebývali v Halabu.
Ve směnárně na hlavním náměstí al-Merdže (al-Merjeh) měním cestovní šeky, abych měl na diáky. Ve fotoalbu ve smluvenou hodinu pro mě dia-filmy ale nemají. Asi nevěřili, že někdo může „vyhodit“ tolik peněz za filmy. Slibují, že je budou mít kolem poledne.
Přes rušnou ulici an-Nasr jsou postaveny dva nadchody. Skvělé místo pro fotky ulice z výšky. Procházíme se po nadchodu sem a tam, hledám místo nejlepšího pohledu. V tom ke mně přistupuje člověk v basebalové čepici a ptá se co mám v brašně. Nějak nerozumím co chce. Koupit foťák? Nebo si chce jen povídat. Když doráží, ukazuju mu foťák. Místo aby ho to uspokojili, tak ukazuje, že máme jít dolů. Pořád nechápu, až se připojuje další, nejspíš náhodný kolemjdoucí, protože umí anglicky a říká, že tady se nesmí fotit. Aha! On to je policajt, který hlídá, aby tady nikdo neprovedl nějakou nepřístojnost. Třeba atentát. Tak mizíme, fotka tentokrát nebude.
Vstupujeme do Starého města a na druhém konci al-Hamidíe se zjevujeme před Umajadskou mešitou. Bohužel nás předběhl brunejský sultán, který je v Sýrii právě na návštěvě. Mešita je zavřená. Před ní stojí skupina mercedesů, syrští generálové a brunejští strážci. Od davu zvědavců je odděluje kordón policistů.
Čím dále od suku al-Hamadíja, tím méně krámků je zaměřeno na turisty. Věci v krámcích jsou pěkné – koberečky a koberce, tepané nádobí, dřevěné i kamenné vykládané krabičky a další turistické zboží.
O dost zajímavější začíná být trh na jih od mešity. V uličkách visí z drátků natažených přes ulici zelené listy, před dýmkárnami sedí dědové a kouří nargíly. Chtěli jsme se podívat do Azemského paláce, jednoho z tradičních damašských domů, ale zase nás předběhl brunejský sultán, nebo spíš jeho ochranka, pročesávající palác před jeho návštěvou.
Kousek dál, na suku al-Bzuríja (al-Bzouriyya), už začíná vonět Arábie. Barevné koření, bonbóny, čokoláda a další dobroty. Al-Bzuríja ústí do ulice Medhat Paši, v křesťanské čtvrti Bab Šarki (Bab Sharqi), přezdívané Rovná (z latinského Via Recta). V muslimské části je z velké části krytá, jde asi o nejrušnější část Starého města.
Na rozdíl od stejně kryté Hamidíe, která je pěší zónou s butiky, neplatí v Rovné ulici pro dopravu žádná omezení. Není výjimkou, že jí projíždí náklaďáky nebo autobusy, i když se tam tak tak vejdou. Někdy jsme proto nuceni uskočit do krámku s košilemi, nebo se přitisknout ke krámku s kořením. Situaci ztěžují i zaparkovaná auta. Normální auto ještě jde, ale široké americké křižníky, většinou ze Saudské Arábie, nebo oranžovo-bílé irácké taxíky, způsobují zácpy. Výfukové zplodiny v takové zácpě nemají pod krytým bazarem kam unikat a znepříjemňují život polovině Damašku, která sem chodí nakupovat. Je tu hlava na hlavě, křik, vyvolávání. A když vyvane smrad z aut, nádherně tu voní koření, čerstvá káva a parfémy.
Kolem poledne se znovu vydáváme do fotoalbu. Cestou míjíme stánky s arabským vydáním Newsweeku, krámky s CD, faláferie. Filmy v krámku ještě nemají, ale budou prý za 10 minut. Teprve teď majitel posílá jednoho svého zaměstnance aby je někde sehnal. Doma bych asi byl nervózní, tady ale vím, že je to normální, a že se filmů nakonec dočkám. Alespoň si v jedné z falaférii přes ulici dáváme oběd, včetně velmi oblíbené íránské obdoby Coca Coly, po posvátném prameni pojmenované Zam Zam kola.
