Do Sudanu jsme pripluli druhy den v 19h, 24.12.02 Byl vanocni vecirek, a muslimove se me ptali, jak ho oslavim, kdyz jsem tady sam, a ze to je pry nas velky svatek.Bodl me nechtene do srdce,ale neodpovedel jsem mu.
Celni formality se protahli do 21 h, i kdyz jsem mel stesti, ze se mi 60 lety celnik venoval neustale, a pomahal mi obehavat prijemne!! uredniky.Ano, jiz na lodi jsem nemohl ze zacatku verit, ze by sudanci byli tak prijemni, a na celnici se to potvrdilo.Jo, jsou to skveli lide, do jednoho!Nesmirne jsem byl rad a skutecne musim priznat, ze prvni dojmy byli jeste lepsi nez pred lety v Iranu.Nikdo po me nechtel baksis, nikdo nesmlouval o ceny, vsechni se me uprime ptali, jaka byla cesta, jak se mam atd. Po celnych formalitach jsem nalozil celnika na BMW a odeli jsme o par km do poustniho mesta Wadi Halfa .Ukazal mi hotel za 2 USD, kde v pokoji byl poustni pisek.V pokoji se nas mackalo 3 lide. Odesel jsem do "centra" vesnicky, obevyl jsem stanek u prijemniho typka, ktery pekl ryby.Jsou predse vanoce, a ja sem si to nemohl nedat.Vspominal jsem na , rodinu, kamaradky a kamarady.Byl jsem stasten ale zaroven smutni z emocionalnich pocitu.No, zitra jiz vanoce nebudou, ja budu v pohode a jdu proti jihu.Bal jsem se cesty.
Jako doposud,jsem i dnes vstraval velice brzo, kolem 5 h rano. Prosel jsem se po vesnicce.Bylo mrtvo, jen pred nekterymi chysemy se jiz modlilo k Alahu. Sednul jsem na masinu, a vyjel do poustre trenovat a skouset, jak to zvladnu.musel jsem se totiz jeste vratit do vesnice, abych se zaregistroval u policajtu.Sudanska povinost, ktera zabere cca 4 hodky.Mistni mi pomahali a to vse bezplatrne.Moc mili lide.Zvali me k sobe domu na caj, na obed a jen tak na pobaveni. Vetsinou jsem primul pozvani.Na poustni cestu proti jihu jsem se vydal kolem 13h. Slo mi to, presto jsem se velice bal tezky vahy motocyklu. Orientacni bod mi byli koleje od vlaku a samozrejme GPS. Existuje sice jeste jedna silnice podel Nilu, ale ta je pry lepsi pro auto a ne motorku.Jsou tam koleje od gum kamionu zaryte do hlubokeho pisku a strasne moc "roletova" silnice. Zase tam jsou alespon kazdych par set km vesnice, a pry, ze mi to muze hodne usnadnit. Ja zvolil radsi pro ne nebespecnejsi trasu, ale me se nezdalo, protoze se mi jelo v celku fajn, nemel jsem ovsem spomalit pod 80 kmh.Zastravoval jsem kazdou hodinku na odpocinek, a to jen na zpevnenich casteh, nekde pobliz nejake hory.Jizda byla fantasticka, ale prezto jsem mel celkem velky strach, aby mi to vse vydrzelo, abych nespadnul, a bal jsem se opet Tuaregu, ktery prepadavaji kolem sudansko -egyptskych hranic. Pozde odpoledne jsem se zastavil na delsi dobu, si lehnul, pozoroval tycho kolem sebe a jedl syrovou vietnamskou polivku.Mel jsem strasnou zizen, ele musel jsem preventivne setrit vodu, protoze kdybi se mi neco stalo, tak vlak jezdi jen jednou tydne, a ten uz vcera vyjel.Vydal jsem se opet na cestu, a zrovna , kdyz jsem zacal premyslet o tom, ze si udelam tabor, jsem pred sebou uvydel v dalce velkou cernu pasku.Ano , byl to vlak ze vcera. Zajel jsem k njemu, a lide name zacali mavat jak ze se jim ukazala maria:" Sir, sir, stop, stop...Dosla nam nafta,, uplne nahodou nemas ji neco navic?" Oh, ne ne to jede na bencin" Teda, nechapal jsem, kdyz tady jezdi kazdy tryden jiz nevim