Proč Blízký východ po deseti letech? Chtěli jsme mimo Evropu – znovu po dlouhých třech letech –. ale neměli jsme moc peněz. Blízký východ je relativně levný a navíc jsem byl zvědav co se za těch 10 let od mé poslední návštěvy změnilo.
LIBANON
Bejrút
Den 1, sobota 31. 8. 2002
Dvě středně měkká až tvrdá přistání. První ve Frankfurtu, ještě včera večer, druhé teď ráno v Bejrútu. Letušky Lufthansy jsou příjemné a navíc se mi zdá, jakoby v letadlech nějak přibylo místa na nohy. Nejspíš jsem se ale po těch třech letech doma sesednul nebo usadil. Další důvod proč už byl opravu nejvyšší čas vyrazit...
Z okýnka letadla je Bejrút změtí oranžových světel, obklopených tmou a mlhou. Nebo smogem? To zjistíme ráno. Teď je půl druhé. Rolujeme po letišti, ta tam je svěží tráva letiště pražského nebo frankfurtského. Pokročilé blízkovýchodní léto, udělalo z místní flóry jen vyschlé a zaprášené vzpomínky na květiny.
Při pasové kontrole si úředníci berou Táňu stranou, něco se jim nezdá. Trvá to asi čtvrt hodiny, musíme jim dokonce říct jméno hotelu. kde budeme v Bejrútu bydlet. Když ji propouští, nejsme o nic moudřejší. Nikdy se nedozvíme kde byl problém. Nejspíš se jen, teď ve dvě ráno, nudili, tak si vyrobili vzrůšo.
Zprávy se tu šíří rychlostí blesku. Alespoň podle toho, že když opouštíme celní prostor, ptá se nás další úředník jestli jdeme do hotelu, jehož jméno jsme řekli úředníkům při pasové kontrole. To je informovanost! Prý nás tam nechá zavést.
Před letištěm samozřejmě nenápadně vybírá svého známého taxikáře. „Udělám vám zvláštní cenu“, je taxikářova první věta. Jako vždy. Rutinní „útok“ na unavené cizince právě přibyvší do cizí země začíná.
„My ale chceme jet autobusem, je to levnější“.
„Jo vezmu vás za 10 dolarů, tolik stojí autobus“.
„Hm, ale autobus stojí jen půl dolaru“.
„No jo, autobus je opravdu levnější“ nápomocný úředník na to zklamaně, když vidí, že podíl na zisku nebude.
Vyměňujeme 10 dolarů, abychom měli něco do začátku. Usazujeme se na lavičkách v hale a počkáme do rána na bus. Letiště je čisté, i když poněkud strohé. Dvě obyčejné kafetérie, jedna banka a asi 10 společností pronajímajících auto. Je vidět, na jaké cizince tady čekají. Na baťůžkáře zatím asi moc zvyklí nejsou.
Ke spaní nám z letištních ampliónů hrají roztomilé arabské verze hitů jako „Conquest of Paradise“, „Another Brick in the Wall“ apod. Mezitím se občas ozve upozornění, aby cestující nenechávali svoje zavazadla bez dozoru. Teroristi asi čekají na svou příležitost.
Na informacích (jo, ty tu jsou taky, i když zastrčené v malinké kanceláři někde pod střechou letiště) mi nejsou schopni říct, který bus jede do centra. Po šesté hodině se zvedáme a před letištěm zjišťujeme, že asi žádný. Tvrdí to taxikáři (nedůvěryhodní) i vojáci (důvěryhodní) u brány před letištěm. Vojáci jsou přátelští, ale diví se, že těch asi 5 km do centra chceme jít pěšky. Prý je to strašně daleko. Jeden taxikář nás pak v autě pronásleduje asi kilometr, jestli si to náhodou nerozmyslíme. Nerozmyslíme.
Začíná dusno, a to je teprve kolem sedmé hodiny ranní. Hory na východě jsou zahalené do mlhy (nebo smogu?), ale slunce začíná nemilosrdně pálit.
Čtvrti, kterými vedou naše první letošní kroky po Blízkém východě, jsou dost chudé. Tady na jihu Bejrútu žijí hlavně šííté. Lidé se z postranních uliček vynoří na hlavní ulici, zastaví si bus, který jede jejich směrem a míří do práce. Prodavači chleba mají o odbyt postaráno, pracující se u nich před naskočením do busu často na chvilku zastaví. Jsme rádi, že jdeme pěšky, jinak bychom o tyhle ranní časné rituály přišli.
Provoz začíná houstnout. Nová auta, ale i staré plečky. A mezi nimi i pár českých karos místní MHD. Zdravíme se s lidmi, většina se usmívá a přidá i anglické „Welcome“. Jen tak.
S libanonskou pohostinností se setkáváme i v okamžiku, kdy jsme zabloudili. Ve spleti bejrútských ulic nešlo udržet směr, který na mapě vypadal tak jednoduše a přímě. Nevíme, kterou odbočkou se dát, až nám zastavuje mikrobus, jehož řidič nás zadarmo odváží na nejbližší křižovatku a ukazuje kudy máme jít, abychom dorazili na námi potřebné autobusové nádraží. Mluví německy, takže hlavně s Táňou.
Pomoct se nám snaží i další lidi. Ukazují, jdou i kus s námi, ale asi jsme natvrdlí. Znovu jsme se zamotali. Nevíme totiž, jestli jsme vysvětlení onoho řidiče mikrobusu pochopili dobře. V tom se, jako zázrakem, opět vynořuje onen mikrobus! Řidič se jmenuje Ziad, je z jihu Libanonu (kam mimochodem právě míříme). Tentokrát už nic nenechává náhodě, vysazuje nás blíž a významně ukazuje směrem, kde JE náš autobusák. Stačí jít rovně a narazíme na něj.
Tak jdeme rovně. Místo autobusáku občas narazíme ne zničený nebo rozstřílený dům. Podobné pozůstatky 15leté občanské války, která skončila teprve před 11 lety (1991), ale už nejsou tak časté. Většina stop se zdá být zahalena. Záleží na čtvrti.
Autobusák Cola vlastně není žádný autobusák. Chaotický shluk busů a taxi mezi pylony nadúrovňové magistrály. To je Cola. Cola jsou také tři karosy vedle sebe. My však karosu po bejrútských ulicích nevyzkoušíme. Nasedáme do mikrobusu, který právě vyráží do města Saida na jihu Libanonu. Náhončí nás cpe do busu, sám ale zůstává venku, aby po našem odjezdu směřoval další lidi do nově přistaveného busu. Odjezdy nemají přesný čas. Jede se až je plno.
Mikrobus zastavuje tam kde kdo mávne. Ať už zvenku nebo zevnitř. Platí se při nastoupení nebo při vystoupení. Jak je libo, hlavně když se zaplatí. A řidiči si moc dobře pamatují kdo zaplatil, ale i kolik komu dluží (když zrovna nemá drobné). Způsob jízdy v Libanonu se příliš neliší například od Sýrie. Jen chaos možná není tak velký. A auta tak otřískaná.
Přes nepořádek na ulicích vypadá Bejrút celkem bohatě, což samozřejmě nemusí vypovídat o stavu země. Brzy uvidíme.
Po pobřežní dálnici se jede celkem dobře. Billboard střídá billboard, reklamy jsou většinou v arabštině, ale anglická slova mezi nimi nejsou výjimkou. Téměř celé pobřeží od Bejrútu až po 50 km vzdálenou Saidu je zastavěné.
Průzračně modré moře svádí ke koupání, zatímco hory, teď zahalené v oparu, zase slibují příležitosti na túry. Taky se do nich vypravíme, ale až na severu.