Fotolab stojí naproti bývalému hlavnímu damašskému vlakovému nádraží Hidžaz (Hijaz). Pamatuju si ho z cesty před deseti rokama, kdy, jsem odsud odjížděl do Halabu. Dnes si sedáme do jeho prostorné čekárny, která byla přeměněna na prodejnu knih.
Celé nádraží je docela pěkná budova. Zvenku i zevnitř. Dřevěný strop, nádherně zdobený vyřezáváním a pomalován ornamenty, okna v horním patře s barevnými skly jako v kostelech. Stěny nádraží zdobí kresby a mapy upozorňující, že tady první vlak projel už počátkem 20 století. Tzv. hijazská železnice měla spojovat Damašek s Medinou (v dnešní Saudské Arábii), ale kvůli propuknutí 2. světové války nebyla nikdy dokončena. K čemu se tím ale chlubí, když tohle pěkné nádraží není už skoro vůbec používané?
Pocit pohody při siestě nám trochu kazí asi 50 mladíků, shromážděných před nádražím. Jsou sice v pohodě, ale každý z nich má na rameně kalašnikov, což nepůsobí zrovna harmonicky. Konečně dostávám dia-filmy, Táňa taky doplňuje svoji zásobu filmů.
Vracíme se do Starého města a Rovnou ulicí míříme do křesťanské čtvrti ve východní části. Stejně jako halabský suk i damašský suk je plný chánů, starých zájezdních hostinců pro karavany. Jeden z nich, chán Suleiman Paša z roku 1732, stojí hned vedle Rovné ulice. Tvoří jej dvě nádvoří, obklopené vlastními místnostmi chánu. Obě nádvoří byla dříve krytá dómy, ty se však zřítily.
Damašek je známý svými starými tradičními domy. Zvenku jsou to jen vysoké kamenné zdi. Teprve uvnitř člověk zjistí čím jsou tak lákavé. Jeden z takových domů, Beit Nizam, stojí v postraní uličce vedoucí na jih od Rovné ulice. Kdybychom nevěděli, že tu je, asi bychom kolem přešli bez povšimnutí. Nesměle vstupujeme do malých otevřených dvířek v kamenné stěně a ocitáme se na příjemné nádvoří.
Beit Nizam pochází z 18. století a v 19. století tady pobýval anglický dobrodruh Sir Richard Burton (přeložil Příběhy tisíce a jedné noci a Kámasútru). Od té doby se toho v domě moc nezměnilo. První nádvoří je vykládané deskami z barevného mramoru, uprostřed stojí fontána. Dům je obložen dalším mramorem v typickém blízkovýchodním slohu, kdy se po sobě střídají vodorovné pruhy různých barev. Nad dveřmi a okny jsou malé ornamenty opět vykládané z mramoru.
Na druhém nádvoří už roste několik stromů a keřů, pod nimiž jsou rozestavěny stolky a židlička. Právě se tu chystá recepce, říká nám asi 40letá příjemná organizátorka anglicky. Pro svoji tradiční atmosféru se tyto domy k oslavám či recepcím používají celkem často. Možná tady zrovna bude brunejský sultán. Ještě že nás zase nepředběhl…
Putujeme po Rovné ulici dál na východ. Vycházíme zpod kryté části a kolem římského oblouku a kostela svaté Marie vstupujeme do křesťanské čtvrti. Staré město damašské není jen suk, ale i úplně normální ulice. I na nich jsou sice krámky, ale jejich koncentrace je daleko menší než na bazaru. Tím pádem je tu i míň lidí a míň aut.
Křesťanská čtvrť nám přijde čistší. A uvolněnější. Dokonce není nouze o ženy s odhalenými nejen vlasy, ale i rameny! To je na Sýrii přímo neslýchané! Ale asi ne na Damašek.
