SÝRIE
Vyměňuj pár dolarů, jen abychom měli na bus do Homsu a dál do Hamy, kam chceme dnes dojet. Je příjemný podvečer, všichni si dávají načas, a tak i zaplnění mikrobusu do Homsu, jenž čeká za hranicí, trvá přes půl hodiny. Mezitím kolem nás prochází stádo koz a my si libujeme, jak na nás Sýrie hned od začátku působí mírumilovně. V imigrační kanceláři samozřejmě visel vážný portrét současného prezidenta Bašara Assada a jeho zesnulého otce Háfize Assada, ale tyhle portréty, opravdu všudypřítomné, už prostě patří ke koloritu země.
Sýrie je chudší a i tradičnější země než Libanon, proto si víc dáváme pozor na oblečení. Táňa má šátek přes hlavu (o dlouhém rukávě nemluvě), já mám na tričku ještě košili s dlouhým rukávem. Přinejmenším tady na venkově tak chodí všichni a je lepší přizpůsobit se, abychom alespoň trochu zapadli.
Zdá se, že se nám to docela daří, protože se na nás všichni smějí a s chlapíkem sedícím naproti nám se dokonce cestou bavíme přes naši anglicko-arabskou příručku konverzace. I ostatní jsou zvědaví, a tak knížečka putujr z ruky do ruky, aby se všichni podívali jak vypadá.
Venku už se dávno setmělo a my uháníme po dobré dálnici směrem. Jsme na trase z Damašku do Homsu, která je jednou z nejfrekventovanějších v Sýrii a přijde mi, že se od situace před deseti léty o hodně zlepšila.
Když v Homsu vystupujeme, chlapík z busu nás zve k sobě domů. Máme bohužel málo času, a spěcháme do Hamy, takže je nám moc líto, že nemůžeme příjmout. Alespoň nám ale pomáhá najít minibus do Hamy a zjišťuje nám kolik přesně stojí. Sýrie je levná, takže i jen těch 5 dolarů co jsem vyměnil nás dostane do Hamy a ještě nám většina peněz zůstane.
Hama
Z autobusáku v Hamě míříme rovnou do centra, hned se nám ale nabízejí kluci, kteří nás, abychom náhodou nezabloudili, provázejí až k hotelu Cairo, kde se chceme ubytovat. V Cairu jsem bydlel už před deseti rokama, ale teď ho nepoznávám. Předtím to byl ušmudlaný hotýlek, s temným schodištěm do recepce v patře a odkrytou vybetonovanou střecho s pár špinavými matracem. Dnes je schodiště mramorové, u recepce mají počítač s připojením na Internet a střecha? Ta je teď krytá, pokrytá dlaždicemi a k matracím jsou i čisté deky. Prostě změna. Snad jen ta nízká cena zůstala.
Cairo je místem, kde se setkávají baťůžkáři a je jich tu opravdu požehnaně. Novozélandský pár, který je na roční cestě po Středním východě, holka z Hong Kongu, Francouzi, Holanďan a i Češka. Martina přiletěla do Damašku a na Sýrii a Jordánsko má měsíc.
Spíme na střeše, což je vzhledem ke klimatu asi nejpříjemnější způsob. I když teď v září je klima nesrovnatelně příjemnější než ta výheň co jsem zažil v srpnu před deseti rokama. Nad Hamou svítí do tmy několik minaretů se zelenými zářivkami a ruch ulice k nám doléhá s téměř neztenčenou silou. Sýrie žije i v noci.
Den 8, sobota 7. 9. 2002
Hama je příjemný město. Asi tady pár dní pobudeme, jak říkala Martina, která tady strávila 4 dny. V okolí je toho hodně k vidění a Hama je skvělá základna. Zrovna dnes chceme jet na Krak des Chevaliers, skvěle zachovalý křižácký hrad asi 100 km od Hamy.
Z doby před deseti lety si Hamu matně pamatuju jako daleko klidnější místo. Když ráno vycházíme na ulici, brouzdáme kolem krámů a koukáme kde bychom si sedli na snídani, sviští kolem nás auta, autobusy a i místní prodejci. Cairo je na hlavní ulici, kde jsou zároveň i levné jídelny. Dáváme si fateh, které jsme ještě nikdy neměli. Zaujalo nás, že to v jídelně všichni jedí, tak jsme se nechali inspirovat a poručili si to samé. Dostáváme talířek se zeleninou a misku s cizrnou a tahini. A v ní koukají kousky natrhaného chleba. Chutná skvěle, k tomu sladký arabský čaj.
Že jsme v chudší zemi dokazují prastaré taxíky typické žluté barvy. Staré mercedesy nebo americké bouráky pochází snad ještě z 50 let. Mnoho z nich je však udržováno s takovou láskou, že vypadají téměř jako nové. Vedle nich jezdí po ulicích i tříkolové rikšy a vidíme hodně škodovek, především pick-pů.
