Serdžíla (Serjilla)
Jedním z nejzachovalejších Mrtvých měst je Serdžíla. Pick-up nás vysazuje přímo na parkovišti před ruinami. Za stop mu platíme pro obě strany přijatelnou částku jeden dolar, protože si dost zajel (Serdžila je v pustině na konci cesty, jež byla postaven jen kvůli ní). To znamená, že zpátky asi budeme nejspíš muset pěšky, pokud tu zrovna nebudou nějací turisti, kteří by nás vzali zpátky.
Parkoviště je postaveno na kopečku nad kotlinou, v níž se Serdžila rozkládá. Pohled je to úchvatný. Kamenné, šedivo-oranžové stavby kam až oko dohlédne. Z některých jsou jen hromady kamení, docela dost jich ale stojí téměř tak jak byly postaveny. Jen střechy jim chybí, pravděpodobně byly dřevěné a těch 15 století osamění nevydržely. Příroda se tu s nimi přeci jen nemazlila. Vedro je docela slušné, naštěstí si jednak můžeme batohy nechat v budce u hlídače, který vybírá vstupné a navíc se ve stojících budovách budeme moc schovat před sluníčkem do stínu a odpočinout si. Už se těšíme i na oběd, v takovémhle prostředí to bude docela romantika.
Okolní poušť je oranžová, proto i stavby jsou naoranžovělé. Když se zastavujeme na malém náměstí, kde vedle lázní stojí dvoupatrový hostinec, žene se kolem nás právě velké stádo ovcí. Ač je Serdžila už 15 století opuštěná, v několika budovách přeci jen bydlí domorodci.
Hostinec je skvělé místo na první oddych. Usedáme do podloubí na přední straně domu, tvořené několika vysokými sloupy. Nad kamenných zárubních nad dveřmi jsou zvláštní kruhové symboly, nejvíc připomínající křesťanské kříže, i když poněkud… šestiramenné. Za hostincem stojí lázně, na nichž, stejně jako u hostince, stále stojí i trojúhelníkové štíty! Obě stavby jsou dvoupatrové, po stropě prvního patra a podlaze druhého patra však není ani památky.Asi byly taky ze dřeva.
Noříme se do uliček plných dalších domů. Nad vchody mnoha z nich jsou podobné symboly jako u hostince. Některé jsou opět kříže, jiné zase spirály, všechny jsou ale uzavřené v kruhu. Kameny jsou na sebe poskládány v velkou přesností, dalo určitě hodně práce otesat je aby do sebe zapadaly. Nejde totiž jen o kvádry, ale sloupy, oblouky a klenby.
Obzvlášť klenby působí neuvěřitelně. Vypadají, jakoby byly z kamenů jen prostě položených na sebe. A ono to tak asi i je!
Domy nejsou pokryty omítkou, holé kameny proto vypadají jako obrovská stavebnice Lego. Kameny jsou poskládané jeden na druhém a není mezi nimi malta, protože některé bloky se při dotyku kinklají. Zdá se, že by stačilo strčit a zřítí se jako domečky z karet.
Na jednom takovém nádvoří se usazujeme k obědu. Stěny jsou tu trochu nahnuté a částečně už popadané. Sedáme si do stínu jedné z nich, snad to nebude náš poslední oběd…
Mezi kameny občas vyrůstá osamělý strom, důkaz toho, že tu jsou spodní vody. Dalším důkazem jsou kameny zakryté studny, u nichž jsou položena gumová vědra. Vodovod tu není, tak si těch pár obyvatel nosí vodu odsud. Nic nás neruší. V téhle pustině nejsou žádná auta, žádná tržiště, jen kámen a ptáci. Pravý klid na oběd. A klid měli i nebožtíci, jejichž obrovské kamenné sarkofágy míjíme na zpáteční cestě k parkovišti. Dokud je někdo neotevřel a nevyraboval.
Mezi Serdžilou a hlavní silnicí je ještě jedno mrtvé město. Jmenuje se Bauda a jeho nejzajímavější částí je zvláštní hrobky s pyramidovou střechou. Části pouště v okolí jsou kupodivu obdělávány, jak poznáváme z čerstvě okopaných a zavlažených záhonů, jež mají úplně jinou barvu, než zbylá kamenitá pláň.
Směřujeme k silnici, odsud vzdálené asi tři kilometry, když nám zastavuje velké BMW s poznávací značkou ze Spojených arabských emirátů. Ahmed je z al-Bara, městečka v sousedství dalšího mrtvého města se stejným jménem. Pracuje však v Perském zálivu v emirátu Šardža. Jako mnoho dalších Syřanů. Pro ně je to takový Západ.
Ptá se kam jedeme a když říkáme, že do al-Bara, nabízí nám svezení a prý nás po něm i povozí. Al-Bara je totiž daleko rozsáhlejší než Serdžila.
al-Bara
Projíždíme městečkem al-Bara a přes údolí vyjíždíme na protější kopec, kde se rozkládá stará al-Bara, na rozdíl od dnešní živé al-Bary jedno z Mrtvých měst. Ahmed to tu zná jako svoje boty, když je doma často sem jezdí. Teď už je třetí měsíc v Sýrii, ale za pár dní se vrací do Emirátů. Pracuje tam pro nějakou naftařskou společnost (jak jinak, že), proto taky to honosné auto (BMW pět set něco).
Jeho BMW se sem moc nehodí, Ahmed ale ano. Je oblečen v místní oblíbené dlouhé džalabíji, která vypadá jako noční košile, na nohou obyčejné sandály. Mluví trochu anglicky, ale lámaně. To mu však vůbec nevadí, je rád, že nám může pomoct a udělat radost.
