Svazijsko
(více mých cestopisů na mujweb.cz/www/libor.novotny)
Tento cestopis začal cestou po Zimbabwe (Viktoriiny vodopády) a JAR, kam jsme se ze Svazijska opět vrátili a pokračovali dále. Cestopisy popisující cestu předchozí i následnou jsou tedy v těchto zemích.
Eddie bravurně zvládl i cestu zpět na hlavní tah do Svazijska, podobně zajímavou krajinou jako dopoledne jsme projížděli až k hranicím nezávislého Svazijského království, chudé zemičky mezi JAR, Mosambikem a Indickým oceánem. Víza jsme měli vyřízena předem, ČEBUS je zařizoval až na kodaňském konzulátu, teď nám to ale ušetřilo spoustu čekání a papírování. I tak jsme tu zvtrdli nejméně hodinu, nejmodernější pomůcka zde je propisovací tužka. Ale bez víz by to bylo na půl dne.
Svazijsko, Svazijské království, anglicky Kingdom of Swaziland, svazijsky Umbuso we Swatini - vnitrozemský stát v jižní Africe; 17 364 km2, 913 000 obyvatel (1995), hustota zalidnění 53 obyv./km2, hlavní město Mbabane (47 000 obyvatel, 1990), sídlo krále a parlamentu Lobamba; úřední jazyk angličtina a svazijština, měnová jednotka 1 lilangeni (SZL) = 100 centů. Administrativní dělení: 4 distrikty.
Náhorní plošiny (až 1 862 m n. m.) se stupňovitě sklánějí k východu do nížin. Suché subtropické podnebí, průměrné teploty v únoru 23 °C, v červenci 14 °C. Peřejnaté nesplavné řeky Usutu, Komati. Převládají savany, na svazích hor borové lesy.
Obyvatelstvo tvoří zejm. Svazijci (84 %, 1983), Zuluové (10 %) a Tsongové. Náboženství křesťanské (77 %, zejm. protestantské), animistické. Přirozený přírůstek obyvatel 2,8 % ročně (1990 - 95). Střední délka života mužů 55 let, žen 60 let (1990 - 95). Negramotnost 23 % (1995). Urbanizace 34 % (1991).
Rozvojový stát s těžbou nerostných surovin, hospodářsky závislý na JAR. Hrubý národní produkt 1 050 USD/obyv. (1993). Z ekonomicky aktivních obyvatel pracuje 24 % v zemědělství, 22 % v průmyslu. Obdělává se 11 % plochy, louky a pastviny pokrývají 62 %, lesy 7 % území.
Pěstuje se cukrová třtina (3,6 mil. t, 1993), kukuřice, luštěniny, bavlník, ovoce. Chov skotu (620 000 kusů, 1993) a koz. Těží se azbest (26 700 t, 1994), diamanty (52 800 karátů), uhlí, železná ruda. Průmysl potravinářský, textilní. Silniční a železniční dopravní (spojení s přístavem Maputo v Mosambiku), mezinárodní letiště Mbabane.
Svazijci ustavili v 19. stol. svůj kmenový svaz. Po búrské válce nad ním Britové vyhlásili protektorát (1902 - 68). 6. 8. 1968 vyhlášena nezávislost. Svazijsko je nezávislá konstituční monarchie, člen Commonwealthu. V čele státu je král. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament; tvoří jej Poslanecká sněmovna (65 členů) a Senát (30 členů).
Celou cestu Svazijskem jsme jeli opravdu překrásnou hornatou krajinou, pořád bylo na co se dívat. Vrcholky náhorních plošin obvykle nejsou zalesněné, ale spíše travnaté, většinou zřejmě slouží jako pastviny, všude jsou rozesety ohromné šedé balvany jako stáda obrovských slonů.
Cesta se vinula po svazích kopců, po dnech údolí tekly dravé říčky, jedna z nich byla zadržena hrází přehrady, po které jsme projeli na druhou stranu údolí. Pomalu se blížil večer, když jsme ještě na poslední chvíli stihli návštěvu sklářské manufaktury, která produkuje zejména skleněné suvenýry pro turisty s africkými motivy, samozřejmě hlavně skleněné hrochy, slony a jinou zvěř, ať už jako figurky nebo jako ozdoby sklenic, tácků, šachových figurek a podobně. Většina sortimentu se pohybuje na úzké hranici vkusu a kýče, ale turisté berou všechno. Ovšem já důvěrně znám většinu českých skláren (už jako student jsem si přivydělával ve sklárnách) a takovéto suvenýry zrovna nemusím. Ale uznávám, že jako dárek z daleké Afriky někoho potěšit mohou.
