ACT
Canberra
Den 231, středa 7. 4.
V osm ráno odjíždím z Central Station busem do Canberry. Je hezky a i jízda je příjemná. Na předměstích Sydney projíždíme, jako ve všech městech, lesem prodejen automobilů. Podle jejich počty tady musí každý mít snad dvě auta.
Jízda do Canberry trvá asi pět hodin, část po dálnici, část po běžné silnici. Krajina svými kopečky a obdělanými poli zase začíná připomínat jižní Moravu.
V Canbeře se ubytovávám v hostelu kousek od Jolimont Transit Centre kam jsem přijel. Velká noclehárna, o patro níž kuchyně a společenská místnost, chodby vypadají a voní jako v lepším hotelu. Na pokoji se už povalují dva Japonci, podle vlastních slov šíleně se nudící (tak proč sem jezdí?). Zanechávám je vlastnímu osudu a jdu se projít.
Centrum Canberry jsou široké ulice se stromy a trávníky, po pěší zóně se dostávám k obchoďáku. Je chladno, ale jinak hezky. Některé semafory opět nemají červeného a zeleného panáčka, nýbrž americké „Walk“ a „Don’t Walk“.
Město je rozděleno na dvě části jezerem Burley Griffin. Pán, po kterém je pojmenováno vyhrál začátkem 20. století soutěž na návrh územního plánu nového města a celých 7 let, do roku 1920, bojoval s australskou byrokracií o to, aby mohl svůj vítězný návrh uskutečnit. Nepovedlo se mu to, tak se na to vykašlal a nechal Canberru v rukou byrokratů.
Dnes je z jeho plánu použit jen půdorys základních ulic a v upravené podobě i jezero. O tom všem je možné se dozvědět v centru National Capital Exhibition, které vypráví historii Canberry od doby před příchodem Evropanů až po současnost. Dobré místo pro seznámení se s městem, zorientováním se a zjištěním co je tu k vidění.
National Capital Exhibition stojí v jednom z parků na břehu jezera. V dálce tryská do výše více než 100 metrů Captain Cook Memorial Water Jet a na druhém břehu jsou vidět vládní budovy. V parku vládne klid - auta ho objíždějí velkým obloukem -, jen velcí žluto-bílí papoušci se snaží překřičet jeden druhého. Canbeřani si užívají pěkného počasí a prohání se parkem ve zvláštních šlapacích kolech, vypadajících jako dva bicykly svařené k sobě.
Dostávám se k Anzac Parade vedoucí od jezera k War Memorial (Válečný památník) na úpatí hory Ainslie. Anzac Parade je součástí jakési „osy Canberry“, která se táhne od Nového parlamentu přes Starý parlament, jezero, Anzac Parade, War Memorial a končí na vrcholu Ainslie, odkud má být na Canberru pěkný výhled.
Anzac Parade je lemována pomníky připomínajícími válečné konflikty, ve kterých bojovali a padli Australani a Novozélanďani. To stejné, jen v bleděmodrém, je vystaveno ve War Memorial. Nejvíce místa je věnováno 1. světové válce, obzvlášť Gallipoli, a výstava se táhne minulostí přes 2. světovou válku, Koreu, Vietnam až po konflikt v Perském zálivu začátkem 90. let 20. století. Pěkně uděláno a jen žasnu nad tím, čeho všeho se tyhle dvě země, tak daleko od všech konfliktů, nezúčastnily!
Je pět odpoledne a památník zavírá. Musím se sbalit, i když bych tu ještě zůstal, protože je to dost zajímavý. Kousek za památníkem začíná stezka na vrchol Ainslie, tak se na něj, v domnění, že ještě stihnu dobré světlo na fotky Canberry, vydávám. Ainslie je součástí Canberra Nature Reserve, jednoho z národních parků a rezervací v těsné blízkosti města. Příroda je tu relativně netknutá a žije svým vlastním životem. Canbeřani se mají, že si můžou vybrat z několika parků přímo ve městě a rezervací hned za hranicí města.
Když se dostávám dostatečně vysoko (stejně ale jen do půli cesty k vrcholu), abych viděl město, musím zklamaně přiznat, že na focení už je pozdě. Slunce skoro zapadlo a v Canbeře převládají stíny. Nemá cenu pokračovat nahoru, podívám se sem zítra ráno.
Canberra je zelená. Všude. Od War Memorial až po pěší zónu není místa, kde bych nebyl obklopen stromy a trávníky. Do hostelu se vracím obytnou čtvrtí kolem malých, ale roztomilých baráčků, které kolem sebe mají, podle australského zvyku, jen symbolické nízké plůtky, většinou z keřů nebo rostlin. Asi si navzájem hodně věří a nemají potřebu se chránit jeden před druhým vysokými zdmi nebo ploty.
Jsem jen v tričku, ale večer je chladno. I v Canbeře už je cítit a vidět přicházející podzim.
Den 232, čtvrtek 8. 4.
Už včera jsem zjišťoval, jak se co nejlíp dostat do Echuky, mé příští zastávce. Greyhound tam nejezdí, protože je to pěkných pár kilometrů z dálnice Canberra-Melbourne. Nakonec to vymýšlím tak, že večer odjedu Greyhoundem do městečka Albury na řece Murray, kde bych měl být ve dvě ráno. Ten čas vypadá strašně, ale ve skutečnosti se mi skvěle hodí, protože v půl pátý z Albury odjíždí bus V/Line do Echuky, kde bych měl být v ráno půl osmý. Nakonec se tam tedy dostanu skoro přímo a nebudu muset na cestě hledat nocleh. Rezervuju si Greyhound a rovnou kupuju i lístek na V/Line.
Včera jsem nedokončil výstup na Aislie, dnes je to první věc, kterou chci podniknout. Vlastně teprve až potom, co seženu LP průvodce „Tahiti & French Polynesia“. Můj odlet z Austrálie se blíží a jelikož mám v Polynésii zastávku, chtěl bych se o ní něco dozvědět ještě než tam přistanu.
Knihkupectví jsou plná LP knih (konec konců LP je tu domácí nakladatelství), ale zrovna tu, co potřebuju nikde nemají. Přece není možný, aby v hlavním městě Austrálie, které se pyšní tím, že je nejlepším centrem na informace o zahraničí, neměli knihu o Tahiti. Zkouším ještě knihkupectví v obchoďáku Canberra Center. Je trochu obtížnější ho najít (v Austrálii všudypřítomné směrovky ke kdejaké blbosti tady dost chybí), ale nakonec se můžu těšit z dvojího vítězství - našel jsem knihkupectví a koupil i knihu o Polynésii.
Z obchoďáku se rovnou vydávám k War Memorial stejně tichou rezidenční čtvrtí jako včera. Některé domečky jsou kamenné a vypadají trochu jako z minulého století. Jiné jsou veskrze moderní. Nikde nikdo, dokonce i na tenisových kurtech, kde bylo včera živo, není ani človíčka.
Od památníku začínám stoupat nahoru. Stezka je pohodlná, ale po chvíli začíná být strmější a strmější, až je nejstrmější... no, tak hrozný to zase není. Jde se příjemně, stromy voní, papoušci řvou a jelikož Australani jsou na krok líní, jsem na stezce skoro sám.
Po třičtvrtě hodině rychlé chůze jsem nahoře. U parkoviště. Ha, ha, ona sem totiž vede silnice. Proto skoro nikdo nepoužívá stezku! Jak jsem naivní!
Výhled stojí za tu námahu. V ose vidím War Memorial, Anzac Parade a na druhé straně jezera Starý a za ním i Nový parlament. Ještě dál za nimi se u obzoru vlní pahorkatiny národního parku Namadgi. Na západní straně města je další oblíbená vyhlídka - Black Mountain (Černá hora). Je možná oblíbenější než Ainslie, protože na ní stojí skoro 200m telekomunikační věž s vyhlídkovou plošinou. Ainslie je ale v ose Canberry a nabízí neopakovatelný pohled.
Na parkovišti stojí auto s občerstvením, ale já jsem si přinesl svoje. Tak se občerstvuju, chvíli přitom koukám na Canberru a chvíli si čtu o Polynésii.
Půlhodinky uběhlo jako voda a musím se zase vydat dolů. Teď už na stezce potkávám víc života. Nahoru se drápe několik lidí a asi v polovině skoro zakopávám o hopkajícího klokana. Nevím kdo se víc leknul - jestli on nebo já. Na stromech se zase předvádějí barevní papoušci. Asi je tu nikdo neřídí.
