Po snídani (vejce na různé způsoby) na nás čekal terénní autobus, protože příjezd k pláži u sladkovodní mangrovové laguny, kterou jsme se chystali navštívit, vede polními cestami a naši řidiči zde už kdysi utrhli výfuk a od té doby odmítají tento úsek jezdit. Autobus vypadal celkem pěkně, ale neměl klimatizaci, takže i těch pouhých 10 km bylo velmi náročných. Naštěstí jsme byli na vyšší teplotu zvyklí z pokojů. Cesta vedla nejprve po pobřeží, poslední úsek byl lemovaný hájem kokosových palem, za kterým je u břehu moře opuštěná dlouhá pláž ohraničená útesy se skalními okny.
Vchod do areálu je skrz stylovou boudu s naučnými tabulemi, s prodejem suvenýrů a vstupenek, kde nám byli přiděleni místní průvodci. Už cesta po pláži (asi 800 metrů) k laguně je zajímavá, protože nad pobřežím lítají pelikáni, alky a racci, kteří občas podniknout střemhlavý výpad k hladině, vždy končící chycením ryby. Po pláži se hbitě pohybují bílí krabi, kteří se zdají nepolapitelní, nicméně místní průvodci je dokážou vyhrabat z děr, do kterých se zavrtávají při pocitu nebezpečí. Mohou tak turistům zblízka ukázat jejich perleťová klepítka.
Laguna samotná je od moře oddělena nepříliš širokým pruhem pláže, takže to vypadá, že větší vlna může přetéci až do laguny. Laguna se neustále přírodně plní deštěm, až její hladina dosáhne kritické výše, protrhne hráz do moře a moře ji zalije. Pak se ale hrázka časem obnoví a laguna se opět několik let plní. My jsme měli vyšší stav vody, který vyhovuje více zdejším živočichům, také naše projížďka mohla být delší než obvykle, ale nevýhodou je, že nejsou tak dobře vidět místní krokodýli. My jsme volně v laguně viděli jen dva, a to ještě ne z úplné blízky.
Vyfasovali jsme zelené záchranné vesty a nalodili jsme se asi po osmi lidech na pramice. Průvodci se chopili dlouhých tyčí a odstrkováním ode dna loďky postrčili do tmavé laguny. Voda je téměř černá, přesto nepůsobí špinavým dojmem a ani nijak nezapáchá. Hladina je jak zrcadlo, je úplně klidná a nehybná. Břehy jsou nízké, ale většinou ani není vidět předěl mezi vodou a zemí, protože břehy jsou skryty za hustými porosty mangrove - stromů a keřů se vzdušnými kořeny uchycenými ve vodě ke dnu laguny. V této husté spleti žije velké množství živočichů, kromě krokodýlů to jsou hlavně různí ptáci (kormoráni, volavky, pelikáni bílí i šedí a jiné druhy). Snažili jsme se být potichu, abychom viděli co nejvíce, ale samotní ptáci a cikády dělají takovou zvukovou kulisu, že naše obavy byly asi přehnané.
Hned po několika metrech jsme zahlédli ve vodě mezi kořeny nenápadného krokodýla, bohužel nás také včas zpozoroval a zmizel pod hladinou. Těsně nad našimi hlavami přeletěl velký bílý pelikán, další jsme viděli v korunách okolních stromů. Na uschlých kmenech trčících z vody protahovaly svá křídla volavky, bílé, šedé, hnědé i černé. Nad porosty mangrove se občas objevil palmový hájek, na březích kvetly bílé lilie.
Po více než půl hodince plavby přirazili naši lodivodi ke břehu, my jsme s úlevou odložili mučící vesty, poodlepovali propocená trička od těla a vystoupili na břeh do neskutečné scenérie stinného palmového háje s koncem někde v nedohlednu. Na zemi se občas povalovaly kokosové ořechy, to, co jsme považovali za travičku, byly pěticentimetrové lístečky podivné rostliny, s tvarem miniaturních listů kapradiny. Při doteku prstem se obě strany lístečku sklopily k sobě, takže to zřejmě byla masožravka.
Hájem jsme prošli ke srubu, který slouží jako občerstvovací stanice. Ale na občerstvení ještě nebyl čas, protože za srubem bylo několik oplocených bazénků s krokodýly. Konečně jsme pochopili, proč průvodci vláčejí s sebou ta mrtvá kuřata - následovalo krmení. Krokodýli tušili, co bude následovat, a s mrštností, kterou by u těchto zdánlivě líných tvorů nikdo nečekal, se vrhli směrem k předpokládané kořisti. Hozená kuřata chytili ještě ve vzduchu, a protože krokodýl neumí ukousnout jednotlivé sousto, pěkně si kuřata narovnali hlavou směrem do širokého krku a polkli je vcelku, cesta kuřete krkem a přední částí těla byla jasně patrná.
V posledním mělkém bazénku bylo stádečko krokodýlích novorozenců o délce asi čtyřicet centimetrů, za bazénkem byl oplocený výběh pro další zdejší typická zvířata, nosály. Ti vypadají jako mírné chundelaté koule s dlouhým nosem a ještě delším ocasem, ovšem jejich drápy jsou velmi ostré a vždy připravené přitáhnout jakoukoliv potravu. Přestože jsme byli varováni, jednu tašku rozpáral nosál skrz oko plotu od shora až dolů.
V největším výběhu byli šedé perličky, známé i z našeho venkova, a srnečci, také velmi podobní našim. To už není taková exotika, a tak následoval útok na srub s občerstvením, kde už stáli domorodci s mačetami připravení obsloužit nás přírodními kokosy. Kokosový ořech roste samozřejmě na kokosové palmě, ale vypadá poněkud jinak, než jsme zvyklí z našich obchodů. V těch se totiž prodává už vylouplé jádro, které je původně ještě obaleno tlustou zelenou slupkou, asi jako mockrát zvětšený vlašský ořech. Velikost takového kokosového ořechu na palmě dosahuje zhruba velikosti fotbalového míče.
Domorodec mačetou odsekne špičku ořechu, do vzniklé dírky se vloží brčko a můře se pít kokosové mléko, čerstvé je mnohem lahodnější než z obchodu. My jsme využili barevné hamaky, natáhli jsme se do nich a popíjeli. Bohužel fotka s pěkným pozadím znamenala fotit proti slunci, ale přesto je i z ní patrná atmosféra tropické pohody.
Po vypití všeho mléka jsme opět došli k mačetistům, kteří dovedně rozsekli zelenou slupku i s hnědým obalem jádra a speciálními lopatičkami odloupali kokos od stěn ořechu. Některé ořechy nebyly ještě kompletně zralé, tam se kokos naškrábal jako měkká dřeň s pastovitou konzistencí. Místní lidé si sladký kokos sypou solí, paprikou a kapou citronem. Na první pohled šílenou kombinaci jsme pochopitelně na půlce ořechu také vyzkoušeli a má to něco do sebe!
Po chvilce odpočinku jsme se sami dva vydali do nitra palmového háje. Zašli jsme poměrně daleko a obdivovali jsme klid kraje tak vzdáleného od civilizace. Mezi palmami a i na nich jsme pozorovali velké hnědé útvary termitišť, když nás zaujalo zvláštní pískání. Na vrcholku jedné palmy bylo zrovna jedno takové termitiště s otvorem, kterým se dovnitř dobýval párek zelených papoušků, zřejmě druhu Lori.
