INDIE
Přechod hranice je hladký - stačí se dostat přes půl kilometrový most přes hraniční řeku a jsem opět v Indii. A je to vidět. Jako rána do hlavy. Okamžitě je všude hluk, křik, chaos, troubení, řvaní. Ty lidi by bez toho bordelu snad umřeli! Jsem ve svazovém státě Západní Bengálsko a některé věci jsou trochu jiné než na západě Indie. Muži často místo kalhot nosí jen kus látky omotané kolem pasu (sahající jim až po kotníky) a busy jsou nějak kratší. Jsme ale už v subtropech, protože všude je to samá palma nebo banánovník. Chatrče jsou jen takové lehké, z prutů a lití.
Busem se dopravuju do Siliguri, městečka odkud jezdí do Darjeelingu vlak nebo autobusy. Jedeme spolu s Tonym, jedním z těch tří Angličanů co se mnou jeli z Džanakpuru.
Autobusové nádraží v Siliguri je překvapivě čisté a zachovalé. I busy jsou nějak míň otřískané. Ten do kterého nasedáme mi dokonce připadá nějaký luxusní. No, uvidíme dál.
Darjeeling stojí leží v kopcích, takže ač vzdálen od Siliguri jen 80 km, cesta busem trvá 3,5 hodiny. Stoupáme po serpentinách a podél silnice se táhnou uzounké koleje. Ze Siliguri do Darjeelingu se dá totiž jet i vlakem. Je malinký a proto mu anglicky říkají toy-train (hračka). Cesta s ním ale trvá 8 hodin! Nevím jestli teď jezdí, protože jsme asi v půlce cesty viděli zničené koleje. Byly odplaveny během monzunů, což se tu stává snad každý rok.
Vůbec si nepřipadám jako v Indii. Silnice je většinu cesty skvělá a jak je tady větší zima (jsme v kopcích) než dole na planině, úplně zmizely hliněné chatrče a nahradili je dřevěné domky. Úplně jako ve Skandinávii.
Darjeeling
Do Darjeelingu přijíždíme už za tmy. Je zvláštní, že se neděje žádný křik a vnucování, jako dole na planinách. Naopak lidi nám v klidu ukazují cestu k hotýlku.
Když jsme konečně na místě kde strávíme několik příštích nocí, s otevřenou pusou jen koukám, jak je tady úplně jiná atmosféra. Především je zima a jelikož hlavní místnost v hotýlku, sloužící zároveň i jako restaurace, je obložená dřevem, připadám si spíš jako za podzimního večera někde v Krkonoších. Je tu asi pět cizinců a mezi nimi i jeden Čech. Jmenuje se Tomáš Achrer a do Indie se vydal strávit letošní zimu. Jeli ještě s jedním kámošem přes Turecko, Írán a Pákistán. Za ty tři měsíce na cestě přejel ze severu Indie přes Nepál až sem. Prý mu dochází finance. Původně chtěl být celou zimu na jednom místě, ale cestování se mu tak zalíbilo, že od původního záměru upustil. Cestováním ale taky začal utrácet víc peněz, takže teď už má peníze jen tak na cestu. Je skvělé si zase po dlouhé době pokecat česky.
Den 103, pondělí 30. 11.
U snídaně si prohlížím knihu hostů. Je v ní skoro víc Čechů než Angličanů! Vždyť i teď z těch šesti lidí v hostelu jsme dva Češi. Hotýlek je perfektní - dřevěné obložení připomínající nějakou krkonošskou boudu, skvělý výhled na Kančendžungu, třetí nejvyšší horu světa (8598 m), vaří taky dobře (i když včerejší čoumein mi zahýbalo žaludkem, spíš ale proto, že jsem celý den nic nejedl, než že by nebylo dobré) a pořád se na nás smějí.
Jsme na kopci, úplně na vrcholu Darjeelingu, který se rozprostírá odsud až do údolí pod náma. Proto budeme muset každý den ráno sejít a odpoledne (večer) se zase vyškrábat na kopec. Teď křivolakýma uličkama scházíme s Tomášem dolů. Darjeeling je čistší a upravenější než ostatní města tam dole v Indii. Možná je to tím, že tady dřív Briti měli svoje letní útočiště, kdy sem jezdili „schovávat se“ před nesnesitelnými vedry na planinách.
Nejspíš je to ale tím, že tu je hodně málo Indů (ve smyslu z jihu, z planiny), ale většinu tvoří Gurkové, potomci Nepálců. Nekoná se tu žádné přemlouvání ke koupi nebo jiné agresivní nucení do něčeho, co jsem nikdy nechtěl a chtít nebudu. Lidi jsou tu prostě jako v Nepálu - srdeční a nápomocní.
Ta čistota a jejich chování možná souvisí i s podnebím. Nezanedbatelnou část roku je tady zima (začala právě teď a teploty v noci budou mezi 0-10 stupňů, ve dne kolem 20), takže se o sebe musí v létě víc starat a zabezpečit se na zimní měsíce. Nestačí jim jen utrhnout banán a čekat až za hodinu naroste další, jak to pravidelně dělají ti flákači ve zbytku Indie. Oblečení mají moderní. Bundy, dobré boty, kalhoty, žádné jednoduché deky a šátky. Je zvláštní, že na ně mají peníze, protože určitě nebudou levné. No, asi se snaží.
Angličtina. Už dávnou jsem chtěl napsat něco o angličtině v Indii. Teď mě k tomu přiměla diskuse, kterou jsme měli s Tomášem právě o indické angličtině. Už s Táňou jsme vysledovali, že pokud se někoho na něco ptáme anglicky, v drtivé většině případů nebude rozumět takovým „vycpávkám“ jako jsou předložky, členy (a někdy dokonce i slovesa).
S angličtinou se po Indii dá snadno cestovat, ale člověk se doptá jen na ty nejnutnější věci. Pokud bych chtěl s někým alespoň trochu plodně diskutovat, musel bych prstíčkem hodně hledat, než bych našel partnera. Číslovky a počítání, to jo, to ovládá každý skvěle. To je ale tak všechno. Proto když se chci například dozvědět kdy jede bus do Darjeelingu, zeptám se anglicky „autobus - Darjeeling - ráno“, místo abych otázku komplikoval slovesy a zdvořilostmi. Tak mi každý porozumí a je to.
Samozřejmě se snažím naučit pár slov v hindi, jenže a) s hindštinou se ani zdaleka nedomluvím všude a b) když začnu hindi, bude odpověď taky v hindi. Všimnul jsem si taky, že třeba Tony, jako anglický rodilý mluvčí, má daleko větší problémy rozumět té indické lámané angličtině než my, kteří jsme na ni zvyklý i od sebe.
To, že Tomáš vypozoroval to stejné jako my s Táňou mě právě přesvědčilo pár slov o angličtině napsat. Indická vláda se snaží posílit pozici angličtiny jako jazyka spojujícího všechny Indy, protože na jihu velká část obyvatel mluví jazykem tamil a hindštinu nejen že neovládá, ale ani ji nepřijímá jako celoindický jazyk. Přesto už ale angličtina tak pronikla do životů průměrného Inda, že často slyšíme v jejich řeči anglická slova a někdy i celé věty!
Právě procházíme kolem hotelu, kde je přístup k Internetu. A přesto, že jsme v relativně malé „díře“, je Internet 6× levnější než ve Váranásí. Ach ti vyděrační Indové „tam dole“.
Jiní lidé, jiné chování, jiné oblečení, jiné ceny Internetu, tohle je prostě „jiná“ Indie. Tak trochu bych řekl, že takhle by mohla se mohla mít celá Indie, kdyby se ta miliarda lidí tam dole na planinách alespoň z poloviny tak snažila jako tady. Pak bych od nich nemusel na každém kroku slyšet, že Indie je chudá země. Není to pravda. Indie je bohatá, jen šokujícně nevzdělaná a tím pádem i neschopná využít svůj obrovský potenciál. Je ironií osudu, že letošní (1998) nositel Nobelovy ceny za ekonomii je Ind. Jeho specializace je ekonomie chudých mas.
