Bšarré (Bcharré)
Bšarré je nejen střediskem údolí Kadiša, ale také rodištěm nejvýznamnějšího libanonského básníka Chálila Džibrána (Khalila Gibran). Je tu Džibránův dům, Džibránovo muzeum a město je vůbec hrdé na svého rodáka, který tak Bšarré zviditelnil nejen po celém Libanonu.
V Bšarré se nechceme moc zdržovat, protože jsme sem přijeli především za přírodou. Dnes chceme vidět cedry nad Bšarré, odpoledne se vrátit do Bšarré, slézt do údolí, tam pod širákem přenocovat a zítra se vydat po stopách klášterů a pousteven jeho krásnou přírodou. Ke chlebu, který jsme si koupili v Trablusu dokupujeme nějakou zeleninu a sardinky, abychom měli něco k obědu.
Jakmile se člověk v Libanonu vrtne do oblasti bez větších měst, nastává problém s veřejnou dopravou. Buď vůbec nejezdí, nebo zbývají jen (relativně) drahé taxíky. To je i případ Bšarré. S Trablusu se sem dá sice párkrát denně dostat, ale tím to končí. Asi se počítá s tím, že ten kdo má peníze na to, aby si zajel do Bšarré, pojede i vlastním autem. Cedry nad Bšarré jsou totiž vyhlášenou lyžařskou oblastí, což je kratochvíle přístupná jen těm nejbohatším. Proto k cedrům ani nejezdí žádná veřejná doprava a proto je v Bšarré a okolí nejlevnější ubytování v řádu desítek dolarů. Nezbude nám, než se k cedrům dopravit taxíkem, zpátky sejít těch pár kilometrů (naštěstí z kopce) pěšky a ke spánku se uložit někde pod hvězdami.
Všichni taxikáři mají jednotnou cenu, která se po vydělení dvěma stává jakž takž únosnou. Náš starý mercedes se šplhá po strmé silnici, z níž se dostáváme vysoko nad Bšarré. Obklopeno horami působí zapadle a malince. Našemu taxikáři se nad předním sklem houpe kříž, věc na Blízkém východě nevídaná, v Kadiše ale samozřejmá.
Nepůsobí jako obyčejný taxikář. Život v horách nejspíš zabránil tomu, aby se z něj stal vydřiduch, jak 90 % taxikářů působí. Při zastávce nad Bšarré nám dokonce trhá jablka. Ptá se nás jestli chceme, aby nás odvezl i dolů a kam se chystáme dál. Říkáme mu, že na dolů půjdeme pěšky, protože nemáme dost peněz a že se pak chystáme přenocovat v údolí. Asi se mu náš přístup líbí (i když s ním nechceme jet zpátky), protože nám říká, že pokud ho v Bšarré potkáme, zaveze nás k nejbližšímu klášteru, odkud už se dá sejít do údolí, které je však podle něj „very down“ pod Bšarré.
Cedry (Arz ar-Rab)
Před staletími pokrývaly cedrové lesy velkou část pohoří Libanon. Pro Féničany bylo cedrové dřevo skvělým zbožím, které prodávali především do Egypta a Palestiny. Ke stavbě původního chrámu krále Šalamouna v Jeruzalémě a i mnoho egyptských sarkofágů bylo také použito cedrového dřeva.
Tradice prodeje cedrů je už dnes pryč, stejně tak jako většina cedrových lesů. V Libanonu je ještě zachováno několik lesů, z nichž jeden je 8 km od Bšarré v „Lese božích cedrů“, spravovaném „Výborem přátel cedrových lesů“.
Na první pohled je vidět, že cedry jsou turistickou atrakcí. Za zatáčkou se najednou zjevuje dlouhá řada stánků se suvenýry, jíž vévodí mohutný cedr vyrůstající vedle silnice. Stánky se soustřeďují kolem vstupu do rezervace, silnice vedoucí výš do hor už je zase pustá a prázdná.
Už přímo ze silnice je na cedrový háj pěkný výhled. Vstupné do lesa je dobrovolné, jako vstupenku dostáváme potvrzení o příspěvku na záchranu cedrů. Docela sympatický přístup.
Aby bylo zabráněno ničení lesa, jsou cesty oplocené dřevěnou ohradou. Les se rozkládá na svahu a protéká jim malý potůček. Cedr je typický rozložitými větvemi, některé stromy jsou stejně široké nebo i širší než vyšší. Už na první pohled je to strom majestátní, téměř královský.