Úplně jsme zde na palmovém ostrově ztratili ponětí o čase, když průvodci zaveleli k odchodu, nikomu se příliš nechtělo. Na člunech jsme ještě chvíli pokračovali dál do nitra laguny mezi mangrovými břehy a ostrůvky plnými exotického ptactva. Asi patnáct metrů od lodičky se na chvíli vynořil několikametrový krokodýl, bohužel opět za hranicí fotitelnosti (na kameře ovšem je zdokumentovaný).
Po přiražení ke břehu jsme opět přešli po pláži k zaparkovanému autobusu a vydali se zpět. Asi polovina zájezdu projevila přání vrátit se autobusem na Zipolite, my ostatní jsme zůstali na jedné z několika pláží v okolí. Menší písčitá pláž byla lemována kamennými útesy, na břehu byly sruby s občerstvením a hlavně desítky palem poskytujících blahodárný stín. Pod jednou z nich jsme si roztáhli ručníky a sprintem jsme se vrhli do moře (pomalu to nešlo, protože písek byl rozžhavený na neuvěřitelnou teplotu).
Vlny zde sice nebyly o moc menší než na Zipolite, ale neměly zdaleka tu sílu a nevytvářely zpětné proudění do oceánu. Plavalo se výborně, jen jsme se museli dostat za místo, kde se vlny pěnily a vytvářely zpěněné přepadající hřebeny. Pak už jen stačilo lehnout si na záda a nechat se houpat. Voda měla určitě přes třicet stupňů, nehrozilo tedy ani podchlazení z dlouhého pobytu ve vodě, spíš byl naopak problém s přemírou slunce, večer jsme byli všichni spálení, přestože jsme se chránili tričkem a mimo plavání jsme se snažili nevycházet příliš ze stínu palem.
Na útesu kousek od nás tloukl místní rybář dřevěnou palicí chobotnice, aby byly dostatečně měkké a vhodné k jídlu - pokud se chobotnice nerozmlátí hned po ulovení, nenávratně ztuhne a je téměř nepoživatelná.
Vydali jsme se v tričkách na sousední plážičku sbírat škeble, šli jsme krajem moře, abychom si neuvařili nohy. Písek místy nebyl žlutý, ale přecházel přes odstíny hnědé až do úplně černé barvy, zřejmě byl vulkanického původu. Sousední pláž byla kamenitá (proto se zde nekoupalo), kameny na okraji moře byly plné deseticentimetrových černých krabů, kteří před námi úprkem spěchali schovat se do moře.
Velmi příjemným způsobem jsme zde strávili odpoledne, problém pak nastal s návratem na Zipolite. Přestože silnici pořád křižují spousty taxíků shánějících pasažéry, zrovna nyní žádný nejel. Povedlo se nám stopnout dodávku s vytrhanými sedačkami, které byly nahrazeny třemi volně postavenými proutěnými křesílky, a s úplně rozmláceným předním sklem. Přestože reálná kapacita byla asi 6 lidí, nacpalo se nás dovnitř třináct, rozmístili jsme se různě po zemi a doufali, že řidič dojede na Zipolite rychleji, než se stačíme horkem rozpustit a vypařit. Po zastavení si řidič pochopitelně řekl o větší sumu, než byla původně domluvená. Vyřešili jsme to kompromisem a pospíchali jsme na večeři.
Poslední den pobytu u Pacifiku zůstala většina lidí na pláži a užívala si odpočinku. Ne tak my, spolu s dalšími deseti lidmi a Vítkem jsme se vydali taxíkem do městečka Puerto Angel (asi 10 km), odkud jsme hodlali podniknout výpravu na moře, kde jsme se chystali chytat ryby a pozorovat delfíny. Začali jsme kávou na pláži, kde nás fascinoval majitel kavárny se svým radiomagnetofonem na kliku. Na první pohled klasický moderní přístroj měl po straně kruh s klikou, kterou se párkrát zatočilo a mohlo se poslouchat.
Než jsme dopili, naložili místní rybáři vybavení do dvou loděk s lehkými stříškami a silnými motory na zádi. Rozdělili jsme se na 6 a 7 a nastoupili do loděk. Bez dalších velkých příprav rybáři nahodili motory a kolem skaliska se stojícími plameňáky jsme vypluli na otevřené moře. Pluli jsme pochopitelně pořád na dohled od břehu, rybáři naprosto přesně znali trasu, kterou nám chtěli předvést, předem věděli, kde se chytnou ryby, kde budou vidět delfíni a kde se dobře šnorchluje.
Po chvíli tedy nahodili udici a za pár okamžiků se vlasec napjal. Kolegyně na zadní lavičce popadla nabídnutou udici a usilovně začala navíjet vlasec. Protože naši průvodci vládli jen španělštinou, nedokázali nám dostatečně popsat správnou technologii vytahování zaseknuté ryby, takže to byla docela dřina. Po chvíli přetahování se ale povedlo zvítězit a dostat několikakilového tuňáka do lodě, kde ho rybář usmrtil několika ranami hlavou o palubu.
Další nahození mělo podobně překotný průběh, jen lovkyně se vystřídaly. Dva tuňáci zřejmě byli dostatečným množstvím pro budoucí oběd, protože jsme se přesunuli o kousek dále, kde sice rybáři na naše naléhání opět nahodili udici s návnadou, ale sami asi dobře věděli, jak zbytečný to je pokus - nic už ani neťuklo.
Zato se pár desítek metrů od lodiček objevily černé hřbety několika delfínů, kteří si ale dávali velký pozor, aby se nedostali natolik blízko, abychom si je mohli vyfotografovat. Asi dvacet minut jsme pozorovali delfíny, než definitivně zmizeli. Pak se čluny obrátily a vyrazili jsme značnou rychlostí ke vzdálenému břehu. Zde jsme se bohužel odtrhli, druhá loď plula jinou trasou a viděla pěknou velrybu - viděli jsme pak záběry na videu a docela jsme jim záviděli.
My jsme dorazili k pobřeží a vydali se podél něj na vyhlídkovou jízdu podél krásných romantických plážiček se žlutým pískem a palmami. Na některých by se určitě dalo přistát, jiné byly chráněny útesy.
U jedné nepřístupné pláže jsme na chvíli zakotvili, rybáři rozdali ploutve, šnorchly a potápěčské brýle a mohli jsme se chvíli potápět nad korálovým útesem. Nakonec jsme se odvážili do vody jen tři. Chvíli jsme šnorchlovali, viděli jsme množství různých rybiček a korálů, ale proti tomu, co následovalo později na další pláži a v Karibiku toto potápění vlastně ani nestálo za řeč. Jedinou výjimkou byla chobotnice, kterou jsem zahlédl na zlomek vteřiny, než se ukryla pod kamenem. Tu už jsme pak v Mexiku nezahlédli.
Dostat se zpět na loď byl trochu problém, protože byly docela velké vlny a boky byly vysoké. Protože jsem měl na nohách ploutve, nezbylo než se vzepřít na rukách (na druhý pokus úspěšně), posadit se na bok lodi a potupně se po zádech svalit na dno. V tu chvíli byli méně odvážní kolegové dost rádi, že se nenechali zlákat k tomuto dobrodružství...