Ubytovali jsme se v jednom z nejlepších hotelů v hlavním městě Mbabane, hotelu Lugogo Sun ([luchocho san]). Po několika hotelech typu lodge je tento hotel se stovkami pokojů turistickou továrnou, sice pracující bezchybně, ale trochu neosobně. Po welcome drinku hned nastal problém, když našeho Eddieho nechtěli ubytovat přímo v hotelu, ale posílali ho jinde, což se Milan snažil všemi silami změnit.
Večeře v obrovské jídelně byla sice dobrá, ale u většiny bufetových stolů byla fronta. Kromě stolu se surovinami pro připravovanou masovou směs. Namíchali jsme si tedy směs syrových mas, zeleniny, mořských plodů, koření, dlouhých nudlí a zálivek, kterou nám kuchař připravil na své obrovské pánvi. Jednu z našich porcí jsme na poslední chvíli zachránili před americky vyhlížejícím turistou, který neznal systém vlastní přípravy směsi a postavil se s prázdným talířkem na začátek fronty. Opět se nám povedlo namíchat dobře a vůbec jsme nelitovali, že jsme nestáli fronty u hotových jídel.
Po večeři měl následovat u bazénu svazijský chorál. Z našich předchozích zkušeností jsme očekávali delší představení po celou dobu večeří, ale když jsme po 20ti minutách přišli k bazénu, bylo už po představení...
Po snídani jsme naložili kufry do autobusu, ale sami jsme nastoupili do známých otevřených džípů, tentokráte v bílé barvě. Nejdříve nás mrzelo, že druhý džíp řídil kudrnatý Svazijec v Petronas v pestrobarevné tóze svázané na levém rameni, kdežto náš jen mladý černoch v džínách a tričku, ale opět jsme měli štěstí - zatímco Petronas byl nemluvný, náš Johny-Johny byl rozený komik, který pusu prakticky nezavřel.
V našem voze jela i průvodkyně Blanka, pro dnešek přejmenovaná na Čaka-Čaka. Hned za hlavním městem (o velikosti menšího našeho města okresního) jsme se rozdělili. Petronas vyrazil nejdříve do hor, Johny-Johny s námi jel údolím. Přes nejstarší britský kovový most v zemi jsme přejeli říčku s peroucími ženami a vyslechli jsme legendu o Popravčím vrchu (Execution Hill), z kterého byli svrháváni zločinci. Jejich kvílející duše pak odrazovali domorodce od nočních vycházek do jeho okolí a i dnes se místní lidé ke kopci raději nepřibližují ani ve dne. Včetně nezvykle vážného Johnyho-Johnyho!
Kolem venkovského sídla krále (příliš vzdáleného od chráněného plotu, než aby bylo něco vidět) jsme projeli několika chudými vesnicemi až ke školce na okraji jedné z nich. Johny-Johny nám chtěl ukázat typickou školku.
Celkem prostorná místnost až na pár židlí a učitelský stůl bez nábytku slouží jako třída pro asi 15 dětí různého věku. Podle slov mladé učitelky je 10 z nich úplnými sirotky. Někteří jsou bosí a rozedraní, jiní relativně slušně oblečení. Jako na celém světě i zde jsme pro ně byli zpestřením výuky a rádi nám předvedli, jak se učí anglicky. Jazyky se evidentně učí mechanickým drilem, učitelka předříkavá fráze, které děti sborově opakují. Čím hlasitěji, tím lépe. Dril je doplněn písničkami, naturelu mladých černoušků vyhovují pohybové kreace doplňující zpěv.
Čím výše do hor jsme stoupali, tím byly vesničky menší a chudší. Podél cesty jsme viděli normální život místních lidí, včetně nahých bosých dětí, kde jeden z chlapců s hrdostí předváděl svou pravou nohu obutou do červené gumovky, levou gumovku už ale neměl. Člověka staršího 35 let jsme zahlédli jen velmi výjimečně, lidé zde umírají mladí na AIDS, tuberkulózu a epidemie.
Jednou ze starších obyvatelek byl žena nesoucí domů na hlavě otep dřevěných větví, která velmi ochotně a potěšeně pózovala našim kamerám a foťákům.
I Johnyho-Johnyho silný džíp začínal mít problémy se strmou písčito-kamenitou cestou. Vesnice už prakticky vymizeli, podél cesty zůstali jen malé osady tvořené pár rondavely.
