Podle Hanky:
Úterý 30.9.2003, 18.den
Národní park Ranomafana
Vstali jsme ve čtvrt na šest, uvařili čaj, nasnídali se a vyrazili na nádraží. Náš dnešní cíl, národní park Ranomafana, vzdálený asi 46 km, což ovšem dělá asi 3 hodiny cesty. Všechny nadháněče jsme tentokrát ignorovali a zastavili se až u prvního stánku s nápisem Ranomafana. Koupili jsme si regulérní jízdenku za 15 tisíc MGF pro jednoho a nasedli. Samozřejmě se dlouho nic nedělo. Kolem chodili prodavači cetek, žebrající děti a starci. Šla jsem koupit něco k jídlu, za 2 tisíc MGF (10 Kč) jsem pořídila půl kila brambor, něco mrkve a dva trsy banánů. U auta stále nic nového.
Byla jsem pěkně otrávená, náš taxi-brousse byl opět narvaný až k prasknutí a vyjel až v 9 hodin. Tak to jsme nemuseli vstávat tak brzo. Cesta nejprve vedla po hlavní silnici NR7, ovšem po hodině jsme odbočili na vedlejší silnici, která byla mnohem horší. Bez asfaltu, plná rigolů a nástrah. V jedné vesničce jsme od uhlířů nakoupili (teda ne my, řidič) několik pytlů dřevěného uhlí. Oblast kolem Fiany je známá tím, že se tu používá metoda klučení lesa vypalováním a povolání uhlíře je tu dost časté. Děti uhlířů byly ty nejšpinavější, co jsme viděli.
Měli jsme strach, aby nám šofér zastavil u vchodu do národního parku, a ne až na oficiální zastávce ve vesnici Ranomafana o 7 km dál. Vstup do parku se ale nedal přehlédnout. V půl dvanácté nás tam vysadili. Šli jsme si koupit vstupenky do parku, vyfasovali jsme brožuru a nějaký Malgaš nám ukázal místo na stanování. Kemp byl moc pěkný. Šlo se k němu po strmých schodech kolem banánovníků, místa na stanování byla krytá stříškami, pod střechou byla i kuchyň s ohništi a elektřinou, splachovací záchodky i sprcha (byť se studenou vodou). Navíc jsme tu byli úplně sami, ostatní turisti se zřejmě ubytovali v bungalovech.
Postavili jsme stan a vrátili se do kanceláře. Zapsala jsem se do knihy kempujících - před týdnem tu stanovali nějací Češi! Cena za 2 lidi byla ucházející - 20 tisíc MGF. Chtěli jsme jít na vycházku bez průvodce, ale nešlo to, byť jsem důvod ne zcela pochopila, týkalo se to nějak průvodců. Paní v pokladně nám ale hned průvodkyni sehnala, a tak jsme vyrazili na dvouhodinový okruh EDENA. Průvodkyně mluvila dost rychle francouzsky, ale bylo jí docela dobře rozumět, tak jsem Tomášovi překládala. Nejprve pár faktů o parku (rozloha, rok založení, počet druhů lemurů, ostatní zvířata). Pak jsme sešli po dlouhých schodech k řece, kde to úžasně hučelo, a vešli jsme do pralesa, sekundárního, říkala průvodkyně. Chodila hodně rychle, po strmých blátivých cestičkách pralesa jsme měli co dělat, abychom jí stačili. Potili jsme se a postupně odhazovali bundy a svetry. Prales byl plný bělochů, nejšílenější byl zájezd francouzských důchodců, kolínská z nich byla cítit na dálku. Průvodkyně nás nechala čekat na cestě a šla hledat lemury, za chvíli se pro nás vrátila, prodírali jsme se porostem a za chvíli stanuli tváří v tvář úžasnému bambusovému lemurovi - hapalemurovi. Visel na bambusovém stromě a krmil se asi 3 metry od nás. Fotoaparáty cvakaly, lemurovi to ovšem vůbec nevadilo. Pak se větvemi přiblížil další lemur a na kmenu se před našima očima vyměnili. Moc se nám to líbilo. Pak jsme šli hledat další lemury, průvodkyně prý nějaké viděla v bambusovém porostu, ale ať jsme se snažili sebevíc, tak jsme je neviděli. Prý šli asi spát, siesta, říkala slečna. Viděli jsme ještě celou tlupu bambusových lemurů zlatých, kterou jsme stíhali lesem. Dobrý zážitek. Tenhle lemur byl prý dlouho považován za vyhynulého a byl v Ranomafaně znovu objeven až v roce 1986. Po dvou hodinách jsme se vrátili zpět unavení a zpocení, ale příjemně překvapeni realitou pralesa.
