6.11. jedeme směrem rumunské hranice , za poslední bulharskou měnu leva nekupuji benzín ale výborná červená vína , nejen moje milované Merloty, a to tak , že po mojí návštěvě v tomto malém obchůdku už žádné červené nemají , vzal jsem asi 10 lahvinek … Benzín mám vlastně skoro plnou , protože nekoupit tady tak levný by bylo hříchem , litr za dolar , čili za nějakých 21 káčé . Oproti Turecku za polovic a o třetinu levnější než v dalších zemích – Rumunskem počínaje . Projíždíme celnicí a protože je tady trajekt přes Dunaj , tak celník nás ujišťuje , že za hodinu, maximálně za dvě trajekt zvedne kotvy a převeze nás o kousek blíže Česku . Jezdí prý i v noci , max co 2 hodiny . Chyba lávky , celé dvě hodiny jsme na něm sami , pak přijíždí jeden osobák , jsme už trochu nervózní , přece jenom je už po poledni a ještě jsme dnes pomalu ani nic neujeli … za asi další půlhodinu naštěstí přijíždí kamion , chvíli mu to trvá , než pořádně zaparkuje na úplně prázdném trajektu no a kolem druhé už jsme na druhé straně Dunaje , v rumunském Calafatu . Na bulharské straně , ještě než vyjedeme , tak se asi hodinu bavíme tím , jak posádka trajektu hezky jeden po druhém chodí do Duty Free shopu na bulharské straně na cigarety – tam jdou důstojně , pomalu a v zimní bundě no a zpátky pod bundou nastrkané kartony cigaret – vypadají strašně srandovně , asi jako chodící reklama na pneumatiky Michelin a ten jejich maskot obalený z pneumatik , protože každý má na sobě tak 10 kartonů pod bundou . Proč si to nedají do tašky , když je stejně celníci vidí a proč to nevezmou najednou a chodí na desetkrát je mi záhadou . Holt každý se nějak musí uživit . Do Duty free zajdu na čumendu , cigarety jsou opravdu za babku , dokonce levnější než u nás v Rijádu , odkud jsme vezli dva kartony právě pro bulharské a rumunské celníky , jejichž pověst o úplatcích se dostala až k nám . Jaké ovšem bylo naše překvapení , když nad každou přepážkou , kde seděl zaměstnanec celního přechodu s nějakým důležitým razítkem bylo napsané upozornění , že tady se nic neplatí a že se tím připravují na lednový vstup do Evropské unie . Kupuji ještě nějaké levné finské vodky a už si začínám dělat starost , abych nedopadl jako nějaký pašerák na vstupu do EU v Maďarsku . Na rumunské straně v Calafatu nás jednak překvapila dost vysoká cena za tento trajekt , 30 dolarů přímo do kapsy výběrčímu na výjezdu z lodi , samo že bez nějakého dokladu , takže s korupcí tady budou muset ještě něco udělat . A taky dost srandovní poplatek za desinfekci , nešlo ani o cenu 2 eura ale spíše o to , že musíte projet jámou se špinavou vodou a ještě na vás pustí nějaký sajrajt ze sprchy na auto . O účelu takové desinfekce mám zcela jasnou představu a to takovou , že tato díra se sprchou musela už vydělat miliony , než jim ji Evropská Unie zruší jako holý nesmysl . Kupujeme opět známku za použití silnic , něco jako u nás dálniční , jenže tady dálnice nemají , takže silniční , na které je uvedený jen rok platnosti . Plus nám dávají spoustu papírů v rumunštině . Jeden z celníků umí plynule anglicky , tak s ním na chvíli dáváme řeč , jednak říká , že se Unie všichni obávají , kvůli vzrůstajícím cenám a nízkým platům a radí nám také , jak se dostat směr Arad , cesta prý je v rekonstrukci . Ovšem slovo rekonstrukce znamená , že tento hlavní tah ze Sofie na Budapešť přes Rumunsko je slabým odvarem tankodromu . Kdybychom neměli terénní auto , nevím , jestli by to šlo projet ve zdraví . Když jezdíme v Saudi na off roadové výlety do kamenné pouště , tak je to pohodlné svezení oproti této cestě přes 200 km dlouhé . Samé uzavírky , jízda v jednom směru , díry naprosto všude , jen málokdy označené , a pokud už je označená , dá se projet jen krokem . A do toho spousta kamionů . A to jsem myslel , že se dnes dostaneme až k Budapešti , takto jsme rádi , že přejíždíme pozdě v noci hranice s Maďarskem . Před hranicemi v Aradu se ještě bavím s jedním starším Rumunem , který kupuje vedle benzín do svého Porsche Cayenne , kudy se jede na Drákulův Hrad Bran , vyvádí mě z omylu , je až u Brašova . Já si myslel , že je někde tady poblíž Aradu . Takže ho také necháváme na zpáteční cestu … Konečně na vstupu do Unie - úplně poprvé nám kontrolují obsah kufru našeho malého náklaďáku , máme sice unijní pasy , ale ta poznávací značka . Naštěstí od větších věcí mám účty , flašky s chlastem různě rozstrkané po autě , zbytek jsou osobní věci , které povezeme zase nazpátek . Na maďarské straně pro Evropu typická dálniční známka . Paní , která mi ji prodává musí taky do počítače uvést kód země vozidla , určitě jsme první z tak exotické země , poněvadž Saudi v předvolbách hledá asi 20 minut , včetně pomocí různých telefonních seznamů a volání známým ….. Takže ještě pár přechodů a neuvidím ani přes čelní sklo , kvůli známkám .
