Pondělí 24.9. 2001 - 18. den
Podle Hanky:
Jako ve Vietnamu skoro vždy - vstali jsme brzo. Na výlet do delty Mekongu jsme chtěli vzít jen jeden batoh, takže bylo nutné přebalit. Koupili jsme si bagety a vodu na cestu, deponovali nadbytečný batoh v úschovně zavazadel a čekali na odjezd. V osm jsme vyjeli poprvé, po patnácti minutách jízdy se ukázalo, že německý pár zapomněl v hotelu pasy, a tak jsme se museli vracet. Náš průvodce byl docela sympatický, vykládal o Saigonu, o programu cesty, o životě Vietnamců - docela zajímavě. Projížděli jsme saigonskou čínskou čtvrtí - Cholonem - z kolorytu nám ale v paměti zůstal jen předlouhý smuteční průvod.
V 11 jsme dorazili do Caibe, nechali si v autobuse batoh a nasedli do dvou úzkých člunů (celkem naše výprava čítala 15 lidí). Projeli jsme se plovoucím trhem, kde každá loď má na stožáru pověšené plody, které se na ní dají koupit, zhlédli z vody místní křesťanský kostel a pokračovali v plavbě po kanálech. První zastávka byla ve výrobně pop-rice, obdoby popcornu, ovšem vyráběného z rýže - prostě burizony. Nad ohněm stála velká pánev, do které byl nasypán rozžhavený černý říční písek. Obsluhující mladík tam přisypal neoloupaná rýžová zrnka (speciální druh rýže), zamíchal a za chvilku začaly vyskakovat praskající burizony. Pak už jen stačilo přes síto prosít písek a pochutina byla na světě. O kus dál se pak do rýže přidávaly další přísady (oříšky, cukr apod.), vše se vařilo a zpracovávalo na velké sladké pláty, které se krájely a balily do celofánu. Měli jsme příležitost ochutnat burizony medové, s oříšky i s kandovanými banány, vše jsme zapíjeli místním čajem. Dobrota, Tomáš šel hned balíček koupit na cestu. Lodí jsme pak pokračovali dál, po Mekongu. Kolem pluly lodě, loďky, ve špinavě hnědé vodě se koupaly děti, které nám spontánně mávaly.
V jednom úzkém vodním rameni u vesnice nás na břehu čekal oběd - polévka, rýže, vepřové se zeleninou a po obědě jako zákusek dva druhy ovoce, které jsme zatím neochutnali. Jedno z nich bylo zřejmě liči, druhé byl hnědý kulatý plod, uvnitř dužina a velká pecka... Oběd stál necelý dolar pro jednoho. Po obědě jsme dostali rozchod - mohli jsme si půjčit kolo, nebo se jen tak projít. Zvolili jsme procházku po ostrově - udělali jsme si okruh přes čtyři různé mosty. Na jednom z nich jsme vyfotili pionýry v modrých košilích a s rudým šátkem kolem krku.
Pak jsme s člunem dojeli do Vinh Long, kde na nás čekal autobus. Přesedli jsme do autobusu, přičemž následující přejezd měl nečekanou hudební vložku: náš průvodce se nám svěřil se svou láskou k hudbě a začal nám zpívat.... Francouzský šanson a vietnamskou lidovou. Naštěstí už asi po třiceti minutách jsme dojeli do Cai Von, nasedli opět do člunu, tentokrát většího, takže jsme se vešli všichni, a asi za hodinu jsme dopluli do Cantha, města našeho noclehu. Hotel nic moc, pokoj bez oken, a dokonce jen se studenou vodou! Nějak nás dosavadní cestování rozmazlilo.
