1.5.2003 - 31.5.2003
měsíc na Interrailku po Belgii, Holandsku a Lucembursku aneb pivo, sýr a tulipány
Rozhodli jsme se projet Evropu, přesněji BE - NE - LUX. Vše vypuklo na "Svátek práce". Nasedli jsme do vlaku a jeli. Druhý den ráno jsme projeli Frankfurtem a v poledne se zastavili v Lucemburku. Je to velmi zajímavé město se 160 mosty spoustou hradeb, katakomb, parků a turistů. Navečer nám málem ujel vlak, protože jsme se kochali až příliš. Za tři hodiny se před námi objevil Brusel a v něm kamarád, u kterého jsme mohli bydlet.
V sobotu byl den otevřených dveří do institucí EU. Samozřejmě jsme si nenechali ujít příležitost a vystáli si frontu na vstup jako za komoušů frontu na banány. Naštěstí to šlo rychle a pípali jenom ti, co měli umělé klouby nebo kardiostimulátor. Uvnitř jsme se zúčastnili zasedání na "protiamerické téma" (až později nám došlo, že naše trička s americkou vlajkou a San Franciscem působilo na některé dost popudlivě - tak proto ty pohledy!). No a když nás to přestalo bavit, tak jsme se vydali kolem budov Komise EU do Rady EU, kde byly organizovány prohlídky s průvodcem. Nás provázela Finka a byla báječná, protože jsem ji rozuměl i já díky finské angličtině. Zavedla nás kromě jiného i před deštníkovou fontánu v atriu. Přes ulici proti Radě prochází rekonstrukcí budova , ve které budou kanceláře pro přistupující země v roce 2004, a tam bude mít místo i ČR. Odpoledne jsme se sešli před kostelem Saint Michael a prošli náměstím Saint Catherine, kde právě skončil průvod (jaký asi, že?! - něco podobného viz Wien), a došli k Manekeen Piss , obešli několik hospod a vraceli se přes hlavní náměstí, kde byla nádherně osvětlená původní gotická radnice . Všechny ostatní domy jsou po odstřelování města plagiáty z 18. století, ale taky hezký.
Další den jsme si vyjeli autem asi 40 km na jih k obrovskému komplexu zbytků budov kláštera ve Viller - La - Ville. U každé budovy je popsáno k čemu sloužila a pro koho byla určena, takže si může člověk udělat obrázek, jak celý klášter fungoval. Kde byl vstup, kaplička pro pocestné, kuchyň nebo jídelna . Ve zdi hostelu pro pocestné jsme objevili tajné schodiště . V areálu nechyběla ani budova pro řemeslníky, hlavní chrám ubytovny mnichů, zahrady, vinice a stáje. Bylo nádherně a téměř bez turistů. Po prohlídce jsme si udělali procházku kolem farem, patřících kdysi ke klášteru. Občas na nás vykoukla skupinka stromů v polích. Cesta pokračovala střídavě lesem a vesničkami až jsme došli k Namurské bráně kláštera pod vinicemi a odtud byl už jenom kousek k restauraci, kde vařili "klášterní pivo" . Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v Tervuren - kdysi letní sídlo králů, dnes Muzeum afrického umění. Prošli jsme obrovským parkem plným turistů , obyvatel Bruselu a občas také kačenek .
V pondělí ráno jsme dojeli k maxi Atomiu , což je 25-tisíckrát zvětšený model molekuly železa, postavený u příležitosti EXPA 58. Hned vedle je MINIEUROPE, kde jsou modely nejznámějších staveb ze zemí EU pro změnu zase v měřítku 1:25. Jdete po trase podle šipek, kolem teče voda a vytváří jezero, ve kterém vrčí ropná plošina. Vedle projíždí vláček, bimbá Big Ben, za ním stojí Eiffelovka, přes chodník je Stockholmská radnice, o kus dál lidi pobíhají kolem bruselského náměstí s květinovým kobercem , zahlédnete Dover, podmořský Eurotunel , hašení požáru v přístavu, Lisabon, šikmou věž v Pise i s Galileem, výbuch Vesuvu, Benátky s gondolou , bourání berlínské zdi, start Ariane, Akropolis a mnoho dalších. Po několika hodinách strávených ve světě mini a nezdařeném startu raketoplánu jsme došli parkem kolem královského paláce, kde zrovna odjížděla rodinka na nákupy, a skleníků k čínskému pavilonu a japonské věži . Všechno bylo v pondělí zavřeno, pouze uklizečky drhly schody a zahradníci stříhali sakury. Nezbylo nám nic jiného, než zajet do města a projít si dělnickou čtvrt Merode a podívat se na namalované štíty domů a palác nejvyššího soudu.