Saida (Sidon)
A jsme v Saidě. Představoval jsem si ji jako malé přístavní městečko. Na předměstích však vládnou paneláky. Stejné, jako jsou rozeseté podél dálnice z Bejrútu. Přístavní městečko se ale nakonec přeci jen koná. Vystupujeme kousek od centra Starého města, kde už „vyčuhují“ zajímavé ulička plné prodejců se stánky a vozíčky. Klasika.
Při hledání ubytování trochu tápeme, ale alláh nám opět sesílá anděla strážného. Anděl strážný, asi 50letý Libanonec zná majitele ubytování, které jsme si vybrali. Vchod je zastrčen na konci malého krámku, odkud vedou schody do dalších pater. Ubytování v Libanonu nebude levné. Naštěstí jsme na to připraveni, proto víme, že 20 000 LL, tj. asi 6,5 dolaru, za místnost bez záchodu a sprchy je normální.
Padáme do postelí, protože jsme skoro nespali. Je asi deset dopoledne. Přesun z letiště jsme i s tím blouděním zvládli celkem dobře. Venku začíná ten největší pařák, tak je čas na siestu.
Budíme se asi ve tři odpoledne. Je čas dát si oběd. Vyrážíme na trh. Saida, jako správné přístavní město, má i správný přístavní trh. A tenhle působí navíc pěkně středověce! Skoro celý je krytý, vlastně je to bludiště úzkých, více či méně osvětlených uliček. A žije! Nejde ale o trh pro turisty, nýbrž normální trh, na kterém lidé nakupují co potřebují. Oblečení, boty, hračky, koření, nádobí, nožem kazety, barvy, jídla.
V jednom bufáči zastavujeme i my a dáváme si první libanonské jídlo – faláfel. Usměvavý prodavač nás usazuje u stolečku. Pak umně rozřezává chobz (plackovitý chleba) na dvě placky, na ně pokládá faláfely (karbanátky z cizrny), rozmačkává je, přidává petržel, tahini (pomazánku z mletého sezamu), rajče, trochu čili, balí do papíru a je to. Chutná to skvěle. Jako dárek ještě dostáváme větvičku s černými datlemi.
Znovu se prodíráme trhem, protože normální chůze v té džungli lidí a věcí nepřichází v úvahu. Cestou na pobřeží musíme v úzkých uličkách uhýbat před auty, většinou staršími mercedesy. Vozíky plné zeleniny a ovoce a stolky s čerstvými džusy kontrastují s občasnou masnou, kde většinou visí jedna anebo dvě už dost okuchané krávy. V jiném krámku míjíme dvě vedle sebe koexistující kuřecí formy – živé v klecích a mrtvé, naporcované, ve vitrínách.
Malému rybářskému přístavu dominuje zastřešený rybí trh. Teď už je napůl vyprodaný, další čerstvá várka přibude zase až zítra. Před ním stojí mešita, stále trochu pochroumaná z občanské války – minaret je poset dírami od kulek.
Napůl rozkopaná silnička podél pobřeží nás dovádí na Corniche, jakousi místní nábřežní promenádu. Teď ve vedru je samozřejmě prázdná. Znovu se sem vrátíme večer, kdy by tu mělo být živo. Květiny tady dorůstají tropicky gigantických rozměrů. Táňa se rozplývá nad několikametrovým oleandrem, fíkusy a ibišky.
Zastavujeme se v jedné z cukráren. Nedalo se odolat a Táňa má pro exotické dobroty navíc slabost. Přilákalo nás auto, ze kterého do ní právě přenášeli obrovské kulaté plechy s cukrovinkami. Uvnitř ochutnáváme baklavu a ještě asi tři další sladkosti. Prodavači jsou jako u vytržení. Nadšeně se s námi fotí, turisti jsou tu řídký zjevem.
V dnešním rozvolněném odpoledni už se nestíháme podívat na Vodní hrad, který nám právě zavřeli. Tak se alespoň vydáváme uličkami Starého města směrem k Bejrútu. Staví nás nějaký hlídač, nadšeně nám podává ruce a líbá se se mnou na tvář. Libanonci jsou prostě bezprostřední.
V jednom průchodu mě zaujala hudba, linoucí se z nastražených reproduktorů. Jdu po kabelech, které nás přivádí do malého krámku s hudbou. Výběr mají velký, tak si necháváme pár cédéček pouštět. Vzhledem k totožnému jazyku tu mají hudbu z mnoha zemí, především však z Egypta, arabské popíkové hudební velmoci. Kupujeme si jedno libanonské (Elissa) a jedno egyptské (Amir Diab, současná největší hvězda arabské popmusic) CD. V Libanonu pro tohle zboží ještě asi není dostatečná kupní síla, což ve spojení s malou právní povědomostí (a vymahatelností) má za následek, že 100 % všech CD v krámě jsou podomácku vypálené padělky s obaly natištěnými na barevné laserovce.
Už se stmívá, proto je čas zapromenádovat si na Corniche, jako mnoho lidí v Saidě. Promenáda se plní lidmi, prodavači přitáhli vozíčky s kávou, čajem, zmrzlinou. Přinesli sebou i židličky se stolečky a každý kdo si objedná si může sednout přímo k moři.
Spousty lidí, mezi nimiž jsou i nezahalené holky. Krátké rukávy nejsou výjimkou, což si v jiné muslimské zemi na venkově nedokážu představit. Asi to dělá ten mix křesťanů a muslimů. Nebo není islám jako islám.
U stolečku, při pohledu na potemnělé moře, si vychutnáváme pravou arabskou kávu. Končí náš první den v Libanonu.
Den 2, neděle 1. 9. 2002
V noci bylo pěkný vedro. Naštěstí minimum komárů, i když náš pokoj měl dokořán otevřené okno (umístěné pohodlné asi dva a půl metru nad podlahou). Ven se dostáváme teprve po osmé, ale řada obchodů je stále zavřených. Uličky trhu jsou úplně mrtvé. Je neděle, pro libanonské křesťany odpočinkový den. Hlavní ulice však žijí, opět navzájem si překážející směsicí aut, prodejců s vozíčky a nebohých chodců.
Naše faláférie je ještě zavřená, ale faláférií je tady samozřejmě daleko víc. V jedné na rohu zvědavě pozorujeme jak se vyrábí faláfel (myslím tím karbanátek, ne onen sendvič, který se po tom karbanátku jen jmenuje). Prodavač stojí nad obrovským wokem, ve kterém vře olej. V ruce třímá zvláštní udělátko s prohlubní, do které špachtlí nabere trochu syrové směsi. Pak pustí pružinku, která z prohlubně faláfel vystřelí, samozřejmě rovnou do oleje. Popisuju to strašně zdlouhavě, za tu dobu co se postup snažím napsat on udělal asi 20 faláfelů.
Nedáváme si faláfel, ale kupujeme chleba (obrovské placky v igelitových pytlících), velké rajče (to dostává Táňa zadarmo, protože samotné by nejspíš stálo míň, než kolik je nejmenší dílek na jejich váze) a výborný slaný sýr (u nás známý jako „balkán“, i když na Balkánu ho mají odsud). Chtěli bychom si jej sníst někde v sedě, v klidu, ale nakonec končíme na chodníku před mešitou s dírama od kulek. Jako bezdomovci.
Včera jsme nestihli podívat se do Vodního hradu (Kasr al-Bár/Qasr al-Bahr), tak před ním stepujeme hned po snídani. Vstupné je pěkně mastné, ale hrad se zdá být nejnápadnější součástí Saidy, tak neodoláváme. Je celý kamenný, s pevninou spojený kamenným mostem bez zábradlí, takže nic pro ožraly. Ti by po pádu do vody však zemřeli spíš na otravu z té smrduté vody v zátoce než na utopení.