V ulici Hanania, kousek od Bab ash-Sharqi (čti [bab aš šarky]), východní brány ze Starého města se ocitáme na nádvoří dalšího z venku nenápadného domu. Část Beit Nassan dnes slouží jako obchod s látkami a místní prodejce nám samozřejmě odchytává. Ukazuje nám některé pěkně zařízené místnosti, až se nám z toho luxusu tají dech. Na zdech ani stropě není jediné místečko, které by nebylo ozdobené. Ať je pomalované, nebo vyřezané. Po prohlídce nás samozřejmě zve do svého krámku s hedvábím. Přivádí Táňu k zrcadlu, rozbaluje před ní jednu roli hedvábí a přímo na jejím těle ji modeluje tak, že to vypadá jakoby opravdu měla hedvábné šaty! Prodávat umí, my ale nemáme těch 1500 liber (50 dolarů) na jeden metr látky (podle jeho odhadu by Táňa na šaty potřebovala tak 2,5 metru).
Vracíme se k Umajadské mešitě, snad už budeme mít víc štěstí než ráno. Cestou si kupujeme nějaká CD a zkoušíme strašně lákavě vypadající pestrobarevné bonbóny, prodávané prodejcem z vozíku, který tlačí po bazaru. Nejsou nic moc, ale za vyzkoušení stály.
Umajadská mešita je jakousi ikonou Damašku a i celé Sýrie. V 9. století př. n. l. na jejím místě Aramejci postavili chrám zasvěcený bohu Haddadovi. Římani jej rozšířili a zasvětili Diovi. V 7. století část zabrali muslimové a přebudovali ji na mešitu. Zbytek stále zůstal křesťanským svatostánkem. Teprve po nástupu dynastie Umajadů, kdy se Damašek stal hlavním městem islámu, rozhodl chalíf Chálid ibn-Válid (Khalid ibn-Walid), že ve městě vyroste mešita, jaké nebylo, není a nebude nikdy rovno. A tak se stalo...
Zevrubně popsat Umajadskou mešitu by zabralo hodně místa, proto jen hlavní dojmy. Cizinci nemůžou vstoupit žádným ze tří přímých vchodů, musí projít nejprve na postraní dvůr nalevo od vchodu ze strany od al-Hamidíje,kde jsou skásnuti a ženy dostanou povinné šedivé roby. Ty jsou v několika velikostech, čehož si turistky většinou nevšimnou (číslování je jen v arabštině) a pak si šlapou na šosy.
Z dvorku, kde stojí i malé mauzolemu Saláddina, už je možné vkročit přímo na nádvoří mešity. Jeden z hlídačů se nás ptá odkud jsme a když slyší, že z Čech, ukazuje na nějaká starý povoz, vystavený pod podloubím na nádvoří a říká „To je naše syrská škodovka“. Botky si schováváme do batohu (samozřejmě je nutné se zout).
Nejzajímavější na nádvoří jsou mozaiky namalované ne zdech vysoko nad hlavami všech. Největší mozaika je přímo proti turistickému vstupu. V převládající zlaté a zelené jsou vyvedeny především sady, stromy, náboženské budovy a ornamenty. Podobná mozaika je rozprostřena v délce několika desítek metrů nad vchodem ze suku al-Hamidíja. Je to nádhera, škoda jen, že už je tak pozdě a zlato se moc netřpytí.
Mešita má tři minarety a na nádvoří tři volně stojící stavby: Dóm pokladnice, fontánu pro omývání a Dóm hodin. Nádvoří je z leštěného mramoru s krásnými kruhovými a čtvercovými ornamenty. Prochází se po něm stovky věřících, zhruba stejný počet mužů a žen. Ženy jsou samozřejmě všechny zahalené. Většinou v černočerných nádorech, avšak obličeje jim většinou koukají. Mladší ženy nejsou nutně v černém, dávají přednost spíš světlejším barvám.
Vstupujeme do modlitební haly, která je bez dostatečně velkých a průsvitných oken, takže zšeřená. Okna v ní sice jsou, ale z neprůhledného sklad, z nějž je většina ještě navíc obarvená. Vnitřek je proto jaksi vícebarevný, ale pro focení nevhodný. Lidi tu fotí o sto šest, proto se ani my neostýcháme. A nikomu to nevadí.
Lidi se buď procházejí, sedí nebo modli směrem k Mekce. Ústředním dómem mešity je Orlí dóm, z nějž visí na dlouhém řetěze světlo a jež má pod kopulí v kaligrafické arabštině napsána jména alláha, Proroka a jeho souputníků. Kousek od dómu stojí nazelenalá svatyně Jana Křtitele, kde prý byla v 8. století objevena urna s jeho hlavou.