Cedry dorůstají výšky 30 metrů a dožívají se vysokého věku. O tom, že je zde měli již od počátku v úctě svědčí i místní jméno lesa – Arz ar-Rab, Cedry našeho Pána. Zdejší stromy jsou relativně mladé, většině je nejméně 200 let. Několik z nich tu může stát už 1500 let, dvanáct stromů je starších 1000 let. Dříve tu takto starých stromů bylo víc. V roce 1550 jich bylo 28, v roce 1660 jen 22 a v roce 1696 už jen 16.
Procházka hájem je příjemná nejen díky stovkám cedrů a stínu, který vrhají, ale i pohodou, která z jejich staletých kmenů vyzařuje. Ví to i ptáci, kteří nám pořádají neplacený koncert. Mezi cedry stojí malá kaple, kterou tu nechal v polovině 19. století postavit jejich ochránce, patriarcha Libanonu.
Dobře jsme to vymysleli, když jsme se rozhodli přinést si sebou věci na oběd. Sedáme si do stínu jednoho z cedrů a vybalujeme chlebové placky, rajčata, papriky a sardinky a připravujeme si vlastní sendviče, i když vzhledem ke gigantickým rozměrům chlebových placek příslušné rozložité.
Nad horami se začínají tvořit mraky. Vznikají z ničeho. Nebo alespoň zdánlivě z ničeho. Teplotní rozdíly často způsobují, že první část dne je slunečná a bezmračná, kdežto ve druhá polovině se kopce zahalí do mlžného povlaku.
Doteď jsme to měly jednoduchém protože jsme se vezli, teď musíme sejít i s batohama dolů do Bšarré. Naštěstí je příjemně, i když chladno na košili, takže se nám jde příjemně. A po silnici nejezdí skoro žádná auta, i když cedry jsou hodně turistickým místem. Být hodně turistickým ale v Libanonu znamená mít návštěvnost pouhých desítek lidí denně.
Uhýbáme z hlavní nové silnice a vydáváme se starou silnicí, která je daleko víc klikatá, ale zajímavější. Nová silnice byla vybudovaná hlavně kvůli tomu, že stará se nedala v zimě dobře udržovat a často zůstávala zaváta sněhem.
Zhruba na polovině cesty do Bšarré je jedna z krápníkových jeskyň, na které je pohoří Libanon bohaté. Z hlavní silnice k ní vede asi kilometrová stezka podél útesu až k místu kde ze skal vytéká říčka Kadiša. Kadiša Grotto (Kadišská jeskyně) je jejím „rodištěm“. Vcházíme do tunelu, před kterým jsou otevřené mříže. Myslíme, že už vcházíme do jeskyně, ale tunel nás místo toho přivádí pod skalní převis s umělým (vybetonovaným) jezírkem, odkud vytéká Kadiša. Vítá nás mladá holka s klukem, musíme prý počkat ještě pár minut, kdy sem dorazí další skupinka a oni v jeskyních rozsvítí a pustí nás dovnitř.
Cesta od silnice trvá asi 20-30 minut, tak si říkáme jak vědí, že za pár minut dorazí další lidi. Pak si ale všímáme, že pořád koukají někam dalekohledem. Oni koukají na stezku, tak proto! V převisu je vyzděn malý domek i s pověšeným prádlem. Asi tady přebývají.
A skupinka už je tady. Holka nahazuje benzinový agregát a tichá skalní scenérie se v tichu mění v řev doprovázený smradem z motoru. Tak takhle jeskyni rozsvítí!
V jeskyni je chladno, hned u vstupu procházíme kolem podzemní části onoho umělého jezírka. Jeskyně je vlastně několik jeskyň spojených přirozeným tunelem. Krápníků je hodně, ale číst z nich jsou ulámané o poničené. Přesto stálo za námahu je vidět. Je to zase něco úplně jiného, než holé skály venku.
Mraky už nás dohnali. A asi jak ze shora z kopců, tak ze spodu z údolí. Jakmile se totiž vynořujeme z jeskyně zpět na povrch zemský, místo výhledu na údolí se díváme do mlíka. Všude mlha, nebo vlastně mraky. Jsme v mracích. Jsme vlastně v nebi (kousek odsud je dokonce vesnička, která se jmenuje Ehden – Ráj).
Mlha nás doprovází celou cestu do Bšarré. Cestou se zastavujeme na odpočinek a Táňa se hned skamarádila s asi 17letou dívkou, vracející se z Bšarré domů. Dalia bydlí v kamenném domku nad Bšarré, kam nás samozřejmě hned zve. Ve škole se učí anglicky, tak má radost, že se v ní může pocvičit.
