Autor: Karin a Zdeněk Španihelovi
zdroj: www.kasp.cz
Sedlo Dochu-La
Přesouváme se z Thimpu do Punakhy, což je 77 kilometrů a znamená to 3 hodiny cesty - silnice je klikatá a musíme absolvovat několik kontrol. Vízum do Bhútánu stačí totiž pouze na údolí Paro a Thimpu. Pro cestu dál na východ je potřeba další povolení.
Překonáváme taky nejvyšší bod naší bhútánské cesty - sedlo Dochu La leží ve výšce 3115 metrů n.m. a naskýtá se odsud nádherný pohled na východní část Himalájí. Počasí nám dnes přeje, takže vidíme všechny důležité vrcholy, od „stolové hory" Zongaphugang (7060 m) až po Gangkhar Puensum (7539 m n.m.), nejvyšší horu Bhútánu.
V sedle Dochu La stála zatím jenom jedna stúpa, teď, jak vidíme, se tady staví celý chrám. Nádherné panoráma dotváří pohled na kopce, pokryté borovicemi, cypřiši a rozkvetlými rododendrony.
Počasí v údolí Punakha, rozkládajícím se ve výšce kolem 1350 metrů, je zcela jiné. Po překročení horského masivu, který je odděluje od západní části Bhútánu, se ocitáme najednou jakoby v jiném klimatickém pásmu - v horké takřka tropické oblasti. Teď už chápeme, proč se sem na zimu stěhují mnichové z Thimpu.
Chimi Lhakhang
Ve vesnici Metshina odbočuje na sever cesta do Punakhy. Nad vesnicí na kopci stojí chrám Chimi Lhakhang, který zabírá výsadní pozici v centru údolí. K chrámu nevede žádná cesta, lze se tam však dostat asi dvacetiminutovou procházkou po chodníčcích mezi rýžovými poli a opunciemi.
Chimi Lhakhang má speciální význam díky svému zakladateli. Lama Drukpa Kunley, který žil počátkem 16.století, bývá nazýván „mnichem božského bláznovství" a patří k nejpopulárnějším bhútánským svatým. Zlé démony vyháněl pomocí svého penisu a na řadě domů proto najdeme namalováno jeho „ochranné znamení".
Bezdětné ženy a muži si chodí právě do chrámu Chimi Lhakhang pro požehnání lámovým dřevěným údem a lukem. Naopak se nedoporučuje vstup těhotným ženám nebo těm, co již mají hodně dětí.
Punakha
Punakha Dzong má nejhezčí polohu ze všech bhútánských pevností. Leží na soutoku dvou symbolických řek - řeky ženské a řeky mužské. Tmavá je Mo Chhu (Řeka Matka), světlá je Pho Chhu (Řeka Otec). Od soutoku se řeka již jmenuje Punak Chhu.
Punakha byla hlavním městem do roku 1955, dnes je zimním sídlem nejvyššího bhútánského duchovního Je Khenpa. Král se sem na rozdíl od náboženských vůdců prý nestěhuje, protože na to nemá peníze.
V roce 1907 byl v pevnosti korunován první bhútánský král Ugyen Wangchuck. Předtím byla země rozdělena na tři království a teprve na nátlak Angličanů došlo k jejich sjednocení.
Punakha Dzong postavil v roce 1637 Shabdrung Ngawang Namgyal, některé jeho části jsou ale starší. Stavbu údajně předpověděl ve svých vizích už Guru Rimpoche. Chorten na prvním nádvoří stojí od roku 1981.
V průběhu 17.století byl klášter dvakrát restaurován - jednou po požáru a jednou po povodních. Poslední veliké povodně sem přišly v roce 1994.
Dzong má 21 chrámů, nejdůležitější z nich je Machan Lhakhang, v němž je uloženo tělo Shabdrunga Ngawanga Namgyala, který zde v roce 1651 zemřel.
Shromažďovací hala se nachází na posledním nádvoří. V klášteře dnes žije asi 300 mnichů a přes zimu dvojnásobek, což je způsobeno tím, že se sem stěhují z Thimpu.
Naproti hlavní pevnosti stojí tzv. Malý dzong (Dzongchung), který je zřejmě o něco starší. Pochází pravděpodobně ze 14.století.
