Madagaskar

Doporučená doba návštěvy

květen až říjen (madagaskarská zima, kdy je sušší a chladnější počasí)

Turistická sezóna na Madagaskaru spadá zhruba do našich prázdninových měsíců. Je mi záhadou, proč tomu tak je, neboť je to asi nejméně zajímavé roční období. Už několik měsíců panuje období sucha a tak je příroda skoro mrtvá. V některých oblastech na východě naopak probíhá tzv. druhé období dešťů, takže vytrvale prší a cesty jsou nesjízdné. Také letenky z Evropy jsou v tomto období podstatně dražší.
Z hlediska pozorování přírody je nejlepším obdobím říjen až prosinec, čili čas před příchodem dešťů a na jejich počátku a potom únor až duben, neboli konec období dešťů a začátek doby sucha. Zajímavé je pochopitelně i vlastní období dešťů (prosinec až březen), ale cestování v tomto čase je přece jen náročnější, i když knižní průvodce význam dešťů poněkud přehánějí. Dost se to liší krajově, neboť jednotlivé oblasti Madagaskaru jsou klimaticky velmi rozmanité. Deště často některé končiny zcela znepřístupní, ale např. na severovýchodě, kde prší prakticky celoročně, se situace zase tolik nezmění.
Plánujete-li pobyt v nějaké konkrétní oblasti, rozhodně si předem ověřte, jaké tam bývá počasí. V některých místech se mohou střídat dvě deštivá období do roka, jinde zjara zuří prudké cyklony ap.
Obecně se vliv dešťů na podmínky cestování dost přeceňuje. I v době dešťů se dá Madagaskarem skvěle putovat. Je to vhodná varianty pro ty, kteří mají hlouběji do kapsy - vždyť ceny letenek v lednu spadnou na poloviční i nižší hodnotu. Úplným začátečníkům, kteří jedou na Madagaskar poprvé bych však přece jen doporučil jiné období.


autor: Pavel Hošek

Doprava

Doprava z Evropy na Madagaskar

Na Madagaskar létá hned několik leteckých společností. O přesných podmínkách, cenách a letových řádech se lze informovat v jejich kancelářích a na jejich webových stránkách. Z Evropy lze na Madagaskar nejčastěji cestovat společnostmi Air France, Air Madagascar a Corsair. Cena letenky v turistické třídě se pohybuje mezi 16 000 a 40 000 Kč (tam a zpět). Výrazně vyšší cena je v letních měsících, zejména v období prázdnin (červenec, srpen), kam spadá i hlavní turistická sezóna na Madagaskaru. K tomu je nutno připočítat cenu za dopravu do Paříže (nebo jiného místa, odkud startuje letadlo na Madagaskar). Podle mých zkušeností je k tomuto účelu nejlépší využít některou z low faire leteckých společností – např. Smart Wings, SkyEurope ap., které létají do Paříže velmi často a zpáteční letenka stojí cca 2000–3500 Kč, tedy stejně nebo dokonce méně než jízdenka na dálkový autobus. Autobusové linky mezi Prahou (resp. Brnem) a Paříží také jezdí velmi často (nejznámější provozuje společnost Student Agency).
Ti kteří hodlají cestovat i po Madagaskaru letadlem by měli vážně uvažovat o společnosti Air Madagascar, neboť vlastníte-li jejich mezinárodní letenku, máte na vnitrostátní lety velkou slevu (obvykle 30–50 %). Není třeba se obávat exotické letecké společnosti. Air Madagascar splňuje veškeré parametry moderní letecké přepravy a v mnohém dokonce předčí i některé renomované společnosti. Po roce 2000 byl Air Madagaskar privatizován, následkem čehož se jeho služby ještě dále výrazně zlepšují.

Doprava a komunikace na Madagaskaru

Letadlo

Síť vnitrostátních linek na Madagaskaru je velmi hustá a služby společnosti Air Madagascar jsou na špičkové světové úrovni. Na hlavních trasách se létá každý den, někdy i dvakrát nebo třikrát denně. Méně frekventované spoje létají dvakrát nebo třikrát týdně a ty nejskromnější jednou týdně.
Do některých končin ostrova se ani jinak než letecky dostat nedá – zvláště v období dešťů. Na některých úsecích je letecký způsob dopravy třeba doporučit také z časových důvodů – několikadenní fyzicky i psychicky náročný transport se smrskne do pár nudných ale vcelku příjemných hodin letu a čekání na letišti.
Air Madagascar má v mnoha městech své kanceláře nebo alespoň zástupce. Pracovníci Air Madagaskaru jsou až na výjimky schopni komunikovat v angličtině. Je dobré letenky koupit nebo zabukovat pár dnů předem, protože některé lety mohou být vyprodány. Nepříjemný je pouze 15 nebo 20 kilogramový limit na zavazadla, který bývá (zejména u malých letadel) dosti přísně hlídán a za nadváhu je třeba zaplatit.
Ceny vnitrostátních letenek se pohybují v desítkách až stovkách euro podle vzdálenosti. Velký rozdíl v ceně na stejné lince může být dán třeba i tím, zda cestujete o víkendu či ve všední den ap. Je vždy dobré se předem podrobně informovat. Na linkách létají 3 typy strojů – Boeing 737-300, ATR-42 a Twin Otter.
Kromě společnosti Air Madagascar existuje na ostrově několik malých leteckých společností či spíše jednotlivců-soukromníků, které půjčují letadla a rogala a pořádají různé okružní a vyhlídkové lety ap. Kupříkladu vyhlídkový let rogalem nad Morondavou pořídíte cca za 20–25 euro na hodinu

Půjčené auto

Jakmile opustíme kapitolu letadlo, dostáváme se již bezpečně na madagaskarskou půdu se všemi jejími zvláštnostmi a podivuhodnostmi. Definitivně opustíme známý svět civilizované přepravy a vydáme se kodrcavě do terénu.
Byť se automobil může zdát jako prostředek veskrze moderní, nezapomínejte, že také hodně záleží na povrchu, po němž se pohybuje. Madagaskar vlastní nepříliš hustou síť cest, z nichž jen nepatrné procento má zpevněný povrch. Asfalt najdete jen na několika národních tepnách – třeba mezi Antananarivem a Toamasinou (Tamatave) nebo mezi Antananarivem a Toliarou či Antananarivem a Mahajangou. Pár desítek kilometrů asfaltu je v okolí Fort Dauphinu (Toalagnara), Morondavy, Antsiranany (Diego Suarez) a několika málo dalších větších měst. Docela slušnou sítí asfaltových cest jsou protkány ostrůvky Nosy Be a Nosy Boraha (Ste. Marie). Zbylé cesty jsou kamenité, písčité, prašné, blátivé, bažinnaté – jak kde a jak kdy. Obecně horší jsou vlhké tropy na severu a východě ostrova, ale doba dešťů zneprůjezdní i mnohé úseky na západě a jihu. Ostatně skalní podloží vodou sice nerozbředne, ale zkuste ujet po skále 100 kilometrů – zůstanete sice relativně čistí, ale některé partie organizmu přesto budou citelně protestovat. Sušší západ ostrova je také řidčeji obydlen, důsledkem čehož se tu cesty méně udržují.
Na stavu cest přímo zívisí volba vozu. Vždy je potřeba si dobře rozplánovat, kam pojedete, popřípadě se poradit s místními. Mapy nejsou moc spolehlivé, protože kvalita silnic se může měnit ze dne na den. Podle předem zvoleného cíle pak lze vybrat vůz normální nebo terénní. Volba druhého bývá obvyklejší, žel podstatně dražší varianta. Průměrná cena za vůz na den se pohybuje okolo 100 euro. Lze získat slušné terénní auto i za 50 euro, ale už musíte mít trochu štěstí nebo se vyznat. Luxusnější půjčovny, které nabízejí nová, plně vybavená auta s klimatizací a dalšími vymoženostmi, začínají svou cenu na 120 či 150 eurech. Horní cena je více méně neomezena (proč by taky byla, že).
V ceně je obvykle pojištění, všechny poplatky kromě pohonných hmot a rovněž řidič. Jen výjimečně si lze zapůjčit vůz bez řidiče. On ani není důvod o něco takového usilovat. Řidič se v těžkém terénu stává neocenitelným pomocníkem, neboť:

