MALAJSIE
S přechodem hranice ze mě padá jediná tíha, kterou jsem si nesl celým Thajskem - jazyková bariéra. Nejenže v Malajsii se používá latinka, ale každý druhý člověk mluví anglicky. V Malajsii žije směsice různých národností, které mají potřebu nějakého společného jazyka. Malajsie byla navíc i pod nadvládou Britů. Na rozdíl od Thajska, které jako jediná země v regionu nebylo nikdy kolonizováno. Měním peníze a nasedám na bus do Kota Bharu.
Hm, když se při jízdě autobusem rozhlížím kolem, kromě nápisů v jiném jazyce je to jako na jihu Thajska (nebo že by jih Thajska byl jako sever Malajsie?) - rýžová pole, dřevěné domečky. mešity (až na jeden chrám s obrovským sedícím Buddhou hned za městem), holky v hábitech a šátcích a chlapy v sukních.
Kota Bharu
Kota Bharu je plné nápisů a reklam v čínštině a arabštině (vedle malajštiny, samozřejmě). Opět je všude čisto a plno zeleně, až je mi o tom blbý psát. Připadá mi, že tu nemají tak okatě nová auta jako v Thajsku, zato silnice jsou lepší. Možná trochu míň investovali do symbolů luxusu a místo toho si spíš spravili silnice.
Konečně jedno přehledné autobusové nádraží. Ten thajský zvyk vyložit člověka někde na ulici už mi lezl na nervy. Tady mám za pár minut zjištěno kdy jede a kolik stojí bus do Džohor Bahru (pár kilometrů na sever od Singapuru) a můžu si jít v klídku najít ubytko. Nacházím ho jen pár metrů od nádraží a levnější než v Thajsku. Když porovnávám směnný kurs malajského ringgitu a dolaru zjišťuju, že Malajsie (Kota Bharu) je levnější než jsem očekával. Ceny se totiž za dva roky od hospodářské krize JV Asie moc nezměnily, ale ringgit vůči dolaru devalvoval o víc než 40 %.
Na zítřejší večer si kupuju lístek do Džohor Bahru a pozítří dopoledne bych měl být v Singapuru.
Před hodinou ještě rušné parkoviště naproti autobusáku se snad během půlhodiny změnilo na živý noční trh. Oproti thajským je ale zdokonalena jedna maličkost - stoly se židlemi, vodou a ubrousky, kde si může každý sednout a sníst si co právě koupil. Docela dobrý výmysl. V sámošce jsem si koupil litr sojového mléka, na trhu smažené nudle a jarní závitky. Teď už spokojeně baštím spolu se stovkami dalších Malajců. No jo, to mě ale docela udivuje, protože je ramadán a přitom ještě nezapadlo slunce.
Den 141, čtvrtek 7. 1.
Je osm hodin. Už jsem vzhůru , ale ještě se povaluju, ranní volání k modlitbě mě však nakonec přeci jen vytahuje z postele. Ně že bych hned běžel do mešity, jen už je dost hodin na to, abych začal něco dělat. Čas mám do osmi večer (kdy mi odjíždí autobus do Džohor Bahru na jižním konci malajského poloostrova) habaděj, ale během dne už si nebudu moct odpočinout v hotelu. Proto nejdřív píšu deník a po sbalení odcházím uschovat si batoh na autobusák.
Pro dopravu po městě se kromě taxíků dají použít i cyklorikši. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nebyly úplně jiné než na indickém subkontinentu. Tady je to jen obyčejné kolo s přidělaným postranním vozíkem. Každý rikšista má svou rikšu vepředu na postranním vozíku ozdobenou kupou reflektorů.
Stejné rikši jsem viděl už v Thajsku. Lidi je docela používají, ale já mám štěstí, že všechny zajímavosti jsou v centru a můžu k nim dojít pěšky. Začnu muzei, protože těch je v Kota Bharu požehnaně, tak abych alespoň některá stihnul.
Začínám v Muzeu islámu. Kelantan, stát Malajsijské federace, ve kterém Kota Bharu leží, má být malajskou baštou islámu. V muzeu se mi dostává vysvětlení jak k tomu došlo a co to vlastně znamená. Islám se dostal do Malajsie s příchodem jihoindických obchodníků a v 16. století už byl pevně zakotven v celé Malajsii a Indonésii. Malajským střediskem rozšiřování islámu se stal právě Kelantan, kde Tuan Guru založil první tzv. maisonette. Šlo o dům uprostřed džungle, kde se scházeli Tuanovi žáci a naslouchali jeho výkladu koránu. Žáci si postupně kolem této „školy“ postavili primitivní příbytky, aby nemuseli každý den dlouze docházet, nebo bydlet v těžkých podmínkách. Tehdy ještě nebylo vydáváno žádné potvrzení o zvládnutí problematiky, ale žák úspěšně skončil docházku teprve byl-li schopen sám látku naučit další žáky. Z první maisonette se absolventi rozcházeli do svých domovů, kde zakládali další maisonette. Maisonette existují dodnes, učí se v lepších podmínkách, než za Tuana a všichni absolventi dostávají osvědčení.
Díky systému maisonette se tedy Kelantan stal centrem pro šíření islámu do dalších koutů Asie a dosáhl takového věhlasu, že někteří žáci z Vietnamu a Kambodži jej nazývali „svatým městem Mekka“ a prý sem údajně i pár věřících podniklo hadžž v domnění, že jedou do Mekky.
V muzeu jsou stovky exponátů, především užitého umění: dřevoryty, sklo, porcelán, vyšívané koberce, to vše s citáty z koránu. Dokonce je tu vystavena vesta s vyšitým vzorem skládajícím se z opakující se věty „Tuhle vestu můžeš bezpečně nosit“. Na bojové košili je zase vyšito jméno Alláhovo a citace z koránu. Mělo se tak zaručit, že voják zůstane věrný a bude se vždy chovat jako správný muslim.
Z Muzea islámu přecházím přes ulici a jsem v Muzeu královských zvyků. Už budova sama o sobě je nádherný starý dřevěný dům z roku 1887. Jak název napovídá, má muzeum představit některé zvyky a rituály sultánova dvora v minulých staletích.
Prakticky celé spodní patro muzea je věnované královským námluvám a svatbě. Každý krok jednotlivých obřadů měl svoje opodstatnění a věci se musely dělat podle přesně určeného scénáře. Stejně tak byly k obřadům potřeba určité předměty jako vázy, dýky, vonné tyčinky, léčivé byliny. Bez nich to prostě nešlo.
Z krásně vyřezávané verandy v 1. patře je výhled do zahrady před muzeem.Výstava se zde nese v podobném duchu jako v přízemí, tj. jaké různé úkony a v jakém pořadí je třeba provést, tentokrát ve vztahu k narození královského potomka. Věnuje se obřízce, porodu, prvního vkročení na zem (vždy až po několika měsících od porodu) apod. Výstavu doprovázejí krásné malajské vyšívané látky, zlaté šperky, zdobené skříňky. Celou dobu hraje k prohlídce tradiční hudba, což dodává tu pravou atmosféru.
Ve druhé dřevěné budově jsou vystaveny malajské zbraně od srpů, seker a mečů až po kerisy - malajské obranné dýky a meče, jež se vyznačují nádherným zdobením rukojetí, a v případě kerisu balijského, tj. kerisu z ostrova Bali v Indonésii, i celé pochvy. I tohle muzeum se mi moc líbí, jen škoda, že velká část popisek je pouze v malajštině.
Aby bylo do třetice všeho dobrého, popocházím dalších pár metrů, až se dostavám k Řemeslné vesnici, muzeu, kde jsou vystaveny tradiční umělecké předměty z Malajsie. Asi nejzajímavější je výstava batik. Vyráběli je namalováním vzorů na jemné plátno, položením pletiva v rámu na látku, politím a rozetřením vosku, obarvením a vyvařením v horké vodě. Úžasně důvtipný postup jak dosáhnout i opravdu jemné batikované vzory.