Přímo z nádvoří vede vchod ještě do jedné malé svatyně. Je celá obložená zrcadélky, což je typické pro šíítské svatyně. I tohle je jedna z nich a má v ní být opět uchována urna s hlavou. Hlava tentokrát patří Husseinovi, vnukovi samotného Proroka Muhammada. Bohužel stejnou hlavu mají údajně Egypťanu v jedné z káhirských mešit, takže buď byl Hussain vícehlavý, nebo na jednom z míst uctívají prázdnou dřevěnou škatuli.
Pěkně jsme se dneska zapotili a to jsme nejen téměř nevyšli z bran Starého města, ale navíc jsme viděli jen jeho část. I tak si zasloužíme dobrou večeři, tak si v jedné restauraci na našem oblíbeném rohu náměstí al-Merdže dáváme humus, kuře a místní pivo Barada. Není špatné, ale libanonská Almaza byla lepší.
Dnes jsem toho během dne splácal dohromady tolik, že je mi večer špatně. Příčinou naštěstí není špatná hygiena jídla, nýbrž moje žravost.
Den 19, středa 18. 9. 2002
Damašek je rozlehlý, ale příjemný. Zůstáváme další den. I tak z něj však uvidíme zase jen malý kousek. Jako včera. Po snídaní míříme na suk al-Hamidíja. Proč do toho doupěte butiků? Protože tam mají nejlepší zmrzlinu v Sýrii.
Zmrzlinárna Bekdach je až téměř na konci suku, před bránou vedoucí na náměstí u Umajadské mešity. Nejde o klasickou cukrárnu, protože v ní mají jen dvě věci: skvělou zmrzlinu a pistáciový sahlep. Zmrzlina je opravdu jedinečná. Tlučou ji přímo uvnitř, před zraky mlsalů, ve třech hlubokých kovových nádobách. Nechávají nás taky si bouchnout. Je to dřina, dělat bych to teda nechtěl. Každá zmrzlina je obrovská, navíc posypaná drcenými pistáciemi. Takové malé umělecké dílo. Na chuť i na pohled. Sahlep se podává opět s drcenými pistáciemi, mandlemi a třešní. Mňam!
Posilněni zmrzlinu se proplétáme sukem a konečně se dostáváme dovnitř Azemského paláce. Bohužel je to jedna z těch památek, kam je vstupné 6, ale naštěstí to stojí za to.
Azemský palác je nejznámějším starým damašským domem. Jak je proslulý jsme se přesvědčili včera, kdy byl zavřený kvůli návštěvě brunejského sultána. Byl postaven v 18. století pro tehdejšího vládce Damašku As'ada Pašu al-Azema.
Do paláce vcházíme přes malé nádvoří s fontánou. Na chvilku si sedáme na lavičku pod příjemné kvetoucí keře, abychom se podívali co se tady kde nachází. Za ním je už hlavní nádvoří, s další fontánou, stinnými stromy a obytnými místnostmi postavenými kolem nádvoří. Potlouká se tu několik hlídačů. Jeden právě vybírá listí napadané do fontány, ostatní sedí na židlích před místnostmi, nebo hlídají v místnostech. Uvnitř se totiž nesmí fotit.
V některých místnostech jsou nainstalované figuríny, které sedí nenádherných gaučích. Zdi jsou opět celé pokryté látkami, dřevořezbou a sklíčky, nad vchodem jsou většinou vykládané ornamenty z barevného mramoru. Barevný mramor zdobí i zdi budov při pohledu z nádvoří. Kolečka, hvězdičky a barevné mramorové pruhy. To je základ zdejší výzdoby. Vykládání, nazývané ablaq, je opravdu dechberoucí. Jsou tu zachovány a vybaveny nejen obývací místnosti a přijímací sál, ale i celý hammam.
