Město Cancún je jedno z nejznámějších světových turistických středisek. Vzniklo de facto uměle v uplynulých dvou desetiletích na jen několik set úzkém pruhu země dlouhém 24 km, který vytváří obrovskou šťastnou sedmičku v Mexickém zálivu na severozápadě poloostrova Yucatán. Město je tvořeno obrovskými luxusními hotely všech významných hotelových společností. Mexická vláda stanoví pro hotely základní pravidlo, že všechny pláže celého pobřeží musí zůstat veřejně přístupné, což znamená, že všechny hotely mají pro každého bez omezení přístupná průchozí lobby, kterými se lze dostat na pláž, hotelové pláže bez předělů přecházejí od jednoho hotelu k druhému, a tak i podle moře je možno procházet hotelovým zázemím a využívat jejich bazény, sprchy, lehátky, bary a ostatní zařízení.
My jsme dvouhodinový rozchod využili nejdříve k prohlídce velkého patrového nákupního střediska, ze kterého jsme vyšli druhou stranou na pláž a vydali se žárem poledního slunce hotelovými plážemi podél pobřeží. Obdivovali jsme supermoderní hotely a jen jsme se divili, proč zde není pobřeží přizpůsobené ke koupání, koupe se zde jen v bazénech.
Celkově jsme konstatovali, že město je sice pěkné, ale na pustou předvčerejší palmovou pláž budeme vzpomínat více a raději.
U jednoho z hotelů na zídce jsme narazili na perfektního leguána s červenou otevřenou tlamičkou. Chvíli jsme se dohadovali, jestli je živý nebo je to jen reklamní hotelová maketa, až to vyřešil leguán tím, že se pohnul. Vyfotili jsme ho a rozhodli jsme se k postupnému návratu, tentokrát ze strany hlavní cancúnské třídy. To znamenalo projít přízemím některého hotelu. Zdánlivě jednoduchá věc se ukázala složitější, než jsme si mysleli, protože hotel byl tak rozsáhlý, že nám trvalo skoro čtvrt hodiny, než jsme se vymotali.
Na vrcholku cancúnské sedmičky je přístaviště, kde jsme se nalodili jen s menšími zavazadly (ostaní zůstalo v autobuse na pevnině) na tryskovou loď směřující na ostrov Isla Mujeres - Ostrov žen. Loď měla uzavřenou kabinu, kterou bohužel klimatizace nestačila dostatečně ventilovat, takže těch dvacet minut bylo dost dlouhých, zvláště když jsme museli sledovat stupidní estrádu na místní televizní stanici. Na ostrově jsme se podél pobřeží se zavazadly v rukách dostali k 200 m vzdálenému hotelu pod majákem označujícím severní konec ostrova.
Z pokoje byl exotický výhled přes zelenou zahradu s palmami a araukáriemi na maják a modrý Karibik v pozadí. Protože bylo dost času, obešli jsme jediné ostrovní městečko podél pláží, které se s tulúmskou zdaleka nemohou porovnávat. Část kolegů se koupala, my jsme raději prošli nepříliš vzhledné uličky s domorodými obyvateli, než jsme narazili na turistické centrum. Hotelová restaurace byla kvůli rekonstrukci uzavřena, potřebovali jsme proto na zítřek nakoupit snídani, což se nám povedlo v poměrně velkém supermarketu na hlavním náměstí naproti kostelu.
Před společnou večeří nás hotelová recepce pozvala do zahrady na welcome drink, silné červené daiquiri s tequillovým základem. Někteří kolegové se nezúčastnili, my ostatní jsme tak mohli absolvovat několik přídavků, což bylo perfektní zvláště v kombinaci s teplem a se slivovicí, jejíž poslední zbytky jsme dorazili před pár minutami na pokoji.
Večeře pod hvězdami v domorodé restauraci na pláži u přístavu byla opravdu skvělá, srovnatelná s jídlem na Zipolite (podle některých dokonce lepší).
Na celodenní šnorchlovací výlet na moře se nás nakonec přihlásilo jen 9, což bylo nečekaně málo. Pěšky jsme došli do přístavu, nalodili se na dvě lodičky a vydali se na moře. Vyfasovali jsme plovací vesty, ploutve a ostatní vybavení a po pár desítkách minut jsme se dostali ke dvěma ostrůvkům - skaliskům o průměru v desítkách metrů, které byly od sebe vzdálené asi 300 metrů a byly spojeny silným lanem plovoucím na hladině. U vzdálenějšího ostrůvku nás kapitáni vysadili a lodě odpluli k bližšímu ostrovu, kde na nás čekaly.