7.11. frčíme směr Budapešť po dálnici , za mých mladých let tady nic takového nebylo a jezdilo se hezky přes vesničky … ovšem než na ni najedeme , chvíli si myslím , že mě snad šálí zrak – někteří řidiči jezdí opravdu jak hovada , předjíždí , když do protisměru jede kamion , ten musí brzdit , a to nejen ti v silných autech , ale i ti v takových těch malých prckoletech á lá fábia či oktávie . Asi si myslí , že je ta papírová auta s airbagy proti kamionu ochrání …zlatý , byť chaotický arabský svět . Budapešť nás oba příjemně překvapuje , já tady byl naposledy na koncertu Genesis v pětaosmdesátém , šedé , komunistické město , dnes normální evropská metropole . Projíždíme uličkami , někde zastavujeme a fotíme . Na nábřeží Dunaje parkujeme našeho Micina asi na zákazu stání , neb když se vracíme k autu , tak člověk , který má na starosti špatné parkování a fotí značky pro policii , tak u našeho stojí a nevěřícně zírá na značku . I kdyby ji vyfotil , tak stejně za pár hodin už budeme na Slovensku a v registru by jim ty klikyháky stejně asi nic neřekli . Tak jen mává rukou ať jedeme …Voláme našemu kamarádu Jarovi v Bratislavě , že za dvě hodiny jsme u něj , já jsem opět překvapený , že se můžu dovolat z mojí přednabité Twist karty z ciziny jen s mezinárodní předvolbou . To se dějí věci , když tam člověk pár let nebydlí … S Jarem jdeme na smažák a na pivo , teda já si jenom usrkávám , smažák je ovšem vynikající , už jsme se na něj těšili . No a večer , večer už překračujeme slovensko – českou hranici ve Strání a už jsme doma , v Uherském Brodě , přijeli jsme totiž nejenom kvůli oslavě narozenin s rodinou . Najeli jsme cestou sem 5385 kilometrů , průměrnou rychlostí 65 km za hodinu , čas pohybu 82,5 hodiny , tolik fakta z našeho Garminu – GPS .