Cesta na autobusák vede kolem krytého trhu. Fascinují mě barevné těstoviny v obrovských pytlích, Táňa zase shání faláfelovač, což je takové kovové udělátko na výrobu faláfelů. V Libanonu jsme občas viděli škodovku, tady jich je ale daleko víc, hlavně pick-upů.
Na Krak se dá z Hamy sice dostat přímo, ale to bychom si museli zaplatit drahou túru, což se nám nechce. Místo toho nasedáme na bus do Homus, kde přesedáme na další minibus, jedoucí už přímo do městečka, ve které Krak stojí. V Homsu na nádraží si dávám zajímavou sladkost, jakýsi trojúhelníček plněný vanilkovým krémem. Sladkosti tady jsou opravdu svůdné, všechny strašně sladké, ale moc dobré.
Autobusák v Homsu je vůbec zajímavý místo. Kaleidoskop všemožných lidiček je doplňovaný desítkami stánků jak přímo na autobusáku, tak v ulicích okolo. A taky všemožnými dopravními prostředky, od rozhrkaných škatul s otevřeným motorem vepředu (z nichž některým už přední chladící dvířka dávno upadla) až po luxusní velké autobusy, brázdící hlavně trasu Damašek – Aleppo, na níž Homs leží.
Cesta na Krak trvá asi hodinu a půl, kdy se potíme v buse za zvuků arabská hudby linoucí se z kazeťáku u řidiče. Z planin Homsu se blížíme k horám, až jsme jimi úplně pohlcení. To už ale supíme po hodně strmých uličkách městečka, než zastavujeme přímo před hradem.
Kala'at al-Hosn (Qala'at al-Hosn/Krak des Chevaliers)
Hrad byl postaven na strategickém místě, kde je přerušen horský hřeben táhnoucí se z jihu od Libanonu na sever k Turecku. Kdo měl tohle místo, ovládal přístup z planin Sýrie k moři.
Na Kraku se poprvé setkáváme s tím, co se v Sýrii pro turisty za posledních deset let nejviditelněji změnilo. Šíleně stouply ceny vstupů na nejzajímavější místa. Dříve se platilo pár liber, teď jich musíme každý na prkno vysázet 300 (asi $6). Studenti mají na ISIC vstup za 10-15 liber. Alespoň že tak. Vláda se rozhodla vydělávat a nikdo jí v tom nezabrání. Zdá se ale, že alespoň část vstupu jde zpět na údržbu, což v takto chudých zemích není zas až tak obvyklé.
O Kraku se říká, že je nejlépe zachovalým křižáckým hradem na světě. Bude to nejspíš pravda, protože velká na mnoha místem jen spatřit rytíře právě se vrácející z bojiště. Hradů podobných Kraku jsou v téhle oblasti desítky. Jako kamenný pás se táhnou od Sýrie, přes Libanon až do Izraele.
Arabská pevnost, pocházející z roku 1031 byla v polovině 12. století křižáky přestavěna do současné podoby. Hrad nebyl nikdy dobit, avšak při ústupu křižáků z oblasti byl jimi bez boje opuštěn. Možná i proto je tak zachovalý a ne rozvrtaný koulema a beranidlama.
Mohutnost hradu vyznívá teprve když jste uvnitř za první řadou zdí, ale ne ještě ve vlastní pevnosti. Krak má totiž dvě ochranné zdi. Jedna venkovní, která je nižší a vede na nádvoří s vodním příkopem. Druhá brání vlastní pevnost a ta už je pěkně vysoká a bytelná.
Do hradu se vstupuje vysokou branou a dál temným klenutým tunelem. Odsud se cestičky větví po různých částech hradu. Na vnější hradby se dá vylézt a vidět tak nejen mohutnost pevnosti, ale podívat se z výšky i na městečko pod hradem.
Ve vlastní pevnosti je velká lodžie, kde nocovali rytíři a pak obrovská jídelna podepíraná desítkami sloupů. Za nimi byla rozsáhlá skladiště, kde ještě teď je možné vidět obrovské hliněné nádoby napůl zapuštěné v zemi, jež sloužili k uchovávání oleje. V jedné z věží je dnes drahá kavárna, jež má však vzhledem k vedru i tak docela obrat a rytíři tu dokonce měli i pěkně klenutý hammam (lázně)
Bloudíme místnostmi, tunely a chodbami, občas jsme téměř úplně ve tmě. Věřím tomu, že některé chodby ještě nebyly prozkoumány, nebo dokonce objeveny. Spletitý a rozsáhlý by na to Krak byl dost.
Nejlepší způsob jak vidět Krak celý je vyšplhat na kopec za nim. Jsme sice uchození a vycucaní vedrem, ale přesto se po silnice pod hradem na kopec vydáváme. Odměnou je nám opravdu panoramatický pohled, o který se dělíme s olivovníky rostoucími v okolí.