Na rozdíl od Serdžily jsou ruiny al-Bara jsou daleko víc rozházené po celém kopci. Taky jsou daleko víc zarostlé a prorostlé vegetací. Na některých místech jsou dokonce malé olivovníkové sady. Stavby nejsou tak zachovalé jako v Serdžile, i když je tu několik pyramidových hrobek, které v Serdžile chybí.
Al-Bara na rozdíl od Serdžily „přežila“ změnu obchodních tras a prosperovala i po ní. Hlavním důvodem asi byla úrodná půda v okolí, jež dávala, a dodnes dává, dobrou úrodu oliv a vína. Opuštěna byla teprve ve 12. století po velkém zemětřesení, jež postihlo celou oblast. Vlastně ale nakonec opuštěna nebyla, protože co by kamenem dohodil žije dnešní al-Bara. A tam právě směřujeme, protože Ahmed nás k sobe pozval na čaj. Cestou se ještě stavujeme v dalším mrtvém městě, malinkém al-Bardž (al-Barj), z nějž je skvělý výhled na široké okolí kolem al-Bara.
Ahmedův dům stojí na jedné z desítek prašných ulic moderní al-Bara. Od ulice je oddělen zdí, za niž je malá, tmavá, předzahrádka a vstup do domu. Ještě před vstupem do domu jsou dveře vedoucí do místnosti pro přijímání návštěv. Nikde žádný nábytek, jen koberce a podél všech zdí něco jako podlouhlé matrace s měkkými opěradly a polštářky. V takovémhle stylu bych si představoval místnosti na dvorech šáhů. Jen tanečnice tu chybí. Na stěnách visí velká fotka mešity v Mekce a kaligraficky vyvedená jména alláha a Muhammada.
Místnost je pro přijímání návštěv, což zde vždy znamená mužských návštěv. Tak nedojde k nechtěnému kontaktu se ženami. Ty jsou uvnitř domu a do místnosti chodí pouze s občerstvením či jídlem. Původně jsem si myslel, že Ahmed tu žije sám, ale teď nám představuje svoji ženu. Je celkem hezká, ale nesmělá. I přesto, že Ahmed domů vodí návštěvníky ze zahraničí celkem často.
Nemají ještě žádné děti, Ahmed říká, že se jeho žena léčí, ale zatím neúspěšně. V drsně patriarchální oblasti taková léčba ale není jednoduchá.
Z pozvání na čaj se vyklubala i večeře, na kterou Ahmed přizval dva bratry své manželky - Hassana a Muhammada. Oba učí angličtinu, Muhammad v al-Bara, Hassan na východě Sýrie v Hassake. Podobně jako Ahmed i Hassan je teď doma na prázdninách, do Hassake se vrací za pár dní, kdy začíná školní rok. Ahmed a Hassan jsou stejně staří jako já (32), i když na to nevypadají (to ostatně v Sýrii nikdo), Muhammadovi je 25.
Hassana i Muhammad jsou šíleně zvědavý. Zajímá je všechno o Čechách, zajímá je jak se díváme na Sýrii a trochu se diví, že jsme se neobávali přijmout pozvání k Ahmedovi. Ne proto, že by byl nějakou krvelačnou šelmou, ale prostě proto, že mají zkušenosti, že turisti se často bojí zavítat k domorodcům. Chválí české škodovky pick-upy a litují, že už se do Sýrie nedovážejí. Prý je Škodovka přestala vyrábět. Tatrovky už tu tak dobrý zvuk nemají.
Je to pohoda. Jsme rozvalení na kobercích, z malinkých skleniček, tak typických pro Blízký východ, popíjíme skvělý sladký čaj a dáváme si do nosu kuřecí biryany. Biryany se Ahmed naučil v Zálivu od svých indických spolupracovníků a tak mu zachutnalo, že ho vaří i doma v Sýrii. Dnešní dělala jeho žena, ale nejradši ho vaří sám. K biryany máme jogurt a samozřejmě všudypřítomný a nezbytný chobz.
Všichni tři nás přemlouvají, abychom zůstali přes noc. To se to posunulo od pozvání na čaj. Takový jsou ale Syřani. Nadprůměrně pohostinní. Rádi přijímáme. Dnes večer má být navíc ve městě svatba, na kterou nás obzvlášť Muhammad láká. Hrozně rád se totiž baví a tancuje.
Do večera je ještě trochu času, tak se s Ahmedem a Muhammadem znovu vydáváme do al-Bara. Slunce už se naklání k západu a je daleko příjemněji než během dne. Ahmed zůstal v autě, Muhammad nás provádí a vysvětluje jak se tu žilo a žije. Hodně lidí jezdí na práci do Zálivu, čehož je i Ahmed příkladem. Záliv je pro ně takový Západ. Vlastně východ, protože je od Sýrie na východ. Syřani jsou tam braní stejně jako Ukrajinci u nás nebo Češi v Německu. Dělají často manuální práce, za které jsou však na syrské poměry královsky placeni. Však to známe z vlastní zkušenosti jezdičů za prací do Německa a Rakouska.
Všemuslimská uma, komunita zahrnující všechny muslimy, přeci jen není tak jednotná jak by se mohlo zdát. Bohatí se dost vymezují oproti chudým a jejich despekt je hodně nemuslimský. Pokud by však došlo k ohrožení nějaké muslimské země, byť i chudé, i bohatí muslimové by to považovali za útok na islám a snažili by se pomoci. V tom je mentalita muslimů jiná. Míň individualistická.
Skoro se zdá, že každý koho potkáme je Muhammadův nebo Ahmedův příbuzný. Tu je to strýček, tu bratranec, sestra nebo švagr. Při běžném počtu sedmi a více dětí se není co divit. Rodina je v islámu na prvním místě, což je ze všech cítit. Rádi se navštěvují, ať už jde o příbuzné nebo přátele. A rádi společně oslavují. Jako třeba na téhle svatbě.