Domluvili jsme se s průvodkyní na večerní okruh a šli jsme si uvařit něco k jídlu. Brambory s boloňskou omáčkou byly dobré. Před pátou už jsme byli připraveni na noční vycházku, vyzbrojeni baterkou, stativem a zásobou filmů vysoké citlivosti. Naše průvodkyně už nám šla naproti, byť jsme se domluvili až na půl šestou - přijelo prý hodně turistů, a to bývají lemuři brzo přežraní. Rychlým tempem, na které jsme si už pomalu zvykali, jsme vyběhli do parku. Cestou jsme už potkali pár turistů. Na místě večerního krmení (protože jinak se tento tzv. "noční okruh" nazvat nedal) už postávala pěkná skupinka bělochů s fotoaparáty. Byla jsem úplně uřícená, svalila jsem se na lavičku, když vtom mě kolemstojící upozornili, že asi tak metr ode mne stojí jedna z velkých atrakcí našeho večera, jedna ze dvou madagascarských cibetkovitých šelem Fossa fossana. Něco mezi kočkou a liškou, ovšem naprosto nacvičená na maso, které jí čas od času někdo hodil. No, teda. Metr od ní se za chvíli objevila druhá šelmička.
Zatímco jsme se s Tomášem věnovali focení Fossy, namazali průvodci banánem okolní stromy. Netrvalo dlouho a objevil se nejmenší lemur na světě - Microcebus, který vypadal jako létající myš s velkýma očima. Byl úžasný. Postupně se jich kolem nás krmilo asi 5 nebo 6. Kamery bzučely, fotoaparáty cvakaly, turisté spokojeně předli. Ani těmto lemurům nevadil blesk. Za půl hodiny se lemuři najedli a začali se vytrácet, průvodkyně měla pravdu. Platí rovnice hodně turistů rovná se hodně jídla rovná se kratší čas pro pozorování. Chudáci francouzští důchodci, které jsme potkali cestou zpátky, ti už asi neviděli nic. Průvodkyně slibovala, že nám cestou zpět ukáže chameleóny, ale neměli jsme štěstí. Přesto se nám to moc líbilo a tak jsme si s průvodkyní domluvili ještě jednu vycházku na ráno, když budou lemuři vstávat.
Podle Tomáše:
Úterý 30.9. 2003 - den 18
NP Ranomafana
Brzy ráno jdeme na autobusové nádraží. Ačkoli v sousední restauraci celou noc bez přestání duněla hrozně hlasitě hudba, jsme vyspalí. Lístek do Ranomafany stojí 15 000 MGF. Kolem sedmé už sedíme v autě a čekáme na odjezd. Na střeše je naložená spousta věcí, pořád se ale nejede. Sedíme, čekáme a po nějaké době začínáme mít pocit, že to trvá už nějak dlouho. A knihy jsme si zabalili do batohů, které jsou na střeše... Hanka takové situace nese zvlášť těžce, vidím na ní, jak trpí.
V devět jsme nakonec přece jen vyrazili. Jedna policejní kontrola místo úplatku požadovala doručení nějakého dopisu, druhá zase svezení kamaráda, kterého jsme ale i přes znalost pravidla n+1 do nabitého mikrobusu dostávali jen s obtížemi. Jakmile se odbočí z hlavního tahu na Tanu, silnice se prudce zhorší a je plná výmolů i obrovských jam.