Hrad byl původně fénickým chrámem, dnešní podobu mu dali křižáci ve 13. století. Kamenné zdi už jsou z části pobořené. Stále jsou však v nich vidět zvláštní kruhové kameny šedivé barvy. Nejsou to vlastně kameny, ale dlouhé kamenné sloupy, vložené napříč do zdi, aby ji zpevňovaly. Docela vtipné a i účinné proti útokům. Místnosti uvnitř jsou klenuté a rozlehlé, z věží je rozhled na přístav a pobřežní část Saidy.
Cestou pro batohy si dáváme mrkvovou šťávu. čerstvé šťávy jsou tu jednou z věcí, kterou doma vždy postrádáme. Žádná pseudo-čerstvá, pseudo-zdravá šťáva z piksly v samoobsluze, ale přímo před našima očima vymačkaná, podle výběru. Mezi těmi spoustami šťávařů nás zaujal jeden, který mačkal právě mrkev. V lavóru má lahvička, které nejsou uzavřené zátkou, ale mrkví, obrácenou špičkou dovnitř lahvičky! Trochu se na nás mračí, ale to možná tím, že je neděle, on je určitě křesťan a musí pracovat aby se uživil.
Autobus nemusíme hledat na autobusáku, stačí přijít na hlavní kruháč, odkud odjíždí busy do Bejrútu. Hrozně rádi bychom tu strávili déle a podívali se hlouběji na jih, ale čas nám nedovoluje. Autobus stojí polovinu toho, co stál včerejší mikrobus, protože se do něj vejde několikrát víc lidí. Což samozřejmě znamená, že nevyjede tak brzo, jako by vyjel mikrobus (obojí odjíždí teprve až je z většiny plné).
Bejrút
V Bejrútu vystupujeme zase na autobusáku Cola a hned se pokoušíme najít bus na autobusák Charles Helou, u kterého se chceme ubytovat. Zdá se, že nic nejede, tak musíme service taxi, což je dražší, ale pořád ještě únosné. Touhle jízdou, která nás vede přes celý střed města, se přesvědčuju, že Bejrút je docela malý. Na místě jsme doslova za pár minut, i když na mapě to vypadá jako jízda na půl hodinu.
Charles Helou je výhodná pozice, protože jde jednak o autobusák směrem na sever Libanonu (kam vyrazíme asi zítra), je tu nejlevnější ubytování a do starého centra (dnes velkoryse přestavovaného) to taky není daleko. S levným ubytováním to v Libanonu bude kříž, i když zdá se, že nám to vynahradí zaměstnanci. Zrovna v našem bejrútském hotýlku nás dostal na starost veselý mladík, který se pořád směje a chce si povídat. Je to Čečen z Ruska (Čečeni jsou převážně muslimové), což nám dokazuje i tetováním na ruce. Z Čečny ale odešel ještě jako malé dítě, protože neumí rusky. Ale učí se a dokonce nám půjčuje i svou učebnici ruštiny!
Bejrút v občanské válce nejvíc trpěl. Na dvě poloviny – muslimskou a křesťanskou – jej dělila tzv. Zelená linie, jež byla dějištěm nejtvrdších bojů. Na Zelené linii bylo i centrum Bejrútu, sousedící s přístavem. Nezůstal z něj kámen na kameni. A to doslova. Celé centrum bylo rozstříleno na padrť, takže po skončení válečného běsnění nezbylo než jej srovnat se zemí a začít znovu. Bejrút tak ztratil všechny své staré trhy, ale i novodobé finanční centrum.
Shodou okolností bydlíme tři minuty chůze od tohohle apokalyptického místa a vede přes něj naše cesta do nového centra. Place des Martyrs, jak se jmenovalo ústřední náměstí, které tu kdysi stávalo (a dnes se už dá jen tušit), je teď obrovská nezastavěná plocha, přes kterou vedou dvě magistrály. Pomalu se však zaplňuje barevnými, ryze evropskými obytnými domy, stavěnými pravděpodobně hlavně pro ty, co na ně mají.
Nové domy vypadají pěkně, ale bydlet bych tu zatím nechtěl. Jak stojí na okraji obrovské prázdné plochy připadají mi, že visí ve vzduchoprázdnu. Ani tak vše válečné ještě nebylo odstraněno, jak dokazuje úplně zničený kostel naproti novým domům a další vyhořelé domy opodál. Snaží se ale vše uklidit, a tak kupříkladu dříve velmi rušná pěší zóna Rue Maarad, vedoucí na kruhové náměstí z hodinami Place d’Étoile, je opět velmi rušnou pěší zónou s kavárnami jakoby přenesenými z Paříže. A hned vedle jsou odkryté pozůstatky cardo maximus, hlavní ulice z doby římského Bejrútu.
Nestaví se jen kolem Place des Martyrs, ale prakticky podél celého pobřeží kolem přístavu. Tady se taky nad námi tyčí drahé hotely a konečně nějaké pořádné palmy. Jak Saida, tak Bejrút jich sice mají dost, ale většinou jen pahýly zničené válkou. Smutný pohled, ale prý se to lepší.
Vlhko je pravé tropické, ale ještě to není taková tragédie, abychom se museli jít ochladit do McDonald’s (v arabštině psáno makdunaldz), který cestou podél pobřeží míjíme. Hned v sousedství je Hard Rock Café, s obrovskou kytarou na fasádě. Bejrút už je zkrátka zpět v zorném poli západních podnikatelů.
Nábřeží je celkem prázdné. Není divu. Každý, komu ještě slunce úplně nespeklo mozek, bude v takovémhle vedru alespoň 10 metrů pod zemí. My bohužel nemáme moc na výběr, protože se nemůžeme přes den válet a vše dohánět během klimaticky „výhodnějšího“ rána nebo večera. Alespoň si ale dopřáváme oběd a k tomu studenou limonádu.
Asi jedinou přírodní formací v Bejrútu jsou tzv. Holubí skály. Romantické bílé skály, z nichž jedna má tvar mostu, čnící z tyrkysové vody, jsou úplně jiný pohled, než na jaký jsme v Bejrútu zvyklý. Proplouvají kolem nich mrňavé loďky, oblíbená kratochvíle movitějších Libanonců.
Přestože Bejrút se může zdát rozvinutý, překvapují nás hluchá místa, kterých je tu víc než dost. Hodně do očí bijící je to například před skálami. Hned za nábřežní silnicí začíná vyprahlý, navíc špinavý a odpadky posypaný útes, takže pohled na Holubí skály přes odpadky není nic neobvyklého.
I když uhýbáme z nábřeží a noříme se víc do centra, setkáváme se s plochami zarostlými keři a trávou, které tak jsou snad už od dob Féničanů. Nejsou ale upravené, nýbrž zdevastované, posypané odpadky a teď na začátku podzimu navíc dost vyprahlé. To je ale taky Bejrút.
Ulice jsou vylidněné, víkend máme v plném proud. Do Hamry, dnešního živého centrum Bejrútu, se aktivita přesunula právě během občanské války. A z velké části zůstala (kromě mastňáckých kaváren kolem Place d’Étoile). Pravoúhlé ulice se moc neliší od ulic evropských měst. Snad jen že nejsou tak udržované. Avšak na město, které bylo 15 let středem bojů, jsou ve formě přímo dokonalé.