Další cestu nám zpestřili občasní pelikáni, skoro jsme se lekli lovce chobotnic, který se nečekaně objevil po našem boku, a pak už jsme společně s druhou lodí zamířili na malou písečnou pláž, která se od ostatních lišila jen malým srubem uprostřed palem. Zde jsme vystoupili na břeh a ve srubu si koupili nějaké pití, než nám naši rybáři připraví oběd.
Druhá loď měla také dva stříbrné tuňáky, jeden z Mexičanů s černými vlasy staženými do ohonu (jak z mexické telenovely) všechny čtyři ryby zručně naporcoval na podkovové červené steaky a za chvíli už nám je ugrilované servírovali na talířích s oblohou. Nestačili jsme se olizovat, čerstvá ryba se vůbec nedá srovnat s polotovarem z mrazáku.
Protože na tomto místě sahá korálový útes až ke břehu, je zátoka ideálním místem na šnorchlování i pro začátečníky. Půjčili jsme si vybavení a oba jsme strávili poměrně 
dlouhou dobu ležením na hladině s hlavou pod vodou. Nádherné barevné korály byly tak blízko pod hladinou, že jsme se jich občas chtě - nechtě dotkli, oděrky nás pak trápily ještě několik dní. Ale to jsme zde vůbec nevnímali ohromeni neuvěřitelnými tvary, množstvím a barvami mořských rybek. Celá hejna žlutých, modrých, skvrnitých a pruhovaných rybiček všech tvarů a velikostí od několika centimetrů po více než půl metru se proháněla prakticky na dosah našich rukou, přestože každý pokus o dotek skončil díky obratnosti rybiček neúspěchem. Na korálech leželi přichyceni ježci s bodlinami přes patnáct centimetrů, část korálů se vláčně vlnila v proudu, rybičky nás okázale ignorovaly - věděly, že s našimi pomalými reakcemi jim nejsme nebezpeční.
Z vody se nám nechtělo, ale dali jsme příležitost ke šnorchlování i jiným. Zatím jsme si na pláži nasbírali úlomky korálů a pěticentimetrové krunýře jakoby od malých pásovců (později jsme zjistili, že pocházejí z jednoho druhu švába žijícího na pobřeží moře).
Pak už následoval jen návrat do přístavu a po zmrzlině odjezd taxíkem na Zipolite. Opět nešla elektrika, rychle jsme se tedy vysprchovali ve zbytku vody a po večeři následoval noční přejezd do státu Chiapas. Jak jsme se původně obávali, že volné dny u moře nás budou nudit, tak skutečnost byla právě opačná. Pobyt u Pacifiku byl prvním z vrcholů zájezdu.
Po návratu z mořského výletu jsme se naposled osprchovali, sbalili jsme kufry a stihli jsme poslední pacifickou večeři. Po ní jsme se uložili do autobusu na jediný noční přejezd. Protože jsme na spaní v autobuse celkem zvyklí, neměli jsme s tím žádný zásadní problém, občas si někdo později postěžoval, že nemohl pořádně spát, ale to byly výjimky.
Ráno jsme se probudili ve městě San Cristobal de las Casas, největším mexickém indiánském městě - většina obyvatel je zde opravdu indiánského původu, to však neznamená, že by se město na první pohled lišilo od ostatních námi navštívených měst. Ubytovaní jsme byli v pěkném hotýlku nedaleko od Zócala, hotel byl postavený (nebo zrekonstruovaný) v rustikálním stylu, do hlavní budovy se šlo skrz atrium s restaurací, chodba byla ze stran otevřená, kamenné schody ladily s dřevěnými trámy na stěnách, pokoje byly také s dřevěným obložením, kamennou podlahou a hrubě tkanými vlněnými přehozy, opravdu esteticky vydařené.
Protože jsme dostali hodinku volna na regeneraci po noční cestě, využil jsem toho ke krátké výpravě do okolí hotelu, hlavně kvůli houskám. Opravdu jsem objevil nedaleko menší pekárnu s několika desítkami druhů pečiva v rozumných cenách.
Ulice zde jsou úzké a pravoúhlé, provoz nebyl nijak hustý, přesto na každé druhé křižovatce stál policajt, který vyhlížel přijíždějící auta. Když se nějaké blížilo ke křižovatce, důležitě zastavil neexistující auta v příčném směru a nechal osamocené auto projet křižovatkou. Hustější než automobilový provoz byl chaos na chodnících, které jsou stejně jako ulice velmi úzké a chodci se kolem sebe s obtížemi prodírají, zvláště když 90% indiánek táhne na zádech obrovský ranec a mnohé k tomu za chůze kojí dítě uvázané v plachtě.
Od hotelu jsme se společně vydali pěšky na upravené Zócalo (k nerozeznání podobné ostatním mexickým náměstím, pochopitelně kromě Mexico-City) a dál ke kostelu Santo Domingo. Jeho členitá fasáda se nám sice líbila, ale díky slunci v zádech by fotka byla asi velmi plochá. Raději jsme se zde vrátili později odpoledne a vyfotili jsme průčelí chrámu se světlem v nadhlavníku.
Turistické tržištěm před kostelem jsme jen proběhli a vydali se směrem k centrálnímu tržišti s ovocem, masem a rybami, zvířaty živými i mrtvými, kořením, surovinami i 
polotovary, květinami a vším možným dalším zbožím. Poprvé jsme se cítili tak trochu na indiánském území. Tržiště zářilo všemi možnými barvami a ohlušovalo desítkami různých zvuků. Nakoupili jsme nějaké ovoce, udělali polotajně pár fotek, protože zdejší indiáni nevidí focení příliš rádi, se zacpaným nosem jsme proběhli halou s masnými produkty a utíkali ven. Ve stánku na ulici tady prodával místní podnikatel vypálená CD s tradiční hudbou, koupili jsme po určitých problémech s domluvou (chyběla nám španělská slovní zásoba na tento sortiment) cédéčko s hudbou pouličních Mariaches na podklad při pozdější editaci videa, za 20 pesos se nám cena zdála solidní.
Autobusem jsme se přesunuli o asi 15 kilometrů za město do indiánské vesnice San Juan Chamula. Očekávali jsme, že uvidíme nuzný život místních indiánů, ale v porovnání s rozvojovými zeměmi je vidět jiná kulturní i hospodářská vyspělost Mexika. Domy jsou sice jednoduché, ale skoro každý má na střeše anténu a na ulici stojí zaparkované auto. Děti mají k dispozici pěknou školu a u ní vybetonované hřiště na basketbal. Místní ženy zrovna praly v potoku prádlo, kolem domů volně polehávala neuvěřitelně chlupatá a štětinatá prasata, celkově jsme ale pocit nějaké přílišné chudoby neměli.