Po třech muzeích, která nakrmila moji mysl, je čas na oběd. Hledám stánky s jídlem, které v Thajsku vždy na snídani a oběd vyrostly na každém rohu, ale nikde nic. Stejně jako zdokonalený noční trh i stánky byly „zdokonaleny“ a staly se z nich jídelny a restaurace, většinou čínské.
V jedné takové obyčejné jídelně si dávám rýži s kuřecím kari. Nejdřív na stůl dostávám banánový list místo talíře a na něj postupně rýži, kuře a několik druhů zeleninových omáček. Styl mi dost připomíná indické thálí a skutečně, když se dívám na servírku, vidím na jejím čele tiku. Asi je to indická restaurace. Jídlo je skvělé, i když skoro vůbec pálivé, přestože majitel se chvástal, že mi to udělá tak pálivé, že na něj nikdy nezapomenu.
Do autobusu si kupuju noviny „New Strait Times“. Při listování mě zaujala tabulka se jmény malajsijských provincií a nějakých časových údajů. Všichni muslimové dodržující půst (je ramadán) si v ní můžou najít kdy dnes půst končí, (tj. kdy nastává soumrak) a zítra zase začíná (při rozbřesku).
Taky jsem si všimnul malajštiny. Pro některé novější věci pravděpodobně nemají vlastní výraz, tak je přebírají z angličtiny. Většinou ale tak, že je prostě foneticky přepíšou. Například kad (malajsky) - card (anglicky) - karta (česky), nebo bas - bus - autobus, krismas - Christmas - vánoce, insurans - insurance - pojištění. Díky tomu člověk hovořící anglicky pochopí i některé malajské nápisy, reklamy či titulky.
Procházím se po místním trhu. Kromě klasického ovoce i zeleniny se tu prodává i maso. Nejen ryby, ale i drůbež - celá už odpeřená kuřata. Ale opravdu celá, tj. i s krkem, hlavou a pařáty. Hned vedle trhu je mešita, která se v každou denní dobu hemží bílými čepičkami. Další mešita, či spíš velký vojenský stan sloužící jako provizorní mešita, je postavená hned vedle nočního trhu. Slouží strávníkům, kteří se před konce denního půstu pomodlí k Alláhovi, a pak se na nočním trhu vrhnou na jídlo. Já se tu modlit nebudu, ale noční trh k večeři využiju. Dávám si opět nudle s jarními závitky a jako zákusek horké sojové mléko s karamelem.
Dobře najeden sedím na nádraží, píšu deník a čekám na bus. Místo busu však přijíždí lednička! I sám provozovatel uznává, že uvnitř je zima větší než by měla být, protože na každém sedadle je připravena deka. Autobus je luxusní, ale nic levnějšího už na téhle trase nejezdí! Do sedačky zapadám jako do mechu a místa na nohy mám habaděj.
Odjíždíme z nádraží a já naposledy zahlédnu pouliční lampy, na nichž do noci září věty z koránu. Kota Bharu je asi přeci jen muslimská bašta...
Den 142, pátek 8. 1.
Budím se když zastavujeme. Je pět ráno, ještě pořád tma a my stojíme někde uprostřed džungle. Ale ne jen tak někde. Zastavili jsme u mešity a skoro všichni, včetně řidiče, jsou uvnitř na modlitbě. Venku je docela dusno, což je po ledárně v autobuse menší šok.
Když se rozednívá jedeme pořád džunglí, která je vlhká už jen napohled. Vlastně jsou to plantáže palmy olejové, hodně hustě nasázené vedle sebe. Prvotní džungle už byla vykácena. Tak jsem se té vlhkosti konečně dočkal.
Z plantáží se teď ráno kouří a vegetace je místy tak hustá, že připomíná zelenou stěnu. Tam kde jsou palmy je zase docela světlo, protože oproti keřům rostou přeci jen dál od sebe. Naše prvotřídní silnice se do tohohle prostředí vůbec nehodí. Je to takový černo (asfalt) - červený (hlína na krajnici) jedovatý had. Docela dobře značený had.
Na autobusáku v Džohor Bahru přesedám na autobus singapurské MHD, která zajíždí až sem do Malajsie. Po pár minutách všichni vystupujeme a procházíme malajsijskou kontrolou. Pak se bus přežene přes kilometrovou hráz spojující singapurský ostrov s asijským kontinentem a na druhé straně zase všichni vystupujeme, tentokrát kvůli singapurské hraniční kontrole. Na singapurském imigračním formuláři mi zase hrozí smrtí za převážení drog, tak se vracím k hrázi a všechny drogy házím do moře. Dostávám dvoutýdenní vízum a jsem v Singapuru. Znovu nasedám na autobus, který mě už bez přestupování dopravuje až přímo do centra.
SINGAPUR
Během té asi půlhodinové jízdy z hranice na severu ostrova do centra jsem si stačil všimnout tří věcí, které asi nejspíš budou tvořit základ dnešní singapurské kultury: čistota, zákazy a mobilní telefony.
Tyhle tři věci se pořád dokola opakují. Všude je až neskutečně čisto, trávníky ostříhané nůžkami na manikúru, domy nabílené tou nejbělejší bělobou, silnice perfektně značené, v dopravě řád a každý dodržující dopravní předpisy. Jestlipak taky každý dodržuje zákazy? Jen v autobuse jsem jich napočítal pět (nestát na schodech, nemačkat knoflíky signalizující zastavení v okamžiku kdy se zavírají dveře, neznečišťovat, nekouřit, nejíst). Za každý přestupek je pokuta S$500-1000 (10-20 000 korun).Když vidím jak je všude čisto (pokuty jsou samozřejmě i za znečišťování ulice), tak už asi pár lidí pokutu dostalo a poučilo se (nebo tady žijí nejčistotnější lidi na světě). No a mobilní telefony? Skoro každému se klimbá u pasu nebo ho nese v ruce, mluví, či právě vytáčí číslo. Do tohohle sterilního prostředí se skvěle hodí. všechno se zdá tak efektivní a fungující...
Autobus zastavuje na konečné a já vystupuju mezi mrakodrapy. Skoro se bojím šlápnout na ulici, abych ji náhodou neušpinil. Ubytování nacházím celkem snadno, i když v porovnání s minulými měsíci není vůbec levné (a to budu přitom spát v místnosti spolu s dalšími jedenácti lidmi). Přesto jde o jedno z nejlevnějších ubytování. Holt Singapur je jiný kafe než okolní země.
Jsem jen 137 km severně od rovníku a slunce je teď v poledne skoro v nadhlavníku. Stíny jsou strašně krátké, ale není nijak velké vedro. Spíš jen vlhko. Na obloze jsou totiž mraky stínící slunce. Doufám, že nebude pršet - teď je období dešťů.
Vyměňuju peníze a první věc kterou musím zařídit je sehnat nějakou mapu Singapuru a koupit si LP průvodce „Malaysia, Singapore Brunei“. Informační kancelář není zas tak daleko od místa kde bydlím - v Raffles Hotelu, chloubě Singapuru. Singapurci (pokud můžu tak obecně nazývat obyvatele tohohle státečku) jsou totiž pyšní na cokoliv tradičního co tu ještě přežilo (a že už toho moc není).
I Raffles Hotel už je tradiční jen napůl, protože byl dlouhá léta zavřen kvůli přestavbě a rekonstrukci. Udělali z něj luxusní hotel vypadající opravdu nádherně (a i mírně staromódně, což byl určitě záměr). Tvrdí se však, že už to není ten starý Raffles, nýbrž jen vyumělkovaná a zdokonalená napodobenina.
Ať vypadá Raffles jak vypadá, hlavně že je v něm informační kancelář, kde mají mapu a tucty letáků o zajímavostech Singapuru. Je toho tolik, že jen vytřeštěně koulím očima a bojím se toho, kdy si budu z té záplavy muset něco vybrat (vždycky radši vybírám ze tří možností než z padesáti). Nechám to na večer. Jak tak vidím, dnešek stejně strávím jen zařizováním praktických věcí a seznamováním se s během Singapuru, což je u velkých měst vždycky obtížné.
