Úterý 25.9. 2001 - 19. den
Podle Hanky:
V pokoji byl přes noc příšerný vzduch, takže jsme jako obvykle vstali brzo a dle pokynů v půl sedmé dorazili do recepce. Bylo jasné, že jsme to vstávání uspěchali, recepční spal na zemi vedle recepce pod moskytiérou a vůbec nevypadal, že by v nejbližší chvíli podával snídani. Šli jsme se tedy projít ven, snídaně jsme se dočkali až kolem sedmé, v tu dobu se taky z horních pater hotelu začali ploužit ostatní. Před osmou jsme konečně vyrazili z hotelu a přesunuli se do přístavu. Náš ranní program začal návštěvou plovoucího trhu, tentokrát mnohem většího, než byl ten včerejší. Tenhle se jmenuje Cai Rang (název má něco společného s krokodýlem, kterého hrdinně skolil místní rek, ale nějak jsem tu historii nepochytila celou). Trh funguje tak, že každá loď prodává nějaké zboží (ovoce či zeleninu) a jeden kus tohoto zboží má pověšený na stožáru na ukázku. Velké lodi přivážejí více druhů ovoce a zeleniny, a tak se jim na stožáru pod sebou houpou banány, kokosy, dračí ovoce, grepy a ananasy, ale třeba taky brambory, kukuřice či okurky. Rozhodně to není divadlo pro turisty - je tu jen naše jedna loď, ze které se navíc nikdo nakupovat nechystá. V okolí se ale čile prodává, na tenhle trh prý přijíždějí loďky z odlehlých vesnic, které nakupují zboží pro celou vesnici na celý týden. Většina kupujících je ale jen překupníky - Vietnam je země lidnatá a něčím se ti lidé živit musí. Obchodníci na plovoucím trhu levně nakoupí a pak ovoce převezou na trhy do města, kde vše výhodně prodají.
Po prohlídce trhu jsme odbočili do jednoho z mnoha kanálů a jeli jsme se podívat do výrobny rýžových nudlí. Z rýže a vody se dělá jakási kaše, leje se na plotýnku nad ohněm a jako placka se pak nechává na slunci sušit. Vše se dá stihnout za 5 hodin, pak se usušená placka rozřeže na pruhy a nudle jsou na světě. Práce u kotle vypadala dost namáhavě, všude se kouřilo a pářilo, ale hotové sušící se placky na rohožích vypadaly pěkně. Po téhle exkurzi jsme zase chvíli “boatovali” aneb “člunovali” (pěkně si rozšiřujeme slovní zásobu, že?) a dojeli až k rýžovému mlýnu, kde nám náš průvodce vysvětlil a ukázal celý proces zpracování rýže - od zrna až po hotovou bílou rýži.
Také jsme chvíli sledovali místní ženu, jak získává z ořechu kokosové mléko. Přinesla si kokos k řece, mačetou ho osekala, udělala dírku, mléko (asi litr) nalila do připravené misky a zbytek kokosu nametla do řeky. Mekong snese všechno a tady se s nějakým úklidem zjevně nepářou. A vůbec jim nevadí, že se v té stejné vodě koupou a myjí a používají ji na mytí nádobí (bože, snad ji nepijou...).
Další část projíždky byla moc příjemná - průvodce nás vzal do velmi malého a úzkého kanálu, kde jsme se cestou mohli rukama skoro dotýkat okolní vegetace. Kolem rostly palmy, speciální vodní kokosy velké jako palice, koupaly se tu rozesmáté mávající děti, sluníčko svítilo, sem tam kolem projela loďka, no krása.
V poledne jsme se zase vrátili do Cantha, zašli si do hotelu pro batohy a pak do blízké restaurace na oběd - opět rýže a nudle s masem, k tomu ovocný salát. V jednu hodinu přijel minibus, i s batohy jsme se do něj naskládali a asi po hodince pospávání za jízdy jsme zastavili a nastoupili do malé loďky. Sotva jsem se tam všichni vešli, loď navíc nevypadala příliš nově. Kanálem jsme dojeli do Thot Not, do rezervace s hnízdištěm stovek a tisíců bílých a černých čápů a volavek. Je to jediná rezervace široko daleko, lidé tu vysadili pro ptáky stromy, aby se tu cítili bezpečně. Čápi a volavky prý přinášejí štěstí. Do rezervace se sice přímo nesmělo, ale dalo se po žebřících vystoupat na vyhlídkovou terasu - fakt super. Pak jsme se ještě trochu prošli kolem kanálu - neustále nás doprovázela horda dětiček, našich nových kámošů - nějak jsme to podcenili, nic jsme pro ně neměli, ani žvejku... Tak příště. Opět jsme se nalodili, kochali se plavbou, mávali dětem a fotili :-) S naší kocábkou jsme dojeli až na jedno z hlavních velkých ramen Mekongu, kde na nás čekala velká loď s kajutou v podpalubí a vyhlídkovou terasou! Měli jsme ji celou pro sebe, rozhodně byla pro víc lidí, než bylo nás asi 14 turistů.