Podzim vidím na každém kroku - na barvách stromů. Canberra je opravdu neobvykle zelené město a teď i barevnější, protože příroda oblíkla stromy do všech možných odstínů hnědé, červené, žluté a zelené. Od vrcholku Ainslie až po park na břehu jezera se brouzdám v záplavě stromů a keřů. Nádhera! Tohle tady lidem upřímně závidím. Stromy na každé ulici a teď na podzim se k celoročnímu zpívání papoušků přidává i barevné divadlo.
Uprostřed zeleně na břehu jezera stojí Blundell’s Farmhouse, jednoduchá, ale působivá kamenná stavba, památka na farmářskou historii téhle oblasti v 60. létech 19. století. Usazuju se za ní na lavičce a za zvuků melodií hraných 53 zvony z nedaleké věže Carillon postavené na malém ostrůvku si dávám oběd.
Za mostem, na druhé straně jezera se rozkládá úřednická Canberra. Kromě obou parlamentů je tu sídlo premiéra, nejvyšší soud, většina velvyslanectví (včetně českého) a spousta dalších budov sloužících byrokracii.
Přímo na březích je nová National Gallery of Australia. Dovnitř se mi nechce, ale i v parku před galerií je možné vidět několik dost odvážných uměleckých kousků. Za galerií stojí nový, kvádrovitý Nejvyšší soud a před ním na dvou dlouhých chodnících stožáry s vlajkami všech asi 60 zemí, jež mají v Canbeře zastoupení. Úřednická čtvrť to sice je, ale opět samý trávník a strom. Skoro se bojím, abych neumřel otravou z přílišné zeleně :).
Než byl roku 1988 dostavěn řádný parlament, sídlili zákonodárci v provizorní budově dnes už Starého parlamentu, zbudované pro tento účel roku 1927. I on ale vypadá jako malé umělecké dílo. Tehdy ve 20. létech se asi všechno dělalo pořádněji.
Před parlamentem je na dlážděném chodníku obrovská domorodá kresba. V trávníků před ní, směrem k jezeru, je zabodnuto několik tyčí, na zemi doutná oheň a vedle vlaje mírně upravená vlajka Austrálců. Všechno se vztahuje k malému stavení postaveném na trávníku s nápisem „The Aboriginal Embassy“ (Velvyslanectví Austrálců). Před tímhle dřevěným velvyslanectvím vlaje další vlajka Austrálců a jsou roztaženy transparenty „Genocide Aboriginals“ apod. Působí to provokativně, ale nikomu to nevadí. Tohle bych si třeba v Singapuru nedovedl vůbec představit.
V parlamentní budově jsou přístupné jak bývalé jednací sály Senátu a Sněmovny, tak pracoviště předsedy vlády. Ono je to spíš apartmá se dvěma koupelnami, kuchyní a řadou místností na schůzování a odpočinek. Oba jednací sály jsou vybavené po britském vzoru a působí rozhodně daleko starší, než samotná novodobá historie Austrálie.
Za Starým parlamentem - na pohled kousek, ale ve skutečnosti ještě asi půl kilometru daleko - stojí Nový parlament, postavený před pouhými jedenácti lety (1988). Od Starého, provizorního, parlamentu se liší jako Ferrari od drožky. Je moderní, rozlehlý, na vrcholu se čtyřmi obrovskými sbíhajícími se stožáry, které společně drží australskou vlajku.
Celý vypadá jako kopec. Hlavně protože ze čtyř stran vede až na vrchol, pod vlajku, trávník, po kterém se dá běžně procházet. Kopec je to dutý, nebo spíš uměle postavený, v jehož útrobách najdete hlavní sněmovní síň, galerii a služební místnosti. Sněmovna a Senát jsou ve zvláštních křídlech propojených s kopcem tunelem.
Parlament je otevřen veřejnosti každý den a plocha, která je přístupná mě jednoduše ohromuje. Australani jsou hodně otevřený národ a je to vidět i tady. V době zasedání se údajně dá sedět na galeriích. Jestli jsou zasedání promítána v televizi to se mi zjistit nepodařili, ale vůbec bych se tomu nedivil. Austrálie je sice malý národ, ale žádná ubohá ušlápnotina jako my Češi.
Parlament je docela daleko od centra a cesta zpět pěšky trvá víc než půl hodiny. Během chůze však nemusím skoro vystrčit nohu z parku a na cestu mi zpívají papoušci. Míjím stylové čínské velvyslanectví, přecházím most přes jezero a jsem v centru. Z hostelu si vyzvedávám batoh a jdu si sednout na nádraží. Bus mi odjíždí v devět hodin.
Den 233, pátek 8. 4.
Těsně po druhé ranní přijíždíme do Albury. V buse je sice několik dalších batůžkářů, ale v Albury vystupuju sám, ostatní jedou až do Melbourne. Venku je jak po vymření a pěkná kosa. Bus zastavil před vlakovým nádražím, jehož čekárna je díkybohu otevřená. Jinak bych asi zmrznul. Autobus do Echuky má taky jet odsud, tak mi stačí udržet se vzhůru do půl páté.
Při vědomí se držím psaním deníku. Ani v čekárně není zrovna vedro, což taky pomáhá v boji proti spánku. Prostředí je však příjemné. Čekárna byla před dvěma léty rekonstruována a teď je jako nová, s podlahou potaženou koberci!
V půl pátý šťastně odjíždím do Echuky, ale co se týká tepla jsem si v buse moc nepomohl, protože klimatizace je puštěná na plný pecky, což znamená, že mrznu víc než venku. Postupně se rozednívá a my projíždíme jednu vesničku za druhou. Všechny malebně čisté a prťavé.
VICTORIA
Echuca
Asi v půl osmé přijíždíme do Echuky. Nezastavujeme v centru, nýbrž u nějaké benzínky. Autobus tu nekončí, ale pokračuje do Adelaide. Vystupuju a jakmile je bus pryč, ocitám se sám uprostřed neznáma. Mám být v Echuce, což asi jsem, ale nejspíš někde na periférii. Jen pumpař mi mávnutím ruky ukazuje směr k centru.
Cesta je to dlouhá, obzvlášť s 20kilovým batohem na zádech, ale stále přibývající domky mi vlévají do žil energii v naději na brzké zbavení se té tíhy. Echuca je samý viktoriánský baráček, což je snadno rozpoznatelné podle zastřešených verand se zdobenými sloupky. Ulice jsou široké jako dálnice. U nás by to bylo plýtvání místem, tady ho ale mají dost.
Co mě do Echuky vlastně přivedlo? Jako každé městečko na řece Murray i Echuca zažila „zlatá léta paroblavby“. Podobně jako na Mississippi i tady v minulém století brázdily vody kolesové parníky. Dnešní kouzlo Echuky spočívá nejen v možnosti svést se v autentickém parníku, ale především navštívit původní říční přístav. Na Austrálii je to zase něco úplně jiného a jsem zvědav, jak vypadá největší australská řeka.
Před hostelem musím chvíli čekat, než se objeví majitel. Vylízá asi po čtvrt hodině, prý jde k veterináři se svým německým ovčákem. Asi je to ten, na kterého upozorňuje cedule „Pozor, tady bydlí jeden rozmazlený pes“ zapíchnutá v květináči. Mám prý zatím jít zadem dovnitř a udělat si pohodlí.
Pouští mě paní, ze které se taky klube turistka. Vyndávám si věci v pokoji, zatímco ona, poté co jsme ji řekl odkud jsem, pěje samou chválu na Prahu. Sakra, buď jsou všichni takoví slušňáci, nebo se jim Praha opravdu líbí.
Tohle ubytko vypadá jako bych byl u někoho doma. Vlastně je to byt s několika obytnými místnostmi, příslušenstvím zvlášť pro muže a ženy, velkou kuchyní, jídelnou a obývákem s čalouněným nábytkem, televizí a videem. Za domem je zahrada se stolky a židlemi. Jako v pohádce.
V supermarketu si kupuju snídani a v informační kanceláři jízdenku na zítřek do Melbourne. Zítra se chci dostat až do Ballaratu. Jízda přes Melbourne je sice zajížďkou, ale o víkendu se do Ballaratu nedá jinak dostat. Jízdenku mi prodává docela pěkná holka, podle přízvuku Australanka jako poleno. To její australské [ekej] místo [oukej] mi pak zní v uších ještě celý den.
Svítí sluníčko, tak si v parku u řeky dělám snídaňový piknik. Občas kolem projede parník a pěkně nahlas zahouká. Murray je sice největší australská řeka, ale v Echuce, kde už má být v plné síle, není ani zdaleka tak široká jako Labe ve středních Čechách. Austrálie je ale suchý kontinent, takže každá voda je cenná.