V předpovědi počasí hlásili celkem hezky, tak jsme opustili Brusel a odjeli v úterý dopoledne do Amsterdamu. V poledne jsme byli na místě a začali se potulovat uličkami mezi kanály, viděli spoustu cibulek a u vody velký obchod s tulipány z Amsterdamu . O kousek dál byly ulice samých coffe-shopů z rozličným sortimentem iluzetvornosti. Pud sebezáchovy nás dohnal až do ulice těžkých rudých závěsů a lehkých slečen, které už o iluze dávno přišly. Zdálo se nám toho pro dnešek až dost a proto jsme radši odjeli do kempu. Druhý den byl ve znamení pojmenovaných mostů , velké výstavy k příležitosti 150 let narození Van Gogha v jeho muzeu a spousty vybavených kol. Jedna slečna měla kolo bizarně potažené hnědou kožešinkou, ale byla tak rychlá, že ji můj fotoaparát nestačil zvěčnit. I já jsem byl v lehkém šoku. Zato se mi podařil nevšední kousek květinové kolo-bany . Třetí den jsme si půjčili na nádraží kola a vyrazili kolem řeky Amstel na jih. V Oudekerku u mostu jsme si v pekárně založené v roce 1750 koupili chleba a plněné koláčky, poseděli na místním nábřeží s výhledem na nejstarší židovský hřbitov a jeli dál do Waveru a po hrázi poldru zase zpátky do Amstru.
Přespali ještě jednu noc v kempu a ráno odjeli do Haarlemu, což je asi 20 km na západ. Město je to skvělé a má obrovskou katedrálu se zvonkohrou, klidné uličky a několik volně přístupných obytných dvorků, zvané hofie , sloužící dříve pro bydlení bohatých. V obchodě jsme si půjčili zase kola a jeli nejdřív na pobřeží do parku, kde moře a vítr navršily písečné duny. Dnes už jsou na nich vzrostlé lesy a v úžlabinách jezírka. Potom projeli kolem kanálů a tulipánových polí do Keukenhofu - osázeného parku, kde každoročně probíhá davové šílenství obdivovatelů jakýchkoliv kvetoucích cibulovin. Pod velkými stromy jsou rozkvetlé záhony různobarevných tulipánů , azalek, rododendronů, modřenců a všeho možného. Byla to nádhera, ale museli jsme rychle jet zpátky, abychom do pěti vrátili kolo.
Z Haarlemu jsme vyrazili na sever do Alkmaaru, kde je muzeum sýra a na náměstí vedle novodobého pisoáru je postaveno sousoší dvou mužů s koulemi sýra na počest prvního obchodu na tomto místě. Druhý den jsme se nenechali odradit předpovědí silného větru a po zapůjčení kol se vydali okružní trasou podle mapy kolem větrných mlýnů. Po té, co jsme celou dobu jeli po hrázi proti větru a v blízkosti mlýna zesílil natolik, že jsme i při maximálním točivém momentu stáli na místě, jsme uznali, že Holaňďani opravdu uměli stavět větrné mlýny a vydali se na pobřeží. Což bylo prašť jak uhoď, protože na dunách a od moře foukalo úplně stejně silně. Vyčerpaní jsme večer dojeli do Alkmaaru a ráno přejeli raději do vnitrozemského Utrechtu.
V informacích jsme se lehce byli zeptat na pár zajímavostí města a hned nám zamluvili vstup do Rietfeld - Schröder House . Je to dům postavený ve 30. letech minulého století, navržený stolařem Rietfeldem pro paní Schröderovou. Z pokladníka vypadlo, že byl před týdnem na dovolené v Prachaticích a Českých Budějovicích, hrozně se mu tam líbilo, ale žádnou slevu ze sympatie k ČR nedal. V rámci prohlídky domu byla i exkurze do bytů, které navrhnul Rietfeld pro vyšší sortu. Prošli jsme si domy a obdivovali důmyslně vyřešený prostor a pohledy z oken. Po prohlídce jsme se vydali shánět kartuš do vařiče a nikde jsme nemohli sehnat "Colemana". Všude nabízeli jen "Campingas - made in France", který nám byl vcelku ukradený, protože má jiný závit. Když už nám v pátém obchodě řekli, že v tomto městě neseženeme "Colemana" jsme vydali horentních 30 € za bomby i s vařičem "made in France". Samozřejmě o 50 metrů dál je prodávali. Tak jsme si koupili naši kartuš a "Campingas - set" jsme šli vrátit. Naštěstí bez problémů. Dojeli jsme do kempu, poslouchali garmošku našich krajánků z Ukrajiny a vařili večeři na nové kartuši.