kolik let, ze mohl proste zapomenout na naftu.nikdo se ale nevzrusoval, nikdo nenadaval, a kdyz jsem je provokoval, proc se nezlobi, atd, mi bylo receno: " Vis, pane, v Sudanu nam cas nic neznamena.Az prijede jini vlak pro nas, tak prijede.Do ty doby tady vyckame a budeme se i modlit."Ano, nahradni lokomotivu strojvudce zavolal vysilackou, a musela se z Atbary vracet cca 300 km do prostred pouste pro nas vlak.Nas rikam proto, ze jsme mezitim nalozili BMW na vagon, a rekl jsem si, ze prez noc budu na vlaku, a tak usetrim kousek casu, a rano bude pekne hlavni mesto Karthum. K rannu nahradni lokomotiva prijela, zaprahli tu nasi, a vyjeli jsme. Mackal jsem se v kupe jeste z dalsimi 6 prijemnimi sudanci, ktery k podivu neumeli vubec Anglicky,krome jednoho trochu.Byly vezni, a ja byl v vezenskyym coupe, protoze jinde nebylo misto, respektive mi ho nabidli na chodbe, nebo v predu v lokomotive.Zustal jsem s nima. Chityli je policajty v Cairu, kde delali na cerno jen pro jidlo a ubytovani.Vsyml jsem se az ted, ze maji vsechni pouta na zadech.Behem jizdy jim je odemkli, a klec uzamkli.Ale kdyz se potrebovali pomodlit, tak jim tu moznost dali na chodbe. Z eskortu je pak egypsti policajty vedli az do Asuwanu, pak trajektem, a tady jiz jsou pod kontrolu sudanskych policajtu.bylo mi jich je lito.Vecinou z nich je zenatich, a maji obavy, jak ted uzivi rodini, kdyz je zavrou.Museli by zaplatit kauci 120 USD pro vsechni, a maji jen cca 50USD.Lezel jsem na zemi,premyslel, jak je ten zivot nekdy tezky a snazil se usnout.
Sudanci a Senegalci jsou nejtmavejsi africane, a jsou opravdu cerni jak bota, a v noci jsem poznal jen podle zubu a oci, ze se mi blizi clovek.Do Atbary jsme prijeli dopoledne a zase jsme tam stali 3 hodini.Sel jsem se ptat konecne strojvedouciho, co se zase deje a pry se zadrel motor.Prosil jsem ho, at mi vynda BMW, a nemohl mi vyhovet, protoze ma bohuzel jinych starosti moc, a itak:"pane, vzdyt zachvili pojedem.max za hodku privezou nahradi lokomotivu" OK, kdyz rikas, tak jo.Lokomotiva prijela k veceru, vymenili masiny, a vydali jsme se dal.Ja uz by v Kathumu na motorce byl dnes, z vlakem jsme dojeli az druhy den dopoledne.Vlak totyz jezdy v prumeru rychlosti 40 km-h, jelikoz se muzou koleje v pisku rozlejzat pri vetsich rychlostech. V Karthumu rychle bezim za dopravcim , aby mi honem dali ven motorku, abych konecne mohl pokracovat. Byl patek, a odpoved znela:"Dnes je patek, slavime svatek, dnes nikdo nepracuje, ale zitra ty je vyndame."Byl uz jsem nastvan prilis, unaven, ziznivej,spinavej jak prase,vsude se mi udelali bedary a take hladovej. Nikdo jini opet nervozni nebyl. Pro me spolecniky s kupe si prijela policie. Hnali je pred sebou, a oni koukali na me, se smali a prijemne loucili. Ne, ne ne, nemohu to dopustit:"Pockejte, sire, kolik musej zaplatit celkem?"sem se zeptal hlavniho policajta. Odpoved znela cca 125 USD v jejich mene.Oni meli cca 50, takze staci pridat 80USD, a sest zen a nevim kolik dety by melo tatu na svobode. Pojedu za Vama na stranici. Ujmul se me hed taxikar, a vyjeli jsme. Na stanici jsem zaplatil potrebne penize, a klukum dal jeste kazdemu cca 7 USD. Byli nesmirne stastni, a ja take, protoze jinak vubec nemam sansi se tem narodum, ktere cestou potkavam nijak revanzovat, a tak alespon takhle.
