Podle Hanky:
Středa 1.10.2003, 19. den
Národní park Ranomafana - Fianarantsoa
Vstávali jsme v půl šesté, všechno jsme sbalili a posnídali bagety. V 7 jsme už byli nahoře u kanceláře a čekali na průvodkyni. Dorazila na čas, dali jsme si bagáž do úschovny v pokladně a vyrazili jsme do džungle, tentokrát na tříhodinový výlet zaměřený hlavně na pozorování lemurů. Slečna průvodkyně měla tentokrát kromě šortek a bundy i bederní pás se zásobou banánů pro opičky.
Téměř v běhu jsme se zanořili do lesa. Prales po ránu byl docela sympatický, spousta zvuků a nikde žádní lidé - doporučuji:-) Asi za 45 minut jsme narazili na dvojici navzájem se drbajících bambusových lemurů. Chvíli jsme je pozorovali, pak se nám rozprchli a blbli spolu s dalšími na druhé straně cesty. Další skupinu lemurů jsme viděli jen zdálky, protože se nám je nedařilo v hustém porostu stíhat. Vyvrcholení výletu nás ale ještě čekalo. Průvodkyně objevila skupinu asi 3 lemurů zlatých a jednoho z nich se jí podařilo přilákat na banán rozetřený na větvi. Lemur se přežíral asi tak půl metru od nás, kdybych se nebála, že mě rafne, mohla bych si ho i pohladit.
Fotili jsme ho a měli jsme radost, že se nás lemur vůbec nebojí a nenechá se od banánů vyrušit. Strávili jsme takhle spolu asi 1/4 hodiny, pak sebral lemur poslední čtvrtku banánu a odhopkal s ní. Po setkání s lemurem jsme šli na vyhlídku, kde se to zase hemžilo maličkými zelenými gekony. I tenhle druh se na banány vrhal. Po gekonech jsme se ještě chvíli courali pralesem, ale další opičky jsme už nenašli. Průvodkyně nám aspoň vyprávěla o léčivých rostlinách atd. V půl desáté vycházka skončila. Slečna dostala svých 55 tisíc MGF za prokázané služby, moc děkovala a omlouvala se, že nám nenašla více druhů lemurů. Vzhledem k ostatním ranním zážitkům jsme jí to rádi odpustili.
V kanceláři národního parku jsme si vyzvedli batohy a šli si sednout na druhou stranu silnice, na stopa do Fianarantsoi. Nebylo tu žádné pravidelné a zaručené spojení, i tištěný průvodce doporučoval stop a čekání. Moc velký provoz tu tedy nebyl. Do hry o sehnání odvozu pro nás se zapojili i poflakující se průvodci, ale nebylo to nic platné, nebylo koho zastavit. Někdy po desáté projela jedna dodávka, ovšem tak narvaná, že bychom se do ní nevešli ani při nejlepší vůli. Z druhého směru přijeli Belgičani, se kterými jsme byli na Pic Boby. Poradili jsme jim trasy a dál jsme čekali na odvoz. Občas projel kolem kamion, občas terénní vůz s turisty, ty jsme ale nestopovali.
Kolem 12 hodiny jel taxi-brousse v opačném směru, řidič nám vzkázal, že za 40 minut pojede zpátky a vezme nás. Dál jsme si nerušeně četli své paperbackové romány, když se po půl 1 opravdu objevil poloprázdný taxi-brousse. S pomocí řidiče jsme strčili oknem dovnitř batohy a už jsme frčeli směr Fiana. Tomáš měl smůlu, sedl si vedle opilého nebo bláznivého staříka, který si s ním chtěl neustále povídat a odmítal akceptovat, že Tomáš neumí francouzsky. Byl vážně neodbytný. Tomáš si po chvíli přesedl ke mně, ovšem to pánovi před námi nevadilo a neustále se na nás otáčel a mluvil. Zabralo, až když jsem mu zcela vážným hlasem a upřeným pohledem česky řekla, že pokud okamžitě nepřestane mávat těma rukama, tak že ho přes ně praštím a to se bude fakt divit. Nějak ho to uklidnilo, lehl si na lavici a usnul. Pak se ještě cestou několikrát svlékl a oblékl, cosi nám vysvětloval, leč my jsme se dívali skrz. I mládenec sedící vepředu ho okřikoval.
Cesta trvala opět dvě a půl hodiny. Ve tři jsme byli ve Fianarantsoi, už potřetí za poslední týden. Odbyli jsme nadháněče na nádraží a podle Lonely Planet jsme si v kopci našli hotel Anorafy. Stál 60 tisíc MGF, byl se společným příslušenstvím, ale zato tam tekla teplá voda. Hodili jsme věci na pokoj a rychle vyrazili do města, do banky. Zvládli jsme to tak tak, banky jsou ve Fianarantsoe v jedné ulici, v Novelle ville, a mají otevřeno do 4 hodin. My jsme sice přišli v půl, ale než jsme pochopili zdejší systém, bylo to tak akorát. Peníze se tu měnili v pokladně, ke které ale směřovali kroky všech ostatních klientů banky. Nebyla ale podstatná fronta lidí, nýbrž fronta dokladů, které jednotliví klienti pokládali k okénku. Každý, kdo přišel, dal na pult do řady nějaký doklad opravňující ho stát u přepážky a čekal. Dala jsem tedy na místo svůj pas a bedlivě jsem ho očima střežila. Přišla na mě řada, následovala obvyklá dlouhá procedura přepisování všech údajů z pasu do počítače, otázka na jméno hotelu, pak schvalování výměny dvěma nadřízenými, ověřování pravosti bankovek - docela jsem se krčila, při pohledu na frontu za mnou. Stihli to přesně do 4.