Kupuju potřebného LP průvodce a jelikož mám hlad, tak si sedám do jednoho z mnoha food centers, které jsou na každém významnějším místě. Jsou obdobou trhů s jídlem nebo stánků s občerstvením jak jsem byl zvyklý do teď. Samozřejmě, že tu existují i běžné restaurace, ale ty jsou pro mě neúnosně drahé. Ve food centers je pod jednou střechou soustředěno několik až několik desítek prodejců se stánky s nudlemi, polívkami a dalšími relativně levnými (na Singapur) pochoutkami. I tak tu ale člověk utratí 60 korun za jedno jídlo a ještě se ani pořádně nenají. Sakra, snad nebudu zase muset zvyšovat denní částku na jídlo? Z rozpočtené částky bych se ale najedl tak jen na půl dne!
I když je Singapur malý městský stát, nedá se po něm jenom chodit. Na to je zas až moc velký. Některá zajímavá místa jsou dosažitelná jen pomocí MHD a tak přemýšlím, jak to udělat, abych za dopravu neutratil další jmění, když už mě tak zasáhne ubytování a jídlo.
Systém MHD je tu dokonalý, pokrývající celý ostrov. Kromě taxíků (a i pár cyklorikš) jsou hlavní autobusy a rychlodráha nazývaná MRT (Mass Rapid Transit). Nakonec si kupuju kartu na MRT, ve které je uložena určitá hodnota, z níž se při každém průchodu turnikety odečítá příslušná částka. Autobusy budu používat míň, tak je budu platit jednotlivě.
Když se procházím ulicema, připadá mi, že snad všechny domy jsou obchody a ono to tak skoro je. Vždyť Singapur získal své bohatství hlavně díky obchodu. Skoro všechny obchody jsou ale strašně drahé (na ceny v jihovýchodní Asii), samé značky a módní nebo luxusní zboží. Obchodních center je tady tolik jako v Praze samoobsluh. A jakých center! To se to konzumuje! Kotva je proti nim ubohý krámek se smíšeným zbožím - jak velikostí, tak sortimentem. V supermarketech objevuju to co asi nakonec bude během dní v tomhle městě tvořit moji stravu: levné lančmítové konzervy a chleba. Nakonec to s tou stravou přeci jen nebude tak drsné.
V obchodech je sice šíleně draho, ale jelikož jsem nepřijel do Singapuru nakupovat, ale spíš se dívat, můžu už teď konečně začít pronikat do jeho tajů. Na pohled je to město velice příjemné. Samá zeleň, až téměř asepticky čisté ulice a oproti Bangkoku o hodně míň aut a skoro žádné zácpy. Vláda totiž, vědoma si hrozby automobilového rozmachu, zavedla zvláštní poplatky pro řidiče vjíždějící do tzv. CBD (Central Business District) - obchodního srdce Singapuru tvořeného vysokými mrakodrapy a drahými obchody. Proto se i po Singapuru docela příjemně chodí, jelikož tu není tolik smogu a řidiči jsou ohleduplní a dávají chodcům přednost. Zkrátka na první pohled mi Singapur připadá nejenom ultramoderní, ale i ultrapříjemný na pohled, poslech i dotek.
Když si dám tuhle modernost dohromady se všemi těmi zákazy (v MRT se nesmí jíst a pít, kouřit, kouřit se nesmí ani ve státních budovách, na řadě míst se nesmí vůbec sedět, přecházet se smí jen na přechodu - u každého přechodu jsou šipky ukazující na cestu kudy přecházet apod.), vychází mi z toho společnost s dost totalitárním vedením. A opravdu. Svoboda tisku je silně omezená, daně vysoké, za všechno jsou (vysoké) pokuty, na všechno jsou limity.
Singapurská vláda tvrdí, jako ostatně většina asijských vlád, že demokracie se pro Singapur nehodí, protože vychází z evropských hodnot, odráží evropské zvyky a postoje. Singapuřani proti tomu neprotestují, protože se jim daří materiálně dobře. Nemůžou si ale třeba koupit žvýkačku, jelikož vláda poté, co je „protivládní živly“ používaly k zablokování vlaků MRT, zakázala jejich dovoz. Tohle je sice prkotina, ale všechno začíná prkotinou.
Singapur mi zkrátka připomíná film „Demolition Man“. Ten se jmenuje strašně hloupě, ale přesto jsem ho z nějakého vnuknutí intuice kdysi shlédnul - má docela zajímavou zápletku a neřekl bych, že se mi někdy bude hodit k popisu právě Singapuru. Film zobrazuje společnost, která žije v harmonii a nenásilí, řízená automaty, které každému například za neslušné slovo napaří pokutu. Tvůrcem téhle šťastné společnosti se nakonec ukáže být pěkný padouch, samozřejmě nedodržující ani ta nejzákladnější pravidla jež sám stanovil. Singapur je trochu podobný, i když o morálce jeho vládců nemůžu nic říct, protože nic nevím. Město samotné je ale tak dokonalé, až je nepřirozené.
Na večeři si sedám do jednoho z parků. Začíná ale krápat, tak rychle dojídám, abych samou romantikou nad soumrakem v příjemném parku nepromokl na kost.
Před deštěm se schovávám v jednom z nákupních center. Shodou okolností je to IT Mall, takže zkouším, jestli tady není internetová kavárna. Samozřejmě že je! Sice drahá, ale stačí mi jen čtvrt hodiny, abych si přečetl nové dopisy a dozvěděl se, že balík posílaný z Bangkoku dorazil mezi svátky a že Tomáš, kterého jsem potkal v Darjeelingu už dorazil zpět do Čech.
Když opět vylézám na už noční světlo je dusno, ale neprší. Mrakodrapy svítí na pozadí noční oblohy, tak si říkám, že udělám nějakou fotku. Vypadají fakt skvěle. Jako trpaslíci se pod nima na nábřeží řeky Singapur krčí nové zrestaurovaná domy, dnes už kavárny a restaurace. Jsem na Boat Quay, v noci asi nejživějším centru nočního života. Dá se tady najíst v čínské, indické, pákistánské, francouzské, italské restauraci. Nábřeží se hemží bělochy a Singapořany s partnerkama a mobilama (nebo mobilama a partnerkama).
Do hostelu se dostávám až v deset večer. Ten Singapur mě teda pěkně zničil. Exploze zážitků, útok na všechny smysly. Fascinuje mě na něm jeho odlišnost od toho na co jsem v Asii zvyklý. A to jsem provedl teprve malý průzkum abych zjistil jak se v Singapuru věci mají!
V hotelu si prohlížím letáky a čtu průvodce. Řadu singapurských zajímavostí vyřazuju, protože mi připadají jen jako prázdná lákadla, jejichž cílem je z lidí vytahat peníze. I tak toho ale zbývá tak na 4-5 dní.
Den 143, sobota 9. 1.
Už od rána je vlhko a tuším, že v noci pršelo. Ráno si nejdřív něco přepírám a do města vyrážím když ještě většina tvrdě spí.
Už mi zase ztěžknul batoh, tak musím zjistit jak bych se mohl některých věcí zbavit. Stavuju se na poště, kde samozřejmě mají zase všechno dokonale promakané. Dostávám letáček s rozsáhlou tabulkou sazeb za poslání balíku do celého světa. A aby to bylo ještě jednodušší, prodávají tam i všelijaké krabice a obálky. Stačí jen přijít s taškou věcí na poslání a je to. Sazby jsou ale dost vysoké, takže přeci jen musím zapřemýšlet jestli něco poslat.
Moje ubytování je umístěno tak skvěle, že mám všechny centrální čtvrti Singapuru pěkně po ruce. Teď se právě procházím po Koloniálním distriktu, což je původní místo, kde Sir Stanford Raffles se svolením britské vlády založil roku 1819 Singapur. Před tím tu po celá staletí existovala jen malá usedlost a ostrov byl znám jako Temasek - Mořské město. Jednoho dne se na ostrově zastavil sumaterský princ. V džungli spatřil zvláštní zvíře a jeden z jeho mužů vykřikl „To je lev!“. Lvi na ostrově nikdy nežili, šlo spíše o tygra, ale takto získané jméno Singapura, v sanskrtu „Lví město“, už ostrovu zůstalo.