Na cestu zpátky vyrážíme po 12 dnech trávených s rodinou v Česku , v neděli
19.11. brzy ráno , no brzy , já vždycky naplánuji čas , který pak stejně kvůli drobnému dobalování a loučení nikdy nestihnu . Po osmé přejíždíme hranice se Slovenskem , před polednem si dáváme výbornou kapustnicu za Lučencem , po poledni je trochu problém na hranici s Maďarskem . No problém , jedeme docela malým přechodem a tady snad nikdy nejelo jiné auto než místní , natožpak se saudskou značkou . Když se ptám mladých celníků , kde je problém , kroutí hlavou a posílají mě za šéfem do jeho kanceláře , kde ho vidím , jak si všechny moje cestovní doklady fotí do služebního fotoaparátu , co kdyby náhodou jsme byli nějací teroristé . Slušně mu říkám , že je první co toto dělá , vrací mi dokumenty a po asi 45 minutách naprosto zbytečného čekání vyrážíme směr Miskolc , Debrecen a maďarsko rumunské hranice . Tam směr Oradea , Kluž , Tirgu Mures už za tmy , před Brašovem uléháme , 766 km za den po těchto okreskách opravdu stačilo …
20.11. ráno projíždíme Brašovem směrem na hrad Rišnov ze 13 . století a Bran z roku 1378 . První na cestě je prvně jmenovaný , majestátně se tyčí na kopci nad malou vesnicí a je jasné , že to byl strážný hrad v tomto širokém údolí na úbočí Transylvánských Alp . Jdeme dovnitř , hrad je docela dobře zrestaurován , krásné výhledy do údolí , z amplionů hraje vážná hudba jak z dob hraběte Drákuly a na nádvoří jsou velké obrazy upíra a rytíře s otvorem na vaši hlavu pro srandovní fotku , jak má na vás Drákula chuť . Odtud jedeme k asi 20 kilometrů vzdálenému hradu Bran , o kterém se říká , že je to ten pravý hrad Vlada Tepeše . Na turisty to tady mají hezky políčeno , Drákula sem , Drákula tam . Jen škoda , že vlastní hrad má dnes zavíračku . Ještě , že jsme byli na Rišnově , o kterém ale v Lonely Planet píší , že je více dramatický a méně přeturistovaný , než Bran . Navíc , pověst o hraběti Drákulovi je z prvotiny Brama Stokera z roku 1897 o Vladu Tepešovi , vycházejíce z jeho krutých zvyků ( například napíchávat nepřátele zadnicí na ostré kůly jak jinak než zaživa ) . A právě v Lonely Planet také píší , že Vlad Tepeš nikdy na Branu nebyl a navíc Stoker umístil jeho hrad v Tihuta Pass v severním Rumunsku mezi Cluj Napoca a Suceava . Bran byl postaven německými obchodníky k výběru mýtného na obchodní stezce mezi Transylvánií a Walachií. Přesto vám každý Rumun řekne , že Bran je hrad hraběte Drákuly . Odtud kousek zpátky na Brašov a pak přes docela líbivé podhorské město Sinaia a dále Ploesti na Bukurešť . Zajeli jsme přímo do centra , na náměstí Vítězství , odkud měl poslední proslov jiný z rumunských upírů – bývalý diktátor Ceaucescu . Naštěstí se od těch dob tady hodně změnilo a i když mají Rumuni co dohánět , přece jenom totalita už je dávno pryč . Jen ty jejich nešťastné komunikace . Přes město docela dobré , ale jakmile jsme najeli na výpadovku na Bulhary , opět malý off road . Cesta rozbitá a v úpravě , takže se jede po prostředním pruhu dohromady s tramvaji , pokud jede zrovna ta v protisměru , tak zpátky dolů na totálně rozbitou cestu . Chudáci místní a jejich normální malá auta . A takto asi 10 kilometrů ven z Bukurešti … Na hranici jedno z mála nemilých překvapení – ta známka na silnice , co jsme si kupovali při cestě sem s vyznačeným rokem 2006 a ničím jiným , to je údajně jen třídenní . A to , že je jen na 3 dny je napsané v jednom z těch papírů , co nám dávali na celnici při vstupu . Samozřejmě je vše psané rumunsky . Takže neúplatní celníci po nás chtěli zaplatit pokutu 150 Euro . A nebo něco jim do kapsy . 20 dolarů a bylo po problému . Už aby byli v Unii a naučili se psát anglicky … Přes Bulhary se jede výborně , nejdřív samo že bereme do plné levný bulharský benzín a pak v noci až před Burgas . Když jsme sem jezdili s rodiči pravidelně každé léto v mých mladistvých letech , tak to taťka dělal přesně za 24 hodin , v jednom zátahu . Já to udělal za 2 x 12 hodin . Klobouk dolů před taťkou na tehdejší dobu – silnice , auta …. I když z bezpečnostního hlediska nevím nevím….