Wangdue Phodrang
Město Wangdue Phodrang leží 21 kilometrů jižně od Punakhy a místní ho familiárně nazývají Wangdi.
Do města přijíždíme po novém mostě, u něhož musíme opět ukazovat naše povolení ke vstupu. Původní most z roku 1685 vydržel až do roku 1968, kdy jej odnesla voda.
Wangdue Phodrang Dzong postavil v roce 1638 rovněž Shabdrung Ngawang Namgyal a město sloužilo jako druhé, resp. třetí hlavní město království.
Dnes je zde už jen málo mnichů. Každý dzong však musí mít minimálně mnichy, kteří se starají o jeho správu a administrativu.
Simtokha Dzong
Na zpáteční cestě z Punakhy do Para se zastavujeme v Thimpu na oběd a dále nám schází prohlídka pevnosti Simtokha Dzong, kterou jsme již několikrát při své cestě míjeli.
Zaskočili jsme také na poštovní úřad v Thimpu, kde je možno koupit za nominální hodnotu bhútánské známky. Jedná se tak o nejlevnější a nejlehčí suvenýry, jaké můžete kdekoliv pořídit.
Pevnost Simtokha Dzong leží přibližně 5 kilometrů jižně od Thimpu. Jedná se o první dzong, který postavil v roce 1629 Shabdrung Ngawang Namgyal po svém příchodu do Bhútánu. Kláštery i pevnosti existovaly už dřív, tento je však první, který v sobě spojil oficiálně funkci náboženskou, vojenskou a administrativní a stal se vzorem pro všechny další dzongy.
Dzong byl postaven ve výhodné strategické pozici v místě, kde odbočuje z hlavního údolí severně cesta do Thimpu a zároveň střeží cestu do Punakhy, Trongsy a dál na východ.
Naše návštěva byla však dnes spíše symbolická. Pevnost se momentálně celá opravuje, žije zde pouze 107 mnichů, schází dokonce i modlitební mlýnky a nemůžeme samozřejmě vstoupit ani do hlavního chrámu. Alespoň se nám tentokrát odkryly malby, které zůstávají jindy skryty za mlýnky. Nejvýznamnější z nich je Zangto Pelri, představující ráj Guru Rimpocheho.
Taktsang
Vyvrcholením každého putování po Bhútánu bývá cesta ke klášteru Taktsang, tyčícímu se na 800 metrů vysokém skalním útesu nad údolím Paro.
Klášter byl postaven na místě, kam podle legendy přiletěl v 8.století na zádech tygra Guru Rimpoche (Padmasambhava) z Tibetu, aby zahnal démony, kteří bránili šíření buddhismu v Bhútánu. Proto se mu také říká Tygří hnízdo (Tiger’s Nest).
Na tomto posvátném místě se modlili Milarepa i Shabdrung Ngawang Namgyal. Klášter dal postavit čtvrtý desi neboli světský vládce Bhútánu Tenzin Rabgye v roce 1692.
V dubnu 1998 byl však klášter zcela zničen při požáru, jehož příčiny nejsou dosud vyjasněny, a obnova trvá dodnes. Kameny jsou vytaženy lanovkou na nejbližší vrchol, odtud je však musí dělníci odnosit na svých zádech. Rekonstrukci financuje bhútánská vláda za přispění řady tuzemských i zahraničních organizací. Mnichů dnes žije v klášteře málo a dolů se dostanou tak maximálně jedenkrát za měsíc.
Cesta nahoru je dlouhá a místy velice strmá. Asi po hodině se dostáváme ke kavárně, nacházející se 500 metrů nad údolím. Výhled na klášter je odsud výborný a řada slabších povah zde také výstup končí.
To ale není náš případ. Po další hodině výšlapu se dostáváme na tu nejhezčí vyhlídku. Klášter odsud máme jako na dlani. Stojíme totiž na protější skále a o něco výš, takže shlížíme dolů na jeho střechy.
Poblíž se nachází rovněž jeskyně, v níž se narodil v roce 1926 poslední Je Khenpo, nejvyšší láma Bhútánu, Geshey Guenden Rinchen (podle slov našeho průvodce zemřel před dvěma roky).
Pohled na klášter z této vyhlídky by nám měl stačit. Je to totiž poslední místo, kam až může cizinec bez speciálního povolení vstoupit. My se díky našemu průvodci dostáváme ještě aspoň o pár set metrů dál.
