Čtvrtek 27.9. 2001 - 21. den
Podle Hanky:
Vzbudili jsme se někdy před šestou, ale vstali až o dost později. V půl osmé se v restauraci podávala snídaně - polévka. Dovedl nás tam průvodce, který s námi spal u domácích (jinak má rodinu na sousedním ostrově, a pokud nemá žádné turisty, bydlí doma). Přesunuli jsme se na nábřeží - v plánu je další plovoucí trh, tentokrát u městečka Long Xuyen. Celou loď jsme měli jen pro sebe, dvoutakt šíleně řval.
Za půl hodinky jsme byli na trhu a tentokrát to vážně stálo za to. Možná to bylo tím, že jsme si přivstali, a tak tu byla spousta lodí a zboží, kromě ovoce, které už známe, tu měli i nové neznámé druhy - papaya, vodní kokos, cukrová třtina, vodní lilie na salát, banánové květy. Čile se prodávalo a nakupovalo. Fotili jsme a pak se taky pustili do obchodování - za 3tis. dongů (8 Kč) jsme koupili dva krásné velké čerstvé ananasy a za 2 tisíce dongů pak velkou palici vodního kokosu, co váží aspoň 5 kg. Průvodce tvrdil, že tohle ovoce není nic moc, ale za ty prachy? Měli jsme z našeho nákupu docela radost :-) Vrátili jsme se na ostrov a šli se podívat do muzea zdejšího slavného rodáka, strýčka Tóna. Vládl v letech 1969-1980, kdy v Hanoji v 92 letech zemřel. V muzeu spousta fotek, dobových výstřižků z novin i předměty denní potřeby (prezidentova dýmka a kompas), vše pěkně s titulky ve vietnamštině. V protilehlé pagodě pak stála prezidentova busta, nad ní rudá hvězda jako svatozář. Po prohlídce jsme opět pobrali náš ovocný náklad a šli jsme se ještě podívat na rodný domek. Cestou jsme potkali svatební průvod, nevěsta ve fialovém, svatebčané patřičně rozdovádění. Moc jsme se jim líbili, a tak jsme se s nimi museli vyfotit a nechat se nafilmovat. S naším ovocem v rukou - pěkné. Svatby se tu řídí lunárním kalendářem, takže prý většinou probíhají jednou za měsíc v nejvhodnější den.
Po zbytek dopoledne jsme měli volno. Oloupat ananas se ukázalo být docela snadné, i když tak pěkně jako domorodým ženám se mi to nepodařilo. Větší problém byl s vodním kokosem. Představte si ho asi jako 1000krát zvětšené semínko slunečnice a semínka pak zformujte do tvaru koule. S naším nožem se nám nedařilo vyloupnout to nejdůležitější první jádro. Naši domácí nás chvíli se smíchem pozorovali a pak nám s mačetou přispěchali na pomoc. Dalo to docela práci a výsledek byl ten, který předeslal průvodce - nic moc. Uprostřed každého z jader byl jakýsi gelový obsah, který se vyjídal lžičkou, bez chuti a bez zápachu, asi takhle musí chutnat slimák.... A domácí pořád louskali, až jsme je museli zadržet. Naštěstí šla kolem banda dětí, která projevovala obvyklý zájem o naše počínání, tak jsme je pěkně nalouskanými ořechy podělili. Zbytek jsme se sebezapřením snědli, resp. potají zahodili. Zbylo asi 3/4 ořechu, myslím, že ho domácím ponecháme jako dárek.
Před obědem jsme se ještě jednou projeli na kole po ostrově, ale bylo opět hrozné vedro. Koupili jsme si na památku korálky na ruku za 4 tis. jedny. Oběd v obvyklé restauraci - ryba, polévka, rýže, zelenina, jako zákusek mini-banánky - moc dobré. Sbalili jsme se a zjistili, že můj nový, speciálně do Vietnamu zakoupený batoh se po 3 týdnech začíná trhat, a to byl značkový... V půl druhé jsme vyrazili do přístavu čekat na loď do Saigonu, přijela ve dvě, přidali jsme se ke skupince evropsky vyhlížejících turistů, hodinku a půl jsme se plavili, pak jsme přistáli a skoro další hodinu čekali na autobus. Nějaké mimořádné zpoždění způsobené zácpou u přívozu, za které se nám průvodce několikrát velice omlouval. Díky zpoždění jsme nestihli výstavu bonsají v Mytho, ale nějak nám to nevadilo. Spíš mě štvalo, že do autobusu nějak po setmění pronikli moskyti a pěkně nás žrali...
Přejeli jsme přes Mekong po největším vietnamském mostě z roku 1999, dlouhém asi 1,5 km, a mířili do Saigonu. Začalo pršet a celý Saigon byl pod vodou, voda, která se valila po ulicích, motorkám dosahovala až do půli kol. Průvodce nám vysvětlil, že to je špatnou kanalizací Saigonu, stačí 2-3 hodiny deště a vše se valí po ulici.
V Saigonu jsme šli hledat ubytování na příští tři dny. Měli jsme jasnou představu - klimatizace a TV se zahraničními programy. Prošli jsme asi tři hotely, ale buď byly pokoje drahé, nebo se nám vůbec nelíbily. Nakonec jsme zakotvili kousek od minulého hotelu - pokoj vše splňoval, za 10 dolarů na noc byl i se snídaní a ještě měl balkon a výhled na Saigon (6.patro bez výtahu). Personál příjemný, obeznámený s českými fotbalisty. Sprcha, ovocná večeře, TV a plánování programu na zbytek dní ve Vietnamu.
Podle Tomáše:
V půl osmé máme snídani a pak se jede lodí na plovoucí trh. Na lodi jsou dvě ženy, které ji střídavě řídí, průvodce a my dva. Trh je hezký, spousta lodí naložených banány, ananasy, kokosy… Prodává se tu: vodní kokos, vodní lilie, sladké brambory, různé dýně a melouny, ananas, kokosy, banány, cukrová třtina...
Za 30d jsme koupili dva krásné ananasy a za další 2000d vodní kokos. To je taková velká koule tvořená menšími plody a vážící snad 7 kg! Cestou zpět jsme se ještě stavili v muzeu strýčka Ton-a. Mají tu boty, které vlastnoručně vyrobil pro svého bratra, maketu jeho domu v Hanoji, větrák, který používal v letech 1963-1978 a podobné zajímavosti. Naproti muzeu stojí chrám strýčka Ton-a a nedaleko jeho rodný dům.
S pomocí pána a paní domácích jsme se probili do vodního kokosu. V souladu s tím, co nám říkal průvodce, to opravdu nechutnalo nic moc. Asi tři čtvrtiny toho tu našim domácím necháme. Snědli jsme jeden z ananasů - byl vynikající. V přepočtu stál 4 koruny!
Po obědě nastal čas odjezdu. Připlula loď s další skupinou turistů, kteří právě dokončovali svůj třídenní výlet a my přistoupili. Autobusem jsme se pak vrátili do Saigonu. Bylo znát, že voda v Mekongu stoupá, viděli jsme víc zaplavených domů nežli cestou sem před čtyřmi dny. A to se vrchol povodní očekává asi až za měsíc! Některé domy byly opuštěné, ale ve většině se žije i když je v nich voda, místní nemají na vybranou.
Autor: hana.kubikova@seznam.cz
Zdroj: www.kmp.vslib.cz/lide/hrus/hory/vietnam2001/index2.html