U Ahmedova domu přesedáme do malého náklaďáku a s Muhammadem jedeme nejdřív k němu (žije ještě v domě s rodiči), kde chce poradit s Internetem. Kromě internetového připojení (přes modem) má i malou kameru, takže si se známými posílá obrázky. I nás hned zvěčňuje, aby nás měl na památku. Jeho pokojík je jednoduchý, s pryžovým kobercem na zemi, plastovými židlemi a oprýskanými okenicemi. Jeho rodina se přesto řadí mezi ty bohatší a on sám, s vysokoškolským vzděláním a obstojnou znalostí angličtiny, mezi nejvzdělanější Syřany.
Náklaďák je Muhammadova strýce, který nakupuje auta v Belgii a dováží je do Sýrie. Muhammad doufá, že se bude moct ke strýčkovi připojit. Má už na to zaděláno i z jiné strany. Je zasnoubený se strýčkovou dcerou. Je jí sice pouhých 17, viděli se jen jednou, ale Muhammad je přesvědčený, že čeká jen na něho. Zdejší izolovanost žen a mužů zapříčiňuje dost častou naivitu obojích. Bohužel.
Ne každá svatba se slaví tak jako ta dnešní, jejíž už je dnes druhý den. Při takto velké oslavě je první den vždy soukromý a druhý veřejný. Jedna z hlavních ulic byla přehražena řadami židlí obklopující velkou plochu na tancování. V jejím čele je pódium kde bude hrát živá hudba. Jsme tu jen s Muhammadem, Ahmed a Hasaan už jsou trochu víc ženatí a tím pádem i usedlí.
Zábava už je v plném proudu, zatím zní reprodukovaná hudba. Takovéhle příležitosti k vyžití Syřani milují, protože si můžou pod širým nebem pokecat se známýma, případně vyhlížet budoucí nevěsty. Ano, i ženy tady jsou, samozřejmě buď v doprovodů manželů, nebo otců či bratrů. Nikdy ne samy.
Usedáme na připravené židle. Díky Muhammadovi, kterého tu všichni znají, se dostáváme do prvních řad. Litujeme, že neumíme arabsky, protože zájem o povídání by určitě byl oboustranný. Alespoň se bavíme přes Muhammada jako tlumočníka.
Zábava se zdá být chaotická, jeden z mála kdo vyčnívá je roztomilý děda v kufíji (šátek na hlavě zatížený černými koly) a s holí. Každému svému známému nabízí ovoce a další pamlsky, způsobem, který vylučuje odpor obdarovaného. Dnes je jeho velký den, protože nevěsta je jeho dcera. Roztomilé jsou i děti, které se snaží držet krok v tancování, ale zatím jim to moc nejde. V zápětí přichází ženich a nevěsta, ale jen na pár minut. Nevěsta mi připadá nějaká skleslá, Muhammad říká, že je to únavou z oslav.
Dáváme si čipsy, datle, hrozny a limonádu. Není tu vůbec žádný alkohol, řada lidí ale křepčí jakoby právě všechen dopili. Je to sranda. Už začala hrát živá hudba, řev je to ohlušující, i když docela příjemný. Ptám se Muhammada jestli můžu fotit a on mě přímo na pódium, kde mi moc sympatický zpěvák sám pózuje mezi slokami.
Ctihodní páni v kafijách a džalebijách právě začali tancovat dapki. Netancují v houfu, ale v dlouhé housence, která se pohybuje kolem dokola plochy ohraničené židlemi. První má v ruce malu (něco jako růženec), se kterou rázně točí. Takhle obtancují kolečko a změní se vedení. Křepčí jako malí, někteří se docela předvádí, i když jim je třeba 60. Do rytmu jim bouchá bubeník s obrovským bubnem a pořád mezi nimi běhá člověk s kamerou.
Všichni kolem nás vyzývají k tanci, a mají obrovskou radost, když se k housence připojujeme. Pro mě je dapki docela těžký tanec, i když v principu je jednoduchý. Dělají se zvláštní kombinace kroků a poskakování, proti nimž jsou české tance cvičení pro batolata. Alespoň mi to tak připadá.
Když večer vrcholí, což je asi ve půl třetí ráno, tancují už u ženy. Sice jen tři nebo čtyři písničky, ale je vidět, že se na to připravovaly docela dlouho. Krásně vyšívané a blýskající se šaty, vysoké podpatky a elegantní šátky. Vždycky mi přišlo, že mladý holky v těch roztomile a úhledně zavázaných šátcích vypadají sexy a tady se to jen potvrzuje. Škoda, že se nedá fotit.
Batohy máme sice u Ahmeda, ale on už určitě spí, tak zůstáváme u Muhammada. Je z toho vyloženě nesvůj, hlavně že bude spát s holkou v jednom pokoji. Ještě chvíli učí Táňu dapki, já už jsem na ten tanec dávno rezignoval. Pak si všichni tři ustýláme na zemi a po prohýřené noci celkem rychle upadáme do bezvědomí.
Den 12, středa 11. 9. 2002
Spalo se nám dobře, probouzíme se do slunečného dne. Na snídani se přesunujeme k Hassanovi, který bydlí naproti. To není jediný Muhammadův příbuzný v al-Bara. Když je všechny vyjmenoval přišlo mi, že polovina al-Bara jsou jeho příbuzní.
Hassan je povoláním truhlář. Tím se ale zabývá jen když je doma, zbytek času tráví jako učitel v Hassake. Hassanově manželce je jen 21 let a mají jednu dceru. Teprve, jak říká Hassan. I v Hassanově domě žijí ženy v ústraní, takže na snídani se scházíme jen samí chlapi a Táňa. Sedíme na rohožích v nezařízené místnosti s kamennou podlahou. Vypadá tak trochu jako chodba, možná je to tím, že je průchodem z domu na terasu u zahrady.