21.11. projíždíme Burgasem , jedeme podél černomořského pobřeží a za městečkem Kiten sjíždíme k vesničce Lozenec , kde býval kemp Jug a kde jsem s našima byl snad desetkrát…..Místo kempu se staví nový hotel , tam , kde jsme mívali stan jsou chatičky , jen to moře a pláž , to je stále stejné , žlutý písek a vlny jako obvykle . I když je konec listopadu , sluníčko svítí na plné pecky , teplota se blíží dvacítce , plavky a už jdeme do vody . Teda já na Adama dávám pár temp , báječně to osvěžilo , Ivča nemá tolik odvahy a je jen po kolena ve vodě . Konec nostalgie , jedeme po okresce páté třídy do Turecka , docela malým přechodem , opět nám dávají jen razítko do pasu ohledně auta a už frčíme směr Istanbul a jeho 16 milionů obyvatel . Istanbul byl prve osídlen někdy kolem roku 1000 před Kristem , tedy dávno po Trojské válce , asi v dobách , kdy v Jeruzalému vládli David a Solomon . První historicky doložené osídlení bylo založeno Byzasem , Řekem . Předtím , než opustil Řecko , šel za věštkyněmi z Delf a zeptal se jich , kde že má založit novou kolonii . Dostalo se mu odpovědi , že Naproti slepých . Když proplouval Bosporskou úžinou , všiml si na asijské straně osady Chalcedon . Když se podíval doleva , uviděl nádherný přírodní přístav u nynějšího Zlatého rohu a řekl si , že ti lidé na asijské straně Bosporu musejí být asi slepí . Tak tady založil nové město které pojmenoval Byzance . No a z této rybářské osady se stalo po porážce Liciniuse císařem Konstantinem hlavní město celého světa v roce 330 , tehdy už Konstantinopole , na dalších asi 1000 let , když v roce 1451 došlo z pohledu západu k pádu Konstantinopole , z pohledu muslimů však k dobytí Istanbulu Mehmetem II , zvaným Fatihem , otomanským panovníkem , který v té době kontroloval celou Anatolii a většinu Balkánu …. Já tady byl na jaro , takže v tomto obrovském městě jsem si udělal pár waypointů , neboli značek do satelitní navigace, kde mám co hledat . Takže parkujeme kousek od Suleimaniye , ohromné krásné mešity kousek za Aksaray , hned vedle Velkého Bazaru . Ivču samo že lákají různé obchůdky převážně s oblečením , chvíli mám trpělivost ale pak i ona pochopí , že kvůli tomu tady nejsme . Jdeme k Suleimaniyi , největší z istanbulských mešit , odkud je krásný výhled na Bosporskou úžinu , Zlatý roh – záliv a část města . Je už sice šero , ale přesto jdou vidět oba mosty spojující Evropu s Asií , po jednom z nichž za pár hodin pojedeme . Mešita byla postavena mezi léty 1550 až 1557 největším , nejbohatším a nejsilnějším z Otomanských sultánů – Sulejmanem Velikým . Odtud jdeme prozkoumávat Grand Bazaar , krytý labyrint více jak 4 tisíc obchůdků spolu s policejními stanicemi , restauracemi , mešitami a dílnami . Z bazaru směrem k Istanbulské Universitě a zpátky k autu . Topkapi Palác a krásnou Aya Sofya mešitu jsme jaksi vynechali – jednak z nedostatku času a také z důvodu toho , že jsme předem pečlivě nepročetli LP . Snad příště , třeba při mezipřistání při letu ze Saudi do Česka. I když do teď mě to trochu mrzí , Istanbul je moc hezký a nechat si na něj jen jeden podvečer . I když , prý ani 3 dny nejsou dostatečné k prozkoumání jen toho nejlepšího z Istanbulu ….. Dobře hodinu se motáme v hustém provozu směrem na Bosporský most , který byl postavený v roce 1973 . I přesto , že je tříproudý v každém směru , jedeme téměř krokem , kvůli hustotě dopravy . Při výjezdu z něj trochu chaotické označení kudy vyjet , vše v turečtině , nevím kterým turniketem projet , abych zaplatil mýtné . Když vyjíždí auto z jakékoli jiné turecké dálnice , má dvě možnosti - buď k automatickému výběrčímu na předplacenou kartu , nebo zaplatit hotově . Tady však ani živáčka , předplaceno nemáme , takže projíždíme , načež se ozve šílený kravál sirény . Provoz je však tak hustý , že zajíždím ke krajnici až asi po 100 metrech , jdu se zpátky někoho zeptat , jak to tedy zaplatit , když tu nikdo nevybírá – naštěstí jeden motocyklista mě posílá do malé budovy před mýtnicí , kde platím něco kolem 5 dolarů pro klid na duši . Když jdu zpátky k autu , siréna , oznamující , že někdo projel zase bez placení , houká téměř neustále . Bodejť by ne , když je všechno v turečtině … Jedeme směr Ankara , poprvé spíme na dálničním odpočívadle , poněvadž sjet z dálnice někam do přírody a hlavně do klidu by znamenalo sjet , zaplatit , ale hlavně , v tak hustě obydleném kraji hledat něco klidného by bylo téměř nemožné .