Lodí jsme jeli do Chau Doc, města až na samém kraji Vietnamu, na hranicích s Kambodžou. Cesta trvala pět hodin (a to byla naše loď docela rychlá) - první hodinu jsme strávili na terase sledováním krajiny - kolem byly opravdu znát záplavy, některá pole a domy na břehu byly pod vodou. Pak nás průvodce požádal, abychom s terasy slezli, protože za chvíli pojedeme kolem policejní stanice. Vysvětlení sice podivné, ale protože se mezitím stejně zatáhlo, nijak nás to neomezilo. Začalo pršet, horní kus paluby byl zakryt plachtami, ale i tak tam občas pršelo. Cesta v dešti moc neutíkala, všichni kolem si postupně začali doplňovat deníky, číst knihy, hrát begamon a pít pivo. Do Chau Doc jsme dorazili už potmě, v půl deváté večer, poměrně hladoví. Batohy jsme naložili na dvě rikši a pěšky se vydali do hotelu, jehož delegátka, a zřejmě přítelkyně našeho průvodce, na nás čekala v přístavu. Pokoj opět nic moc, větrák a ještěrky, bez oken, aspoň že ta voda tekla teplá. Šli jsme kolektivně na večeři, ale vybraná restaurace byla drahá a jídlo nic moc, minimálně moje jarní rolky se moc nepovedly. Měla jsem nějakou špatnou náladu, tak jsme se po večeři vrátili do hotelu a šli spát. V půl jedné jsme se vzbudili pokousaní od moskytů - jsou hrozně zákeřní, vůbec nebzučí a rovnou koušou. Doufám, že jsou taky malaričtí... Docela jsem z nich byla hysterická. No aspoň jsme pochopili, že ten divný smotek ve skříni je moskytiéra. Natáhli jsme síť, proti hmyzu to pomohlo, ale zase větrák ztratil na účinnosti, ach jo. Vedro.
Podle Tomáše:
U snídaně jsme byli první, jediní včas. Zaspal i průvodce. První dnešní atrakce je výroba rýžového papíru a rýžových nudlí. Rozvařená rýže se tu peče ve formě placek (to je ten papír), ty se pak suší na slunci a krájejí na nudle. Pak jsme viděli mlýn na rýži. Před obědem jsme ještě asi hodinu proplouvali jedním velmi úzkým kanálem obklopeným palmami, které kvůli vysoké hladině často rostly přímo z vody. Všechno tam vonělo, bylo to nádherné. Viděli jsme tam růst i pro nás naprosto neznámou věc - vodní kokosy.
Po obědě jsme se přesunuli autobusem a lodí k ptačí rezervaci. Je to místo, kde žijí tisíce bílých a černých ptáků - asi nějakých volavek. Dá se tu vylézt po žebříku na vyhlídkovou plošinu a pozorovat ta ohromná kvanta ptáků soustředěná na maličké ploše. Když jsme se pak procházeli kolem, přidal se k nám takový malý kluk, chytil se Hanky za ruku a tvářil se, jako že se chce kamarádit. Spíš ale něco chtěl - jenže my s sebou nic neměli.
Úzkými kanály jsme dopluli zpět k širokému rameni, kde jsme nastoupili na velkou motorovou loď a v půl čtvrté vyrazili proti proudu Mekongu směrem ke kambodžské hranici. Řeka je rozvodněná a její hladina nekončí tam, kde obvykle bývá břeh, ale plynule pokračuje do krajiny. Některé domky místních obyvatel jsou těsně nad vodou, jiné jsou zaplavené. Tady to ale nikoho nepřekvapí, záplavy jsou tu každý rok. Dojem z takové úplně zaplavené krajiny je monumentální. Voda mezi domy, palmy čnějící z hladiny, děti, hrající si v kalné vodě, loďky uvázané na verandách a u stromů...
Proti proudu řeky jsme pluli celých pět hodin, za tu dobu jsme zhruba o 100 km dál, skoro u hranice z Kambodžou. Poslední dvě hodiny jsme pluli úplně potmě, soumrak byl nádherný. Západ slunce jsme si ale moc neužili, přihnala se jedna z prudkých tropických bouří a nechala po sobě spoustu mraků.
Hotel v městě Chau Doc je dost ubohý, cestovka na téhle položce trochu šetří, jinak to byl ale moc pěkný den. Vystřídali jsme spoustu velkých i malých lodí a viděli mnoho pěkných a zajímavých míst.
Autor: hana.kubikova@seznam.cz
Zdroj: www.kmp.vslib.cz/lide/hrus/hory/vietnam2001/index2.html