Tabriz
Do Tabrizu příjíždíme v ranních hodinách. Za pomoci místních nasedám do autobusu, který by měl mít namířeno do centra města. Tabriz je se svým milionem obyvatel největším a nejvýznamnějším městem na severozápadě Íránu. Většinou je to první významnjší íránské město všech cestovatelů směřujících do země z Turecka. Přestože má Tabriz velmi bohatou historii, není zde toho až příliš k vidění. Ve stručnosti bych to shrnul asi takto - Tabriz byl v dávné historii několikrát hlavním městem několika říší a poměrně často byl postižen silnými zemětřeseními.
Mne se daří vystoupit v centru města poměrně rychle najít hotýlek, který jsem si vybral v mým průvodci. Tentokrát to bude Mamoodi Hotel. Docela příjemny a čistý místo za doboru cenu. Společné toalety a sprchy jsou v dobrém stavu. Jsem spokojenej. Foto z hotelu Mamoodi. Tabriz je mou konečnou stanicí v Íránu. Odtud bych rád pokračoval do Turecka. Nejlevnější způsob jak zemi opustit je samozřejmě autobus. Autobusy směřující do tureckých měst vyjíždí většinou z Teheránu, po deseti hodinách jízdy íránem zastavují v Tabrízu, aby nabrali další cestující a pokračují dále. Je tedy zcela zbytečné hnát se do Teheránu na autobus, když lze pohodlně přistoupit až zde a non-stop jízdu do Istanbulu, kam směřuji, si tak o deset hodin zkrátit. V některé z cestovních kanceláří na ulici Immáma Chomejního lze zakoupit jízdenku za nějakých 20-25 USD. Velmi levná záležitost, vezme-li člověk úvahu fakt, že cesta luxusním pohodlným autobusem trvá 35-45 hodin. Jízdenku tedy mám a mohu se v klidu oddávat průzkumu města. Moje první kroky vedou na zdjší bazar.
Abych pravdu řekl, tak bazar v Tabrizu na mne udělal největší dojem ze všech bazarů, které jsem v íránu prolezl. Skutečně jsem zde měl pocit, jako bych se vrátil o několik století zpátky. Zdejší bazar je totiž skutečně unikátní. Labyrint 35 km krytých ulic a chodeb bazaru je tvořen převážně cihlovým zdivem. Nachází se zde na 7000 obchodů. Postaven byl jiz před ticíci lety, ale převážná část toho, co lze vidět nyní pochází z 15. století. Díky tomu, že do těchto končin zavítá jen minimum turistů, se zde ani jakoturista necítíte. Spíše jako cestovatel v čase. Na rozdíl od bazarů tureckých či egyptských na vás nikdo nepokřikuje, nikdo se vám nesnaží nic vnutit, nikdo se vás nesnaží vehnat do svého krámku. Maximálně budete pozváni na čaj nebo podrobeni zvědavým dotazům. Já korzuji chodbami mezi prodavači šátků, látek, nádobí, oříšků, zlata, parfému nebo exotického koření. 
Celkem 24 karavanserií a prostorných dómů, kde se většinou prodávají koberce a které jsou součástí bazaru jenom umocňují dojem. (Fotografie z bazaru naleznete v galerii po kliknutí na obrázek vlevo). V jedné z jídelniček dostávám horký čaj. Majitel mne překvapuje, když se mu po vyslovení země mého původu, vybavuje výroba jízdních kol Favorit. Já pokračuju dál. Bazar je také místem, kde se velká část zboží vyrábí, zejména se to týká řemeslných výrobků. Dílničky jsou buď součástí krámku, nebo se nachází v patře bazaru, případně na otevřených nádvořích. Při průchodu uličkou, kde se prodávají obrazy vyráběné z vlny, jsem pozván do jednoho z krámků. Majitel mne zve do dílničky, kde se obrazy vyrábějí. Neváhám a následuji ho. Stoupáme po schodech do patra z jednoho z domů. Dílnička je malá a čistá. U plátna sedí zručný mládík, který pomocí nástrojů, které bych čekal spíše v truhlářské dílně, zpracovává obraz s motivem osedlaných oslíků (fotografie z dílničky: foto 1, foto 2).