22.11. vyjíždíme do hor , respektive vyjede se na náhorní plošinu , která je ve výšce kolem 1100 metrů nad mořem a po ní frčíte téměř přes celé Turecko , stejně tak tomu bylo i při cestě sem za Adanou na Konyu . Zajíždíme k Ankaře , hlavnímu městu Turecka od roku 1922 , kdy sjednotitel Turků , Ataturk , nechal vystavět tuto administrativní metropoli na místech , kde dříve bývaly pastviny pro kozy a pozůstatky po starém městu na obchodní křižovatce již z dob před naším letopočtem , takřka přes noc . Vjíždíme do středu města po bulváru Ataturka , kolem jeho sochy na koni se dáváme do malých uliček v touze někde zaparkovat , ale ouha , hodně těžko se hledá místo na zaparkování , pokud ho najdete , okamžitě k vám přistoupí něco jako bezdomovec , že tady je to hlídané a chce 10 dolarů a ani vám není schopen říci na jak dlouho , tak vjíždíme na hlídané parkoviště k nějakému zámečku hned u starých římských lázní a kde to mají za 3 dolary a s ostrahou . Odtud jdeme pěšky k Juliánovu sloupu vztyčenému na počest tohoto císaře , když sem zavítal za doby jeho krátké vlády mezi léty 361 – 363 , po schodech nahoru k nejznámější mešitě Haci Bayran Camii , před kterou je šílené množství holubů a která přímo sousedí s pozůstatky Augustova a Romeova chrámu a odkud je docela pěkný výhled na starou Ankaru . Na oběd a zpátky k autu , ještě krátká zajížďka k Ataturkovu mauzoleu – Anit Kabir , kde tento sjednotitel Turků odpočívá a kde je dnes spousta Japončíků a také spousta malých školáků , protože dva dny zpátky slavili jeho výročí a už pryč z tohoto nezajímavěho města směr Kapadocie . To bude jiné kafe . Za západu slunce projíždíme kolem největšího slaného vnitrozemského jezera tady v Turecku , Tuz Golu , až k němu se ale bohužel nedá sejít , protože po vydatných deštích z před třemi týdny byla zvednutá hladina , která teď ustoupila a kolem dokola je stometrová bažina … pozdě večer přijíždíme do městečka Uchisar v centrální Kapadocii a kocháme se krásně nasvíceným skalním klášterem , naproti kterého je otevřený jeden obchůdek , pozůstatek po dávných generacích , který je vysekaný také do skály . Jeho majitel nás provází po několika sklepních místnostech , kde má skladiště suvenýrů . Kupujeme u něj knížku o Kapadocii , podle které se tady budeme zítra lépe orientovat , co vidět .
23.11. brzy ráno za východu slunce vyhlížím z okna , před námi fantastické panorama údolí Goreme a spousta horkovzdušných balonů právě připravených ke startu, opravdu nádhera . Takže se kocháme . Toto údolí je opravdu kouzelné . Bylo vytvořeno světlou sopečnou lávou z nedaleké sopky Erciyes Dagi , vysoké 3916 metrů , která soptila před mnoha tisíci let a za tu dobu tato světlá láva z erodovala do různých fantastických útvarů , které dělají Kapadocii Kapadocií . A už před 4 tisíci lety obydleli tuto oblast Hititové , kmen , který brzy ovládl blízký východ , dobyl Babylon a vyzýval egyptské faraóny . Mluvili indo – evropským jazykem a kromě několika referencí v Bibli a egyptských papyrech je zmínka o jejich existenci až do roku 1834 . Za několik tisíc let tu lidé přetvořili ráz krajiny a to tak , že do různých skalních útvarů zabudovali svoje obydlí a chrámy . Takže celá zem je provrtaná jako od krtků . Navíc , lávová pole jsou velmi úrodná , takže se zde odjakživa dařilo vinicím a ovocným sadům . Projíždíme kolem vinic a jedeme trochu mimo hlavní cestu , s našim autem si to můžeme dovolit . Jedeme se podívat , kam až v téměř bezvětří a azurově modré obloze horkovzdušné balony zaletí – jsme na okraji asi 100 metrů hlubokého kaňonu a jeden z balonů právě klesá až na jeho dno , lidé v něm jsou nadšení , jak obratně pilot manévruje v této zemské rýze . V brzkém ránu opravdu skvělá