Brouzdáme se Starým městem sem a tam. Bez cíle, což je ten nejlepší způsob jak se pohybovat v chaosu. Kupujeme faláfelovače, jak jsme pokřtili zvláštní udělátka, pomocí nichž dělají faláfely a já si vybírám džalabíji (tradiční dlouhá košile). Postupně se však přeci jen pohybujeme k jeho severnímu okraji, kde stojí jedna z nejzajímavějších damašských mešit – Sajda Rukaja (Sayyida Ruqayya). Mešita je postavena kolem mauzolea jež ji dalo jméno a které se celým jménem jmenuje Rukaja bint al-Hussein aš-Sahíd bi-Kerbala (Ruqayya bint al-Hussein ash-Shaheed bi-Kerbala/Ruqayya, dcera mučedníka Hussaina z Kerbalu).
Mešita byla postavena po roce 1985 Íránci v perském stylu (Rukaja byla šíítská světice). Nádvoří a kopule jsou proto zdobený typickými barevnými kachlíky s krásnými perskými vzory citáty z Koránu. Ten, kdo by se spokojil pouze s tímto vnějším, i když i tak působivým, pohledem, by se však připravil o tu pravou podívanou, která se skrývá uvnitř.
Do modlitební haly mešity, kam mají cizinci bezproblémový přístup (jen si Táňa musela obléknout černý hábit, který dostala u vstupu), vstupujeme krásnou branou ozdobenou dvěma elegantními sloupy. Vstupujeme z ostrého slunce do přítmí, takže chvilku trvá, než si naše oči přivyknou na šero. Pak s úžasem zjišťujeme, kam jsme to vlastně vstoupili.
Vnitřek se celý leskne. Tisíci a tisící zrcadel a zrcadélek, jež jsou rozmístěny na každičké ploše stěn a stropu střední části modlitební haly. Z visících lamp tryská nazelenalá barva, jež dává prostoru velmi muslimskou atmosféru. Vždyť zelená je barva islámu. A také ráje, dodávají muslimové. I přes převládající zelenou však zrcadélka hrají všemi barvami.
Střední vstupní částí je hala rozdělen na dvě poloviny. V první jsou pouze koberce, na kterých se mezi sloupy rozvalují muži, ženy, děti, prostě každý kdo chce. Dáváme se do hovoru s jedním Íráncem, který nám povídá o šíítech a jejich životě v Íránu. Po chvíli se přesunujeme do druhé části, která už je rozdělena na mužskou a ženskou část. Sedám si mezi ctihodné kmety s dlouhými vousy, i když trochu neobratně, takže jednomu z nich jsem šlápl na malé dřívko položené na zemi, o nějž si v pokleku hlavu skloněnou k zemi. Pokorně se omlouvám a rychle usedám, abych nevyčuhoval z davu.
U mauzolea, což je taková prosklená a zamřížovaná kobka, má mullah (duchovní) přednášku. Chvíli poslouchám, i když ničemu nerozumím. Atmosféra je poklidná, podle posunků mužů můžu bez problému fotit.
Venku na nádvoří se setkávám s Táňou, která byla samozřejmě v ženské části mauzolea. Já jsem podobné mauzoleum viděl už v íránském Šírazu, ale pro Táňu to byla první šíítská mešita vůbec. Přesto jsme u vytržení oba.
Na trhu si od pouličního prodavače, který má na zádech velkou ozdobnou nádobu, kupujeme neidentifikovatelné sladké pití. Prodavač, s červeným fezem na hlavě a zvláštním plechovým držákem na skleničky kolem pasu, se celý předklání a čůrkem vody z nádoby vymývá sklenička. Z jiné trubičky nám pak nalévá sladké pití. Jsme zvědav, co to s námi udělá.
Cestou do hotelu, kdy v ulicích míjíme zaparkovaná aut několik desítek let staré syrské flotily osobáků a procházíme kolem velkého billboardu, na němž má kráva nakreslenou bublinu, ve které asi vychvaluje nějaké sušené mléko, nebo co, narážíme na naprosto skvělý trh. Dostáváme se k němu úplně náhodou. Jelikož sháníme toaletní papír, zahnuli jsme do jiné ulička, než kterou chodíme běžně, v naději, že narazíme na obchůdek s podobným zboží. A opravdu, obchůdek se před nám skutečně zhmotňuje. Když ale prodavači říkáme, že chceme jen jednu roli, podá nám ji a mávne rukou, že za ni ani nechce zaplatit.