umí terénní vůz řídit;
umí vůz udržovat v provozuschopném stavu (což je zejména u levnějších, vrakupodobných vozidel neocenitelná vlastnost);
vím kam, jak a kudy má jet;
pokud neví, domluví se s místními (a může se tedy na rozdíl od vás zeptat na cestu);
umí sehnat palivo do vozu i v místech, kde ani u benzínky netuší, kdy naposledy prodávali benzín;
dokáže cenu za opravu rozbitého vozu usmlouvat rozhodně lépe než vy;
ví, kde je mýtné za průjezd vesnicí nezbytností a kde se jen vesničané snaží obohatit na váš úkor;
tuší, kde se dá bez potíží přespat a kde je naopak nocování vzhledem k popudlivým domorodcům nevhodné;
dokáže rozřešit a urovnat vaše spory s nerudnými vesničany;
ohlídá auto i vaše věci v čase, který věnujete plesání nad zvířenou, květenou či jinými pamětihodnostmi;
ohlídá auto v noci (obvykle v něm spí);
nese odpovědnost za to, že vrátíte vůz zpět majiteli (půjčovně);
spíte-li v kempu, může se s autem na noc někam „uklidit“, takže ušetříte za parkovné;
a tak dále a tak podobně.
Nezastírám, že přítomnost řidiče má i své stinné stránky, neboť:

odmítá cestovat tak zuřivě, soustavně a vytrvale jako vy;
odmítá projet některá obzvláště obtížná či podezřelá místa, za nimiž se nacházejí ty nejúžasnější scenérie a přirodovědné zajímavosti;
vyžaduje alespoň jedno jídlo denně a je nerudný, když ho nedostane;
stále zastavuje a hovoří dlouze a květnatě s mnoha kolemjdoucími o věcech, které vás nezajímají;
chlubí se všude vazahou (tedy vámi), takže si připadáte jako exponát v zoologické zahradě;
zásadně nerozumí, kam chcete jet, kdy tam chcete jet a proč;
i průměrnou cestu hodnotí jako extrémně špatnou a stále žádá různé příplatky a doplatky.

taxík

Slovem taxík je v tomto případě míněno opravdu městské taxi, které ovšem v některých případech lze využít i k dopravě dost daleko za město. Podobně jako jakékoli jiné vozy na Madagaskaru jsou i městské taxíky stařečkové pamatující doby před vaším narozením a proto jsou také obvykle v mizerném technickém stavu. Specialitou taxikářů je jízda k benzínce. Jakmile nastoupíte do taxíku, máte zároveň asi 80% naději, že jste si zajistili prohlídku místní benzínové pumpy. Taxíkáři tu mají prazvláštní zvyk jezdit neustále s téměř prázdnou nádrží a tankují, jen když narazí na peníze (tedy klienta). Někdy se stává, že si taxikář vyžádá část vašeho poplatku předem, aby měl u pumpy čím zaplatit. Nádrž na benzín často tvoří pet láhev umístěná pod palubní deskou. Do ní taxikář u benzínové pumpy natankuje obvykle litr benzínu, ale někdy se rozšoupne a dá si „plnou“. Z láhve pak vede hadička kamsi do motoru.
Ale snad raději několik praktických rad. Nepočítejte s tím, že v malgašském taxíku uvidíte taxametr (často tam neuvidíte ani některé součásti, o nichž si normální člověk myslí, že jsou nezbytné k provozu motorového vozidla). Ceny jsou velmi různé a dost závisí na schopnosti smlouvat. Velice důležité ale je, abyste si cenu dohodli předem, než se s vámi auto rozjede. Jinak budete na konci cesty nemile překvapeni. Tarify jsou velmi rozmanité. V malých městech a ve větších městech na krátké vzdálenosti se pohybují v řádu 0,5–2 eura. V Antananarivu je ovšem třeba počítat s tím, že při cestě z jednoho konce města na druhý zaplatíte i 5 nebo 7 euro. Taková cena ale není zas až tolik nadsazená, vždyť se může jednat i o hodinovou jízdu. Jistý rozdíl v ceně se odvíjí i od kvality vozu. Jste-li nuceni šetřit, počkejte si na maličké, hodně otlučené a mocně čadící autíčko. Nejen, že se s nejvyšší pravděpodobností svezete levněji, ale ještě něco zajímavého zažijete. V některých městech (např. v Tamatave) je nepsaným zákonem stanovena jednotná taxa za svezení taxíkem po městě (ať už jedete jen kousek nebo na druhý konec města). Nemá-li cizinec v takovém městě dobré známé, těžko se ovšem o jednotné sazbě dozví. Taxikáři mu to rozhodně neřeknou - proč by se připravovali o možnost vazahu řádně odrbat.
Zcela speciální kapitolou jsou letištní taxíky v Ivato (antananarivském letišti). Mají speciální taxy a nepodařilo se mi nikdy zjistit, zda jsou opravdu dány nějakým nařízením, nebo si to taxíkáři samy vymysleli. Cesta z letiště do centra Antananariva stojí okolo 10 euro (cesta trvá asi tři čtvrtě hodiny). Stačí však odejít pěšky z areálu letiště a můžete si chytit normální městské taxi, s nímž se svezete za cenu tříčtvrteční nebo i poloviční. Opustit letiště pěšky je i není problém. S ohledem na velikost (či spíše malost) antananarivského aeroportu stačí popojít 300 metrů a postavit se k silnici. Musíte ovšem překonat masu nosičů, veksláků, taxikářů a jejich nadhaněčů a to už (alespoň při první cestě na Madagaskar) zvládnou jen nemnozí.
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že taxislužba je přítomna v těchto městech: Antananarivo, Antsirabe, Fianarantsoa, Mahajanga, Toliara, Antsiranana (Diego Suarez), Morondava, Maroantsetra, Toamasina, Fort Dauphin (Toalanaro), Sambava, ostrůvek Nosy Be. Z tohoto výčtu je patrné v jak velkých městech se asi lze ještě nadít přepravy pomocí taxíku.
V některých konkrétních případech lze s výhodou použít taxi pro dopravu do přírody nebo dokonce do nějaké rezervace či národního parku. Třeba z Antsiranany do Montagne d’Ambre nebo z Morondavy do lesní stanice Kirindy (nezaměňovat s národním parkem Kirindy Mitea). Vyjde to mnohem levněji než půjčení auta a je to mnohem operativnější než taxi-brousse.

vlak

Na Madagaskaru existují jen 4 železniční tratě. Všechny Nemusí být v provozu (jsou v takovém stavu, že se slova „v provozu“ zdráhám použít). Je dobré se předem zeptat, zda se na příslušné trati cestující momentálně přepravují. Vlak jezdí z Antananariva do Toamasiny a do Antsirabe, z Moramanga na sever do Ambatondrazaky a pak z Fianarantsoy do Manakary. Je třeba se připravit na to, že vlaky mívají obrovité zpoždění a že cesta ubýhá jen velmi velmi zvolna (když se porouchá lokomotiva, prostě se čeká, než si strojvůdce dojde pro jinou). Možná právě proto je dobré vlak někdy zkusit – jede pěknou krajinou a lze si z něj cestu pěkně vychutnat (včetně turistických výšlapů do okolí). Jízda má také svou historickou hodnotu srovnatelnou s výletem do technického muzea.