Trochu se lišilo jen modernější sídlo australského přistěhovalce, které nám Johny-Johny s hrdostí předvedl při jedné z mnoha panoramatických zastávek.
Další zastávkou byla základní škola. Uprostřed náhorní plošiny stojí několik pavilonů a kuchyně, uprostřed je vyšlapaný plácek sloužící o přestávkách také jako provizorní hřiště. Do školy chodí asi 600 dětí ze širokého okolí, prý až ze skoro 10 kilometrů. „Manažerka školy", skoro evropsky oblečená mladá černoška (prý 15% Svazijců jsou běloši, ale my jsme za necelé 3 dny neviděli ani jednoho), nás zavedla nejdříve do kuchyně.
Jedna kuchařka tu ve dvou kotlích vaří oběd pro všech 600 dětí, v jednom kotli polévku, v druhém kaši. O polední přestávce doběhnou vybraní žáci z každé třídy s dvěma umělohmotnými 10tilitrovými kbelíky pro třídní příděl, který se pak rukama rozdělí do misek každého žáka. Jí se taky rukama.
Nás zaujal ještě opozdilec, který se po čtyřech s akmtovkou na zádech plížil pod okny své třídy a čekal na chvíli nepozornosti učitelky, aby mohl vklouznout dovnitř. A právě do té třídy jsme se šli podívat.
Asi jen polovina dětí ve třídě má svou stoličku, ostatní postávají nebo sedí na zemi či na lavici. Zdánlivě nikdo nevěnuje přílišnou pozornost učitelce, ale povel ke sborové recitaci anglické abecedy slyší zazračně všichni. Tradičně následuje anglická píseň s gestikulací.
Bílí cizinci evidentně vzbuzují zvědavost, zapnutá kamera je vítanou příležitostí k exhibici. Důležitější je jen konec hodiny a začátek obědové přestávky. To pak všichni co nejrychleji utíkají pro svůj příděl, učitelka nebo cizinci přestávají být důležití.
U nás se objevují určité rozpaky, někteří naši kolegové nejsou na takovou chudobu připraveni a cítí se před chudými dětmi provinile. Ale ony si svoji bídu neuvědomují, nemají srovnání s vyspělým světem. A turistický ruch je jednou z cest, jak situaci v jedné z nejchudších zemí světa trochu zlepšit.
Pokračujeme dále do hor. Míjíme nezvykle hranatý dům ne kopci, když nás zaujme malé hospodářství v sedle pod námi.
Johny-Johny na přání Čaky-Čaky zastavuje a jde obhlídnout situaci. Po pár minutách je zpátky s dobrou zprávou: pán domu sice není přítomen, ale nejstarší syn v jeho zastoupení svolil k prohlídce osady.
Osada je tvořena jedním hliněným rondavelem s travnatou střechou, tvořícím kuchyni, jedním trochu hranatějším obytným stavením, kruhovým domečkem spleteným z větví jako ohrada pro zvířata, podobně upletenou ohradou s ohništěm jako mužskou kuchyní a plechovou boudou jako skladištěm. Bydlí zde neuvěřitelných 19 lidí. Přítomných je ale jen asi pět z nich a dočasná hlava rodu, štíhlý mladík s antilopí kůží kolem pasu, který umí trochu anglicky a provádí nás svým domovem.
Prohlídka začíná mrňavou kuchyní s otevřeným ohništěm a dírou ve střeše pro odcházející kouř, s ukázkou odpudivé kukuřičné kaše. Brzy nízkou dírou ve zdi místo dveří utíkáme propoceni zpět na čerstvý vzduch. Podezříváme Johnyho-Johnyho ze lži: prý zde není voda ani elektrika, ale co ta anténa na obytném stavení? I místní domorodci se občas dostanou na trh do města a tam vidí příbytky bohatých s anténami. Když pak najdou tak vzácný předmět jako je anténa na smetišti, neváhají s její instalací na svůj dům, co když přivolá bohatství i jim.
Náš průvodce ochotně zapózuje i ve venkovní mužské kuchyni. Rádi bychom rodině něco věnovali za ochotu snášet vpád do jejich soukromí, ale to nám delegát místní svazijské cestovky ráno zakázal, abychom domorodce nekazili. Podoporovaná je ale lepší cesta, necháváme si předvést rukodělné výrobky, které rodina prodává na trzích v Mbabane, a ty od nich kupujeme za vyšší cenu než překupníci z hlavního města, čímž způsobujeme velikou spokojenost.