podívaná , jsme oba nadšení . Škoda , že tady nebudeme i zítra ráno , jinak by jsme si tento let zaplatili , pokud by ovšem byla nějaká volná místa . Balonů bylo hodně - asi 10 - avšak všechny plně obsazené . Odtud jedeme do Muzea pod otevřenou střechou v Goreme , které je plné křesťanských chrámů a kostelíků , samo že vysekaných to skal v jednom z údolí a některé , jako například Tmavý , s úžasně barevně vyvedenými motivy z Bible a putováním Ježíše Krista . I když je brzy ráno , jedna výprava Japončíků nás předběhla , takže musíme jeden chrám vynechat , abychom se s nimi nepotkávali . Odtud míříme do Love Valley , sem se musí kus po rozbité cestě , takže už dopředu víme , že tady tak brzy nikoho nepotkáme . Love Valley se to jmenuje proto , že láva vytvořila v tomto údolí několik , asi 15 metrů vysokých sloupů , které až s velkou věrohodností připomínají pánská přirození . Takže proto Údolí Lásky . Jedeme kousek zpátky do Goreme , Ivči se moc líbil prstýnek , který jsem koupil v Istanbulu v Grand Bazaaru holkám , tak pátráme úspěšně po podobném tady v malých obchůdkách . Z Goreme směr Zelvé a jeho skalní město , ohromná skála nad vesnicí , která je provrtaná jako ementál . Auto necháváme pod ní a asi hodinu trávíme prolézáním starých příbytků a chrámů , opět jsou tady úžasné výhledy na okolí s velmi zajímavou krajinou plnou vinic a skalních útvarů . Ze Zelvé do Pasa Balgari , takové tři skalní komíny hned vedle sebe , sranda je , že místní policejní stanice je také vydlabaná v jednom skalním útvaru , dále směr Avanos , odtud to obracíme na Ortahisar , kde je opět skalní město , za ním Ugrup a Catalkya Fairy Chimneys – takové čtyři sloupy pojmenované jako otec, matka a dvě děti . Přes tento útvar je ale nádherný výhled na nedalekou sopku Arciyes Dagi , která tuto nádheru svou aktivitou začala … Vracíme se zpátky přes Uchisar a jedeme na poslední naši atrakci tady v Kapadocii , a tou jsou podzemní skalní města , jímž je tato oblast také proslulá . Vybíráme jedno z mnoha přístupných , a tou je Kaymakli , asi 20 kilometrů jižně od Nevsehiru . Opět první zmínky o nich patří Hititům do dob asi 2 tisíce let před Kristem , kdy je budovali pro případ ohrožení . V dobách míru žili normálním životem a užívali je jako sklepy , při válkách se do nich zavřeli a byli schopni v nich bez jediného opuštění přežít i 6 měsíců . Konkrétně toto v Kaymakli má pět podzemních pater do hloubky asi 40 metrů a bylo schopno pojmou 5 tisíc lidí . A to tak , že o nich na 6 měsíců nikdo nevěděl , například i odvody kouře z kuchyní měli tak důmyslně zkonstruované , že nad zem přímo nad městem nevycházel žádný viditelný kouř . A do všech místností šel čerstvý vzduch ze vzduchových šachet důmyslně schovaných na povrchu mezi velkými kameny . Pokud by nepřítel opravdu nalezl jediný vchod , při dolním vchodu bylo obrovské kamenné kolo , kterému stačilo oddělat z vnitřní strany jedinou západku a samo vlastní tíhou zavřelo přístup do tohoto města . Takže uzavřít město v případu nouze bylo schopno i malé dítě . Navíc v kamenu byl malý otvor právě jen pro šíp , takže protivník měl malou šanci vrátit se na povrch země živ a zdráv . Přijeli jsme sem na poslední chvíli , už jsme byli poslední na pokladně a mělo to opět výhodu , dle kvanta autobusů , které z parkoviště právě odjížděly . Vzali jsme si raději i domorodého průvodce a udělali dobře , jednak nám ukázal všechny opravdu hluboké studny , sklady , vinné sklepy a také nám navíc poradil , protože teď už byl v důchodu , ale dříve pracoval v Národním muzeu v Ankaře , ať zajedeme při naší cestě zpátky na Sýrii do Antakye , kde je nejstarší křesťanská katedrála na světě . Kaymakli bylo opravdu třešničkou na dortu z celé Kapadocie .