Sehnat lidi pro cestu zpět do Homsu není pro řidiče minibusů úplně jednoduché. Nasedáme před hradem a řidič po pár minutách čekání zařazuje rychlost a vyráží z kopce skrz městečko. Na konci městečka jsme však v buse stále sami, proto se znovu vrací až k hradu, aby měl dostatečně dlouhou trasu k odchytnutí cestujících. Je to ale smůla, i když takovéhle kolečko opakujeme asi třikrát. Nakonec nás, po půlhodině znovu před hradem, řidič přemísťuje do jiného minibusu, kde už sedí alespoň nějací lidé.
Odpoledne holt moc lidí nejezdí. Spíš ráno nebo pozdě večer. Vědí proč to dělají. Nejsou padlí na hlavu jako turisti, aby se venku pohybovali právě v největším parnu.
Hama
Zpět v Hamě jsme pěkně zničení, to slunce nás úplně vycucává. Zkoušíme na to syrskou zmrzlinu a docela s úspěchem. Takový uchozený den si zasluhuje příjemné zakončení. Nejdřív píšeme v hotelu chvilku na Internetu (Hotmail.com nefunguje je zablokovaný, ale dá se na něj přes ninemsn.com.au). Pak si v cukrárně dáváme k‘nafe (kunafeh), což je sladkost, která se tu těší velké oblibě. Je to něco podobného jako halauet el-džibna (halawet el-jibna) z Libanonu. Tahací sýrové těsto má podobu bílé palačinky posypané zeleným pistáciovým oříškem, ze které se kus uřízne, poleje medem, přidá zmrzlina a je to.
Hama je jako stvořená k posezení v nějaké restauraci. Je jich tu habaděj, a tak když se stmívá vyrážíme nějakou si vybrat. Trochu nám to trvá, protože jdeme po proudu řeky (stoky) k několika vrzajícím zavlažovacím kolům (o těch se ještě zmíním), kde má být příjemné posezení přímo venku u řeky.
Usazujeme se a objednáváme si spoustu jídla. Chceme se rozšoupnout. Typický způsob jak se jí v restauracích na Blízkém východě je objednat si několik předkrmů (tzv. mezze), které se však jí skoro po celou dobu jídla. Teprve nakonec se objedná hlavní jídlo, většinou nějaké maso.
Jako mezze si dáváme tabule (tabouleh), baba ghanuž (baba ghanouj) a humus. Tabule je zeleninový salát, v němž však většinu tvoří petrželová nať! Do ní je zamíchaný rajže, cibule, citrón a bulgur (pšeničná těstovina). Založit salát na petrželi by nás nenapadlo, ale tohle je opravdu inspirující. Baba ghanuž je smažený lilek, utřený s cibulí a rajčetem. Trochu voní po kouři, ale je to opravdové pošušňáníčko. No a humus asi popisovat nemusím, tuhle pastu z cizrny zná asi každý, dá se sehnat i u nás. To všechno jíme samozřejmě s chobzem (chlebové placky) a navíc zapíjíme arakem. Arak je obdoba řeckého ouzo. Chutná po lékořici a když se zředí zakalí se. Mě ale nejvíc chutná neředěný.
Ještě než si stačíme objednávat kebab (mleté maso na železné jehle), objevují se u našeho stolu dvě holky, které se nejdřív chtějí vyfotit s Táňou a pak nás zvou, abychom si šli zatancovat na hudbu, která právě hraje. Holky jsou z Libanonu a jsou tu s celou rodinou. Nejdřív se osměluje Táňa a pak se zvedám i já. Tancuje se libanonský tanec dapke, což je takové trochu složitější přešlapování z nohy na nohu. Na mě ale až moc složité, takže nakonec radši fotím a Táňa tancuje. Holky jsou z toho nadšené. Ta doprovodná hudba je moc zajímavá, budeme si ji muset někde sehnat.
Velký talíř s kebabem, na kterém jsou ještě rozprostřeny chlebové placky posypané petrželí, je už definitivní tečkou za dnešním večerem velkých pupků. To jako že jsme se móóóc dobře poměli.
Den 9, neděle 8. 9. 2002
Dnes se budeme muset částečně spolehnout na stop. Chceme se dostat do vesniček v poušti, kde lidé stále žijí v původních obydlích tvaru včelího úlu. Území je to atraktivní, ale bez jakékoliv hromadné dopravy. První část cesty, do vesnice al-Hamra se dá jet busem, dál už jen po vlastní ose.
Busy do al-Hamra nejezdí z autobusáku jižně od centra, ale z vlastního trhu, někde na sever od centra. Pokoušíme se to místo najít, ale asi se nám má zkomplikovat i tahle první část cesty, jelikož se nám to nedaří. Nikdo nám nedokáže poradit, tak nasedáme do busu, jehož řidič nám říká,že nás doveze na místo, kde se dá na bus nastoupit. Vystupujeme na kruhové křižovatce, kde máme čekat.