Šplháme s ní po strmých schodem k jejich domu. Je jednoduchý, s jednoduchým, ale příjemným posezením. Dalia je nejstarší ze čtyřech sester a má ještě dva bratry. V počtu dětí zapadá běžná libanonská rodina do arabského průměru. I když „My nejsme Arabové, my jsme Libanonci“ říká hrdě její matka, která si k nám po nějaké době nesměle ale graciézně přisedá. Chce tím zdůraznit, že Libanon není pouze arabskou a muslimskou zemí. Rodina bydlí v létě tady nad Bšarré, ale jakmile začne školní rok (právě za týden), stěhují se zpět do Bšarré.
Loučíme se s rodinkou, která nám ještě dlouho mává a po silničce klesáme dál k Bšarré. Mlha přikryla hory a i Bcharrě se ocitlo v šeru. Dokupujeme zásoby na zítřek, v malé falaferii si dávám faláfel. Jeden host se ptá odkud jsme a když slyší že z Čech ptá se, jak to vypadá po záplavách v Praze. Špatné zprávy se šíří rychle a všude.
Chystáme se vydat do údolí, když tu nás zmerčí náš řidič a že jestli chceme odvézt k tomu klášteru, jak nám sliboval. „Mohli byste u něj i přespat a pak se vydat do údolí, protože to je very down a dnes už je na to pozdě“. Když mu říkám, že nemáme peníze na jízdu odpovídá, abych to neřešil, že nám přece říkal, že nás tam sveze zadarmo.
Deir Mar Eliša (klášter svatého Eliseuse) je u silnice nad údolím, asi 5 km od Bšarré. Vlastně jde o nový klášter, původní klášter se stejným jménem je dole v údolí. Řidič nás v klidu přivádí na nádvoří. Zdraví se se známými, právě se tu chystá oslava křtin. Večer až oslava skončí se prý budeme moct na nádvoří natáhnout a přespat do rána.
Chceme se v klidu najíst, tak vycházíme z kláštera a sedáme si na vyhlídku nad údolí, vedle obrovského bílého kříže, shlížejícího dolů ze srázu. Je to i celkem vhodné místo na přespání. Hluboko v údolí se na úpatí protější stěny krčí původní Deir Mar Eliša, kam bychom měli sestoupit zítra ráno.
Bšarré je na protějším svahu údolí. Prohání se nad ním mraky a hory nad Bšarré jsou osvětlené zapadajícím sluncem. S klesající teplotou přibývá mraků, až postupně zaplňují celé údolí a Bšarré nám mizí v mlze. Začíná být opravdu chladno.
Táně se tohle místo na přespání moc nelíbí, tak se vydáváme zpátky do kláštera. Mě se ale nelíbí, že jsme se nikoho nezeptali a ujištění řidiče je zhruba stejné, jako kdyby nějaký můj kamarád přivezl nějaké turisty na můj dvůr, nic mi o tom neřekl, ale turisty ujišťoval, že tam můžou přespat, protože je můj dobrý známy. Táňa se proto rozhlíží koho bychom se mohli zeptat, až naráží na mnicha, který se nám představuje jako otec Kamal. Jediným použitelným společným jazykem mezi otcem Kamalem a námi se ukazuje španělština, proto bude domluva viset čistě na mé velmi chabé znalosti tohohle krásného jazyka.
Blekotám něco v tom smyslu, že „Jsme z Československa, tady v horách jsme na túře po klášterech a teď hledáme kde přespat. Vyhlídli jsme si místo u kříže nad údolím, ale nevím jak je to tam bezpečné,“ (s tím bezpečím je to totální blbost, ale jsem vůbec rád, že dám dohromady smysluplnou větu, byl jsem připraven na všechno, jen ne na použití španělštiny) „a proto jestli bychom mohli spát na nádvoří.“ – „Jo, u kříže to není moc dobré,“ otec Kamal na to „jednak tam můžou chodit různá zvířata a potom tam chodí posedět lidi, protože je to pro ně...“ – „... romantické.“ dodávám a oba se tomu smějeme. „Až skončí oslava, tak si lehněte tamhle na terasu“. A je to domluveno.
Usedáme na nádvoří pod stromy a čekáme až se oslavenci rozejdou. Za 20 minut se však na stezce objevuje světelný kužel baterky a na jeho konci otec Kamal. „Můžete spát uvnitř, jestli chcete.“ – „Určitě chceme, děkujeme.“ Asi se zeptat představeného kláštera.
Usazujeme se v rozlehlé prázdné místnosti, vedoucí přímo na nádvoří. Po další čtvrt hodině nám přinášejí obrovskou mísu ovoce. Tak to je moc příjemné zakončení dne.