V půl dvanácté jsme u brány parku. Platíme si třídenní povolení ke vstupu a místo na stanování. Stany se tu staví na plošinky kryté stříškou na čtyřech sloupech. V deštném pralese je to asi praktické. Za vstupné jsme dali každý 50 000 MGF, stanování nás stálo celkem 20 000 MGF.
Na tábořišti jsme sami. Máme k dispozici krytou kuchyňku, s obezděným ohništěm, kam je dokonce zavedená elektřina, takže i náš ponorný vařič tu užijeme.
Jenom postavíme stan a vybalíme a už startujeme na svou první vycházku. Navzdory informacím v průvodci ji není možné absolvovat bez průvodce, takže dostáváme přidělenou mladou sympatickou slečnu. Hanka je nadšená z její perfektně srozumitelné francouzštiny.
Během dvou a půl hodiny nám slečna doopravdy ukázala lemury. Asi ze dvou metrů jsme pozorovali jednoho hapalemura (tj. bambusožravého), jak pomalu likviduje mohutný bambusový kmen. Kousek dál se krmila jeho manželka (nebo její manžel, těžko se prý u nich určuje pohlaví). O něco později jsem pak po prolézání křovisek zahlédli skupinu jiného (menšího) druhu hapalemurů. Pak ještě naše průvodkyně údajně zaslechla nějakého velmi vzácného lemura kdesi nahoře v koruně mohutného stromu, nic jsme ale nezahlédli. Prý to bylo tím, že právě začal svou siestu a z té se ničím nedá vyrušit.
Cena za tuhle vycházku byla (podle zdejšího sazebníku) 40 000 MGF. Se slečnou jsme se hned ještě domluvili na tom, že se sejdeme v půl šesté a půjdeme na takzvanou noční vycházku, při níž se dají pozorovat noční zvířata.
Hanka včera večer ve Fianě koupila nějaké brambory, udělali jsme si je teď s omáčkou z pytlíčku a byla to dobrota!
Naše průvodkyně nám vyšla naproti ke stanu už před půl šestou - je tu prý spousta dalších turistů, kteří chtějí taky jít na noční prohlídku a protože se při ní zvířata lákají na žrádlo, hrozí, že se nažerou a půjdou pryč. Je proto lepší vyrazit dřív.
Když jsme dorazili na místo, už tam pár turistů postávalo. Netvářili se nijak zvlášť zaujatě, tak jsem shodil batůžek a v klidu vybaloval stativ, když jeden z průvodců ukázal za mne a řekl: "fossa!". Fossa fossana je jeden z mála zdejších predátorů, šelmička velká asi jako kočka, a její pozorování mělo patřit do téhle noční vycházky. Netušili jsme ale, že ta zvířata jsou tak krotká, že budou úplně ignorovat všechny ty turisty i s jejich cvakajícími fotoaparáty a protivnými blesky a beze strachu si dojdou pro svých pár kousků masa. Nakonec tam byly fossy dvě nebo tři.
Další kolo nočního pozorování (možná by bylo přesnější napsat krmení) právě začínalo. Po kmenech stromů se roztírají kousky banánů, které sem chodí žrát malincí noční lemuři - mikrolemuři. Jsou velcí asi jako potkani, mají obrovské oči a vypadají roztomile. Běhali po větvích všude kolem, prali se, žrali banány a nás si vůbec nevšímali. Pustili si nás skoro na jediný metr!
A pak byl konec představení, vrátili jsme se zpátky do kempu, zaplatili 50 000 MGF, uvařili gulášovou polévku a šli spát.
Měli jsme opravdu pěkné příležitosti vidět zvířata, která se u nás dají vidět (možná) leda v ZOO. Tady jsme je viděli v jejich přirozeném prostředí a protože jsou zvyklá na lidi, i hodně zblízka. Určitě to stálo za to. Na zítra máme domluvenu ještě jednu vycházku, startujeme v sedm hodin.
Autor: hana.kubikova@seznam.cz
Zdroj: hook.kmp.vslib.cz/lide/hrus/hory/madagascar/index.php