Moje cesta na lodi Astoria - část 3. (Gibraltar - Bremerhaven)

Pondělí, 6.08 | 09:10

1) 26. květen 2006 - Gibraltar, území Velké Británie
    Do Gibraltaru (který patří Velké Británii) jsme připluli o půl druhé odpoledne. Přestože jsme stále ještě byli ve vodách Středozemního moře, přivítalo nás počasí typicky britské.
Na rozdíl od Británie se však v Gibraltaru jezdí po pravé straně. Jak jsme procházeli městem, počasí se měnilo každou minutou.
Rozloha města je jen několik kilometrů čtverečních. I přes svou zanedbatelnou velikost zde musely být v minulých stoletích sváděny těžké boje za každý metr území. Jako památka na tyto doby jsou po městě desítky soch věnovaných jak vojevůdcům, tak i vyhnaným obyvatelům. Kromě těchto pomníků jsou ve městě k vidění i stará vojenská děla ze všech možných etap historie.
Došli jsme až na druhou stranu města (což při tak malé rozloze nebylo tak těžké). Odtud se dá vyjet lanovkou až na Top Rock - to je ta skála nad městem. O tom, že taková jízda je lehce adrenalinová, nemůže být pochyb - zvlášť v takovém silném větru.
Hlavním důvodem, proč jsme se trmáceli až do výšky 470 metrů nad mořem, nebyl krásný rozhled. Byly to opice (myslím, že to byl druh Makak), které zde žijí ve zbytcích pevnosti. Nejsou to vůbec plachá zvířata, naopak vám rády zapózují před objektivem. Běda však, jestli uvidí, že máte něco k jídlu. Okamžitě se na vás vrhnou a poperou se s vámi i o poslední hranolku. Nepohrdnou však ani kabelkou či fotoaparátem. A zkuste si pak za nimi běžet po hřebenu skály...
Ale abych ostatním nekřivdil, nejsou to jediní obyvatelé hory. V hejnech se zde slétají i rackové. Ti už tak rádi nepózují...
Pak už jsem si jenom po cestě koupil na památku triko a ostrým krokem zamířil k lodi. Akorát jsem stihl večeři. Tentokrát jsme už večeřeli bez houslisty Jiřího, který odjel domů, neboť mu vypršela smlouva.
    Večer se už nic zajímavého nedělo. V 23.30 zvedla Astoria kotvy a vydala se na cestu do španělského města Cadiz, které leželo 148 kilometrů před námi.

2) 27. květen 2006 - Cadiz, Španělsko
    Ranní nádherné počasí využili velitelé naší lodi k vyhlášení cvičného poplachu - tentokrát pro případ požáru. Nechali nás stát na palubě lodi asi půl hodiny v záchranných vestách a pak nás propustili. Někoho to hraní na vojáčky prostě baví...
    Po drillu jsme vyrazili do města na krátkou "předobědovou" obchůzku. Vítr na přístavním molu byl tak silný, že doslova podtrhával lidem nohy. Po obědě jsem si zřídil na recepci na lodi malou trezorovou schránku, kam si člověk může uložit peníze, aby se neválely v kajutě; schránka bývá k dispozici zdarma.
    Uličky přímořského města Cadiz jsou podobné jako na Maltě či Sardinii - úzké, zakřivené a plné obchůdků. Některé vedou k moři, jiné zase na různá náměstí.
Vítr, který vanul od moře směrem na pevninu, hnal miliony zrnek písku a drobné kapičky vody proti nám. Dostat se po molu do lodi znamenalo zavřít oči a pevně se vzepřít. Kromě této malé kameno-vodní spršky však vítr taky vytvářel na moři vlny. Ty byly natolik silné, že naše loď (která váží přes 17´000 tun) se pohupovala, i když byla pevně přikurtována silnými lany k pevnině.
    Večer bylo na programu čtení kapitol z historie. Měli jsme sraz v sále až v 11 večer. Většina pasažerů ale už dávno spala, nebylo pro koho hrát, takže jsme se po chvíli rozešli spát taky. Navíc se v noci opět posunuje čas, můžeme spát o hodinu dýl.
    Další zastávkou byl Lissabon, hlavní město Portugalska. Vzdálenost: 463 kilometrů.

3) 28. květen 2006 - Lissabon, Portugalsko
     Do hlavního města Portugalska jsem se opravdu dost těšil. Málokteré město má tak bohatou a dlouhou historii. Počasí v zálivu - no, podívejte se sami... Mimochodem - na špičce kopce na levém břehu je vidět velká socha Ježíše Krista, která je zmenšenou replikou sochy, kterou můžete najít v Riu v Brazílii. Most přes celý záliv má podobnou konstrukci jako Bay Bridge v San Francisku.