Jezdit bejrútskými autobusy je docela zábava. Vycházíme z parku Sanaje (Sanayeh), kde jsme si byli posedět v zeleni, chceme se vrátit na východ Bejrútu. Zastavuju na ulici autobus a ptám se, jestli jede do čtvrti Ašrafije (Achrafiye). Řidič se zamyslí, ale nakonec kývne hlavou. Na nejbližší křižovatce však zahýbá, na další znovu, čímž nás začíná unášet přesně druhým směrem než potřebujeme. Oddávám se smíšeným pocitům odevzdanosti, zděšení a klidu, jež se ve mně střídají tím rychleji, čím víc se vzdalujeme na západ. Řidič však najednou znovu zabočuje správným směrem, až zastavuje na konečné a ukazuje na autobus dopředu. Aha! Tak on nás zavezl na autobus, který nad odveze do Ašrafije! A ani nechtěl zaplatit za jízdenku. Na takovouhle spontánní pomoc si budeme teprve muset zvyknout.
Vystupujeme u Zelené linie, kde asi nejspíš schválně nechali jeden rozstřílený barák. Východní, křesťanský, Bejrút trpěl během války o něco méně než západní a je to vidět i dnes. Opět se mi do mysli vkrádá jméno Paříž. Některé uličky jsou opravdu takové. Strmé schody jako na Montmartre, pouliční lampy, kostely. Vliv koloniální Francie je cítit na každém rohu.
Zpět do hotýlku se dostáváme už za tmy, ale ještě se vydáváme znovu na Place d’Étoile, abychom jej viděli v noci. Dopoledne jsme viděli pár lidí, teď je tu ale hlava na hlavě. Stolky před kavárnami se prohýbají pod večeřemi, ti co už povečeřeli zase bafají z vodních dýmek. Číšníci pobíhají sem a tam, zatímco měniči uhlíků se pekelně soustředí. Tady se do vodních dýmek nepoužívají samozapalovací uhlíky jako u nás, ale obyčejné uhlíky z ohně. A když vám už uhlíky ve vaší dýmce začnou dohořívat, měnič uhlíků přispěchá, kleštičkami odebere staré uhlíky a vymění je za čerstvé, které nosí v přenosné nádobě.
Nemáme sice na to, abychom si dali večeři na takovémhle místě, ale když se vracíme, stavujeme se v prodejně naproti hotýlku. K chlebu, který nám ještě zbyl ze Saidy si kupujeme spoustu zajímavých příloh, jako smažený lilek, česnekovou pomazánku, olivy, humus, pečené brambory, feferonky a taky... pivo. V pokoji sedáme na balkónek vedoucí na ulici a dáváme se do hodování. Pivo, místní značka Almaza, je skvělé. A teď ve vlhku a teplu přijde vhod.
Den 3, pondělí 2. 9. 2002
Původně jsme chtěli zůstat v Bejrútu dva dny, ale včera jsme viděli, že v něm není zas tak moc co vidět. Proto už dneska odjedeme na sever do městečka Byblos, arabsky Džbail (Jbail). V Džbailu, jenž je z Bejrútu asi tři čtvrtě hodiny autobusem po pobřeží, však neskončíme, protože je v něm drahé ubytování (v řádu desítek dolarů). Libanon je naštěstí malinký, takže se navečer chceme dostat do přístavu Trablus (hodinu od Džbailu), kde už by ubytování měl být cenově přijatelnější (i když ani tak nic moc levného).
Snídáme zbytky z včerejšího nočního hodování a pak se přesunujeme těch pár metrů na autobusák. Nadháněči by nás nejraději nacpali do busu odjíždějícího směr Sýrie, ale na tu je ještě čas. Busů do Trablusu odsud odjíždí spousta a všechny projíždějí přes Džbail.
V Bejrútu se blíží volby starosty, ulice jsou proto pokryté plakáty kandidátů a ověšené tisíci libanonských vlajek. Autobus projíždí severními předměstími Bejrútu, takže jej lidé používají i jako MHD. Ještě více než na jihu se nedá poznat kde končí Bejrút a začínají další města. Džúnije (Jounieh), výletní město pro Bejrúťany, s ním praktický splývá. Jeho růst začal po vypuknutí občanské války, kdy lidé z Bejrútu potřebovali místo, kde by utekly z každodenních bojů v Bejrútu.
Dnes je to dlouhatánský pás betonových mrakodrapů, který z dálnice, jež se na jeho severní části vine na vyhlídku nad něj, vypadá celkem impozantně. Všude samá angličtina, jak na restauracích (nechybí KFC, McDonald’s, nákupní střediska) tak na reklamních billboardech. V tomto předčí Bejrút, proto je také bydlištěm mnoha cizinců.
Džbail (Jbail/Byblos)
Cesta do Džbailu trvá asi hodinu, vystupujeme na dálnici, která vede kousek od centra. Až budeme odjíždět, stopneme si na tomhle místě další autobus, který nás odveze do Trablusu.
Tohle město mělo údajně dát jméno bibli. Arabské jméno však zní jinak, těžko říct, které jméno více odpovídá. Takových případů je v Libanonu víc. Když už jsme ale v té Arábii, tak jsme se rozhodl používat jména arabská a nearabská uvádím v nadpisu v závorce.
Džbail je opět dalším odpočinkovým městem pro „chytače“ slunce, ale k tomu má navíc celkem atraktivní ruiny. Díky nim je považován za jedno z nejdéle nepřetržitě obydlených míst světa. Prý více než 7000 let! Moderní Džbail byl, podobně jako Džúnije, odpočinkovým místem hlavně během války, dnes opět patří mezi největší turistická lákadla země.
Proti rozlehlému Bejrútu je maličký Džbail příjemná změna. Ulice jsou lemované obchody, z nich nejeden je zaměřen spíše na movitější zákazníky. Upřímné úsměvy a pozdravy domorodců se tím však vůbec nezměnily.
Noříme se do krásně zrekonstruovaného suku (trhu). Dlážděná ulice, kamenné domy, za novými dřevěnými dveřmi jsou sice většinou obchůdky pro turisty (z nichž většina jsou Libanonci), ale i tak je příjemné se tudy projít.
Potřebujeme si někde nechat batohy, protože se tu chceme potulovat většinu dne. Příjemný človíček v informační kanceláři přímo naproti křižáckému hradu nás vítá dobrou angličtinou, batohy si můžeme nechat u něj. Zavírá ale už v jednu hodinu, proto nám radí, že bude lepší, když si batohy necháme u vstupu do ruin, kde zavírají až po západu slunce. Fascinuje nás, jak jsou tu všichni příjemní a pohodoví. Čekal jsem válkou psychicky poznamenaný národ, ale pokud je válka poznamenala, návštěvníkům to nedávají znát. Pro ně jsme hosti, kteří jsou v muslimské komunitě vždy uctíváni. Máme se od nich co učit.
Vedro je opět dost únavné, proto jsme rádi, že si batohy opravdu můžeme nechat u vstupu do ruin. Budou sice venku, za budkou, ale nemáme o ně sebemenší obavu. Nějak cítíme, že Libanonci nemají za potřebí se obohacovat na úkor turistů. Spíš nám dávají. Úsměvy, rady a inspiraci.
Ruiny Džbailu jsou poměrně rozlehlé, vstupuje se do nich křižáckým hradem. Ten sice pochází z 12. století, ale samozřejmě stojí na místě daleko starší fénické pevnosti.
Asi nejvýznamnějším pozůstatkem z této oblasti je fénická abeceda. Je možné, že pocházela dokonce přímo z Byblosu. Vznikla jako praktičtější způsob zaznamenávání obchodních transakcí než byly do té doby používané egyptské hieroglyfy.