Za další postranní uličkou, ve které míjíme spousta zapáchajících řeznictví, se najednou ocitáme pod krytým trhem. Ale jakým trhem? Nádherný, živý, barevný, absolutně neturistický. Prodává se tu jen zelenina, několik druhů oliv, olej, rýže, ořechy, prostě samé primární, nepředzpracované, suroviny. Ten tak mít doma!
V hotelu zjišťujeme, že se v něm na dnešní noc ubytovali čtyři Češi. Viděli jsme je sice už dopoledne, ale teprve teď máme možnost si s nimi popovídat. Přiletěli charterovým letem do Turecka, pak se ale rozhodli, že se podívají i do Sýrie. Dáváme si arak, který koupili jako dezinfekci.
Den 20, čtvrtek 19. 9. 2002
Damašek časně ráno je oproti pozdějším hodinám mírně pozastavený. Slunce visí nízko nad východním obzorem a osvětluje svahy hory Qassioun (čti [kasiun]), na nichž se plazí severní okraj města. Pěšky se vydáváme na autobusák Abbasín (Abbasseen), z nějž se jezdí na jih od Damašku, směrem k Jordánsku, cestou se mi daří dělat fotky z pouličních nadchodů. Tak brzo ráno tajní nejspíš ještě nepracují.
Autobusák je rozdělen na část pro servis taxi, minibusy a autobusy. Směřujeme do Bosry, města s jedním z nejlépe zachovalých amfiteátrů světa. Dostat se z Damašku do Bosry jde jen několikrát za den, protože Bosra je asi 50 km východně od hlavního tahu Damašek-Ammán, a tedy s daleko řidší dopravou. Přímý bus jede asi v deset, my nasedáme do busu, který nás zaveze do Der'a, syrského hraničního přechodu, a zároveň odbočky, z níž se dá do Bosry dostat minibusem. Zabijeme tím tak dvě mouchy jednou ranou. Nebudeme se muset zpět vracet do Damašku, ale v Der'a po návratu z Bosry přejedeme rovnou do Jordánska.
Po těch dvou týdnech v Sýrii musím ještě jednou říct, že opravdu hnuli se silnicemi. Důkazem budiž i tahle silnice, vlastně dálnice, do Ammánu. Cestuje se rychle a bezbolestně (kdo ví, jak bolí zadek od věčného nadskakování v buse, má o té bolesti představu).
Autobusák v Der'a je docela naplněný busy a žlutými taxíky. Není ale zdaleka tak živý jako jiné autobusáky ve vnitru Sýrie. Taxikáři už nás odchytávají a nabízejí odvoz na asi 5 km vzdálenou syrsko-jordánskou hranici. Využijeme je, ale až odpoledne. V jednom bufetu si ke snídani dáváme sendvič. Šplháme se do druhého patra nízké jídelny, odkud máme rozhled na autobusák.
Do Bosry odjíždí taxíky i minibusy. Na stanovišti se taxikář s řidičem minibusu se právě strašně hádají. Nejspíš o pasažéry. Alespoň co jsem sám vyrozuměl, anglicky tady nikdo nerozumí. Bus už je skoro plný. Sedám do na přední sedačky busu, pod polstrovaný strop, z nějž visí cingrlátka, provázky a jméno alláha. Táňa si sedá vedle jiné ženy. Takový je tu systém, muži se vedle cizí ženy cítí nesví, už vůbec nemluvě, když je tou ženou cizinka ze „zkažené“ Evropy.
Doprava na silnici do Bosry je opravdu řidší, podél jsou rozházené vesničky nebo osamocené domy. Na okraji Bosry vystupuje manželský pár, který ze všech různých míst autobusu vytahuje neuvěřitelné množství krabic se zeleninou. Na ulici muž ihned mává na taxík, sami by to domů neměli šanci dovléct.
Bosra
Bosra je známá hlavně jednou věcí – skvěle zachovalým amfiteátrem, který je zvláštní hlavně ve dvou ohledech. Jednak není postaven ve svahu kopce, jak bývá zvykem, a pak tím, že byl později obestavěn pevností, čímž se sám stal pevností. Teatrální pevností, chtělo by se říct.