Z Utrechtu jsme se vydali na sever do Groningenu. Ve vlaku došlo k incidentu mezi černým pasažérem a zaměstnancem nizozemských železnic. Po desetiminutovém rozhovoru a jednom telefonátu jsme speciálně zastavili v Mapel, kde byl černý vysazen a vlak pokračoval dále. Dojeli jsme do Groningenu a začali shánět autobus do kempu. Po dvaceti minutách se nám podařilo objevit nástupiště a poprosili řidiče, ať nám řekne, kdy máme vystoupit. Samozřejmě na to zapomněl a my jsme přestoupili na směr zpět v nějaké díře. Třičvrtěhodina v háji.
Ráno jsme se probudili do studeného, ale slunečného dne a odjeli poznávat město. První na ráně bylo muzeum moderního umění. Vypadalo to, jako slátanina tří nesourodých částečně zborcených krabic. Později jsme se dočetli, že každou část navrhoval jiný architekt, což bylo vidět. Pokračovali jsme pěší zónou na náměstí, kde probíhaly kolotočářské slavnosti . Přes půlku hlavního náměstí byla horská dráha a jen co otevřeli, se tvořily fronty a začali ječet první zákazníci. My jsme vylezli na věž a dívali se na tu krásu shora. Potom jsme si prošli pár uliček, nakoupili potravu a odjeli ke stanu. Po večeři jsme si upřesnili další návštěvu měst a dobili všechny aparáty. Napočítal jsem hodinu v kolik bude potřeba vstávat, abychom stihli vlak, a šli spát.
Balení proběhlo v rekordně krátkém čase, s vyplazeným jazykem jsme doběhli na zastávku, dojeli na nádraží a odjeli neexistujícím spojem do Zwolle, kde přestoupili na rychlík do Deventeru. Budu muset do příště upravit ranní odhad. Deventer je malé městečko, tak jsme se ledabyle potulovali uličkami k náměstí s katedrálou . Celou dobu nebyla vidět ani noha, až do té doby, než jsme došli na náměstí, kde probíhal páteční trh a prodávali báječně smažené ryby. Potom jsme prošli parkem s "minizoo" a viděli několik neurotických pávů. U nádraží byla spousta kol a taky policajti zatýkali nějaké zlodějíčky, které už cpali do aut. Z tohoto klidného místa jsme odjeli do giganticky rozestavěného uzlu Arnhem. Celý komplex má být dostaven v roce 2006, a to už tři roky staví. Přejeli jsme raději do kempu, postavili stan. Vedle nás přijeli propůjčeným karavanem Novozélanďani.
Druhý den ráno jsme si půjčili v kempu kola a odjeli do parku Hoge Veluwe. Uprostřed parku je Kröller-Müller muzeum, v něm je asi 83 maleb od Van Gogha, které paní Kröllerová nakoupila a po své smrti odkázala státu pod podmínkou, že budou vystaveny na jednom místě. Součástí muzea je i obrovská zahrada, ve které je nainstalována obrovská spousta uměleckých děl, jako například kachna v jezírku . V zahradě jsme potkali naše známé z Brna, kteří byli na dovolené v Antverpách a při zpáteční cestě se zastavili ve stejném muzeu jako my. Potom jsme si udělali drobný výlet k Hubertovi, což je lovecký zámeček, u kterého došlo k nečekané průtrži mračen a my čekali asi dvacet minut, než přestane pršet. Zato pak bylo nádherně a my zase spurtovali, abychom stihli vrátit kola a vyzvednout batohy. Novozélanďani nás pozvali na hawaiský rum s kolou a pod stříškou jejich karavanu za uragánu a deště jsme si povídali o všem možném.