Před jídlem se jako vždy plká a plká a pije se čaj. Snídaně je skvělá, její nezbytnou součástí jsou olivy. Hassan říká, že si je sami pěstujou a sami si z nich lisují olivový olej. Míchaná vajíčka, olivy, humus s olivovým olejem, míchaná vajíčka. Chlebové placky se používají jako lžíce, kterými se jídlo nabírá.
U Ahmeda si vyzvedáváme batoh. Ahmed byl vzhůru až do tři čtvrtě na tři, což jsme samozřejmě nevěděli. Jinak bychom spali u Ahmeda, ale Muhammad byl rád, že jsme byli u něj.
Chtěli jsme odjet po snídani, ale Muhammad si už včera usmyslel, že bychom měli vidět dnešní trh. „U nás máme zvyk, že teprve po třech dnech se host může rozhodnout jestli zůstane nebo půjde“, říká nenápadně s narážkou na to, že podle něj příliš spěcháme s odjezdem. Snesl by nám modré z nebe.
Trh se v al-Bara koná každou středu a zabírá několik ulic v centru. Dají se na něm koupit obvyklé věci jako oblečení, zelenina, boty, domácí potřeby. Lidí je v ulicích docela hodně. I kvůli tomu se Muhammad dnes ráno oholil. Aby vypadal slušně, kdyby potkal nějakého strýčka. Táňu navlékl do jedněch svých džínů, protože její strakaté kalhoty by byly asi příliš extravagantní. Celou dobu co se procházíme je nesvůj a v napětí. Buď se bojí, abychom něco neztropili, nebo se obává, že se někdo bude příliš otevřeně chovat k Táně.
Moc se nám líbila hudba na včerejší svatbě, proto se zastavujeme v jednom krámu s cédéčkama a videokazetama. Mají tu řadu amerických krváků, všechno samozřejmě pirátské kopie. CD to samé. Vybíráme hudbu, kterou si poslechneme u Muhammada doma a možná si pak budeme moct nějakou odvézt. Cestou domů se zastavujeme u dalšího Muhammadova příbuzného. Lidi se tu navštěvují rádi, hodně a často.
Na Muhammadově počítači si pouštíme půjčená CD. Je to nejen hudba, ale i videoklipy. Mladý holky v klipech jsou odhalený stejně jako v evropských klipech, tzn. odkrytá ramena, šortky, sukně, případně přiléhavé úbory sborových tanečnic. Mezi CD je i záznam z jedné svatby. Vypadá naprosto stejně jako náš včerejší zážitek. Živá hudba a tanec, vše snímáno videokamerou. Natáčet svatby je tu oblíbené a CD jako médium svědčí o tom, že i Syřani už naskočili do vlaku digitalizace.
Po obědě si dáváme oddych. Obědvali jsme v Muhammadově místnosti, vlastně jsme se s nikým z jeho rodiny nesetkali jinak než při představování. Muhammad má na jednu stranu radost že tu jsme, na druhou stranu jako by nás trochu skrýval. Asi nechce, abychom nějak vyrušovali jeho rodiče, úcta k nim je tady daleko větší než u nás. Například když jdeme domu nebo ven, vždycky nejdřív zjistí jestli je čistý vzduch (co to znamená nevím), pak teprve můžeme jít.
Je čas jet. Muhammad nás sice stále přesvědčuje a taky láká na další svatební oslavu, která tu dnes prý bude. Zastavujeme se rozloučit u Hassana a pak i u Ahmeda. Tam si dáváme čaj na rozloučenou a zase povídáme. Zdvořilostní návštěvy jsou tu běžné. Zrovna u něj jsou nějací kámoši, tak chvilku mluvíme o muslimech, Americe, Bosně a podobných tématech, které je hodně zajímají. Bohužel mají názor poplatný uzavřené Sýrii. Nemají odkud čerpat objektivní informace, tak se opírají o přežvýkaná fakta, která jsou tu pouštěna do rádia a televize.
Z al-Bara nejede do Halabu přímo žádná doprava, proto nás Muhammad chce zavést do Arihy, severně od al-Bara. Ariha je na silnici Lattakia-Halab, takže o busy není nouze. Na půl cesty míjíme mikrobus, na který přesedáme. V Arize jsme když už se stmívá. Zase je to jeden z těch příjemných teplých večerů, kdy mírumilovná atmosféra přímo visí ve vzduchu. Čekání na odjezd busu (přímo před kanceláří dopravní společnosti) si zpříjemňujeme pár sladkostmi v cukrárnách, kterých je tu vedle sebe na jedné ulici sedm!
Halab (Aleppo)
Do Halabu přijíždíme už za tmy. Jako vždy nás nevyložili na autobusáku ale někde mimo, naštěstí jsme v centru, takže nám je to jedno. Zvyk vysazovat lidi pár metrů před autobusákem je tu hodně rozšířený. Proč, to nevím, nám to alespoň tříbí orientační a i komunikační schopnosti.
Zalézáme do hotýlku kousek od Starého města. Je to levný hotýlek pro Syřany, trochu hlučný, ale přijatelný. Podobných je v téhle čtvrti hodně. Halab je blízko Turecka a vždy byl vstupní branou do Sýrie na cestě z Evropy. Majitel má trochu jiný přístup než majitelé míst, kde se víc pohybují baťůžkáři. Tam jsou zvyklí, že baťužkáři neodejdou bez zaplacení. Tady musíme platit předem, stejně jako ostatní hosti, všechno Syřani.