První zmínky o ní pochází už ze 14. st. př. n. l., později, v 1. století n. l. byla dokonce hlavním městem Nabatejců, tedy kultury, která vybudovala slavné město Petra na jihu Jordánska. Říká se taky, že při jedné zastávce v Bosře bylo jedním mnichem Muhammadovi, v době, kdy byl ještě mladíkem, poprvé odhaleno, že se stane velkým prorokem.
Bus nás vysazuje na kamenném náměstí přímo před amfiteátrem. Batohy si necháváme v pokladně divadla, jeho prohlídku si necháme až na konec. Bosra totiž není jen divadlo, ale celkem rozsáhlé zříceniny celého starověkého města. Kolem zřícenin se pomalu rozrůstá malé město, svou velikostí a vzdáleností od Damašku ale docela ospalé. Majitelé obchůdků a občerstvován na náměstí nás ale hned lákají dovnitř. Nezdá se, že by jim teď kšefty bůhví jak šli, proto se musí snažit. Je možné se tu projet na kočáru (evropském, taženém koňmi), nebo na velbloudu.
Hlavní ulici staré Bosry tvoří po římském vzoru východo-západní decumanum. Od divadla se na ni dostáváme přeskákáním přes ruiny rozsáhlého hammamu a několika dalších domů. Hlavní vstupní hala byla osmiboká, což se dnes ještě dá poznat. Celá budova je v dezolátním stavu, bez střechy, ale dá se zhruba určit jaké bylo rozložení místností běžných pro veřejný hammam. Decumanum dodnes slouží jako „tranzitní“ trasa pro domorodce při chůzi z jedné strany Bosry na druhou. Na jejím západním konci stojí brána Bab al-Hawa, na východě pak nabatejský oblouk. Mezi nimi pendulí trhovci pěšky nebo na oslu, ženy jdoucí z trh, nebo prostě kdokoliv cestou skrz město. Decumanum je dlážděné, navíc v poslední době opravované, takže ani za špatného počasí tu není problém procházet.
Zhruba uprostřed decumana se tyčí několik sloupů, pozůstatek bývalé kolonády, vedle nich pak stojí kamenná Bab al-Qandil ze 3. století n. l.
Kolem čtyřech velkých sloupů, osamoceně stojících na křižovatce naproti hammamu, zahýbáme na severo-jižní ulici, jež nás přivádí k Omarově mešitě. Údajně byla postavena chalífem Omarem, který Sýrii roku 636 dobil, archeologické práce však její vznik posouvají spíše do 12. – 13. století. Její modlitební hala je hodně velká a přišla mi až neuvěřitelně vysoká. Nikde nikdo, jen pár starců se povaluje na kobercích a užívají si neuvěřitelného klidu, které je ostatně typické pro celé ruiny.
Teprve od Omarovi mešity se z širokých římských bulvárů noříme do křivolakých uliček, které nás po prašných ulicích přivádí k vysoké budově kláštera. Právě klášter je prý oním místem, kde mnich Boheira Muhammadovi vyjevil jeho prorockou budoucnost. Dnes je to sice mohutná, několikapatrová, ale uvnitř prázdná budova, bez pater a i bez střechy.
Vysoko nad vstupem do amfiteátru samozřejmě visí megalomanský portrét místního „boha“, prezidenta Bašara Assada. Těchhle portrétů je plná celá Sýrie, časté jsou i portréty Bašarova otce, zesnulého Háfize Assada. Pod portrétem se krčí asi tak osmkrát menší nádherná římská mozaika. Vstupné do amfiteátru je zase 300 liber. Taky tomu odpovídá počet lidí uvnitř – skoro nikdo.
Divadlo bylo postaveno ve 2. století n. l. a v 11. století bylo obestavěno pevností. Procházíme tmavými chodbami, kolem sloupů, pod oblouky, po schodech-neschodem, až se ocitáme vrcholu. Naskýtá se nám úžasný pohled do „kotle“. Pod námi se rozkládá snad 50 řad kamenných sedaček svažujících se k půlkruhovému placu, za nímž je vyvýšené „pódium“. Nad pódiem se tyčí do výše snad šesti pater kamenné „kulisy“, jež však vypadají jako zachovalý hrad s antickými sloupy. Celé divadlo je neuvěřitelně zachované a pravidelné. Navíc se ještě dodnes pracuje na rekonstrukcích.