Na tomhle pustém ostrově tedy Raffles zakládá obchodní městečko a už od počátku stanovuje velmi liberální pravidla pro obchodování na jeho území, vlastně bezcelní zónu. Díky tomu, a taky díky poloze na místě křížení námořních tras z Evropy, Afriky, Asie a Ameriky, Singapur prosperuje a jeho růst pokračuje až do dnes. Koloniální distrikt je tedy místo, kde začal růst Singapuru, odkud se začala psát novodobá historie tohohle malého městského a ještě i ostrovního státu.
Dnes se v Singapuru, se svou posedlostí mít všechno dokonalé, snaží rekonstruovat a udržovat ta místa, kudy kráčela singapurská historie. I Koloniální distrikt je z velké části „nablýskán“, nebo se na tom přinejhorším pracuje. Míjím hotel Raffles a několik bílých kostelů (které mezi mrakodrapy působí jako hračky) a dostávám se na Padang. Dnes prázdná travnatá plocha, dříve centrum sociálního života a kriketových zápasů. Padang se táhne od vysokého nákupního centra Raffles City až téměř k řece Singapur, takže z jeho vzdáleného konce je pěkné, žádnými vysokými budovami nenarušené panorama mrakodrapů v CBD.
Kolem Padangu jsou soustředěny všechny významné koloniální stavby: Parlament, Nejvyšší soud a Radnice. Na břehu řeky stojí Rafflesova socha, prý přibližně na místě kde poprvé přistál. Budovy u přiléhající pěší zóny se renovují a je zajímavé vidět, jak se singapurské stavební společnosti snaží co nejvíc zmírnit záporný estetický dopad podobných zásahů. Kolem rekonstruovaných budov se vine plechový plot pomalovaný scénkami ze života Singapuru - třeba objímající se pár u telefonní budky, nebo rodinka snídající v kavárně.
Většinu manuální práce, tj. třeba na stavbě, shrabování listí, zametání apod. dělají buď Indové nebo Bangladéšani. Něco jako gastarbajtři v Německu nebo Ukrajinci u nás. Dostávají zaplaceno málo, ale pro ně jsou to závratné sumy.
Na druhé straně řeky než je CBD začíná singapurská Čínská čtvrť - skutečné jádro města, jeho kulturní centrum. Číňani tvoří 77 % obyvatel Singapuru a právě vlivem čínských imigrantů je Singapur takový jaký je. Velká část Čínské čtvrti byla v posledních 30 letech zbourána a znovu postavena. Prý úspěšně a prý docela věrně. Nevím jak věrně, ale určitě tak, že se mi líbí, a to přesto, že je hodně vyumělkovaná a s původní Čínskou čtvrtí moc společného nemá.
Ve většině ulic je zachována tzv. „5-foot way“, což je asi 5 stop široké (odtud název) podloubí, u každého domu však jinak vysoké nebo jinak „zahrazené“. Výsledkem je, že člověk pořád schází po jednom dvou schůdcích dolů nebo nahoru, vyvrkává si kotníky, naráží do květináčů nebo strhává hlavou lampičky.
Domy jsou většinou dvoupatrové a pestrobarevné, takže ulice září jako kanárek. V některých se nachází jen obytné domy, jinde čínské restaurace, jídelny a samozřejmě i krámky se suvenýry. Naštěstí je to ale ještě živá čtvrť, takže když člověk odbočí z ulic navštěvovaných turisty, dostane se tam, kde dědové sedící u stolečků popíjejí čaj a klábosí.
Sem tam projdu kolem nějakého čínského chrámu se zdviženými konci střechy, červenými balónky a střešními ornamenty či draky vykládanými z barevných kamínků.
Číňani, jako nejpočetnější a nejvlivnější skupina v Singapuru mají nejen svoji čtvrť, ale jsou přítomni všude. Ať už fyzicky prostřednictvím nápisů nebo legendárních levných jídelních center. Singapur je prostě čínské město, ale jelikož dnešní Číňani jsou potomky emigrantů z různých částí Číny, někteří si nerozumí a spíš mluví anglicky!
Cestou z Činské čtvrti se zastavuju ve fotolabu abych zjistil, kolik stojí vyvolání diapozitivů. Mám už zase nafocených asi 30 filmů a měl bych je co nejdřív poslat domů. Pro jistotu je ale předtím chci vyvolat. Z fotolabu jsem ale zase hned venku, protože je Singapur je drahý i v tomhle ohledu. Nezbývá mi už nic jiného, než počkat do Malajsie.
Přes Clarke Quay, příjemné nábřeží s restauracemi a lavičkami pomalu přecházím přes Koloniální distrikt zpět do hotelu. Začal totiž tropický slejvák. Je teprve pět odpoledne, ale co dělat na ulici, když prší a prší a prší. Radši si přepírám nějaké věci a píšu deník. Teda ten Singapur to s tím deštěm fakt přehání.
Prší ještě i když se pozdě v noci budím. Pěkný tropický deštíček...
Den 144, neděle 10. 1.
Když se probouzím, pořád ještě prší - a stejně silně. Snídám v posteli a chvíli píšu deník. Když konečně přestává pršet vyrážím do města. S deštníkem, pro jistotu.
Každou neděli ráno se ve čtvrti Tiong Bahru koná neobvyklý koncert - koncert desítek opeřenců. Jedu asi tři zastávky MRT a pak musím ještě asi půl kiláku pěšky. Dostávám se k rohové kavárně, která je pro nedělní ptačí zpívání centrem. U kavárny už pod plátěnou střechou sedí Číňani vedle bělochů a poslouchají. Na háčcích pod střechou visí v řadách elegantní (některé vyřezávané) klece, v nichž poskakují a zpívají malí žlutozelení práci rychlí jako blesk.
Stejně zajímavý pohled je i na jejich majitele. Sedí nad čajem nebo kávou a poslouchají společný koncert svých miláčků. Přes ulici je další podobné místo, kde kromě malých ptáčků důstojně sedí i velcí papagájové nebo poskakují obyčejní vrabčáci a holubi.
Když se vracím na metro, slyším ptačí zpěv i z otevřených oken v okolních domech. Úplná koncertní čtvrť!
Stejně jako mají Číňani Čínskou čtvrť, mají i muslimové své „teritorium“ - čtvrť kolem Arab Street - Arabské ulice. téhle čtvrti je i Sultánova mešita, největší v Singapuru. Teď je úplně prázdná, ale stejně (jako nemuslim) nesmím do hlavní modlitební haly. Vycházím na ulici, kde je ale nějak prázdno. Přecházím do další ulice a i ta je prázdná a obchody zavřené. Aha, asi proto, že je neděle. Jiné vysvětlení mě nenapadá (i když muslimským svátkem je pátek).
Nemá cenu abych se procházel prázdnýma ulicema, to se sem radši vrátím zítra. Chci totiž určitě vidět arabské obchůdky ve sterilních singapurských podmínkách.
Trochu krápe, ale už jsem si na to celkem zvyknul. Nemám ostatně moc na výběr - v Singapuru nejsem každý den, tak nemůžu sedět a čekat až přestane pršet. Co mě ale opravdu štve jsou světelné podmínky na focení. Od šedivých mraků visících na obloze je všechno šedivé a dešťové kapky taky nejsou nejlepší přispívatel k optickým vlastnostem mých objektivů.
Před deštěm se na chvilku schovávám v bělostném kostele Naší paní lurdské mající zajímavá barevná okna s výjevy z bible (podobné jako v kostelech u nás). Překvapuje mě, že drtivá většina návštěvníků jsou Indové a i kněz je Ind! Tenhle kostel bude mezi nimi oblíben nejspíš proto, že je kousek od indické čtvrti Malá Indie.
Do Malé Indie často chodí každý z těch 7 % obyvatel Singapuru hlásících se k Indům. Někteří dát si indickou večeři, potkat přátele, či se jen tak projít a nadýchat se vůní Indie (které jsou opravdu občas cítit), jiní zase koupit si obrázek svého boha, vonné tyčinky, nebo zajít do některého z hinduistických chrámů.