Šli jsme se podívat po městě. Nejprve jsme se stavili na internetu, byl asi 7,5 krát dražší než v Taně, ovšem vzhledem k připojení přes modem se stejně nedal použít. Za 20 minut se nám povedlo poslat jen krátký e-mail o tom, že jsme v pořádku a že se ozveme až z hlavního města. Na hlavním tržišti, zomě, jsme si koupili k jídlu nějaké bramborové placičky a sešli do podhradí. Narazili jsme na obchod s vínem - okolí Fiany je proslulé pěstováním vinné révy, které tu na počátku století zavedli Švýcaři - neváhali jsme tedy a zakoupili si každý lahvinku domů (stála asi 15 tisíc MGF). Dolní část města se podobala spíše slumu, spousta ošklivých domů, krámky, špína, žebráci. Došli jsme k hlavní silnici a vrátili se zpět k nádraží. Nakoupili jsme nějaké ovoce a zeleninu a pár smažených dobrot z krámků kolem cesty. Na nádraží jsme měli chvíli problémy s koupí lístků do Ambositry, ale nakonec se nám to podařilo - za 50 tisíc MGF.
V hotelu jsme povečeřeli, příjemně nás překvapil smažený banán v těstíčku - výborné. Dokonce tak, že se Tomáš vydal ještě jednou do města pro další várku. Ten druhý nákup ale přehnal, ani dobrých věcí se nedá sníst nekonečné množství :-)
Podle Tomáše:
Středa 1.10. 2003 - den 19
Ranomafana, Fiana
V sedm jsme se vydali na další vycházku s naší průvodkyní. Poprvé jsme měli pocit, že jsme v lese aspoň trochu sami, nepotkávali jsme žádné turisty, asi všichni ještě spali. I teplota byla příjemná, jen ty opice ne a ne najít.
Později jsme zahlédli párek hapalemurů šedých, navzájem si vybírajících blechy. K nim se po chvíli připojila další dvojice a společně pak všichni odskákali na jiný konec lesa.
Při pronásledování další skupinky jsme uvízli v hlubokém houští. Zlatý hřeb nás ale teprve čekal. Průvodkyni se podařilo najít lemura, který byl asi moc líný na to, aby si sám hledal něco k snědku a (správně) očekával, že mu nějakou dobrotu přinesou turisti. Přinesli jsme mu banány. Průvodkyně je rozetřela po větvích a za chvilku byl milý hapalemur zlatý přímo před námi. Krmil se banány a kdyby neucukla, snad by si je vzal i přímo průvodkyni z ruky! Absolutně ignoroval nás, naše fotoaparáty i jejich blesky. Stačilo natáhnout ruku a mohli jsme se ho dotknout.
V národním parku Ranomafana nepotřebujete teleobjektiv, tady musíte couvat, aby se vám při tom nejkratším ohnisku lemur vůbec vešel do zorného pole!
Zbytkem banánů jsme pak ještě nakrmili krásně barevné maličké gekony. Slibovaný chameleon se nekonal, víc nás ale mrzelo, že průvodkyně nedokázala najít bizarního brouka jménem žirafa žirafa. Je to jediný druh žiraf, který na Madagaskaru můžete najít.
Batohy jsme měli sbalené od rána, takže v deset hodin už sedíme u silnice a čekáme, kdy se nachomýtne nějaká doprava do Fianarantsoy. Museli jsme čekat až do půl jedné, s knihou nám to ale docela uteklo.
V mikrobusu se s námi nejprve pokoušel konverzovat namol opilý starý Malgaš (vlastně první opilec, kterého jsme tu zaregistrovali), brzy ale usnul a další cesta už probíhala v klidu.
Ve tři hodiny jsme zpět ve Fianě. Tentokrát volíme hotel Anoraky nedaleko od autobusového nádraží.
Do čtyř hodin mají otevřeno banky, takže spěcháme naposledy vyměnit peníze. Stíháme to těsně před zavíračkou.
Našli jsme tu i internet, připojení bylo ale drahé (750 MGF/min) a přes vytáčenou linku, takže jsme jen poslali pár sms.
Náš program na Madagaskaru je prakticky vyčerpaný, už se ničeho nebojíme a testujeme různé smažené dobrůtky, které se tu dají koupit na trhu.
Kupujeme si také na zítřek jízdenky do Ambositry.
Autor: hana.kubikova@seznam.cz
Zdroj: hook.kmp.vslib.cz/lide/hrus/hory/madagascar/index.php