Stojíme a čekáme právě před nějakou cukrárnou, kde posedávají tři chlapíci. Zvou nás, ať přisedneme a čekáme u nich. Dostáváme i kafe. Zadarmo, mají radost, že jsme u nich. Nějaké busy do al-Hamra tudy opravdu jezdí, ale není jich moc a všechny jsou plné. Asi se budeme muset vrátit a přeci jen najít autobusák, jinak tu můžeme skejsnout do večera. Děkujeme za kafe, loučíme se a vydáváme se zpět do centra. Mám ale jen mlhavou představu kde jsme, asi na nějakém předměstí. Jelikož nevím kde jsme a chceme na přesné místo, přituluji ke kroku, který nemám moc rád: zastavuju taxíka. Taxi jsou v Sýrii naštěstí poměrně levné, takže nás to nebude moc pálit. Tak a na trhu jsme raz dva.
Minibusy jezdi z trhu jakmile se naplní. Nečekáme dlouho a vyrážíme na prašnou silnici, i když asfaltovou, směrem do severovýchodní pouště. Hodinka a jsme na místě.
Al-Hamra je opravdu díra no konci světa. Jenže mi se ještě potřebujeme dostat ZA tenhle konec světa. Pohlcuje nás žhavá ulice,která je zároveň silnicí vedou našim směrem do oblasti vesniček s „včelími úly“. Vyrážíme pěšky, za vesnicí chceme začít stopovat.
Každé podobné vesnici dominuje vodárenská věž, které se v al-Hamra navíc větví silnice do dvou směrů. Oba vedou „za konec světa“, ale jen jeden naším směrem. Podél napůl nedostavěných betonových domků nebo obchůdků, za nimiž už se rozprostírá poušť se ploužíme ven z vesnice. Není sice obrovský vedro, ale rozdíl od Hamy cítit je.
Zastavuje nám hned asi druhé nebo třetí auto. Je to pick-up, takže naskakujeme na korbu a usazujeme se vedle pumpy s dlouhou stočenou hadicí. Po čtvrt hodině odbočujeme z hlavní cesty. Řidič zastavuje v mini vesničce o třech staveních a říká,že zaveze člověka s pumpou do další vesnice. Bude se však vracet zpět, aby pokračoval dál k vesničce S‘rudž (Sarouj), kam se i my chceme dostat. Nestačíme se však ani porozhlédnout a řidič už je zpátky.
S’rudž (Sarouj)
S’rudž je jedna z mála vesniček, kde lidé v téhle oblasti stále žijí v tradičních domech tvaru včelího úlu. Jejich důmyslný tvar způsobuje, že v létě je uvnitř příjemně nižší teplota než venku a v zimě je teplota příjemně vyšší.
Přicházíme ke skupince včelích úlů. Pod stromem si lebedí skupinka mužů a žen, důstojně nám odpovídají na náš pozdrav „salám alejkum“. Jedna z nich nás hned zve k sobě domů.
Fátima je dnes doma pouze se svými dětmi, její muž Ibrahím je právě v Hamě. Motají se kolem ní tři z jejich dětí – Fatum, Wardan a Šardija. Celkem jich má šest, ostatní jsou po příbuzných ve vesnici.
Domeček je zařízeny prostě. Skládá se ze dvou celých úlů. Jeden slouží jako předsíň a zároveň obývák, druhý je kuchyní. Zouváme se a vstupujeme do obýváku. Sedáme si na rohože, které tvoří jediný „nábytek“ v celé místnosti. Pokud tedy nepočítám stoleček, na němž stojí… televize.
Kromě ozdobných proutěných kotoučů visí po zdech i podobizny místních bohů, Háfize a Bašara Assadů. Zeď místnosti je asi do metru natřená našedivo, výš už je nabílená. V kuchyní stojí něco jako kredenc s horami plechového nádobí a taky lednice!
Trochu kecáme kdo má kolik dětí, jak se nám líbí v Sýrii, kde už jsme tu byli a podobné otázky, které většinou všechny Syřany zajímají. Fátima nám nalévá čaj, zatímco Salmunija a Gina, náctileté dcery její sestry, které tu jsou na návštěvě, nám ukazují krabici s fotkami od cizinců, jež už podnikavá Fátima „zatáhla“ k sobě domů. Mezi nimi je i několik pohledů Prahy.
Táně se líbí jejich oblečení, tak ji navrhují, že ji půjčí šaty, aby se v nich mohla vyfotit. Na focení nás táhnou i ven, všichni jsou tím nadšení. Vlastně jsou to samý ženský, ale nijak se neostýchají. Možná je to i tím, že je tu Táňa. Ale nevím, moje primitivní snahy o arabštinu na takovou diskusi nestačí. Při loučení přispíváme Fátimě na chod domácnosti, ať se pomějí, když nám se tu tak líbilo.
