16.1.2006 / 10. den – pondělí /
Hombori - Fatima
S bágly na zádech se snažíme sehnat nějaký autobus , který by nás odvezl asi k 15 km vzdálenému útesu Fatima. V dopoledních hodinách nejezdí ani autobusy, ani žádná auta. Čekat několik hodin nemělo cenu, proto se vydáváme ve velké horku (min.40 C) s bágly na zádech pěšky. Asi po hodině chůze potkáváme místního chlapce s oslím povozem, za malou odměnu je ochoten udělat cokoli a slíbil, že nás s oslíkem k útesu odveze. Naložili jsme bágly na vozík, a střídavě jsme se vezli nebo šli, abychom osla moc neuštvali. Asi po další půlhodině u nás zastavuje dodávka, řidič nabízí odvoz. I když polorozbité auto důvěryhodně moc nevypadá, tak abychom zachránili oslovi život, souhlasíme a přesedáme do auta. V autě samozřejmě nebyl benzín, řidič ho po obdržení dohodnuté částky jel zpět do vesnice natankovat. Při výjezdu z vesnice nás však zatavila všudypřítomná policie. Řidič zřejmě neměl potřebný obnos na úplatek, proto nás policajt nechtěl pustit dále. Během dohadů musel řidič vypnout motor, auto pak nešlo nastartovat ani při roztlačování. Po čtyřech hodinách útrap jsme tam, kde jsme ráno začali, u silnice po které nic nejezdí. Když tak bezradně sedíme nadáváme na horko policajty, přichází k nám ten co vše zavinil a zcela upřímně se nás ptá z které země jsme a jak se nám zde líbí.
16.1.2006 / 10. den /
Fatima - Douentza
Asi po dalších dvou hodinách konečně odjíždíme. K útesu jede skupina francouzských horolezců a my můžeme jet s nimi. Pod útesem je nádherně, vesnice, kde místní nabízejí svoje výrobky malý příjemný kemp, kde je možno se skromně najíst i napít a po úmorné cestě si odpočinout. Útes Le Main de Fatima je znám vyznačenými horolezeckými cestami na vrchol. Je zde i kniha s mapkami a popisy výstupů. Je hrozné vedro. Být tu tak bazén, nebo aspoň kýbl s vodou.
V podvečer odcházíme k silnici na stop. Tentokrát máme štěstí, během pěti minut stavíme autobus. Jede až ze vzdáleného Gaa, většina cestujících jsou Nigerijci, při nástupu byly vidět ze zahalených tváří jen jejich svítící oči, které si nás důkladně prohlížely. V pozdních hodinách jsme dojeli do Douentzy, kde trávíme noc.
17.1.2006 / 11. den – úterý /
Douentza – Bamba - Yendouma
Dlouho do noci jsme řešili, která místa Bandiagarských útesů, tedy území, které obývají Dogoni navštívíme. Oblast je hojně navštěvována turisty. Nejnavštěvovanější jsou snadněji přístupné jižní oblasti až po město Sanga ve střední části útesů. My budeme postupovat ze severu a návrat přizpůsobíme momentální situaci. Problémy nastávají brzy po ránu, je šílené vedro, potřebujeme se dostat do vesnice Bamba, vzdálené asi 45 km od Douentzy. Po pěti kilometrech chůze jsme rozhodli - pěší přesun dokončíme jen v případě největší nouze. Batohy jsou těžké, vedro velké, nekonečná a ne moc zajímavá rovinatá pouštní krajina. Dopravu do Bamby je možno celkem levně zajistit v době trhů a to je jednou týdně, bohužel ne v úterý. Navíc je cesta možná jen terénními nebo nákladními auty. Ještě v okrajových částech města, zjišťujeme možnost dopravy, nakonec se nám podaří přemluvit řidiče malého náklaďáku aby nás na určené místo dopravil. Cena byla vzhledem k náročnosti cesty přijatelná, navíc s námi jeli i jeho příbuzní se zbožím, takže spokojenost byla na obou stranách. V poledne jsme byli na místě.
Trochu jsme pojedli a chtěli pokračovat, nyní již po svých. Vesničané nám na další část cesty doporučují místního průvodce. Nejdřív po dobrém, kvůli nebezpečí a možnosti zabloudění, když odmítáme, vzniká hádka a nechtějí nás pustit dále. Nakonec ustupujeme, pro místní velmi chudé obyvatele je toto jedna z mála možností jak si přivydělat . Cílem naší cesty je vesnička Yendouma, vzdálená necelých 30 km. Jak jsme brzy zjistil, dojít až do vesnice nebude tak jednoduché. Teplota ve stínu je přes 40 C, ten ale nikde po cestě nebyl. Písčitá cesta chůzi také neusnadňovala. Ještě, že se dalo odpočívat ve vesničkách, kterými jsme procházeli. Asi po 20 km jsme souhlasili s návratem našeho průvodce. Sjednanou částku obdržel již dříve, dál se mu už moc nechtělo, s odůvodněním, že se ještě dnes musí vrátit zpět.