Centrem města je opět zócalo s trhem, který zde byl podobně jako v San Cristóbalu typicky indiánský, zde byl ještě vesnicky rázovitější, i když zase méně malebný. Uprostřed stojí bílý kostelík zdobený malbami a ornamenty hlavně v zelené barvě. Je hlavní místní atrakcí, přestože místní lidé to tak asi neberou, protože pro ně je důležitou součástí jejich náboženského života. Za povolení ke vstupu se platí symbolická částka na radnici, v kostelíku je přísný zákaz focení a natáčení. Hlídání tohoto zákazu mají na starost zvolení strážcové, kteří jsou ve své funkci vždy jen jeden rok. Jejich odměnou jsou totiž produkty, které vesničané nechávají v kostele jako obětiny svým bohům, tedy drůbež, coca-cola, různé další pokrmy a nápoje, ale v neposlední řadě také alkohol, který by je při delší než jednoroční službě totálně zruinoval.
Podlaha kostela je pokryta vrstvou jehličí a trávy, která zabraňuje nechtěnému uklouznutí, poskytuje izolaci od chladné země sedícím indiánkám a spolu s tisíci svíček naplňuje kostel zvláštním arómatem. Sedí se na zemi uprostřed kostela, kolem dokola jsou obrázky a sochy svatých, z nichž každý drží zrcátko - okno do duše a ochranu před démony, všude jsou čerstvé květiny a planoucí svíčky různých průměrů i výšek. Kostel má sice křesťanské atributy, ale byl již dávno odsvěcen, protože zde chodí pouze indiáni se svou zvláštní vírou, která je směsicí křesťanství s původním animalistickým a duchařským náboženstvím. Hlavní slovo zde mají šamani a ještě častěji šamanky, které zde praktikují především léčbu nemocných zaříkáváním a získáváním přízně přírodních duchů.
V době naší návštěvy tak bylo po podlaze rozeseto několik skupinek, evidentně připravených na dlouhodobější pobyt. Mají s sebou koše s obětinami, s jídlem a pitím. Dospělí se soustředí na magické rituály, děti různě pobíhají nebo polehávají po zemi a evidentně se hrozně nudí. Hlavní osobou každé skupinky je zaříkávačka, která monotónně recituje svá zaříkávání a spaluje vonná koření nad svíčkami. Ve skupince před oltářem se evidentně schylovalo ke zvířecí oběti - čarodějnice držela za nohy omámeného bílého kohouta mávala s ním do rytmu své mantry nad plamínky svíček, až se mu pálil zobák, chudák kohout byl už ale tak vysílený a apatický, že se ani nesnažil bránit. To trvalo několik dlouhých minut, pak najednou šamanka stiskla kohouta pod paži, druhou rukou ho uchopila za hlavu, zakroutila, ozvalo se křupnutí a bylo po kohoutovi. Snad to alespoň pomohlo uzdravit holčičku, která unaveně ležela vedle a o jejíž uzdravení se zde asi jednalo.
Po návštěvě kostela jsme se šli individuálně projít po vesnici, pozorovali jsme místní život, rozdali pár hrstí bonbónů, udělali pár dokumentárních záběrů na kameru, prohlédli jsme si sortiment na tržišti (který byl ale naprosto neturistický). Nasedli jsme do autobusu a nechali jsme se převézt pár kilometrů dále do sousední vesnice Zinacantán. Ta je velmi podobná, jen kostel nemá tak šamanskou atmosféru, jeho zvláštností jsou hliněné sošky zvířat, zejména býků, které slouží jako rázovité svícny.
Před kostelem nás obklopila skupinka dětí, které nechovaly žádné předsudky proti focení, naopak to pro ně bylo vítané rozptýlení v odpolední nudě. Bonbóny jejich nadšení z pózování na fotografie ještě umocnily.
V této vesnici chodívají turisté také na návštěvu „typického" obydlí místních obyvatel. Už po prvním kroku do srubovitého obydlí je jasné, že jsme na návštěvě ve skanzenu pro turisty. Děti nás zpozorovaly už na dálku a za nadšeného pokřiku: „Gringos, gringos!" rychle navlékaly zástěrky a vrhaly se do nacvičené práce - hnětení a pečení tortill na plechovém plátu nad otevřeným ohněm, vyšívaní, tkaní ponč na primitivních stavech, zametání podlahy a podobně. Pohledy dětí se suverénně vyhýbají objektivům fotoaparátů a videokamer, aby záběry byly autentické. Každý má svou roli podle věku a schopností, představení režíruje jedna z dospělých žen, která dává nenápadné pokyny. Z role vypadne jen tehdy, když se mezi místní děti připletou děti ze sousedství, které od turistů také dostaly pár drobných a bonbónů, což ubere na výdělku místním a je tedy třeba tomu zabránit a cizí děti vytěsnit.
Placky byly za chvíli hotové, mohli jsme je ochutnat, ale většina z nás postřehla, jak si děti plivají na ruce a na nádobí k válení a pečení placek, aby se těsto tak nelepilo, mezi surovinami pobíhala domácí drůbež, čekání děti využily k zametení hliněné podlahy a zvíření oblak prachu padajících na pečené tortilly, což poněkud snížilo ochotu k ochutnání. Nakonec jsem okusil jen já sám, ale přežil jsem to bez následků.
Hodně turistů si pak ve vedlejší místnosti sloužící jako obchod zakoupí suvenýry, poměrně vkusné ponča, přehozy, polštářky a deky. Tento nákup je hlavním zdrojem financování předešlého představení a určitě se tak všem vyplatí nechat turisty prolézat svůj domov a předvádět se při jakoby domácích pracích.
Vrátili jsme se autobusem do San Cristóbalu, vyfotili kostel Santo Domingo a prolezli konečně turistický trh. Podle průvodců a článků na internetu jsou zde nejlevnější nákupy z celého Mexika, my jsme ale žádné převratné rozdíly nepozorovali. Sortiment ve stáncích je totiž tak proměnlivý podle regionu, že kdo nekoupí např. keramickou sošku v Teotihuacánu, ten už ji pak jinde nesežene. My jsme zde mimo dalších drobností koupili pletené barevné náramky na zápěstí (doma pak udělaly hodně radosti jako drobné dárky z Mexika) a hliněné malinké figurky různých pralesních zvířat, které neuměle modelují místní děti z hnědého jílu, vysuší je na slunci a pomalují hnědočervenými ornamenty.
Největším našim nákupem v Mexiku byla houpací síť - hamaka, kterou jsme zde po kratším smlouvání koupili za 50 pesos, přestože prodavač nám nejdříve nabízel prý výhodnou cenu 450 pesos. Protože se přesto tvářil spokojeně, asi jsme stejně přeplatili. Na druhou stranu na Zipolite se prakticky stejná hamaka nesehnala levněji než za 300 pesos.
Večer jsme zašli na společnou večeři (pouze anglicky mluvícím kolegům napočítali při placení kolem 30% navíc, po reklamaci a přepočítání samozřejmě navýšenou částku vrátili, ale bez náznaku omluvy). Jídlo bylo nezajímavé a poměrně drahé, ryby na Zipolite nás rozmazlily.
Šli jsme relativně brzy spát a ráno jsme také časně vstávali, abychom vyrazili včas na cestu, která vedla většinou deštným pralesem. Kvůli topám (zpomalovacím prahům) cesta trvala vzhledem k uražené vzdálenosti poměrně dlouho, ale bylo na co se dívat - stromy porostlé liánami, barevnými květy a broméliemi, občas malebná osada (jen ty plechové střechy a reklama na coca-colu nebyly úplně stylové), banánovníkové háje, kokosové palmy, políčka s fazolemi pnoucími se po kukuřičných stvolech, prostě exotika.