taxi-brousse čili taxík z buše

Taxi-brousse je nejrozšířenější dálková hromadná přeprava na Madagaskaru. Je opravdu těžké v krátkosti ji charakterizovat a popsat. Jako taxi-brousse může posloužit cokoli – autobus, nákladní auto, dodávka, osobní auto, pick-up, starý vojenský tahač… prostě cokoli (snad s výjimkou bagru), co ještě jezdí a do čeho lze umístit lidi. Kromě pasažérů ovšem v taxi-brousse jezdí také drůbež, ryby, nábytek, cement, kozy, nemluvňata, rýže, stavební materiál, odpadky, zásoby pro vesnický krámek, šamani, matrace, krásné dívky… Jízda v taxi-brousse je vždy pomalá, zdlouhavá, zajímavá, dobrodružná, vyčerpávající a podivuhodná; seznámíte se s mnoha zajímavými lidmi a přiučíte se mnohé o konstrukci a fungování automobilů jakož i o zvycích a způsobech Malgašů.
Taxi-brousse jsou provozovány mnoha soukromými společnostmi, ale ceny jsou dány státem a pro dopravce jsou závazné. Proto jsou také velmi příznivé. Několik příkladů pro představu:

Antananarivo – Morondava 9 euro
Antananarivo – Ambositra 3,5 eura
Antananarivo – Ambalavao 6 euro
Antananarivo – Ihosy 7 euro
Antananarivo – Toliara 10,5 euro
Antananarivo – Mahajanga 9 euro
Katsepy – Soalala 6 euro
Ve větších městech jsou taxi-brousse soustředěny na jakási „autobusová nádraží“, kde mají jednotlivé společnosti své stánky a kde lze také vyčkat odjezdu a dát si při tom něco na zub. To je velmi důležité, neboť taxi-brousse se neřídí žádným jízdním řádem. Vyjíždějí, až když je auto naplněno pasažéry. Může se proto stát, že si počkáte i několik hodin nebo třeba do druhého dne. Jistý systém v tom ale přece jen je. Bývá obvyklé, že do určité destinace se vyjíždí třeba odpoledne, do jiné ráno ap. Na to se lze celkem spolehnout.
Lze se spolehnout i na to, že cesta nebude zrovna pohodlná. V osobním autě bývá kromě řidiče tak 8 cestujících, v dodávce průměrně 15, na korbě náklaďáku naloženého zbožím zhruba 40 ap. Platí důležité pravidlo – auto nikdy není plné. I do nejnatřískanějšího prostoru se vždycky ještě někdo vejde. Zažil jsem jízdu na korbě osobního pick-upu, při níž jsme vyjížděli v počtu 14 osob. Na korbičce bylo tak plno, že jsem visel na půl těla přes sajtnu a obě ruce mi málem nestačili na to, abych se udržel „v sedle“. Na začátku oné cesty by mě ani ve snu nenapadlo, že cestou postupně přistoupí ještě 4 lidé.
Jak už asi tušíte, taxi-brousse nemá na trase žádné stanice. To je velmi výhodné. Stačí se postavit kdekoli u cesty a ve správný čas mávnout. Důraz je zde kladen na onen správný čas. Zastaví vám totiž každý taxi-brousse a ve snaze „ulovit“ dalšího pasažéra vám třeba řeknou, že jedou vaším směrem, ale jen tam a tam, kde budete muset přestoupit. Zatají vám ovšem, že přestup znamená také přenocování do druhého dne, kdy jede nejbližší spoj. A zatají vám rovněž, že jen pár minut za nimi jede auto, které vás pohodlně doveze až do místa, kam se chcete dostat.
Cestování taxi-brousse trvá i na kratší vzdálenosti obvykle velmi dlouho. Např.:

Mahajanga – Antananarivo 8–10 hodin (550 km)
Antananarivo – Morondava 16–18 hodin (670 km)
Antananarivo – Toliara 22–24 hodin (950 km)
Soalala – Katsepy 14–16 hodin (250 km)
Soalala – Vilanandro (Namoroka) 3–24 hodin (55 km)
– 3 hodiny na motorce, 12 hodin na sarety, 24 hodin náklaďákem (při jiné jízdě náklaďákem byl vůz ještě po třech dnech stále na cestě, nutno ovšem říci, že pasažeři jej již opustili).
Dlouhá cesta vyžaduje samozřejmě i zastávky. Jsou několikerého typu. Určitý počet pauz si vyžádá sám automobil, který potřebuje tu dolít vodu do chladiče, tu vyměnit kolo, tu svařit prasklou poloosu, tu zase vrátit korbu i s cestujícími na její původní místo. Další zastávky si vynutí armáda a policie, které mají cestou početná kulometná hnízda (obzvláště na některých trasách). Jejich obyvatele je třeba nějak zaměstnat a živit a tak kontrolují projíždějící vozidla. Systém je už léta zaběhlý – stačí mezi doklady o vozidle diskrétně vložit nějakou bankovku a jede se dál. Další zastávky si vyžádá náklad na vozidle – přesněji jeho neživá část. Před deštěm je potřeba jej zakrýt plachtou; když spadne, je zase nutné ho vrátit na původní místo. A konečně poslední typ zastávek určují sami pasažéři a řidič nebo jeho pomocník. Staví se, protože někdo vystupuje nebo nastupuje, protože se jdou všichni najíst do hospody, protože se jdou všichni vyspat ap. Cizinec obvykle zprvu moc netuší, jaký má zastávka účel a jak dlouho potrvá a je proto dobré se držet poblíž. Běloch má ale tu výhodu, že je v taxi-brousse bílou vránou a tak si všichni hned všimnou, když chybí a je dost nepravděpodobné, že by mu dopravní prostředek ujel.
Svět taxi-brousse je úžasný a každá jízda je neopakovatelná. Vždy se přihodí něco zajímavého, čím budete udivovat své známé doma. Dopravní prostředek je také vždy jiný. Jiní jsou i vaši spolucestující, s nimiž se během jízdy dobře seznámíte. Obtížné situace lidi zbližují. To platí i o přepravě pomocí taxi-brousse. Je opravdu těžké neseznámit se s někým, s kým:

v noci čekáte na výměnu duše v pneumatice a čas trávíte zaháněním komárů pomocí ohně z trávy a palmových listů;
společně povečeříte v hospůdce a vzápětí tlačíte dodávku rozbahněnou řekou;
přespíte na korbě náklaďáku a ráno si společně na ohni uvaříte kraby;
se snažíte přesvědčit nějakou babičku v maličké vesničce, aby vás nechala na tři hodinky schrupnout ve své chýšce;
se vykoupete u přívozu v řece a pak u kávy s třtinovým cukrem sledujete při západu slunce morengy (tradiční sakalavský zápas).
Ještě jedna rada na závěr: V taxi-brousse si vždycky co nejdříve zaberte ta nejlepší možná místa. Závisí na tom nejen vaše pohodlí ale často i zdraví.