Když se dívám na druhou stranu, ven z divadla, vidím dolů do mezery mezi vlastním divadlem a opevněním. Teprve za opevněním vidíme Bosru. Celé divadlo je postavené v jakési umělé prohlubni, takže půlkruhový plac uprostřed je pod úrovní okolního terénu.
Z pódia se noříme do zákulisí. Chodby jsou neuvěřitelně vysoké, je v nich příjemný chládek. Za zákulisím vede z úrovně pódia šikmá chodba, která končí u vchodu do divadla.
Temné chodby jsou osvětlené oranžovými světly, díky nimž se dostáváme do dalších, napůl ukrytých chodeb, které nás po schodech vyvádějí na terasu vysoko nad jevištěm. Dnes je to jakési muzeum pod širým nebem s bustami, sochami, mozaikami, řeckými nápisy. Ještě o kousek výš už se opravdu ocitáme v nejvyšším bodě divadla. Výhled na ruiny Bosry jsou pěkné, dobře je vidět, že jsou mezi nimi postaveny obydlené domy. V severních rozích divadla stojí dvě věže, z nichž jedna slouží jako hodně neobvyklé, ale zajímavé… ubytování. Kupodivu stojí jen asi dva dolary na noc. Spí se ale na matracích a ve spacácích, takže bohatí turisti, kteří nejvíc ze všech baží po podobných specialitkách, jsou svou závislostí na luxusu paradoxně mimo hru.
Na náměstí před divadlem si sedáme ke stolečkům před jednou z jídelen. Dávám si poslední syrský faláfel. Užíváme si krásného slunečního dne. Náměstí je plné školáků spěchajících ze školy. Někteří z nich jsou v uniformách, když nás vidí, tak se hihňají.
Stavíme se k silnici na náměstí a ihned nám zastavuje prázdný mikrobus. Během cesty do v Der'a se však postupně plní. Autousák v Der'a teď odpoledne vypadá naprosto jinak než ráno. Snad všechny busy zmizeli, jen na části vyhrazené pro servis taxi stojí žluté, neuvěřitelně pomačkané a zrezavělé mercedesy, pontiaky a dodge. Jsou staré alespoň 40 let, jak je v chudších oblastech Sýrie zvykem.
Pro cestu přes hranici, do jordánského městečka Ramtha, je právě připraven otlučený plymouth, ta největší kraksna ze všech kraksen co tu stojí. Okýnka nejdou stáhnout, kufr nejde pořádně zavřít a do rozvrzaných sedaček zapadáme skoro až po uši. Čekáme než se taxi naplní, nakonec vyrážíme ve složení syrský řidič, syrský cestující, jordánský cestující a my dva.
Autobusák je od centra Dera asi 3 kilometry, po průjezdu centrem a menším údolím se ocitáme před syrskou závorou. Řidič ukazuje papíry, ale pohraničník není nějak spokojený. Řidič vysvětluje, ale pohraničník je neoblomný. Nakonec se vedle závory posadí na židli a dává se do diskuse s kolegy. Našeho řidiče už ignoruje. Jasně tím naznačuje – už se není o čem bavit, buď uděláš co chci (asi sehnat ještě nějaký další papír, možná už jel dnes do Jordánska příliš mnohokrát), nebo nikam nepojedeš. Vzhledem ke stavu auta bych řekl, že se pohraničník řidičovi snažil vysvětlit, že vrakoviště je jinde.
Řidič rezignuje, obracíme auto a asi po dvou kilometrech zastavujeme u nějakého obchodu. Řidič dostává papír a jedeme zpět. Neodpouští si však dát pod volant tři kartony cigaret zabalené v černé igelitové tašce.
Tentokrát je na hranici všechno v pořádku. Na syrské imigraci naposledy do imigrační haly a naposledy se ocitáme pod přímým pohledem prezidenta Assada, jenž na náš všechny zhlíží z velké fotografie.
Loučíme se se Sýrií, zvedá se poslední syrská závora a kolem neuvěřitelné kupy vraků aut přejíždíme asi dvoukilometrové území nikoho.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II. , III., IV., V., VII., VIII., IX., X.