Ráno jsme vstávali s dostatečnou rezervou, v klidu se nasnídali, sbalili stan a došli na autobus. Čekali jsme, stále nic a začínali mít obavy, že nestihneme vlak. Osm minut po plánovaném odjezdu se přiřítil v protisměru autobus, udělal brilantní otočku na rondelu, nastoupili jsme a vyrazili vstříc nevšedním zážitkům. Když jsme jeli minule z města do kempu, tak cesta trvala asi 30 minut s 15 zastávkami, nyní jsme jeli 10 minut s jednou mezizastávkou. Takže jsme bez obav odjeli vlakem do Maastrichtu. Tam jsme navštívili informace a dověděli se, že místo kempu udělali golfové hřiště a byty pro vyšší sortu. Tak jsme si prošli město a odjeli do Valkenburku, kde bylo kempů asi pět. My jsme si vybrali ten nejvyšší. V Holandsku jsou dva kopce. Na jednom je jediná zřícenina hradu a proti ní je na druhém kopci kemp. Moc jsem si toho neužil, protože jsem byl tak vyřízený, že jsem se najedl a šel spát. Po deštivé noci ráno kupodivu nepršelo a má bolest hlavy přešla v rýmu. Cestou na vlak jsme udělali několik snímků "nejkomerčnější vesnice Holandska" a odjeli do Rotterdamu.
Počasí za moc nestálo a tak bylo lepší koupit lístek na loď "Marco Polo" a projet si část rotterdamského překladiště a přístavu. Kolem byla spousta velkých kontejnerových lodí a jeřábů. Naplánovali jsme si pěší procházku asi na půl dne, ale pak začalo pršet a radši odjeli do kempu, který řídila brunátná slečna. Všude pobíhaly somrácké kačenky a zajíčci (opravdu to byla zvířátka). Kemp za moc nestál, o to s větší chutí jsme ráno balili. Dopoledne jsme navštívili Dordrecht (asi 20 km jižně od Rotterdamu). Kolem kanálů a starého přístavu jachet jsme došli až ke katedrále a za symbolické 1 € vylezli na věž, kde hrozně foukalo. Za odměnu se nám však naskytl pohled na celé město a střechy malinkých domečků . Odpoledne jsme jeli zpět do Rotterdamu, kde bylo zataženo, a tak jsme šli na výstavu "MOBILITY" . Byla to prezentace výzkumu v devíti světových aglomeracích o pohybu obyvatelstva ve městě, zda je místní síť ještě schopna unést další nárůst automobilů a jaký podíl má hromadná doprava a cyklisti na celkové hybnosti obyvatelstva města. Součástí vstupenky byla i návštěva domu "Sonneveld House". Nestihli jsme ho projít celý, protože čas utíkal rychle a v pět zavírali, ale vše bylo tak jednoduše a příjemně zařízeno jako třeba kuchyň . Z výstav jsme zapadli do bistra, kde se navečeřeli, přečkali déšť a vyrazili k Erasmus Bridge . Opět se nechali unést krásou města a dobíhali vlak do Bruselu.
Konečně jsme se pořádně vyspali. Postel je prostě postel. Dopoledne prošlo prádlo dezinfekcí a po obědě jsme se vydali do čtvrti St. Gilles navštívit Muzeum Horta a obhlédnout secesní domy . Potom jsme se ještě stavili k domu ve stylu Art deco (méně zdobná secese), kousek od bytu našeho kamaráda. V osm hodin přišla kamarádka na večeři, mluvili jsme česky, a jedli jsme horkou kozu, jehně, spoustu salátu a jahody. Nakonec zbyla trocha jahod .
Ve čtvrtek jsme zajeli do Gentu, kde byla spoustu turistů. Je tady hrad, staré obchody , domy a výborná polívkárna. Prošli jsme si katedrálu a vydali se zpět, abychom dorazili včas do Bruselu, protože na šestou byl sraz u Berty, a potom jsme vyrazili do lokálu pravých belgických specialit. Potkali jsme se s učitelkou češtiny, která všechny naše známé učí česky a je naprosto báječná. Byl to skvělý a příjemný večer.
Na druhý den jsme vyjeli do Antverp, nejprve jsme si prošli celou secesní čtvrť Berchen, potom navštívili muzeum krásného umění a prohlíželi si obrovská Rubensova plátna, prošli námořnické muzeum, nakoupili "echtes belgisches pralines", prošli diamantovou uličkou a skončili v obrovské nádražní hale , která procházela rekonstrukcí. Jedeme zpátky do Bruselu a průvodčí se hádá s černoškou, že nemá platný lístek. Nakonec ji vysadil na Nordu.