Posvátné údolí Kadiša (Qadisha)
Den 6, čtvrtek 5. 9. 2002
Budíme se kolem osmé, kupodivu ne za zvuku troubení aut v ulicích,ale za blaženého horského ticha. Venku je chladno, ale sluníčko už krásně svítí, tak je na čase vyrazit. K míse s ovocem píšeme krátké poděkování ve španělštině, angličtině a češtině a přikládáme pohled Prahy. Už odcházíme, když tu se otec Kamal objevuje na balkóně. Děkujeme mu a míříme na silničku do údolí.
Dno údolí Kadiša je několik set metrů pod námi. Až ke klášteru Deir Mar Eliša (tomu původnímu) vede asfaltka, dál už je to ale jen panenská příroda. Asfaltka se klikatí v neuvěřitelných serpentinách, míjíme jesličky s Ježíšem ve skále podél silnice a asi za hodinu jsme na dně u kláštera.
Nedotčená příroda spolu se spoustou ve skalách vytesaných klášterů a pousteven z něj dělají z údolí Kadiša jedno z nejzajímavějších míst Libanonu. Slovo Kadiša je odvozeno od semitského významu pro svatý, jde tedy o Svaté údolí. Maronité, zvláštní odnož křesťanů se sem začali uchylovat už v 5. století n. l., odkdy zde také začínají vznikat kláštery, kostely a poustevny. Maronité dodnes žijí ve vesničkách vypínajících se nad údolím
Klášter je otevřeny, ale nikdo v něm není. Krčí se na úpatí skály, částečně vystavěný z cihel, částečně vytesaný do skály. V minulosti prošel rekonstrukcí a dnes je z něj moc pěkné muzeum věnované historii Maronitů v údolí. Dvě patra místností jsou nalepena na skálu, jež tvoří zadní „zeď“ kláštera. Pro klášter nemohlo být vybráno lepší místo.
Klid, výhled na údolí, dostatečný odstup od civilizace, to všechno přispělo k tomu, že tu maronitský biskup sídlil už od 14. století a roku 1695 tu byl založen Libanonský maronitský řád. Historie je tu nenásilně popsána spolu s vysvětlením funkce jednotlivých částí kláštera. Krásné kamenné kapli s dřevěnými lavicemi dominuje malý oltář a velký stropní svícen.
Když jsme v klášteře asi hodinu objevuje se najednou otec Kamal. Chodí sem na obhlídku téměř každý den, mimochodem taky kontrolovat dělníky, kteří tu pracují na zahradě. Rozsvěcí nám ve všech místnostech a otevírá kapli, čímž se nám celý klášter zjevuje doslova v jiném světle. Před rozloučením nám ještě dává malý obrázek Francoise de Chasteuil, známého Poustevníka libanonského, žijícího zde v 17. století.
Vracíme se kousek k mostu přes říčku Kadiša a zahýbáme na prašnou cestu. Údolí je hodně hluboké, jeho okraje se nad námi tyčí do hrozivé výšky. Obzvlášť tady na začátku, kde je údolí ještě úzké. Strmě svahy nejsou porostlé jednolitou vegetací, na to je místní klima příliš žhavé.
Velké části svahů jsou přeměněny na terasovití políčka, avšak snad žádné z nich není obděláváno. Pravděpodobně jde o pozůstatek z doby, kdy tu v poustevnách žilo až 500 poustevníků, jak jsme se dozvěděli od otce Kamala. U teras však pár funkčních domečků stále stojí. Na svazích však vypadají zcela nepřístupně, ještě dnes může jít o ta pravá místa k rozjímání.
Prašná stezka je z počátku sjízdná i pro auta, avšak asi po hodině přicházíme ke rozcestí. Sjízdná cesta pokračuje dolů k říčce, my se vydáváme vyšší cestou, která nás přivádí na úzkou stezku vysoko nad říčkou. Na odpočinek zastavujeme v klášteře Deir Kanubin (Qannoubin), asi dvě hodiny chůze od Deir Mar Eliša.
Deir Kanubin je o něco menší než Deir Mar Eliša. A zase tady nikdo není. Vše je otevřené, v domku na terase je dokonce připravená pitná voda pro pocestné. Je to tím zvláštnější, že jde o funkční klášter. Mniši asi budou pracovat na polích.
Kanubin se datuje opravdu hodně hluboko do historie. Prý mohl bát založen už ve 4. století Theodosiusem Velkým a od roku 1440 do 18. století byl sídlem maronitského patriarchy.