V pozdním odpoledni jsme měli všeho již plné zuby. Cílová vesnice stále v nedohlednu,začalo se stmívat, občas jsme měli obavu zda jdeme správně. Nakonec nám paradoxně nejvíce kuráže dojít do cíle dodával dotěrný místní mladík na motorce. Jeho neustálé nabízení odvozu za nepřiměřenou cenu, / bylo mu jasné, že toho máme dost / nás popudila natolik, že jsme prohlásili, že do cíle musíme za každou cenu dojít ještě dnes a bez jeho pomoci. . Neúnavně popojížděl podle nás. Byla to docela dobrá „brnkačka“ na nervy. Už za tmy jsme došli do kýženého cíle, do jedné z dogonských vesniček Yendouma. Tentokrát jsme v pomyslném boji zvítězili my.Vesnice stála na vrchu mimo cestu, zastavili jsme u otevřené budovy, které se říká „toguna“, Shromažďují se zde stařešinové a řeší případné problémy ve vesnici. Turisty zde neměli už hodně dlouho, tak se nám nadšeně začali věnovat. Všichni se tvářili i chovali velmi důležitě, ale ochotně a s úctou. Jeden z nich, ten nejdůležitější nám sdělil, že asi před desíti lety absolvoval pouť do Mekky. Ve vesnici byl i malý domeček o dvou místnostech a terasou na střeše. Sloužil pro případné přenocování příchozích. Podle množství prachu na podlaze bylo jasné, že zde hodně dlouhou dobu nikdo nepřenocoval. S radostí jsme souhlasili s noclehem. Byli jsme velmi vážení hosté. Místní lékař nás pozval na jídlo do svého domku. Představil nás početné rodině, kde se to hemžilo dětmi a nabídl nám jestli nebudeme jíst. Nechal pro nás uvařit dogonské jídlo a společně s námi večeřel. Dostali jsme misku s vodou na umytí rukou, jedli jsme společně ze dvou mís, v jedné bylo něco jako bochník chleba a ve druhé zelená omáčka, nevalné chutě i zápachu. Ještě, že už byla tma, protože Míla a Jarda dělali,že si chleba do omáčky namáčí a mě jídlo vcelku chutnalo takže jsem nic kamuflovat nemusel. Chvíli jsme poseděli a za tmy, elektrika ve vesnici zavedena nebyla, šli nocovat.
18.1.2006 / 12. den – středa /
Yendouma - Koundou
Ráno vstáváme kolem půl sedmé a kolem našeho domečku už pokukují místní děti. Šli jsme se ještě podívat do centra vesničky, večer jsme slíbili panu doktorovi, že se ráno ještě stavíme. Dostali jsme čaj, dali mu nějaké léky a on nás provedl po svém domě. V malinkatých místnostech se nacházeli rohože rozprostřené na zemi ke spaní, v dalších bylo pohozené oblečení, jiná sloužila jako kuchyň. Nábytek žádný. Jejich život se hlavně odehrává na společném dvorku. Součástí rodinného sídla jsou , pro dogonské vesnice typické, kulaté nebo čtverhranné sýpky se slaměnou střechou. Slouží pro uskladnění prosa, rýže apod. Děti se nám ještě pochlubily školou. Zahráli jsme si na učitele, děti byli poslušné a bez rozdílu věku nám předváděly jak umí číst a počítat. Před polednem jsme se konečně vypravili společně s malým klučinou jsme vyrazili k protější skalním útesům do vesnice Younga. Vesnice působila opravdu nádherným dojmem. Malé hliněné domky se ztrácely na úpatí majestátního útesu. Muži zde tkali látky na velice primitivních tkalcovských strojích, mezi nimi seděly malé děti. Procházeli jsme úzkými uličkami, prolézali skalami a pozorovali život místních lidí, který tu pro ně asi nebyl moc jednoduchý, ale vypadali spokojeně. Návštěva se samozřejmě neobešla bez nákupů , Dogoni jsou šikovnými řezbáři, nevydrželi jsme a nakoupili masky, dřevěné sošky, židličky a množství dalších zbytečností.
Rozhodli jsme se, že nepůjdeme zpět, ale budeme v naší cestě pokračovat přímo přes vrchol útesu. Jarda prohlásil, že je rozeným horským vůdcem, takže to nebude žádný problém dostat se na druhou stranu. Opak byl pravdou. Když jsme se asi za hodinu vyškrábali na vrchol skal, zjistili jsme, že vrcholová plošina tak snadno přejít nepůjde, byla rozlehlejší než se zdálo zespoda, navíc na ní bylo množství trhlin, které šli přejít jen na několika málo místech což bylo časově velmi náročné. Už před výstupem na vrchol jsme si všimli, že nás sleduje několik mladíků a mezi nimi náš „kamarád“ ze včerejšího dne. Brzy nás došli a nabídli, že nás přes útes převedou. Našemu mladíkovi jsme vysvětlili, že se měl poučit, a že stejně jako včera jeho služby nechceme a nebudeme potřebovat. Stejně jako včera bez známek zloby nás trpělivě s kamarády sledoval a s úsměvem pozoroval jak zdlouhavě a marně hledáme cestu. Bohužel se blížil večer, za tmy bychom se z vysokých útesů nedostali určitě. Nakonec padlo potupné rozhodnutí,“ tak hoši pojďte“ a mávnutím jsme mladíky přivolali. Čekajíce posměšky jsme jim oznámili, že je to jedna jedna a že ač neradi souhlasíme s jejich podmínkami. Kluci nám pak bez posměchu ochotně pomohli i s bágly, jediná cesta úzkou a hlubokou průrvou mezi skalami byla dost nebezpečná, a ve vesnici, ve spleti slepých uliček, bychom také jen stěží hledali správný směr.