Včelích úlů jsou v S’rudži desítky. Všechny mají vrchní hliněnou vrstvu popraskanou od sucha. Některé stojí na jedné straně jakéhosi dvorku, obehnaného hliněnou zdí. Teď kolem poledne je klid, v žáru samozřejmě nikdo moudře nevychází. Snad jen kromě dětí, které ani žár neodrazuje od obhlídky turistů, kteří zpestřují jinak všední dopoledne.
Uprostřed vesničky stojí plátěný přístřešek, z nějž se ozývají divné, ale pravidelné zvuky. Jde o místní cihelnu. Cihly však v ní nejsou páleny, nýbrž lisovány (proto ony zvuky) z jakési betonové hmoty a dál sušeny na slunci. Jsou jich tu rozloženy stovky a dělníci si ve své práci rádi udělají přestávku, abychom se mohli navzájem zasmát svým arabským pozdravům. Mají radost z opravdových maličkostí.
Chumel dětí, který kolem nás zatím nabyl, už nám začíná přerůstat přes hlavu. Všechny se chtějí fotit a jedno přes druhé se tlačí k foťáku, když jím ho půjčuju, aby se mohli podívat skrz přibližující teleobjektiv. Když jim říkáme, že už jedeme zpět do Hamy, staví nám právě projíždějící náklaďák! Stopující děti, to je teda sranda!
Když se rozjíždíme, řidič náklaďáku nám hned nabízí vodu a cigarety, jak je ti zvykem. Jede až do Hamy a nabízí nám, že nás sveze až tam, když už jedeme stejným směrem. Ahmed má pět dětí a žije v Hamě, kam se vrací se svým starým nákladním mercedesem s nákladem písku. Cesta nám trvá trochu déle než ráno, za to však při projížďce každou vesničkou (moc jich tu ale není) dostáváme vysvětlení kde se co pěstuje (které si samozřejmě přebíráme v rámci našeho omezeného porozumění arabštině). Podél hlavní silnice nás taky provází kilometrová betonová koryta, sloužící k zavlažování polí.
Hama
Do Hamy přijíždíme brzy odpoledne, proto máme konečně trochu času na prohlídku vlastního města. Kromě pěkného trhu je Hama známá především zbytky kdysi účinného zavlažovacího systému, předchůdce dnešních betonových koryt. V samotném městě byly jeho důležitou součástí tzv. norie, mohutná dřevěná kola, jež se točila pod náporem říčního proudu a ve svých lopatkách „dopravovala“ vodu do výšky na akvadukty, jimiž voda proudila na políčka do okolí města. Kola se, za neustálého vrzání, točí dodnes, ovšem už jen v létě, především pro potěchu turist. Jak kola, tak jejich osy a sedla kde jsou uložená jsou dřevěná, takže otáčení kol vydává silně vrzavý zvuk.
Norií je v centru hned několik. Největší z nich, asi 20metrová noria al-Mohammedíja (al-Mohammediyya) se točí na řece asi kilometr severně od centra. Je opravdu vysoká a vodní clonu od ní vánek roznáší do vzdálenosti několika metrů. Skoro až ke kravkám, které se pokojně pasou kousek od ní a nevěřícně koukají na podivné bytosti, které křepčí kolem norií s krabičkou v ruce, již pořád přikládají k hlavě. To jsme jako my…
Několik fotogenických norií skřípe v parku přímo v centru. Park je příjemný a v téměř každou denní hodinu plný lidí. Do parku chodíme každý večer, takže už i nám jejich skřípání přijde naprosto samozřejmé a moc se mu nedivíme.
Po ulici kolem parku se prohání stařičké, téměř prehistorické, modely mercedesů, jež už tu musí jezdit několik desítek let. Většina z nich jsou žluté, což znamená, že jde o taxíky. Kromě nich občas zahlédneme tříkolovou rikšu.
Nadšení z libanonského dapki, na které jsme včera tancovali v restauraci, šmejdíme po místních CD krámech, dokud jedno CD s dapki nemáme.
Služby v našem hotýlku jsou fakt komplexní, můžu si dokonce vyměnit i cestovní šeky, čehož hned s radostí využívám.
Den 10, pondělí 9. 9. 2002
V Hamě a okolí člověk opravdu snadno probendí několik dní. Spíš ale v okolí, což je možná škoda, protože Hama je příjemné město. Obzvlášť trh, kam alespoň na pár minut zabloudíme každé ráno kdy jdeme na jižní autobusák. Před trhem vždy míjíme i kamenný majestátní chán Rustum Paša, bohužel stále zavřený.