U taxikare jsem pak stravil noc. Provedl me po hlavnim meste, nad kterym jsem byl mile prekvapen, protoze na rozdil od jinych mest a vesnicek, vypadal docela pekne, byli v nem i moderni budove, a vypadalo celkem ciste.Zato v vesnicih jsem se presvedcil, ze Sudan je jedna z nejchudsich zemi sveta. Lide ziji v slamenich chysich, vydel jsem spoustru vysusenich velbloudu, psu kocek, oslu, a to vse kvuli sousi. Deti meli nafoukli briska a i dospeli byli sama kost a kuze.Priserni pohled. Prumerne stari sudancu je cca 47 let. V Malawi napriklad se chodi do duchodu v 40 letech. A nestalo se, ze by nekdo zebral .Jen se usmivali, a prali mi :"Welcome in Sudan". Vedeli o sobe, ze jsou prijemni, a malokdy se to zapomneli zeptat, a tim pripomenout.
Vecer mi zena taxikare udelala kozi rizecky, a uz dlouho jsem se tak dobre nenajedl. Rano jsem mu chtel platit za taxik, a mel pocit, ze jsem dobry clovek, a ze nechce nic.Byl chudi jak kostelni mys, a nechapal jsem, proc nechtel:"Alah mi to mnohokrat oplati" Dal jsem mu presto.
Na motorce jsem se vydal do cca 560 km vzdalenich hranic z Etiopii.CHtel jsem tuto vzdalenost udelat za 3 dni, ale prisaham bohu, nebylo nic k vydeni.Pusta vysusena krajina, sem tam nejaka vesnice z slamenich chys, lide se me bali, deti hazeli kameni, a vubec jsem nejak mel chut tady zustat. Zastavoval jsem u ridicu kamionu, kde jsem si varil polivku. Davali mi chleba a studenou vodu. Z motoresty a obchody v sudanu vypadalo velice bidne.Skoro zadne jsem totiz nevydel. Bylo priserne horko, a posledni mraky jsem vydal na severu Egyptu.V techto koncinach prsi mozna jednou za rok par kapek destu. Voda je tady vzacna, a v obchodech stoji kolem 1 USD. Lide je nosi v sudech na hlave obcas i par km.
V Karthumu jsem chtel ziskat povoleni k navstreve "valecneho "jizneho Sudanu, ale ministerstvo mi ho nevydalo,naopak jsem se dozvedel, ze budu muset udelat zmenu planu cesty. Mezi Erytrii a Etiopii je opet konflikt a hranice jsou zavrene.To snad ne, a tak jsem se tesil do roztomileho mladeho statu. No, pokusim se ziskt jeste par informaci cestou, jelikoz to nechci vzdat, protoze zrovna konflikty me celkem lakaji, a setkal jsem se s par cestovateli, ktery to maji za sebou a stale zijou,a maji nepopsatelne zazitky s techtro teritorii. Ja sem zatim nic takoveho nezazil, a chi okusit, jaky to je. Obvykle se cizincum nic nestane.Podivat se do uprchlickych taboru, to je muj sen, a uz v Pakistanskem Pesawaru jsem to prosvihl.Cestou proti hranicim se ale dozvidam, ze se tam strili hlava nehlava a jiz jsou silnice uzavrene, takze at budu rad, ze me pusti alespon do Etiopie.
Odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II., III., IV., V., VI., VII., VIII., IX.
Autor: Igor Brezovar (brezovar.igor@seznam.cz)
Zdroj: http://mototour.cz/reports.html