Už skoro za tmy jsme se s úsměvem a přátelsky se všemi rozloučili a pokračovali dál sami (asi jednu minutu), než se k nám připojili další rádoby průvodci. Bělouš v Africe, ale ani v Asii případně dalších chudých oblastech není sám a v klidu niky, všichni místní mají pocit, že je bohatý a rád zaplatí za sebemenší službu a podle toho se chovají. Cestou jsme dětem rozdali několik cukrátek a poslední kšiltovku. Jeden z kluků o ni celou cestu prosil, když se asi po třech kilometrech neúspěšného přemlouvání se zklamaným úsměvem loučil, nevydrželi jsme to a kšiltovku mu dali. Jeho radost byla až dojemná.
Ve Koundou jsme se ubytovali v místním stylovém hotýlku. Blížíme se přístupnějším oblastem, do vesnice se dostat terénními auty a turistů je tu proto více. My jsme se po dlouhé době osprchovali a ustlali si na molitanových matracích na terase Noc byla příjemná, jenom trochu foukal vítr a ráno nás probudilo oslí houkání a kozí mečení.
19.1.2006 / 13. den – čtvrtek /
Koundou - Banani - Ireli - Banani
Po výborné snídani / koblížky, čaj a med / jsme se šli projít po vesnici. Dnes máme před sebou 15 – 20 km. Protože jsme již v oblasti hojně navštěvované turisty, dovídáme se, že v některých vesnicích je možno shlédnout tradiční tance v maskách. V Banani se k nám připojil asi desetiletý chlapec, který nám dělal průvodce po celý zbytek dne. Delší dobu jsme se zdrželi v poslední vesnici našeho putování pod Bandiagarskými útesy v Ireli. Ještě ten den se vracíme zpět do Banani. Ubytovali jsme se na střeše rodinného hotelu našeho malého průvodce, dali si výbornou večeři, pivo a ulehli ke spánku, po vesnici se procházet nedá, prodavači suvenýrů jsou příliš dotěrní. Ráno se ještě povalujeme na měkkých matracích a naposledy při východu slunce pozorujeme nepřístupná skalní obydlí.
20.1.2006 / 14. den pátek /
Banani – Senga - Bamako
Za pomoci našeho malého průvodce vylézáme sotva znatelnou cestou vzhůru. Vesnice Senga, odkud budeme odjíždět do Bandiagary leží již na útesech. Malý asi dvanáctimístní autobus zde již čekal na to až se zaplní. Když se to asi v 11 hodin podařilo, místní dopravci usoudili, že dvouhodinové čekání je zbytečně krátké, přesadili nás do autobusu většího a čekalo se další dvě hodiny. Ve 13 hodin se konečně autobus zaplnil a vyjel do Bandiagary . Na autobusovém nádraží nám, po zjištění kam dále pokračujeme, řidiči přeložili batohy do přistaveného autobusu do Mopti, to abychom si nemohli rozmyslet zde zůstat nebo jet jiným autobusem. Čekání tentokráte nebylo dlouhé a asi za hodinu jsme již byli na cestě. Cestou při jedné ze zastávek jsme ještě před Mopti přesedlali do autobusu s honosným názvem Afrika expres jedoucího až do Bamaka.. Autobus měl „expres„ pouze v názvu, protože do Bamaka jsme dorazili po několika zastávkách až ve 2 hod. ráno.
V Bamaku právě končil nějaký koncert, byla tam totální zácpa. Po nekonečném popojíždění jsme vystoupili na jakémsi autobusovém nádraží, neznámo kde. Nakonec se nás ujal mladík se kterým jsme se v autobuse seznámili a taxíkem jsme jeli k prý levnému hotelu. Bylo už před třetí hodinou noční a cena asi 500 Kč na osobu za zbytek noci se nám zdála přehnaná . Mladíkovi nezbylo nic jiného, než si nás vzít domů, cestou jsme v jednom z nočních podniků koupili pivo, popíjeli na ulici a někdy v půl páté ráno ulehli v jedné z mnoha přízemních místností v nízké budově postavené kolem dvora.
21.1.2006 / 15. den – sobota /
Bamako - Kayes
Ráno se dvorek hemžil lidmi. Ženy tu vařily, praly prádlo. Muži odcházeli – zřejmě za prací. Přičinlivý mladík, který neuměl ani slovo anglicky, takže domluva s ním byla dost náročná, nám koupil snídani, uvařil čaj a doprovodil nás na nádraží. Na nádraží byla fronta jak za totality na banány a navíc jsme se dozvěděli, že v sobotu náš vlak nejezdí. Jeden s místních bezdomovců nám, samozřejmě ne zadarmo poradil, že můžeme jet autobusem. Nastalo putování na stanoviště autobusů. Cestou jsem chtěl vyfotit řadu oprýskaných taxíků, které bohužel stáli poblíž budovy amerického velvyslanectví. Ihned jsem byl obklopen ambiciózními vojáky a marně jim vysvětloval, že jsem nemohl tušit co je to za budovu, vlajky závory i značka zákazu fotografování byly v jiné ulici. Po půlhodinovém výslechu a osobní prohlídce jsem musel vytočit film z foťáku, nechat ofotit pas.