24.11. sjíždíme z hor směr Adana , míjíme Snake castle po levé straně , už těch památek bylo jaksi moc a v Antakyi hledáme ukazatele na tuto katedrálu . Musíme vjet až téměř do středu města , kudy opět kráčela historie ( Peršany počínaje ) a při výjezdu zpátky už je naštěstí směr na katedrálu označený . I když toto město je ještě turecké , většina lidí zde mluví arabsky a turečtina je již jako druhý jazyk . Bylo totiž připojeno k Turecku Ataturkem až v roce 1939 a syrský kabinet tuto anexi nikdy oficiálně neschválil . Chvíli musíme počkat , je totiž obědová přestávka a brány této katedrály , jež je napůl zapuštěná do skály , se otevřou až v jednu odpoledne . Jdeme tedy kousek nad ní po úzké stezce , kterou nám poradil místní prodavač suvenýrů , že je tam poutní místo . Opravdu , po asi 200 metrech stoupání do skal je jedna skála lehce doopracovaná a už z dálky připomíná svatou Pannu Marii . Kolem stezky nahoru jsou také různé uměle vysekané skalní chodby , nechce se mi ale dovnitř , neb jsou tam místy odpadky … Vracíme se k již otevřené katedrále svatého Petra , kde podle Bible ( část 11 , verš 26 ) Apoštolové poprvé užili slovo Křesťan . Dokonce oltář a i křeslo pro představitele církve je vytesané z jednoho kusu kamene . Jsme zde opět sami , ticho , jen pramínky vody stékají po zdech skály . Tajemné místo naplněné doloženou historií , opravdu velký zážitek … Z Antakye jedeme na jih směr hranice se Sýrií , hned za městem je malé městečko Harbiye , kde podle mytologie se na kopci nad městem modlila Dafné , aby se zachránila před přílišnou pozorností boha Apolla a byla přeměněna ve vavřínový strom . Poslední turecké městečko Yayladagi a hranice zdoláváme úplně v pohodě , už ani nepotřebujeme služeb místního sháněče razítek a vše si zařizujeme sami , je to docela malý přechod , víza máme už z Rijádu ( na dva vstupy ) , ještě razítko do Trip Tiketu a vpodvečer se blížíme k Lattakii , prvnímu většímu městu na středomořském pobřeží Sýrie . Jdeme se projít po pobřežní kolonádě , jsou tady různé stánky a restaurace nad skalnatým pobřežím , kupujeme vynikající vařenou kukuřici ( kterou si od té doby kupujeme a děláváme občas na chuť i doma v Rijádu ) , pak ještě nějaké výborné veliké vařené fazole s nějakou dobrou polevou a přes pobřežní Tartus pak odbočujeme už za tmy do vnitrozemí směrem ke hradu Krak des Chevaliers . Cesta popsaná velmi slabě i v Lonely Planet , musíme se ptát místních , ještě že mám ssebou moji překladatelku Ivču a její výbornou arabštinu . Spíme těsně u hradu .
25.11. ráno tradičně modrá obloha , majestátní Krak přímo pod námi , podle Lawrence z Arábie nejkrásnější hrad na světě . Asi ale neviděl Karlštejn . Nicméně výborně dochovaný, s krásným výhledem do údolí i na protější libanonské zasněžené vrcholky hor , kde jsme na jaře lyžovali . Je zasazený velmi strategicky na takzvaném Homs Gap , tedy jediném místu , kudy šlo v dřívějších dobách projít do vnitrozemské Sýrie od přístavů ve Středozemním moři soutěskou mezi vysokými horami . První pevnost tady vznikla v roce 1031 Emírem z Homsu , avšak již v roce 1099 se zde usadili první Křižáci při svých výpravách do Jeruzaléma a přestavěli hrad v průběhu 12 . století do dnešních podob . Z hradu sjíždíme směr Homs a Damašek , který je již v nížině a snažíme se jeho dopravní chaos objet značeným objezdem po okraji města , člověk si tady ovšem připadá jak ve středověku , až na ty auta . Cesty rozbité , hliněné slumy , špína a nepořádek všude , alespoň značení směr Jordán se občas vyskytne . Hranici přejíždíme po poledni , opět bez nějakého zdržení , na rozdíl od Sýrie musíme opět koupit povinné ručení – třídenní pojistku na auto , která nám posledně prošla o asi 5 hodin a museli jsme platit navíc . Syrská platí měsíc . V Jordánsku to bereme k Mrtvému moři jinou cestou , už hranice jsme