Jakmile vstupuju na území téhle čtvrti, začínám chápat, proč sem Indové chodí. Ze všech koutů se ozývá indická hudba, zní tamilština a na bazarech..., tam mě skoro přepadá indická nostalgie, když cítím všechna ta různá koření, vonné oleje a vůni indických jídel.. Je to tak odlišné od jihovýchodní Asie, až mě ten kontrast zaráží. Když i já mám nostalgické myšlenky, jak silné pouto asi musí k téhle části Singapuru vázat Indy? V restauracích si dokonce můžou dát takové indické obyčejnosti jako thálí nebo parantha. Samozřejmě v singapursky sterilním prostředí, ale přesto je to thálí, navíc jezené mezi svými.
Ulice jsou plné Indů. Posedávajících, hovořících, nakupujících. Skoro všichni jsou čistě oblečeni. Jaký div, to by se ve „Velké“ Indii stát nemohlo.
Většina místních Indů je z jihu, což je poznat nejen podle jejich pleti, ale i podle stylu hinduistických chrámů. Žádné kamenné šedivé prangy, ale barevné věže obsypané stejně barevnými figurkami z hinduistické mytologie. Stejné chrámy jsou prý na jihu Indie. Tam jsem zatím nebyl a znám je jen z fotek.
Teď právě stojím na nádvoří chrámu Šrí Šrinivasa Perumal zasvěceného Višnuovi. V Čínské čtvrti stojí podobně barevný chrám Šrí Mariamman zasvěcený krvelačné bohyni Kálí. Do onoho chrámu se vstupuje právě takovou bránou posázenou barevnými figurkami bohů. Uvnitř to samé - přepestré figurky, včetně mrtvol v rukou Kálí a utržených hlav na řetězu kolem jejího krku.
Chrámy jsou po čtvrtích opravdu proházeny. V Čínské čtvrti je hinduistický Šrí Mariamman a v Malé Indii zase buddhistický Chrám tisíce světel a buddhisticko-taoistický Leong San See. Chrám tisíce světel (nazvaný podle velkého poštu žárovek připevněných na obrovském 15metrovém sedícím Buddhovi) je dost kýčovitý a působí uměle. Sedící Buddha nemá vůbec buddhův výraz a žárovky z něj dělají spíš atrakci do televize.
V prostoru za Buddhou se dá vejít přímo do něj, kde je v malé komůrce uchováván malý ležící Buddha. Nejzajímavější věci jsou však ve skříňce na levé straně u vchodu: replika Buddhova otisku chodidla se 108 atributy Buddhy vykládanými z perleti (podobné perleťové vykládání na chodidlech mí i ležící Buddha v bangkokském chrámu Wat Pho) a údajný kus dřeva ze stromu, pod kterým se Buddha narodil.
Oproti Chrámu 1000 světel je chrám Leong San See menší, ale daleko vkusnější a „náboženštější“. Nad vchodem visí typické červené lampióny a uvnitř (i u v chodu) jdou krásná okna s plastikami z keramiky. Je to vlastně první taoistický chrám který vidím a musím říct, že hodně zajímavý. Lidi si při vstupu berou vonné tyčinky, zapalují je a v sepnutých rukou je zvedají do výše. Na stolku je připraveno obětní ovoce s v chrámové „lodi“ voní tyčinky a svítí svíce.
Cestou zpět z Malé Indie procházím znovu kolem voňavých stánků připomínajících Indii. Tenhle pohodový den už si nechci kazit, tak si říkám, že bych jel někam kde je hodně zeleně. Což takhle třeba singapurská botanická zahrada? To je ono! Ještě před tím než nasedám do autobusu se stavuju v McDonald’s na záchodě. Tam mě odchytává jeden zvědavý a ukecaný Číňan. Jmenuje se Fen, oženil se do Thajska, kde žije a jednou by tam chtěl strávit i penzi. Libí se mu tam i proto, že je tam levno. Nebo že by tohle byl hlavní důvod jeho nadšení Thajskem? Možná. O Singapuřanech se říká, že jsou docela na peníze a honí se za všelijakými slevami. Dokonce mají smyšlenou postavičku Kiasu, karikaturu těch příliš šetřivých Singapuřanů kteří dělají ve světě Singapuru ostudu - třeba snahou vyhnou se placení vstupného, nebo tím, že si třeba při bufetové snídani nandávají velké porce jen proto, aby si mohli zbytky vzít sebou a „něco“ tak ušetřit na jídle. Jako bych to odněkud neznal.
Když tak poslouchám Fena, docela by do tohohle obrázku zapadal. Vše má zjištěné, ví co ve které zemi stojí a nadává na drahotu Singapuru, zatímco na druhé straně jezdí na dovolenou do drahých hotelů.
Po třičtvrtě hodině pokecu vstáváme a já nasedám na bus do Botanické zahrady. Zahrada je kousek od známé nákupní superulice - Orchard Road (Sadová). Hned za branou začíná anglický trávník a vysoké karibské palmy. Je to ale spíš park než zahrada. Cestičky se vinou mezi keři a palmami a sem tam zakopávám o vodopád.
Nejhezčí částí je Orchideová zahrada, do které se na rozdíl od vlastní Botanické zahrady platí vstupné. Cestička vede mezi různobarevnými orchidejemi, z nichž nejhezčí jsou ale zasázeny v tzv. Mlžném pavilonu. Tady jsou ty nejvzácnější a zároveň nejbarevnější druhy - tmavě červené, fialové, červeno-žlutě žíhané, modrobílé, žluté. V dalším pavilónku rostou tzv. VIP orchideje, což jsou orchideje nazvané podle významných osobností a událostí. Např. orchidea Gyula Horn, Diana, ASEAN Beauty.
Součástí zahrady je i část deštného pralesa, teď pěkně vlhkého.
Pokud někdo zamíří do zahrady v noci, dostane se mu odměny v podobě osvětlených palem, chodníků a vodopádů. Příjemné pro rande s děvčaty, jak podle vlastní zkušenosti říkal Fen.
Cesta zpět do centra vede přes Orchard Road, tak nebudu plýtvat dolary za autobus a radši se projdu a pokoukám na pěkné věci ve výkladních skříních. Na to je Orchard Road fakt skvělá. Množství a šíře zboží jsou neuvěřitelné. Singapuřani nakupují jako diví, a když už svoje nákupy neunesou, prostě si vezmou taxíka. Před většinou nákupních center jsou dokonce přístřešky se zábradlím. Pod nimi ve frontě stojí Singapuřani a spořádaně čekají na taxíky. Nad jejich hlavami svítí digitální tabule, na které probíhají názvy čtvrtí kam jedou lidi ve frontě - pro případ, že by se někdo chtěl svézt stejným směrem a rozdělit si tak cestovné (inu, efektivnost jsou prachy, zvlášť pro Singapuřany).
Během hodiny procházím celou Orchard Road (dost rychle) a dostávám se až k Marina Bay, zálivu, odkud je skvělý pohled na mrakodrapy v CBD. Mezitím se setmělo a tak sedím na břehu moře, pod palmami, jím chleba s lančmítem a koukám na osvětlené majestátní mrakodrapy. Pár metrů ode mně se navíc ocucávají hned dva mladé milenecké páry. To je atmosféra, co?
Den 145, pondělí 11. 1.
Blížím se k Indonésii, tak už je čas, abych se začal starat o indonéské vízum. Hned ráno volám na indonéské velvyslanectví, kde mi potvrzují, že kromě pasu potřebuju buď zpáteční letenku nebo zpáteční lodní lístek. Jsou to paka. Zuřivě se snaží do země nalákat turisty, protože potřebují jejich dolary, ale aby zjednodušili vstupní procedury to je nenapadne. Asi nejsem ta správná národnost, protože Zápaďáci při vstupu automaticky dostávají dvouměsíční (neprodlužitelné) vízum. Asi mi nezbude nic jiného než koupit zpáteční letenku a pak ji prodat.