loď

Vzhledem k tomu, že Madagaskar je ostrov, lodní doprava je tu poměrně běžná a rozšířená. Je vlastně s podivem, že cizinci ji využívají jen velmi omezeně. Je ovšem třeba si lodní dopravu hned rozdělit na několik více méně nesouvisejících kategorií.
První takovou kategorií jsou PŘÍVOZY. Protože na mnoha místech není přes řeku most (buď nikdy nebyl nebo už zase není), obstarávají plynulost dopravy nejrozmanitější plavidla, které snad nejlépe vystihuje označení ponton – prostě plovoucí plocha, na níž se dá najet s autem a vejdou se tam i nějací lidé. Přívozy většinou fungují dobře, i když je třeba se někdy připravit na dlouhé čekání. Ceny jsou velmi decentní – 0,05–1 euro za osobu. Na některých místech nebo v některých situacích se lidé přepravují odděleně od aut na rozmanitých pirogách, pramičkách a plachetničkách. Někde jsou přívozy opatřeny motorem, ale obvykle dva, tři chlapíci suverénně odbidlují i plošinu s plně naloženým kamionem (nebo ji odtahnou k druhému břehu na laně).
Na některých řekách bývá zřízen provizorní (provizoriem se ovšem často míní i desetiletí trvající stav) pontonový most. Pozor na to, že v případě nepříznivého počasí (záplav, cyklonů) bývá most z bezpečnostních důvodů rozpojen a přejezd řeky je dočasně nemožný.
Jinou kategorií přepravy jsou přímořské PIROGY. Je to asi vůbec ten nejkrásnější, nejpohodlnější a nejromantičtější typ místní dopravy. Sedíte nebo ležíte na úzké lodičce vydlabané z jediného kmene, posloucháte jak šplouchají vlnky kolem plováku a sledujete třepotající se plachtu nebo kolem poletující ptactvo. Vůkol vás je ticho, i když piroga sviští po hladině slušnou rychlostí. Pokud v ám ovšem vítr nepřeje a plachtu nelze použít nezbývá než pádlovat. Pirogy patří většinou rybářům s přímořských vesniček a ti jsou zvyklý na nich ujet desítky i stovky kilometrů (je-li příznivý vítr, dostanete se za jediný den třeba až do východní Afriky). Cena je individuální a záleží jen na tom, co si s kterým rybářem domluvíte (musíte ale umět malgašsky, rybáři většinou jinou řeč neznají). Velké nebezpečí na moři je slunce. Je třeba se pečlivě chránit před spálením. Je také dobré se řídit pokyny rybářů (ať již u moře nebo na moři). Když řeknou, že se někde nedá koupat, rozhodně se tam nekoupejte, i kdyby to vypadalo sebelákavěji. Oni obvykle dobře vědí, kde mají svá loviště třeba žraloci. A že svůj zákaz koupání nezdůvodní právě žraloky, ještě nic neznamená. Může to být třeba tak, že je fady (tabu) o žralocích mluvit.
Dovolím si na tomto místě malou odbočku: Je všeobecně užitečné řídit se pokyny a radami místních obyvatel. Přesvědčil jsem se mnohokrát o tom, že i když nějaké nařízení zprvu vypadá úplně nesmyslně, časem se skoro vždycky ukáže, že mělo své důležité opodstatnění. Nezapomínejte, že zejména při pobytu v odlehlejších částech Madagaskaru se ocitáte v prostředí, o němž nemáte nejmenší tušení, jak funguje.
Kromě námořních existují i říční pirogy. Svou stavbou se od těch mořských nijak neliší, prostě se jen užívají na řekách. Mnohem méně se na nich uplatňuje plachta a mnohem více pádlo. V některých končinách Madagaskaru je doprava po řece tou nejrozšířenější a jsou místa, kam se mnohem snáze dostanete po vodě, než po suchu (např. okolí Maroantsetry, Antsohihy a mnohá další). Ceny a podmínky najmutí říční pirogy jsou podobné, jako u pirog mořských, s výjimkou dolního toku řeky Tsiribihiny, kde se rozmohla říční doprava pro turisty. V Miandrivazo si najmete loďku a sjíždíte řeku až do Belo-Sur-Tsiribihina. Obvykle to pak bývá spojeno ještě s pozemní dopravou do Morondavy nebo s návštěvou národního parku Bemaraha. Celý podnik je však dnes už dost komercionalizovaný a předražený.
Při mořských březích existuje i cosi, co by bylo možné nazvat lodní autobusová doprava. Na větší vzdálenosti tu pravidelně ale spíš nepravidelně jezdí malé LODĚ, které přepravují rozmanitý náklad (rýží, hřebíček, vanilku, fazole, slepice, naftu, postele, kola atd.) a také lidi. Jsou pomalé, ale celkem pohodlné, a přeprava stojí zhruba tolik co taxi-brousse na stejnou vzdálenost (jen to trochu méně drncá). Pro cizince však může být někdy dost těžké takovou loď najít a zjistit čas jejího odjezdu.

volský potah (malg. sarety)

Tento způsob přepravy se bude možná na první pohled zdát pomalý, zastaralý, neefektivní a náročný. Nemusí tomu však být vždy. Nechci zrovna radit, abyste na kárce tažené voly projely Madagaskar od severu na jih, ale v lokálním měřítku může jít o přibližovadlo velmi, velmi užitečné. Zažil jsem například cestu dlouhou zhruba 55 km, kterou jsem nejprve putoval jedním směrem a o pár dnů později zpět. Pro cestu tam jsem použil vysloužilý vojenský náklaďák, který přepravoval i spoustu dalších lidí, zvířat a věcí. Jízda – dá-li se to tak vůbec nazvat – trvala 24 hodin. Zpáteční cesta na kárce tažené voly zabrala „pouhých“ 12 hodin a byla mnohem pohodlnější.
Výhodou sarety je to, že se používají téměř vždy v končinách od civilizace velmi odlehlých a tudíž málo „postižených“ penězi. Proto je jízda na volech obvykle extrémně levná (2–4 eura za 24 hodin pronájmu potahu). Jak jsem uvedl před chvílí, i extrémní pomalost takové přepravy (cca 4–5 km za hodinu) je relativní – v opravdu těžkém terénu jsou nohy rychlejší než kola.
Najmete-li si sarety, dbejte několika užitečných zásad:

měli byste vybrat statné, čilé, poslušné a odpočaté voly (což je pro našince opravdu těžký úkol);
měli byste vybrat statného, čilého, energického a odpočatého vozku (což je úkol již poněkud snazší), který to se svými zvířaty umí;
vozkovi neraďte, on to s dobytkem umí rozhodně lépe než vy (i když vám to zprvu tak připadat nebude);
vyvarujte se cestování v nejteplejších hodinách dne, dlouhou a obtížnou trasu je lepší absolvovat v noci;
přimějte vozku, aby vám kárku pěkně navršil slámou (ovšemže rýžovou) – z nepohodlné pryčny, která vám za pár hodin udělá ze zadku řízky, se rázem stane luxusní lehátko, na němž si cestou krásně odpočinete;
je-li to možné, raději necestujte za deště a po dešti, jinak budete v rozbahněném terénu do kopce tlačit spolu s voly a z kopce se budete modlit za život svůj i nebohých hovad;
nestůjte nikdy přiliš blízko dobytčat – ona musí strpět mnoho hodin různého popichování a popohánění a tak to ráda svým trýznitelům alespoň trošku oplatí;
naučte se trochu malgašsky – francouzština je řečí salonních diplomatů a proto tam, kde se jezdí na volech, nikdo francouzsky neumí.
pousse-pousse
Atmosféru dávno zašlých (naštěstí) koloniálních dob oživují v některých městech tzv. pousse-pousse, jedno nebo dvoumístné rikši tažené domorodým běžcem. Z celkem pochopitelných důvodů se s pousse-pousse setkáme jen v městech ležících na rovině nebo alespoň v krajině, která se svým sklonem rovině blíží. Dříve jezdíval pousse-pousse i v Antananarivu, i když kvůli kopcovitému terénu jen jednomístný; později se omezil na nákladní přepravu a dnes již jej z hlavního města vytlačila přebujelá automobilová doprava docela. Setkat se s ním můžete ale např. v Toliaře, Mahajanze, Antsirabe, Tamatave ap. Cena se odvíjí od ujeté vzdálenosti a od vaší schopnosti smlouvat, neměla by rozhodně přesáhnout cenu za jízdu taxíkem na stejnou vzdálenost. Běžné jsou tarify jako 0,5 nebo 1 euro na vzdálenost 0,5–2 km.
Dříve se na Madagaskaru používal ještě jeden dopravní prostředek na „lidský pohon“, totiž nosítka zvaná filanjana. Nesená osoba seděla na něčem, co připomínalo židli (u movitějších křeslo) a nesli ji čtyři další lidé. Filanjana sloužila ovšem k dálkové přepravě a dávní cestovatelé, místní panovníci nebo třeba koloniální úředníci na nich překonávali často i několikasetkilometrové vzdálenosti.