Ještě dopoledne jsme dorazili k dalšímu z vrcholů zájezdu. Zpočátku to tak ani nevypadalo, zastavili jsme na menší loučce mezi několika dalšími autobusy a vydali jsme se k Modré řece - Agua Azul. Ta zapůsobí na každého už na první pohled, je totiž krásně modrá, azurová. Řeka ve svých horních partiích protéká vápencovými horami a kalcium se ve vodě rozpouští a dává jí tak neobvyklou barvu. Kromě toho se voda stává natolik zásaditou, že kromě jednoho druhu průsvitných pěticentimetrových rybiček zde nic nežije, tedy ani dravé ryby, ani červi a pijavice, ani komáří larvy (tedy ani komáři) a řeka je tak ideálním místem ke koupání. Vápenec vytváří mnoho různých kaskád, splavů, vodopádů, peřejí a jezírek s různou rychlostí tekoucí vody a různou hloubkou.
Voda je trochu chladnější než v moři na Zipolite, má asi 25 stupňů. To se některým zdálo zpočátku málo, ale osmělili se nakonec všichni. Hodinku jsme se koupali, plavali, skákali z hráziček, seděli v průrvách, kde nás prudká voda masírovala do zad nebo naopak jen leželi na zádech ve stojaté vodě jezírek spojených s řekou tenkými pramínky (voda samozřejmě nenadnáší tolik jako mořská). Po dlouhém suchu prý zde není tak pěkně, protože je řeka polovyschlá, při deštích zase není modrá, my jsme ale vystihli optimální podmínky.
Poobědvali jsme ovoce od dětí chodících po břehu s trsy banánů a pohárky s různými exotickými plody, osušili jsme se a převlékli do turistického, ovšem v rámci možností daných více než třicetistupňovým vedrem.
Čekala nás cesta džunglí podle řeky s indiánem vybaveným mačetou. Věděli jsme, že nás čeká asi devadesátiminutový pochod, ale nečekali jsme indiánem nasazené tempo. Plánovaná procházka se tak proměnila na slušný běžecký výkon, kdy jsme v terénních podmínkách rychlým pochodem urazili nejméně 5 kilometrů. Část výpravy postupně odpadávala a vracela se domů, ale většina z nás vydržela až dokonce, samozřejmě za cenu toho, že jsme prakticky rezignovali na focení a natáčení.
Cesta vedla několika druhy pralesa. Nejdříve jsme šli hustým pralesem cestičkou vyšlapanou a vysekanou neproniknutelnými houštinami, kde jsme si ani pořádně nemohli sdělovat své dojmy, protože zde byl takový hluk od ptáků, cikád a dalšího hmyzu, že nebylo rozumět vlastnímu slovu. Podél cesty tekla řeky kaskádou vodopádů různé velikosti. Stromy zde byly vysoké, s dlouhými vystouplými plochými kořeny, na větvích cizopasily bromélie.
Po chvíli začala řeka meandrovat a porost břehů se změnil na mangrovový. Po pralese se začaly množit slepá ramena, potůčky přítoků a jezírka. Potoky jsme přeskakovali po kamenech nebo přecházeli po primitivních můstcích z několika kamenů svázaných k sobě liánami, občas dost nestabilních. Naštěstí bylo sucho a i země zde byla vyschlá, což prý obvykle nebývá.
Cestička se začala zvedat do mírného kopečku, kdy ubylo vysokých stromů a přibylo hustých keřů a vyšších rostlin banánovníkovitého typu. V křovinách prosvítaly krásné červené květy v různém stupni vývoje, řeka hučela v dálce pod kopcem, sluníčko do nás pražilo naplno, protože nás nechránil strop korun vysokých stromů.
Po chvíli jsme se ocitli v háji středně velkých stromů se zvláštními tobolkami, kolem 15 cm dlouhými, deset centimetrů v průměru. Naprostá většina byla hnědá, dutá a uschlá, s dírami vyklovanými od ptáků. Jiné byly sice uschlé a neporušené, při zatřesení bylo slyšet rachot množství menších semen uvnitř. Další byly čerstvé a zelené, nicméně ty byly v menšině a naše necvičené oči je hledaly s obtížemi. Naštěstí náš indián věděl, kam se podívat a jak plod sklátit. Byli jsme totiž ve zplanělém kakaovém háji a mohli jsme zde spatřit kakaové plody v různých stádiích zrání.
Čerstvý plod nám indián mačetou nasekl - pod zelenou slupkou se skrývá bílá dřeň, která kryje a chrání soustu hnědých kakaových bobů rostoucích po třech nad sebou jakoby v tříramenných hvězdách. Našli jsme si jeden neporušený plod a chtěli jsme si jej vzít na památku, ale skořápka je tak křehká, že nám v batohu hned praskla, takže jsme nakonec přivezli jen pár vysušených bobů. Kousek dále jsme pak viděli ještě rostoucí kávovník plný červených plodů, ale kakao vypadá zajímavěji.
Zde bylo také jediné místo, kde by se teoreticky dalo zabloudit, protože sad nebyl zdaleka tak neproniknutelný jako ostatní úseky cesty a cesta zde nebyla tak jasně patrná.
Cesta se vrátila zpět k řece, která zde tekla prudkými peřejemi sérií vodopádů, které tvořily několik kataraktů. Byli jsme na cestě hodinu a půl, když jsme dorazili 
k poslednímu kataraktu a k širokému mrtvému ramenu řeky pod ním, kde naše cesta končila na vysokém ostrohu sevřeném proudem řeky a mrtvým ramenem.
Zde jsme fotili nádherné výhledy na skupinu vodopádů a na okolní divokou přírodu. Indián se s námi rozloučil a dostali jsme dvouapůlhodinové volno na individuální cestu zpět. Většina lidí spěchala k přírodnímu koupališti u autobusu, aby se stihli pořádně vykoupat, my jsme zvolili pomalý postup džunglí a užívali jsme si romantiky divoké přírody. Byli jsme ujištěni, že zde nejsou šelmy, nebezpeční plazi ani hmyz, zabloudit prakticky nebylo kam (neprostupnými houštinami bychom nepronikli ani při nejlepší vůli), takže jsme neměli důvod k obavám. Nechali jsme všechny odejít a zůstali jsme sami dva v divočině.
Najednou získala džungle úplně jinou atmosféru. Vytratil se pocit masové turistiky a zůstalo těsné sepjetí s neporušenou přírodou, daleko od civilizace. Najednou jsme viděli mravence pachtící se po cestě se svými náklady, mnohonásobně většími než oni sami. Občas jsme zahlédli nějakého ptáka, ve větvích stromů i na zemi jsme objevovali stále další termitiště. Měli jsme čas vyfotit červené květy v houštinách i na stromech, zvláštní liány a pěkné bromélie. Vyfotit jsme nestihli motýla s rozpětím křídel kolem 25 cm, který měl křídla z lícu blankytně modrá, ale když se posadil, složil je k sobě a stal se prakticky neviditelným.
Průhledy na řeku vypadaly jak z plakátů a při pohledu na druhou stranu do džungle jsme pochopili, proč si zdejší oblast vybrali hollywoodští filmaři k natáčení Predátora. V jedné zátočině řeky jsme prošli houštím k řece a zjistili jsme, že ke koupání v džungli člověk nepotřebuje plavky. Chvíli jsme si užívali koupání v divočině, daleko od lidí a civilizace.