Den 13, čtvrtek 12. 9. 2002
Ráno nás kolem čtvrté budí hluk, hulákání na chodbě, bouchání krabic o zem. Nejdřív jsem si myslel, že se hosti vypravují na ranní modlitbu, když to ale trvá půl hodiny začíná to být divné. Všechno se vysvětluje když nás budí a prosí, jestli bychom se mohli přestěhovat do pokoje v hotýlku na druhé straně patra (v tomhle domě je asi pět různých ubytoven), protože přijel plný autobus z Íránu. Když pominu mrzutost z brzkého probuzení, tak se radostí stěhujeme, protože se přesuneme daleko od hluku. Nový pokoj má sice balkónek do postranní ulice, ale od hluku šoupaných zavazadel jsme konečně daleko.
Všechny ubytovny jsou tvořeny vstupní místností s velkým stolem, televizí a kanapem, na kterém se rozvaluje recepční. V obou případech jsme dostali místnost vedoucí rovnou do téhle místnosti, další místnosti jsou podél chodeb vedoucích z hlavní místnosti. Záchod a koupelna jsou na hraně použitelnosti, ale to je běžné, vzhledem k tomu, že tu chybí ženská ruka, která by se o takové „detaily“ starala.
Snídáme na rušné ulici Bab al-Faraj (čti [al-faradž]), kde je spousta falaférií a levných jídelen. V jedné z postranních uliček je několik stánků, jež jsou obvěšeny ovocem. Tady prodávají džusy jaké si kdo přeje namíchat.
Potřebuju vyměnit peníze a jelikož po Halabu nějakou dobu nebudeme ve velkém městě, chci vyměnit cestovní šeky. Ptáme se na informacích, dá se to prý jen v Bank of Syria pobočce číslo 2. Tam nám ale říkají, že jsou pouze investiční pobočka a máme zkusit pobočku číslo 6. Chvíli ji hledáme, ale podle arabského nápisu a loga jsme nakonec úspěšní. Je schovaná ve druhém patře úplně nenápadného baráku v nenápadné ulici.
Pobčky Bank of Syria jsou v Novém městě, na stejné ulici (šaria Yousef al-Azmeh) jako dlouhý řetězec kin. Velké barevné plakáty lákají na Sýrii poměrně odvážnými obrázky z filmů. Hodně jich je z Indie, ale i nějaký americký krvavý sračky. Na fotkách jsou často ženy jen v plavkách, což je pro Syřany věc naprosto nepředstavitelná. Chlapi musejí slintat ale říká se, že právě ty „vzrušující“ scény bývají vystřiženy. Nevíme, v kině jsme nebyli.
Naše další kroky míří do suku Starého města. Halabský suk je starobylý, části pochází až ze 13. století. Velká část je krytá. Ne však plechovou střechou nýbrž poctivou kamennou klenbou! Působí tak jako dokonale romantické bludiště. Hodně chaotické, přeplněné a místy i špinavé bludiště.
Do suku se dá dostat z několika stran, protože tvoří pravé srdce Starého města. My se do Starého města dostáváme západní branou Bab Antakya, která už si sama o sobě zaslouží obdiv. Vnější architektura brány sice není patrná, protože je překryta krámky a domy, avšak její mohutnost je možné ocenit ze vnitřku. Není přímým průchodem do města, tvoří jakousi šikanu. Po vstupu je třeba zahnout doprava, pak doleva s pak teprve se dostáváme do Starého města.
Hned za branou začíná suk Bab Antakya, který ještě není krytý, je celkem široký (na poměry ve zdejším starém městě), a proto není také tak beznadějně přecpaný. Jakmile se však dostáváme do kryté části, hustota vzduchu i lidí se povážlivě zvyšuje. Vyvolávači vyvolávají a lákají na své výrobky.
Staré město je protkané nejen uličkami trhů, ale i starými chány (zájezdními hostinci) a hammamy (veřejné lázně). V sousedství toho nejjádrovatějšího jádra halabského suku, kterému se říká suk al-Attarine, nakukujeme na nádvoří největšího z chánů, chánu al-Džumruk (Khan al-Jumruk). Tvar jeho nádvoří se dá ještě vidět, avšak zbytek je zastavěn stejně jako Bab Antakya. Tísní se tu jeden obchůdek vedle druhého, všechny prodávají látky a oblečení. Chán pochází z roku 1574.
Ovoce, zelenina, pizzy, látky, kúfíje, šátky, koření, olivy, ořechy, vodní dýmky... Celá jedna část suku je věnována zlatu. Třpytí se to tu jako na nějakých rušných ulicích v centru západních měst. Ulička jsou však často tak úzké, že lidský had se pohybuje krok za krokem. Když se k tomu přidá občasný prodejce s vozíkem plným pistácií, nebo dodávka projíždějící k nějakému krámu, dopravní zácpa je vytvořena. Do některých části trhu však můžou jen pěší, ty jsou od zbytku oddělený železnými tyčemi od stropu až po podlahu. Mezerami mezi nimi člověk projde, ale auto už ne. Lákají nás všechny ty cukrárny, co jich tu je. Všechny sice prodávají to samé, ale o to horší je ta kumulace svodů.
Prodíráme se dál směrem ke druhé straně Starého města. Je to úžasné. Halabský trh je v lecčems výjimečný. Především slouží jako hlavní nákupní centrum pro všechny obyvatele, takže nejde o žádnou primárně turistickou záležitost. Turisti tady samozřejmě jsou a turistické krámky jakbysmet (hlavně vodní dýmky, kúfije, vykládané krabičky apod.), ale hlavní klientelu tvoří Syřani. V Halabu totiž není žádná alternativa, která by byla rozsahem blízká. V uzavřené Sýrii zatím nevyrostly žádná nákupní centra a hypermarkety a suk je tedy jedinou možností, jak sehnat cokoliv ne relativně malé ploše.