vlastní nohy a nohy nosičů

I tomu nejzapřísáhlejšímu odpůrci pohybu občas nic jiného nezbývá a musí se spolehnout na vlastní nohy. Poslední úsek cesty do některých parků a rezervací je potřeba ujít po svých a nejinak je tomu i při pohybu po těchto územích (třeba v kopcovitém terénu v Marojejy a okolí se nemohou pohyboval ani volci). Krom toho pro milovníky pěší turistiky existuje několik vyhlášených několikadenních treků – od jezera Alaotra na pobřeží Indického oceánu, z Maroantsetry do Antalahy nebo z Maroantsetry do Andapy ap. Méně náročné je chození po kraji náhorní pahorkatiny, tedy v zemích Merinů či Betsileů. Klima je díky vyšší nadmořské výšce příznivější a zejména pro toho, kdo se zajímá o antropologii, etnologii či historii, poskytují tyto kraje nepřeberné množství pozoruhodností.
Ať už se jen potřebujete dostat do nějaké rezervace nebo plánujete delší pochoďák, je vždy dobré pořídit si nějaké malgašské nosiče. V horkém a vlhkém klimatu dokáží pochodovat několik dní s dvacetikilovým batohem jen fyzicky dobře připravení jedinci. V rezervacích jsou za nosiče stanoveny pevné tarify podobně jako za průvodce (nosič je levnější než průvodce), jinde si musíte cenu usmlouvat.

autostop

Autostop na Madagaskaru vlastně neexistuje. Když stojíte u cesty a máváte, zastaví vám nejspíš jen taxi-brousse. A to není žádný autostop, ale normální dálková osobní doprava. Jen výjimečně se lze svézt s nějakým movitějším cizince, který má pronajaté auto (a má v něm místo). Obvykle se to však neodehraje tak, že byste si jej stopli u silnice, ale spíš se s ním domluvíte předem, že vás třeba druhý den sveze, má-li stejnou cestu. Jindy se to může odehrát i tak, že vám svezení nabídne malgašský řidič tohoto cizince. Jemu ovšem musíte zaplatit a to ještě tak, aby cizinec o ničem nevěděl.

autobus

Přiznám se, že slovo autobus jsem tu zvolil z nedostatku přesnějšího jednoduchého označení pro osobní hromadnou dopravu ve městech. Kupříkladu v Antananarivu jezdí jakýsi ekvivalent městské hromadné dopravy. Jsou to malé mikrobusky, které mají svá čísla (linky) a dokonce autobusové zastávky. Ty je ovšem většinou těžké najít. Plechovou ceduli už dávno někdo ukradl a ten hlouček čekajících, co tam postává, tam může postávat za zcela jiným účelem. Stejně jako taxi-brousse i městskou hromadnou dopravu provozují soukromí dopravci. To má velkou výhodu, neboť řidič a jeho pomocník (v tomto případě se asi hodí označení průvodčí) mají zájem svézt co nejvíc pasažérů. Proto zastaví kdekoli, kde na ně mávnete, nebo kde jim řeknete. Někdy je ovšem obtížné zjistit, kam vlastně autobus jede. Psané jízdní řády neexistují a průvodčímu není rozumět – stálým vyvoláváním a pokřikováním po kolemjdoucích je jeho hlas natolik pozměněn, že byste mu nerozuměli, ani kdyby mluvil česky.
V centru Antananariva (v Analakely) jsou jakási autobusové nádraží, odkud většina linek vyjíždí. Tam lze s výhodou jakoukoli cestu na periferii začít. Při návratu je nejjednodušší vlézt do kteréhokoli autobusku – drtivá většina jich stejně jede do centra.
Ceny jsou opravdu lidové. Za jízdu přes celé město zaplatíte tak 0,05-0,3 eura. Zejména v Antananarivu, kde jen těžko usmlouváte s taxikářem alespoň trochu přijatelnou cenu, je to dobrý způsob, jak ušetřit.

autor: Pavel Hošek

železnice: 1 020 km (rozchod 1 m)
Silnice:

celkem: 40 000 km
se zpevněným povrchem: 4 694 km
s dlážděnám ne kamením zpevněným povrchem: 811 km
s nezpevněným povrchem: 34 495 km

vnitrozemské vodní cesty: pouze lokálního významu; jednotlivé izolované vodní toky a malá část kanálu des Pangalanes

přístavy: Toamasina, Antsiranana, Mahajanga, Toliara

námožní loďstvo:
10 lodí (o výtlaku 1000 brutto tun a více) s celkovým výtlakem 23 620 brutto tun
5 nákladních lodí
1 chemický tanker
1 tanker na zkapalněný plyn
1 tanker na olej
2 nákladní lodě roll-on/roll-off

letiště:
celkem: 140
používáno: 105
se stálou zpevněnou runwayí: 30
s runwayí delší než 3 659 m: 0
s runwayí dlouhou 2 440 - 3 659 m: 3
s runwayí dlouhou 1220 - 2 439 m: 37

telekomunikace:
pozemní systém zahrnující telegrafní dráty, koaxiální kabely, radiové spoje
podmořský kabel do Bahrainu
družice INTELSAT

internetová doména země: mg

zdroj:http://vesmir.msu.cas.cz/Madagaskar

Rizika

Madagaskar je bezpečnou zemí. Je to smutné, ale musím konstatovat, že je rozhodně bezpečnější než Česká republika. Jen jediné srovnání. V národním parku Ankarafantsika leží kemp pro návštěvníky hned u silnice, u té nejhlavnější silnice spojující dvě největší města v zemi. V takovém kempu klidně můžete celý den nechat stan i se všemi svými věcmi a fotovybavením bez dozoru a nic se neztratí. Zkuste si něco takového v kempu u dálnice Praha–Brno.
Pohybujete-li se na venkově, máte téměř jistotu, že vám nikdo nic nesebere. Zejména pokud jste se „představili“ ve vesnici, přijali vás na čas její obyvatelé pod ochranu a je otázkou jejich cti, aby se vám nedělo žádné příkoří. Můžete nechat batoh na návsi a na celý den zmizet – večer bude netknutý na svém místě (nebo vám ho odnesou – ale jen proto, aby nezmokl). Bezpečné je rovněž cestování v taxi-brousse, neboť tato vozidla mají téměř vždy kromě řidiče ještě pomocníka (či závozníka), který jednak nahání cestující, vybírá od nich jízdné a opravuje průběžně povstalé závady, ale hlavně hlídá vozidlo a náklad.
Poněkud horší je situace v hlavním městě a v několika málo dalších velkých městech. Nevybočuje však z rámce, který je běžný pro všechna velká města po celém světě. Nejrozšířenější jsou asi kapesní krádeže. Je dobré si peníze a doklady dobře hlídat a peníze raději nenosit všechny pohromadě. Obzvláštní pozor by si člověk měl dávat v místech s vyšší koncentrací lidí, jako jsou tržiště, některá náměstí, nádraží taxi-brousse ap. Na třídě nezávislosti (Araben’ ny Fahaleovantena) v Antananarivu (a občas i jinde) se potulují tlupy žebravých pouličních dětí. Pozor – pod nataženým kloboukem často druhá ruka šmátrá po vašich kapsách a taškách. Nutno ovšem dodat, že s postupem let je těchto děcek v hlavním městě stále méně a méně. To neznamená, že ubývá bezdomovců a jejich dětí, ale radnici (nebo policii) se nějak daří je vypudit z centra.
Děti (ale i dospělí) na ulicích Antananariva jsou všeobecně velkým problémem. Cizinec se při pohledu na jejich osud občas neubrání nějaké almužně. Existuje však několik nevládních organizací, které se na Madagaskaru věnují problematice bezdomovců a snaží se pomoci nejpotřebnějším. Zaměstananci těchto organizací většinou dávat almužnu spíše nedoporučují – zejména ne dětem –, protože peníze jen oddalují okamžik, kdy budou nebožáci zachyceni právě záchranou sítí těchto organizací.
Ve velkých městech se občas nedoporučuje ženám a samotným jedincům potulovat se zejména v noci v odlehlých končinách (např. v přístavních docích, v chudinských čtvrtích, po prázdných tržištích ap.). Doufám, že alespoň trochu vnímavý jedinec už podle charakteru místa odhadne, kam by se radši pouštět neměl.
I na venkově se ovšem mohou vyskytnout místa, kterým je lépe se vyhnout. Není to ani tak proto, že by tam byli třeba banditi, ale proto, že vás tam místní neradi vidí. Týká se to některých vesnic, kde z nějakého důvodu nemají rádi cizince nebo se jich bojí (vlastně je jen neznají, neboť do jejich kraje zavítají zřídkakdy). V některých krajích je třeba být obezřetný při pohybu kolem hrobů a pohřebišť, jinde se vám zase podaří překročit nějaké místní tabu, o němž nejspíš ani nevíte. V připadě takového nedorozumění je dobré zachovat klid. Nepolekat se křičících mužů s napřaženými oštěpy (to se ovšem lehko řekne, že – ale na druhou stranu i tady platí známé úsloví „pes, který štěká, nekouše“) a v klidu vyčkat, na čem se Malgaši dohodnou. Zkončí to vždy buď vykázáním z příslušného území (často vám při tom místní ještě pomouhou složit stan) nebo žádostí o zaplacení nějaké pokuty (ta je horentní v očích vesničanů ale nevýznamná z hlediska vaší peněženky, něco jako 3 nebo 5 euro).