Klášter je vysoko nad říčkou a výhled na údolí je nádherný. Na první terase jsou ve stínu pod rozložitým stromem lavice, na druhé terase cosi jako kuchyně, či jídelna s onou pitnou vodou a taky malá koupelna s evropským splachovacím záchodem! Pod celým klášterem vede tunel do zadní části k zahradě. Přilepeno ke skále je nad oběma terasami kamenný domek, sídlo představeného a pod ním, už přímo ve skále, kostelík. V kostelíku jsou dobře zachovalé fresky z 18. století. Moc dobře jim ale nedělá vlhkost jdoucí ze skal, která je v něm dost cítit.
Stezka vede díl podél útesu, zdá se, že mírně stoupáme. Údolí se před námi pomalu otevírá a jelikož už pokročila i denní doma, začíná se sem zespodu drát mlha. Jako včera.
Procházíme jehličnatým lesíkem, ten je však výjimečný. Většina stezky vede krajinou s nízkými křovinami. K říčce už nedohlédneme, jen ji tušíme někde v hloubce pod námi. Chtěli bychom uhnout na stezku směřující strmě nahoru k okraji útesu a dostat se tak do vesničky Blauza (Blawza). Z ní by to mělo být asi 3 km zpět do Bšarré. Terén je však nepřehledný, vůbec si nedokážu představit, že by skrz ty strmé skály nad námi vedla nějaké stezka. Ale musí tady vést.
Když přicházíme ke klášteru Sajdet Hauka (Saydet Hawka), definitivně se smiřujeme s tím, že jsme naši stezku nahoru přešli. Kaple je totiž už příliš daleko na stezce údolím. Tak daleko jsme jít nechtěli. I od kaple vede nahoru na okraj útesu, ale odtamtud je to do Bšarré už 8 km. Vesničkami po okraji útesu nejezdí žádná veřejná doprava, tak budeme muset stopovat.
Když vstupujeme do klášteru, ihned zapomínáme na to, že jsme na stezce zašli moc daleko a jsme naopak rádi, že nám osud dopřál tohle místo vidět. Klášter je jen malá kaple a několik místností vytesaných ve skalách a pečlivě udržovaná minizahrádka s květinami. Jde o nejmenší, ale i nejroztomilejší z míst, jež jsme v údolí viděli. Opět je opuštěné, ale čerstvě zalitá zahrádka a čistý splachovací záchod dávají tušit, že obyvatelé jsou nablízku. Klášter má pocházet z 13. století a v těžko přístupné jeskyni nad ním má být malá pevnost.
Od kláštera vede viditelná, ale značně strmá stezka nahoru na útes. S těmi batohy na zádech je to fuška, naštěstí není vedro. Spíš se schyluje k dešti.
Když jsme po půlhodině nahoře nechce se nám ani věřit, že údolí je tak hluboké. Právě strmé skály a převýšení stovky metrů umožnilo vzniknout tolika klidným místům používaným pro povznesení ducha hledajících.
Na silnice se dostáváme ve vesničce Hauka. Nikde nikdo, jen nový kostel a dva chlapíci sedící na terase před domem a popíjející čaj. Ptáme se jich, jestli tudy přeci jen nejezdí nic do Bšarré, ale jejich odpověď je podle očekávání záporná. Starší z nich nám nabízí, že nás sveze. Nechce žádné peníze. Před tím nás ještě zve na kafčo.
Jde o jednoho z těch několika miliónů Libanonců, kteří žijí po celém světě. Přes léto je tady, přes zimu v Sydney. Austrálie z něj ale přeci jen nedostala tu místní pohodu. Žádný spěch, pomalu, důstojně připravuje novou konvičku kafe a pak zapřádáme obvyklou konverzaci odkud kdo je. Přivádí i svou sestru Salimu, která taky žije v Sydney, kam odlétá už pozítří. Tady se byla zotavit po operaci kolenou, ale místní vlhko jim nedělá moc dobře.
Vystupujeme v Bšarré na náměstí před kostelem. Poznáváme mercedes našeho taxikáře, ale teď tady není, asi je někde na vodní dýmce s kamarádama.
Oklikou do Baalbeku
Naší další zastávkou je město Baalbek (vyslovováno [ba-albek]) v údolíí Bekaa na druhé straně hor, 60 km východně od Bšarré. Z Bšarré do něj vede silnice přes horské průsmyky, ale po ní nejezdí téměř žádná doprava. Mohli bychom si sice za nějakých 30 dolarů zaplatit taxíka až do Baalbeku, ale to nestojí za to. Můžeme se tam dostat ještě jednou cestou, časově i kilometricky delší, ale finančně daleko levnější: z Bšarré zpět na západ do Trablusu, pak na jih do Bejrútu a z Bejrútu rovnou na severovýchod do Baalbeku, případně přesedat v půli cesty. Tak objedeme jižně hory, jež „stojí“ v cestě.
