Původní myšlenka cesty ze Saudi do Česka a zpět vznikla někdy v roce 2004 , kdy náš kamarád Marek tady v Rijádu nám jednoho krásného dne oznámil , že to tady balí a bere ssebou i svého Landcruisera . V té době jsme to brali jako nesmírné adventure , ale od té doby uplynulo hodně vody v jediné rijádské řece a občas jsme slyšeli o někom , kdo tuto cestu absolovoval nejen jednosměrně do Evropy , ale ještě i zpět . Například kamarád z našeho Riyadh Rover klubu – RRR - Franz z Hamburku , který to jel do naší cesty 4 x a tu poslední zvolil přes severní Afriku…takže jsme kromě nezbytné inspirace měli hodně informací ohledně trasy , hraničních přechodů a hlavně s tím spojených formalit . No formalit . Kdyby to byla jen víza , naštěstí pro nás jen pro Jordán a Sýrii , ale také něco jako cestovní pas pro naše auto , takzvaný Trip ticket , dále pojištění pro Evropu – Zelenou kartu ( plnou pojistku jsme platili přes rok u společnosti NCCI , ti však nevydávali Zelenou kartu , takže jsme museli pojistku zrušit a pojistit se u jiné společnosti , která současně jako jediná v Saudi tuto kartu vydává ) , dále zajistit přepravu našeho Mitsubishi Pajero z Rijádu až téměř k jordánským hranicím a zpět ( téměř 1500 km pro nás již nudné cesty , kterou jsme stejně už dvakrát projeli ) , pro nás letenky do tohoto místa , zajistit potřebnou literaturu , tj. Lonely Planet - naše nejoblíbenější cestovatelské knížky , sepsat itinerář – tuto činnost rád přenechávám Ivči , která to připraví vždy perfektně atd atd …. A taky bych ještě měl napsat , proč z každé naší cesty píšu cestopis . Začnu ho psát vždycky tak měsíc po příjezdu , to mezitím vše hezky uzraje v hlavě a člověk si také v klidu pěkně pročte , co že to všechno vlastně viděl . Ono číst dopředu to sice cenu má , ale jen orientační , hlavně kvůli itineráři a selekci kam zajet a na co se podívat , neb v takovém kvantu informací si stejně na vše na místě člověk nevzpomene a na místě samém zase není tolik času pročíst podrobně vše o historii . A protože jsme toho procestovali už opravdu hodně , za pár let by člověk ani nevěděl , kde to všude byl a co viděl …….
25.10.2006 když jsme všechno zařídili , tak vyrážíme z Rijádu , kde je náš přechodný domov více než 4 roky , na naši téměř už vysněnou cestu autem do Česka . No vyrážíme , nejprve letíme z Rijádu do Tabuku , což je to město vzdálené od jordánských hranic něco přes 200 km . Trochu jsme byli nervózní z toho , jestli náš Micin bude také v tomto městě , neb spoléhat na nespolehlivé Araby se nám už párkrát nevyplatilo . Takže k našemu , hlavně Ivčinému překvapení , Micin na nás již čeká v Tabuku u přepravní společnosti Al Fayez , plně naložen vším potřebným na tak dlouhou cestu a také hezky zablácený . Trochu pro nás nepochopitelné , když se vezl na traileru nákladního auta až sem , 1500 kilometrů od Rijádu… takže je hezky slušně prosíme , ať ho dají aspoň trochu do pucu . Z Tabuku vede úžasná cesta oranžovými skalami a písky přes docela vysoké pohoří podél pobřeží Rudého moře až k saudským hranicím s Jordánskem , už si to píšeme do našeho deníčku , že pro tuto oblast by jsme mohli zorganizovat s našim RRR několikadenní výlet . Tak nám těch oblastí , které opravdu stojí za to a které jsme ještě nestihli prozkoumat tady v Saudi pěkně přibývá . A to jsem si myslel , kolik jsme toho tady procestovali… Hranice Saudi – Jordánsko bez problémů míjíme během hodiny , měníme peníze , kupujeme místní povinné ručení na auto ( na Middle Eastu se musí kupovat na každém hraničním přechodu zvlášť , zlatá Evropa a její jednotná Zelená karta … ) . Fotíme se na břehu Ruďocha , jak familiárně říkáme našemu oblíbenému Rudému moři ( a jak později