Čas najednou začal ubíhat rychleji a rychleji a my jsme museli přidat do kroku, abychom stihli odjezd autobusu. Vůbec se nám z tohoto kouzelného místa nechtělo odjíždět, ale nedalo se nic dělat. Nastoupili jsme do rozpáleného autobusu a odjeli do 50 km vzdáleného města Palenque. Cestou jsme viděli purpurový západ slunce nad džunglí, do hotelu jsme dorazili za tmy, ale vykoupat se v bazénu s barem (bohužel zavřeným) jsme ještě stihli, přestože bylo po desáté večer.
Brzy ráno jsme vyrazili do areálu starého města Palenque, ztraceného uprostřed deštného pralesa. Nešli jsme tentokrát hlavním vchodem, ale vešli jsme spodní stranou skrz divoký deštný prales. Místní průvodce nám ukazoval jednotlivé stromy a říkal jejich cizokrajná jména a podrobnosti o jejich životě i použití, ukázal nám malou odrůdu termitů, zahlédli a natočili jsme si zeleného kolibříka a kousek dále i párek tukanů vysoko v koruně jednoho z pralesních velikánů. Procházeli jsme kolem zarostlých ruin dávných staveb, které čekají na restaurování. A protože kolem nás byla vlhkost skoro stoprocentní a teplota určitě přes čtyřicet, byli jsme propoceni do poslední nitky.
Zaslechli jsme v dálce řev a průvodce v něm poznal divoké opice - vřešťany. Vydali jsme se pralesem po zvuku a také jsme je objevili - bohužel tak vysoko v koruně stromu, že na fotku nebyla šance - alespoň kamera je dokázala zoomovat do rozumného záběru. Vřešťani lezli líně po větvích, takže jsme chvíli pochybovali, zda nevidíme spíše lenochody, ale asi to byly opravdu opice.
Po chvíli pozorování opic jsme se džunglí vrátili na udržovanou stezku a kolem dalších ruin jsme přes několik můstků a po vyšlapání desítek hrubých kamenných schodů došli na mýtinu tvořící hlavní areál chrámového města Palenque. Teplota sice neklesla, ale otevřené prostranství alespoň trochu snížilo vzdušnou vlhkost a tím se nám trochu ulevilo.
Mayské město Palenque, „místo každodenní smrti Slunce" bylo vybudováno v 7. století našeho letopočtu pro krále Pacala, který zde vládl od dětského věku až do své smrti v 68 letech a je zde i pohřben. Větší část areálu je nadále ukryta v deštném pralese, zrestaurována je odhadem asi třetina původní rozlohy a při procházkách okolní džunglí je naprosto zřetelně vidět desítky kopců pravidelného pyramidového tvaru, které čekají na odstranění náletů rostlinstva a usazené zeminy, aby se z nich opět staly chrámy a svatyně.
My jsme do areálu vstoupili na opačné straně, než je hlavní vchod. Na všechny okamžitě zapůsobila rozloha hlavního prostranství, nyní pokryta nízkým trávníkem, z něhož sem tam vyrůstá strom. Hned na první strom náš indiánský průvodce lehce zaťukal a ozval se dutý zvuk jako při poklepání na dřevěnou bednu - strom sice nebyl dutý, ale díky zdejšímu klimatu zde vše roste velmi rychle a tento strom o velikosti slušné stoleté lípy měl prý jen asi 12 let. Díky rychlému růstu je dřevo velmi měkké a proto také zní tak dutě.
Vyfotili jsme se na první z mnoha zdejších pyramid a koupili jsme si téměř všichni celkem vkusné přívěšky s barevným basreliéfním mayským motivem na kousku pískovce - každý podle měsíce svého narození, který malý indiánský kluk ihned přiřadil k příslušnému mayskému měsíci (jak ale přiřadil našich 12 měsíců k mayským 18, to zůstalo jeho tajemstvím).
Před námi se objevily dvě dominanty města - velmi pěkně zachovalý Chrám nápisů a Palác. Chrám nápisů tvoří pyramida s chrámem na vrcholku. Stěny chrámu pokrývají i z dálky pěkné basreliéfy typických mayských postav v různých pózách. Na chrám se nesmí lézt (jako na jediný zde), proto jsme basreliéfy obdivovali jen ze zdola. Nahlédli jsme alespoň do vyhřátých chodeb pod chrámem a došli jsme prostředím podobným sauně až k hrobce jedné z bývalých královen, tvořené červeným sarkofágem.
Pod Chrámem nápisů byla nalezena i náhrobní deska krále Pacala, jeden z nejzásadnějších argumentů Erich von Danikena o návštěvě z vesmíru. Na monolitu o 
rozměrech 3,80 x 2,20 x 0,23 m o odhadované váze 9 tun je znázorněn mrtvý král Pacal ležící na pohřebním stole, ze srdce mu vyrůstá Strom života a kolem jsou symetrické ozdobné ornamenty s rostlinnými motivy. Rytina určitě nemůže znamenat nic jiného.
Nicméně po otočení kamene o 90° a při správném výběru úhlu zde Daniken vidí gondolu s lidskou postavou obsluhující různé přístroje, která šlape levou nohou na pedál a před ústy má kyslíkovou trubici. A na správně pořízené fotografii tomu opravdu tak je. Škoda, že nemáme na snímku celou desku, aby vynikla míra manipulace s důvěřivými čtenáři. Danikenův snímek je totiž tak dokonale nasnímaný, že je snadné mu uvěřit.
Pod Chrámem nápisů jsme dostali rozchod a vrhli jsme se na další památky. Nejdříve jsme vylezli na sousední dominantu celého areálu - velký Palác, El Palacio, stojící na vedlejší pyramidě. Největší zdejší stavba umožňuje detailnější prohlídku basreliéfů znázorňujících mayské indiány při různých činnostech. Basreliéfy již nejsou tak zachované jako na Chrámu nápisů (ale proto je možné je zkoumat i zblízka a dokonce si na ně i sáhnout). Daniken zde sice také vidí bruslaře na kolečkových bruslích, ale k tomu je třeba hodně velké fantazie.
Na nádvoří Paláce jsou reliéfy částečně zrenovované. Nad nádvořím se tyčí třípatrová věž, která sloužila Mayům jako škola. Prý se zde školili indiáni od jihoamerických 
Inků až po šamany ze Severní Ameriky. Čím výše třída byla, tím větší znalosti její studenti měli.
Pod Palácem jsou zachovány i vnitřní chodby a místnosti, takže jsme si prohlédli, jak staří Mayové bydleli. Tmavé rozžhavené chodby a kobky nás příliš nenadchly, možná dříve byly jinak vyzdobené a tím i útulnější.
Pod Palácem jsou desítky prodejců maleb vypalovaných 
do kůže a ručně domalovávaných. Jsou většinou velmi pěkné, ceny jsou celkem rozumné, smlouvat se příliš nevyplatí, protože prodejci jsou ochotni slevit jen jednou o nepatrnou částku a tuto konečnou cenu mají za stejný typ obrázku všichni stejnou. Dokonce ani množstevní rabaty zde nefungují.