Do hradu se vstupuje přes kamenný most. Několik velkých klenutých místností, především v přízemí a podzemí, ukazuje jeho mohutnost, k níž přispívaly i dlouhé kamenné sloupy uložené napříč v hradbách, podobně jako v případě Vodního hradu v Saidě. Z cimbuří a věží máme pěkný výhled na dnešní vesnici s přístavem, ale především na celý komplex ruin. Nejsou impozantní ani tak svým výzorem (i když třeba „zubaté“ fénické hradby stojí za to), jako spíš tím, že obsahují pozůstatky staveb táhnoucí se mnoha stoletími.
Začínají zbytky nejstarších sídel z 5. a 4. tisíciletí před našim letopočtem, jež jsou však dnes zajímavá spíše pro archeology. Pro nás amatéry jde jen o shluky kamenů, jejichž význam nemůžeme ocenit už jen proto, že časová vzdálenost ode dneška je prostě nepochopitelná. Archeologové zde stále zde pracují, s čištěním jim pomáhají i libanonští vojáci.
Nejstarším chrámem je Baalat Gebal ze 4. tisíciletí před n. l., po němž má místo i své arabské jméno Džbail. Fénické hradby jsou asi o tisíc let mladší,, stejně jako Obeliskový chrám, nazvaný podle mohutného obelisku, jehož zbytek, obkroužen menšími obelisky, dodnes stojí uprostřed chrámu.
Mnoho míst ruin je zarostlých hustými křovinami. Prošlapaná je cestička především mezi klasickými objekty z doby Říma. Najdeme zde amfiteátr (částečně zrekonstruovaný, avšak jen do třetiny své původní velikosti) poprvé postavený roku 218, Králova studna, kolonáda se šesti stojícími sloupy zhruba z roku 300.
Devět královských hrobek Královské nekropole, roztroušených mezi kolonádou a amfiteátrem je staršího data. Pochází z 2. tisíciletí př. n. l. Nejvýznamnější hrobka patří králi Hiramovi (1200 př. n. l.), jenž byl současníkem egyptského faraóna Ramsese II. Ani nápis z té doby „Pozor. Dole je smrt“ však nezabránila vykradačům hrobů, aby si přivlastnili poklady v hrobce ukryté.
Brouzdat v takovém parnu mezi šutry a pořád na slunci je docela únavné. V areálu ruin je sice jeden moc pěkný otomanský dům, ale bohužel je zavřený, takže se stínem jsme utřeli.
Ruiny jsou sice zajímavé, ale dnešní Džbail taky není nudný. Skrz suk se dostáváme k malinkému přístavu, který však v době Féničanů byl jedním z jejich nejdůležitějších přístavů. Kamenné molo chrání malou zátoku s desítkami lodiček, jež dnes slouží především k výletům. Kousek od přístavu je přímo na vodě postaveno pódium a hlediště, pravděpodobně tady probíhal nějaký koncert. Voda není z nejčistších, takže o koupání si můžeme nechat jen zdát.
Obcházíme přístav a kolem pláže se chceme zadem vrátit do městečka, když nás potkává asi dvacetiletí mladík. Vyloženě se mu líbíme. Tak trochu vychloubačně mluví o tom, jak pracuje pro agenturu, jež najímá modelky k focení reklam. Zve nás k sobě domů, Táňa by se prý mohla na nějaké fotky podívat a třeba by se taky mohla nechat fotit. Ach ta jejich naivita. Myslí si, že tím každou bělošku utáhnou jako na vařené nudli.
Táně se ale ta jeho hra líbí a ještě víc se ji líbí, když ji nabízí, že ji alespoň udělá krátkou masáž. Masáže má totiž ráda a zajímá ji, jak vypadají v Libanonu. Sedáme si na schody nad pláží a klučina se dává do práce. Je celý nažhavený, že si může šáhnout na ženskou, Táňa má z toho srandu. Během masírování pořád opakuje, jak je focení výhodné, že se dá vydělat spousta dolarů a podobné plky.
Je čas na oběd. Zvedáme se a „reklamní agent“ nás doprovází k řeckému ortodoxnímu kostelu. Dál už spěchá domů, i když před tím jsme ho ještě zahlédli oblbovat další mladý pár.
Kostelík je celkem jednoduchý, o to však elegantnější. Kousek od něj, na jedné nenápadné venkovní zdi, objevujeme starou byzantskou mozaiku. Jen tak si tam trůní, napůl ve stínu, napůl na slunci.
Uličky staré části městečka jsou tak úzké, že při cestě „za obědem“ se musíme přitlačit ke zdi, když kolem nás s velkým rachotem projíždí popelářský vůz. Dlážděný suk na opět dovádí do moderní čtvrti, kde se pokoušíme najít nějakou levnou jídelnu. V tomhle výletním městečku, kde většina lidí chodí do restaurací, je to však potíž. Přesto se jedna levná jídelna zjevuje. Máme takovou žízeň, že kromě faláfelu si dáváme každý jedno pivo, opět místní značku Almaza. Po včerejší zkušenosti víme, že nebudeme litovat. Prodavačky se uculují. jsou roztomilé, možná i trochu plaché.
V Džbailu je dobrá příležitost se vykoupat v moři, protože kousek za městem je veřejná pláž. Bohužel se na ní platit dost vysoké vstupné, což však zjišťujeme až když se k ní dostáváme. Nechce se mi dávat tolik peněz za to, abych se na pláži a v moři spálil ještě víc než už jsem spálený, což se Táně moc nelíbí. Vracíme se zpátky kolem banánových plantáží (přímo uprostřed města!), jsme pěkně vycucaní, spálení a unavení. Není sice ještě pozdní odpoledne, ale už tady nemáme co dělat, pokud nechceme zhrouceně sedět někde v kavárně a pomalu se z vedra vzpamatovávat pod proudy kafe a čaje. Radši budeme zhrouceně sedět v autobuse, který nám poskytne stejný stín a navíc nás posune dál na sever. Škoda, že nemáme víc času (a peněz), protože strávit tady večer by mohlo být příjemné.
Na dálnici nemusíme na bus čekat snad ani dvě minuty. Zrovna jeden přifrčel a samozřejmě jede do Trablusu, největšího města na severu Libanonu. Je sice trochu dražší než bus, kterým jsme sem přijeli, ale alespoň je to rychlík. Z rušné a vlhké ulice Džbailu se dostáváme do klimatizované koncertní síně. V tu se chvíli po odjezdu z počáteční zastávky mění každý veřejný dopravní prostředek, protože Libanonci hudbu přímo zbožňujou. Většinou poslouchají libanonské nebo egyptské disko. Je sice jiné než evropský popík, ale kulisa je to patřičná.
Trablus (Tripoli)
Autobus nás vyhazuje na ulici uprostřed města. Pro lidi, kteří do města přijeli poprvé (jako třeba my) je to docela blbý zvyk. Alespoň nás ale donutí co nejrychleji se zorientovat. Táně se však ihned po vystoupení z busu dostal do zorného pole rohový stánek s džusy, což znamená, že orientace jde k čertu, protože ji zastínila vidina čerstvé vylisované mrkve.
Táňa si pomlaskává nad mrkví, zatímco já kroutím mapou abych určil, kde ten stánek vlastně je. Naštěstí jsme kousek od centra a tím i od ubytování, které jsem vybral.