přejmenováváme Mrtvé moře na Mrťocha a Černé na Čerňocha atd.. ) . Ruďoch patří opravdu k našim nejmilejším destinacím , co moří už jsme viděli a potápěli se , na něj zatím nikdo nemá , teda na saudské straně , nikoli na egyptské . Fotíme se tak , že jde pěkně vidět jordánská Aqaba a s ní hned sousedící Izrael a protější Egypt . A to hned za zády máme Saudi . Takový zvětšený americký Four Corners , místo , které jsme navštívili letos v květnu a kde se v jednom bodě setkává Colorado , New Mexico , Arizona a Utah . Jenže tyto státy se mají v lásce , na rozdíl od sudu prachu v této oblasti … Aqabu rychle míjíme , na dostupných plážích přelidněno a typický arabský nepořádek a volíme prostřední ze tří cest jdoucí přes Jordánsko – Kings Highway , neboli Královskou dálnici , která nás dovede k Wádí Rum, nabateánské Petře a hradu Karak . Z ní pak sjedeme k Dead Sea Highway ( ta třetí , kterou jsme nejeli je Desert Highway ) k Mrťochovi , pak do Ammánu a Jeraishi . První atrakcí je tedy velmi působivé Wádí Rum , nebo Ram ale také Ramm jak postupně přibližujíce se k tomuto wádí čteme na informačních cedulích . Přijíždíme sem už za tmy , brána i s pokladnou naštěstí otevřená , takže kupujeme lístky a vjíždíme do tmy . Jen co si vybereme místo na kempování , hned je u nás domorodec , který nám jednak nabízí své průvodcovské služby na další den ( a které s díky odmítáme , máme přece terénní auto , satelitní navigaci a Lonely Planet , takže si zítra zajedeme kam my budeme chtít a ne kam nás za pár peněz zavezou místňáci ) a také nám radí , ať projedeme vesnicí a spíme až na pískách , za což mu poděkujeme a hned tak činíme . Jednak za vesnicí je absolutní klid na rozdíl u hor před ní a navíc světelná poluce je téměř minimální , takže náš Milion Stars hotel pod širým nebem je stejně úchvatný jako při kempování off road v Saudi . Trochu ovšem pofukuje a i v těchto zeměpisných šířkách dovede být po západu sluníčka pěkně chladno , takže dáváme deku do závětří našeho Micina a před motor , ze kterého ještě příjemně sálá teplo . Po večeři se různě polohujeme až nakonec ležíme před autem jako při rekonstrukci nějaké havárky , ještě že nás nikdo neviděl .
26.10. ráno vstáváme do modré oblohy , vychutnáváme okolní krásu a zjišťujeme , že toto Wádí je vlastně pokračováním toho krásného směrem od Tabuku ku hranicím . O to větší touha to projet . Zapínám náhon na všechna čtyři kola ale jsem už líný trochu upustit tlak v pneumatikách , tuto činnost dělám však ihned poté , co náš plně naložený Micin má problém se vyhrabat ze sypkého písku dále ve wádí . Tuto oblast si oblíbil známý Lawrence z Arábie , Angličan , který na přelomu 19. a 20. století v oblasti Sýrie , Jordánska a dnešní Saudi prováděl archeologický výzkum a který také byl mimo jiné strůjcem povstání , při které byla např. zničena na saudské straně námi projetá Hijaz Railway vedoucí ze syrského Damašku do saudské Mediny , při které absolutně zrušil vliv otomanského Turecka na Arabský poloostrov . Proto tady ve Wádí je spousta věcí po něm pojmenovaná . V ranním sluníčku jsou tady opravdu kouzelná místa , někde také vysedáme z auta a jdeme pěšky tu k přírodnímu skalnímu oblouku , tam k petroglyfům a jiným zajímavostem . Ke štěstí pro nás staré terénní toyoty naložené turisty přijíždějí až pozdě po nás , takže celé brzké ráno jsme ve wádí sami spolu s několika beduíny na velbloudech . Odtud máme namířeno do nedaleké Petry , kam v poledne přijíždíme . Vstupné , tak jako všude do všeho tady v Jordánsku je docela mastné , 30 dolarů na osobu , což je asi nejvíc , co jsme kdy kde po světě za vstup platili . I Taj Mahal , Macchu Picchu , Pearl Harbour či atrakce na Novém Zélandu