autor: Pavel Hošek

Svátky a zvláštní události

svátky: 1. leden, 29. března, 1. květen, 26. červen, 1. listopad, 30. prosinec

zdroj: http://vesmir.msu.cas.cz/Madagaskar

Další informace

Ubytování

hotel

Nocování v hotelu je jedinou volbou ve městech a jednou z možností v některých turisticky navštěvovanějších rezervacích a parcích. Ceny levných hotelů se pohybují mezi 4–10 eury za dvoulůžkový pokoj (dvoulůžkový obvykle znamená s jednou manželskou postelí). U těch nejlevnějších hotýlků je sociální zařízení společné, ale většinou je již „zabudováno“ do každého pokoje. Ceny jsou do jisté míry krajové – co je v jednom městě považováno za předražené, v jiném znamená běžný standard.
O drahých a luxusních hotelích vám toho mnoho nepovím, snad jedině, že v parcích a rezervacích, kam přijíždí hodně turistů, jsou ceny za pokoj nebo bungalov většinou vyšší než ve městech – 30, 50 ale 100 euro za bungalov na noc není výjimečná cena.

Pletl by se ten, kdo by si myslel, že malgašskoevropský výraz „hotely gasy“ znamená jen restauraci pro Malgaše. I v zapadlejších koutech ostrova, na vesničkách a malých městech, v místech kam nevede silnice a elektřina, v krajích, kam cizinci zavítají jen zřídka, i všude tam je možné přenocovat v nějakém k tomu účelu provozovaném zařízení. Jsou to skromné hotýlky, kde přespávají malgašští pocestní během svého často mnohasetkilometrového putování, místa, která turisté téměř neznají, ale kde se dá velmi dobře a levně nocovat. Většinou je to malá místnůstka (3×3 metry i menší), obvykle s postelí (ale může být i bez) a malým stolkem, na němž je připravena svíčka. Na posteli je někdy deka nebo prostěradlo na přikrytí, jinde se počítá s tím, že jste buď otužilí nebo máte lůžkoviny s sebou (spacák). Záchod je v malé budce nebo ohrádce kdesi na dvorku a obvykle jde jen o prkny zakrytou díru do země. V některých případech vám z ohrádky kouká hlava, i když jste zrovna v podřepu, což má tu výhodu, že si během výkonu můžete poklábosit s kolemjdoucími. Naopak koupelna bývá nezvykle prostorná, se spoustou odkladné plochy na šactvo a hygienické potřeby. Tekoucí voda je zaručena v hojnosti nebývalé a často je zajištěna i příjemná hudba, fén, hluboká vana, solárium, lehátko ap. Ano, mluvím o potoce nebo řece, kde je spousta místa na věci, spousta vody, štěbetají tam ptáci a šumí les, vane teplý vítr, lze se potápět v tůních, svítí tam tropické slunce a můžete se na chvilku natáhnout do trávy (ne nadlouho, komáři vás najdou bleskově). V takové koupelně budete mít téměř vždy i veselou společnost jiných koupajících a pradlen.
Přespání v hotely gasy stojí zhruba 0,5–2 eura za pokoj a noc. Jídlo (malgašské – viz příslušnou kapitolu) je také zajištěno stejně jako pozornost všech sousedů a kolemjdoucích – vždyť vazaha v hotýlku pro Malgaše se jen tak nevidí. Navíc s váženým cizincem si chce každý popovídat a být s ním viděn svými známými a sousedy. Pokud si tedy v hotely gasy chcete navečer pohovět na zápraží (má-li jaké), o společnost a zábavu nebudete mít nouzi (pokud jakýmsi nepatřičným řízením osudu nepřijdou žádní lidé, dostaví se psi, početná drůbež, někdy i prasátko nebo kravka).
Na malgašském venkově se brzy chodí spát a brzo se vstává. Tma padne mezi 6 a 7 večer a již v 8 jsou všichni slušně ospalí. Proto jim také nevadí (na rozdíl od vás), že kohouti, slepice, kachny a jiní obyvatelé dvorků vstávají již kolem třetí ráno a hlasitě to dávají na vědomost světu. Nejpozději ve čtyři už i všichni lidé pilně pracují a obvykle po ránu dávají přednost těm nejhlučnějším aktivitám jako je štípání dříví, mlácení rýře ap. Jednoduše řečeno – nepočítejte s tím, že si v hotely gasy přispíte.

kemp

Stanování je běžným způsobem ubytování v rezervacích a národních parcích (tedy hlavních cílech většiny turistů). Slovem kemp je míněna pestrá paleta zařízení – od zameteného prostranství pod stromy po sofistikovaný systém cestiček, přístřešků, betonových plácků, umýváren, kuchyněk a záchodů. Kempování je téměř vždy levnější než spaní v hotelu. Cena se pohybuje mezi 0,5 a 4 eury za stan na noc a bývá vyvěšena v kanceláři u vstupu do parku či rezervace. Platí se vždy jen za stan (v němž může spát libovolný počet osob), za osobu se již dále nic neplatí. V některých kempech je zpoplatněno parkování auta a motocyklu (zejména v těch, kam lze takový stroj vůbec dostat).
Obecně platí, že sociální zařízení a jiné vymoženosti mají kempy v místech s rozvinutým turistickým ruchem. Odlehlé nebo nově otevřené národní parky mají jen ono „zametené prostranstvíčko“, vetšinou doplněné ještě malým stolkem a lavicí, jež jsou ztlučeny z prken či klacků. Mytí a koupání se odbývá v potoce, jezírku nebo louži. Obecně je to s vodou horší v západních a jižních, čili sušších částech Madagaskaru.
Obecným komfortem tábořišť jsou přístřešky na stany. Zdá se to být neužitečné zařízení (proč stavět stan, je-li přístřešek a proč budovat přístřešek, je-li stan), ale to jste na omylu. V deštivých oblastech vám vždy přijde vhod, když i za prudkého deště můžete sbalit do batohu suchý stan. Jinde jste zase rádi, že vám na stan za větrných nocí nepadají větve, rozličné plody velikosti a váhy medicimbálu či kácející se stromy.
V některých kempech mohou být i chatky. Buď je to jen o málo dražší varianta ke stanování (3–5 euro) a pak jde o jednoduché uzamykatelné přístřešky bez vybavení. Nebo to jsou luxusní bungalovy – v takovém připadě jsou velmi drahé (alespoň 25 euro) a svým charakterem je to spíš ubytování hotelového typu než kempování.

