Podle Hanky:
Pátek 3.10.2003, 21. den
Ambositra - Antananarivo
Brzké vstávání ve 3/4 na 5. Museli jsme vzbudit nočního vrátného, aby nás pustil ven z hotelu do ranní zimy. Na místo, odkud odjížděli taxi-brousse do Tany, jsme došli za 15 minut, v pohodě si koupili lístky, které byly dokonce levnější než na nádraží (35 tisíc MGF za jednoho), a ještě jsme získali výhodná místa hned za řidičem.
Posnídali jsme bagetu s máslem a počkali, až se sejde dostatek cestujících. Přesně v 6 jsme vyjeli a byla to překvapivě pohodová jízda - řidič své songy nechával znít v přijatelné hlasitosti, na sedadle jsme zcela předpisově seděli jen 3, jízda byla opatrná, ale plynulá a hlavně: nikomu dalšímu jsme cestou nestavěli! Jediný problém byl, že jsem podcenila oblečení a vyrazila v kraťasech, takže mi byla dost zima.
Jeli jsme tak rychle, že nebyl ani čas koupit si cestou něco k jídlu, jen jednou, při stavění policii, jsme si z okénka narychlo koupili každý kousek kuřete. Profrčeli jsme Antsirabe a řítili se k hlavnímu městu. Kolem silnice se prodávaly jahody, ananasy, inu úrodný kraj. S přibývajícími kilometry houstla doprava a jelo se stále pomaleji. Minuli jsme prodavačky s dřevěnými mísami, projeli kolem vystavených modelů kamionů, kolem pletených tašek a věděli jsme, že do města je to už blízko.
Přesně ve 12 nás vysadili na jižním nádraží. Za poslední dva týdny se to tu dost změnilo - stavba silnice pokročila, budovy kolem nádraží byly zbourány. Vrhli se na nás taxikáři a další otrapové, ale nedali jsme se. Sebrali jsme batohy a přešli přes město k Truhlářovým, do našeho zdejšího útočiště. Otevřel nám usměvavý Malgaš, kterého jsme vůbec neznali. V našem pokoji seděla celá rodina, zjevně se místnost za těch 14 dní, co jsme tu nebyli, naučili používat. Nějak to nechápeme, když jsme přijeli, tak v pokoji evidentně nikdo nebydlel a kuchyňka vedle pokoje byla úplně nová. Teď stál v našem pokoji kompresor, 2 balíky s rohožemi, v kuchyni uvařená rýže, staré bagety a spousta jiných krámů. Chvíli jsem francouzsky konverzovala na téma našeho cestování a pak jsme pro jistotu vypadli ven s tím, že se vrátíme večer. Pavel s rodinou taky nebyl doma, prý jel za příbuznými do Fianarantsoi.
Nejprve jsme se šli najíst. Zašli jsme do první ucházející restaurace, Tomáš si dal kuřecí polévku, já hranolky s kuřetem a ještě jedny hranolky jako nádavek za nepochopení jídelního lístku. K tomu jsem chtěla přírodní džus v lahvi, přinesli nám jakousi pomerančovou šťávu v lahvi od kečupu. Ach jo. Jídlo bylo dobré a bylo ho hodně, ovšem při sčítání nám slečna napočítala o 10 tisíc MGF víc (a to počítala na kalkulačce). Nedali jsme se.
Pak jsme šli hledat trh s ručně vyráběnými suvenýry, podle Lonely Planet měl být někde v oblasti, kde bydlíme. Trochu jsme bloudili, ale nakonec jsme to našli. Sortiment výrobků byl stejný jako v Ambositře, ovšem vyvolávací ceny byly asi tak 4x vyšší. Docela jsme byli rádi, že už máme nakoupeno a nemusíme se pouštět do smlouvání. Zkoušela jsem si slamák, ale nebyla jsem si jistá, zda ho vlastně chci.
Pak jsme šli na internet, ve vedlejší ulici byla internetová kavárna, minuta za 100 MGF a mluvilo se tam anglicky. Strávili jsme tam asi hodinu, museli jsme přece popsat všechny své zážitky, když jsme neměli cestou příležitost.
Po páté jsme došli domů, Pavel zatím nikde. Zbytek dne jsme se váleli a odpočívali. Přišel nějaký Pavlův švagr a ptal se, proč si nerozsvítíme. Nezdálo se mu, že by to nefungovalo, prý je nutné jen déle mačkat tu věc, co trčí spolu s dráty ze zdi a představuje vypínač. Fakt. Stačilo dát tam sirku... Ovšem přestalo zase svítit světlo v kuchyňce. Malgašům nic nevadí. Od minule netekla voda v koupelně, ale na terase ještě tekla, tak to nikdo neřešil. Oni se dokáží všemu přizpůsobit, hlavně, když to nevyžaduje nějaké úsilí navíc... Stejné jako s naší kuchyňkou: až dojde plyn ve vařiči, nikdo ho nevymění a zase začnou vařit v kuchyňce o patro výš.
Truhlářovi přijeli v 11 večer, když už jsme spali. Příjezd se ale nedal přeslechnout.
Podle Tomáše:
Pátek 3.10. 2003 - den 21
Zpátky v Taně
Vstáváme před pátou, v pět při odchodu nechtěně budíme hotelového recepčního a kolem půl šesté můžeme nastupovat do mikrobusu společnosti KOFIAM. Jízdné nás stojí celkem 70 000 KGF za oba, ačkoli podle tarifu vyvěšeného v autě bychom každý měli platit 40 000 MGF, neprotestujeme. Vyrážíme v šest hodin. Mikrobus je na zdejší poměry poloprázdný, jako bychom nějak pozapomněli na pravidlo n+1... V každé řadě sedadel sedí jen čtyři cestující!
Silnice je dobrá a cesta rychle ubíhá. Jak se blížíme k Taně, doprava houstne.
V půl dvanácté jsme na místě. Nové autobusové nádraží samozřejmě stále ještě nestojí, široký prostor kolem toho současného je ale zplanýrovaný a připravený na výstavbu, za rok to tu asi nebude k poznání.
Pavel není doma, prý je s rodinou ve Finaně a vrátí se večer. V domě se zrovna koná nějaká rodinná sešlost, takže jen odkládáme batohy a míříme zase do města. Hledáme tržiště, kde podle Lonely planet mají být k dostání typické místní výrobky. Opravdu tam k dostání jsou, jedná se ale o tytéž věci, které jsme koupili v Ambositře, tady jsou však podstatně dražší a museli bychom smlouvat. Jsme rádi, že už máme suvenýry nakoupené.
K večeři si vaříme brambory, rýži a omáčku z pytlíčku, zajídáme to ananasem.
Autor: hana.kubikova@seznam.cz
Zdroj: hook.kmp.vslib.cz/lide/hrus/hory/madagascar/index.php