V moři byl velmi silný proud, takže jsme hned pochopili, proč musíme mít vesty a k čemu slouží lano, bez něj bychom totiž trasu absolvovali hnáni proudem za pár minut. Takto jsme se mohli občas přidržet a pozorovat život pod hladinou. Společně s námi zde bylo několik dalších výprav, protože se asi jedná o jedno z nejhezčích míst na šnorchlování u celého pobřeží Mexického zálivu. Tolik ryb jsme na žádném z předchozích míst zdaleka neviděli, ani co do počtu, ani co do barev a tvarů. Místy jsme plavali mezi stovkami barevných rybiček, takže jsme měli pocit, že je budeme muset rukama rozhrnovat, abychom mohli plavat dále, rybičky jsou ale tak šikovné a pohotové, že ve skutečnosti jsme se jich nedokázali dotknout ani když jsme se o to snažili.
Kromě mnoha jiných druhů nás zde zaujaly 1,5 m dlouhé stříbrné dravé baracudy, nehybně stojících ve skupinkách v prudkém proudu. V této velikosti by klidně mohly zaútočit i na člověka, zde jsou ale asi tak ochočené, že to nedělají, přestože jinde jsou považovány za nebezpečné stejně jako žraloci.
Po půlhodince potápění nás vytáhli zpět na loďky a pokračovali jsme dále.
Přiblížili jsme se k pobřeží, kde jsme nechali druhou lodičku s kapitánem a sesedli jsme se všichni na naši loď. Pro jistotu až po vyplutí nám řekli, že dnes je moře poněkud divočejší, ale že to určitě zvládneme, a tak jsme se vydali na širé moře. Země na obzoru byla již dost vzdálená, když jsme uprostřed více než dvoumetrových vln zastavili. Díky hloubce kolem 20 metrů vlny nevytvářely zpěněné hřebeny, takže plavat se v nich jakž takž dalo. Moře je neuvěřitelně čisté, i ve dvaceti metrech je dostatek světla a tepla, aby zde mohly růst korály a byly z hladiny bez potíží vidět. Kromě vln jediný další problém byl opět silný proud, díky kterému jsme nakonec podstatnou část času ztratili doháněním loďky, což výsledný dojem trochu kazilo (někteří kolegové se do vody ani neodvážili). Druhy ryb zde byly poněkud odlišné, někdo prý dokonce zahlédl i rejnoka. Mně s mým poněkud slabším žaludkem při sledování dna s hlavou pod vodou za chvíli začala obtěžovat mořská nemoc. Po nějaké době jsme se začali vracet na loď a s většími či menšími obtížemi jsme se přehoupli na palubu. Mohli jsme tedy nakonec konstatovat, že jsme se potápěli na širém moři v obrovských vlnách a značné hloubce pod námi, ale šnorchlování u břehu se nám líbilo více.
Vrátili jsme kolem laguny tvořící záliv s přirozenými kotvišti drahých jachet amerických boháčů a kolem delfinária se skotačícími delfíny (za vysoký poplatek je možno si 
s nimi zaplavat) k molu, kde mezitím druhý kapitán zařídil oběd. Kolem mola je v moři kůly ohraničená ohrada, ve které místní kluci chovají asi 2,5 metrů dlouhého hnědého žraloka. Za dobrovolný příspěvek je možno si s ním zaplavat a pohladit ho. To jsem si nemohl nechat ujít a hned jsem skočil do moře a po domluvě s majitelem si žraloka zkusil chytit a nechal se s ním vyfotit. Na přivítanou na mne žralok vychrstl z tlamy dobrých deset litrů vody a pak se nechal vyzvednout nad hladinu. Na dotek je žralok ve
lice příjemný, více než smirkový papír mně jeho pokožka připomínala tužší samet. Chvíli se nechal mučit na slunci nad vodou (v rámci možností daných mou silou a jeho váhou), ale pak začal být nervózní a jeho majitel už mně nedaroval ani vteřinu a žralok musel zpět do vody, takže druhá fotka už zachycuje jen jeho ponoření.
Přesunuli jsme se ke stolům, ochutnali výborná semínka a oříšky a sledovali přípravu červeně kořeněných ryb na roštech na otevřeném ohni. Sice nám tvrdili, že oběd byl připravován pro mnohem více osob a že nedokážeme sníst vše, ale jako správní Češi jsme je přesvědčili o opaku. Jídlo bylo vynikající, není nad čerstvou rybu. Přílohy jsme většinou ani nejedli, aby nám zbylo více místa v žaludku na rybu.