Darjeeling je nástupní místo pro cesty do vzdálenějších a odlehlejších regionů v horách na severu, zvláště Sikkimu. Cesty za Darjeeling nejsou údajně nic moc světoborného a tak se vůbec nedivím těm stovkám džípů, které stojí na každém rohu, čekajíce na naplnění pasažéry a zbožím. Zboží se na ně z celého Darjeelingu většinou dostává klasickou cestou - pomocí nosičů. Horalové, jichž je mezi nosiči většina, nosí velké bedny či pytle na zádech na popruhu, který mají zavěšený za čelo! Do prudkých darjeelingských uliček tak vidíme stoupat podivně předkloněné postavy s velkým nákladem na zádech.
Kromě Nepálců tu žije hodně Tibeťanů. V okolí je několik buddhistických klášterů a v Darjeelingu tibetské jídelny. Díky bohu za to, že si můžu o pár dní prodloužit užívání si tibetské kuchyně.
Na jednom z jižních svahů se rozkládá Loydova botanická zahrada. I přes tu zimu, která tu teď v noci panuje, se v ní drží pod širým nebem palmy a jiná subtropická flóra. Docela mě to udivuje. Ve sklenících jim zase kvetou čtyři druhy orchidejí, všechno prý květena Himaláje. To se podívejme, co se člověk ještě nedozví - orchideje v Himaláji!
Chvilku v zahradě jen tak sedím na trávníku. Pokud svítí slunce, jako teď, je příjemně. Když je ale pod mrakem, hned se ochladí a už mi skoro není co závidět že jsem v Indii - je chladno a ani mikina mě moc nezahřívá. Jakto, že všechny ty čajové keříky pokrývající okolní kopce v noci nezmrznou? Ne že by doslova mrzlo, ale teplota se určitě blíží nule.
Tomáš se šel sbalit, protože zítra odjíždí. Já se jdu podívat na vyhlídkovou promenádu. Ráno je z ní dobře vidět Kančendžunga, teď po poledni je ale zahalená do mraků, jakoby se styděla ukázat nahá. Alespoň se můžu projít v příjemném prostředí, které mi tak trochu připomíná Petřín na podzim. Taky mám vyhlídku dolů, taky se opírám o kovové zábradlí, kolem chodí lidi v bundách a stromy jsou zelenožluté (no, víc zelené).
Z vyhlídkové cesty stoupám ještě o trochu víš, až na vrchol Observatory Hill. Není z něj žádná skvělá vyhlídka, jak by název napovídal, ale zato na něm stojí hinduistická a buddhistická svatyně. To místo mi ale připomíná smíchaný buddhismus a hinduismus tak jak je to v Nepálu: před jasně buddhistickou svatyní, z níž na všechny strany vlají barevné modlitební vlaječky, stojí býk Nandi, symbol to hinduistického boha Šivy. No a samozřejmě se tu potulují makakové.
Zítra bych chtěl alespoň kousek projet tím vláčkem jezdícím mezi Siliguri a Darjeelingem. Trasa je sice asi v polovině přerušená, ale jelikož jsme včera z autobusu viděli vláček supět po kolejích, vyplynulo nám z toho, že jezdí alespoň tam kam může. Nádraží je už ale zavřené, takže se zeptám až zítra.
Po dlouhé době si k večeři dávám sladko-kyselou zeleninu s paranthou (tlustá chlebová placka, kterou si moc oblíbila Táňa) a přitom si příjemně povídáme s Tomášem v rodném jazyce.
Tony měl stejný nápad s vláčkem jako já a zjistil, že oběma směry jezdí jen jeden vlak denně. Z Darjeelingu dolů má jet v půl třetí odpoledne. Program na zítřejší odpoledne je tak daný: pojede se vláčkem. Ráno se pravděpodobně svezu na Tygří kopec, ze kterého má být vidět pěkný východ slunce. Džíp odjíždí každé ráno v půl páté. Uvidím, jestli se mi bude chtít vstávat. Teď se ale musím nějak rychle zahřát, protože v posteli je strašná zima a mě mrzne nos. Hlavně že jsem jel do Indie za teplem!
Den 104, úterý 1. 12.
Loučím se s Tomášem, který odjíždí do Siliguri a pak do Dillí. Já mám docela nabitý program, protože místa která chci vidět jsou daleko od sebe a jediná možná doprava jsou buď vlastní nohy, nebo drahý džíp. Počasí se mračí a já mám před sebou zrovna několik kilometrů chůze po Darjeelingu. Snad nesprchne.
Darjeeling je snad po celém světě známý svým čajem. Na čajových plantážích je tady zaměstnáno na 40 000 lidí, kteří produkují celou čtvrtinu indického čaje! Darjeelingský čaj se ve světě vysoce cení a jeden Japonec dokonce koupil čaj z castletonské plantáže po 220 dolarech za kilo!
Dva kilometry od centra Darjeelingu se rozkládá čajová plantáž Happy Valley (Šťastné údolí). Uhýbám z hlavní silnice a po cestičce klikatící se mezi čajovými keříky scházím dolů po prudkém svahu. Ten je celý porostlý čajovníky a až někde dole vidím pár budov s plechovou střechou, kde se čaj „vyrábí“.
U hlavní budovy se mě hned ujímá jeden ze zaměstnanců a ochotně mě zasvěcuje do tajů zpracování zelených čajových lístků ve výsledný čaj, který doma běžně pijeme. Jelikož je prosinec, sběr čajových lístků už skončil a teď se zpracovávají poslední zbytky sklizně. Znovu se začne v dubnu, kdy na plantáže vyrazí tisíce žen, aby ručně otrhávaly zralé lístky.
Happy Valley je plantáž, kde se čaj zpracovává stále velice jednoduchým, tradičním postupem. Nejprve lístky leží od rána do večera na sítech ve dlouhých korytech a prochází tak prvním sušením. Pak jsou rozdrceny a ponechány ve vlhké místnosti, kde tři hodiny fermentují. Po fermentaci přichází zahřátí v troubě na teplotu kolem 100 stupňů Celsia, čímž se vysuší většina zbylé vlhkosti. Takto „vyrobený“ černý čaj se další den nasype do speciálního stroje, který jej roztřídí podle velikosti lístků a zlomků lístků. Za nejkvalitnější čaj jsou považovány lístky napůl rozdrcené, nejnižší kvalitou je prach, který se většinou dává do sáčkových čajů. Takže pokud chcete dobrý čaj, zahoďte všechny sáčkové Pickwicky a kupte si pořádný čaj sypaný. Jakmile je čaj roztříděn, sesype se do velkých dřevěných krabic a posílá do Kalkaty, kde je balen do krabiček tak, jak jej už známe doma.
Docela poučná exkurze, i když mě překvapilo jak jednoduše celý postup výroby čaje vypadá. Asi to ale tak úplně jednoduché nebude a určitě musí znát nějaké fígle.
Jak se vyrábí čaj už teda vím, včera jsem viděl něco z himalájské flory, takže teď je čas na okouknutí nějaké fauny. Místní ZOO je další dva kilometry od čajové plantáže. Cestou mě nepřestává fascinovat ta čistota a oblečení domorodců. Jako bych byl v nějakém horském městečku v Evropě. Kolem každou chvíli projede plně naložený džíp směřující do hor, děti chodí spořádaně do školy (a v uniformách), nosiči nosí svá těžká břemena.
Do ZOO jsem se vlastně přišel podívat kvůli červené pandě. Ve volné přírodě žije právě v těchto oblastech, plus v Tibetu, Nepálu a Bhútánu. Vidět ji v přirozeném prostředí ale není jednoduché. Tady po stromech ve svém výběhu lezou hned čtyři a vypadají docela spokojeně. Jejich ksichtíky jsou tak roztomilé, že se tomu musím smát.
Kromě pand tu mají docela dobré zastoupení kočkovitých šelem: leopard, oblačný leopard a velký, majestátně a nepřístupně se tvářící leopard sněžný. O kousek dál se líně povalují dva sibiřští tygři. Místní primitivové se úžasně baví tím, že na leopardy řvou a ukazují svým ženám jak jsou skvělí, že se toho odváží. Bodejť, leopard je v kleci, tak čeho se bát, že?