Za pár minut jsem v kanceláři Singapore Airlines. Koupit letenku není problém, ale ať je sebedražší, stornovací poplatek je vždycky S$75, tj. asi 1500 korun! To snad není možný! Tohle je opravdu město příkazů a zákazů. Pokouším se o to stejné u indonéské Garudy, ale ti mají taky storno poplatky. Prý že si lidi chodí na letiště a mění lety jak chtějí (hm... já teď taky patřím mezi ně), tak si na ně letecké společnosti vymyslely bič. Jakoby to byly malé dětí, které je pořád třeba klepat přes prsty. Přeci nedám 2500 korun za indonéské vízum (asi 1000 korun vízum a 1500 korun storno poplatek)!
Jedině že bych si koupil lodní lístek. Jenže ten stojí S$30 a není vratný. Tak by mě to sice přišlo „jen“ na 2000 korun, ale zase bych musel zjistit kde se prodávají, nějak se tam dopravit a navíc nevěřím tomu, že jim ten lodní lístek bude stačit. Kašlu na to a zařídím to až v Malajsii. Tam je snad šance, že nebudou tak byrokratičtí.
Nastupuju do autobusu a odjíždím na ostrov Sentosa - zábavní centrum Singapuru. Normálně bych na podobné místo ani nepáchnul, ale tohle je prostě nedělitelná část nové singapurské kultury, kde budu moct vidět jak si v Singapuru představují moderní kulturu.
Ostrov je se Singapurem spojen mostem. Vystupuju uprostřed palem a jsem na Sentose. Skoro nikdo tu není. Možná proto, že je pracovní den (a ještě k tomu poledne) a rodiče dětiček musí pracovat. Sentosa ale vlastně není jen pro dětí, ale i pro dospělé.
Třeba hned první místo mojí návštěvy - Námořnické museum. To je podle mě naopak určené spíš pro dospělé. Historie Singapuru jako přístavu, současný Singapur jak přístav, rybářské lodě v životní velikosti - to všechno je možné tu vidět a některé věci si i osahat.
Po vzdělávacím zážitku by to chtělo trochu zábavy. Co třeba Cinemania? Slibuje realistický zážitek při sledování speciálních filmů. Tak jo. Kupuju si lístek a čekám dokud nás nepustí do promítacího sálu. Těsně před vstupem je nám puštěno video o tom, že pokud jsme těhotní nebo máme nemocné srdce, tak bychom se radši měli téhle podívané vzdát. Pokud ale chceme, tak neseme plnou zodpovědnost že jsme se sem odvážili... bla, bla, bla... a další podobné kecy. To jsem teda zvědav!
Vstupujeme do sálu, kde jsou ve třech řadách otevřené kóje (ne nepodobné lítajícím labutím z našich lunaparků, akorát že nemají krk a jsou pro 4 lidi) na hydraulických zvedácích, které asi mají celou kójí během filmu hýbat. Tím by se mělo docílit té reálnosti. Připoutáváme se a začínáme.
První film se jmenuje „Street Lurge“ a je o jízdě na takovém hrozně úzkém a dlouhém skateboardu, na kterém leží člověk a řítí se dolů z kopce po silnici plné serpentin. My jsme jako jeden z těch jezdců, z jehož pohledu je celý film natočen. Rozjíždíme se a kóje opravdu začíná drncat. Jak jedeme stále rychleji, kóje drncá víc a víc a do zatáček se naklání. Najednou proti nám vyráží auto a my uhýbáme. Kóje se smýká ze strany na stranu podle toho ze které strany proti nám co vyrazí. Jedno takové setkání nezvládáme a sjíždíme ze silnice na ještě prudší travnatý svah. Bereme jeden keř za druhým, kóje vždycky pěkně nadskočí. Pak padáme do kandelábru a jedeme mezi listím. Takhle ta šílená jízda pokračuje dál ještě asi pět minut, kdy vymetáme všechny možné i nemožné díry a občas se (asi omylem) dostaneme i zpět na silnici.
Dost jsem se přitom pobavil a dokonce i měl pocit, že opravdu jedu po silnici nebo skáču přes kameny.
Druhá jízda je co se týká realističnosti daleko lepší. Nasedáme do vozíku horské dráhy a rozjíždíme se. Ukazuje se, že vozík ale nemá žádné brzdy, tak postupně zrychlujeme. Řítíme se dopředu, jednou vysoko nad krajinou, jindy vymetáme keře (kdo je v cestě horské dráhy nechal růst?), zatáčíme, či „padáme“ dolů. A následuje dalších pět minut šílené jízdy.
Tentokrát jsem měl někdy opravdu pocit, že jsem na horské dráze. Při zatáčkách, kdy se vozík na dráze kvůli odstředivé síle naklání (a tedy i kamera byla při natáčení nakloněna o 90 stupňů) jsem fakt měl pocit, že jsem vodorovně a působí na mě odstředivá síla!
Skvělé! Musím přiznat, že jsem se fakt bavil a obzvlášť při druhém filmu jsem měl pocit jako bych opravdu byl na horské dráze.
Vycházím a trochu se motám. Nejsme sám. Teď si dám oběd a budu pokračovat v dalším „zkoumání“ a „objevování“ Sentosy. Sedím si do krásné zahrady (na Sentose jsou jen samé krásné zahrady), kterou tvůrci nazvali Fontánová zahrada. V její hlavní ose je totiž postaveno několik fontán, táhnoucích se napříč ostrovem od lodního přístavu až k tzv. „Hudební fontáně“. Ta je obdobou naší „Křižíkovy fontány“, kde se každý den večer koná laserová šou „Rise of the Merlion“ (Povstání Merlionu). Dnes večer bych tím chtěl zakončit návštěvu Sentosy.
Po obědě procházím zahradou kolem Hudební fontány až na kopec, kde stojí chlouba a symbol Singapuru - 37 m vysoký Merlion - napůl lev, napůl ryba (podobný, ale menší, stojí i u ústí řeky Singapur). Merlion byl postaven jako vyhlídková věž, ale taky „hraje“ hlavní roli v „Rise of the Merlion“, protože je na něj od Hudební fontány dobře vidět. To jsem teda večer zvědav.
Merlion je postaven na umělé skále. V přízemí uvnitř je vymodelován jako vrak potopené ztroskotané lodi, ve které se můžete projít singapurskou historií a seznámit se i s legendou o Merlionovi. Merlion prý kdysi ostrov zachránil před zničením, když se v pravý čas vynořil z oceánu a utišil divokou tropickou bouři. Od té doby je považován za symbol Singapuru. Vrak i příběh jsou udělány docela poutavě, tvůrci se snažili. Trochu uměle to ale stejně působí.
Z přízemí (vraku lodi) vede výtah do Merlionovy hlavy, na které je vyhlídková plošina. Nejdřív se koukám z Merlionovy tlamy, která je otočená směrem k Singapuru. Docela sranda, když poodstoupím dovnitř a vidím všechny ty mrakodrapy obklopené Merloinovýmy zuby! Pak stoupám po schodech nahoru, až se vynořuju na střeše, vlastně v Merlionově hřívě. Odsud je skvělý na všechny strany. Na severu vidím zase singapurské mrakodrapy, v průlivu na jihu spoustu ostrovů (některé už patří Indonésii) a kotvících lodí.
Když sestupuju dolů, všímám si, že na vnitřní kostře Merlionu jsou připevněny optické kabely. Ty prý v noci umožňují jeho ozáření a změnu barvy! Za Merlionem se táhne tzv. Merlionova cesta, z barevných kachliček vybudovaná fantaskní vodní cesta, jež má symbolizovat vodní živočichy, kteří pomáhali Merlionovi při jeho zápase s bouří. Podél téhle atrakce roste něco vyloženě přírodního: Voňavá zahrada a Zahrada koření. V první voní všelijaké vonné keře, používané Číňany k osvěžení vzduchu, ve druhé jsou zase rostliny a keře různých koření - pepř, kurkuma, eukalyptus, čajovník, granátové jablko.