Živé ulice Trablusu se nám líbí. Jsou sice plné smrdutých aut, ale je cítit, že jsme ve velkoměstě s atmosférou, na rozdíl od trochu rozmělněného a beztvarého Bejrútu. Hlavní máměstí Sahet et-Tall s velkým zeleným parkem je zároveň i jakýmsi neoficiálním taxíkovým a autobusovým nádražím. K zelené se proto přidává i žlutá barva taxíků, které odsud kromě libanonským měst odjíždí i do Sýrie (hraniční přechod je asi 40 km severně od města). Na jedné straně náměstí vidíme několik levných jídelen, takže už asi víme kde si dáme večeři.
V jedné z úzkých postranních uliček má být malý rodinný pension. Je maskován více než je zdrávo, avšak stačí se nevzdát. Kdybych měl soudit podle vstupu do domu, v jehož druhém patře se nachází, asi bych se rovnou poroučel zpátky na ulici. Myslel bych si totiž, že jsem zabloudil do čerstvě rozbombardovaného domu. V Libanonu však vnějšek nemusí nutně odrážet kvalitu vnitřku, což je i tenhle případ.
Pension je vlastně velký byt zabírající polovinu patra. Na chodbě před otevřenými dveřmi pochrupuje roztomilá babča, čímž si místo získává naše první sympatie. Penzion vedou tři ženy rodiny Haddadů – pochrupující babička a její dcera s vnučkou –, což je na něm dost vidět. Čisto, útulno, příjemno. Bohužel mluví jen francouzsky. Působí plaše, jakoby měly trému.
Dostáváme čajík na uvítanou a pěknou místnost s dvěma postelemi. Byt má malou přijímací halu a kuchyň, z níž se prochází do druhé haly. Kolem obou hal je poskládáno asi šest pokojů. Ve druhé hale (před našim pokojem) visí na zdi kříž. Jsme tedy mezi křesťany. Z našeho pokoje je výhled na změť elektrických kabelů visící mezi domy, pod níž vede ona postranní ulička. Výhled nic moc romantický, zato však stoprocentně libanonský.
Je odpoledne, vedro polevuje, takže nás to začíná táhnout do ulic. Jsme na samém okraji Starého města, proto stačí pár kroků a jsme úplně pohlceni jeho atmosférou. Čerstvý chléb voní z pekáren, vozíky zaparkované na rozích ulic nás lákají nabídkou exotického ovoce.
Noříme se do trhu, natrefili jsme rovnou na suk zlatý - suk as-Sajaghin (as-Sayyaghin). Výkladní skříně zlatnictví se lesknou náramky, náušnicemi, prsteny. Kupodivu nás nikdo neláká dovnitř, nejspíš nejsou na turisty příliš zvyklí. Hlouběji v trhu, jehož velká část je krytá, narážíme na klasickou změť obchůdků v úzkých uličkách, kterými se dá stěží projít, i když teď odpoledne nejsou zdaleka „naplněné“ do své maximální kapacity. U jednoho vozíku se sladkým pečivem se dva mladí kluci handrkují s prodavačem. Nemůžou se dohodnout, tak mu berou pečivo z vozíku a bez zaplacení mizí. Pár koleček si u něj kupujeme a platíme mu i za ty kluky, protože pro chudé prodavače je každá lira dobrá.
Slunce se sklání k obzoru, proto se prodíráme k tripolské pevnosti. Stojí na kopci, takže z ní by mohl být pěkný pohled na podvečerní město.
Kala’at Sandžil (Qala’at Sanjil) neboli pevnost Raymonda de Saint-Gilles pochází z 12. století. Je tak nedobytná, že nám dává trochu práci najít vchod. Mohutnými kamennými branami u vstupu se dostáváme na dvouúrovňové nádvoří, odkud se dá vyrazit několika směry do bludiště uliček, tunelů a místností. A taky na střechu.
Napůl vybetonovaná, působí střecha spíš jako menší fotbalové hřiště. A to nepokrývá ani polovinu rozlohy pevnosti! Výhled je pěkný, teprve tady vidíme, že Trablus je opravdu na břehu moře. Staré město je totiž od moře vzdálené asi 4 kilometry.
Slunce začíná zapadat a protější kopce, na nichž jsou naměstnané domky jeden na druhým, dostávají zlatý nádech, jenž obzvlášť kontrastuje s olověnou oblohou nad horami za městem. Procházíme se po pevnosti, střídavě objevujeme schované místnosti, klenuté oblouky, schody vedoucí bůhví kam. Vedle toho vystrkujeme hlavy z kamenných oken, abychom se pokochali dechberoucími pohledy na zlatým sluncem zalité město plné štíhlých minaretů. Na jeho prozkoumání budeme mít celý zítřek. Konečně se trochu zastavíme.
Asi se už opakuju, ale v jídelně, kde si dáváme večeři, se k nám zase chovají jako ke královské rodině. Ještě než si stačíme objednat oblíbené faláfely, usazují nás u malých stolečků. Hlavně abychom měli maximální pohodlí. Není to hrané, to se snadno pozná. Mladík co nás obsluhuje se nadšeně fotí za pultem, ještě se svým kolegou.
Jako zákusek si kupuju hrozny, které jsou v Libanonu moc dobré. Táňa si zase dává kafčo. Prodávají ho na ulici do malinkých kalíšků, o obsahu asi tak 1,6 hltu. Kafe normálně nepije, ale tady ji chutná. Říká, že do něj asi přidávají kardamon.
Na rohu náměstí je sympatická nargílerie, jak jsme si překřtili místní kavárny. Nargíla je místní název vodní dýmky (u nás známě spíš pod egyptským jménem šiša). Ty patří k místním kavárnám stejně jako pivo k našim hospodám, jejichž jsou kavárny ekvivalentem.
Jako každý den, i dnes večer peru. Mám jen tři trička a trenky (kupodivu to stačí), tak je chci mít co nejvíc čisté a připravené. Babča mě sleduje jak peru mýdlem v umyvadle. Asi se ji to zdá příliš primitivní, protože mi ukazuje, ať si věci přendám do lavóru, nasypu si na ně prací prášek a pokračuju touhle „pokročilejší“ metodou. Po vyprání mě ještě posílá pověsit si věci na balkón. No není k sežrání?
Den 4, úterý 3. 9. 2002
Ubytování je včetně snídaně (ve francouzském stylu). Čaj a sýrový croissant nám kupodivu stačí, k tomu ještě dostáváme úsměvy celé rodiny. Chceme si z kohoutku natočit vodu, ale rodinka zase zasahuje. Voda z vodovodu prý není dobrá a natáčí nám vodu ze dvaceti litrového kanystru.
Včerejší návštěva pevnosti nám odhalila její postavená vůči slunci a tím pádem i odkud se dá udělat ucházející fotka, na které bude pevnost celá. Proplétáme se trhem, pak uzkýma uličkama do kopce k pevnosti a pak po silnici kolem pevnosti a dolu k řece Abu Ali, nad níž se vypíná.
Naproti pevnosti se Trablus rozlévá po svahu dalšího kopce a pak dál k horám. Mezi oběma kopci je řeka (spíš stoka, jak je v téhle oblasti zvykem), z jejíhož břehu si můžeme udělat dobrou představu o mohutnosti pevnosti, tentokrát zvenku.
Procházíme kolem malého obchůdku, ze kterého jako bych slyšel počítačovou střelbu. A opravdu, je to skutečně „pařárna“, kde malí kluci kalí počítačové hry. Jsou tak zabraní do virtuálního světa, že ani nevzhlédnou, když cvakne závěrka mýho foťáku. Jen mladý dohlížitel se na mě usmívá.
Tripolský trh nás pořád přitahuje. Nevím jak to ty trhy na Blízkém východě dělají, ale funguje to všude stejně: zalezeme do trhu a brouzdáme se uličkama. Občas se zamotáme, to podle toho, jak moc se necháme unést atmosférou.