Prošli jsme napříč celým trhem a ocitáme se na konci suku al-Zarb. Z krytého trhu vylézáme na denní světlo, přímo před obrovský kopce, tyčící se uprostřed Halabu. Celý je obkroužen silnicí a stojí na něm hlavní dominanta města, halabská pevnost. Byl jsem v ní před deseti léty, takže vím, že uvnitř není nijak překotně zajímavá, proto se spokojujeme s pouhým pohledem z venku. Odsud vypadá možná impozantněji, hlavně proto, že se tyčí nad město a vypadá opravdu rozlehle.
Naproti pevnosti stojí nejznámější halabský hammam, který byl nedávno opraven a slouží jako jakási architektonická chlouba města. Tedy hlavně zevnitř, i když i zvenku vypadá zajímavě, se všemi svými kopulemi a podélnými pruhy z černých a bílých kamenů.
Je to jeden z mála hammamů, který můžou navštěvovat ženy a jelikož dnes je právě den pro ženy Táňa se chce jít nechat vykoupat a namasírovat. Je to sice poměrně drahý, ale zkušenost je zkušenost.
Zatímco se Táňa nechává ošplouchnout v hammamu, potloukám se znovu po suku. Je fascinující, nemůžu se vynadívat. Před pevností byl krásně zrekonstruován suk aš-Šouna. Uvnitř je opravdu pěkný, ale děsně turistický. Je zajímavé se jim projít, ale jen proto, jak hezky byl opraven. Nemá cenu nic tam kupovat, ba se ani do těch krámků nedívat. Jsou předražený, prodejci jsou nadržený na peníze turistů, zkrátka je umělý. Ale hezky vypadající.
Obloha se najednou zatáhla a začíná poprchávat. Celé město ihned potemnělo, zvedl se prudký vítr a všechen písek co ho je v ulicích víří ve vírech a „zpříjemňuje“ brzké odpoledne.
Po hodině jsem zpět, Táňa se však z hammamu vynořuje teprve za další hodinu. Zážitků má spoustu, i když převládá ten, že se dostala do turistické pasti. Dalo se to čekat, ale to člověk nejdřív musí prožít, aby uvěřil.
Hammam funguje jako místo, kde se známí setkávají a probírají poslední drby. Nezřídka se v něm tráví celý den, je to jakási obdoba našich návštěv hospod. Na hammamu je výjimečné to, že na rozdíl od dalších kratochvílí, se jich můžou účastnit i ženy. Samozřejmě ne ve stejný čas jako muži, ale jen ve vybraných dnech nebo hodinách.
Táňa uvnitř dostala mýdlo a ručník, ale dál se o ní nikdo nezajímal. Až teprve když našla mladou Syřanku, která mluvila anglicky, dozvěděla se jak má co probíhat, a tak se odevzdala do péče žen, které provádějí koupele a masáže. Nejvíc se těšila právě na masáže po koupeli, ale ta prý byla odbyta za dvě minuty, přičemž po ní zůstala natažená ruka žádající o bakšiš. Ženský se pak zase rozvalily na lavice a pokračovaly v tichém tloustnutí. I Tánina nová známá potvrdila, že služby v tomhle hammamu stojí za prd. Proto ona sama zaplatila jen vstup a jinak se obsloužila sama. Hodně žen mělo v hammamu svoje jídlo, užívali si v kruhu kamarádek a samozřejmě že se šly i zapotit do horkých parných místností.
Brouzdáme se Starým městem v oblasti, kde není trh. Uličky jsou si hodně podobné, mapa je na nic, protože ve změti odboček se stejně nedá poznat kde jsme na mapě. Občas se ptáme na cestu, u jednoho hokynáře si zároveň kupujeme místní zmrzlinu značky Dolls za pár lir. Nakonec se dostáváme na úplný jih Starého města k Bab al-Kinešrin, další velké bráně, opět zahnuté do pravého úhlu.
Cestou zpátky se na suku zastavujeme v hammamu an-Nahasín, který jsem si vybral jako možný kandidát na návštěvu. Přímo před hammamem, který je už v zastřešené části trhu, nás oslovuje mladý kluk z krámku naproti. Bere nás na prohlídku dovnitř. Nejen do recepční místnosti, ale přímo do středu, do chladné i horké místnosti. Páry je tu jak v sauně, že přes ni ani nevidíme chlápky rozvalující se na kamenných podstavcích uprostřed místnosti. Smějí se na nás a vůbec jim nevadí, že tu je i Táňa. Tomu říkám pohoda.
Večer kupujeme mýdlo na praní, protože už nám dochází. Já si navíc kupuju dva diafilmy, protože už mám skoro vyfoceno všech 20 filmů, které jsme si přivezl z domu. Takhle mi vystačí do Damašku, ale tam už si budu muset doplnit zásobu na zbytek pobytu, protože v Jordánsku jsou filmy daleko dražší než v Sýrii.
Den 14, pátek 13. 9. 2002
Původně jsme chtěli v Halabu strávit dva dny, ale nějak nás zklamal. Z doby před deseti léty jsem si ho pamatoval jako příjemné město, s příjemnými lidmi, zelení a uvolněnou atmosférou. Včera na nás ale působilo jinak, jakoby vůbec nebyl v Sýrii. Že jsme na trhu nuceni smlouvat je celkem zábavná skutečnost celého Blízkého východu. Ale obchodníci v Halabu (nebo alespoň ti, které jsme potkali, abych nezobecňoval), se nám zdáli nezvykle odtažití. Prý tu žije největší křesťanská menšina v Sýrii - 30 %. Tak nevím, jestli tohle mělo na náš dojem vliv. Dnes tedy odjíždíme a těšíme se na Deir ez-Zor u Eufratu.