V areálu ZOO je i Himalayan Mountaineering Institute (Himalájský horolezecký institut), který taky pořádá kursy horolezectví. Je to fascinující místo. Ne snad že bych se pustil do nějakého horolezeckého kursu, ale můžu se tu o horolezectví leccos dozvědět. Jeho dlouholetým ředitelem byl až do své smrti v roce 1986 šerpa (i Šerpa) Tenzing Norgay. Ten, který 29. května 1953 společně se Sirem Edmundem Hillarym jako první člověk vystoupil na nejvyšší horu světa - Čumulangma (Mt. Everest). Sám Norgay je tady pohřben. Místo jeho posledního odpočinku je pěkně upravené a je vidět, že si ho váží.
Součástí HMI jsou dvě skvělá muzea zaměřená na Himaláj: Horolezecké muzeum a Muzeum Mt. Everestu. V Horolezeckém muzeu si prohlížím skvělou sbírku horolezeckého náčiní, vycpanou faunu Himaláje a několik reliéfních modelů himalájských pohoří. V Muzeu Mt. Everestu se člověk zase projde historii dobývání vrcholu této hory od počátku století, kde vybavení tehdejších expedic z dnešního pohledu vzbuzuje spíš úsměv, o to však větší obdiv a respekt, až po poslední pokusy. Samozřejmě, že indické expedice jsou vyzdvihovány nejvíc, jako by byli nějací nadlidé. Ve zvláštní vitríně je uloženo vybavení, které Norgay použil při onom legendárním výstupu na vrchol světa.
Skvělé a poučné. Stálo to za ty našlapané kilometry navíc.
Je kolem poledního a já jsem zpět v centru města. Zdá se mi až neuvěřitelné kolik taxíků (většinou staré indické ambassadory) a džípů (v Indii licenčně vyráběný model od 2. sv. války) se sem vejde. Je jich tu snad víc než lidí! Teď mě ale ani tak nezajímají džípy a taxíky, jako jiný druh dopravy - vláček jezdící mezi Siliguri a Darjeelingem. Trať je sice uprostřed přerušená sesuvy půdy, ale vláček jezdí až tam kam může. Chci se svézt jen kousek, abych vyzkoušel jaké to je.
Těsně před odjezdem si kupuju lístek do městečka Ghum, vzdáleném po kolejích jen asi 8 km, ale celých 45 minut jízdy! Vláček slouží vlastně hlavně jako turistická atrakce, teď je nás v něm asi šest nebo sedm. Vagóny jsou tak prťavé, že se v nich dá jen tak tak stát (no, žádná novinka po místních krátkých autobusech). Lokomotiva je zmenšenina klasické parní lokomotivy a při jízdě chrlí oblaka dýmu, páry a popela.
Řítíme se kupředu omračující rychlostí 10 km/h. To ale jenom z kopce, do kopce je to přeci jen o trochu míň (0 km/h?). Trať vede těsně kolem silnice a jeden starší Angličan je ze svých uměleckých snah pořídit ty nejskvělejší záběry vykloněním se z okna několikrát vyrušen troubením auta, které kvůli jeho hlavě nemůže po úzké silnici projet. To je teda věc!
Těch 45 minut mi úplně stačilo. Neví, jestli bych to vydržel celých těch 8 hodin až do 88km vzdáleného Siliguri.
Večer je v hotýlku dost smutno. Všichni kromě Tonyho, mě a nějakého zamlklého Japonce odjeli. Turistická sezóna skončila. Už se nesbírá čaj, je zima, tak co by tady turisti dělali? Zima je dokonce taková, že to personál hotýlku přimělo k tomu, aby přinesl železný kotlík se žhnoucími briketami. Střídavě čtu noviny a sleduju indickou MTV, směsici indické a evropské hudby. Je docela příjemné zase slyšet něco známého. Působí to pohodově. Moje oblíbená hudba mi na cestě docela chybí. Alespoň jsem ale zcela pohlcen cizím prostředím, nemaje žádné berličky, které by mi připomínaly starou dobrou Evropu.
Cesta do Bangladéše
Den 105, středa 2. 12.
Z Darjeelingu se mi nechce, protože je ti moc příjemné městečko. Ta ranní zima mě ale trochu přesvědčuje, že bych už přeci jen měl jet. Nasedám na džíp a asi za dvě a půl hodiny už jsem dole v Siliguri.
Tady je teploučko a jasno, po darjeelingské zimě a mlze ani památky. Na druhou stranu tu zase jsou typičtí Indové, kteří mě otravují na každém kroku. Rychle odsud pryč! No jo, jenže ono to není tak úplně jednoduchý. Stojím uprostřed města, které neznám a potřebuju sehnat autobus do Haldibari, městečka na hranici s Bangladéší. Z autobusového nádraží tam busy nejezdí. Prý od jednoho hotelu asi pět minut chůze po hlavní ulici.
Z pěti minut jsou dva kilometry. Autobusy do Haldibrai odsud opravdu jezdí, takže alespoň něco jak má být. Čekám půl hodiny, mezitím si dávám oběd a pak jsem zdrojem zájmu asi dvaceti kolemstojících, kteří už mají asi všechnu svojí práci hotovou, že můžou půl hodiny jen tak postávat a čumět. Pak nasedám do rozhrkaného bengálského autobusu a vyrážím směr hranice.
Je jedna hodina. V Haldibari musím přesednout na další autobus, který mě má dovézt do Hemkumari, jen 4 km od hranice. Domorodci mě ale přesvědčují, že přechod v Hemkumari je pro cizince zavřený a do Čilahaty, první bangladéšské vesnice, se můžu dostat jen odsud z Haldibari, což je pěšky 7 km (žádná doprava). Je jich na mě tolik, že mi nezbývá než jim uvěřit, vystoupit z autobusu a vydat se hledat hranici.
Opravdu jsem se vydal na hledání. Vím, že tady někde má být imigrační kontrola. Ale kde, sakra? Místní mě navádí někam za město, přes železnici. Tam se mě ujímá jeden vekslák a hned chce měnit prachy. Alespoň mi ukazuje kde dostanu výstupní razítko do pasu.
Imigrační kontrola je taková zastrčená budka, napůl schovaná v lese. Tady bych ji teda fakt nehledal! Vztahy Indie-Bangladéš musí být na skvělé úrovni, když hraničnímu přechodu věnují menší pozornost než veřejným záchodkům na ulici. Skoro jakoby chtěli lidi odradit od přechodu právě tudy.
Imigrační úředník je šíleně znuděnej. Ani se mu nedivím, když v knize přechodů vidím pět jmen za poslední měsíc, z toho tři Bangladéšani. Chce po mě fotku, kterou pak lepí vedle mého jména do knihy.
O pár budov (stromů) dál dostávám u celníka další razítko do pasu a to je všechno. „Bangladéš je odsud tři kilometry. Jdi pořád rovně podél kolejí“, říká mi vekslák. Hm, tak jo.
Ha, ha, ha. Koleje po 200 metrech končí a za nima rostou už jenom banánovníky. Naštěstí rostou na náspu bývalé trati, takže jít po „kolejích“ je docela jednoduchý.
Kdysi tu opravdu vedla železnice. Po rozdělení Indie roku 1947 byly ale koleje vytrhány a trať už dnes připomíná jenom železniční násep. Přímo na náspu stojí vesnička s chatrčemi z banánovníkových listů. Kousek dál už je jen holý násep a podél něj rýžová políčka.
Po dvou kilometrech se dostávám k drátěnému plotu táhnoucímu se napříč mým směrem. Nějací kluci u něj v jezírku loví ryby. Ptám se jich „Kde je Bangladéš?“, čímž samozřejmě míním „Jak se dostanu přes ten plot“, protože TAM je (pravděpodobně) Bangladéš. Jeden z nich mávne rukou do dálky, kde stojí nějaká strážní věž. Scházím z náspu, rozpůleného plotem, a za pět minut jsem u ní. Ukazuje se, že je to poslední indická kontrola. Vedle věže stojí bambusový přístřešek, kde si mě zapisují do knihy.
Asi 10 metrů od přístřešku jsou v plotu velká černá vrata. Právě jimi prochází nějaký klučina s dvěma krávami. Úředník vytahuje druhou knihu a klučina se do ní musí podepsat. Asi stvrzuje, že se i se všemi krávami vrátil z Bangladéše z pastvy. V téhle knize jsou na některých řádcích místo podpisů otisky palců, tj. podpisy negramotných. Prolézám branou, kterou za mnou hned zavírají. Jsem v Bangladéši. Teď už jen najít úředníky s razítkem, kteří by mi to potvrdili i v pase.