Před deseti lety jsem Hamou jen profrčel a neviděl jsem nic jiného než norie (a Cairo, samozřejmě). Nebyl jsem ani v Afamii, po Palmýře prý nejzajímavější památce svého druhu. Dnes uvidíme, Afamie bude mít premiéru.
Ke snídani si dávám faláfel. A jak se tak posunujeme dál a dál zjišťujeme, že i faláfel se trochu mění. Libanonu ho dělali tak, že chlebovou placku roztrhli na dvě tenké placky, na jednu rozmačkali pár karbanátků, přidali rajče, humus, koriandr, zabalili a pak ještě obalili tou druhou plackou. Tady už placku nerozdělují, nýbrž přísady nandají rovnou ne celou placku. A aby se líp zabalila, placku buď před tím na jednom konci ještě uříznou, nebo po zabalení spodek ohnou, obojí aby z faláfelu nic nekapalo, jak má ve zvyku.
Afamia (Apamea)
Cesta do Afamie je jednoduchá. Minibusem do vesničky Sukejlibíja (Suqeilibia), kde přestupujeme na mikrobus. Vystupujeme ve vesničce Kala'at al-Mudik (Qala'at al-Mudiq), malé díře, nad níž se na kopci vypíná pevnost, jak už napovídá jméno vesničky. Žádný autobusák, prostě se ocitáme na ulici, jako nesčetněkrát předtím i potom.
Místní podnikavci nám hned nabízí, že nás k ruinám svezou, ale ten kousek se rádi projdeme. Do mírného kopečka, kolem rozpadlého amfiteátru a několika ulic domků se dostáváme na planinu nad vesnicí do místa, kde se křížily dvě nejdůležitější ulice starověké Afasii – severojižní cardo a východozápadní decumanum.
Cardo je od severní Antiošské brány k jižní Homské dlouhé dva kilometry a v době největší slávy tu prý bydlelo půl miliónu obyvatel! To se mi zdá až neuvěřitelné číslo.
V budce na křižovatce carda a decumana si kupujeme kombinovanou vstupenku do Afamie a do mozaikového muzea dole ve vesnici. Při těch děsných cenách vstupů (Afamia taky patří mezi ta místa, kde se platí 300 liber) je to výhodný.
V Afamii už několik desítek let pracují belgičtí archeologové. Za tu dobu odkryly řadu míst, drtivou většinu však podél carda. Návštěva Afamia je tak z 90 % procházka kolem carda, což ovšem tam a zpátky znamená asi 3 kilometry.
Na mnoha místech bylo odkryto původní kamenné dláždění, na němž jsou dodnes vidět rýhy od dvoukoláků, které se tudy kdysi proháněly.
Afamia se po svém založení ve 3. století př. n. l. stala důležitou obchodní křižovatkou oblasti. Cardo bylo nejen její hlavní ulicí, ale také místem, podél nějž stála spousta obchůdků. V severní části carda, blízko Antiošske brány, ještě stojí zdi, v nichž jsou zdobené dveře a okna, některé s nápisy v řecké abecedě, dříve pravděpodobně právě obchůdky.
Obzvlášť na severní straně bylo vztyčeno mnoho mohutných sloupů, jež dříve lemovaly cardo. I ty však stačí k tomu, aby si člověk začal představovat jak impozantní tahle část města musela být. Některé ze sloupů jsou zdobeny jedinečným krouceným rýhováním. Muselo být obtížné tak pravidelné rýhování do kamene vytesat, ale pro slávu a krásu svého města tehdejší vládci nelitovali žádných prostředků.
Když jsme zpět na křižovatce carda a decumana, zahýbáme na decumanun a po asi 400 metrech se dostáváme k ruinám velké římské vily. Vchází se do ní mohutnou branou. Jasně jsou vidět jednotlivé místnosti a i velká přijímací hala s mnoha kamennými sloupy.
Na oběd jsme si sebou nic nebrali, protože jsme věřili, že tam kde žijou lidi se bude dát něco koupit. A věřili jsme dobře. Sice se ponejprv zdá, že tu jsou jen samé hovězí šawarmy, ale když se ptáme, odkazují nás za roh do malé jídelny. Objednáváme si faláfel a limonádu místní značky Mandarín. Mandarín jsou většinou koly nebo pomerančové blivajsy, ale alespoň nejsou tak sladké jako jejich západní bratříčci (kteří v Sýrii, na rozdíl od Libanonu, nejsou dostání). V jídelně se usazujeme v horním patře, kam nám po chvíli přináší objednané faláfely. Problém rukou upatlaných od jídla tu řeší nezvykle elegantně. Na každém stole buď stojí, nebo je přinesena krabička s papírovými ubrousky. Ty jsou tu oblíbené a má je ve svém autě na stropě nad předním sklem přilepené hodně řidičů.