Cesta, kterou chodí už jen mniši a dělníci s kameny, vede dolů k můstku, který překlenuje šedesátimetrovou kaskádu vodopádů, oddělující obě skály. Odtud pak stoupá opět prudce nahoru až k bráně kláštera. Tady se už ale musíme opravdu definitivně otočit a jít zpátky.
První část kláštera, Chrám Phorbu, byla postavena kolem jeskyně, v níž meditoval Guru Rimpoche a nachází se nejníž. Nad hlavní budovou stojí Ugyen Tshemo Lhakhang a nad ním další chrám, pojmenovaný Zangto Pelri podle nebeského ráje Guru Rimpocheho.
Na zpáteční cestě se zastavujeme opět v kavárně, kde jsme si předtím objednali oběd. Bhútánská strava sama o sobě není moc pestrá a v této restauraci se jim navíc opravdu nepovedla. Vysokohorskou přirážku za nápoje by člověk rovněž pochopil. Přestože zde však měli nejdražší kolu z celého Bhútánu, poprvé za celou cestu jsme se setkali s tím, že nás chtěl někdo ošidit. Když jsem při placení 320 ngultrunů nechápavě hleděl na to, že mi hospodský z pětistovky vrací pouze 80, tak se mi snažil vysvětlit, že 30 je do 400 a dalších 50 do 500. Stalo se nám to v Bhútánu naštěstí pouze jednou, všude jinde jsme se setkávali pouze s poctivými a zdvořilými lidmi, škoda ale takové tečky na závěr.
Delhi (Indie)
Návaznost leteckých spojů na zpáteční cestě opět není nejlepší. Ve středu letí letadlo z Bhútánu do Kathmandu, odkud lze však pokračovat do Evropy až v pátek. Jinak bychom museli z Kathmandu letět nejdřív do Dillí. Rozhodli jsme se tedy letět do Dillí přímo z Para a strávit poslední den v Indii.
Indické vízum jsme si pro jistotu vyřídili již před cestou v Praze, problém byl nyní tedy pouze v tom, že nám v Paro nebyli schopni odbavit kufry dál než do Dillí a tam žádná transferová přepážka neexistuje, o úschovně nemluvě. Do letištní haly vás navíc pustí teprve tři hodiny před odletem. Zavazadla jsme tedy museli neustále tahat s sebou.
Objednali jsme si proto taxíka na celý den, naložili do něj kufry a vydali se na cestu do centra. Jelikož jsme v Dillí byli před dvěma rokama, měli jsme už vytypovaná místa, která jsme tenkrát nestihli navštívit a chtěli si je prohlédnout nyní. Zapomněli jsme ovšem na indickou vlezlost. Přestože jsme si náš plán několikrát s řidičem ujasňovali, stáli jsme najednou před obchodem, což nám vysvětlil tím, že na Červenou pevnost je dnes velké vedro, zatímco obchod je klimatizovaný. Nebýt těch prokletých kufrů, určitě bychom už teď vystoupili.
Po dalším ujišťování, že opravdu nechceme nic nakupovat ani navštívit restauraci jeho známého, jsme se tedy konečně dostali k „našim" památkám.
Chrám Lakshmi Narayan je relativně nový, patří však mezi nejnavštěvovanější hinduistické svatyně ve městě. Postavit jej dal v roce 1938 významný průmyslník Birla, proto se mu říká také Birlův chrám.
Firuz Shah Kotla se nazývá palácový komplex Firuzabádu, pátého dillijského města, postaveného Firuzem Shahem Tughlaqem. Jeho součástí byla rovněž Páteční mešita (Jami Masjid), svého času největší mešita v Dillí.
V zadní části areálu se nachází pyramidální struktura, na níž je postaven pilíř císaře Ashoky (273 - 236 př.n.l.). Jedná se o jeden ze dvou pilířů, které nechal Firuz Shah Tughlaq přivézt v roce 1356 z Topry. Druhý pilíř je umístěn u Hindu Rad Hospitalu.
Ve dvě odpoledne stojíme tedy konečně před Červenou pevností a domlouváme si s taxikářem sraz v 17,00 hodin u centrálního parkoviště na ulici Chandni Chowk.