Fantastické na nich je jejich funkčnost nejen jako center každodenního nákupu, ale i jako center uctívání (mešity) a odpočinku (hammamy – lázně). Na trhu se setkáváme s každodenním životem většiny lidí, kteří tam však nechodí očumovat jako my, ale nakupovat, potkávat známé, zjišťovat co je kde nového.
I trhy mají svůj vývoj a tripolský není výjimkou. Některá místa, jako například chán al-Chajatin (Khan al-Khayyatin) stále slouží svému původnímu účelu. Al-Chajatin – Krejčovský trh – byl postaven ve. 14 století a dodnes na něm najdete širokou nabídku oblečení, i když ne vždy zde šitého. Hlavní částí trhu je dlouhá, relativně úzká pasáž, nad níž se tyčí ve vzduchu visící oblouky.
Bloudíme trhem až k suku al-Haradž (al-Haraj), který svým klenutím vypadá spíš jako nějaká přijímací místnost v křižáckém hradu. Je to tím, že byl postaven na místě bývalého křižáckého kostela.
Osvěžujeme se čerstvou mrkvovou šťávou u pouličních prodavačů. Šťávu lisují přímo na místě a na kvádru ledu už mají připravených několik plných sklenic i s brčkem. V tomhle vlhku jde na odbyt. Tohle nám bude doma chybět. Vůbec je tu hodně pouličních prodavačů všelijakého občerstvení. Počínaje džusy a konče koláčky, preclíky, houskami a samozřejmě ovocem. Nechybí tu ani čistě evropsky chutnající nanuky, jednak místní značky, ale i Wall‘s (u nás unileverská Algida).
Vchod do Velké mešity, která je součástí trhu, je lemován dvěma madrasami, neboli náboženskými školami. Madrasy je možné poznat podle častých citátů z Koránu kolem dveří a také velmi působivých dveřních oblouků, v nichž se střídá bílý a černý kámen. Jsme zváni dovnitř, u vstupu zdravíme posedávající lidi „Salam alejkum“, je nám samozřejmě ihned opětováno „Wa alejkum salám“.
Musím říct, že s tak přívětivým přijetím v mešitě jsem se ještě nesetkal, nebo už si to nepamatuju. Človíček, který nás zmerčil venku nám ukazuje co kde je a že se můžeme všude podívat (není-li zamčeno, jako že hlavní modlitební hala zamčená je). Uprostřed rozpáleného nádvoří (chodíme samozřejmě bez bot) stojí kamenný altán se zelenou kopulí, podél nádvoří je mohutné podloubí. V obojím odpočívají věřící. Bodejť by ne, když je vedro k zalknutí.
Náš „průvodce“ nám vypráví o tradici výroby mýdla v Trablusu. Trablus je opravdu známý svými mýdly, která se tu vyrábějí už přes 200 let. Upozorňuje nás ale, že nejznámější výrobna mýdel v chánu al-Sabun (al-Saboun), kterou navštíví každý turista, už dnes není ono, protože dnešní vlastník pracuje v oboru asi jen 5 let. Lepší je prý jedna „mýdlárna“ hlouběji v trhu.
Je čas napsat něco domů, tak se stavujeme na Internetu, v jednom z moderních nákupních center. Centrum trochu zeje prázdnotou, protože na trhu je přeci jen levněji. Pro nás je tu ale příjemný chládek a Internet je kupodivu levný, jen asi 50 korun za hodinu. Po internetění si dáváme k obědu šawarmu, což je jehěněčí nebo kuřecí maso se zeleninou zabalené do chleba podobně jako faláfel. U nás se dá šawarma koupit pod řeckým jménem gyros.
„Mýdlový“ chán al-Sabun je snadno přehlédnutelný. Pokud člověk neví co hledá, nebo ho někdo nenasměruje, jako v našem případě, je v šeru zastřešeného trhu snadné přejít uličku vedoucí na jeho nádvoří.
Samotné nádvoří chánu je dost zanedbané, sláva těchto někdejších zájezdních hostinců je už dávno pryč. Ve stánku na nádvoří však mají pěkný výběr tradičních mýdel. Vyrábějí různé tvary a barvy, mýdla pak balí do ozdobných dřevěných krabiček, nebo je prostě jen převážou dekorativním slaměným provázkem. Dělají je především pro turisty, protože pro obyčejné lidi je tradiční mýdlo příliš drahé. Dokonce mají i webové stránky http://www.khanalsaboun.com!
Jeden chlapík mě popadne za ruku a táhne po temných schodech na terasu chánu. Tady se provádí dokončení výroby jednoho druhu mýdla. Takového, které je vyráběno z různě velkých odřezků mýdla. Odřezky jsou nasypány do ručního lisu a jedním zmáčknutím jsou přeměněny na atraktivní žíhané kolečko. Docela důmyslné. Na terase stojí desítky přepravek s mýdly především tvaru kruhů a koulí.
Někdo dokonce říká, že mýdlo bylo vynalezeno tady v Trablusu. I pokud by to nebyla pravda, před 200 lety bylo libanonské mýdlo v Evropě velmi ceněno, především pro svůj vysoký podíl olivového oleje, medu a vonných olejů.
Jeden z takových olejů, a sice olej cedrový, si Táňa kupuje na trhu. Procházet kolem prodejen s kořením a oleji je vždycky pohádka. Krásně voní a svými roztodivnými barvami působí i na oči. Klučinovi, který nám prodává olej, oči jen září. Je rád, že jsme navštívili právě jeho krámek. Samozřejmě, že jsme určitě zaplatili vyšší cenu, než je cena anormální, ale když ti Libanonci jsou tak příjemní a usměvaví. No nedejte jim něco už jen za ten úsměv!
Ve Starém městě je samozřejmě spousta hammamů – veřejných lázní. Některé jsou funkční, jiné ne. Abychom udělali nějaké fotky míříme do hammamu al-Džadid (al-Jaddid), jednoho z těch nefunkčních, avšak pěkně zrekonstruovaných (dělat fotky ve funkčním hammamu by byla vražda foťáků, protože jde o arabskou obdobu sauny).
Hammam je docela komplikovaný systém místností, v nichž jsou udržovány různé teploty vody a vzduchu. Od úplně studené až po vařící. Návštěvníci jimi procházejí podle libosti, i když samozřejmě existují logická pravidla jak si pobyt v hammamu co nejvíc užit. Nikdy to však nebylo jen pokoupání, ale především možnost jak si v příjemném prostředí pokecat se sousedy a dozvědět se nové drby z města. Typický pro hammam je vždy velká přijímací místnost, často vykládáná mramorem, a zvláštně děrované kulovité stropy, kterými se do hammamu, jinak bez oken, dostává světlo. I hlídač hammamu al-Džaddid jakoby vypadaly funkčního hammamu. Leží před vchodem a jeho jediná činnost je odhánění much od svého nosu. Vlastně se na nás ještě usmívá.
Mešita Taynal je jedno z těch míst, a Libanonu jich je mnoho, které jsou zvenku nenápadné, avšak uvnitř tajíte dech. My navíc máme štěstí, že jsme tu odpoledne, kdy už slunce není tak vysoko a uvnitř začíná hra barev. Pořád mě tady uchvacují kamenné stavby, což je případ i téhle mešity. Ale teprve vnitřek je to pravé.
I když ve velkých městech chodíme v krátkém rukávu, před mešitou si oblékáme košile a Táňa ještě šátek. Nesměle vcházíme, přeci jen bychom nechtěli působit nijak rušivě. Ne-muslimům se to asi úplně nepovede, ale někdy je to spíš pocitem těch ne-muslimů, než pocitem muslimů.