Stezka podél řeky je příjemná a přivádí mě až přímo před přístav, postavený v ohybu řeky. Je mi dost povědomý a není divu, protože už jsem jej kdysi viděl. Byl tu totiž točen několikadílný australský film All the Rivers Run, u nás uváděn tuším pod názve Co přináší řeka.
Přístav je celý dřevěný (prý původní), má několik pater a vypadá jako kostra dlouhé několikapatrové budovy. Nahoře je skladiště a před ním kotví kolesové parníky, prý taky původní. Pevensey „hrál“ ve zmiňovaném filmu loď pojmenovanou Philadelphia, vedle něj kotví Alexander Arbuthnot a nejstarší Adelaide.
Vstupenka mě opravňuje ke vstupu do přístavu, dvou starých hotelů a jízdě po Murray na kolesovém parníku. Port of Echuca (Echucký přístav) je zachován jako malý skanzen. Před přístavem je ponechána prašná ulice, po které se schválně povalují stylové bedny a sudy, stojí opuštěný žebřiňák a zpívá harmonikář s papouškem.
Před jedním z hotelů přes ulici zase stojí kočár, ve kterém je možné se projet. Přes onu prašnou ulici naproti přístavu jsou všechny obchůdky a hotýlky taky ponechány v původní podobě, takže si opravdu připadám jako v 19. století. Po ulici a do obchodů se dá normálně jít, vstupenka je nutná jen pro přístav a některé místnosti ve starých hotelech.
Nejdřív se pouštím do útrob hotelu Star. Jeho zajímavostí je podzemní bar s tzv. únikovým tunelem. V Austrálii musí totiž mít každá restaurace, jež je v hotelech většinou v přízemí, zvláštní licenci povolující prodej alkoholu. Proto jsou na jejich vývěsních štítech a dveřích často používána slova „Licensed“, „B. Y. O.“ nebo oboje. „Licensed“ znamená, že restaurace podává alkohol legálně, „B. Y. O.“ znamená „Bring Your Own“ (přineste si svoje vlastní) a je používána většinou restaurací, které licenci k prodeji alkoholu nemají.
A právě k tomuhle se vztahuje onen bar a tunel. Hotelu Star byla totiž kdysi na čas odebrána licence, což však stejně nezabránilo, aby se zde alkohol podával. K tomu sloužil právě podzemní bar, z nějž v případě policejní razie stačili všichni hříšníci utéct tunelem. Jestli je historka opravdu pravdivá nebo ne asi nezjistím, v každém případě je to ale dobrý nápad!
Do přístavu se vchází informačním centrem. Vlastně to není jen přístav, ale celý areál budov, které s ním souvisely. Na dřevěné terase, tvořící střechu přístavu, stojí lokomotiva s vagóny, jež byly používány pro převoz zboží. Se zbožím se manipulovalo pomocí přístavního jeřábu a skladovalo se ve skladišti. Obojí je taky zachováno. Přímo na střeše mají malou raritu související s geografickou polohou přístavu: malá branka na střeše představuje hranici mezi státy New South Wales a Victoria. Půlka přístavu a celá řeka jsou na územ NSW, zbytek ve Victorii.
Na vzdáleném konci přístavu stojí, vrčí, chrastí a funí Red Gum Works, pila poháněná parními stroji. Vše je možné si zblízka prohlédnout. Parní stroj pracuje, kožené převody roztáčejí další kola, jen dřevo se neřeže. Jde pouze o ukázku fungování parních strojů, kterých tu je hned několik, včetně opravdu gigantického parního válce.
V Red Gum Works potkávám Australanku z hostelu a chválím před ní Australany jak dobře se starají o svoji historii. „To proto, že jí máme tak málo“ zní její spontánní odpověď. Vyloženě je potěšená tím, že ji člověk ze staré Evropy pochválil její ne tak starou zemi.
Vracím se na terasu a po dřevěných schodech scházím dolů do spodních pater přístavu, tvořených tlustými kůly podpírajícími terasu. V přístavu stále kotví Pevensey, Alexander Arbuthnot a Adelaide. Na Adelaide se nedá dostat, ale Pevensey je přístupná. Zvláštní pocit stát na lodi, kterou jsem tolikrát viděl v televizi. Je hodně jednoduchá: dvě paluby, několik prostých obytných kajut, kabina kapitána a parní stroj, jenž má pohánět dvě velká kolesa.
Na Alexander Arbuthnot se dá taky dostat, ale tu si prohlídnu až během plavby, protože právě na něm se teď svezu po Murray. Plavby trvají asi hodinu, několikrát za den.
Za ohlušujících zvuků lodní píšťaly vyplouváme a obracíme se na západ. Loď je skoro plná, plavby na parníku jsou vyhledávanou atrakcí, i když Echuca je jen jedním z mnoha přístavu na Murray odkud se dá vyrazit na paroplavbu. Echucký přístav je ale neopakovatelný.
Na řece je živo. U břehu kotví hausbóty, řeku brázdí motorové lodě a další kolesové parníky. Krajina kolem Echuky je sice zelená, ale i tak je tu vidět v Outbacku všudypřítomný červený prach. Rostou tu červené gumovníky, které se na březích řeky drží díky husté spleti kořenů.
Parník jede docela rychle a když si chci udělat fotku jeho hnací jednotky - parního stroje, topič mi ještě otevírá dvířka, aby na fotce byl vidět i zdroj celého pohybu - oheň spalující uhlí.
Po hodině skvělé plavby se vracíme do přístavu. Do skladiště na terase si jdu prohlédnout malé muzeum. Výstava pojednává hlavně o historii města a roli přístavu v jeho rozvoji. Kromě nepohyblivých exponátů tu běží i exponát pohyblivý - video s páskou objasňující důležité události v historii Echuky. Pod střešními trámy visí dlouhá dřevěná deska s nápisem Philadelphia, památka na natáčení All the Rivers Run.
Z přístavu se vracím přes celé město. Jako většina center australských měst i v Echuce jsou ulice navzájem kolmé a vytvářejí tak pravidelnou síť, ve které je občas snadné se ztratit. Značení ulic je ale v Austrálii dokonalé, takže se zase vždycky hned najdu.
Po večeři se s ostatními v hostelu dívám na televizi. Vychutnávám si to, protože si připadám jako ve skutečném australském bytečku.
Den 234, sobota 10. 4.
Bus do Melbourne je docela plnej. Cesta trvá asi tři hodiny, během nichž se dostáváme z relativně suché krajiny do krajiny zelené. Neustále mě fascinuje jak jsou tu vesničky čistý a malebný. Teď ráno při nízkém slunci vypadají jakoby zářily.
V Melbourne vystupuju na nádraží Spencer Street a hned si kupuju lístek do Ballaratu. Vlastně až do Halls Gap v národním parku Grampians (100 km dál na západ od Ballaratu), protože dopravu provozuje stejná společnost (V/Line) což znamená, že můžu cestu v Ballaratu jednoduše přerušit a pak na stejnou jízdenku pokračovat dál. Zpáteční jsem si nekoupil, protože mi ještě zbylo asi 300 km na Greyhound Pass a tak se pokusím je na zpáteční cestě použít.
Během čekání na vlak (do Ballaratu pojedu vlakem a z Ballaratu do Halls Gap autobusem) si dávám oběd. Venku se mezitím zatáhlo a když odjíždím začíná pršet.
Na cestě do Ballaratu není žádné větší město, takže projíždíme jen samýma prťavýma nádražíčkama. Na loukách se pasou ovce a vlnité kopce mi zase připomínají jižní Moravu. Ten jih Austrálie je docela evropský. Až na některé stromy, které u nás nemáme.
Ballarat
Asi v půl třetí vystupuju na starobylém nádraží v Ballaratu. Naproti nádraží stojí levný hotýlek, ale bohužel je plný. Musím si najít něco jiného, ostatní místa jsou ale docela drahá. Zkusím se zeptat v informační kanceláři.
Ballarat je známý svojí skvěle zachovanou viktoriánskou architekturou. Cestou do centra k info kanceláři míjím řadu klasických viktoriánských budov, v nichž jsou dnes hotely a obchody. Dřevěná a kovová podloubí sloužila, a stále slouží, nejen jako úkryt před deštěm a sluncem, ale i jako nosiče balkónů a samozřejmě vypadají i na pohled hezky a atraktivně.