Táňa se navíc cítí nějak divně, takže dopolední procházka, ještě před odjezdem autobusu, je jen na mně. Je pátek, takže den volna, což je jediný den, kdy je možné vidět trh prázdný.
Páteční trh je úplně jiný trh. Vlastně už to není trh. Nikde ani noha. Včera přeplněné uličky, kde auta musela couvat, když se náhodou ocitla proti sobě a někdy úplně zablokovala průjezd, jsou dnes vymetené. A nezvykle široké. V běžném pracovním dni asi tak půlku uličky (někdy i víc, podle šířky) zabírají kupy zboží, které obchodníci vyvalili ze svých obchůdků, aby ukázali, jak skvělou mají nabídku. Dnes jsou tu vyvalené maximálně odpadky. Ale ani těch kupodivu není moc. Jen vlaječky natažené pod kamennou klenbou v občasném závanu vzduchu plandají dál.
Ač velká část města odpočívá, před pekárnami v centru města je živo. Na zábradlí, oddělující chodník a silnici na hlavní ulici Bab al-Faraj visí desítky sušících se placek čerstvého bělostného chobzu. Dědové v kafíjách vyrazili na nákupy a jelikož chleba je čerství, musí ho nejdřív trochu usušit, aby se jim v igelitovém pytli cestou domů nezapařil. Smog, prach a výfukové plyny z aut jim v tom vůbec nezabraňují.
Jak se ale přesvědčuju v uličkách Starého města, když je ulice ještě méně frekventovaná (a chybí zábradlí), chleba se suší rovnou na chodníku. Asi je pak křupavější...
Kousek od místa kde bydlíme se nořím do jedné z nejzajímavějších čtvrtí Halabu - al-Dždeida (al-Jdeida). První co mě upoutalo jsou nápisy v azbuce. Občas jsem si nějakého všimnul i jinde v Halabu, ale al-Jdeida je jimi prošpikovaná. Důvodem je velký počet Arménů, kteří v téhle, převážně křesťanské čtvrti, žijí. Proto se mezi arabštinou a ruštinou občas mihne i nápis v arménštině.
Atmosféra al-Dždeidy je hodně jiná než zbytku Halabu. Jednak působí úhledněji, harmoničtěji, prostě hezčeji. Jednou z hlavních tepen je pěší zóna al-Tilal, ze které se větví úzké uličky hlouběji do čtvrti. Ani tady však nechybí nezbytné portréty velkého otce vlasti, dnes již zesnulého Háfize Assada. Zrovna v uličce vedoucí na malebné náměstíčko Saahat Farhat visí mezi domy podobizna v nadživotní velikosti.
Na Saahta Farhat stojí maronitská katedrála a římsko-katolický kostel, dva nejvýznamnější křesťanské svatostánky v Halabu. Spolu s okolními otomanskými domy, které mají sice obyčejné fasády, ale o to bohatší výzdobu uvnitř, včetně dvorů, jde o protipól Starého města. Al-Dždeida vznikal jako čtvrť pro bohaté obchodníky v dobách, kdy město ještě bylo na obchodní stezce z východ na západ. A obchodníci se samozřejmě inspirovali otomanskou architekturou sousedního Turecka, která se se sem dostávala spolu s tureckými obchodníky.
Pěšky se šouráme na autobusák, který je naštěstí kousek od centra. Na rozloučenou nám mává další obraz Háfize Assada, tentokrát na magistrále protínající Halab. Autbus jede až za hodinu a půl, proto si kupujeme oběd a čekáme. Opět se potvrzuje, že obchodníci v Halabu jsou bezskrupulózní vydřiduši.
Celých pět hodin cesty probíhá pohodlně. I když se blížíme do nejžhavější části Sýrie, není to teď v září tak strašné jako v srpnu. Obligátní zastávka na oběd, v motorestu uprostřed naprosté pustiny, nám umožňuje trochu se protáhnout a i pokecat s jedním mladým Němcem, který tu už měsíc pracuje na vykopávkách. Teď míří do oblasti tzv. Džazíry, úrodného trojúhelníku na severo-východě země sevřeného řekami Kabur a Tigris.
Jakmile se přibližujeme k Eufratu, vyprahlost mizí a obklopují nás zelená pole a háje. Stačí však vystoupat na vyšší úroveň, než je hladina řeky, a opět se vrací vyprahlost. Život je tu strašně křehký, soustředěn do úzkého pruhu kolem Eufratu, podobně jako je v Egyptě soustředěn kolem Nilu.
Deir ez-Zor
Klima v Deir-ez Zor je sušší a teplejší než v Halabu. Přijíždíme pozdě večer, ale stále ještě velké teplo. Nový autobusák je asi dva kilometry na jih od centra, tak si výjimečně sedáme do taxíka. Jsme tři, takže na každého to nevyjde ani na 10 korun.
Ubytováváme se v hotýlku al-Džamia al-Arabíja (al-Jamia al-Arabiyya), kousek od hlavního náměstí. Celý Deir ez-Zor působí neuvěřitelně klidným a harmonickým dojmem. Částečně asi proto, že je pátek, hlavně ale proto, že je malým městem v poušti (i když na březích Eufratu).
Hotýlek je ve druhém patře úplně obyčejného asi třípatrového baráku. Vlastník je hrozně příjemný a mluví na Sýrii skvěle anglicky. Na uvítanou nám hned nabízí čaj. Nenechává nás odejít do města, dokud nám nevysvětlí kde co je. Autobusák pro velké busy po Sýrii, starý autobusák pro dopravu podél Eufratu k irácké hranici, muzeum, náměstí, trh. Nezapomíná dodat, že máme velké štěstí, protože u řeky se právě koná velký trh. Přes řeku se dá dostat jednak po pěším mostě, ale i na loďce. Dokonce nám českou ukazuje stránku z webu, kde o něm nějací studentíci píšou! Ani se nedivím, protože je fakt zlatej. Třeba se do jeho rukou jednou dostane i tenhle blábol.