Minibusem se vracíme to Trablusu stejnou cestou. Tam při hledání busu do Bejrútu narážíme u jedné směnárny na Libanonce dobře mluvícího německy. Ptáme se kudy do Bejrútu a on nám na ulici rovnou zastavuje jeden z minibusů a řidiči vysvětluje, že nám má v Bejrútu ukázat odkud se můžeme dostat do Baalbeku.
Stmívá se a žlutavé slunce zapadá nad mořem. Asi si nelze přát romantičtější cestu po pobřežní dálnici. Když projíždíme Džúnije, všechny jeho supermarkety, hotely, restaurace, obchody a billboardy svítí pestrobarevnou směsicí světel a neónů. Na to se Libanonci po letech války asi dívají rádi.
Řidič nás vysazuje na autobusáku Cola, odkud jezdí doprava do Baalbeku. Snažíme se najít levný autobus, ale už je po osmé večerní, takže všechny velké busy už odjely. Jezdí jen minibusy, případně taxíky. Nasedáme do mikrobus a vydáváme se neonovým Bejrútem na východ směrem k Sýrii. V městečku Štaura (Chtaura) přesedáme na další mikrobus, který už jede rovnou do Baalbeku.
Před Baalbekem jsme stavěni na několika armádních kontrolních stanovištích. První neobvyklá věc je, že jde o stanoviště syrské, ne libanonské, druhá, že se to u nich hemží obrňáky. Důvod je pravděpodobně ten, že oblast kolem Baalbeku je hodně šíítská, a velký vliv tu má Alláhova strana, neboli Hizballáh. Je tu však stejně bezpečno jako ve zbytku Libanonu, silnější vojenské zastoupení je jednak preventivní a jednak je dáno blízkostí syrské hranice, probíhající jen 20 km východně. Musím ale říct, že za celou dobu pobytu v Libanonu je tohle první hmatatelný důkaz okupace Libanonu Sýrií.
Baalbek
Baalbek je turistickou atrakcí Libanonu číslo jedna. Díky své blízkostí k Sýrii je hodně navštěvován jako jednodenní výlet ze syrského Damašku. I když přijíždíme až kolem čtvrt na jedenáct večer, na hlavní ulici Abdela Halima Hajjara stále vyřvává hudba z otevřených obchodů a lidé si dávají do nosu v levných jídelnách. Jelikož jsme od odpoledne v Bšarré nic nejedli, dáváme si konečně alespoň faláfel.
Stojíme na ulici a přemýšlíme kam se vrtneme. V Baalbeku je sice ubytování o trochu levnější než v Trablusu, ale i tak je to pro nás hodně. Najednou se nám však zjevuje anděl strážný v podobě Souheily. Souheila (čti [suheila])je sice Libanonka, ale opět patří mezi onu početnou skupinu Libanonců žijících v zahraničí (těch je kolem 10 miliónů oproti pouhým 3,5 miliónům v Libanonu!). Odstěhovala se za manželem do Kanady a teď je přes léto na návštěvě doma. Viděla nás jak bloumáme na ulici a přemýšlíme a jelikož dobře zná pocit člověka, který se poprvé ocitl v cizím městě, rozhodla se nám pomoct. Nabízí nám, jestli chceme přenocovat u ní, respektive jejího švagra, kde teď nocuje i ona se svým malým synkem. Alláhu, díky za druhého anděla ve dvou dnech!
Svět je malý a člověk nikdy neví, jaká znalost se mu bude v příští minutě hodit. Souheilin švagr Muhammad sice neumí anglicky, ale za to mluví rusky! Souheila je překvapená, když zjišťuje, že jsme s ním přeci jen nalezli společnou řeč, protože ji nenapadlo, že by mohl někdo mimo Rusů ten pro ni bizarní jazyk ovládat.
Muhammad studoval 8 let zemědělství v Moskvě. Začátky pro něj byli těžké. Jednak kvůli zcela neznáme řeči, jednak kvůli tomu, že on, muslim, se dostal do ateistického Ruska a konečně i proto, že Rusové nejsou tak otevření jako Libanonci. I když jsou přeci jen otevřenější než my evropští individualisti na západ od nich. Dnes je prý v Baalbeku asi 20 lidí, se kterými může mluvit rusky, ale s turisty ještě rusky nemluvil. A ač by sám turisty do domu nepozval, protože jsou na ně v Baalbeku zvyklý, je rád, že nás Souheila přivedla, alespoň si může pokecat. Souheila je z Hermelu na severu Libanonu, kam naopak žádní turisti nejezdí, ale lidi jsou k těm, co tam přijedou, daleko přívětivější než lidi v Baalbeku. Proto nás hned přitáhla domu.