Z ulice vedoucí od nádraží zahýbám na široký bulvár se zeleným stromovým a travnatým pruhem uprostřed. V info kanceláři mě odkazují na Irish Murphy’s Pub přes ulici, klasickou irskou hospodu s ubytováním. V Murphy’s dostávám místo v noclehárně s dvoupatrovou palandou. Kromě mě tu v dalším pokoji bydlí jen nějaká Japonka. Jak pokoje, tak postele jsou místo číslování pojmenovány irskými jmény. Samozřejmostí je společná kuchyň s ledničkou a sporákem.
Dnes už toho moc nestihnu, ale i tak se jdu projít, abych viděl co je v Ballaratu zajímavého. Kousek od Murphy’s je Internet a za rohem, na ulici Lydiard St., kterou jsem přišel od nádraží, začíná eurecká naučná stezka. Vztahuje se k událostem, které hýbaly Ballaratem na konci zlaté horečky v polovině minulého století.
Zlato tady bylo objeveno roku 1851, následovala zlatá horečka. Památkou na ní je skanzen Sovereign Hill, zrekonstruované zlatokopecké městečko, kam se podívám zítra. Teď se vydávám po stopách událostí, jež se zlatou horečkou úzce souvisely - Eureckého povstání.
Podmínky pro zlatokopy nebyly příliš příznivé, protože vláda vybírala vysoké poplatky. Výbušná situace přerostla v létě roku 1854 v otevřené povstání. Na jeho potlačení byl použit celý regiment vojáků, výsledkem bylo 35 mrtvých na straně vzbouřenců. Přestože povstání bylo rychle potlačeno, zlatokopové v podstatě dosáhli svého, jelikož si svým vystoupením získali sympatie většiny obyvatel státu Victoria a všech obyvatel Ballaratu. Vysoké licenční poplatky byly zrušeny a nahrazeny daleko levnějším povolením k dolování.
Naučná stezka začínající na Lydiard St. vede právě po trase vojenského oddílu, jenž se onoho letního dne 3. prosince 1854 vydal z Ballaratu rozprášit rebelující zlatokopy v nedaleké Eurece.
Po trase stezky se proplétám uličkami Ballaratu a občas se zastavím u informační tabule, kde se píše, že tady vojáci zastavili, nebo se rozdělili, či si dali oběd.
Kolem fotbalového hřiště se dostávám na okraj Ballaratu. Chodník se mění v pěšinku podél potůčku, až se dostávám na okraj lesa pod Černým vrchem. Stromy voní jako u nás, a taky si tak připadám. Jako u nás. Podzimní barvy vystřídaly jednolitou zeleň a ptáci se hlasitě radují ze sluníčka.
Stezka mě z druhé strany vrací do Ballaratu, kde procházím čtvrtí s nízkými obytnými domky ve viktoriánském stylu. Nakonec se dostávám na místo, kde před 150 léty došlo k boji mezi zlatokopy a přitáhnuvšími vojáky. Stezka tu končí, a kdyby nebylo už pět odpoledne, mohl bych se podívat do Eureka Stockade, malého muzea připomínajícího vzbouření.
Od Eureka Stockade se vracím do centra. Dělá menší nákup v supermarketu a večer si sedám na chvíli k Internetu. Táňa píše, že ji v práci propustili s tím, že dostane tříměsíční odstupné. Je cítit, že s tím co se děje není moc spokojená, i když změnit zaměstnání se stejně chystala, protože ji nepřipadá smysluplné dělat věci bez většího smyslu, jak ji přijde na nynějším místě.
Ha! Před spaním mě napadla úžasná věc. Když Táňa dostane odstupné, mělo by být dost vysoké na to, aby pokrylo podstatnou část její cesty do Jižní Ameriky, pokud by chtěla. Hned zítra jí to musím napsat. Její práce končí 30. dubna a zrovna kolem toho data přiletím do Chile, takže bych ji mohl případně vyzvednou v Santiagu. Hned zítra jí to musím napsat!
Den 235, neděle 11. 4.
Ballarat je moc příjemný městečko. Cestou k Sovereign Hill míjím pár kostelíků, divadlo Jejího Veličenstva a klidnýma uličkama se dostávám až ke skanzenu. Přišel jsem trochu brzo (otevírají až v 10), tak chvíli čekám s ostatníma netrpělivcema.
Sovereign Hill (Svrchovaný vrch) vznikla jako skanzen znázorňující zlatokopecké městečko v 60. létech 19. století. Slyšel jsem na něj jen samou chválu, tak jsem fakt zvědavej, jestli zase nenafukujou jen pár shnilých trámů starých 30 let.
Vstupenka na Sovereign Hill zahrnuje i vstup do Zlatého muzea přes silnici a na kartu VIP Backpackers dostávám slevu. Před vstupem na vlastní vrch procházíme několika sály, jež formou fotografií, výstřižků z novina a diorám vypráví celou historii zlaté horečky v Ballaratu. Dozvídám se jak bylo zlato objeveno nejdřív v okolí a pak i tady, jak se sem okamžitě začali hrnout lidi, jak se z těch šťastných stali postupně majitelé krámků, hotelů či špeditérských společností, jak během horečky rostly ceny zboží dopravovaného sem až z Melbourne a jak postupně celé bláznění opadalo.
V postatě to samé, ale na příběhu dvou lidí, se po výstavě dozvídám z 15minutového filmu, líčícího život na zlatých polích. Mají to dokonale udělané. Jedno dioráma například ukazuje kajutu v lodi plující z Evropy s lidmi toužícími po zázračné zbohatnutí, nebo uprostřed sálu stojí dvě mužské figuríny jakoby čtoucí vyhlášku vylepenou na dveřích.
Z promítacího sálu se dostávám na žhavé slunce Sovereign Hill. Jako když střihne jsem najednou uprostřed dřevěného městečka s prašnýma uličkama, kudy se prohání kočáry tažené koňmi. Dá se tady nejen projet v dobovém kočáře, ale i shlédnout život v minulém století. Např. pečení cukroví, ukázku zbraní, odlévání zlata atd. Je toho tolik, že vůbec nevím kde začít. Snad rýžováním zlata? Ne, radši to vezmu popořádku a když už jsem u tzv. Čínské vesničky, podívám se do ní.
Městečko je rozděleno na několik částí. Já teď stojím mezi výkopy a Čínskou vesničkou, dál je pak hlavní ulice s obchody a na kopci nad ní důlní věž se šachtou zlatého dolu.
Výkopy znázorňují jakým způsobem se běžný nezávislý zlatokop pokoušel kutat zlato. Když měl štěstí a na svém záboru nějaké našel, dal se horečně do práce a snažil se dostat na povrch co nejvíc horniny.
Zlato v ní sice mohlo být, ale jelikož v místní půdě je velké množství lepkavého jílu, bylo třeba vydolované hroudy rozbít a probrat. K tomu sloužili lidé, jež měli speciální zařízení podobné bránám na roztloukáni hrud na poli, do něhož zapřáhli koně a nechali chodit dokolečka v kruhové díře naplněné vytěženou horninou, dokud ji tažené brány nerozemlely na prach.
Tohle „zařízení“ s koněm si musel každý pronajímat (pokud neměl své), což samozřejmě bylo nevýhodné pokud nenašel žádné zlato. Zlatokopové vůbec museli hodně investovat, než se mohli poprvé zavrtat do země. Mnoho jich prodalo všechen svůj majetek a na zlatých polích pak prodělalo všechny peníze aniž něco našli. Ale tak to chodilo při každé zlaté horečce, nejen tady ve Victorii.
Ti, co neměli prostředky aby začali kutat v zemi mohli zkusit štěstí u místního potoka. Stačilo vzít plechovou mísu, kleknout si k potoku a rýžovat a rýžovat. Taky to zkouším, ale mám smůlu, žádné zlato mi v pánvi neuvízlo. Ta čtvrthodinka rýžování mi stačí abych si představil jak drsná práce to byla.
Vedle výkopů je postaveno několik stánků a černý chrám. Jsem v Čínské vesničce, vytvořena hlavně k ochraně čínských dělníků, kteří nebyli pro svou odlišnost příliš oblíbení a často se stávali terčem frustrovaných zlatokopů. Čínani si tu dokonce postavili i chrám.
Z Čínské vesničky procházím směrem k Hlavní ulici. Míjím několik dobových vyhlášek na dřevěných tabulích a dostávám se na nejrušnější „tepnu“ Sovereign Hill. Kromě turistů se po ní prochází řada lidí v dobových kostýmech, harmonikář hraje na harmoniku a každou chvíli kolem profrčí naložený dostavník.