Labyrintem chodeb se dostávám až před mešitu Jameh, která je se svými dvěma vysokými minarety vlastně součástí bazaru (foto Jameh mešita). Tabriz mám kromě jiného spojen také s výtečnými šejky (mám na mysli ovocné šejky). Prodávají se snad v každé ulici a na výběr je spousta variací. A jsou naprosto vynikající a osvěžující. Stačí ukázat na hromádku ovoce a prodavač vám z něj před vašimi zraky v mixéru lahodný nápoj okamžitě vyrobí. Banánový, melounový, kokosový, mrkvový, jablečný, morušový, jahodový, atd. Vřele doporučuji.
Na ulici Immáma Chomejního se mi daří vyhledat v obchodním megacentru s výpočetní technikou internetovou kavárnu.
Jednou z mnoha zajímavostí Tabrízu je park Ergoli (Shahgoli). Nachází se 8 km jihovýchodně od centra. Dominantou rozsáhlého parku je umělé jezírko uprostřed nějž stojí replika paláce z období Qajar (zřejmě z období vlády perského Kadžar Šáha). Ergoli je velice oblíbeným místem, kám íránské rodinky pořádají výlety a pikniky. I já bych se tam rád podíval, ale vůbec netuším, jak se tam dostat. Ale nezapomínejme, že jsem v Íránu. V jednom z parků v centru města mne oslovuje trojice mládíků. Já neotálím a ihned je informuji o mém problému. Kluci neváhají a ulice mne vedou k autobusové zastávce a strkají mne do autobusu jedoucího k parku Ergoli. Autobus sice asi hodinu křižuje okrajové čtvrti, ale nakonec skutečně zastavuje před parkem. Park je skutečně pný íránců, kteří se zde baví. Kolotoče, stánky s dobrotami, lodičky na jezírku, rodinky piknikující na perských kobercích, korzující mládež a skotáčící děti. Příjemné místo odpočinku i k fotografování. Samozřejmě neujdete pozornosti místních. Takže vás čeká množství rozhovorů, pozvání na čaj a tak dále. Já kromě příjemné relaxace dostávám těsně před odchodem z parku, když už se pomalu stmívá, krutou ránu.
Omylem(?) si smazávám všechny fotografie na mé zcela zaplněné paměťové kartě o velikosti 1 GB. Množství fotografií za poslední tři dny. 
Pro mne tolik cenné. Přiznávám, že tahle fatální chyba mi dost podlomila kolena a navíc určila mů program následujících dnů. Notnou chvíli mi trvá než se vzpamatuji. Do toho mne atakují dva íránští pohlední mladíci s tím, že jsem krásnej a vůbec mají asi milión otázek, který mi teď připadají naprosto malicherný. Vůbec nechápou jakou tragédii prožívám. Alespoň mi pomáhají chytit taxíka do centra a radí, ať zkusím nějaký počítačový obchod, kdy by mi snad mohli pomoci. Já se vracím na hotel a určuji si plán. Varianta číslo jedna: pokusit se najít někoho, kdo by dokázala smazané fotografie na mé SD kartě obnovit. Poměrně složitý úkol uprostřed Íránu. Varianta číslo dva: zakoupit zcela novou SD kartu a narušit si tak rozpočet a obnovu dat provést až po návratu domů.
Druhý den ráno hned vyrážím do obchodního centra, kde jsem už trávil nějaký čas na internetu. Na internetu zjišťuji jaké jsou možnosti. Smazané fotografie z karty lze pomocí speciálního software s trochou dávkou štěstí obnovit. Mířím tedy hned do vedlejšího krámku s PC komponenty a snažím se vysvětli svů problém. Společnými silami se mne a několika prodejcům ze zdejších krámků daří dobrat k podstatě problému. Usedám do jednoho z krámků k mládikovi, který se pouští do práce. Nejdříve musíme sehnat ten správný program pro obnovu dat. Po několika hodinách se nám daří najít ten pravý. Několik dalších hodin pak trvá samotná obnova dat. Cela operace nakonec trvá asi devět hodin. Mezitím konverzuji, předvátím svůj Pentax, který všichni obdivují, je mi zakoupen oběd a modlím se, aby vše vyšlo. A skutečně se daří. Fotografie se podařilo obnovit a já jsem zachráněn. Mám radost, a tak nelituji 20 USD, keré dávám mladíkům jako odměnu za jejich úsílí. Nicméně jem tak zabil celý den.