Ať chceme nebo nechceme je nám na stůl sneseno „malé“ občerstvení v podobě humus, oliv, rajčat, koláčů, těstovin a chleba. Z méně známých místních chodů si dáváme suchy jogurt labneh, plněné taštička sfiha (baalbecká specialita) a koláč se zátarem, kterému říkají manuši. Nejvís nás však zaujala vynikající libanonská specialita magdus. Jsou k ní potřeba malé lilky (takové se u nás bohužel nedají sehnat), které se nakrojí, vydlabou, naplní vlašskými ořechy a česnekem, naloží do olivového oleje a nechají několik týdnů zrát. Výsledkem je přímo božský pokrm, který určitě jedli i v těch tisíciletých chrámech, za kterými jsme sem přijeli.
Každé z vyjmenovaných jídel (tzv. mezze)je na zvláštním talířku, proto si každý může nabrat jak chce a kolik chce. Jako univerzální naběračka slouží kus utržené chlebové placky, který se do příslušné mističky ponoří, nebo se z ní kousek vezme/uloupne. Člověk se tak vůbec neupatlá. Geniálně jednoduchý systém.
Klábosíme asi do půlnoci, pak se na chvíli jdeme z terasy domu podívat na oranžové osvětlené baalbecké ruiny a spokojeně usínáme.
Den 7, pátek 6. 9. 2002
P
robouzíme se do slunečného rána, které už naštěstí není vlhké jako na pobřeží a je daleko teplejší než v horách. Po vydatné snídani ve stejném stylu jako včerejší večeře se s velkými díky loučíme. Poslední noc v Libanonu (dnes už přejedeme do Sýrie) se opravdu povedla.
Baalbek je, vzhledem ke své šiitské komunitě, nábožensky ortodoxnějším místem. A tak přesto že mnoho turistů a turistek chodí s odhalenými rameny, my si naopak dáváme dlouhé rukávy a Táňa i šátek, ač to ve většině Libanonu nebylo zapotřebí.
Batohy nám celý den pohlídají v pokladně při vstupu do ruin, takže se o ně až do našeho odjezdu na hranice nebudeme muset starat.
První, kdo osídlilo místo, kde dnes leží Baalbek nebyl nikdo jiný, než šikovní Féničané ve třetím tisíciletí př. n. l. Pak se tu různě proháněla historie, u kormidla s střídali Řekové a Římani, včetně Alexandra Velkého, Pompeje Velkého a Cézara. V té době se Baalbek jmenoval Heliopolis – Město slunce – a z té doby taky pochází dnešní podoba většin staveb v Baalbeku, i když byly za následného panování křesťanů i Arabů upravovány.
Popsat tak zajímavé ruiny jako Baalbek je těžké, protože bez zabíhání do detailů není obrázek úplný a s vyjmenováváním detailů se popis zase stane příliš dlouhým. Velká část rozlohy byla zastavěna chrámy a ne chrámy ledasjakými. Říká se, že v Římské říši nebylo nic, co by Heliopolis zastínilo. A mnoho z toho stále můžeme vidět.
Nejlépe zachovalým chrámem je chrám Bakchův, který však pravděpodobně nebyl zasvěcen Bakchovi nýbrž Venuši. Přesto však je jeho vstupní brána odshora až dolů zdobena z kamene vytesanými vinnými listy, hlavičkami makovic a stébly ječmene (všechno možné zdroje alkoholového opojení). Říká se mu malý chrám, protože je menší než sousední Jupiterův chrám, i tak je však větší než Parthenon v Aténách.
Stav, v jakém je zachován je prostě fascinující. Dodnes stojí všechny čtyři vnitřní stěny a více než polovina sloupů. Vnitřek i sloupy jsou bohatě zdobeny ornamenty obvyklými v tehdejší době, především korintskými sloupy. Na fotografiích vypadá malý, což je pravděpodobně právě tím, že je tak zachovalý a tudíž působí kompaktně.
Hlavním chrámem v Baalbeku byl rozsáhlý Jupiterův chrám, do nějž se vcházelo z ještě větší Velké nádvoří. Z Jupiterova chrámu se dodnes moc nezachovalo, avšak stále stojí 6 sloupů jeho vnějšího sloupořadí, podle nichž je možné si jakžtakž udělat představu o jeho velikosti. Svou výškou 22,9 m a průměrem 2,2 m jsou největšími kamennými sloupy na světě. Střechu chrámu podpíralo celkem 54 těchto sloupů.