Stavuju se v tiskárně, kde právě dotiskli nejnovější číslo místních novin. Skládají se z autentických úryvků z novin z 19. století a celé jsou vysázené a vytištěné ručně.
Naproti tiskárně je pekárna, ze které to pekelně voní. Neodolávám a vstupuju dovnitř. Tady to voní ještě víc a pekaři ve starodávném oblečení z pece právě vytahují další várku voňavých koláčů. Za pultem obsluhují dvě slečny oblečený taky v dobových kostýmech. Kupuju si koláč a vracím se na ulici.
V jedné boční uličce právě probíhá ukázka zbraní, které používali strážci pořádku ve zlatokopeckém Ballaratu. Od obyčejného obušku až po muškety, v té době ještě předovky. Ukázka končí obrovskou ránou z nabité muškety.
Na kopečku nad Hlavní ulicí mě zaujala stavba podobná kostel. Kdysi sloužila opravdu jako kostel, ale hlavně v ní byla církevní škola. Přes ulici od školy stojí velká dřevěná hala, manufaktura na žebřiňáky, dostavníky a kočáry. V té době byla poptávka po nich vysoká, takže taková výrobna se tady snadno uživila. I na tomhle místě bude asi z hodinu probíhat ukázka výroby, ale nechce se mi tak dlouho čekat, tak se z druhé strany spouštím zpět na Hlavní ulici.
Na jejím horním konci stojí truhlárna s ukázkami nábytku na prodej. Při pohledu od truhlárny zpět hlavní ulici vypadá městečko jako vystřižené z Divokého Západu. Dostavníky, dřevěné domy s verandami a je tu i saloon. V jednom z hotelů teď právě probíhá dobové divadelní představení.
V ulici odbočující k dolu stojí skupinka lidí shromážděná kolem fotografa. Není to jen tak obyčejný fotograf a nemá ani jen tak obyčejný foťák, nýbrž starou deskovou komoru, do které si schovává hlavu pod černou látku a levou rukou ukazuje že vyletí ptáček. I focené objekty jsou oblečeny do dobových kostýmů a stojí před dobovým pozadím. To všechno pod širým nebem.
Kolem obrovské haldy hlušiny scházím do údolíčka, kde začínají exkurse do zlatého dolu. Není to sice důl původní, ale i tak jsme 60 metrů pod zemí a během 40 minut se nám dostává ukázky všeho důležitého co se dolování v Ballaratu týkalo.
Některé vrty byly hluboké až 1000 metrů a práce v takové hloubce nebyla pro žádné pápěrky. Do místních dolů neustále zatékala voda a pumpy musely běžet naplno. Někdy prý dělníci strávili první dvě hodiny dne pouze odčerpáváním vody nahromaděné ve vrtu za uplynulou noc, než se mohli vůbec vydat dolů. Pokud se porouchal výtah, čekal je ze zdola asi 1,5hodinový výšlap na povrch!
Zlato se samozřejmě v zemi nevyskytovalo ve velkých hroudách, ale většinou rozptýlené v hornině. Proto bylo třeba horninu nejdřív dostat nahoru, kde se teprve začala „zpracovávat“. Zlatokopové však nemohli kutat jakýmkoliv směrem je napadlo. Museli se držet svého záboru. O to se starali geodeti, kteří šachty neustále proměřovali, aby nevkročili na cizí zábor. Pokud udělali chybu, zaplatili za ni. Tohle docela velké riziko bylo kompenzováno o dost větším platem než měl obyčejný horník. A ten měl v té době v přepočtu na dnešní peníze asi A$ 5000 za měsíc!
Po prohlídce dolu se vracím nahoru a šplhám na těžební věž vedle haldy hlušiny. Důl prý není původní, ale hlušina ano. Z terasy věže je vidět daleko do okolní krajiny a samozřejmě i na celý Sovereign Hill. Fotograf pořád ještě fotí a po ulicích se procházejí lidé v kostýmech z roku 1860. Pod věží běží pumpa, která jako odčerpává vodu z dolu, z místa, kde jsem ji v dole viděl prosakovat - mají to promakaný!
Vedle těžební věže stojí několik dřevěných budov, v nichž se zpracovávala vytěžená hornina. V jedné z nich běží mlýn drtící horninu a odplavující ji pryč. Na sítech tak zůstalo jen zlato, které se v další budově tavilo a slévalo do ingotů nebo cihel. Mám možnost se jednoho takového tavení zúčastnit, ale ještě než při něm stačím zareagovat, abych si tu právě ulitou cihličku v ceně A$ 5000 odnesl domů, končí v trezoru. V tavírně je možní si koupit pravé zlaté mince a dokonce i malé zlaté nuggety. U razícího stoje nám vysvětlují jak se tehdy razily mince. Skvělý!
Jsem nadšenej! Takováhle místa, kde si člověk může doslova sáhnout na historii, se mi moc líbí. Už jsem tu 4 nebo 5 hodin a pěkně jsem se uchodil. Ještě naposledy se procházím Hlavní ulicí a pak se s městečkem loučím. Mohl bych tu chodit další hodiny, ale chci si nechat alespoň trochu času a energie na Zlaté muzeum naproti.
Ve Zlatém muzeu pokračuje ballaratská historie zlata. Je plné ukázek zlatých nuggetů, vysvětluje kde a proč se zlato tvoří, jak se dá vydolovat a co všechno se pak z něj dá vyrobit. Mince, nádherné šperky, ale používá se i v kosmických technologiích nebo při výrobě mikročipů. Dokonce je tu i vysvětlen původ slova dolar. Pochází prý ze jména českého městečka Joachimsthal, kde se v 15. století těžilo stříbro. První mince (z roku 1484) byla pojmenována joachimsthaler, mince sv. Joachima. Odtud vzniklo thaler, pak tolar a nakonec dolar.
Kromě modelů největších, několik desítek kilogramů vážících nuggetů jsou tu i ukázky zlata bílého (vznikne přimícháním stříbra) a červeného (po přidání mědi).
Tak teď už jsem ale opravdu dodělanej. O zlatě nechci slyšet alespoň týden a navíc se ještě pěšky musím vrátit asi 5 km do centra. Večer mi akorát tak stačí síly na to, abych napsal Táně nápad ohledně jejího výletu do Jižní Ameriky.
Národní park Grampians
Den 236, pondělí 12. 4.
Od nádraží mi v 10 hodin odjíždí autobus. Cesta do Stawellu, odbočce z dálnice Melbourne-Adelaide do národního parku Grampians, trvá asi hodinu. Ve Stawellu před nádražím se připojuju ke třem Australany, kteří jedou do parku kempovat. Za deset minut se objevuje malý mikrobus.
Už cestou do Stawellu se na jižním obzoru objevily hory. Teď jedeme přímo k nim, vlastně do nich. Jde o jihozápadní cíp Great Dividing Range, pohoří, které se táhne téměř po celém východním pobřeží Austrálie z Queenslandu přes New South Wales do Victorie. Končí právě v těchto místech, kde je chráněno jako národní park Grampians.
Vystupuju přímo před youth hostelem v Halls Gap. Ať se rozhlížím jak se rozhlížím, tak ale nevidím nic co by se dalo nazvat Halls Gap. Kromě youth hostelu tu stojí pár chatek, ale ani to nestačí na vznešené označení „vesnice“. Halls Gap se má táhnout 3 km podél silnice, tak jsem zvědav jak bude vypadat. Teď se cítím uprostřed přírody. To se mi moc líbí, protože australská příroda nikdy nezklame.
Obcházím hostel, malou dřevenou budovu se třemi obytnými křídly a verandou, ale nějak nemůžu najít recepci. Z hostelu právě vychází Japonka a nasedá do auta. Ptám se ji, ale její odpověď je nějak divná: „Tady žádná recepce není“. Moc tomu nerozumím, tak mě odvádí do společenské místnosti, kde začínám chápat. Na černé tabuli je křídou napsáno, že každý kdo přijede má zavolat na to a to číslo z mincového telefonu vedle tabule.
Tak teda volám a dozvídám se, že sem vždycky večer zajede někdo z asi 20 km vzdáleného kempu, vybere peníze od nově přijedších a zase odjede. To je úžasný! Tady si vládneme úplně sami a oni nám 100% důvěřují. Vedle tabule je dokonce pověšena krabička nazvaná Honesty Box, do které mají lidi dát peníze pokud je večer nezastihnou. To se mi líbí.
Přestože tu není stálá služba, je všude čisto, lednice (opravdu velká) funguje, sporák vaří a nádobí k obecnému použití je tu taky plno. Ke kuchyni je připojená dlouhá jídelna se stoly a lavicemi a za ní je něco jako obývák s pohovkami, stolečky, kamny a rádiem.