Lissabon
 


Jeden rozdíl tady ale oproti ostatním přímořským městům, které jsme navštívili, byl. Byla to městská hromadná doprava. Jako základní prostředek, pokud se chcete dostat ze vzdálených čtvrtí, je klimatizovaný rychlovlak. Po městě pak samozřejmě jezdí i autobusy, rozsáhlá je i síť metra. Co je ale opravdu jedinečné, jsou tramvaje. Zajímavé je, že jsou dřevěné a bez oken; většinou žluté (nebo červené), a mají velice úzký rozchod kol (nechápu, že se nepřevrátí). Svezení stojí 1 Euro.

4) 29. - 30. květen 2006 - See2 čili Moře na druhou
    Po tom, co jsme 28. května ve 20.00 opustili portugalský přístav, nabrali jsme kurz přímo na sever. Čekali nás 2 dny na otevřeném moři, během kterých jsme se měli přesunout o 1´700 kilometrů dál. Cesta vedla navíc přes Biskajský záliv, který je pověstný svým větrným počasím.
    Pokud člověk nemá námořnickou krev, tak je tu celkem reálná šance, že si těch prvních pár týdnů určitě užije. Několik rad, pokud chcete takovou cestu absolvovat:

a) Prášky:
    - na recepci dostanete zdarma prášky proti mořské nemoci.
    - Kinedryl vám nepomůže.
    - berte je 3 hodiny před vyplutím! Později už Vám nemusí pomoct.
    - berte MAXIMÁLNĚ 3 za den!
b) Magnetická náplast:
    - dostanete ji od doktora.
    - působí magnetickým vlněním na kůstky v uchu, které mají za úkol koordinaci pohybů.
    - jsou možné i vedlejší účinky (začal jsem hůř vidět na blízko)
c) Náramky s tlakovým bodem:
    - dají se sehnat na lodi, stojí okolo 8 Euro.
    - působí na zápěstí a regulují tlak krve.
    - nevěřil bych, že to pomáhá; sám jsem byl překvapenej!
    - v případě nutnosti stačí na knoflík lehce zatlačit po dobu několika sekund
d) Injekce:
    - dostanete od doktora hned 2, a to do každého boku jednu.
    - ještě 2 dny po té nebudete moci spát na boku ani si pořádně sednout
    - stejnou dobu budete mít strašné sucho v ústech
    - připadáte si jak po obrně, vaše pohyby jsou pomalé, artikulace špatná
    - zabírají okamžitě
e) Pfeffer-vodka:
    - vodka s pepřem.
    - zabírá taktéž okamžitě, ale jen krátkodobě...
f) Pytlík na zvracení:
    - noste vždy s sebou!
f) Postel:
    - nejlepší místo na světě!

    Naprosto ideální je nakombinovat všechny možnosti dohromady. Pak máte reálnou šanci, že to snad nějak přežijete. :-)
Jinak se toho za ty 2 dny moc neudálo. První večer jsme nehráli, druhý byla Crew show, kde jsme doprovázeli nějaké písničky. Pak jsme vždycky zapadli do Crew baru...
Je to taková malá kantýna na palubě C (tedy těsně nad vodou). Televize se tady nikdy nevypíná, hraje pořád. Stejně tak ty světýlka, který jsou rozvěšeny okolo místnosti. Tam, kde je obraz chobotnice, to je protipožární přepážka. Za ní je výčepní pult, který má otevřeno každý večer od 21.00 až do 1.00 ráno dalšího dne. K dostání jsou tu cigarety, točené i lahvové pivo, vodka, gin, whiskey,... no a občas i nějaký nealko. Výhodou je, že se zde neplatí penězi, ale osobní kartou, kterou má každý člen posádky. Odpadá tím problém s počítáním drobných mincí, což bývá někdy dost náročné (zvlášť po půllitru vodky a pár pivech...) :-) Účet vyrovnáváte jednou za 14 dní na recepci. Kromě toho - ve výčepu obsluhuje Rus, takže se domluvíte i česky

5) 31. květen 2006 - Honfleur, Francie
    Konečně pevná zem! Už jsem nedoufal, že ji někdy uvidím. Poslední 2 dny, kdy se loď houpala za strany na stranu, jsem z 90% prospal. Připadalo mi skoro neskutečné, že si můžu dát sprchu v koupelně, která se mnou nebude házet do stran a dokonce ani se houpat...
    Při pohledu ven jsem ale také zjistil, jak se mění podnebí zároveň s cestou. Zatímco v Lissabonu bylo 35 stupňů ve stínu a slunce zapadalo před 21. hodinou, tak tady ve Francii bylo světlo bylo i o čtvrt na jedenáct večer. Ale ta zima - 11 stupňů. (Viděli jsme zprávy na BBC, v Německu sněží.)
Po včerejší Crew show šli všichni pasažeři brzo spát. Dnes je čekal výlet do Paříže. Zkuste sami posoudit, jestli takový výlet má smysl: venku zataženo, sedíte 3 hodiny v autobuse, pak strávíte 3 hodiny v Paříži a pak zase 3 hodiny v autobuse na cestě zpět. Vy, kteří jste v Paříži byli, jistě víte, že na zběžnou prohlídku tohoto města by vám nestačil ani týden. To už je lepší zůstat na lodi...