Červená pevnost (Red Fort) vděčí za své pojmenování červenému pískovci, z něhož je postavena. S její výstavbou začal Shah Jahan v roce 1639 a stavba trvala 9 let. Jediným významným mughalským panovníkem, který odsud vládnul zemi, byl však Aurangzeb.
Do pevnosti vstupujeme Lahorskou branou. Na prvním nádvoří se rozkládá nejrozlehlejší stavba celého areálu, kterou představuje Diwan-i-Am, což je imperátorova hala veřejných slyšení. Halu podpírá 60 pilířů a císař zde dával audience každý den. Jeho vyřezávaný trůn stojí na platformě, zatímco mramorová lavice byla určena pro vezíra.
Za královskými lázněmi se rozkládají rozlehlé zahrady, v nichž najdeme pavilóny Bhadon a Sawan. Uprostřed bazénu stojí palác Zafar Mahal. Na konci zahrad se pak nachází Šáhova věž (Shah Burj).
Královské lázně (Hammams) jsou vybaveny mramorovými koupelemi. Vedle stojící Perlovou mešitu (Moti Masjid) postavil Aurangzeb v letech 1659-60 pro své soukromé účely. Pojmenování dostala díky perlovému třpytu bílého mramoru, z něhož je vytvořena.
Nejkrásnější stavbou pevnosti je Diwan-i-Khas čili hala soukromých slyšení. Velkolepý Paví trůn, který zde byl umístěn, odvezl v roce 1739 Nadir Shah.
Královské apartmány byly umístěny v paláci Khas Mahal, vedle stojící Rang Mahal neboli „Palác barev" byl určen pro ženy. V Perlovém paláci (Moti Mahal) je dnes muzeum.
Přímo z Lahorské brány vychází Chandni Chowk, hlavní třída Starého Dillí. Ta představuje i dnes přeplněnou rušnou obchodní tepnu, na níž se jen těžko prodíráte davem prodávajících a věřících, kteří míří do některého ze zdejších chrámů.
Na kraji ulice se nachází hinduistický Shri Diganbera Jain Lal Mandir. Mniši ze sekty „nebeský oděv" zde údajně chodí zcela neoblečení, což jsme ovšem nemohli posoudit, protože se chrám momentálně přestavuje. Navštívili jsme pouze vedlejší ptačí nemocnici, v níž se džinističtí mniši starají o nemocná zvířátka.
Sikhský chrám Sisganj Gurudwara je zasvěcen guruovi Teghovi Babadurovi. O zaměření této svatyně není pochyb nejen díky barevným turbanům na hlavách, ale také kvůli umývadlům, určeným k očistě, což nebývá zrovna obvyklá výbava většiny svatostánků.
Hned vedle stojí „zlatá mešita" Sunchri Masjid. Tato mešita se třemi pozlacenými kupolemi byla postavena v roce 1722. V březnu roku 1739 stál na její střeše Nadir Shah a sledoval masakr dillijského obyvatelstva.
V pět hodin čekáme na smluveném místě a náš taxík nikde. V šest se jej vydáváme hledat na parkoviště. Díky místní dokonalé počítačové evidenci (!) víme, že auto vjelo dovnitř a dosud nevyjelo ven. Podzemní garáže mají ovšem dvě patra a parkují zde stovky vozů. Přestože nám pomáhá asi 15 místních řidičů, je naše hledání marné. Nebýt těch zatracených kufrů v jeho autě, tak se na milého taxikáře už dávno vykašleme.
Překvapuje nás ovšem účast Indů. Tatam je jejich běžná dotěrnost a snaží se nám nezištně pomoci. Nakonec jim ale bohužel nezbývá nic jiného, než nám poradit, abychom zavolali policii. Když už se k tomu pomalu chystáme, tak se náš taxikář nečekaně objevuje s omluvou, že spal. Místní se na něho hned vrhnou a i když jim nerozumíme, z jejich gest je jasné, že mu nadávají za to, co „si ti cizinci o nás pomyslí". Padne dokonce i nějaká ta facka.
Samozřejmě, že po tomto incidentu již nemáme chuť v další prohlídce pokračovat. Jedeme hned zpátky na letiště a v taxikářské firmě si necháváme vrátit peníze za nevyčerpaný a „prospaný" čas.
1. část cestopisu zde http://www.ocestovani.cz/bhutan/cestopisy-388-cesta-do-bhutanu-cast-1/3/