Na nástěnce visí info o možných túrách po parku a na malém sekretáři je zase hromada prospektů. Už jen kvůli tomuhle příjemnému hostelu stálo za to sem jet. Takový je to miloučký místo.
Spí se v noclehárnách, zvlášť pro holky a zvlášť pro kluky, po osmi a každý má k dispozici velkou zamykací skříň (kam se vejde celý velký batoh), protože ani žádné dveře se nezamykají! To je australská důvěřivost dovedená do extrému!
Je krásně, tak si všechno zamykám do skříňky a vyrážím ven. Halls Gap ve skutečnosti ještě není v parku, ale na jeho okraji. Asi kilometr na jih od něj (4 km od hostelu) je návštěvní centrum, kde bych chtěl získat mapky a zeptat se jak tu nejlíp strávit tři dny co mám k dispozici.
Podzim je tu ještě viditelnější než ve městech. Všude samé stromy, jak podél silnice, tak po okolních skalách a kopcích. Barvy jsou stejně fantastické a navíc tady chybí městská betonová šeď.
Halls Gap se opravdu táhne podél silnice v podobě občasných domečků a hotýlků. Asi kilometr od hostelu je malé centrum sestávající z několika obchodů, supermarketu (drahého), pošty a benzínky. Naproti je kemp, odkud voní hořící dříví a před ním telefonní budky. Všude poletují žlutí papoušci a křičí přitom na celý park.
Na obou stranách se zvedá horský hřeben a Halls Gap je tak vlastně v údolí táhnoucím se podél potoku Eyans. Z Halls Gap k návštěvnickému centru vede pěšinka lesem. Na stromech by měli být koalové, ale buď mám smůlu, nebo špatný oči. Nebo oboje. Na jednom místě vidím jen pár ovcí za ohradou, ale to jsou kromě ptáků zatím jediná zvířata.
V info centru opravdu mají turistické mapy, i když park je tak velký, že nejlepší je mít svoje auto, protože pěšky se toho za tři dny moc zvládnout nedá.
Nebyli by to ale Australani, kdyby neumístili turistické centrum, tj. Halls Gap, na nějaké atraktivní místo. Kolem Halls Gap je prý několik pěkných túr v oblasti zvané Wonderland (Země divů) a ta se dá za tři dny jakž takž projít. Před centrem na nástěnce dokonce visí i předpověď počasí na nejbližší dny. Zítra má být zase hezky, ale pozítří a popozítří už částečně zataženo. Pršet by nemělo.
Za návštěvnickým centrem stojí ještě jedno info centrum: Brambuk Living Cultural Centre s výstavou o životě domorodého kmene Koori.
Už je sice pozdě odpoledne, ale přesto stále dost času na procházku buší. Vydávám se po stezce začínající za Brambuk centrem, která mě přes travnatou planinu přivádí k úpatí severního hřebene. Na planině právě večeři skupinka pštrosů emu a jelikož mám u sebe dalekohled, můžu si je prohlídnout aniž bych je vyplašil.
Přes můstek se dostávám na druhou stranu potoka a do hustého lesa s bílými gumovníky a vysokým kapradím. Stezka vede lesem a buší asi 3 km. Skvělá procházka a seznámení s místní flórou.
Když se dostávám znovu na silnici, kousek od hostelu, už se začíná stmívat. V hostelu si dávám večeři. Už nejsme sám jen s Japonkou jako dopoledne, mezitím přijelo dalších asi 10 lidí.
V devět přijíždí služba z kempu a všechny nás kasíruje. Tohle místo se prý bude někdy v květnu zavírat, strhne se a postaví nový hostel pro 70 lidí, ekologický, se slunečními kolektory. Hostel je prý jedním z nejstarších ve Victorii a nestačí už ani kapacitně. Taková škoda, protože v Austrálii jsme zatím nebydlel na úžasnějším místě.
Volám Táně do práce, ale než mi ji stačí předat, spojení se přerušuje. Zkusím ji radši zavolat na účet svojí MasterCard. K tomu ale potřebuju telefon s tónovou volbou. Jdu se na chvíli projít. Zkouším všechny možný budky, až jednu vhodnou nacházím před kempem v centru. Volám, ale pořád je obsazeno.
Po deseti minutách rezignuju, vytáčím číslo normálně a budu zase platit mincema. A hele, najednou to jde. MasterCard Direct asi nemá dost linek do Evropy. Mluvím s Táňou asi pět minut. Je to dost zmatený, protože mi nejdřív říká, že nikam nemůže (kvůli studiu), pak ale že se to po mém prvním telefonátu rozmyslela a že chce přijet. Domluvíme se e-mailem.
Den 237, úterý 13. 4.
Ráno je pohodový. Je hezky a ke snídani mi zpívají (řvou) ptáci. Taky se radují ze sluníčka. Odcházím asi v deset a za kempem odbočuju na značenou cestu. Má vést po skalách na hřeben nad Halls Gap, kde je vyhlídka pojmenovaná Pinnacle. Cesta vede po zadní straně horského hřebene, cesta dolů po přední straně (vztáhnuto k Halls Gap). Je to jakási smyčka kolem Wonderland, proto se ji říká Wonderland Loop (Smyčka Zemí divů).
Když jsem vyšel, bylo ještě chladno, stejně jako na pěšince mezi skalami. Teď jsem se ale dostal ze skal na sluníčko a najednou začíná být teplo. Podél Kamenného potoka (kromě vody opravdu plného balvanů) se dostávám k tzv. Venus Bath (Venušina lázeň). Je to místo, kde potok teče po skále a za staletí na ní stačil v kamenném podloží vyhloubit cestičky a jezírka. Vypadá to krásně (jako Venuše), obzvlášť teď, když se v jezírcích odráží slunce.
Nad Venušinou lázní se pozvolna zvedá skála, která není ani moc příkrá a kdybych nebyl línej, mohl bych po ní klidně vylézt až na vrchol hřebene. Já jsem ale línej, tak se vracím zpátky na cestu a po kamenných schůdkách začínám stoupat na hřeben druhou stranou.
Doteď byla stezka pohodová procházka lesem, najednou začíná přiostřovat. Stoupám nahoru a klesám dolů. Klopýtám přes balvany a kořeny, cestu mi občas zacloní křoví. Kolem je les. Už i z téhle výšky je vidět daleko na skály porostlé stromy a křovím. Vidím ale i úplně holé pláně. Je to nádhera.
Míjím malý vodopád Splitter Falls a po zdolání docela divoké, ale krásné soutěsky se ocitám na parkovišti. Až sem většina lidi přijede, aby vyšplhala ty zbylé 2 km k Pinnacle skrz Grand Canyon a Silent Street. Já jsem se sem ale musel dohrabat pěšky, tak si dávám 10 minut odpočinek v dřevěném altánku u stezky.
Na rozdíl od skal v Rudém středu mají skály v Grampians barvu šedou nebo hnědou. Vegetace je zelená (a podzimní) a je jí daleko víc než v Northern Teritorry.
Od altánku se vydávám dál na cestu. Nejdřív se dostávám do tzv. Grand Canyon. Velikostí se se svým jmenovcem v USA srovnávat nedá, ale i tak je to pěkná soutěska, kterou se člověk snaží intuitivně projít co nejrychleji, aby mu náhodou kus na první pohled dost nestabilních skal nespadl na hlavu. Skály ční do výše 30-50 metrů a lezou po nich horolezci.
Kaňon je na několika místech trochu znetvořen železným zábradlím a schůdky položenými pro líné Australany, ale to už je daň „rozvinuté“ společnosti. Nedá se dojít až na konec kaňonu, protože schůdky vedoucí na horu začínají v jeho poslední čtvrtině.
Pohled z horního okraje kaňonu je skvělý, celou soutěsku mám jako na dlani. Nahoře už je daleko míň vegetace než pod kaňonem. I když... přecházím „kamenné pásmo“, holou skálu bez větších stromů a zase se ocitám v lese a zase nade mnou ční skály. Ty snad nikdy neskončí...
O něco výš vycházím z lesa a přes pustou planinu se dostávám k Silent Street (Tichá ulička). Je to opravdu jen ulička, asi 2-3 metry široká, mezi dvěma strmými skálami. Na některých místech je tak úzká, že se v ní stěží minou dva lidi (jednosměrku z ní udělat nemůžou, protože tu není druhá cesta pro směr dolů). Stezku ukazují oranžové šipky, ale na některých místech nejsou potřeba, protože snad ani největšího tvrdohlavce by nenapadlo změnit směr a chtít šplhat po strmé skále.