Historický maják
 


    Po pravdě řečeno se mi do chladného počasí vůbec nechtělo. Ale i tak jsem vyrazil po promenádě, která vedla mezi plavebním kanálem a parkem (v parku jsem zahlédl běhat bezstarostně malé děti jen v kraťasích a v tílkách a málem jsem při tom pohledu zmrzl...)
Nádherné úzké domy s malinkými obchůdky a restauracemi v přízemí působí na kolemjdoucího člověka dojmem, jako by se propadl časem o 200 let zpátky; běh dějin se zde úplně zastavil (až na moderní plachetnice kotvící v malém přístavu uprostřed města). Nejlépe můžu tento pocit vystihnout myšlenkou, že člověk má chuť se zastavit u některého z domů, opřít se o jeho stěnu, splynout s ní a pak jen do nekonečna pozorovat vlastní okolí...
Když se vydáte uličkami až na konec města, narazíte na historický maják, který dnes slouží spíš jako tichý pozdrav projíždějícím autům a parkujícím karavanům, než jako upozornění připlouvajícím lodím, že jsou velmi blízko pobřeží.
Naprosto magické místo. Nejen kostel, ale celé městečko. Mám takový dojem, že se sem v druhé polovině července ještě dostanu a už teď se sem moc těším.
    Večer jsme se tradičně sešli v Crew baru, měli jsme malou rozlučkovou slavnost s Karlem a Romanem (saxofony a basista), kteří nás v Německu za 3 dny opustí a pojedou domů. Nakonec - důvod pít se vždycky najde...
    V noci se zase posunoval čas o hodinu zpět a loď mířila směrem k bílým doverským útesům.

6) 1. červen - Dover, Anglie
    Za těch několik málo nočních hodin jsme přepluli 267 km přes kanál La Manche a vzbudili se v britském přístavu. Během dopoledne odjeli všichni pasažeři (a s nimi i někteří členové posádky) na výlet do Londýna, který je odsud vzdálen asi hodinu cesty autobusem. Při výstupu z lodi nás tentokrát místo obvyklých hliníkových schodů čekala krásná chodba s červeným kobercem až do terminálu.
Dover je vlastně jakousi vstupní branou do Británie. Angličané tvrdí, že když plují z Evropy trajektem (z městečka Calais ve Francii, které je za dobrého počasí vidět) a uvidí bílé doverské útesy, tak už jsou doma. Jinak je to normální malé městečko, jehož dominantou je pevnost na kopci.
K pevnosti se dá z přístavu dostat asi po půl hodině chůze. Dovnitř jsme se však nepodívali; snad jindy. Když sejdete zpátky do města, tak vás přivítají typické britské ulice - uzounké cihlové domy v řadě, malá předzahrádka s kovovým plotem, bílá okna... Stejně tak je typické i počasí - zataženo a déšť.
Některé věci jsou však stejné po celé Evropě. Jednou z nic je určitě pouť. Na jednu jsme v Doveru narazili. Kromě kolotočů,stánků s plyšákama a střelnicema tady nechyběla ani cukrová vata. Jak bylo vidět, místní lidé jsou na podobné počasí zvyklí, chodili tady klidně v triku s krátkým rukávem.
Když jsme prošli parkem dál, dostali jsme se přímo do centra Doveru - ulice plná obchůdků a krásných britských restaurací po obouch stranách, mezi tím sem tam nějaká památka či ukazatel směru...
Tímto pohledem jsme se s Británií rozloučili. Naše loď zvedla hodinu po půlnoci kotvy a vyrazila na cestu směrem k německému přístavu Bremerhaven, který ležel 622 kilometrů daleko - tedy noc a den a další noc plavby před námi.
    Do Bremenhavenu jsme připluli 3. června v 7 hodin ráno. Postřehy z tohoto německého přístavu tady budete mít příště. Tady je ještě mapa naší cesty:

Mapa

Autor: Tom (shom@seznam.cz)
Zdroj: http://www.kuf.cz/Astoria/index.html

oCestovani.cz

Komentáře k článku Název diskuze
Počet komentářů: 2, poslední komentář: Pátek, 10.6.2011 13:47:24
Neděle, 16.3.2008 11:08:48
Vlasta
Pátek, 10.6.2011 13:47:24
Petr

Doporučit tuto stránku

Doporučit stránku

Španělsko - aktuální nabídka

Aktuální články