Zakoupili jsme si lístky do senegalského města Tambacounda, vzdáleného asi 700 km od Bamaka. Čekání jako vždy, tentokráte od devíti hodin do tří. Až kolem poledne nám upřesnili čas odjezdu, takže jsme se šli narychlo projít po městě. Stanoviště autobusu bylo naštěstí poblíž centra. Ještě, že jsme se šli podívat trochu do ulic . Usoudili jsme, že Bamako je vlastně jedno velké tržiště. Kromě suvenýrů, oblečení, ovoce, zeleniny zde byly i stánky s různými fetiši - hlavami zvířat mj. opic, psů, krokodýlů, ptáků, nebo jejich končetiny které údajně mají odehnat vše zlé.
Cesta na hranice do Kidari měla trvat asi 12 hod s několika zastávkami v přeplněném a nedýchatelném autobuse. Autobus měl možná někdy před třiceti lety klimatizaci a z toho důvodu neměl otvírací okna. Silnice přímo do Kayes je místy takřka nesjízdná, takže trasa vede nejdřív na sever k hranicím s Mauretánií, pak teprve pokračuje do Kayes a dál do Senegalu. Asi v 11 v noci řidič při jedné z mnoha nekonečných zastávek, že se zde bude nocovat, zavřel autobus a většinu lidí v něm a šel si lehnout někam do škarpy, což bylo určitě lepší než noc v plném stísněném autobuse.
22.1.2006 / 16. den – neděle /
Kayes-Tambacounda
Ráno jsme vyjeli poměrně záhy, v posledním větším malijském městě Kayes čekáme nekonečné tři hodiny na další pokračování cesty. Samotné město je nezajímavé, čas jsme trávili u řeky Senegal, sledováním koupajících se děvčat. Kontroly na hraničních přechodech, probíhají doposud překvapivě rychle a bez úplatků. Přechod hranic mě děsí od dob totality dodnes, i nyní je cesta z Čech na východ pomalá a celníci si svým chováním nepřímo říkají o úplatek častěji, než jsem se s tímto setkal v Africe, Asii nebo Jižní Americe.
O co slušnější byli celníci, o to horší policajti. Snad v každém městě nás čekala nucená zastávka, řidič společně s řidičským průkazem dával automaticky i bankovku. Došlo to tak daleko, že řidiči museli na tyto úplatky vybírat i od cestujících.
23.1.2006 /17. den – pondělí/
Tambacounda - Kédougou
Po noclehu v v levném hotýlku bez vody jsme měli naplánovanou cestu do Kédougou, výchozího místa ke kmenům Bassari. Tambacounda leží poblíž parku Niokolo-Koba, opice, žijící v parku je možno potkat i ve městě. Cesta dlouhá asi 220 km, tvá přes 3 hodiny, s krátkou zastávkou v Niokolo Kaba jsme do Kedougou dorazili až ve dvě hodiny odpoledne. V této době už žádné autobusy nejezdí, vesnice je narozdíl od krajiny a menších vesniček v okolí nezajímavá. Snažili jsme se domluvit s místními o nějaké dopravě, nabízené ceny jsou pro nás nepřijatelné – do oblasti se dá jet pouze nákladními auty nebo džípy, cesty jsou pro většinu aut neprůjezdné. Nakonec nám jeden s mladíků domluvil u svého otce odvoz do tradičních vesnic kmenů Fulba (Fula, Peul) - Bandafassi a Ibel. Turisté tu nebyli žádní, přestože je pro ně možnost ubytování v několika tradičních domech. Hlavním problémem pro nás je ale doprava, navštívit vzdálená místa lze jen najatými džípy, na to nejsou peníze, nebo místní dopravou, která jezdí jen když se autobus nebo korba nákladního auta naplní, když ne musí se počkat třeba i několik dní. a na to není čas.
Lidé ve vesnicích jsou přívětiví, hlavní potravou jsou zde kromě rýže i hlízy manioku, rostliny pocházející z tropické Ameriky. Začalo se stmívat a my jsme se nechali odvézt do Hippo Lodge Safari poblíž Kédougou. Je to krásná lodž s množstvím stylových chatek u řeky , ve které je možno pozorovat hrochy, ale bohužel obsazená a tak pokračujeme dál. Pěkných „campementů“, jak se zde ubytovací zařízení pro turisty nazývají, je tu více, takže najít ubytování není problém.
24.1.2006 / 18. den – úterý /
Kédougou – Tambacounda – Kolda - Ziguinchor
Tento den byl náročný na cestování. Strávili jsme ho v několika taxících. Tyto taxíky se zde nazývají Peugeot taxi, což jsou staré sedmimístné peugeoty z doby francouzské kolonizace. Cenově je tato doprava přibližně na stejné úrovni jako autobusová, výhodou je rychlejší naplnění a tudíž i častější odjezdy, nevýhodou značné nepohodlí. Celkově jsme tento den takto ujeli přes 600 km. Ubytovali jsme se napohled hezkém hotelu, ale pokoj a toalety se sprchou nic moc. Večer jsme zakončili restauraci, dobrou večeří a pivem jsme oslavili Mílin svátek.
