1) 21. červen 2006 - Bremerhaven, Německo
Ano, ano, už zase ten stejný přístav. Vzhledem k tomu, že Astoria je německá loď, která vozí převážně německou klientelu, tak se není čemu divit. Proto jsme se do tohoto severoněmeckého přístavu opět z minulé cesty vrátili a zase se sem budeme za 9 dní vracet.
Počasí bylo lehce podmračené, ale nepršelo, takže jakmile jsem si ráno přestěhoval svoje věci zpět do kajuty (minulou cestu v naší kajutě bydlela Luborova mamka s tetou Zuzkou a já jsem spal u kapelníka), tak jsme vyrazili do města. Opět jedna fotka z centra; tentokrát je to plastika nějaké postavy, která visí z předního ráhna na lodi. Za touto sochou je několikapatrový obchod s elektronikou Saturn.
Po jednom Cheesburgeru a hranolkách u McDonalda jen rychle vyřídit e-maily (díky všem, kteří píšou!) a rychle na loď. Směr cesty - opět na sever.
2) 23. červen 2006 - Opět Flam a Gudvangen, Norsko
Minulý den jsme strávili na moři. Nic neobvylého - spousty lodí okolo (potkali jsme i sesterskou loď Arielle), k tomu jeden střední Seegang, 2 kapitánské koktejly a 1 večerní show. Nic, co by stálo za delší povídání.
Dopoledne jsme měli zkoušku s Chrisem (trumpetista) na večerní show. Sluníčko se nám stejně nějak schovalo, takže jsme se místo procházky po břehu jen natáhli na zadní palubě (na fotce náš trumpetista Franta soustředící se na svou oblíbenou práci).
Po výborné večeři (nevím, jak ti filipínci to kuře připravují, ale je skvělé) jsme tradičně odehráli show a pak hurá do postele. Jo, když člověk celej den dře jak kůň, tak pak musí odpočívat. :-)
3) 24. červen 2006 - Bergen, Norsko
Během 2 týdnů jsme se do tohoto města dostali už po třetí. Ráno byl Drill, takže opustit loď bylo možné až po obědě. Tentokrát jsem společně s naším saxofonistou Luborem zamířil na vyhlídku nad městem. Hodinový pochod do strmého kopce stál za to. I přes lehce zamračené počasí je odtud vidět celé město i zátoka jako na dlani.
Na zpáteční cestě jsme v lese narazili na vikingský tábor. Jeden z obyvatel tábora (všichni byli oblečeneni v dobových oblecích a bydleli ve stanech přikrytých kůžemi) měl právě malé vystoupení, při kterém žongloval se zapálenými pochodněmi. Kromě pranýře (který jsme si hned otestovali) zde měli turisté možnost zkusit střelbu z luku nebo hod sekerou.
Jemný deštík byl jasný povel, aby jsme se vydali urychleně na loď. Asi 2 hodiny po mém návratu na palubu jsme odpoluvali. Naše cesta z přístavu vedla dlouhým fjordem, který byl přehrazen několika mosty. Večer nás čekal akorát v televizi fotbal, v kantýně večeře, v Crew baru pivo a zítra městečko Lerwick na Shetlandských ostrovech.
4) 25. červen 2006 - Lerwick, Shetlandy (Velká Británie)
Městečko Lerwick leží na Shetlandských ostrovech, které územně patří pod Velkou Británii - přesněji Skotsko. Nachází se severovýchodně od britského souostroví. Počasí se tady mění s každou minutou - chvilku Vás hřeje slunce a za pár okamžiků máte vlasy plné ledových dešťovách kapek a v uších Vám píská vítr.
Při procházce městem jsem nepotkal víc než 10 lidí. Byla neděle dopoledne, všichni byli schovaní ve svých velkých kamenných domech, které stojí v upravených zahradách.
V samém srdci starobylého centra (hned naproti původnímu přístavu) stojí pevnost Fort Charlotte, postavená již v roce 1665. Během americké války za nezávislost byla v letech 1781 - 2 zrekonstruována podle původních plánů a dodnes slouží jako škola pro kadety. Po obvodu ochozu jsou děla stále připravená chránit obyvatele ostrova před napadením.
Odplouvali jsme už ve 13 hodin, měli jsem před sebou 500 kilometrů na moři směrem na jih k městu Rosyth u Edinburghu.
5) 26. červen 2006 - Edinburgh, Skotsko (Velká Británie)
Po 9 hodině ráno se ozvalo hlášení, že posádka může opustit loď. Stačilo jen z paluby zkontrolovat počasí (kvůli oblečení) a pak rychle chytit Shuttlebus (autobus, který je najmutý speciálně pro kyvadlovou dopravu našich pasažerů do města a zpět).