V sobotu jsme si dali trochu pohov, ale jen do čtyř hodin, protože jsme potom vyrazili na "Brussels Jazz Marathon". Na čtyřech náměstích jsou pódia, na nich hrají různé skupiny různé žánry jazzu. Na hlavním náměstí to za moc nestálo, tak jsme přešli na St. Catherine a to byl nářez. Pak jsme ještě využili okružní linky a dojeli do baru, kde hráli a tančili flamengo. To bylo taky maso. Ve dvě v noci jsme si stopli taxika a jeli dom.
V neděli jsme vyrazili autem do Spa, prošli lázně a přejeli do Coo, kde jsou přečerpávací přehrady, vodopády a spousta tras pro turisty. Po jedné jsme se vydali, vyšplhali na kopec a před námi se rozprostřela louka a obrovský strom . Sešli jsme k vodopádům a přejeli do Stavelotu, kde je klášter opravený na hotel a hezké uličky . V místní restauraci jsme si dali "grand pittu", a ani jsme to nesnědli, protože toho bylo tolik, že se nám dělaly boule za ušima.
V pondělí ráno jsme se tiše vypařili na nádraží a vlakem dojeli do středověkého Brugge. Na jednom náměstíčku jsme uviděli rybáře na štítě. Postupně jsme se snažili vyhnout uličkám přeplněných turisty, což se nám díky průvodci občas podařilo. Musím ale přiznat, že je to úkol přímo nadlidský. U jednoho kanálu byl obrovský dům s klonovanými věžičkami . Město bylo ve středověku obehnáno hradbami a dovnitř se dalo dostat pouze osmi branami. Dnes je brána jedna ze tří, které se dochovaly a místo hradeb je kanál. Chvilku jsme se ještě potulovali po městě a nasávali atmosféru domečků u kanálu , než jsme došli na náměstí s dvoupatrovou kaplí svaté krve. První patro kaple je románské bez ozdob, druhé je barokní přezdobené. Tady je uložena ve stříbrném obalu relikvie Kristovy krve. Naposledy ji otevřeli asi v roce 1780. Prošli jsme zpátky na nádraží a jeli do Bruselu. Musíme si dobalit věci, protože zítra zase vyrážíme do divočiny.
V úterý jsme vyrazili do Middelburgu, což je město uprostřed ostrova na západě Holandska. Prohlédli si město s obrovským klášterem a vylezli na "Velkého Jana". Takhle je pojmenovaná věž u opatství a vyhlídkový ochoz má ve výšce 43 metrů, takže je vidět téměř celý ostrov. Cestou zpátky jsme si nakoupili a čekali až projedou lodě, protože jsme potřebovali přejít na druhou stranu a všechny mosty byly zvednuté. Došli jsme do kempu, stan jsme si sice museli postavit daleko od sprch, ale zase si tady můžeme půjčit kola , což taky není k zahození.
Druhý den jsme vyrazili na "Delta projekt". Je to vlastně velká stavba hrází s turbínami a uměle nasypaných ostrovů, zabraňující vodě z moře zaplavovat krajinu. Součástí je zhruba uprostřed hrází muzeum a zábavní park. Muzeum je vyžilé a zábavní centrum nestojí za nic. Nás to stálo na 25 € plus 3,50 € za nicneřikající knihu o zábavním parku. Pak jsme se radši jeli projet po východním pobřeží ostrova.
Další den jsme opět vyrazili na kolech na sever a po západním pobřeží jsme jeli podél moře . Byli jsme asi hodinu na pláži, já jsem si spálil ramena a Petr jako jediný plaval ve studeném moři. Pak nás to přestalo bavit, tak jsme sedli na kola a dojeli do Vlissingenu, kde byli všichni . Dojeli jsme zpátky do Middelburgu a zítra se začínáme vracet domů.
Pobalili jsme, co jsme mohli a vyrazili do Leidenu. Tam jsme si udělali menší zastávku, prošli město a odpoledne jeli do Bruselu, protože nám v sedm hodin jel noční vlak až do Vídně a odtud už je to do Brna, co by kamenem dohodil. Tak skončila 31. května naše dovolená.
Autor: p3@p3.cz
Zdroj: http://www.p3.cz/index.php?sekce_clanku=302