Po obědě jsme se sami dva vydali k blízké farmě s mořskými želvami, ostatním se nechtělo a trávili spokojeně u piva pod slunečníky. Před farmou je několik kruhových 
bazénů s želvami různé velikosti od půl metrových po odhadem 1,2 metry dlouhé. Působí všechny velice příjemným a přátelským dojmem, hlavně když vystrčí hlavu nad vodu a nadechují se. Pochopitelně jsme si je pohladili, i když se to nesmí. V pavilonu za bazény jsou bazénky a akvária s menšími exponáty ryb, mořských koníků a samozřejmě dalších želv. Hlídačka je pozorovala takovým způsobem, že bylo jasné, jak je má ráda. Když viděla, jak se i nám želvičky líbí, po odchodu druhého hlídače nám je dovolila chvíli hladit po krunýřích a hlavičkách, což jim dělalo evidentně dobře.
V moři za pavilonem byla podobná ohrada obehnaná molem jako u žraločí ohrady, ve které si plavaly další želvy v prostředí takřka přirozeném. Chvíli jsme se kochali a pak jsme se vrátili zpět k ostatním do plážové restaurace. Ještě pár desítek minut jsme relaxovali a pak už následoval návrat k hotelu.
Večer jsme ještě navštívili pizzerii a dali si každý jednu pizzu, jako zákusek jsme si objednali výborný flambovaný banán v čokoládě se zmrzlinou a ovocnou oblohou.
Brzy ráno jsme vstali a vydali se se zavazadly k přístavu, kde jsme tentokrát nasedli na pomalý trajekt do Cancúnu. Cesta byla mnohem příjemnější než při plavbě rychlolodí, výhledy nejdříve na Isla Mujeres a později na Cancún byly uchvacující. Kolem nás jsme pozorovali lodě různých tonáží od malých lodiček přes různé luxusní jachty až po velké turistické plovoucí hotely.
Na břehu už čekal autobus a pokračovali jsme po dálnici do posledního hotelu ve známém městě Chichen Itzá. Rychle jsme se ubytovali a odpoledne jsme navštívili asi nejznámější mayské město ze čtvrtého století našeho letopočtu (opuštěné neznámo proč asi kolem roku 1250). Tradičně bylo obrovské vedro, takže jsme na prohlídku dostali o něco méně než se zde dává obvykle, jen tři a půl hodiny, abychom nezkolabovali. Někomu to vyhovovalo, pro nás to bylo málo, dokázali bychom zde strávit mnohem více času.
Hned vchod do areálu je omračující, protože se vejde na otevřené prostranství, kde uprostřed stojí nejznámější mayská stavba - pyramida Kukulcánova chrámu „El Castillo". Devítistupňová pyramida má strany dlouhé 55 metrů a je vysoká 33 metrů (vypadá vyšší), na každé ze čtyř stran je 91 schodů, což spolu s posledním stupněm dává dohromady 365 jako dnů v roce. Schody jsou poměrně strmé (Američani je lezou po zadku), středem hlavního schodiště vede proto pomocné lano. Kolem schodů jsou zídky zakončené hadí hlavou, což prý v den letního a zimního slunovratu způsobuje zvláštní úkaz, kdy se jakoby plazí hadi z vrcholu pyramidy do země. Ale to jsme bohužel neviděli.
My jsme prohlídku spolu s místním průvodcem zahájili na pelotovém hřišti, nejposvátnějším ze všech v Mexiku. Jeho impozantní rozměry 85 x 35 m se zdmi vysokými 7 metrů vyvolávají obdivné pocity ke starým stavitelům. Hřiště má tvar písmene H, uprostřed hlavní plochy jsou velmi vysoko dva malé kruhy, kterými se měl prohazovat kaučukový míč. Stěny jsou pokryty rytinami s ukázkami hry i následného obětování poraženého (či vítězného?) mužstva vytržením srdce zaživa. My jsme měli jako kulisu při prohlídce hřiště sloup hnědého dýmu v pozadí, obávali jsme se nejdříve požáru v džungli, ale bylo to nakonec jen řízené vypalování trávy.
Za hřištěm je známá „Zeď lebek" s reliéfy lidských lebek, za kterou se ale našlo asi 1500 skutečných lebek mayských obětí.
My jsme kolem ní pokračovali na „Posvátnou cestu", několik metrů široký a několik metrů vysoký val s dlážděnou cestou na vrchu, která spojuje centrum areálu a „Posvátnou studní". Cesta vede džunglí, kolem nás bylo zase množství květin, termitišť a hnízd v korunách okolních stromů.
Po asi 400 metrech jsme došli „Svaté studni cenote", jámě přesně kruhového tvaru o průměru 60 metrů plné vody s hladinou v hloubce 25 metrů. Zde byli slavnostně obětováni mayští mladíci a dívky po dobu mayských slavností, jak to sugestivně popisuje Richard Haliburton, který si také skok do studně vyzkoušel a na rozdíl od obětovaných jej přežil. Cenote jsou jediná shromaždiště vody na Yucatánském poloostrově, který je jinak velmi pórovitý a veškerá voda se ihned vsakuje do země. Cenote vznikly propadnutím stropů podzemních jeskyní vymletých vodou a v jejich okolí byla jediná možnost usídlení, protože sloužily jako přirození zásobárny vody.