Pár metrů od vyústění Silent Street, kam musím po žebříku vylézt úzkou štěrbinou (chudáci tlusťoši, ti se z Silent Street ani nemůžou dostat!), se konečně ocitám na vrcholu a tedy i vyhlídce Pinnacle (Vížka). Pohled do kraje je skvělý. Mám před sebou celé údolí v němž je Halls Gap, takže vidím i protější hřeben hor (na jehož úpatí jsem včera odpoledne šel) a dokonce i za něj. Na pravé straně údolí se rozkládá umělé jezero Bellfield, přímo pod námi vede silnice a podél ní je „roztroušený“ Halls Gap. Mezi Halls Gap a jezerem vidím obě informační centra.
Na vyhlídce je nacpáno, což se ale docela divím, protože jen ty 2 km z parkoviště byly docela záhul. Někteří opravdu vypadají na to, že tenhle výstup budou považovat za svůj životní atletický výkon:).
Sedám si na okraj skály a s krásným výhledem před sebou si dávám oběd. Nejsme tu sám - hned se ke mně připojuje černý pták a loudí tak dlouho, až ho zvu ke svému „stolu“.
Cestička zpátky už vede spíš lesem, z hřebene sestupuju po straně přivrácené k údolí. Ještě pěknou dobu se můžu kochat nádherným výhledem, než mi ho zacloní stromy. Do údolí scházím téměř na stejném místě kde jsem začal. Celá 10km smyčka trvala asi 4 hodiny.
V supermarketu si kupuju chleba a pomalu se ploužím zpátky do hostelu. Zbytek dne trávím s deníkem a nad novinama. Už dlouho jsem je nečetl, ale od toho „dlouho“ se nic moc nezměnilo. Pořád dominují hrozivé články ze série „válka v Evropě“ a teď se k tomu ještě přidalo zatčení a obvinění ze špionáže dvou australských humanitárních pracovníků. Australany v tomhle obdivuju. V klídkou odjedou nasazovat krk při řešení problémů, které jsme si vyrobili my v Evropě.
Den 238, středa 14. 4.
Při snídani chvilku kecám s Australanem Johnem z NSW kousek odsud. Taky dost cestuje, ale jako velká část anglických rodilých mluvčích se úzkostlivě vyhýbá zemím, ve kterých se nemluví anglicky.
Dnes je zataženo, což je hned znát. Zima, zima, zima! Čeká mě asi 12 km na vrchol Boroka a zpět, odkud má být další pěkná vyhlídka do okolí. Až na vrchol samozřejmě zase vede silnice, ale já jej chci zdolat pěšky přírodou.
První část cesty je stejná jako včera: od kempu procházím podél Kamenného potoka, těsně před Venušinou lázní šplhám do kopce a přes skály a lesem jdu až skoro ke Splitter Falls. Pár set metrů před nimi je ale odbočka nahoru k silnici. Vylézám u silnice, kousek po ní jdu do kopce, než se na její druhé straně zase nořím do lesa.
Ze začátku jdu skoro po vrstevnici, pak se cesta pomalu zvedá. Lesík je příjemný a v jednom místě překračuju široký, i když vyschlý, potok. Čím víc stoupám, tím víc přibývá balvanů a vyčnívajících skal. Divočejší okolí se podepisuje i na vegetaci. Stromy mají na skále daleko mělčí kořeny než na půdě, takže tu je velký počet popadaných kmenů. Kolem některých už je vyšlapaná stezka, v jiných je prořezaný průchod a je i pár takových, které musím přelézat. Po zemi se povalují šišky a samozřejmě mě doprovázejí hluční papoušci.
Pěšinka občas, hodna toho, že je v národním parku, stoupá stále výš. Už jsem nad úrovní včerejšího výstupu na Pinnacle. Začíná foukat prudký vítr.
Na vrcholu Boroka samozřejmě opět nejsem sám. Parkoviště je plné aut a dokonce tu natáčí nějaký televizní štáb. Je odsud vidět dál než z Pinnacle, protože jsme výš a i trochu blíž u silnice vedoucí ven z parku na sever do Stawellu. Jsou tu stolečky a lavičky a samozřejmě když vytáhnu chleba na oběd, hned se ke mně slétají loudící ptáci.
Je skoro zataženo a navíc i mírný opar. Výhled není tak jasný jako včera. Pořád fouká vítr a začíná mi být zima. Proto se brzy vydávám dolů. Na celé stezce nepotkávám jediného člověka! Všichni se nahoru vozí auty.
Do hostelu se vracím asi ve tři. Je ještě brzo abych začal lenošit, tak peru všechno špinavé prádlo za uplynulé tři dny.
Navečer se začíná vyjasňovat. Říkám si, že bych se mohl vydat za Halls Gap na „lov“ koal a klokanů. Znamená to dojít k návštěvnímu centru na konec Halls Gap, 4 km odsud, kde mají zvířata větší pocit bezpečí.
Koalové by se měli batolit na stromech podél stezky k návštěvnímu centru. Je podvečer, takže začíná jejich čas - ve dne spí a v noci si užívají. Nikde nic, ani jeden koala, jen neustálé šustění a štěbetání papoušků.
Na něco mám ale přeci jen štěstí. Kousek před návštěvním centrem, za ohradou, ve které jsem v dne viděl ovce, se ve světle zapadajícího slunce pase asi 20 klokanů. Ve dne lenoší ve stínu stromů a teprve když je chladněji vylézají, aby se houfně popásli.
Pomaloučku po centimetrech se k ním přibližuju. Samozřejmě že mě vidí a slyší a vždy když nastraží uši a podívají se významně směrem ke mně, skoro nemůžu vydržet smíchy, protože v tom obezřetném postoji vypadají srandovně. Jakmile se uklidní a znovu se začnou pást, zase se o kousíček kradmo přiblížím. Takhle to jde až dokud od nich nejsem na 5-6 metrů. Pasou se klidně dál a už si mě nevšímají. To je dobře, alespoň můžu udělat několik fotek. I když už je šero, takže z nich možná nic nebude. Pár metrů od klokanů se pase rodinka pštrosů emu.
Z planiny od klokanů se vracím na silnici a po dalších pár stech metrech zahýbám do houští. Za ním je golfové hřiště, v jehož zalesněných ostrůvcích si mají na stromech lebedit koalové. Koukám po stromech, ale nic. Za to přímo na hřišti si dělá piknik skupinka asi dvaceti klokanů. Ožírají golfovou trávu a pravděpodobně ji tady ožírají pravidelně, protože na „golfování“ už jí moc nezbývá (i když do golfu v pustině Coober Pedy má ještě hodně daleko).
Tak koaly jsem neviděl, ale za to jsme se mohl do sytosti pokochat klokany a emu. Vracím se do hostelu, k čemuž mi zpívají regimenty papoušků na stromech.
Den 239, čtvrtek 15. 4.
Autobus do Stawellu, odkud přejedu do Melbourne, mi jede až v půl druhý, tak si trochu přispávám. V jihovýchodní Asii a Austrálii vůbec nějak dlouho spím. V Indii jsem často už v 7 ráno venku, ale tady? Všechno a všichni se probouzí později, tak jsem se tomu za ty měsíce přizpůsobil i já.
Ještě včera jsem si říkal, že když budu mít volný celý půl den, věnuju ho psaní deníku. Musím ale sakra pořád něco dělat? Venku je tak krásně, tak kašlu na deník, sedám si s hrnkem čaje na verandu a nořím se do čtení novin. Jsou plné článků o Kosovu a opět o dvou unesených australských humanitárních pracovnících v Kosovu. Každý den je v nich sloupeček s číslem dne od začátku bombardování Jugoslávie a výčtem nejdůležitějších událostí dne.
Naštěstí ale nejen tím jsou noviny plněny. Ve společenské rubrice (čtu melbournské The Age) je článek na celou stránku o svatbách. Autorka v něm rozebírá jak čím dál víc párů chce mít nezapomenutelnou svatbu, ale diví se, že je to stojí nezapomenutelné peníze. Zhýčkaní mladí Australánci se chtějí k oltáři vozit v rolls-roycech, pořádat bankety pro stovky lidí a mít poslední módní výkřiky ve svatebních šatech. Stojí je to prý děsných 15-20 000 dolarů. Tak svatbu radši odloží a šetří a šetří a šetří. Nechtějí se spokojit s něčím skromnějším. Trochu mi to připadají jako rozmazlený, pohodlný národ, který neví co chce. Měli by zkusit žít třeba v Asii, teprve pak by viděli co to znamená „mít problémy“.