Z přístavu Rosyth do Edinburghu to bylo přes 30 kilometrů. Když nás po půlhodině jízdy autobus "vysypal" poblíž centra, vydal jsem se rozlehlým parkem k nejstarší části města. Už od rána v parku odpočívaly stovky lidí, s postupujícím časem (zvlášť později, okolo 3 hodiny odpoledne) nebylo v parku k hnutí; na upravených trávnících relaxovaly tisíce lidí. Park v letošním roce slavil 50té výročí od založení. Rozlehlé trávníky dosahovaly až ke skále, na jejímž vrcholu stojí dominantní stavba Edinburghu - hrad. V slunečném dopoledni na něj byl nádherný výhled.
První stavba, která mě při procházce zaujala, byl chrám Sv. Gilese. Stejně jako všechny domy ve starobylém centru města byl i tento kostel postaven z šedého kamene, který časem začal tmavnout. Špička věže měla zvláštní konstrukci - svým tvarem připomínala královskou korunu.
Nakouknul jsem i dovnitř. Kromě nádherně zdobených oken mě zaujal především koncert, kde sbor složený z jeptišek a mnichů zpíval černošské spirituály ve svingovém rytmu za doporovodu klavíru a zvonkohry. Dobrá akustika, výborně nacvičený repertoir - zkrátka paráda.
Pokračoval jsem po Královské ulici dolů. Bylo krátce po poledni, takže jsem se zastavil na pizzu. Při sezení na prosluněné zahrádce jsem pozoroval okolí a vdechoval atmosféru starého města, které krásně dotvářela hráčka na typický skotský hudební nástroj (samozřejmě v tradičním skotském kiltu).
Mohlo by se zdát, že v centru jsou jenom staré kamenné budovy a sochy dávných hrdinů, ale není to tak. Jako ve většině velkých evropských měst, tak i zde se velmi rychle objevily plastiky býků a krav, které jsou vyzdobeny různými malbami (vzpomeňte na Lissabon).
Vrátil jsem se Královskou ulicí zpět. Na jejím druhém, horním konci stojí hned za černou katedrálou hrad. Za vstup do něj se platí 14 liber (což je při současném kurzu 43,- Kč za britskou libru asi 600,- korun). Takže jeho prohlídku jsem odložil na příště.
Sešel jsem zpět do parku. Když jsem procházel okolo Národní galerie, narazil jsem na plastiku, která znázorňovala centrum starého města se všemi uličkami, domy, kostely, náměstími i hradem.
Když dojdete až na druhý konec parku, dostanete se k pomníku edinburghského rodáka, sira Waltera Scotta. Tento spisovatel žil na přelomu klasicismu a romantismu. Zemřel v roce 1832 a tento monument byl postaven již 8 let po jeho smrti. V blízkosti památníku samozřejmě nechyběl pouliční muzikant.
To už ale bylo okolo páté hodiny odpoledne, což byl nejvyšší čas, abych přeběhl na druhou stranu centra, protože poslední Shuttlebus odjížděl směrem na loď v 17.45.
6) Moře
Teď jsem si při psaní těchto stránek uvědomil, že se tato kapitola jmenuje "Severní moře" a není tady doposud žádná fotka z moře. To je určitě chyba, protože pár fotek moře jsem při cestování udělal. Aspoň nějaké Vám tady ukážu.
Tahle první je z 2. srpna 2003. Vyfotil ji jeden z muzikantů, který na Astorii v té době hrál; dostala se ke mně od našeho saxofonisty Lubora. Je opravdu nádherná, měl jsem ji chvilku jako tapetu na ploše. :-) Zvlášť se mi líbí ostrov na obzoru, krásně nasvícený sluncem.
7) 28. červen 2006 - Dover, Velká Británie
Včerejší den jsme strávili na moři. Hladina byla po celou dobu nádherně rovná. Když mě lodní zvon oznamující poledne vzbudil, dal jsem si sprchu a oběd a pak jsem pokračoval v dopoledne započaté práci na horní palubě, kde jsem ležel a odpočíval až do večeře. Večer jsme (konečně po 3 volných dnech) hráli k tanci, takže jsem o půlnoci po celodenní dřině sotva došel do postele.
Pokud člověk jeden den takto strašně dře, je jasné, že musí druhý den odpočívat. I přes strašnou únavu jsem se ale přesvědčil a odpoledne vyrazil aspoň na chvilku do centra Doveru.