25.1.2006. / 19.den – středa /
Ziguinchor – Cap Skiring
Celkem v pohodě jsme ráno dojeli do pobřežního městečka Cap Skiring, kde jsme se ubytovali v Compementu le Bakine, stylovém hotýlku, dost vzdáleném od turistických hotelů na pobřeží Atlantiku. Majitelem areálu je vysoký dredovaný černoch kulhající na jednu nohu. Mile nás přivítal a my jsme hned po ubytování vyrazili směrem na pláž. Vysněné moře jsme našli a začala dovolenková část cesty. Pláž je písčitá, voda poměrně studená a zkalená, ale letovisko hezké. Hotely , palmy, restaurace, krámky se suvenýry a poletující a někdy trochu otravní černoušci, kteří neustále něco nabízejí. Chodí pouze při břehu moře, k hotelům nesmí. U jednoho z mladíků jsme si nechali opéct ryby, které nabízel k prodeji, k tomu nám jeho sestra, která vlastnila hospůdku na pobřeží uvařila rýži. Měla i pivo. K tomu nám naši hostitelé zahráli na bubínky a zazpívali. Společně jsme popíjeli, pivo chutná, přestože jsou muslimové, i našim zpěvákům. Odpoledne se pak trochu protáhlo a prodražilo, mladíkům jsme pivo i jídlo samozřejmě platili my. Je to však jejich jediná možnost obživy, turistů je tu sice dost, ale ti většinu času tráví ve svém světě drahých hotelů, stravují se a popíjí v hotelových restauracích. Před setměním jsme se vrátili do našeho hotýlku, večer se zde sešli bubeníci z okolí a vše pokračovalo. V rytmu bubnů, tance a zpěvu se všichni, společně s osazenstvem hotýlku (kromě místních tu žijí, často i dlouhodobě různí umělci, studenti, cestovatelé) bavili do ranních hodin. Černoši a černošky tancovali a zpívali , že to chvílemi vypadalo, jako kdyby byli v transu. K tomu studené pivo krásné servírky, postel vedle - pohodový večer.
26.1.2006 / 20. den – čtvrtek /
Cap Skiring
Ráno se nám, po tak rušné noci nechtělo moc stávat, ale museli jsme . Měli jsme dohodnuto, že se pojedeme podívat do jedné blízké vesnici, odkud pochází jeden z našich včerejších kamarádů. Pro jistotu, abychom si to nerozmysleli, si pro nás přišel. Posnídali jsme naší českou instantní polévku, kterou jsme nabídli i Olivierovi, kterému moc chutnala. Vesnice nás nenadchla, tradiční obydlí jsou nahrazována modernějšími, s vlnitým plechem na střechách a dveřích. I tak zde stále pracně vyrábí lodě z kmene stromu, který se ručně vydlabává. Stejným způsobem vznikly i velké bubny, sloužící ke svolávání obyvatel. Odpoledne jsme se vrátili zpátky do Cap Skiringu zakoupili ryby dali je našemu příteli aby je připravil. Počasí dnes nic moc, bylo zataženo, prošli jsme se po okolí a vrátili se na pláž. Povečeřeli jsme opečené ryby se salátem, popili pivo a šli se podívat k hotelům.
V jednom z nich jsme poseděli u bazénu. Dali si pivo, chutná stejně jako to předchozí na pláži, na jídlo jsme neměli. Prostředí bylo krásné palmy, tenisové kurty, čisté umývárny, záchody, bazén u něj lehátka, na nich starší manželé, večer diskotéka. Před hotelem přistavené výletní autobusy. Nepostávají zde žebráci, neotravují prodavači. Ste- jné jako v podobných hotelích v Chorvatsku, Itálii, Egyptě, či Seychelských ostrovech.
Po návratu do našeho hotelu jsme si uklízečce řekli o čaj sedli na rozvrzané židličky a plánovali další cestu. Mezitím se vzbudil Olivier, přišly i servírky, začali se scházet hosté.
Jarda to měl dobrý, cestoval bez manželky
27.1.2006 / 21. den – pátek /
Cap Skiring – Ziguinchor
Ráno pořizujeme poslední fotografie s Olivierem a nadobro se loučíme. V Ziguinchoru jsme již v po desáté hodině. V jenom z hotelů si necháváme batohy a jdeme do přístavu. Zde je možné sjednat výlet po řece Casamance do vesniček na jejím pobřeží, žije zde i velké množství vodního ptactva. Cena je jako vždy dost vysoká. Jedeme tedy do nejbližší vesnice Djilapao, kde ještě stojí několik starých domů Djolů. Lodník i jeho pomocník po nás vyžadují vstupné do vesnice, věříme, že je to pomoc pro její obyvatele a že jim peníze i dají, moc se nám to ale stejně nelíbí, na počátku cesty o tom nebyla řeč a cena plavby byla i dost vysoká, navíc jsme nejeli do skanzenu ale do normální vesnice, dáváme jim méně než požadují, atmosféra je dost napjatá. Na rozdíl od Mali, země která je daleko chudší a tradičních vesnic tam zůstalo více, zde v bohatším Senegalu místo stylových obydlí vznikají nevzhledné boudy pobité plechem, podobně jako u nás kdysi paneláky. Tradičních vesnic ubývá, turisté tato místa vyhledávají a místní za to chtějí platit. V podvečer se ubytováváme v Ziguinchoru.