Po nezbytném nákupu jsme opustili hlavní část areálu a pokračovali jsme do okolní džungle na prohlídku pyramid a chrámů zrenovovaných jen částečně nebo na renovaci teprve čekajících. Znovu jsme se okamžitě zalili potem, ale na to jsme nemysleli, protože zarostlé ruiny mají svou typickou krásu, která se po restaurování ztratí. Na okolních kopečcích skrývajících další chrámy a pyramidy probíhají objevitelské a renovační práce, jako jediný nástroj slouží dělníkům a archeologům mačeta. Jeden ze zdejších chrámů je již téměř před dokončením záchranných prací, vykopávky jsou skryty pod střechou ze suchých listů. Na velkém monolitu je obnovený basreliéf mayského válečníka, který je vymalován barvami do podoby, jakou měl pravděpodobně v době svého vzniku. Jestli takhle barevné byly všechny zdejší stavby a reliéfy, muselo být město opravdu nádherné a chrámy působily na obyčejné lidi asi velmi silným dojmem.
Po chvíli toulání jsme se vrátili na otevřené prostranství a vylezli jsme na pyramidu Slunce. Odsud je nejhezčí pohled na areál s dominantním Palácem a Chrámem 
nápisů, ale pěkné a zajímavé jsou i další stavby, např. menší pyramidy na vrcholcích s chrámy, které mají na střeše zvláštní nástavbu neznámého účelu. Vysvětlení nabízí opět Daniken, který tvrdí, že se jedná o laické napodobeniny antén naváděcích letištních radiolokátorů pro mimozemské „bohy" přilétající z vesmíru.
Po chvíli odpočinku na nejvyšším bodě Palenque jsme si chtěli odpočinout od všudypřítomných turistů (jejichž množství ale není nijak zvlášť obtěžující) a vydali jsme se rovnou za nosem do pralesa. Chvíli jsme jen tak bloudili a snažili se odhadnout, co je výtvor přírody a co jen džunglí zarostlý výtvor lidských rukou. Po chvíli, když už jsme se vraceli zpět, jsme narazili na trojici mladých turistů napjatě hledící do nezajímavého keře. Přidali jsme se k nim, ale na rozdíl od nich jsme nic neviděli.
Asi jsme se tvářili hodně nechápavě, než se nás jednomu z nich zželelo a ukázal nám velmi nenápadného třiceticentimetrového baziliška asi metr a půl od nás. I přes ukázání přesného místa nám trvalo pár minut, než jsme ho spatřili. Pokusy o focení byly nejdříve neúspěšné, ale bazilišek natolik spoléhal na své mimikry, že jsme mohli pomalu odstranit větvičky kolem něj a udělat si tak prostor pro získání alespoň nějakých obrázků.
Pokračovali jsme dále hlouběji do deštného pralesa k místu, kde jsme ráno pozorovali vřešťany. Doufali jsme, že podle svých zvyků zůstanou na stejném místě celý den, bohužel dnes udělali výjimku a někam zmizeli. Dostali jsme se daleko od centra starého města dnes zarostlého džunglí, už dávno nebylo ani slyšet ruch ostatních turistů a my jsme zažívali pocity cestovatelů prodírajících se neprostupnými houštinami, o kterých jsme si měli plné právo myslet, že tu po několik staletí lidská noha nevkročila. Všudypřítomná vlhkost nás koupala ve vlastním potu. Zvuky pralesa zněly mnohem intenzivněji než na všech esoterických CéDéčkách, ve zdánlivě pustém pralese bylo možno při pozorném zkoumání spatřit desítky druhů hmyzu, plžů a hlavně ptáků.
My jsme chtěli uvidět z větší blízkosti hlavně tukany, ale štěstí jsme si vybrali už ráno a teď jsme narazili jen na pár papoušků, bohužel většinou velmi vzdálených. Jednoho z nich, s převládající červenou barvou, jsem se snažil natočit, ale kamera se chovala nějak podivně.
Protože se přiblížil čas odjezdu, museli jsme se rychlou chůzí vrátit k hlavnímu vchodu. Docela nás to mrzelo, památky jsme si všechny stihli prohlédnout relativně v klidu, ale na individuální výlet hlouběji do džungle, mimo oblast udržovanou pro turisty, bylo času velmi málo. Na druhou stranu kromě nás dvou nikdo jiný podobné aktivity neměl v plánu, takže jsme se museli přizpůsobit.
Po cestě jsme ještě chtěli natočit drobného ptáčka, celého žlutého, ale kamera definitivně odmítla poslušnost. Po návratu z dovolené jsem ji chtěl nechat opravit, ale podle zprávy servisního střediska je naprosto neopravitelná (resp. „oprava by byla nerentabilní"), protože celý vnitřek kamery je úplně zkorodovaný a rozleptaný. Jediným pozitivem je, že formát Hi8 je možno přehrávat i na kamerách Digital8, takže po koupení nové digitální kamery jsme si mohli natočené záběry nejen přehrát, ale dokonce jsem je i na PC digitalizoval, sestříhal, zeditoval, doplnil přechody, hudbu a komentář a teprve výsledek uložil na kazetu VHS.
Takže záběry z džungle v Palenque byly tím posledním, co jsme v Mexiku natočili - alespoň byl větší klid na klasické focení. Přesto nás to později u Karibiku trochu mrzelo.
Po návratu do hotelu jsme se naobědvali, převlékli jsme se, sbalili kufry a vydali se na cestu na poloostrov Yucatán ke Karibskému moři a jeho Mexickému zálivu.
Cesta vedla několik hodin nepříliš zajímavou krajinou, podél cesty byly po většinu cesty několik metrů vysoké neprostupné houštiny, které omezovaly výhled na obě strany. Občas jsme projeli vesnicí nebo městečkem, několikrát se podél cesty mihly ruiny starých chrámů a pyramid, několikrát jsme zastavili na občerstvení a protažení těla. Poloostrov Yucatán je velmi plochý, nejvyšší vyvýšeniny jen výjimečně přesahují 200 m nadmořské výšky.
K večeru jsme konečně dorazili na pobřeží Mexického zálivu a ubytovali jsme se v pěkném rodinném hotelu Villa Tulúm. Vyvlekli jsme kufry do svého druhého patra (výtahy se kromě hlavního města příliš nevedou) a protože byl večer, už jsme ani nešli do bazénu ani na večeři.
Ráno jsme v otevřené a vzdušné restauraci našeho hotelu posnídali z tradičního sortimentu mexických švédských stolů (převážně vajíčka) a vyrazili jsme autobusem na 4 km vzdálenou pláž k jedinému kompletně odpočinkovému dni celého zájezdu. Autobus zastavil u trnovníkové hradby oddělující prašnou příjezdovou cestu od pláže a 
my jsme vystoupili na zářivě bílý písek. Kolem několika cabaní, dřevěných chatek se stropem z listů palmy královské, jsme se dostali k moři a nevěřili jsme vlastním očím - před námi se rozprostírala bílá pláž, na levé straně v dálce ohraničená útesy se zříceninami mayského chrámu v Tulúmu, na druhé straně táhnoucí se do nedohledna. Moře mělo barvu tyrkysovou, jen odstíny se měnily podle hloubky korálových útesů pod hladinou. Stín na pláži poskytovaly kokosové palmy různé velikosti, o zvukovou kulisu se staraly desítky bílých alek, racků a hnědých pelikánů, důstojně kroužících nad pobřežím, aby se najednou volným pádem spustili k hladině a ulovili za letu malou rybku.