spaní „na divoko“

Přenocovat někde opravdu „na divoko“ se vám na Madagaskaru poštěstí jen opravdu výjimečně. Většinou jakmile člověk někde zastaví a začne rozkládat stan nebo vařit, ihned se okolo shromáždí početné obecenstvo a zaujatě ho sleduje. Je-li přítomen někdo z „vedení“ vesnice (není-li, brzy bude), začne se s vámi domlouvat na ceně za nocleh. Někdy vám k postavení stanu i vyhradí určité místo. Mějte na paměti, že na Madagaskaru jste vždy na území nějaké vesnické komunity. Této komunitě patří i půda, na níž hodláte složit hlavu. A půda, to je na Madagaskaru posvátná věc – živitelka obdarovávající rýží a ochránkyně opatrující těla zemřelých předků. Pokud po vás tedy bude někdo chtít zaplatit za přespání v lese pod stanem, vyhovte mu. Vždy bude žádat o docela malou sumu (1–2 eura za všechny stany a auta) a platbou máte zajištěn určitý stupeň ochrany. Zajistíte si, že se dočasně stáváte součástí vesnice. Kdyby vám v takovém postavení bylo něco ukradeno, bude to ostuda pro onu vesnici. Z toho vyplývá, že pobyt na venkově je většinou velmi bezpečný. Když vám ale váš malgašský průvodce nebo řidič řekne, „tady spát nebudeme“, raději ho poslechněte. Jsou prostě vesnice a vesničané přátelštější a méně přátelští. Někdy je to i tak, že se vás místní lidé vlastně bojí a tak vás radši „vyženou“.
Stává se, že vesničané nabídnou i přístřeší. Většinou je ale natolik skromné, že nocování pod vlastním stanem v přírodě je pohodlnější.
Pokud se vám podaří zůstat někde přes noc opravdu sami (zejména v opuštěných končinách západu a jihozápadu se to opravdu poštěstí), vyvarujte se takových nepředložeností, že si postavíte stan někomu na poli (nesmějte se, není vždy snadné rozpoznat pole od savany), rozděláte oheň vedle mahafalské hrobky nebo něco podobného. Jak už bylo řešeno, předci a půda jsou pro Malgaše nejposvátnějšími entitami, ale za posvátné nebo fady (tabu) mohou považovat i mnoho jiných věcí. Často jde o lokální fady, která nemusí znát ani váš malgašský řidič, který pochází z jiného kraje. Pozor na to, že symbolická a posvátná místa mohou být velmi nenápadná a pro cizince vlastně nepoznatelné – třeba hadřík na větvi stromu, klacek zapíchnutý v zemi, uzel na stéblech trávy, kámen ap.

Stravování

Restaurace

To jsou zařízení určená spíše pro cizince, takže se v nich setkáte s běžnými evropskými jídly (hovězí, vepřové a kuřecí maso, rýže, těstoviny, brambory). Většinou tu mají i jídelní lístek. Ceny se pohybují v hodnotách 1–2 eura za hlavní jídlo. Ve městech jsou i specializovanější a luxusnější podniky (třeba pizzerie), kde se najíte za 2–4 eura. Dnes už narazíte občas i na úplně „evropskou“ cukrárnu, která dokonce úzkostlivě dodržuje hygienické normy, takže si klidně můžete dát třeba i zmrzlinu.

hotely gasy (viz také ubytování)

Hotely gasy jsou mnohem zajímavější a nutno říci, že i levnější. Pozor, „hotely“ tu neznamená hotel, ale restauraci, i když některé „hotely“ nabízejí i ubytovací kapacity (slůvko „gasy“ je zdrobňující zkratka od „malagasy“. Tady se najíte typicky po malgašsku. Vždy dostanete obrovskou hromadu rýže (kterou k velkému údivu obsluhujícího personálu téměř jistě nesníte) a malou mističku s masem (přesněji s kostmi s troškou masa) a nějakou omáčkou nebo zeleninou na ochucení rýže. To vše za cenu okolo 0,5–1 eura a ještě máte zdarma horkou (rozuměj převařenou) vodu na pití (tzv. ranon’ ampango) – tedy, pokud dokážete pít teplou vodu. Při výběru vhodné hotely gasy je dobré dbát jednoho pravidla. Je lépe zvolit takovou tavernu, kde je hodně lidí. Signalizují, že to tam mají dobré (a proto tam lidé chodí) a stálý přísun hostů navíc zajistí, že hotové jídlo na plotně (či spíš na ohni) dlouho nečeká. Naopak v hospůdkách, kde je o hosty nouze, nejspíš narazíte na méně kvalitní krmi a ještě navíc bude pěkně uleželá.
Hotely gasy jsou na každém kroku. Cestujete-li taxi-brousse rozhodně se jim nevyhnete, neboť malgašští cestující jinam jít nechtějí a řidič přeci nebude kvůli vám stát hodinu s dvaceti lidma v autě u nějaké drahé hospody. Konec konců bylo by i škoda se jim vyhnout. Jsou podobným fenoménem jako v Čechách klasické hospody a chcete-li trochu poznat život obyčejných Malgašů, musíte navštěvovat hotely gasy.
V dopravních uzlech, tedy na místech, kde zastavují taxi-brousse, kde se přesedá, u trajektů přes řeku ap. se hotely gasy koncentrují a nabývají poněkud speciální podoby vývařoven pro projíždějící. Někdy jsou to spíš stánky než restaurace. Ráno vám tu dají kafíčko s nějakou buchtou nebo rýžovým koláčkem (belaro), v poledne a večer pak rýži a přílohu (příloha se tu říká masu, neboť to je ta složka, která se obměňuje a stabilním základem zůstává rýže).

pouliční prodavači

Lze se s nimi setkat opět na místech, kde je víc rušno – u trajektů, na nádražích ap. Často postávají u těch úseků cesty, které je nutno překonávat jen velmi pomalou jízdou nebo je dokonce nutno zastavit a chvíli čekat (jednosměrné mosty, brody, rozbité úseky silneci, policejní a vojenské kontroly ap.). Tady totiž mají naději, že něco prodají do okénka projíždějících aut. Obvykle nabízejí buráky, kešu oříšky, vejce (vařená natvrdo), pečené čtvrtky kuřat, pečené banány, pečenou kukuřici a podobné drobnosti – je to dost krajové a sezonní. Taxi-brousse, který projede pár takových prodejních stanovišť se změní v popelářský vůz, ovšem s pasažéry v „nákladením“ prostoru.

vlastní vaření

V přírodě se vaření nevyhnete, ať už vaříte z dovezených polotovarů nebo z místních surovin. Obšírněji si dovolím okomentovat jen druhou s uvedených možností. Představu, že potraviny se nakupují v obchodě, je třeba na Madagaskaru rychle opustit. V malých vesnických krámečcích dostanete tak akorát pivo, sardinky a mimořádně nedobré sušenky (ty sem vozí Francouzi, protože ve Francii nikdo nechce něco takého jíst). Na Madagaskaru se potraviny nakupují na tržnicích nebo od lidí, kteří si postaví u cesty pultík a na něj umístí své zemědělské přebytky (třeba dvě rajčata). Rýži dostanete všude, s masem je to horší, ale na malgašském venkově se jako příloha k rýži často jedí třeba brambory, fazole, hrách ap. – a to všechno dostanete. Zejména ve vlhčích krajích je dobré, když se člověk trochu vyzná v tropických okopaninách (jam, maniok, batáty, taro ap.). Všechny tyhle věci jsou tu skoro zadarmo. Za 0,2 eura nakoupíte takovou hromadu jamu, že se dosyta nají desetičlenná expedice, rýže za 0,1 eura vystačí pro 3 lidi.
Jen pro úplnost – v některých rezervacích a národních parcích si lze najmout kuchaře a svůj čas tak plně věnovat obdivování přírody (kuchař je levnější než průvodce).