BANGLADÉŠ
Za plotem není žádná cesta, tak musím přeskákat napříč polem (snad není minové!). Narážím na cestu a ta mě znovu přivádí na onen železniční násep. Má cesta po náspu rovném jako přímka tak opět pokračuje a po dalším půl kilometru narážím na první bangladéšskou kontrolu. Ještě mi ale nedávají žádné razítko, jen si do jakési knihy zapisují moje jméno z pasu. Nevím proč, ale místo aby si našli stránku s fotkou a opsali jménu z ní (tak je to snad v každém pase, ne?), našli si nejbarevnější stránku a opsali z ní to nejčitelnější jméno. Shodou okolností to bylo pákistánské vízum se jménem pákistánského konzula v Praze. Nevím, nevím, ale že by voják ze země, která s Pákistánem svedla krvavou osvobozeneckou válku, neznal jméno Pákistán? Jak tihle bangladéšští vojáci, tak lidi na polích u budky na mě civí jako bych snad opravdu spadl z Pákistánu!
Tak kde je sakra ten Bangladéš! Jdu už přes hodinu po náspu banánovníkovou alejí, kolem mě se střídá jedna banánovníková vesnice za druhou, jedno pole za druhým, lidi na mě civí ještě když už jsem 200 metrů za nima, batoh mě tíží a oni se tomu akorát tak smějou. Kdybych šel neobtížen takovou tíhou, byla by to moc příjemná procházka bangladéšským venkovem. Takhle už to začíná být utrpení. 20 kilo na zádech a 5 kilo na břichu v malém batůžku jakoby po těch ušlých kilometrech vážilo desetinásobek. Navíc mi už dochází voda a naposledy jsem „snídal“ oběd v 11 hodin. Teď jsou čtyři odpoledne.
Uf, uf. V té Bangladéši to teda pěkně začíná! Teď už mě tíží i to jejich civění - když na mě tolik lidí a tak dlouho civí očima, tak to musí být někde znát. Alespoň že slyším jednu věc, kterou důvěrně znám. Z mešity za polem se ozývá večerní volání k modlitbě. No jo, už jsem zase v muslimské zemi.
Konečně vidím v dálce koleje! Logika mi napovídá, že stejně jako v Indii koleje končí těsně za nádražím, tady by zase měly těsně před nádražím začít. A na nádraží první vesničky má být imigrační kontrola!
Jsem tady! Konečně jsem v Čilahaty! Je pět hodin. Před nádražím mi lidi ukazují, že mám jít na nádraží pro razítko. Obcházím tam všechny budovy, div že nevlezu na nějaký plesnivý záchod, ale razítkárna nikde. Vracím se kousek zpátky, a ejhle, jedna z budov, které byly před tím zavřené je teď otevřená a čeká v ní úředník. O ni ji kvůli mě museli otevřít! Není se co divit, když se otevírá 5× do měsíce. Dostávám vytoužené razítko a jdu se ubytovat do jediného bungalovu, který v téhle „banánovníkové“ díře je.
Tak tohle byl zatím nejopuštěnější kus země, jemuž říkají hraniční přechod, přes který jsme kdy šel. Celých 7 km žádná doprava, jen zelený násep zbylý po koloniální železnici. To je vše, co teď tady Indii a Bangladéš spojuje. Zatracení Asiati!
V Čilihaty musím přespat, protože všechny autobusy už odjely. Mám jen sto taka (dva dolary), které jsme dostal v Haldibari od veksláka za svoje poslední rupie a za to se musím najíst, zaplatit ubytování a ještě se zítra ráno dostat busem do Dinadžpuru, kde teprve je první banka! Stejný osud stihl i Japonce, který přichází asi hodinu po mě. Majitel bungalovu není zrovna nejpříjemnější a navíc mě právě žerou první bangladéšští komáři. Rychle do postele pod moskytiéru a ať už je zítřejší ráno.
Den 106, čtvrtek 3. 12.
Konečně je zítra ráno. Ale ne! Už zase je chladno a hustá mlha. Tady na severu Bangladéše se během chladnějších zimních rán z okolní husté vegetace vypařuje tolik vody, že je krajina pokrytá souvislou vrstvou mokré a studené mlhy.
Nasedám do autobusu. Je ale nějaký prťavý. Připadá mi krátký a na nohy taky není dost místa - tak 25 cm! To jsem ztracen. Musím sedět nohama do uličky.
Myslel jsem si, že Indové dosáhli vrcholu v „našlapávání“ lidí do autobusu. Bangladéšské autobusy jsou ale nejen prostorově menší, ale během cesty se do nich, na ně a na jejich strany nacpe a navěsí tolik lidí, že jich je venku víc než vevnitř. Trpí tím lidi, autobusy i silnice. Autobusy zvlášť, protože mají dřevěnou podlahu a nevydrží tak jako jejich kovoví bratříčci. Tenhle autobus už má asi zvlášť hodně odslouženo, protože přední dveře jsou v otevřené poloze přivázané k nosnému sloupu kostry - asi už navždy zůstanou otevřené.
Jedna kladná změna oproti Indii by tady ale byla. Zdá se mi, že ubylo na první pohled nesmyslných zastávek a když se stojí, tak o dost kratší dobu než v Indii. Nechci mluvit přímo o vyšší efektivnosti, spíš o lepší organizovanosti. Na konečné soudy je ale ještě dost brzo.
Jak projíždíme městečky a vesnicemi, snažím se zachytit něco v angličtině, jak jsem to pro orientaci vždycky dělal v Indii. Nechytačka. Všechny nápisy jsou zásadně v bangla, snad jen s výjimkou některých reklam a někdy i patníků se jmény měst a kilometry.
Bangla (v Indii bengálština) je jazyk, kterým se mluví v této oblasti subkontinentu. Je společný pro indický stát Západní Bengálsko a bývalé Východní Bengálsko, dnes Bangladéš. Zdálo by se tedy, že vazby Bangladéše a Indie budou silné. Opak je pravdou. Při dělení Britské Indie roku 1947 vznikly totiž dva státy - hinduistická Indie a muslimský Pákistán. Pákistán sestával ze dvou částí, navzájem od sebe oddělených Indií: na její západní straně Západní Pákistán, na východě Východní Pákistán. Už od počátku se ukazovalo, že islám je to jediné, co mají Západní a východní Pákistán společné.
Každá část měla svůj jazyk, životní styl, svoje zvyky. Západopákistánci začali pomalu v Pákistánu dominovat a chtěli dokonce zavést svůj jazyk, urdu, jako jedinou oficiální řeč. Rozbroje mezi oběma částmi Pákistánu vyvrcholil roku 1971, kdy došlo, za pomocí Indie, k odtržení Východního Pákistánu a vytvoření Bangladéše. Od Indie to samozřejmě nebyla žádná pomoc strádajícímu národu, ale spíš sledování vlastních zájmů a dokončení rozštěpení původně Velkého Pákistánu. Vždyť mít dva menší sousedy, navíc ve při, je daleko výhodnější než jednoho velkého a harmonického.
Všude kolem je chudoba. Městečka malinká, obklopená políčky, která rolníci obdělávají středověkými metodami. Je tu míň odpadků něž v Indii. Nezdá se mi ale, že by se lidi chovali k prostředí šetrněji, spíš nemají peníze. A když nic nekoupí, nemůžou ani nic odhodit!
Daleko víc tu převládá tradiční oblečení - triko, košile a místo kalhot kus látky až ke kotníkům, omotaný kolem pasu. Ženy chodí buď v sárí (hinduistky) nebo s čádorem (muslimky). Hinduistky se na mě dívají celkem normálně, kdežto v pohledu muslimek jako by byl nějaký strach.
Nejen že všechny nápisy jsou v bangla (protože na rozdíl od Indie tu není potřeba jednotícího jazyka, když drtivá většina jsou Bengálci hovořící bangla), ale dokonce jsem objevil i pravé bangladéšské silniční značky! Na jedené s nich je mešita v červeném trojúhelníku, asi znamenající „Pozor mešita“ (nejspíš pro hinduisty, aby se honem schovali). Na jiné je zase žena s miskou na hlavě, taky v červeném trojúhelníku. Ta asi znamená „Pozor, mamina nese domů jídlo“. Je skvělé, že si takhle udržují svoji svébytnost. Mají k tomu ale lepší podmínky než sousední Indie, protože nejsou tak kulturně roztříštění a navíc sem skoro nikdo nejezdí a neovlivňuje je.