Na odbyt jdou košíčky a misky pletené z trávy, my dáváme přednost barevným korálkům, až při pohledu zblízka vidíme, že to jsou barevné luštěniny, asi fazole a boby. Cena, i když vyšší než na trhu, je víceméně směšná. Ale matka rodiny je velice ráda a žádat více by jí nenapadlo. A my ani více nabízet nemáme.
Všichni spokojeni odjíždíme, ale více už někteří z kolegů vidět nechtějí, přece jenom je to trochu silná káva. Ale my si myslíme, že už jsme viděli horší životní podmínky, třeba v peruánských Andách.
Cestou míjíme pracující domorodce, malebný je pohled na ženy jdoucí husým pochodem od studny s kbelíky plnými vody na hlavách, kojence v plachtě na zádech. U jedné z usedlostí nás zastavuje tlustá bláznivá ženská, kterou nám Johny-Johny představí jako šamanku a léčitelku. Naštěstí má strach, abychom její pacientku neuhranuli, takže dovnitř k nemocné nesmíme (a nemusíme).
Začínáme se pomalu vracet, na obzvláště pěkné vyhlídce Johny-Johny zastavuje a brzy nás dojíždí džíp s Milanem, řízený malebně oblečeným Petronasem, který ochotně zapózuje na skalním útesu nad údolím.
Kocháme se přírodou, Johny-Johny nás jako americká roztleskávačka hecuje k hlasitým projevům nadšení, zdáme se mu příliš studení. Ale to je jen zdání.
Posledním bodem výletu je přírodní oběd. Oba džípy zastavují na loučce mezi balvany, kde na nás čeká šéf cestovky s kuchařkou a svazijským jídlem ve termonádobách. Jídlo není tak vynikajcí jako na hotelích, ale docela věříme, že je autenticky místní. Začínáme docela dobrou polívkou, hlavním chodem jsou šišky mletého masa, čertovsky pálivá omáčka z feferonek a batáty - „sladké brambory", jako zákusek je čerstvý ananas. K pití si kupujeme svazijské pivo v plechovce.
A už opatrně sjíždíme zpět do údolí, k hlavnímu městu. Nevracíme se ale až do Mbabane, náš autobus čeká u nájezdu na dálnici. Po cestě nás Johny-Johny baví historkami ze svého života, které nám předává Čaka-Čaka sedící vedle něho. Prý má jen jednu ženu, ale všech jeho sedm bratrů zemřelo a on se musí starat i o jejich manželky a děti. Ale jeho široký úsměv v nás vzbuzuje určité pochyby.
Zato mu věříme, když vykládá, jak každý den, v létě v zimě, šlape 7 kilometrů do Mbabane do cestovky, jestli pro něj nemají turisty, a většinou se vrací s nepořízenou zpět. Jen průměrně asi 3 krát do měsíce má štěstí, což pro jeho rodinu znamená měsíční příjem asi 40 dolarů, tedy asi 1000 Kč. Za to nakupují jen oblečení, vše ostatní, co je potřebné k životu, si vypěstují.
Na rozloučenou nám děkuje, že jsme mu poskytli práci a prosí o zprostředkování dojmů v Evropě. Svazijskem totiž většina turistů jen projíždí na cestě mezi Krugerovým parkem a Hluhluwe. A to je škoda, protože Svazijsko je sice chudé, ale nádherné. A umírněný turistický ruch by mu určitě pomohl.
Ještě ve Svazijsku zastavujeme v manufaktuře na výrobu svíček, opět se zde nakupuje, my jsme ale podobné dílny viděli vícekrát, takže vyhrazený čas jsme strávili na tržišti s domorodými výrobky před dílnou. Masky jsou zde mnohem levnější než naše ze Zimbabwe, ale ceně odpovídá i kvalita provedení. Jsme tedy rádi, že jsme si nakoupili dříve, i když jako levný dárek by se zde nákup určitě vyplatil.
Sháníme dřevěnou sošku hrocha, ale na žádnou pěknou práci jsme nenarazili. Nakonec jsme tedy nekoupili nic, ale celkově se nám sortiment líbil, stejně jako řemeslníci ve stínu stromů v pozadí, kteří zde přímo na místě své suvenýry vyrábějí. Žirafy by docela ušly, ale nejmenší měla alespoň 70 cm.
Další cesta popsána v cestopisu z JAR.