překračovali jinudy , tam přes Deru , teď zpátky směr Mafraq , před ním ale uhýbáme doprava a přes náš známý Jeraish jedeme kolem dalšího hradu Aljoum , který vidíme zdálky přes údolí a sjíždíme do povodí řeky Jordán . Opět plno policejních kontrol , naproti je totiž nebezpečný protivník Izrael coby kamenem dohodil . Už když sjíždíme do tohoto údolí , celé se nějak leskne , až když člověk sjede níž vidí , že to všechno jsou fóliovníky a tato oblast , téměř 400 metrů pod hladinou světových moří , je ovocnou zahradou Jordánska i protějšího Izraele . Proto také Mrtvé moře každým rokem asi o metr ubude , když zemědělci vysají z jediného velkého přítoku , řeky Jordán , téměř veškerou vodu pro své zavlažování … Chceme se jet podívat na most , který vede přes řeku , nicméně je to současně hraniční přechod k nepříteli , takže máme smůlu se k řece alespoň na dohled přiblížit . Pro nás by sice nebyl problém nechat auto zaparkované na Jordánské straně , vzít taxi a na druhý pas , který máme ssebou , se podívat do Izraele , ale přeci jenom , práce v Saudi ( Saudové také nejsou kámoši Izraelců , nějak je v tom arabském světě nemá nikdo rád ) je nám přednější a přijít o to , kdyby se to náhodou někdo dověděl … Tak se raději jedeme zase koupat do našeho Mrťocha , nejdeme už ale na veřejnou pláž , kde byla od dětí hodně zkalená voda při břehu , navíc tam bylo přeplněno , ale vybíráme místo na divoké pláži , kde jsou i nějací domorodci . Jen co ale zaparkujeme přichází k nám voják , nejdříve sonduje , co jsme zač a poté nám nabízí , že nás bude chránit , kdyby náhodou se něco přihodilo , tak ho slušně posíláme alespoň kus cesty od nás , chceme být sami . Předtím se ale samo že chce vyfotit s námi , no vlastně s Ivčou , která už je v plavkách a přeci jenom , jsme v arabské zemi a vidět Evropanku v plavkách je pro mladíka zážitek . Také nám radí , že kousek od nás vytéká ze země horký pramen , u kterého je malé jezírko neslané vody , kde můžeme smýt tu příšernou slanost Mrťocha , až se vykoupeme . Čímž nám pomohl , sice měli jsme ještě dostatek pitné vody i na osprchování , ale ta horká smrděla sírou takže určitě byla také trochu léčivá , jako celé Mrtvé moře . Opět jsme se obahnili , zaplavali a po příjemném odpoledni opouštíme tuto destinaci směr Aquaba a hranice se Saudi . K našemu ani ne překvapení musíme vyskládat téměř celé auto , naštěstí jsou na to pomocné síly v podobě Filipínců , celník se jen divil , na co máme tolik čokoládových figurek – naštěstí Santa Klaus mu nic neříká a také proč máme tolik stromků . Po cestě jsme totiž uřezali asi 6 boroviček pro naše známé tady v Rijádu , kteří musí trávit Vánoce v muslimské zemi . Řekl jsem mu , že to je dekorace do domu . Dobře schovanou plzeň naštěstí neobjevil , takže jsme se úspěšně vrátili tam , odkud jsme před asi 5 týdny vyjeli na tuto docela dlouhou cestu .
26.11. máme před ssebou posledních 200 kilometrů do Tabuku , kde opět předáváme přepravní firmě našeho Micika a taxíkem jedeme na letiště , abychom těsně po obědě byly zpátky doma v Rijádu .
Ještě trocha statistiky :
Cesta zpátky byla kratší , přes Turecko jsme jeli příměji , dále bez zajížděk například v Sýrii ( Palmyra ) , nakroutili jsme 4486 km , tedy o 900 km méně než při cestě tam , dohromady tedy 9871 km za tři týdny v autě , s průměrnou rychlostí jsme byli také rychlejší – 69,4 km za hodinu ( při cestě tam jsme pomalu brouzdali po Wadi Rum ) , čas jízdy 64hodin 39 minut – dalo by se to tedy v kuse se dvěma řidiči ujet i za dva celé dny – kdyby se jelo při zpáteční cestě úplně přímo ( zajížďky k Černému moři v Bulharsku , k hradu Bran v Rumunsku, trajdání po Istanbulu a Ankaře v Turecku, bloumání po krásné Kapadocii ….) , a to bez jediné pokuty , bez jediného problému s autem . Zaplať Pán Bůh .
Autoři: Iva a Ivo, zdroj: http://www.ajvo.euweb.cz/