Počasí bylo skutečně nádherné. Jako cíl mé cesty jsem si vybral doverský hrad.
Pokud se podíváte na reporáž z 1. června, kdy jsme v Doveru kotvili, tak si jistě všimnete poznámky, že vstup do hradu stojí 9,50 libry. Pokud ovšem máte štěstí a počkáte si u bočních schodů na správný okamžik, kdy u pokladny stojí auto, do areálu hradu se Vám jistě podaří proklouznout. Stačí to jen přesně načasovat a během 5ti vteřin už stojíte proti vstupní bráně...
V areálu už se po lístku nikdo neptá, můžete se volně pohybovat, natáhnout na upravený trávník a relaxovat nebo fotit. Co Vás asi zaujme jako první, jsou děla z 2. světové války, která stále ještě míří směrem k normandskému pobřeží ve Francii na druhé straně průlivu. Dnes už jsou ale nefunkční a někteří turisté je používají místo odpadkových košů.
Historie této pevnosti ale sahá mnohem dál než ke 2. světové válce. Jedním ze svědků dávných dob je i toto dělo umístěné v hale u restaurace, které - soudě podle jeho délky - muselo ve své době znamenat velkou hrozbu pro každou loď, která se v průlivu objevila.
Zbraně ovšem nejsou jedinou památkou připomínající historii. Na samém vrcholu doverských útesů stojí centrum celé pevnosti. Zůstává mi hádankou, jak mohla tato stavba přežít období, kdy tudy létaly rakety a bombardéry z evropského kontinentu směrem k Londýnu. Nicméně - stále je tu v celé své kráse. Pokud se Vám nechce po areálu chodit, můžete se nechat povozit vláčkem, který tahá vojenský Jeep.
Když se vydáte podle turistických značek, tak Vás chodník zavede o 100 metrů dál přímo k nejstarší památce nejen hradu, ale i celého Doveru.
Svým věkem se obě stavby opravdu můžou pochlubit - jedna z nich tu stojí už od 1. století našeho letopočtu. Vezměme však jednu po druhé.
Maják postavili římští vojáci přibližně v polovině 1. století. V nezměněné podobě zde stojí už skoro 2000 let. Jen v letech 1415 - 37 proběhla rekonstrukce jeho špičky. Dnes je jeho jádro prázdné, bez schodiště a našli v něm svůj domov celá hejna racků.
Kaple je mladší o polovinu. Její základy jsou datovány k roku 1000 n.l. Stála zde až do roku 1720, kdy byla do základu vypálena. Zrestaurována do dnešní podoby byla o sto let později. Uvnitř je velice hezky vyzdobena, nechybí zde ani koutek s fotografiemi slavných lidí, kteří toto místo navštívily, historické obrazy a v prosklenné vitrýně jsou k vidění úlomky z vykopávek po římských obyvatelích.
Teď už ale zpět na hradby. Můžete se po nich procházet, jak se Vám zlíbí. Je zde možnost nakouknout do starých skladů se střelným prachem (dnes jsou samozřejmě prázdné), které jsou umístěny mezi historickými děly, nebo si můžete prolézat uzoučkými koridory, které vedou až na střelecké věže, na nichž jsou ještě stále vidět díry po dělostřeleckých granátech.
Na nejjižnějším výběžku hradu zůstalo dodnes umístěno jedno 40-timilimetrové protiletadlové dělo, používané v letech 1939-45. Nemůžu si pomoct, ale tyhle technický věci mě prostě fascinují. Nemyslím teď jejich účel, ale způsob jejich konstrukce, funkčnost a dílenské zpracování. Všechno bylo vyrobeno tak, aby tuto ocelovou několikatunovou věc mohl ovládat jeden člověk pomocí dvou nebo tří páček. Žádná elektronika, která by přestala fungovat, když by ji někdo "vytáhl ze zásuvky". Všechno jen mechanika. Dělo je dnes ke střelbě už nepoužitelné, pokud by z něj někdo vystřelil, dopadla by na francouzské pobřeží maximálně jen sprška plechovek od Coca Coly.
Astoria kotvila v přístavu až do jedné hodiny ráno. Večer jsme hráli Show na rozloučenou a když jsme se ráno vzbudili, nebylo po britském přístavu ani památky.
Za to nás čekal celý nás den na moři, Fruschoppen a následující den opět mateřský přístav naší lodi - Bremerhaven.
Autor: Tom (shom@seznam.cz)
Zdroj: http://www.kuf.cz/Astoria/index.html