Čistota je v Sýrii vůbec trochu paradoxní. Na jednu stranu je všude bordel od odhozených láhví, pytlíků, šlupek a papírků, protože absolutně nikdo se nevzrušuje s hledáním odpadkového koše (které tu na rozdíl od Indie i občas jsou). Jakmile někdo něco dojí, vše nesnědené ihned končí na zemi, je vyhozeno z okna nebo jinak „zmizeno“. Podobné je to v obchůdcích. Lidi tu jakžtakž udržují pořádek ve svém krámku či domku, ale tím stylem, že to co smetou jednoduše vymetou ven na chodník, čímž jejich úklid končí. Doma ať mám čisto,ale za mými bezprostředními hranicemi můj zájem končí. Na druhou stranu se úzkostlivě snaží, aby se třeba při pití ani nedotkli láhve ústy. Pití si do pusy vždycky lejou z výšky. Inu, jiný kraj jiný mrav. A stejně jsou milí a příjemní…
Mozaikové muzeum je umístěno ve starém chánu (zájezdním hostinci) hned vedle hlavní ulice, který byl dříve používán jako zastávka při pouti z Konstantinopole do Mekky. Dnes už tudy putují jen turisti, kteří chtějí vidět mozaiky, jež byly nalezeny v Afasii.
Starý strážný se probouzí když vcházíme obloukovou branou do chánu. Platíme vstupné a strážný se zase ukládá ke spánku.
Středem chánu je obrovské čtvercové nádvoří obehnané kamennými místnostmi a stájemi. Uprostřed nádvoří se zví hluboká díra do níž vedou schody. Je to studna, v níž je stále voda, i když už zelená a nepoživatelná. Po nádvoří jsou roztroušeny kamenné reliéfy a sochy, vše přemístěno z Afamie.
V místnostech je příjemný chládek. Všechny podlahy jsou pokryté mozaikami, některé mozaiky jsou volně opřené o stěnu na betonových deskách. Místnosti chánu jsou klenuté, částečně vybílené a jako „útočiště“ pro mozaiky se stylově docela hodí.
Motivy mozaik jsou různé. Od rostlin a geometrických tvarů, přes zvířata, lidi a bohy. Je na nich i mnoho nápisů poskládaných z kamínků, všechny řeckými písmeny. Je to krása. Jen se divím, že mozaiky nejsou nijak chráněné. 6ádné sklo a o stálé teplotě a vlhkosti, jež by pomohly uchovat barevnost mozaik, vůbec nemluvím. Proto už jsou mozaiky hodně vybledlé. Můžeme ale mezi nimi klidně chodit, dělí nás od nich jen jednoduché provazové zábradlíčko. Po půl hodině se k nám připojuje doteď spící děda a vysvětluje lámanou angličtinou některé detaily.
Je to tu paráda, kupujeme si pár pohledů mozaik, protože by se nám to bez pořádného foto zařízení nikdy nepodařilo vyfotit tak pěkně.
Cesta zpátky je jednoduchá. Stoupli jsme si na ulici a po chvíli stopli mikrobus jedoucí zpět do Hamy. Jak na ruinách, tak v muzeu a nakonec i v mikrobusu jsme potkali náš známý novozélandský pár, který bydlí taky v Cairo. Syrská městečka a vesničky jsou prosté, většinou přetnuté hlavní silnicí nebo cestou. Teď v září je po létě všechno vyprahlé, takže všude spousta prachu a občas nějaký zaprášený keř nebo strom. Ženy jsou však všude zahalené a muži nosí košile s dlouhými rukávy. To stejné proto praktikujeme i my. A stejně jsme se neubránili už alespoň dvojnásobnému spálení od sluníčka. Oni sakra dobře vědí proč chodí zahalení.
Hama
Pozdní odpoledne a brzké ráno jsou jediná období dne, kdy se dá jakžtakž fotit. Zbytek dne, bohužel právě ten, kdy jsme většinou někde venku, je silné slunce, nikde žádný stín a barvy jsou vybledlé od stovek odrazů světla. Trochu pomáhá polarizační filtr, ale i ten je často na prd.
Teď se motáme kolem čtyřech nejfotogeničtějších vodních kol v Hamě, ale než jsme se k nim dostali, slunce už se sklonilo k obzoru až příliš, takže stíny se nám protáhly do opačného extrému a už nám částečně zastínili i vodní kola. Čtyři norie Bešrijatu (Bechriyyatu) jsme už viděli, ale jen večer před několika dny, kdy jsme křepčili na dapki v restauraci, která je přímo naproti nim. Teď jsme na druhém břehu. Museli jsme se sice prodírat křovím a rákosím, avšak dostáváme se až přímo pod norie.
Norie se netočí samy od sebe, jsou poháněny benzínovými motory. Ty jsou však většinou tak umně schované, že je není ani slyšet ani vidět. Tady však motor objevujeme, celkem daleko od vodních kol. Tak proto fungují jen v létě.