28.1.2006 / 22.den – sobota /
Ziguinchor – Séléti, hranice Gambie – Serekunda - Bakau
Hotel byl poblíž stanoviště autobusů a taxíků. Taxikářů je zde jako všude hodně, cestujících málo, takže vznikají hádky kdo nás poveze. Všichni nám tvrdí, že taxíky i autobusy jezdí jen na hranice, tam se musí přesednout. Nasedli jsme, čekání vypadalo na delší dobu, šel jsem se poohlédnout a zjistit, zda přece jen něco nejede až dále za hranice. Samozřejmě, že jelo za rohem stál již na půl obsazený autobus do Banjulu, hlavního města Gambie. Vystoupení a hlavně vyzvednutí batohů, které nám taxikář odmítal dát samozřejmě neproběhlo bez problémů, kupodivu bez úrazu jsme přesedli a čekali na odjezd. Vždy při nějaké hádce nás obklopí velké množství lidí, přestože v okolí nejsou žádní jiní běloši a ani policie chovají se nestanně, pouze přihlížejí jak vše dopadne.
Na hranicích Gambie, probíhá jako vždy vše bez problémů. Odjezd je trochu komplikovaný, protože je sobota a tak žádná vozidla mezi desátou a třináctou hodinou pro nás z neznámých důvodů nesmí jezdit. Nezbývá nám nic jiného než čekat. Mezitím se nám věnují celní úředníci a vychvalují Gambii. Prý se nám zde bude líbit. Na jejich doporučení jedeme do města Bakau, kde se ubytováváme v hotelu Leybato.. Patří mezi ty levné a má i moskytiéru. Plavat jsme vydrželi jen chvíli, voda byla studená a tak jsme se rozhodli pro procházku po pobřeží, západ slunce nad mořem byl jako vždy kýčovitý a romantický. Ceny u pobřeží jsou vždy o něco vyšší, večeře se nám zdáli drahé (osobně považuji jídlo za drahé, stojí-li více než v přepočtu 50 Kč.), pojedli jsme pouze předkrm – masové a zeleninové rolky. Byly výborné. Číšníkům jsme se raději a ni nesnažili vysvětlovat, že ne všichni běloši jsou bohatí.
29.1.2006 / 23. den – neděle /
Bakau a okolí
Dobře jsme posnídali a rozhodli jsme se jít pěšky do centra Bakau . Koná se zde trh na poměrně malém prostoru, úzké uličky, mnoho lidí. U jednoho ze stánků kupujeme kazety tradiční senegalské a gambijské muziky a pospícháme pryč. Ani zde nemáme chvilku klidu, kdekdo nás chce doprovázet po městě nakonec jdeme s jedním z mladíků do parku, kde je etnografické muzeum. V jedné z okrajových částí parku, je i malá krokodýlí farma, krokodýli se zde však procházejí volně, dle strážců parku když ráno dostanou nažrat tak později lidi nejedí. Věřili jsme jim, nicméně jsme dávali raději pozor abychom některému z nich nešlápli třeba na nohu, v střídajícím světle a stínu nebyly často moc vidět. V parku se mi líbilo víc než u moře nebo ve městě, proto jsme se vydali ještě do nedalekého národního parku Bijilo. Hlavní zajímavostí tohoto parku jsou, kromě termitišť, opice zvyklé na množství lidí a žebrající o různé dobroty burskými oříšky počínaje a cukrátky konče. Oříšky, které jsme měli brzy došly, proto jsme jedné z nich dali prázdnou slupku, tento podraz opice nějakým způsobem oznámila dalším, mohli jsme je potom lákat jak jsme chtěli už se k nám nepřiblížily a našly si serióznější turisty. Proto jsme park opustili, výhoda byla, že leží při pobřeží, pláže jsou v této oblasti nekonečné, a tak jsme šli k hotelu podél moře.
V tuto dobu se pobřeží změní v jedno velké sportoviště. Mladí muži zde běhají, hrají fotbal. Narozdíl od většiny obtloustlých bílých turistů vypadají velmi dobře. Černoši v západní Africe jsou oproti např. Keňanům vysocí a urostlí. Narozdíl od černochů v Karibiku, kterým se vzhledově podobají, je zde více těch, kteří sportují a neholdují jen zábavě a drogám.
30.1.2006 / 24. den - pondělí /
Banjul
Na dnešní noc si nemůžeme vůbec stěžovat, měli nataženou moskytiéru a byla to pohoda. Jeli jsme do hlavního města Banjulu. Jako v každém městě i zde se konal velký trh se zeleninou, rybami, kořením, oblečením atd.
Zakoupili jsme zde hudební nástroj zvaný kora, místní čaj a cigarety. Náš mladý průvodce nás zavedl ještě na původní market, kde se ručně vyráběly a zároveň i prodávaly hrnce, kotle, kýble . Vše bylo z plechu. Jinak i Gambii převládají výrobky z umělé hmoty. Průvodci jsme dali za hodinovou procházku v přepočtu asi 100 Kč ( Požadoval asi trojnásobně vyšší částku). Lidé jsou zde velice přátelští, ale neudělají s vámi krok, bez požadavku o zaplacení za své služby nebo rady. Jeli jsme zpět k hotelu, zde trochu odpočinuli a ještě se rozhodli pro výlet do Lamin lodge . Byla to „architektonicky“ zajímavá stavba, s možností ubytování, na břehu řeky Gambie. Místní lidé lovili mušle a za pomocí kamenů je drtili a tvořili z nich prášek , který se přidával do barev nebo se používal na stavbách. Dost náročný způsob výroby, vzhledem k prodejní ceně.