nápoje

Kromě jídla potřebuje člověk samozřejmě i tekutiny. Je na nich dokonce mnohem závislejší, než na potravinách. Na Madagaskaru ve městech, větších vesnicích a navštěvovanějších chráněných územích lze koupit balenou pitnou vodu. Z dalších nápojů jsou téměř všude k mání Coca cola a pivo (mimochodem malgašské pivo nese označení „pilsner“, neboť je to opravdu pivo tohoto typu). Kupovaná voda může být buď malgašské nebo francouzské provenience, ale vždy si drží jednu univerzální vlastnost – je neskutečně nedobrá (jedna vymačkaná limetka vám ji však zpříjemní). Ceny nápojů se velmi liší podle oblasti – v Antananarivu stojí 1,5 litru vody 0,3–0,4 eura, průměrná cena je asi 0,4–0,5 eura a ve velmi odlehlých oblastech můžete zaplatit i extrémní 1 euro. V takových místech lze někdy drahé kupované nápoje nahradit levnou (také kupovanou) variantou. Třeba kokosové ořechy - za stejnou cenu jako litr Coca-coly pořídíte deset nebo i víc litrů tzv. kokosového mléka, které je krom toho ještě i chutnější. Jak jste asi pochopili, obecně platí, že čím jste dále od civilizaci, tím více za civilizaci (nezávadnou vodu) platíte. Mnozí cestovatelé při propočtech nákladů na pobyt zapomínají, že za pití často zaplatí více než za jídlo.
Existuje ovšem i druhá, podstatně levnější možnost – upravovat si vodu převařováním, filtrováním, pomocí tablet na bázi aktivního chlóru nebo kombinací uvedených metod. Zejména dvě poslední možnosti jsou natolik spolehlivé, že si můžete dovolit pít vodu i z nádrží, které slouží místnímu dobytku jako koupaliště (ověřeno terénním pokusem). Hodláte-li cestovat do odlehlých a turisticky málo navštěvovaných míst, počítejte s tím, že nic k pití nekoupíte. Místní obyvatelé jsou zvyklí pít převařenou (ještě horkou) vodu. V suchých oblastech západu a hlavně jihozápadu dbejte na to, abyste vždy měli po ruce nějakou menší zásobu tekutin. Není nic neobvyklého, že v krajině nenarazíte na vodu třeba několik dní.

Národní parky a rezervace

Příroda Madagaskaru – ostatně jako příroda kdekoliv jinde na světě – podléhá tlaku lidské civilizace. Naštěstí právě na Madagaskar (s podporou mezinárodní komunity) věnuje její ochraně úsilí, z něhož bychom se mohli poučit i my tady doma v Čechách. Jedním z nejmarkantnějších výsledků je vznik, rozvoj a stálé rozšiřování sítě chráněných území. Dnes je již značná část zbývajících nenarušenných nebo jinak cenných přírodních společenstev za hranicemi národních parků a rezervací (aktuální seznam chráněných území, mapa chráněných území). A právě tam mnoho návštěvníků Madagaskaru míří.
Do většiny chráněných území mají návštěvníci přístup s výjimkou těch míst, která nesou statut Réserve Naturelle Intégrale, angl. Strict Nature Reserve. Tam smějí obvykle pouze badatelé na speciální povolení ministerstva životního prostředí (Ministère des Eaux et Forêt). Do ostatních lokalit je třeba zaplatit vstupní poplatek. Ceny za vstup jsou dost rozmanité podle konkrétního chráněného území, podle toho, co hodláte v rezervaci či parku dělat, jaké jste národnosti, jak dlouho se tam hodláte zdržet ap. Kromě vlastního vstupného je nutno počítat s platbou za povinného průvodce. Jejich ceny se liší místo od místa. V některém národním parku třeba platíte jednotnou cenu 4–5 eur za den; jinde jsou taxy za trasy (2–6 eur podle délky); ještě jinde si řeknou o 2 eura za zhruba tříhodinový výlet ve dne a 3 eura za totéž v noci. Pokud to vůbec lze nějak zprůměrovat, odhaduji, že za den zaplatíte průvodcům v chráněných oblastech tak asi 5–7 eur.
Nutno ovšem dodat, že alespoň v těch zavedenějších lokalitách jsou průvodci vysoce kompetentní. Umí většinou nejen francouzsky ale i anglicky a přírodu ve svém okolí znají. Nedokážou sice pojmenovat každé křoví latinsky, ale léty praxe mají vycvičené oko a vidí mnohem víc zvířat a rostlin než vy. Třeba v lesní stanici Kirindy jsem narazil na chlapíčka, který tu průvodcuje už 25 let. Chtěl bych někdy rozumět madagaskarské přírodě jako on a chtěl bych mít jeho oči a uši. Stačilo říct: „Rád bych viděl želvu tu a tu,“ a on jen pokýval hlavou, řekl, že bude tam a tam a dovedl mne na místo, kde opravdu byla. V noci chodil přede mnou a jen ukazoval rukou po okolních větvích – a já pak vždycky hodnou chvíli brejlil do označených míst, abych nakonec udiveně zahlédl malého hádka, spícího chameleona nebo ptáka či makiho čučícího z dutiny v kmínku.

autor: Pavel Hošek

Důležité adresy:

ministerstva
Ministere des Universites, BP 4163, Antananarivo 101, Madagascar
Ministere de l´instruction publique, BP 559, Antananarivo 101, Madagascar
Ministere des eaux et forets, BP 622, Ampandrianomby, Antananarivo 101, Madagascar
Pastérův institut
Institut Pasteur, BP 1274, Antananarivo 101, Madagascar
univerzitní knihovna
La Bibliotheque Universitaire d'Antananarivo, Campus universitaire Ankatso, B.P. 908, Antananarivo 101, Madagascar
knihkupectví
Libraire Md Paoly, 24, avenue de l´Indépendance, B.P. 1622, Antananarivo, Madagascar
Libraire de Madagascar, B.P. 402, Antananarivo, Madagascar
prodej map
F.T.M. Lalana Dama-Nisoha Razafintsalama Ambanidia Antananarivo 101, Madagascar
Air Madagascar
Air Madagascar, Air Madagascar, Herzog-Rudolf-Straße 3, 8000 München 22, Germany
Air Madagascar, Air Madagascar, 31, Avenue de l'Indépendance, Antananarivo 101, Madagascar
ANGAP (vystavuje povolení ke vstupu do rezervací, národních parků, ap.)
ANGAP, Association nationale pour la gestion des aires protegees (ANGAP), BP 1424, Antananarivo 101, Madagascar
půjčovny aut
MADATOUR, Lot VC 66 BIS Ampasanimalo, BP 8370, Antananarivo, Madagascar
IBISCUS TOUR, Analakely, 52, Avenue du 26 Juin 1960, Antananarivo, Madagascar
AVENTOUR, Galerie Marchande ARO, Ampefiloha, Antananarivo, Madagascar
MAISON CLOVIS ARTHUR, Tsaralalana, 8, rue Rajhonson Emile, Antananarivo, Madagascar
AVIS OCEAN TOUR, Tsaralalana 3, Patrice Lumumba, Antananarivo, Madagascar
AKL TRAVEL INTERNATIONAL, Ampandrana Bel'Air, Lot II i 34, BP 1266 Antananarivo, Madagascar
HERTZ, Immeuble Vitasoa, Tsaralalana, Antananarivo, Madagascar
SOCIETE TROPICAR, 15, rue Ratsimilaho, Antananarivo, Madagascar
PROCAR, Lot II H 99 B Ambatolampy, Ambohimanarina, Antananarivo, Madagascar
MADTOUR, Lot II K 65, Lotissement Bonnet, BP 786 Ivandry – Antananarivo, Madagascar
VISTEMIALY, Lot VB 30 C, Ambatoroka, BP 3542 Antananarivo, Madagascar
SOMACRAM, 13, rue de Nice Tsaralalana, Antananarivo, Madagascar
půjčovny letadel
Aéro-club de Tananarive, 18, rue Andriantsilavo Tsaralalana, Antananarivo, Madagascar
Fraise et Compagnie S.A, Lalana Ravoninahitriniarivo, Ankorondrano-Antananarivo, Madagascar
Madagascar Flying Service, Lot VI 27 Bis, Ambatovinaky, Antananarivo, Madagascar

Očkování

Žlutá zimnice - očkování vyžadováno při příjezdu z oblastí výskytu žluté zimnice

Virová hepatitida typ A - očkování doporučeno

Virová hepatitida typ B - očkování se doporučuje v závislosti na délce, charakteru pobytu a chování cestovatelů

Břišní tyfus - očkování doporučeno

Tetanus - očkování nebo přeočkování doporučeno

Přenosná dětská obrna - očkování doporučeno u osob nad 30 let věku

Záškrt - doporučuje se uvážit očkování

Vzteklina - očkování doporučeno s přihlédnutím k místnímu risiku

Meningokoková meningitida - očkování doporučeno dle epidemiologické situace a období výskytu

Spalničky - Očkování doporučeno

Doporučit tuto stránku

Doporučit stránku

Aktuální články