Dinadžpur a Kantanagar
Cestou do Dinadžpuru, své další zastávky, přesedám v městečku Saidpur, odkud jsem za hodinu na místě. Ubytovávám se v neuvěřitelně levném hotýlku, dávám si oběd v neuvěřitelně levné restauraci a nasedám do neuvěřitelně levného autobusu, abych se dostal asi 25 km za Dinadžpur do vesničky, kde stojí chrám Kantanagar.
Během pár minut jsme venku s města a jedeme venkovem. Cesta trvá jen půl hodiny, po níž jsem vyložen do prachu několika stánků s chlebem (brrr, sladkým!!!) a sušenkami (brrr, ještě sladšími!!!) postavených u silnice. To je asi ta vesnice, kde chrám stojí.
Musím jít k řece, přejít ji po bambusovém mostě a asi kilometr za hliněnou vesnicí jsem u cíle, neobvyklého hinduistického chrámu Kantanagar.
Uzavřen ve dvoře si tam stojí už 250 let, přestože je postaven z pálených cihel, které, obzvlášť v bangladéšském podnebí, rychle podléhají zubu času. Asi je to těmi cihlami. Nejsou totiž obyčejné. Vypadají spíš jako kachle s vymodelovanými motivy květin, slonů, bohů, lučištníků, opilců na lodi atd. Celý celičký povrch chrámu se skládá z takovýchto cihel. Spíš než zeď působí jako koberec. Škoda, že se nedá jít dovnitř. Tam je prý výzdoba podobná.
Chrám je stále cílem hinduistických poutníků a tak lze na nádvoří vedle pomerančů a banánů koupit i plakáty hinduistických bohů. Kdo by řekl, že zrovna v Bangladéši bude takový architektonický skvost, navíc zcela nepodobný hinduistickým chrámům v Indii. V Bangladéši totiž vůbec nemají kámen, proto místo aby tesali motivy do kamene, vymodelovali je z hlíny. Škoda, že tenhle chrám vydrží míň než ty kamenné. Jelikož jde o hinduistickou a ne muslimskou památku, vláda nehne ani prstem, aby ho nějak udržovala.
Před cestou zpět se procházím po hliněné vesničce. Civění lidí je prostě neuvěřitelné. Stojí jako přibití, oči vykulené a kdyby právě nalévali čaj, všechen ho vylejou z konvice a ani si toho nevšimnou. Je to dost nezvyklý. Pro mě i pro ně.
Přestože jsme v muslimské Bangladéši, je vliv hinduistické Indie vidět. Ne snad na každém kroku, ale tak na každém druhém. V Dinadžpuru se z z hodně krámů linou stejné odrhovačky jako v Indii, na ulicích visí napůl strhané plakáty zvoucí na indické filmy (i s polonahými slečnami!), asi třetina aut jsou indické taty, ostatní pak staré bedfordy a japonské značky. Všechno je ale napsáno v bangla, dokonce i jména většiny hotelů. Jsme sice ve městě, ale lidi na mě civí stejně jako na venkově. Tady snad projde cizinec jednou za 100 let.
V Dinadžpuru stojí ještě jedna typická bangladéšská zajímavost - radžbari (palác). Radžbari jsou paláce, které si pro sebe, ještě za vlády Britů, postavili zamindaři, bohatí hinduističtí vlastnící pozemků. Ti své pozemky pronajímali obyčejným lidem, kteří jim za to museli odvádět drtivou většinu zisku. Zbylo jim tak tak na živobytí. V té době se v Evropě právě stal populární renesanční sloh a zamindaři se hned začali opičit. Mnoho z radžbari proto má bohatě zdobené sloupy, dómy a dokonce zdobená okna.
Jeden typický radžbari stojí i v Dinadžpuru. Vlastně to je celý komplex, z něhož už jsou teď většinou jen ruiny (opět jde totiž o hinduistickou památku). Překvapuje mě ale, že vlastní palác byl nedávno opraven a jeho modrobílá barva dost kontrastuje s šedivým, zanedbaným okolím. I teď by se z toho ještě dal udělat moc pěkný domeček (nebo spíš zámeček) na bydlení.
Večeřím opět v superlevné jídelně. Ve slánce sice mají moly a po stole lezou mravenci, ale ta rýže se zeleninou za asi tři koruny je skvělá. Vypadá to, že v Bangladéši nebudu ani zdaleka dosahovat naplánovaného rozpočtu na jídlo. A vůbec je tu všechno nějak levné. Je to asi tím, že je ještě nenakazili turisti, tak nevědí, co všechno si můžou dovolit.
Den 107, pátek 4. 12.
V pět ráno mě zase budí volání k modlitbě. Tahle země je v tomto ohledu snad nejortodoxnější jakou jsem zažil. Vůbec už pak nemůžu spát.
Dnes se chci dostat do Bogry, městečka, v jehož okolí jsou dvě zajímavé památky. Nejede tam žádný přímý bus (asi protože je pátek), tak se nejdřív musím dopravit do Rangpuru a teprve z něj do Bogry. Bus je kupodivu docela dobrý a pohodlný, ale už půl kilometru za Dinadžpurem opět nacpaný k prasknutí. Ženy mají v každém autobuse vyhrazenou zvláštní sedačku v přední části vedle řidiče (ten je během jízdy asi příliš zaměstnán na to, aby je osahával). Připomíná mi to systém zavedený v autobusech MHD v Teheránu.
Krajina z Rangpuru do Bogry je s každým dalším kilometrem na jih plnější vody. Některá políčka jsou celá pod vodou, z jiných vidím jen nízké obrysové hrázky. Další políčka mají smaragdově zelenou barvu, neklamný znak dorůstající rýže. Prázdná, zaplavená políčka už jsou sklizená. Pokud nejedeme kolem políček, míjí nás kokosové palmy, banánovníkové plantáže a bambusové hájky. Začínám se konečně cítit jako v tropech.
Bogra a okolí
V hotýlku v Bogře nikdo nemluví anglicky, tak se domlouvám bengálsky. To stejné v restauraci. Žádná anglická menu jako v Indii. Při objednávání buď ukážu na to co chci, nebo použiju svou velmi omezenou slovní zásobu abych zjistil, jestli vůbec mají něco „jedlého“. Některá, docela důležitá, slova jsou naštěstí stejná v hindi i bangla, což mi dost pomáhá. Číslovky jsou trochu jiné, ale to už je hračka. Musím si ale dávat pozor, protože i když přesně řeknu co chci, snaží se mi k tomu podstrčit nějaký salát nebo něco jiného, co samozřejmě není zadarmo. To se mi už dlouho nestalo. Naposledy snad v Indii ještě s Táňou.
Dost nezvyklé je to jejich civění. Obzvlášť při jídle. Tak jako si nás v Indii v restauraci nikdo nevšímal, tak tady jsem bezkonkurenčním trhákem. Jen co si objednám a usadím se, hned si ke mně přisedne několik lidí. Civí a ohromně se baví. Jsem pro ně strašně nezvyklý a řídký zjev. Celá hospoda svorně civí vlastně a sleduje každé moje sousto. Na jednu stranu jsem rád, že jejich zájem nevyplývá z toho, že by ve mě viděli velkou chodící stodolarovku, jak bývá zvykem u Indů. Na druhou stranu je to pro mě něco tak cizího, že jsem ze začátku samým zoufalstvím nevěděl co dělat. Je fakt úžasný, že jsme jejich největší vzrušení za posledních pět let, ale ničit nervy by mi fakt nemuseli.
Teď už vidím, že sem opravdu žádní cizinci nejezdí. Bangladéš je z tohohle hlediska panenskou zemí. Lidi se chovají tak jaká je jejich přirozenost. Prostě civí, protože jsou zvědaví. Skoro si říkám, že když já jako turista mám dávat pozor, abych je něčím náhodou neurazil, nezneuctil jejich svatá místa, nevylekal je foťákem, neznechutil je tím, že jím levou rukou, tak by i oni mohli mít trochu té tolerance a neničit chudáka turistu civěním. Jenže na návštěvě jsem tu já a navíc v podobných zemích se od místních lidí nedá nic podobného očekávat. Jsou absolutně spjatí s místními podmínkami, nic jiného neznají a drtivá většina ani nepozná. Jen občas někde zahlédnou cizince a vypráví si pak o tom za chladných zimních měsíců. Skoro při každém jídle mě přinutí abych jim napsal adresu a jeden člověk po mě dokonce chtěl pomoc při získávání víza do mojí země.