Koupili jsme zde také několik balíčků přírodního žvýkacího kaučuku (naprosto bez jakékoliv chuti), podle kterého vnikla později žvýkačka.
Zde jsme dostali rozchod a vrátil jsme se na hlavní prostranství. Stihli jsme tu na poslední chvíli prohlídku vnitřku Kukulcánovy pyramidy, v obrovském vedru jsme vystoupali po úzkých schodech (nic pro klaustrofobiky) do místnosti uprostřed pyramidy, kde je toltécká socha „Chac Moola" - muže v životní velikosti, který sedí s pokrčenými koleny a na břichu drží mističku na tlukoucí srdce vyřezaná kamenným nožem zaživa z těla obětovaného. Za sochou je červený jaguáří trůn pokrytý zelenými kousky jadeitu (jako jaguáří skvrny), na kterém sedával vládce a přijímal oběť.
Vystoupali jsme na pyramidu a vychutnali jsme si rozhled po areálu, na Síň tisíce sloupů pod námi, na okolní džungli a z ní vystupující další ruiny mnoha chrámů. Prošli jsme si celé okolí, pralesem jsme došli k záhadné observatoři tvaru spirály, dnes už bohužel turistům nepřístupné. V lese jsme narazili na zvláštního černého ptáka se zářivě modrou hlavou a chocholkou o velikosti většího páva. Pozorovali jsme několik leguánů a bohužel jsme se museli vrátit k autobusu, protože čas už vypršel.
Před hotelem jsme nakoupili poslední suvenýry - dřevěné mayské vyřezávaní sošky. Okoupali jsme se v bazénu a večer nás čekala slavnostní závěrečná večeře s folklórním představením, kde indiánská maminka se synem a dvěma dcerami kolem deseti let, všichni v krojích, předvedli několik místních tanců. Zaujaly především tance s plnými sklenicemi a džbány na hlavě, ze kterých přes rychlé otáčení neukápla ani kapka, přestože si je rukama ani jednou nepřidrželi.
Poslední ráno jsme už jen dojeli na letiště v Méridě, rozloučili se s řidiči, které čekaly 4000 km do Mexico-City, což jsme my urazili letadlem za hodinu a půl. Cestou jsme z letadla viděli v dálce všechny tři nejvyšší mexické hory, obvykle prý se létá blíže.
V hlavním městě jsme absolvovali metrem cestu do centra, kolem kostelů s šikmými věžemi (nachýlení staveb je způsobeno vysycháním podmáčené půdy pod městem a častými zemětřeseními) jsme se dostali na Zócalo. Zde jsme si společně prohlédli Prezidentský palác a individuálně katedrálu. Na letiště jsme dorazili s tříhodinovým předstihem, ale kvůli přísným kontrolám (3/4 cestujících absolvuje prohlídku zavazadel, problém byl třeba i s alkoholem v neoriginálním balení, tedy s nedopitou slivovicí, což samozřejmě nebyl náš případ) jsme odlet tak tak stihli. Průvodce Vítek zůstal u příbuzných v Mexiku, rozloučili jsme se s ním před odbavovacím prostorem.
Bohužel na útratu zbylých peněz nám zbylo velmi málo času. Sice lze bez problémů vyměnit zpět pesa na dolary, ale je lepší vše utratit v bezcelní zóně. Nevyplatí se suvenýry, které jsou mnohem dražší než ve vnitrozemí, přesto jsme si koupili malou obsidiánovou sošku. Jako další dárky jsme koupili mexickou kávu, místní čokolády a bonbóny, ale hlavně litrovku zlaté tequilly s plastovou nádobkou tvaru šejkru za neuvěřitelnou duty free cenu 11 dolarů.
Letěli jsme opět Jumbo Jetem, dávali Harryho Pottera, ale začátek byl vzhledem k mexickému času kolem půl druhé ráno, takže jsem nevydržel a usnul. Cesta se zdála mnohem kratší (také byla, skoro o dvě hodiny), přestup v Amsterodamu je už rutina. Protože do Prahy už je to jen 90-ti minutový skok, zavolali jsme si domů pro odvoz a nakonec jsme stejně byli na letišti ještě dříve než auto z Dlouhé Lhoty. Opět jsme si museli vystát frontu na odbavení, chvíli jsme čekali na kufry, rozloučili jsme se s ostatními účastníky (samozřejmě poslední výměny adres) a za chvíli jsme byli doma.