Zatím musím říct, že mě Sentosa nezklamala. Očekával jsem samé umělé, technicky dokonalé atrakce, a těch se mi taky dostalo. A skvěle jsem se pobavil. Navíc je tu ale spousta zahrad a zeleně a člověk se může vzdělávat i při pouhém procházení. Teď například vyrážím na Procházku přírodou/Dračí stezku. Má být dlouhá 1,3 km a podle popisek bych se měl dozvědět něco o životě pralesa, jakou tam najdu vegetaci apod. Jsem zvědav. Jen doufám, že ty stromy nebudou gumové...
Nořím se do pralesa (pravého!) a hned se přede mnou objevuje první drak. Je zkamenělý a součástí stezky, takže po jeho kamenném čumáku se šplhám nahoru a po jeho hřbetě pokračuju hlouběji do lesa. Tohle byl „Zemní drak“, který spí, ale může se prý kdykoliv probudit.
Další zastávka na stezce je „Serpent Octagon“ altánek, kolem jehož osmi sloupů jsou obtočeny modely hadů typických pro jihovýchodní Asii. U popisek jsou otázky směřované na děti: „Kolik z nich dokážete určit?“ No, já jsem neurčil žádného, asi bych tu nemohl být dítě.
Nápad seznamovat děti s přírodou přes draky není ale vůbec špatný. Jde se na ně přes pohádku, ale vysvětlují se reálné věci. Dál na stezce jsou totiž např. „Dračí fosílie“ - zkamenělý drak obtisknutý do skály, Dračí kosti“ - přirovnávány k dinosaurům, popisky vysvětlující jak „funguje“ prales a všechno zpestřené vodopády či popiskami stromů a keřů.
Dost se mi líbí, že při vstupu do pralesa jsou návštěvníci nabádáni chovat se podle hesla „Keep to the trail, take nothing but photos, leave nothing but footsteps“ (Držte se stezky, nechte si jen fotografické vzpomínky a zanechte jen svoje stopy).
Právě když si začínám opravdu užívat, spouští se déšť. Naštěstí je nablízku altánek, kam se můžu schovat. Prší asi hodinu a půl, což mi vůbec nevadí, protože v klídku večeřím a píšu deník. V dešti uprostřed pralesa (i když s vyasfaltovanou cestou a kamennými draky) to je pohoda. Když už jen kape, procházím zbytek stezky a přicházím k další sentoské atrakci - Podvodnímu světu.
Hlavním „divem Podvodního světa má být podvodní tunel umožňující procházet se přímo mezi mořskou faunou. Ještě než se dostávám k tunelu, procházím několika skvělými místnostmi, kde jsou rozměrná akvária s velkou tichomořskou chobotnicí, piraňami, murénami, pilounem, elektrickým úhořem, mořskými koníky a draky, akvarijními rybkami a krásnými živými korály. Je tu i pufferfish, silně jedovaté ryby, ze kterých se v Japonsku dělá jídlo fugu. Příprava fugu je složitá a pokud se maso zpracuje nesprávným způsobem, stane se z fugu smrtelně jedovatý pokrm. Blbý co?
Vrcholem Podvodního světa je ale opravdu slibovaný tunel. Je to skoro jako být uprostřed všech těch ryb a volně se mezi nimi procházet. Na dně obrovské nádrže je vybudován prosklený tunel, vybaven dokonce i pohyblivým chodníkem, aby se návštěvník mohl plně oddávat pozorování ryb a nerozptyloval se nějakým chozením. Ryby mi plavou přímo nad hlavou, vedle mě, nebo leží na skle a já můžu ze spodu vidět jak dýchají. Plachtí kolem mě obrovské létající ryby nebo koukám přímo do pootevřené tlamy žraloka.
„Div“ se tedy tentokrát překvapivě konal a slogany nalhaly. Zase musím přiznat, že se tvůrcům povedlo zaujmout a leccos jsem se o přírodě dozvěděl. Sentosa nakonec není jen zábavní, ale i výchovný park. Někdy to sice trochu skřípe a „umělina“ je cítit na sto honů, ale to děckám nevadí a dospělí si při to stejně odpočinou.
Je už tma, ale do začátku laserové šou zbývá ještě půl hodiny. Sedám proto na monorail (vysutá železnice vedoucí kolem celého ostrova) a jedu kolem ostrova. Docela zvláštní pocit projíždět třeba tmavou džunglí v tak moderním dopravním prostředku. Vystupuju u přístavu a Fontánovou zahradou přicházím k Hudební fontáně. Šou právě začíná.
Vodní proudy Hudební fontány poslušně poskakují přesně podle hudby. Je to hlavně pastva pro oči, protože osvětlení fontány se mění a různé fontánky „účinkují“ v různou dobu. Vrcholem je ale určitě šou „Rise of the Merlion“, při které je na vodní clonu laserem promítána celá legenda o zachránění ostrova Merlionem, včetně obrázků lidí, chýší a vodního živlu! Úplně na konci, když je bouře na vrcholu, vystřelí z očí 37 m vysokého ozářeného Merliona na kopci zelené laserové paprsky a bouři utiší. Fakt skvělý! Potlesk! Originální nápad postavit Merliona tak, aby mohl sám o sobě vyprávět a pak každou noc znovu a znovu zachraňovat Singapur. Po skončení šou začíná Merlion plynule měnit barvu z modré na fialovou, červenou, zelenou a zase modrou. To trvá tak dlouho, dokud nezačne další šou, opakující se v asi půlhodinových intervalech.
Uf, je půl desátý a já jsem uchozenej jak nikdy. Jelikož Sentosa je postavená tak, aby působila na všechny lidské smysly, mám je po tak dlouhém působení všechny pěkně unavené. Pěšky přecházím přes most na hlavní ostrov a nasedám na autobus do centra. Dneska jsem si teda dal zabrat. A to jsem se přitom jenom bavil.
Den 146, úterý 12. 1.
Nepotřebné (nebo použité) věci se mi hromadí v batohu, takže je přeci jen pošlu domů. Sazby za poslání lodí jsou oproti leteckým docela přijatelné, jen mu to bude trvat asi tři měsíce. Beru si věci a klušu na poštu. Služby na poště jsou jako v Thajsku: kupuju si tam přiměřenou krabici, naskládám do ní věci, zalepím a je to.
Teď je na řadě další zařizovací věc - načerpat z účtu další peníze. V CitiBank ani AmExu to nejde, protože buď vydávají blbé cestovní šeky nebo nepřijímají moje karty (VISA a EC/MC). Hledám, hledám, až natrefuju na DBS (Development Bank of Singapur), která vydává ty správné šeky (AmEx) a přijímá VISA. Chvíli čekám ne na mě přijde řada. Říkám úřednici co chci, dávám ji pas a kartu. Asi jsme si ale nějak špatně rozuměli, protože výsledkem 10 minut snažení a pokusů je zablokování mojí karty (respektive vybírání z mého účtu) a nikdo si není jistý, jestli se ty peníze z již provedených transakcí neodepsali z mého účtu (aniž jsem je dostal) a nezmizeli tak v černé díře finančnictví.
Voláme k nám do Čech na nouzové číslo, které jsem dostal od IPB (od ní mám karty). Ukazuje se, že to je jenom číslo na autorizační centrum VISA (kde na můj účet stejně nevidí), ale že na něm nikdo nemluví anglicky. Všechno teda musím vysvětlovat já, až dostávám číslo na IPB. V Čechách je teď ale teprve pět ráno, takže má cenu tam volat nejdřív za tři hodiny. Domlouvám se s úřednicí, že přijdu po třetí odpoledne (to bude u nás po osmé ráno) a po hodině a půl snažení z banky úplně vyčerpán konečně prchám.
Co teď? Mám asi 2 a půl hodiny čas, což není dost na jakoukoliv prohlídku. Jedině... jedině že bych zajel na sídliště Tampines, abych se podíval jak žijí obyčejní Singapuřani. Stejně jsem tam chtěl jet a na to by mi 2-3 hodiny mohli stačit. Nasedám na MRT a už fičím podzemím směr východ ostrova. Vlastně to není úplně celou cestu podzemím. Jen v centru. Mimo centrum je dráha vyvedena nad zem, takže se dá sledovat okolí.