První z oněch dvou zajímavých míst u Bogry je Mahastan. Půl hodiny jízdy autobusem od Bogry, tyhle ruiny nejstaršího známého města za území Bangladéše, údajně až ze 3. století př. n. l., nejsou sice nic úžasného, stále se nicméně dá procházet po mohutných základech Citadely (pokrývající plochu dvou čtverečních kilometrů(!), většinu z toho polí). V místním muzeu je prý hodně zajímavých vykopávek. Bohužel je pátek a muzeum má zavřeno. Schovávám se v blízkém lesíku a docela se mi tak daří utéct od všech těch všetečných očí a dokola se opakujících výkřiků „Hallo, hallo!“.
Sedím, jím banány, užívám si klidu a ticha a píšu deník. Je to výjimečná situace, protože vždy když jsem někde venku a sednu si, v mžiku se kolem mě shromáždí tlupa čumilů (ta rychlost je neuvěřitelná) a čumí a čumí a čumí. Děs!
Dnes si po večeři dávám místní specialitu, sladký jogurt misti doi. Takovou dobrůtku jsem už dlouho nejedl. Na pohled vypadá jako světlý kakaový puding, je ale strašně sladký, ne tak hustý a prostě skvělý. Stojí sice tolik co celá večeře, tj. dva kopce rýže a zelenina, za to ochutnání to ale stálo.
Den 108, sobota 5. 12.
Celou noc mě budil červotoč pochutnávající si na mojí posteli a v pět hodin mě úplně probudilo volání muezzina z blízké mešity. Od té chvíle už jen ležím a poslouchám červotoče.
Ráno jsem v jedné jídelně na autobusovém nádraží zahlédl zajímavě vypadající kaši, tak si ji dávám k snídani. Je to obdoba naši krupicové kaše, akorát o dost sladší a s rozinkama. K tomu bodly čtyři paranthy (mírně osmahnuté chlebové placky).
Do Paharpuru, místa největší buddhistické památky na území Bangladéše, se dostávám na čtyřikrát. Nejdřív busem (opět strašně našlapaným, ale jinak jedoucím líp a s kratšími přestávkami než v Indii) do Džajparhatu, pak rikšou na druhý konec města, kde nasedám na tempo, jež mě po okreskách dováží do Paharpuru. Poslední asi kilometr docházím pěšky.
Somapuri Vihara byla původně buddhistický klášter, založený někdy v 6. století n. l. Teď už z něj zbývá jen mohutná, 20 m vysoká, stupa, mající z půdorysu tvar dvojitého kříže. Téměř kolem celého spodku jsou hliněné kachlíky s vyobrazením rostlin, zvířat a lidí. Ty na straně odvrácené od slunce (sever) jsou daleko zachovalejší než ty ostatní. Z vrcholu stupy je skvělý výhled na celý areál o rozměrem 400×400 m. Tak velký původně klášter byl. Jeho venkovní hranicí jsou základy 177 mnišských místností, položených jedna vedle druhé po celém 1600metrovém obvodu. Stupa se vypíná uprostřed. Mezi stupou a jižními mnišskými místnostmi je teď jezírko a základy mnišské správní budovy.
Východně od kláštera se rozkládá pěkně udržovaná zahrada a muzeum, dnes zavřené, protože je den po noci Šab-e-Barat. Tato událost, odehrávající se jednou do roka přichází vždy dva týdny před začátkem ramadánu. O této noci by měli všichni muslimové být doma a celou noc se modlit nad hrobem svých rodičů. Šab-e-Barat se v muslimském světě už údajně moc nedrží. Bangladéš je zdá se výjimkou.
Na cestičce zpět do Paharpuru mi zastavuje džíp a z něj vykoukne běloška. Je to ta samá, kterou jsem viděl nahoře na stupě. Prý jestli nechci někam svézt. Jedou do Bogry, tak jedu s nima. Francouzka Suzanne, Cejloňanka Jay a jejich bangladéšský řidič si dnes udělali malý výlet. Manželé obou dvou pracují na projektu zpevňování ochranných hrází kolem říčních koryt, což je asi jeden z nejdůležitějších projektů v Bangladéši.
Cestou si povídáme o Bangladéši a tak se například dozvídám, že kontroverzní most přes řeku Džamunu už byl v červnu otevřen. Stál spoustu peněz a je prvním mostem spojujícím východní a západní Bangladéš! Bangladéš je totiž rozdělena řekami na dvě části a téměř všechna doprava z východu na západ a naopak má v cestě řeku, a tím pádem i trajekt. Pomalý a v době monzunů i ne příliš bezpečný. Stavba mostu byla navíc komplikovaná tím, že řeky v Bangladéši často mění řečiště. Vlastní most je tak dlouhý pouhé čtyři kilometry, ale na každé straně má navíc přiváděcí silnici dlouhou 15 km. Řečiště před mostem muselo být zpevněno, aby se předešlo nechtěným větším posuvům v toku řeky.
Jsme pozván na večeři, což s díky přijímám, protože už mi chybělo trochu té konverzace s lidmi stejné kultury.
V Bogře si dávám pozdní oběd a kupuju nějaké ovoce, abych na večeři nepřišel s prázdnou. V půl osmé už na mě před hotelem čeká džíp a za 20 minut jsem na místě. Jim (Suzannin anglický manžel) je v Bangladéši už tři roky, zatímco Jay a její manžel už osm let. Oba jsou ze Srí Lanky a oba Tamilové. Před třiceti léty odešli ze svého rodného ostrova do Londýna. Důvodem byl samozřejmě sinhálsko-tamilský konflikt, který se v současnosti čím dál tím víc přiostřuje. Od té doby pracují tam kam je voda zanese, ale domov už mají v Londýně.
Večeře je skvělá. Leccos jsem se dozvěděl a celý večer je pro mě jak balzám na duši. Všechno musí ale jednou skončit a tak i já jsem teď zase v hotýlku a usínám pod moskytiérou za zvuků usilovné práce červotoče v mé posteli.
Radžšahí a okolí
Den 109, neděle 6. 12.
Všude kolem je zase samá voda. Sedím v autobuse z Bogry do Radšahí a kolem mě ubíhají samá zatopená políčka. Po ubytování v Radšahí se vracím na autobusák a nasedám na bus do Puthie. Jako je Paharpur je nejvýznamnější buddhistickou památkou v Bangladéši, je Puthia místo s největším počtem hinduistických chrámů. Z hlavní silnice, kde mě autobus vysadil, musím pěšky asi kilometr na jih. Ocitám se ve vesničce obklopené kokosovými palmami a hádejte čím ještě? Zase vodou!
Jako ve všech bangladéšských vesnicích kde jsem zatím byl i tady se zastavil čas. Všichni se procházejí sem a tam, tam a sem, nikdo nic nedělá a pokud ano, tak je to většinou majitel nějakého krámku a to „dělání“ spočívá v sezení mezi zbožím a čekáním na zákazníky.
Zatímco pro lidi se čas zastavil, pro historické stavby ne. Všechny jsou sešlé časem a vzhledem k tomu, že jsou to památky hinduistické, i úplnou absencí jakékoliv údržby.
Uprostřed vesnice stojí impozantní palác. Mohutné sloupy, zdobená fasáda. Stojí tu zamčený a chátrá.
Hned za ním chátrá další skvosty - chrámy pokryté pálenými kachlíky, přesně jako Kantanagar u Dinadžpuru. Taková krása, takový unikát a oni je nechají takhle pustnout. No je fakt, že u nás doma to někdy taky není moc slavný.
Od paláce přes jezero stojí chrám Džagannath, opět pokrytý oranžovo-červenými kachlíky, tentokrát zasvěcený Višnuovi. Pochází ze 16. století a teď ve století 20. kolem něj běhají kohouti honící slepice a bučí za zábradlí uvázané krávy. Ach jo!