Po nasycení novinama telefonuju do hostelu v Melbourne a rezervuju si místo. Je to takhle lepší, protože přijedu až po šesté večer a nerad bych lítal z místa na místo než bych našel něco volného v přijatelné cenové hladině. Sbaleno už mám, takže můžu hned vyrazit na autobus.
Na zastávce potkávám jednoho z trojice čundráků co sem jeli se mnou v buse ze Stawellu. Nachodil asi 60 km, všechny noci kempoval. V parku chtěl být ještě o den dýl, když ale dnes v noci nemohl zimou skoro usnout a dokonce mu zmrzla voda v čutoře, řekl si, že už to stačilo. Nasedáme společně do busu a za půl hodiny jsme ve Stawellu. Opustil jsem tak poslední přírodní místo v australském itineráři a teď už mě před odletem čeká jen pár dní ve velkoměstě Melbourne.
Čím víc se blížíme Ballaratu a vlastně i pobřeží, tím víc přibývá oblačnosti. V Ballaratu, když přestupuju na vlak, je už zataženo a trochu prší. Vlak je jiný než cestou sem. Připomíná spíš metro, ale má čalouněné sedačky a o hodně míň místa na stání. Zevnitř i zvenku má moderní design a o zvláštní místo pro vozíčkáře. Na ty v Austrálii myslí skoro všude. I v Grampians!
Melbourne
Do Melbourne přijíždíme už za šera. Navečer je chladno tak se snažím co nejrychleji dostat do hostelu. Centrum Melbourne je jako u většiny australských měst postaveno jako čtvercová síť s kolmými ulicemi. Proto snad ani nemůžu zabloudit, protože na celé cestě, i když je to jen 1,5 kilometru, zahýbám jen za dva rohy. Uprostřed je navíc pěší zóna a jde se mi příjemně.
Hostel je klasický - noclehárny s několika postelemi a společné sprchy. Jedinečná je systém úschovných skříněk. Stejný skříň pasuje do skříňky v pokoji a i do druhé skříňky v kuchyni, sloužící na odkládání jídla a nádobí (to každý dostává při příchodu). Lednice v kuchyni je spíš malý mrazící box, do kterého by se vešlo několik lidí. Tenhle systém mají vymyšlený skvěle. A přitom je to jedno z nejlevnějších míst kde jsem v Austrálii nocoval!
Nejdřív si jdu koupit večeři, ale supermarket co mi byl doporučený je drahý. Budu muset najít něco levnějšího. Nejen kvůli čtyřem dnům v Melbourne, ale i protože si chci koupit něco, co by my vydrželo po celou dobu co budu ve Francouzské Polynésii a na Velikonočním ostrově. Očekávám, že na nich bude strava dost drahá.
Na půl hodinky si sedám k Internetu (i když ten je taky drahý). Táňa mi poslal dopis, ve kterém píše, že ji asi za pár dnů budu mít zase na krku. Rozhodla se, že za mnou přiletí do Jižní Ameriky! Hurááá!!!
Den 240, pátek 16. 4.
První moje cesta vede ráno na poštu. Dnes nebo zítra musím poslat balík, tak zjišťuju ceny a taky jestli si můžu koupit nějakou krabici.
Na pěší zóně Swanston Mall v centru je ráno docela živo. Swanston Mall je jen poloviční pěší zóna, protože po ní jezdí tramvaje a taxíky. Přímo uprostřed, na křižovatce dvou hlavních tříd, je na vysokém domě přidělán obrovský panel, na kterém jsou promítány zprávy, ukazuje se čas nebo předpověď počasí.
Asi začíná podzimní výprodej, protože na 50 metrech se hned ze tří velkých obchodů ozývá lákání zákazníků na výjimečné slevy a přede dveřmi dalšího dokonce stojí prodavač s mikrofónem a vyvolává co všechno se dá za neuvěřitelně nízké ceny koupit.
Na stejné ulici hrají žebráci na housle, saxík nebo harmoniku. Jeden podnikavý dědula se dokonce celý namaloval na šedivo, oblékl si šedivý oblek a stojí teď uprostřed pěší zóny jako socha. Vypadá dost věrně. Ani se nehne a jakmile mu někdo dá pár mincí do klobouku na zemi, pomaloučku vytáhne z kapsy v saku kapesník (šedivý) a jakoby dojetím si utře slzy. Na téhle pěší zóně se prostě člověk nenudí.
Obcházím několik knihkupectví, protože si chci koupit LP průvodce o Chile, Bolívii, Peru a Ekvádoru. Náhoda mě přivádí do obchodu kde mají tento týden slevy a tak, aniž sem to zamýšlel je nakonec mám o 20 % levněji. I v tomhle knihkupectví prodávají mapu světa po australsku s Austrálii nahoře a Evropou dole. Dobrá recese!
V informační kanceláři za radnicí si na 20 minut sedám k Internetu, který poskytují zadarmo a pak se vydávám brouzdat městem. Melbourne je typické svými zeleno-žlutými tramvajemi křižujícím centrem. Kolem centra navíc pořád dokolečka jezdí tramvaje tmavě červené a další stejně burgundská tramvaj byla předělána na pojízdnou restauraci. Viděl jsem ji včera večer a ve světle pouličních lamp vypadala kouzelně.
V Melbourne se prolíná staré s novým a není neobvyklé vedle sebe vidět věž kostela a skleněný mrakodrap. V nákupním středisku Melbourne Central je dokonce zachována vysoká zděná věž, součást továrny, která na tomto místě dříve stávala. Věž je „přikrytá“ gigantickým skleněným kuželem, kterým do nákupního centra proniká světlo.
Na pěší zóně se zastavuju v informačním kiosku, kde mi konečně jsou schopni říct, kde najdu pořádný supermarket. Je to divný, ale v centru žádný není. Musím zajít do sousední čtvrti Fitzroy. Mohl bych jet tramvají, ale pěšky člověk město přeci jen pozná líp.
Cestou do Fitzroye míjím velký kamenný State House of Parliament. Sloužil jako dočasné sídlo parlamentu, než byl v Canbeře (1927) dostavěn parlament prozatímní (dnes Old Parliament). Ten byl ale taky jen prozatímní, než byl postaven (1988) parlament současný. Mimochodem ještě před existencí Canbery se o titul hlavního města Austrálie praly Sydney a Melbourne. Když se pak rozhodovalo o stavbě úplně nového hlavního města, byl přijat zákon upravující jeho geografickou polohu. Říkalo se v něm, že nové hlavní město musí být alespoň 100 mil (160 km) od Sydney i Melbourne.
Baráčky ve Fitzroy jsou skvěle strakatě barevné a zase mi připomínají divoký Západ nebo New Orleans. Podobně jako Adelaide nebo Ballarat. To dělají ta dřevěná podloubí nesoucí zastřešené balkóny. Supermarket je postaven naproti těm nejmalebnějším stavbám a moc se sem nehodí. To ale asi nikoho nepálí.
Kupuju si jídlo na dva dny a taky tři skleničky arašídového másla pro pobyt v Tichomoří. Tam už mi bude stačit koupit jen chleba a z vodovodu si načepovat vodu. Ve Francouzské Polynésii mají prý být levné bagety a na Velikonočním ostrově taky snad nějaké pečivo seženu.
Z Fitzroy se vracím do centra. Cestou se zastavuju ve Fitzroy Garden, krásném parku s nízkými trávníky, jezírky a občasným bludištěm keřů. Dávám si oběd a modlím se, aby nezačalo pršet. To je pak na houby a nedá se venku jíst.
Pěšinky ve Fitzroy Garden jsou navrženy tak, aby při pohledu ze shora vytvářely Union Jack, jak Briti říkají pruhům na své vlajce. V jeho středu je model tudorské vesnice, dar městu Melbourne za pomoc poskytnutou zásobováním základními potřebami za 2. světové války.
Nejzajímavější ve Fitzroy Garden je ale určitě Cook’s Cottage (Cookova chata). Byla sem přivezena roku 1934 z anglického Yorkshire, není však jisté, že v ní James Cook vůbec kdy žil. I tak je malebná (jako pravá venkovská anglická stavba), a to přestože je teď kole mí postaveno lešení.
Když vycházím z Fitzroy Garden, ocitám se na Collins Street, kde je jen pár kroků od Fitzroy Garden největší neoficiální atrakce Melbourne - záchodky hotelu Regent Sofitel. Jejich atraktivnost nespočívá v tom, že by si každý mohl sednout na zlatou