Tampines je docela daleko, asi 20 km od centra. Z rychlodráhy to vypadá, že snad celý ostrov je zastavěný. Buď jedeme kolem nějakých velkoskladů (Mercedes, Toyota apod.), nebo se kolem míhají paneláky. Na každé stanici metra (které jsou stejně jako vlaky superčisté) jsou velké cedule se zákazy. Nesmí se tu jíst, pít, kouřit, ani jinak znečišťovat. Lidí se musí držet madel na eskalátorech, nechodit po schodech a děti na nich nesmí jezdit samy. Pokuty a porušení sou kruté: S$500 - S$1000 (10-20 000 korun). A opravdu nikdo nejí, nekouří ani jinak neznečišťuje.
Vystupuju v Tampines před obrovským obchoďákem. Kolem jsou zelené trávníky, stromy, paneláky, prostě jako v Praze na jižním městě. Akorát že 10× přívětivější. Zase je všude čisto, paneláky nejsou jen uniformě šedivé, stejně tvarované kvádry jako u nás, ale liší se ulice od ulice.
Obchoďák není žádná vietnamská tržnice jako třeba Růže na Chodově, ale spíš jsou v něm luxusní butiky a značkové prodejny. Lidi na ně vyloženě mají peníze, protože i okolní další jsou podobného ražení. Jen podotýkám, že nejsem v turistickém centru, ale na obyčejném sídlišti, kam turista ani nepáchne! Děti chodí v uniformách ze školy a lížou zmrzlinu, dědečkové a babičky si zase nesou nákupy ze supermarketu.
No tak to by pro představu stačilo. Mám nejvyšší čas se obrátit a jet zpátky, abych se do banky dostal včas.
Za půl hodiny už zase stojím u stejné přepážky a domlouvám se se známou (mladou) úřednicí. Ta je asi 20 minut na telefonu, po kterých mi slavnostně oznamuje, že se předešlé transakce podařilo zrušit a že teď výběr z mého účtu provede znovu od začátku. No sláva. Jen doufám, že je opravdu zrušili. To ale uvidím až podle výpisu z účtu.
I tak ale musím čekat dalších 40 minut, než pro mě mají připravené cestovní šeky. Uf, na to že jsem v Singapuru jsem si finanční služby představoval svižnější. To co v Káthmandú v nejzapadlejší směnárně zabralo i s frontou dalších Zápaďáků čtvrt hodiny, tady trvalo hodiny tři a ještě se mi tím rozbil program na celý den.
Je pět odpoledne a dnešek byl opravdu „produktivní“ den. Stihnul jsem poslat balík, navštívit Tampines, načerpat peníze... a to je všechno! Sedám si na lavičku na Boat Quay, dávám si večeři (lančmít s chlebem) a jsem trochu znechucenej. Už se mi nechce nic dělat, protože jsem se dnes nahonil, navysvětloval a načekal dost. Na lavičkách kolem mě sedí spousta Singapuřanů a buď jen tak kecají nebo telefonují. Jsou prostě „byzy“. Jdu do hotelu a dělám se taky „byzy“ - píšu deník a přemýšlím co všechno mi zůstalo na zítřek, můj poslední den v Singapuru.
Den 147, středa 13. 1.
Na dnešek mi v Singapuru zbylo od každého něco: nějaké nové (umělé atrakce), nějaké obchody a taky nějaké stíny časů dávno minulých. Začínám tím novým a metrem jedu tentokrát na západ ostrova do čtvrti Jurong, kde je Singapore Science Center (SSC).
Jurong je další z mnoha singapurských sídlišť, navíc je ale i průmyslovou zónou, kde jsou soustředěny výrobní haly noha známých značek. To mě ale teď moc nezajímá, protože jsem přijel za vědou, vlastně za hraním si s vědou, protože SSC bylo postaveno hlavně pro „zažehnutí“ zájmu o vědu u singapurských dětí. Opět, jako u ostatních nových (a vzdělávacích) atrakcí, i tohle je místo pro celou rodinu. Každý může donekonečna procházet výstavami o fyzice, letectví, biotechnologiích, matematice a mačkat knoflíky, tahat za páčky či se šklebit na monitor počítače.
Všechna tahle hejblata opravdu názorně ukazují co se kolem nás vlastně děje. Ve vzduchotěsných baňkách prská elektřina, umělý Einstein vysvětluje, že on nevymyslel atomovou bombu, malinké sluneční panýlky po osvětlení roztáčejí malinkou turbínku, laserové paprsky kreslí na strop geometrické obrazce, usazen do kokpitu vrtulníku bych si mohl vyzkoušet a osahat všechny páčky a knoflíky, nebo shlédnout film o budoucnosti létání, v matematické sekci vyřešit nespočet hlavolamů a v počítačovém sále si nechat zdeformovat obraz svého obličeje podle přání. Chvíli taky sedím na Internetu a pročítám si poštu. Počítače jsou asi sice určeny k prohlížená místního info-systému, ale když člověk ví jak se z něj dostat ven, může brouzdat kde chce, protože zdejší síť je pevnou linkou napojená na Internet.
Hrozně moc jsem se namačkal tlačítek a natahal páček, ale snad ještě jsem toho nevyzkoušel. Ani na obrovské třírozměrné kino Omnimax už mi nezbyl čas (nevadí, na cestě je ještě přinejmenším jedno - v Džakarte). Strávil bych tu klidně celý den nebo i několik dní, ale to bych si pořád jenom hrál - nesmím to zas tak přehánět.
V centru vystupuju na Orchard Road. Chci udělat nějaké fotky, protože místní architektura je fascinující. Co nákupní centrum, to originální nápad. A nákupních center tu jsou tucty. Snadno se dá například poznat které z nich patří Číňanům - jsou před ním dva strážní kamenní draci, stejně jako před čínskými chrámy.
Koupit se tu dá všechno. Dnes jsem tu ale kvůli fotkám, tak snad příště. Vlastně si přeci jen něco kupuju - pár pohledů, které musím ještě dneska poslat.
Už je odpoledne a konečně se opět dostávám do muslimské čtvrti, na kterou jsem byl tak zvědavej. Jako jinde v Singapuru ani tady se nekoná moc špíny a jako jinde v Singapuru i oblast kolem Arab Street, srdce muslimské čtvrti, prochází renovací. Některé ulice už jsou opravené a upravené, přesně podle schématu „znovu postavme to, co jsem už jednou zbourali, ale líp a výstavněji“. Většina ulic je naštěstí ještě netknutá, takže vidím trochu omšelé krámky s proutěnými košíky, koženými taškami, batikami a exotickými vůněmi. Čtvrť je samozřejmě plná zahalených žen a mužů v čepičkách, obzvlášť Bussorah Street, kde jsou u stánků s jídly dlouhé fronty. Blíží se totiž západ slunce a pravověrní muslimové se připravují na okamžik, kdy přeruší ramadánský půst a budou se až do zítřejšího rozbřesku cpá a cpát.
Setmělo se a já se s vůní kebabu stále ještě v nose vracím do CBD poslat dnes koupené pohledy. Pak si znovu sedám na Boat Quay a pod světly hvězd (a mrakodrapů) naposledy večeřím v tomhle zvláštním městě úplně na jihu asijské pevniny. Život tu je určitě materiálně příjemný, ale na každém kroku vidím, že tu hlavní roli hrají peníze. Město je příjemně zelené, ale lidi mají tak trochu zastřené pohledy. Bodejť by ne, když se kolem mě každou chvíli přeřítí nějaký „manažer“ nebo „manažerka“ s telefonem u hlavy a živě gestikulují, jakoby volající stál přímo před nimi. Alespoň že alespoň ty stromy nepoužívají mobily. Zatím. Dnes se pod nimi dá ještě celkem nerušeně sedět, ale povídat si není s kým. Stromy nemluví a lidi zase mluví jen s těmi umělohmotnými krabičkami a k tomu jen o penězích. Takhle si teda město budoucnosti moc nepředstavuju.
Dělám pár nočních fotek a pak chvíli sedím na Internetu. Večer v hotelu balím, protože zítra ráno odjíždím do Džohor Bahru v Malajsii a pak hned dál až do Melaky.
Dnes byl první den, co v Singapuru vůbec nepršelo.