Vracím se na autobusovou zastávku. Doprovází mě jeden dost vzdělaný Bangladéšan ve středním věku. Prostě se ke mně připojil (jak tu mají ve zvyku). Nejenže ví, co je to Československo (většina lidí tohle slovo slyší poprvé), ale z obrázků zná i Prahu a hromadu míst v Indii. V tomhle neposkvrněném národě však patří spíš mezi výjimky.
Zpět v Radžšahí si na zítřek kupuju lístek na vlak do Khulny, abych taky vyzkoušel slasti cestování po bangladéšské železnici. Za půl hodiny už ale zase sedím v autobuse.
Vystupuju asi 40 km od Radžšahí na místě, kde stojí mešita Kušumba. Nebylo by na ní noc zvláštního, pokud by nebyla bangladéšská a neměla tvar typický pro bangladéšské mešity ze 16. století. Takových tady už moc není. Mohutná, elegantní, celá černá, se šestí dómy. Krása. Je skoro jako nová (bodejť, když je to muslimská stavba) a kolem ní je pěkně udržovaná zahrada. Na plácku hned vedle hrajou kluci kriket, v Bangladéši hodně oblíbený sport, a v rýžových polích se lopotí ženy. A co muži? Čumí střídavě na kriket a na ženy.
I u mešity jsou nějaká ta jezírka. Skoro celá jsou zarostlá vodním hyacintem, což z dálky vypadá jako louka, jenže ten, kdo by na ni vstoupil, by po zahučení do vody zjistil, že šlápl na zelený koberec plující jen na ní. Právě touhle dobou hyacint modře kvete a hezky voní. Je snad nejčastější rostlinou, jež je teď v Bangladéši k vidění - protože žije na vodě.
Cestou zpět do Radžšahí nasedám do místního busu, který je pomalejší, než bus co mě sem dovezl. Má až neuvěřitelně málo místa pro nohy - snad jen 15 cm! Sedím s nohama v uličce a komplikuju tak plynulost provozu v autobuse. Všichni přese mě při nastupování i vystupování klopýtají. Bangladéšani jsou sice hodně mrňaví (jako většina lidí na severu subkontinentu), ale jak vidím, tak i oni mají s těmi 15 centimetry občas problémy.
Po návratu do Radžšahí se jdu taky trochu kouknout do města. Právě se koná nějaká demonstrace (možná demonstrují za víc místa pro nohy v autobuse). Radši se klidím z cesty a zahýbám k řece Padmě. Na jejím protějším břehu už je Indie, kde se ta stejná řeka jmenuje Ganga. Skvělá procházka, navíc těsně po západu slunce. Druhý břeh vidím trochu mlhavě. Nejen kvůli oparu z vody, ale i pro vzdálenost. V Bangladéši nejsou takové pramínky jako Vltava. Když řeka, tak jedině pořádná.
Po dlouhé, dlouhé době si zase kupuju noviny - bangladéšský The Independent (psané anglicky). Docela obsáhlé zprávy ze zahraničí a pak třeba i přesné časy muslimských modliteb.
Den 110, pondělí 7. 12.
Ráno mě zase drtí volání muezzina k modlitbě. Nemůžu už spát a tak chvíli píšu deník. Vlak do Khulny mi jede až před třetí odpoledne, takže mám větší část dne na brouzdání po Radžšahí. Neočekávám, že bych toho tady nějak moc viděl, spíš jsem zvědav na atmosféru v tomhle zapadlém městě na hranici s Indií.
To že je zapadlé mu ale nebrání v tom, aby bylo přecpané. Přecpané lidmi, auty a hlavně rikšami. Těch jsou tu tisíce a když uskočím z cesty jedné, téměř mě převálcuje druhá. Vlastně jsem zapomněl napsat, že když se v Bangladéši řekne rikša, je to vždycky cyklorikša. Autorikšám se říká baby-taxi. Pak tu samozřejmě jezdí i tempa a v některých městech i mišuky, což jsou užší autorikši.
Jdu po hlavní ulici směr Městský kostel. Chci si do něj sednout a v klidu si odpočinout od všech těch čumilů a křiklounů, z nichž každý chce vědět odkud jsem, jestli jsem turista, proč jsem přijel do Bangladéše, jak dlouho už jsem tady a jak se mi tu líbí. Už by se skoro vyplatilo sepsat odpovědi na papír, rozmnožit a rozdávat. Musela by tam ale být i fotka, abych uspokojil i jejich čumilské choutky.
Kostel je bohužel zavřený, tak alespoň zahýbám k řece, podél níž se chci vrátit do centra.
Řeka Padma (Ganga) je tady obestavěná hrází, která brání město před záplavami a zároveň slouží jako promenáda. Jde se po ní opravdu dobře, protože vetší část je porostlá stromy, které poskytují příjemný stín. Bohužel ani tady nejsem ušetřen čumilů, především malých dětí ze slumů podél řeky. Dokážu si představit, že když hladina řeky stoupne, jsou slumy hned pod vodou. Přesto tady ale žijí dál (no, ono postavit chatrč z pár prken a igelitu je celkem snadné a levné). Podél řeky se pracuje na zpevňování hráze navážením dalšího a dalšího písku.
Trh v Radžšahí je skvělý, zatím nejlepší co jsem v Bangladéši viděl. Celkem čistý a díky různým druhům ovoce a zeleniny i barevný. Problém ale nastává v okamžiku, když chci udělat fotku. Jakmile někam zamířím foťák, hned se mi před něj „slétne“ 50 veledůležitých samců (kteří si myslí, že není nic zajímavějšího než právě oni) jako vosy na med a není možné je setřást (přesně jako ty vosy z medu). Po pravdě řečeno nemůžu proti Bangladéšanům říct křivého slova, až na jejich očumování a pak to samčí chování „JÁ jsem ten nej a to ostatní až daleko za mnou“. Chlapi se hrozně rádi předvádějí, ale na mě to působí spíš trapně. Co tomu říkají bangladéšský ženský bohužel nevím, protože jich na ulici zas tak moc není. A pokud už náhodou jsou svědky samčího chování, spíš obdivně vzhlížejí, než aby se popadaly za břicho jako já.
Kupuju si pár koláčů z listového těsta, dávám si je v hotelu k obědu a pak odcházím na vlak. Nádraží nic moc. Působí spíš jako temná kobka. Vlak ale vypadá docela dobře, Bangladéš prý nedávno nakoupil vagóny v Německu a Iráku. Na boku se mu skví nápis „InterCity“, vagóny jsou uvnitř čisté a skoro jako nové. Sedačky jsou v řadách bez kupé, vždy 3+2 proti 3+2.
Odjíždíme na čas. Ve vlaku (vagónu) je jen tolik lidí co sedadel (jaký to rozdíl proti Indii) a z reproduktorů hraje náboženská hudba (soudím podle ponurosti). Co víc si přát? I lidi jsou příjemní, ve smyslu že se vždycky zeptají, jestli se se mnou můžu bavit nebo jestli si můžou zapálit. Neuvěřitelné! To musím cestovat s nějakým lepším vlakem. No, vždyť je to InterCity.
Při pohledu z okýnka za převládá voda. Na 8hodinové cestě překračujeme jednou řeku Padmu po strašně dlouhém mostě (těch je to přes ty největší řeky poskrovnu, takže pro ně mají strategický význam), stavíme téměř vždy jen ve stanicích a zdá se mi, že v nich ani dlouho nečekáme (jaký to rozdíl oproti Indii). Jedinou výjimkou je dlouhé bezdůvodně (pro mě) čekání v městečku Darsana. Darsana je přímo na hranici s Indií a pašeráci prý dostávají příležitost využít vlak k přepravě zboží dál do vnitrozemí Bangladéše. Takže to stání vlastně není zas tak bezdůvodné.
Khulna a Bagerhat
V Khulně jsem asi jen se čtvrthodinovým zpožděním (to ta „pašerácká“ zastávka), což se mi zdá až neuvěřitelné. Asi mě to cestování po subkontinentu tak zdeformovalo, že s divím, když něco pořádně funguje. V hotýlku ulehám do postele a jsem zvědav na zítřejší návštěvu muslimského Bagerhatu.
Den 111, úterý 8. 12.
Věci si nechávám v recepci hotelu, protože dneska večer bych už měl spát na lodi. Chci si koupit lodní lístek do Dháky, ale posílají mě z místa na místo, takže po hodině končím přesně tam, kde jsem začal. Lístek ale nakonec dostávám přesně podle svých představ. Loď odplouvá zítra ve tři ráno, ale už v devět večer se můžu nalodit a strávit na ní noc. Plavba do Dháky má trvat 24 hodin.