Hotel byl stavěný celý ze dřeva a působil ale dost zchátrale, což stavbu činilo ještě zajímavější. Po turistech však ani památky, takže stavba jako řada jiných bude chátrat dále což je velká škoda. Na břehu řeky bylo malé přístaviště, odkud se mohlo vyplout na malých výletních loďkách po řece. Pobřeží i samotná řeka Gambie je podobná řece Casamance, byl už večer a proto jsme se vrátili na pobřeží rozloučit se s místními mladíky, navíc jsme jim slíbili, že si u nich dáme poslední večeři.
31.1.2006 / 25. den – úterý /
Banjul-Dakar
Ráno jsme vstávali brzy, sbalili věci a jeli do Banjulu, odkud musíme přeplout trajektem přes řeku Gambii do přístavního městečka Barra. I zde o nás nastala rvačka mezi taxikáři a tak jsme se rychle klidili vyhledat autobus. Podařilo se a my jsme vcelku brzy odjeli směrem k hranicím do Karangu a dále přes Koalack do Dakaru. O co méně autobus stavěl o to jel pomaleji trasu dlouhou 300 km trvala asi devět hodin. Do Dakaru jsme dorazili v 17 hodin, abychom se další dny nemuseli moc zdržovat snažíme se ještě večer nalézt kancelář Air Portugal, abychom potvrdili odlet. Za pomoci sympatické dívky, se kterou se budeme setkávat celý pobyt v Dakaru se nám to podařilo.To nejdůležitější máme za sebou, ale ještě musíme nalézt levný hotel, kterých je ve městě nedostatek. Náš vytypovaný hotel se nachází blízko centra, poskytuje však i hodinové služby, musíme počkat (je sedm hodin večer) až jeden z pokojů uklidí a doufejme i nově povléknou. Nejznámější ulici Pompidou jsme našli poměrně brzy, narozdíl od celé dosavadní cesty jsme se ale od prvních hodin necítili v Dakaru bezpečně a v této ulici večer už vůbec ne. Hned při prvním rozhovoru, kdy nám byly vnucovány suvenýry se Jardovi jeden z prodavačů snažil rozepnout zip u batohu. Měli jsme u sebe peníze i všechny cennosti, v hotelu jsme se je báli ponechat. Proto jsme raději tuto rušnou ulici opustili. Ujal se nás jeden z dalších otrapů, který tvrdil, že když budeme chodit s ním , bude vše bez problémů. Nechali jsme se zavézt do klasického černošského baru, který se nacházel v klidnější, ale zato temnější ulici. Zde se nás ujali místní kumpáni a začali se s námi kamarádit, samozřejmě s představou, že piva která vypijí budeme platit. Jeden z nich si oblíbil Mílu a začal prý být dost dotěrný, tak jsme pro jistotu bar opustili a vrátili se do hotelu. S Jardou jsme nahlas usoudili, že chodit po nočním městě se ženou (byť ne nejmladší) je dost nebezpečné a že by ženy měly večer raději zůstávat zamknuté v hotelu.
1.2.2006 / 26.den – středa /
Dakar-Gorée
Ráno se nám nechce moc stávat, noc nebyla díky komárům příjemná. Šli jsme se šli projít po městě, kde jsme konečně (pozdě ale přece) zakoupili a odeslali pohledy. Poblíž v jedné z bočních ulic v hrozných podmínkách pod provizorními obydlími vybudovaných z krabic přebývalo asi 200 utečenců, prý ze sousední Guineje. Fotit ve městě je dosti ne-bezpečné a to třeba jen domy v ulicích, vždy se najde někdo, kdo tvrdí, že byl vyfocený a chce za to zaplatit, ženy se většinou fotit nechtějí vůbec a svoji nevoli dávají najevo velmi hlasitě, takže je v okamžení kolem množství lidí. Jsme kamarádi, ale když se toto přihodí jednomu z nás druhý dělá jako by nic a z místa se raději vzdálí. Zdůvodňujeme to tím, že je lepší, když dostane do huby nebo je okraden pouze jeden. V devět hodin jsme vydali směrem k přístavišti a zakoupili si jízdenky na loď na ostrov Gorée Plavba trvá asi třicet minut. Nachází se zde francouzská pevnost, většina obyvatel žije v původních koloniálních budovách. Na ostrov přijíždí všichni turisti, kteří navštíví Dakar. Své obrazy zde prodává množství malířů, jeden z obrazů kupujeme i my. Restaurace nabízí bohatý výběr jídel i pití. Je zde hezky, ale Afrika vypadá jinak. Poobědvali jsme výbornou pečenou rybu s bagetou, popili místní kafe s mlékem a rychle se vrátili zpět do Afriky. Odpoledne jsme ještě stihli navštívit Zelený mys, nejzápadnější místo Afriky a rybářskou vesničku Ngor, dalo se zde i koupat. Zpět jsme přijeli dost pozdě, chvíli jsme seděli s naší kamarádkou z prvního dne, celý den chodí po městě a snaží se prodávat různé náramky a taštičky. Chvíli jsme pak sledovali děvčata lákající turisty do našeho hotelu a šli nocovat.