Krása černo-bílé vstupní brány do hlavní modlitební haly je nepopsatelná. Teď je navíc trochu osvětlována oranžovým svitem, jenž se odráží od slaměných koberců položených na zemi. Na kobercích je vzor arabské brány zakončené půlměsícem, přičemž každá taková brána má rozměr zhruba jednoho modlícího se muslima. Jinými slovy je koberec určen především pro modlitby.
Stojíme si takhle na hlavním náměstí a najednou nás osloví asi 40letý muž. Rozpovídá se a tak se dozvídáme spoustu zajímavých věcí. Ibrahím je gynekolog a právě se vrátil ze Sýrie, kde byl na nákupech. Je to levnější než v Libanonu a lidé jsou tam příjemnější. Když mu říkáme, že lidi v Libanonu jsou taky příjemní, vyslovuje jednu základní pravdu o celém Středním východě: „Jo, lidi jsou tady příjemní až do té doby dokud se nedostaneš do jejich krámu. Pak se z nich stanou tvrdí obchodníci“. Má pravdu. Pokud ale Evropan zavítá do téhle oblasti, vidí většinou pouze tu druhou část věty, která ho tak vytočí, že se nikdy nedostane k té první části, protože už se pak na každého předem oboří ve strach z „obrání“.
Ibrahím je však zdá se osvícený. Hovoří otevřeně o onom prazvláštním vztahu mezi Sýrií a Libanonem, kdy Libanon, ač ekonomicky vyspělejší, je vojensky slabší, a proto musí brát ohled na názory Sýrie. Ta jej mimochodem bere jako součást svého území, jakousi mírně nezávislejší kolonii. Jde o pozůstatek občanské války, kdy sem Sýrie vtrhla „v zájmu ochrany muslimských bratrů“ a už neodešla. Podle jeho hovoru se mi nepodařilo určit jestli je muslim nebo křesťan, protože o obojích mluví z nadhledu. To se opravdu často nevidí. Vlastně jsem to v podobné zemi nikdy neviděl. Lidi jsou tady spíš zaměstnaný základníma existenciálníma otázkama a k podobným myšlenkám se celý život nedostanou.
Teprve teď jsem si všimnul, že kousek od nás už drahnou dobu stojí asi 25letý mladík, který nás poslouchá s neskrývaným zájmem. Ibrahím se loučí a slibuje nám, že když zjistí, že zítra má volno, zavolá do našeho penzionu a mohli bychom s ním jet do hor k cedrům (zítra se tam chystáme tak jako tak).
Štafetu tedy přebírá Wissam, student ekonomie na místní univerzitě. Sedáme si s ním do parku na pití a zapřádáme dlouhou debatu na různá témata. Wissam je ještě příliš mladý, aby měl takový nadhled jako Ibrahím. Neskrývá, že nenávidí Syřany (Ibrahím je miluje, stejně jako všechny lidi), protože vojensky okupují Libanon. Navíc podle něj berou Libanoncům práci, přičemž vše co tady vydělají vezmou domů do Sýrie. Snažím se vysvětlit, že tak je to všude, kde je nerovnováha, ale nějak to nejde. Na druhou stranu on sám by chtěl nejdřív na studia do Francie a pak tam i pracovat. V tomhle případě už mu nedochází, že by se choval stejně jako ti nenávidění Syřani. Bavíme se i o případu USA vs Irák, kde je jednoznačně na straně Iráku. Bylo by to v pořádku, kdyby se vůbec zajímal o skutečné pochopení problematiky. Pak by už věci neviděl tak černobíle.
Po několika hodinách obtížných debat si zasloužíme dobití energie. Zapadáme do jedné vyhlášené cukrárna a dáváme si několik dobrot. První je jakási směs tuhého medu a ořechů. Moc dobrá, ale šílené sladká. Jak tady bývá zvykem. Hodně zvláštní je halawet el-jibna, jakýsi tahací sýr, politý medem, růžovou vodou a šlehačkou, posypaný mletými pistáciemi. Je to ale výborný, škoda, že si nemůžu vzít domů. No a poslední dobrůtka je mafrouqeh, hnědá sladká směs, opět politá růžovou vodou a posypaná pistáciemi. Možná stejný zážitek však máme ze způsobu, jakým jsou tyhle dobrůtky servírovány. Starý prodavač nám jednotlivé suroviny, z nichž sladkosti „vyrábí“ přímo na talíři, servíruje s takovou láskou a pečlivostí, až je nám líto je sníst. Pak ale zjišťujeme, že by to byla věčná škoda.
Den 5, středa 4. 9. 2002
Po snídaní se loučíme s Haddadovými a vyrážíme na bus do Bšarré (Bcharré, vyslovováno [b šarré]). Bšarré, nějakých 1600 m n. m., je městečko v pohoří Libanon (arabsky džebel Lubnan), po němž je celá země pojmenovaná. Několik kilometrů nad Bšarré jsou dodnes zachovalé lesy cedrů, dnes už vzácného stromu, jenž si Libanonská republika vybrala jako svůj národní symbol. A pod Bšarré se v délce několika desítek kilometrů rozkládá posvátné údolí Kadiša (Qadisha), jednak pěkná oblast na túry, ale hlavně místo se spoustou křesťanských klášterů a pousteven vysekaných přímo do skal. Tak tam bychom se měli zdržovat následující dva dny.
Na minibus čekáme jen chvilku. Informace, které nám v Libanonu lidi dávají jsou na Blízký východ až překvapivě spolehlivé. Libanon je jiný i v další věci – ženy často chodí s nezahalené (rozuměj s nezahalenou hlavou). V Trablusu jich sice není tolik jako ve velmi světském Bejrútu, ale i tak je to nezvyk. Hlavní roli určitě hraje to, že nejde o zemi čistě muslimskou – v Libanonu je registrováno 18 různých náboženství, mezi nimi i křesťanství. Křesťané mají na běh země vliv nevídaný v žádné jiné zemi regionu. Libanonci jsou na tenhle, „náboženský zmatek“, jak jej nazval Wissam, zvyklí, i když právě spory mezi muslimy a křesťany vedly k občanské válce, jež zemi sužovala více než 15 let.
Minibus vyjíždí z Trablusu a začíná stoupat. Libanon je malinky, takže řada měst na pobřeží už se začíná plížit do kopců na západě. I Bšarré je od moře vzdálené jen 110 km. V příhodném ročním období je možné zalyžovat si v horách právě u Bšarré a za dvě hodinky se koupat ve Středozemním moři.
Údolí Kadiša začíná už prakticky u pobřeží, ale teprve dál se hlouběji zařezává do pohoří Libanon. Po klikaté silnici stoupáme stále výš ač jsme v centru Trablusu neviděli moře (které je asi 3 km na východ), teď máme krásný výhled na celé předhůří, samotný Trablus a i moře za ním. Vzduch se ochlazuje, ale jelikož na pobřeží bylo vlhko, dostáváme se do téměř ideálního klimatu. A klima v horách nám všichni vychvalovali.
Táňa si přesedla dopředu k řidičům, kteří mají velkou radost, že se můžou bavit s ženskou. Já se koukám na ubíhající krajinu, sleduju jestli na strmých srázech už už nepadáme ze silnice a přemýšlím jak se budeme v Kadiše pohybovat.
Mešity na pobřeží pomalu nahrazují kostelíky. Dál v horách, už na okraji kaňonu Kadiša, už jsme ve výhradně křesťanské oblasti, kde už po staletí stojí spousta klášterů.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: II. , III., IV., V., VI., VII., VIII., IX., X.