Teď, když už jsem dostal lístek, můžu klidně odjet do Bagerhatu na celodenní výlet. Nejdřív se ale musím dostat přes celou, na několik kilometrů roztáhnutou Khulnu, a pak přívozem na druhou stranu řeky, odkud jezdí do Bagerhatu autobusy. V Khulně není žádný most (v Bangladéši obvyklý to jev) tak je jižní autobusové nádraží až za řekou.
Přivoz je jedna velká změť lidí, aut, rikš a prodavačů. Logika „nejdřív se musí vystoupit, aby vzniklo místo pro nastupující“ se tu nepoužívá. Každý se prostě dere svým směrem, jako kdyby to byla poslední možnost zachránit si holý život.
Život na řece je neobvykle rušný. Různé lodě na různé účely (vypadající různě důvěryhodně). Někteří jsou tak netrpělivý, že se jim nechce čekat až se přívoz naplní a najmou si jednu z mnoha dlouhých lodiček řízených jedním člověkem, poskytujících stejné služby jako přívoz.
Nejen že jsme v autobuse znovu sardinka, ale teď i stojící sardinka a dokonce ohnutá stojící sardinka, protože autobus je tak nízký, že by mi vykukovala půlka hlavy nad střech kdybych se mohl normálně narovnat. Tyhle tlačenice jsou určitě skvělou příležitostí pro muslimy, kteří si tak můžou „zadarmo“ a „nevinně“ sáhnout na ženskou. Některé z těch šťastnějších žen opět sedí na přední lavici vyhrazené pro ženy.
Bagerhat je městečko vzdálené 7 km od skupiny zajímavých mešit a svatyň roztroušených podél silnice do Khulny. Vystupuju proto o těch 7 km dřív a musím doufat, že cestou zpět budu moct nastoupit zase tady a ne se kodrcat do Bagerhatu.
Kdysi, kdysi, v 15. století, žil v tomto kraji jistá Chán Džahán, muslimský sufi (svatý muž, obdoba hinduistického sádhua). Když se svou tisícihlavou družinou dorazil do Bagerhatu, dal vykácet okolní džungli a založil Chalifatabád. V Chalifatabádu brzy začali vyrůstat mešity a dlážděné cesty spojující Chalifatabád s okolními městy a paláci. V té době vznikla i většina památek, které se u Bagerhatu nacházejí.
Největší z nich, a dnes už i nejzachovalejší (právě ji opravují), mešita Šait Gumbad byla postavena v roce Džahánovy smrti - 1459. Její jméno znamená „60 dómů“, těch je ale ve skutečnosti 81. Uvnitř mešity dominuje les sloupů podpírajících dómy. Zdálky vypadá mešita docela pěkně, ale vevnitř vlastně nic není. Jen ten les sloupů.
V okolí téhle mešity mají být ještě další dvě. Vydávám se je hledat. Musím do džungle, kde mají být schované. Místo mešit se ale ocitám v malé vesnici s chatrčemi, rybníčky, dvorky a zvědavými dětmi. Žijí si v džungli se svými rodiči bez stresu jen z toho, co si vypěstují. Část příjmů jim jde z betelových plantáží. I v Bangladéši je totiž hodně populární žvýkání (a plivání) panu - betelových listů s různým kořením či bylinkami. Stejně jako s kouřením jsou z toho ale jen problémy - na ulicích červené chrchlance, jak chlapi vyplivujou už rozžvýkané listy a v pusách žvýkajících červené zuby.
Všude jsou kokosové palmy, u jedné z nich velký pavouk právě porcuje mouchu. Najít mešity my nakonec pomáhají sami vesničani. Mešity jsou zvláštní. Mají jeden nebo několik dómů a v rozích věže, dnes už bez minaretů, protože většině mešit popadaly během velkého zemětřesení v roce 1897.
Vracím se z džungle zpět na silnici a asi 2 km jdu směrem k Bagerhatu. Tady odbočuju na vedlejší cestu, u které je neuvěřitelné hemžení lidí. To my jen napovídá, že jdu správným směrem - k hrobce samotného iniciátora všech staveb v okolí - Chána Džahána.
Je tu spousta muslimských poutníků, z nichž někteří se dokonce koupou v přilehlém rybníčku (asi je pro muslimy svatý). Chci se najíst v jídelně po cestě, ale jelikož muslimové jsou náruživí masožrouti, mám docela potíže najít něco bezmasého.
Hrobka samotná vypadá stejně jako okolní mešity, jen u mešit skoro nikdo nebyl, kdežto tady se to věřicími jen hemží. Mešity se kupodivu ještě používají, jak se ve dvou z nich přesvědčuju - muezzini opravdu krásně zpívají verše z Koránu zvoucí všechny muslimy k pravidelné popolední modlitbě.
U hrobky a i cestou zpět se se mnou dává do řeči postupně několik mužů na kterých je vidět, co si o nás cizincích myslí. Otázky jako „Co je támhleto?“ ukazujíce na kozu nebo kokosovou palmu jsou jasnou ukázkou toho, že my podle nich žijeme v nějakém super moderním, umělém světě a podobné věci už vůbec neznáme.
Když jsem zpátky v Khulně, vyzvedávám si batoh a jdu čekat na molo. Za tmy se přesunuju do kanceláře lodní společnosti, odkud v devět večer skutečně nastupuju na loď. Je to docela velký kolesový parník se dvěma palubami.
Moje kajuta, kterou sdílím s jedním Japoncem, je umístěna v zadní části horní paluby. Lepší kajuty (1. třídy) jsou v přední části (kde je největší klid). Kajuta vypadá skvěle, dali nám ale jen jeden klíč, ve dvou lampičkách je celkem jedna žárovka a o druhou židli si taky musíme říct. Jinak je to ale pohodlné spíš než luxusní. Jakpak tu asi vypadá třída první?
Na noc loď odplouvá do jiného přístaviště, aby se před třetí ráno vrátila a nabrala všechny pasažéry.
Po řece do Dháky
Den 112, středa 9. 12.
V noci mě budí křik, strašné rány a houpání lodi. Snad se už teď nepotápíme! Vykukuju z kajuty. Na palubě, přímo před naší kajutou, se rozkládají nějací mladí námořníci v uniformách. No potěš pánbůh pokud s náma budou cestovat až do Dháky. To se nevyspíme. Nakonec ale přeci jen usínám a ani nevím jak, protože námořníci pořád řvou a roztahují se po palubě jako by jim patřila.
V nejbližším přístavu si kupuju snídani - sladký chleba (tady snad ani jiný neznají) pomazaný nějakou bílou pěnou. Chutná skvěle.
Chvíli koukám na vodu. Řeka zatím není moc široká. Vidím rybáře nahazovat sítě, děti stát na mostě a mávat nám. Občas se objeví nějaká loď. Je to pohoda.
Loď se jmenuje „PS Ostrich“ a je to kolesový parník. Na vodu byla spuštěna roku 1929 jako „Stern“, ale po rekonstrukci před dvěma léty změnila i jméno.
Dole na první palubě je v jejím těžišti umístěn motor šlapající jako hodinky. Po celé první palubě posedávají lidi, hodně ženy s dětmi. Koukají trochu vyděšeně. Už jen ta cesta pro ně musí být neuvěřitelné vytržení z chudého života, ale bílý ptáček na palubě, to je už příliš. Navíc asi kroutí hlavou nad tím, proč někdo, kdo může být na druhé (tj. hezčí a blahobytné, zkrátka pro bohaté) leze vůbec dolů. Držitel lístku na první palubu nemůže na palubu druhou. Hlídají to námořníci, kteří každého opovážlivce hned „sejmou“. První paluba je asi 10× horší než naše druhá. není moc udržovaná, všude se válí nějaké harampádí a zbytek prostoru zabírají lidi a náklad. Je narvaná - snad se nepotopíme.
Naše paluba je čistá (i když plná námořníků), natřená čistě bíle, stejně jako naše kajuty. Na zádi je WC (z nějž padají výkaly přímo do řeky), uprostřed velký prostor (teď zaplněný námořníky) a vepředu kajuty 1. třídy.
Plujeme docela rychle a pokud se nám před nosem objev