Vyhledali jsme si palmu obrostlou kokosovými ořechy a opatrně mimo místo 
předpokládaného pádu ořechu jsme roztáhli své ručníky.
Pláž byla téměř liduprázdná, její vzdálenost od klasických turistických středisek byla vykoupena trochou místy volně ležících odpadků typu plechovek od coca-coly, které zde nemá kdo uklízet, nicméně po několika minutách je člověk přestane vnímat.
Vzduch musel mít kolem 35°, moře jen o málo méně, určitě přes 30°. Bílý písek zde naštěstí nepálí do nohou tak jako žlutý nebo černý písek pacifický.
Vlny nebyly téměř žádné, spád dna moře pozvolný, ale ne přehnaně mírný. Ke koupání ideální podmínky. Na několika kůlech u břehu postávali racci a pelikáni, někteří se procházeli i po břehu.
Po hodince koupání a lenošení v palmovém stínu jsme se vydali projít po pláži. Na jedné straně jsme došli k mírně živější části pláže, kde vedle několika cabaní stála restaurace s tradičními plastovými židlemi. Exotická vegetace poskytovala ideální pozadí k fotografování.
Po návratu a dalším koupání jsme zkusili i druhou stranu pláže. Zde jsme došli až k útesu s majákem, ke kterému vedly od moře kamenné schody. Ty už nebyly tak příjemné jako chladný písek, naopak byly rozpálené na teplotu pro naše bosá chodidla velmi nepříjemnou, ale výhled svrchu strasti výstupu vynahradil.
Několikrát za den přirazili ke břehu rybářské loďky se svým úlovkem. Jména desítek druhů ryb jsme samozřejmě netušili, ryby byly různých tvarů, barev a velikostí. Pro 
větší ryby přijížděly až na pláž náklaďáčky, rybáři přímo na pláži dohodli cenu a ryby hned prodali. Největší rozruch způsobila loďka s uloveným dvouapůlmetrovým hnědým žralokem. Rybář ho hned na místě zbavil ploutví (a hned je prodal na polévku majiteli některé z restaurací v okolí), naporcoval ho a po částech rozprodal - za půl hodiny byl žralok pryč. Nás zaujaly hlavně zuby podobné pilovým zoubkům ve třech řadách za sebou.
Od kolegů jsme si půjčili brýle a šnorchly a zkusili jsme si zašnorchlovat. Korálové útesy začínaly pár desítek metrů od břehu, viditelnost byla dokonalá. Korály rostly v 
rozmanitých tvarech, barvách a velikostech, mezi nimi se proháněla hejna barevných ryb. Ani se nám nechtělo zpátky na břeh, ale hrozilo nám spálení zad, která jsme měli neustále vystavena slunečnímu záření.
Někteří kolegové se mezitím věnovali klácení kokosových ořechů z okolních palem. Domorodci sice pokřikovali něco o dolaru za každý ořech, ale žádný větší zájem o vymáhání nejevili, takže nic nedostali. Zkoušeli jsme různé metody, jak se do ořechu dostat, před použitím kapesních nožů nakonec vyhrála varianta s rozbitím ořechu o kámen. Tak se povedlo rychle zbavit ořech zelené tlusté 
slupky a rozbít jeho skořápku tak pěkně, že vzniklá mistička je použitelná jako suvenýr. Ořechy byly pěkně zralé, mléko osvěžující a kokos sladký.
Slunce se blížilo k západu, už i ptáci unaveně posedávali na hladině a nechali se fotit spolu s plavci. Vrátili jsme se do hotelu a po krátkém odpočinku jsme vyrazili do městečka na večeři.
Dostali jsme chuť na grilované kuře - hned po vystoupení z autobusu jsme narazili na hospůdku s grilem a sympatickým majitelem. Kuřata už měl připravená. Měl je rozřezaná jen na jedné straně, roztáhl je jako žábu a položil na gril. Než stačil nachystat bohatou oblohu, byla kuřata hotová, celé grilování netrvalo déle než čtvrt hodiny a přitom se kvalitě nedalo nic vytknout.
Ráno jsme popojeli autobusem k mayským ruinám starého Tulúmu, „města ranních červánků" založeného kolem roku 1000 našeho letopočtu. Přestože bylo teprve 8 hodin, byl už pěkný pařák. Od parkoviště bylo třeba jít pár set metrů ke vstupu do areálu po asfaltce, což jsme sice zvládli, ale značně propocení. U pokladen jsme potkali českou rodinku, jediné naše setkání s Čechy v Mexiku. Už při čekání na lístky jsme sledovali leguána vyhřívajícího se na zdi - průvodce Vítek v autobuse sliboval, že dnes leguány uvidí opravdu každý a měl pravdu, zde jsou jich opravdu desítky.
Dalšího jsme uviděli hned vzápětí a pak už byli prakticky na každé stavbě a na každé zídce v areálu. Hanka uviděla jednoho dlouhého hodně přes metr, ale než jsem stačil stisknout spoušť, zalezl mezi kameny až mu trčela jen špička ocasu - snažil jsem se ho vytáhnout, ale bránil se a já měl zase strach zatáhnout naplno, přece jenom to je takový menší drak a jeho zuby vypadají dost nebezpečně.
Areál je situován na útes nad mořem, zřejmě jako jediná mayská pevnost. To mu dodává úžasný vzhled, kontrast exotické zelené krajiny plné palem a kaktusů, bílé 
kamenné stavby chrámů, tyrkysové moře, to vše působí naprosto neopakovatelným dojmem. Městu dominují dva hlavní chrámy na kopečcích oddělených miniplážičkou s bílým pískem. Na jednom vrcholku je chrám zvaný „Castillo", na druhém „Chrám padajícího boha" (podle skulptur s postavou znázorněnou s hlavou dole a roztaženýma nohama nahoře, podle jedné z mnoha variant prý může jít o tzv. včelího boha).
Pohybovali jsme se individuálně, takže jsme mohli zvolit opačný směr prohlídky než většina ostatních a vychutnávat si tak v klidu nádherná panoramata. Na některé objekty se sice nesmí, ale pokud se za pásku nehrne dav dvaceti lidí najednou, nikdo proti porušení zákazu nic nenamítá. Dají se tak získat opravdu pěkné záběry a snímky. Je zde určitě jedno z nejfotogeničtějších míst v Mexiku.
Na každé zídce, na každé střeše je několik nenápadných výstupků. Teprve při pečlivějším pohledu jsme zjistili, že se nejedná o stavební ozdobu, ale že to jsou hlavičky všudypřítomných leguánů různých velikostí vyhřívajících se na slunci.
Strávili jsme zde asi hodinku a půl, což k prohlídce stačilo. Místo v nás zanechalo silný dojem a byla by škoda jej při návštěvě Yucatánu vynechat. Po návratu do hotelu jsme naložili zavazadla do 
autobusu, rozloučili se s personálem restaurace, který všechny ženy chodící zde na snídaně obdaroval keramickým mayským sluníčkem a vydali jsme se na sever podíl pobřeží ke slavnému městu Cancún.