2.2.2006 / 27. den – čtvrtek /
Dakar – Lake Rose
Na tento den je naplánován celodenní výlet k solnému Lake Rose, vzdálenému asi 35 km od Dakaru. Jezero má opravdu temně narůžovělou barvu vody, má prý stejné účinky jako Mrtvé moře. Voda ke koupání příliš neláká. Najatí lidé zde do malých vydlabaných loďek nakládají ze dna jezera sůl, kterou pak nechávají uschnout na břehu jezera. Vzhledem k ceně soli a množství jaké se dá tímto způsobem vytěžit, se dá usoudit kolik peněz se dá tímto způsobem vydělat. To převést návštěvníky na druhou stranu jezera je určitě výnosnější obchod, nabídky se nám jen hrnou. Prodavačů suvenýrů je tu mnoho, jsou dotěrní, brzo máme plné ruce náramků. Vysvobozením pro nás je odvoz na jedné z loděk na druhou stranu jezera.
Naše cesta pokračovala pěšky přes písečné duny do míst, kde končí slavná rallye Paříž - Dakar. Duny se táhnou od jezera až k moři. Foukal dost silný vítr a bylo zamračeno, přesto jsme si chvíli naposledy zaplavali v mo-ři. Cestou ke stanovišti autobusů jsme prošli kolem několika poloprázdných hotelů, kde si bylo možné zapůjčit čtyrkolky na jízdu po dunách, vykoupat se v bazénu, projet se na velbloudech. Cestou zpět jsem odmítal jet taxíkem, autobusem jsme dost bloudili, z mnoha přestupy se nám přeci jen podařilo vrátit do hotelu.
2.2.2006 / 27. den – čtvrtek /
Dakar
Je před námi poslední noc. Míla asi neslyšela náš hlasitý hovor o nebezpečích, které na ženy v nočních ulicích Dakaru číhají a rozhodla se jít s námi. Tímto bylo předem rozhodnuto, dnes půjdeme brzy spát a noční život zůstane neprozkoumán. Naše mladá přítelkyně nás na naší žádost zavedla do typické a levné dakarské nálevny. Prostředí zde bylo nevlídné, opilí černoši posedávali i močili před hospodou, pivo bylo sice levné ale teplé. Všude jen muži i naše přítelkyně se zde bála, vypila limonádu, alkohol prý nepije a raději urychleně odešla. My jsme zde našli nové kamarády vypili pivo a společně pokračovali dál. V jedné z ulic jsme si nechali koupit výborné pečené maso s bagetou a se zeleninou. ( Za stejnou cenu tak byl zakoupen dvojnásobek porcí a najedli se i naši noví přátelé). Byla zde příjemná atmosféra a tak jsme si chvíli poseděli. Na zpáteční cestě do hotelu jsme se zašli podívat do jednoho baru, měla by zde být diskotéka, začíná prý až v jedenáct hodin, nyní v půl jedenácté zde bylo prázdno. Vypili jsme ještě jedno pivo a vrátili se do hotelu.
3.2.2006 / 28.den – pátek /
Dakar
Ráno balíme věci, které chceme přes den nechat v hotelu. Potkáváme zde i skupinu Čechů, kteří se zde též ubytovali. Vracejí se z dvouměsíční cesty po Mali a Mauretánii. Je konečně hezky, poslední den máme v úmyslu strávit u bazénu na střeše jednoho z hotelů. Sluníčko svítí, je nádherně, jen voda v bazénu je studená. Dopisujeme deníky a rekapitulujeme průběh cesty, plánujeme další. Dáváme si i jídlo, společně s číšníky sledujeme fotbal, probíhá Africký pohár a Senegalci bojují o postup do semifinále. Po jejich vítězství vyjíždějí snad všechny auta do ulic, velké troubení, vlajky, jásot, hudba. Dění v ulicích sledujeme ze střechy hotelu. Vše je tedy za námi a toto je předvěst našeho návratu do civilizace. V podvečer jsme se šli rozloučit s naší přítelkyní, dali ji nějaká trička. Z dárku měla očividně radost, vůbec to nečekala. Blížila se osmá hodina, naložili jsme batohy do taxíku a jeli na letiště. Letiště nezklamalo, opět bylo přeplněné lidmi a tak jsme se rozhodli zajít do letištní restaurace , abychom zde přečkali. Dohromady jsme měli na jedno pivo, dost málo na tříhodinové čekání. Konečně se hodiny přesunuly přes půlnoc a my se jdeme nechat odbavit.
4.2.2006 / 29. den sobota /
Dakar – Lisabon- Praha
V přeplněné hale se kupodivu dostáváme jako první k odbavení, ale letenka je nečitelná, musíme čekat až si ji někdo někde ověří. Vše nakonec dobře dopadlo, docela jsme si oddechli, protože my neumíme francouzsky, ostatní zas anglicky a domluva je tak vždy velmi složitá. Bohužel jsme si v příručním zavazadle zapomněl malý tuaregský nožík, který při prohlídce celníci našli, musel jsem se s ním rozloučit. Noc v letadle uběhla celkem rychle. Probudilo nás až rozdávání jídla. Do Lisabonu přilétáme v 7,40 hod. V Praze přistáváme ve 13,15 hod je zima zamračeno a padá déšť se sněhem. Po včerejšku dost velká změna. To jsme ještě netušili, že zima bude trvat další dva měsíce.
Zdroj: http://www.svejnoha.cz, Miroslav Švejnoha
Odkaz na první část cestopisu: I.