V podvečer již tedy pouze mířím k nejvýznamnější památce Tabrízu. Tou je Modrá mešita (nebo také mešita Kabud). Parčík před mešitou je oblíbeným místem, kde íránci posedávají na lavičkách a diskutují spolu. Společnost jim dělá socha velkého azaro-perského básníka z 12. století jménem Shirvani Khaqani (Širvání Čakání). I já chvíli posedávám, samozřejmě nezústávám nepovšimnut. Do řeči se se mnou dává nejmohutnější íranec, jakého jsem dosud potkal. 
Tvrdí, že je jakýmsi světovým velmistrem v zápasu nebo ve vzpírání.
Samotná mešita zvenčí působí velice skromně, ale monumentálně. To nejcennější se nachází uvnitř. Za malý poplatek to lze prozkoumat. 25 let trvalo než umělci pokryli každičké místečko modrou majolikou (druh keramiky s průsvitnou glazurou) a komplikovanou kaligrafií. Vzhledem k četným zemětřesením se zachovalo pouze malý fragment této výzdoby u vstupního portálu a vnitřní výzdoba.
Ještě stihnu foto s krásnou íránkou, pár ovocných šejků, debatu s dalšími íránskými zájemci o rohovor na dvoře hotelu a mířím do postele. Čeká mne poslední noc, kterou strávím v íránské posteli.
Do nedalekého Kandovanu (50 km od Tabrizu) se lze dostat autobusem. Autobus do Istanbulu mi jede sz v deset v noci, takze mam spoustu casu.
Kandovan (Chandovan)
Najít autobus jedoucí do Oksu, přestupního města na cestě do Kkandovanu, není v Tabrízu až tak jednoduchý. Prímo do Kandovanu žadné autobusy nejezdí. Nádraží (Osku nádraží) se skrývá ukryto v ůzké uličce východně od 
Golestánské zahrady v centru města. Chvíli mi to trvá, ale nakonec ho úspěšně nacházím. A hned první minibus, u nějž se zastavuji jede do Oksu! Docela se těším. Zase na chvíli vypadnu na venkov, kde bude klid.
Kandovan je velice zvláštní vesnice ležící v horách 50 km jihovýchodním směrem od Tabrízu. Vesnici z velké části tvoří skalní město. Dala by se přirovnat k turecké Kappadokii. Ve skalách mají lidé vytesané jeskyňky, v nichž žijí anebo tyto sluje slouží jako hospodařské prostory.
O týhle vesničce jsem se dozveděl v jednom cestopisným dokumentu, kde byla vylíčena jako zapadlá opuštěná a téměř mystická víska, obývaná lidmi, kteří nepřišli do kontaktu s civilizací. Takže jsem byl vážně natěšenej.
Za chvilku jsme v Oksu. Odsud je to ještě kus cesty. Autobusy žádné nejezdí (nebo jen velice zžídka). Je potřeba si najmout auto, což není až takový problém. Chvíli sice hledám, musím se dokonce zeptat místního učitele, ale nakonec nacházím. Auta do Kandovanu se dají sehnat v ulici vedoucí východním směrem z hlavního náměstí. Za slušný peníz nasedám do starého Paykanu. Asi za půl hodinky jsme v Kandovanu.
Avšak hned první vjemy mírně nabourávají moje dosavadní očekávání. Tajmná, opuštěná víska v horách se nekoná. Údolím pod vesnicí protéká říčka. Podél ní se z jedné strany nachází samotná vesnice a především parkoviště. Plné aut a autobusů. Z druhé strany se ve sahu nachází háj, plný lidí, dětí a odpadků. Piknikuje se, děti dovádí. Několik čajovniček nabízí občerstvení a podél řeky se táhne malé tržiště určené především turistům. Nabízí se zejména koření, oříšky, med, vodní dýmky. Přiznávám, že tohle jsem (na základě dokumentárního filmu, který jsem shlédnul) nečekal. Ale co se dá dělat, když už jsem tady, tak to tady důkladně prozkoumám.
Vydávám se tedy do svahu ležícímu proti vesnici. Chci se rozhlédnout po okolí a taky udělat pár fotek vecnice z dálky. Íránští turisti se koncetrují pouze dole u řeky, poblíž čjoven a obchůdků. Po pár metrech už na žádného z nich nenarazíte. Okolí vesnice je krásné. Vysoké kopce, louky plné květin a motýlů, cestičky a potůčky vytváří dokonalou idylku. Škoda, že není vce času. Asi by se odsud dali dělat úžasné výlety do okolních kopců a hor. Příroda je čistá.