Vyrazili jsme mrknout se na místní trh - opět spousta krásného ovoce. Za tři tisíce dongů jsme si koupili trs maličkatých banánů ke svačince. V půl sedmé jsme vyrazili s naším průvodcem na večeři, do restaurace asi kilometr vzdálené od hotelu. Na nábřeží v parčíku stála obrovská osvětlená socha strýčka Ho, kterou jsme měli z terasy restaurace po celou dobu večeře na očích. Prostudovali jsme jídelníček a rozhodli jsme se pro exotiku - žába a had. Vedle sedící Němka, která se narodila ve Francii, nám vykládala, že ji vždycky francouzský dědeček nutil jíst hady, pak se ale ukázalo, že si spletla anglický výraz pro hada s výrazem pro hlemýždě... Had stál 40 tisíc dongů (přes dva dolary), žába něco přes dolar - bylo to dobré, ale v zásadě zase nic tak zvláštního. Had trochu jako tvrdší hovězí, žába měla malá stehýnka. A řeči zvířat jsme stejně neporozuměli...:-) Uvažovali jsme, zda jít na dvě hodiny na parník s kulturním programem, kam nás tahal průvodce - buď karaoke, nebo vietnamský folklor (vstup za dolar plus nápoj zdarma), ale nějak se nám chtělo po tom hadovi (anebo po tom vypitém pivu BGI) spát. Prošli jsme ještě město, objevili ulici plnou stánků s cukrovím, které už na první pohled vypadalo odporně sladce, a šli spát.
Podle Tomáše:
Asi v devět hodin vyrážíme do delty Mekongu. Nejprve autobusem k řece, do města Cai Be. Tady je plovoucí trh, ale v jedenáct hodin už se tam toho moc neděje. Zítra si ho prý užijeme víc. Loď nás dovezla k místní výrobně "poprice" (od popcorn). Nad ohništěm tu stojí veliká pánev naplněná žhavým suchým pískem. Do toho se nasype neloupaná rýže a na horko reaguje podobně jako kukuřice - každé zrnko jakoby "exploduje". Pak se to všecko přesyje, písek spadne zpět do pánve aby se tam žhavil pro další várku rýže. Na sýtu pak zbudou - burizóny! Ty se jedí tak jak jsou, nebo se ještě vaří a míchají s dalšími ingrediencemi až vznikne hustá kaše, která po ztuhnutí ve formách tvoří hmotu ne nepodobnou našemu chlebu, co se mu říká polystyrén. Tady je v tom ale med a všelijaké oříšky a chutí to připomíná spíš nějaké müsli. Moc nám to chutnalo.
Pak jsme se stavovali na oběd, měli jsme trochu času i na nějakou kratší procházku po ostrově a mostech přes kanály. Dál jsme pluli do města Vinh Long a tam přesedli do autobusu. Náš průvodce využil toho, že má v ruce mikrofon a rozhodl se, že nám zazpívá! Zpíval francouzsky a vietnamsky. Kde jinde se člověku něco takového stane? Ve vesnici Cai Von jsme zase přesedli na loď a asi hodinu se plavili do města Can Tho, prý největšího města v širokém okolí. Ubytovali jsme se v hotelu.
Na večeři jsme šli do restaurace, která byla netradičně ve druhém patře a měla tak krásný výhled na nábřeží. Dali jsme si s Hankou žáby na Vietnamský způsob a hada na houbách. Tuhle povinnost tedy máme odškrtnutou. Žáby chutnaly tak nějak obyčejně, maličké kousíčky masa na křehkých kůstkách - prostě žáby. Had připomínal tuhé hovězí, lišil se od něj hlavně trojnásobnou cenou. Prý je ale velmi zdravý, stejně jako "snake vine", kořalka, v níž se macerují celé kobry. Slibovaná ochutnávka téhle speciality se neznámo proč nekonala. Nemohli jsme si tak vyzkoušet její účinky na bolesti zad, potenci ani nespavost.
Ještě jsme si mohli zaplatit dvouhodinovou plavbu lodí - na jedné se hraje moderní hudba, na druhé tradiční Vietnamská hudba. Obojí jsme oželeli.
Autor: hana.kubikova@seznam.cz
Zdroj: www.kmp.vslib.cz/lide/hrus/hory/vietnam2001/index2.html