Na norie se dá vylézt, čehož místní kluci využívají a používají je jako skokanské můstky pro své koupání. Vrzání je ohlušující, vodní clona nás v parném večeru příjemně osvěžuje.
Zítra už Hamu opouštíme, proto se stavujeme v jedné z cukráren na hlavní ulici a dáváme si onu „sýroidní“ tahací palačinku s medem a zmrzlinou.
Jelikož zítra se budeme zase pohybovat mimo civilizaci, v oblasti takzvaných Mrtvých měst, nakupujeme spoustu jídla, abychom měli na zítřejší oběd a večeři. Samé dobroty, už jsme se naučili dělat si ze zeleniny a dalších surovin taková primitivní mezze: slaný sýr, rajčata, smažený lilek, humus a chobz. A na dnešní večer si kupujeme meloun. Bohužel nejmenší má 5 kilo, ale sníme ho spolu s Novozélanďany, které jsme na to už předem připravili.
Den 11, úterý 10. 9. 2002
Dlouho jsme spekulovali jak se dostaneme do oblasti tzv. Mrtvých měst. Jsou zhruba na polovině cesty z Hamy do Halabu (Aleppo), což je nějakých 150 km. Jako základna k jejich prozkoumání se dají použít obě města. My jsme se však nakonec rozhodli jít třetí cestou – zastavíme se tam rovnou na cestě z Hamy do Halabu. Tím ušetříme čas i peníze. Sice sebou budeme vláčet batohy, o nám však Alláh už nějak pomůže a cestu ulehčí.
Bude mít možnost třeba při stopování, které zase budeme muset použít. Dostat se k Mrtvým městům totiž není úplně jednoduché. Jsou zajímavé jen pro turisty, takže k nim nejezdí žádná veřejná doprava. Budeme muset dvakrát přesedat a pak nám stejně zůstane ještě několik kilometrů bez dopravy.
Loučíme se s Hamou, která nám 4 dny sloužila jako skvělá základna. Tentokrát nemusíme na jižní autobusové nádraží, protože pojedeme busem státní společnost Jarmak, jejíž kancelář je v centru, přímo na nábřeží. Busů do Halabu sice nemají moc, ale ráno naštěstí jede.
Busem jedeme jen do města al-Ma'ara na dálnici do Halabu, kde musíme přesednout na mikrobus do vesnice Kafr Nabl. V al-Ma'ara nám chvíli trvá, než kolemjdoucím bez angličtiny vysvětlíme kam se chceme dostat. To vlastně chápou hned, ale ne a ne jim vysvětlit, že tam nechceme jet taxíkem. Turisti jezdí vždycky taxíkama, proto jim vůbec nedochází, že by nám měli poradit ten způsob, jaký by sami použili. Nakonec se nám to však daří. Posílají nás po jedné z rušných ulic, tam někde na konci prý jezdí mikrobusy do Kafr Nabl.
Al-Ma'ara se zdá být docela zajímavé městečko. Je hodně živé, žádná mrtvola jako naše provinční města. Škoda, že nemám čas se tu zastavit. Hlavní ulice je jeden velký bazar a je na ní dokonce pěkně vypadající muzeum (vstup je prý opět 300 liber).
Mikrobus se právě naplnil. Nastoupila poslední babka s pytlem lilků, takže vyrážíme. Do Kafr Nabl je to jen pár kilometrů, na jeho začátku nás babka když vystupuje, hned zve k sobě domů. Neumí anglicky a my zase arabsky, ale to pro místní není žádná překážka. Čas nás tlačí, tak ji děkujeme a mizíme ji i s celým mikrobusem v prachu.
Život v Kafr Nabl se točí kolem hlavní kruhové křižovatky, na které jsme vysazeni. Domorodci nás směrují ven z vesnice, směrem k ruinám Serdžíla (Serjilla), prvnímu z Mrtvých městech.
Serdžíla je od Kafr Nabl asi 7 kilometrů. Za vesnici jdeme pěšky, pak začínáme stopovat. Zastavuje nám asi třetí auto. Naskakujeme na korbu (máme štěstí na pick-upy) a už jedeme. V Sýrii se opravdu jednoduše stopuje. Auto tu má málokdo, proto je v některých veřejnou dopravou méně pokrytých oblastech stop běžným způsobem pohybu.
Cestou míjíme ruiny několika menších mrtvých měst, v okolí je prý podobných ruin na 600! Co vlastně jsou ta Mrtvá města? Víme, že pochází z byzantské doby, nevíme však proč byla najednou opuštěna. Nebyla zpustošena nějakými nájezdy, proto mnoho z jejich domů stále stojí netknutých a jsou zachovalé nejlépe jak se mohly zachovat po 15 století od postavení. Nejvíce přijímanou teorií je, že došlo ke změně obchodních stezek,což obyvatele přinutilo přestěhovat se na nové trasy.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II. , IV., V., VI., VII., VIII., IX., X.