Já nemám času nazbyt, takže sestupuji zase do údolí a vydávám se na průzkum vesnice. Proházím uličkami mezi skalami, občas nakouknu do některé sluje. Místní si zde žijí svm poklidným životem. Valná většina piknikujících íránců v údolí do vesničky ve skalách ani nenakoukne. Slepic a oslíků je v uličkách možná více než místních obyvatel, kteří se v denním vedru raději ukrývají ve svých příbytcích. Já naopak šplhám do kopců za vesničkou a kochám se nádhernými výhledy do údolí a do okolních kopců.
Odpoledne pomalu sestupuji zpátky do vesnice a do údolí. V čajovně u řeky obsazuji jednu "postel". Ano v Íránu se obědvá, popíjí a pokuřuje v posteli. Vlastně to není postel, ale spíše kus nábytku, který připomíná velké letiště. Většinou je pokryt perským kobercem (foto posezení v čajovně). Host si zuje boty a může se při jídle hezky rozvalovat a zevlovat. To já taky dělám. Kousek ode mne malý kluci chytají u potoka malý žabky, kterých jsou zde miliony. Občas na druhém břehu zaparkuje auto nebo autobus s novým návštěvníky, kteří se nahrnou do lesíka za mnou, jiní zase odpočatí odjíždějí. Mezitím obča projde nějaká místní stařenka s oslíkem plně naloženým roštím nebo dědeček přes lávku přežene stádo ovcí. Skoro by se dalo řící - idylka.
S pozdním odpolednem je nejvyšší čas začít se ohlížet po nějakým dopravním prostředku jedoucím do Oksu. Bude do vojenskej jeep. V Oksu už stojí autobus připravenej k odjezdu, takže za chvílí jsem v Tabrízu.
Odjezd
Veškeré svoje věci mám uloženy v hotelu. Než si je vyzvednu, jdu si dát před dlouhou cestou Istanbulu ještě pořádnou sprchu. A taky je potřeba nakoupit si zásobu jídla. V krámku přes ulici už mne po třech dnech pobytu zdraví prodavač a pečlivě mi pomáhá a radí při výběru, aby mi pak dal malou slevu.
S přibývající tmou se přemisťuji před "mou" cestovní kancelář na hlavní třídě Immáma Chomejního, kam by měl kolem dsáté dorazit autobus jedoucí už Teheránu. Posupně přibývají další spolucestující. Postáváme naulici nebo posedáváme na obrubnících před kanceláří. Půl jedenácté a autobus nikde. Hnedle vedle je cukrárna, takže si dávám ještě poslední výbornou íránskou zmrzlinu. Jedenáct, půl dvanáctý. Netrpělivě vzhlížíme ke každému blížícíme se autobus. Ten náš nakonec příjíždí až po půlnoci. Takže kontrola jízdenek, nakládka zavazadel. A hlavně je potřeba přeuspořádat rozsazení v autobuse. Převážnou část cestujících tvoří turci či íránci. Evropu zastupuji já a tři maďaři. Konečně startujeme a vyrážíme do íránské temnoty.
Přechod hranic v brzkých ranních hodinách proběhl poměrně bezproblémově a rychleji než jsem očekával (cca 2 hodinky). Čeká nás dlouhá cesta krásnou tureckou krajinou, horami, údolími. Zhruba každé čtyři hodinky zastavujeme na odpočívadlech. Obsluha odpočívadel automaticky naběhne k autobusu a začne s jeho důkladnou očistou, než se cestující občerství, autobus se blýská jako by právě vyjel z výrobní linky (foto z odpočívadla).
Já s bohužel neobčerstvuji. Naopak hladovím. Nemám turecký peníze a nelze si je nikde směnit. Že já hlupák si je nevyměnil na hranicích! Ke všemu máme ještě v průběhu druhé noci poruchu, která nás zastaví asi na 5 hodin na okraji malýho tureckýho městečka.
Asi po čtyřiceti hodinách cesty jsem šťastnej, že přijíždíme do Istanbulu. Nemluvě o tom, že autobus nás vyhazuje přímo v centru, v ulici, kterou už důvěrně znám z mého loňského pobytu.
Zbývá již tedy pouze vybrat si některý z levných hotýlků v okolí Modré mešity a pomalu se začít aklimatizovat na Evropu. V Istanbulu se člověk rozhodně nenudí, stále je co objevovat. Ale to vlastně platí téměř o každém místě naší planety.
Konec cesty
Autor: Marian Golis
http://www.nox.cz/