Velké neboli Obětní nádvoří, dnes téměř zcela plochá dvorana o rozměru nějakých 100×100 metrů, mělo v minulosti na třech stranách podloubí nesené dvěmi řadami sloupů. Na Velké nádvoří se vchází ze Šestihranného nádvoří, kam zase vedou široké schody, hlavní vchod do chrámu.
V areálu je toho ještě hodně k popsání, stejně tak jako v jeho těsné blízkosti. Chce to však vidět, takovýto popis je plochý, obzvlášť pokud jej nedoprovázejí fotografie. Zkrátka jsme v ruinách strávili asi 3 nebo 4 hodiny, pokecali s libanonskými vojáky, kteří nám říkali, že tady jsou hlavně aby chránili turisty a pěkně se spálili.
Do stínu se nám podařilo dostat až teprve na malinkém, ale zajímavém baalbeckém trhu. Zhruba uprostřed trhu se ze dvou pekáren valí čerstvé zásoby plackovitého chleba, z vedlejší masny (samozřejmě bez mrazáku) se zase valí nepříjemná puch rozkládajícího se masa.
Kupujeme pád pohledů, teprve poslední den jsme si na jejich napsání udělali čas. Sedáme si do stínu zapadlé uličky, ale nepíšeme dlouhou, protože za chvíli vykukuje hlava asi 25leté dívky a už nás zve na čaj. Neumí ani slovo anglicky, ale prostě si chtějí popovídat.
Velká místnost s koberci, téměř bez nábytku, má uprostřed dva mohutné sloupy, které ji podpírají. Udivuje mě, že je tu víc dřeva, než by se zdálo zevnitř. Usedáme na židličky a za chvíli už nám na malém kulatém stolečku přistává konvička s čajem. Konverzujeme s pomocí naší příručky a docela to jde. Očividně mají radost, že si můžeme popoídat alespoň takhle. Když se chystáme k odchodu, přicházejí jejich přátelé. Muži mi podávají ruku, Táně však ne.
V ulicích míjíme jídelny s anglickými a arabskými nápisy Pepsi (arabsky psáno bibsi) a Coca-Cola (arabsky psáno kuka-kula). Arabština totiž nemá některá písmena, například p nebo o. V psaná formě jsou nahrazována nejblíže podobnými ale vyslovována jsou správně. To jen prohlubuje chaos pro toho, kdo arabsky umí jen málo.
Podle plakátů a billboardů jsme opravdu v baště Hizballáhu. Z nich se na nás dívají bývalý a současný íránský náboženský vůdce Chomejní a Chamenei. Na předměstí se dokonce staví mešita v íránském stylu, tedy zelenomodré barvy pokrytá kachlemi s citáty z koránu.
Neuvěřitelně velké kamenné bloky v ruinách pocházeli z lomu na jižním okraji města. Přicházíme tam v žáru popoledního slunce a nevěřícně koukáme na dlouhatánský kámen, jenž je uprostřed lomu napůl zabořen do země. Zde se mu říká hadžar al-hubla – Kámen těhotné ženy –, což bylo zkomoleno z původního hadžar al-qubla – Jižní kámen. S rozměry 21,5×4×4,5 a váze 2000 tun jde o největší kámen na světě, který měl pravděpodobně určené místo někde v nedokončeném Jupiterově chrámu. U kamene nás vítá muž, který jej tady hlídá. Především před vlastními, protože nám ukazuje články z novin, kde je brán jako zachránce světové rarity.
Když se vracíme pro batohy, míjí nás autobus Karosa. Zastavujeme se na rohu, odkud jezdí na syrskou hranici sdílené taxíky. Ujišťujeme se, že jde o správné místo a za čtvrt hodiny se vracíme i s batohy. Taxík už čekal jen na dva lidi, takže můžeme ihned vyrazit.
Tady na venkově platí trochu jiná pravidla než ve městech, proto na zadním sedadle starého taxíku sedíme 3, ale na předním sedí 4. Nějak nemůžu s určitostí určit kdo z nich vlastně řídí. K tomu nám z kazety vyhrává George Wassouf, syrská hvězda popmusic.
Před námi a za námi je krajina placka, na západě se však zvedá pohoří Libanon (s městečkem Bšarré 60 km odsud) na východě Protilibanonské pohoří. Sýrie je před námi, od Baalbeku asi 80 km severně. Řidič nás převáží až na syrskou stranu hranice, kde ale končí. Z hranice už budeme muset jet sami. Vystáváme si frontu na vstupní razítko a přes vodní retardér uprostřed silnice, jenž má zpomalovat auta vjíždějící do Sýrie přecházíme poslední syrskou hraniční kontrolu.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., III., IV., V., VI., VII., VIII., IX., X.