Chtěl jsem ještě stihnout západ slunce nad Eufratem, ale nepovedlo se. Budu si muset přivstat na východ, Táňa ještě není úplně fit.
Na to že je v poušti působí Deir ez-Zor hodně rozvinutě. Kanál, který jim protéká je sice špinavou stokou, jak bývá v zemích třetího světa zvykem, ale nábřeží a most přes něj jsou celkem dobře udržované. V ulici vedoucí od kanálu k Eufratu visí na stromech a domech barevné žárovky. Už svítí, ale jelikož je ještě světlo zatím nevyniknou.
Jak se přibližujeme k řece, roste hustota pěšího provozu v ulici. U mostu už je spousta lidí, jedni směřují na druhý břeh, jiní ke stánkům podél nábřeží.
Most přes Eufrat je závěsný a pouze pro pěší. Řeka je tu široká snad půl kilometru, takže i most je pěkně protáhlý. Na druhém konci vidíme lidi mizet v útrobách malého lunaparku, nebo prostě sedět v trochu vyprahlém, ale přeci jen zeleném parku. Letí tu kukuřice, kterou u posledního pilíře prodává čiperný klučina přímo z kouřícího kotle.
Trh podél nábřeží je opravdu živý a hodně dlouhý. S Táňou se dohadujeme jestli je tu pořád, nebo jen dneska. Zdá se že je stálý, protože kromě běžných stánků s oblečením, šmínky, obuví a hračkami se můžeme podívat na poslední modely praček, televizí, magneťáků a větráků. „Bílé zboží“ je však na rozdíl od ostatního v uzavřené jakýchsi velkých drátěných klecích, asi aby je nemohl v šeru nikdo nepozorovaně odnést.
Samozřejmě se tu dá posedět nad čajem a nargílou, nebo si koupit něco k zakousnutí. Zastavujeme se u jednoho stánku s faláfely, který jde na lidi od lesa. Hlavním bodem stánku je pec, ve které si pečou vlastní chleba, takže faláfel dostanete v chlebu starém asi tak 30 vteřin! Zároveň je to i šou, protože pekař dělá při házení chleba dovnitř na stěny pece různé kousky, které mají samozřejmě taky přilákat kolemjdoucí. Fotím je, za což se mi dostává odměny - faláfel z čerstvého chleba zdarma! Mají radost jak malé děti.
Den 15, sobota 14. 9. 2002
Na téhle cestě se mi nějak nedaří vstávat brzo, z čehož je dnešek naštěstí výjimkou. Vždyť u Eufratu člověk není každý den. Je sedm hodin, ulice jsou poloprázdné, ale na náměstí už prodávají sahlep, pití, které Táňa už několik dní shání. Každý ji říká, že se prodává jen ráno, aby se lidi po „studených“ nocích zahřáli, ale ona se ho vždycky snaží shánět večer. Proč? Protože ráno se jí nechce vstávat, tak doufá, že se najde někdo, kdo by se přizpůsobil její pohodlnosti. Hm, zatím na nikoho takového nenarazila. Sahlep se vyrábí ze semoliny a je to moc dobrý, trochu hustší, sladký nápoj s mlékem. Většinou se na něj ještě sype skořice.
Eufrat je rozdělený na několik ramen ostrovy plnými vegetace. Nejsem tu sám. Prochází se tady milenecké dvojice (ve vší počestnosti, možná jdou právě z ranní modlitby v mešitě), na mostě se pár rybářů snaží ulovit nějakou tu rybku. Osamělý Japonec sklesle sedí na břehu a ospale kouká o dálky. Hlavním aktérem je ale nízko nad obzorem se vznášející slunce, které hned od prvních paprsků začíná silně pražit. Dnešek, kdy se chceme vypravit do pouště směrem k irácké hranici, asi bude pěkně horký.
V devět hodin, když vyzvedávám Táňu v hotýlku, už město žije. Batohy si schováváme v recepci a vyrážíme. Mikrobusy do Albu Kamal u irácké hranice odjíždí ze starého autobusáku, asi na půl cesty mezi centrem a novým autobusákem. Vzpomínám si na něj z cesty před deseti rokama, tehdy ovšem byl ještě používán i velkými autobusy.
Dnes už odsud odjíždí jen mikrobusy, jež čekají až se naplní. Skladba cestujících odpovídá tomu, že jsme na venkově. Daleko víc mužů je oblečený v tradiční džalabíji a s kúfijí na hlavě, ženy mají barevné šaty, které jsou typické pro beduíny.
Vesničky podél Eufratu jsou občas zelené, občas napůl zaváté pískem. To jestli jsou postaveny na úrovni řeky, nebo na nějaké plošině na ní, kam už se vegetace nedostane. Eufrat je docela široký a v městečku Mayadin, kde jedeme jen pár metrů od něj, tak tak že nevystupuje z koryta.
Přestože jsem řidiči řekl arabsky kde chceme vystoupit, kdybych se nedíval kolem a nehlídali si jestli už jsme nepřejeli místo, kde chceme vystoupit, vzal by nás asi až do Iráku. Ne že bych tam nechtěl, ale není vízum. Suverénně přejel odbočku, ale naštěstí se po mých houknutí otočil a ten půlkilák nás svezl zpátky. Vystupujme u cedule Salhiye, uprostřed pouště. Nikde nic, jen asi kilák směrem do pouště vede silnička k našemu cíli.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II. , III., V., VI., VII., VIII., IX., X.