jsou daleko levnější . Navíc , téměř identické nabateánské město – Madain Saleh - máme v Saudi a tam se pro změnu za vstup neplatí ani dolar…. Je tady ale přeturistováno , je to totiž atrakce číslo jedna pro Jordánsko . Zlatá Medina Saleh , kde potkat turistu je téměř zázrak …Scházíme dolů soutěskou Wádí Mousa a po zhruba 30 minutách se nám otevírá pohled na jednu z nejfotogeničtějších hrobek tady v Petře – věhlasnou Pokladnici . Nádhera . Odtud jdeme dále dolů stále se rozšiřující soutěskou k už hodně poničenému přírodnímu amfiteátru a královským hrobkám , trochu zadechujeme , kocháme se a svačíme . Dále se vydáváme na téměř hodinový výšlap přes městské centrum ve Wadi Mousa do Wadi ad Deir na druhou stranu k druhému nejfotografovanějšímu skalnímu útvaru – Monastery Al Deir , která je s ubývajícím sluníčkem krásná . I proto , že je to k ní tak daleko, je tady naštěstí méně lidí , takže opět kochání se a focení této nádhery . Vznik tohoto skalního města se datuje do 6. století před Kristem ( ovšem obydlená tato oblast byla daleko dříve , kolem roku 7 000 před Kristem stejně jako například Jericho na západním břehu řeky Jordánu , což dává tuto oblast na stejnou úroveň jako jedno z prvních obydlených míst na světě ) , kdy nomádský kmen Nabateánců ze západní Arábie se v této oblasti usadil . Postupem času nabýval na významu , zpočátku Nabateánci přepadali karavany a bohatli z těchto kořistí . To se však nelíbilo Římu , který podnikl neúspěšné výpady do této oblasti , aby oslabil vliv Nabateánců , jejichž území vlivu kolem 3. stol před Kristem po smrti Alexandra Velikého dosáhlo území dnešní Sýrie a Říma . Nabateánci se však proti Římu vykoupili a oblast dále vzkvétala . Kolem přelomu našeho letopočtu v důsledku špatně zvolené taktiky ( spojenectví Nabateánců s Partheny , kteří prohráli boj s Římany ) ve dvou útocích roku 31 a dalším roku 103 nakonec Římu pod vedením císaře Trajána podlehli . Navíc v té době nabývala na významu syrská Palmyra , která přebrala kontrolu nad karavanami na Hedvábné stezce a Petra začíná upadat . Až na krátkou periodu křižáckých výprav ve 12.století , kdy zde byla vybudována nová pevnost , Petra upadla až do 19. století ( přesněji do roku 1812 kdy byla znovuobjevena mladým Švýcarem Burckhardem ) v zapomnění a byla obydlena pouze místními beduíny , potomky Nabateánců . Při cestě zpět soutěskou nahoru se nám už za tmy přeplazí těsně před námi tak metrový had , já bych na něj v té tmě i šlápl , ještě že jsem měl ssebou mého bodyguarda …. Jdeme do místní restaurace na večeři , miluji arabskou kuchyni , zvláště jejich homos jako přídavek ke všemu . Hledáme ubytování v tomto turistickém městě , za 5 hvězdičkový se nám nechce utrácet a ty levnější jsou zase moc u cesty a většinou prokouřené až do morku kosti…tak jedeme za tmy směr Karak a po cestě si najdeme klidné místo na spaní .
27.10. v dopoledních hodinách jdeme na prohlídku hradu Karak . Tento hrad leží v místech , kudy procházely starodávné karavany mířící z Egypta do Sýrie v časech biblických králů a bylo také obýváno starými Řeky a Římany . Místo je často vzpomenuto v Bibli jako Kir , Kir Moab a Kir Heres . Vlastní hrad byl založen jak už je v této oblasti zvykem v dobách Křižáckých výprav , konkrétně Baldwinem I. Jeruzalémským v roce 1142 , avšak roku 1293 byl poničen zemětřesením . Mezitím na něm vládl krutý vládce DeChatillon , který se vyžíval ve shazování svých vězňů dolů do údolí 450 metrů hlubokého . Vězňům ještě dával kolem hlavy dřevěnou bedýnku , to aby neztratili hned vědomí a tento letecký zážitek si vychutnali až do konce… Průvodce nám dělá místní domorodec který umí samo že jen arabsky , na hradě jsme opět téměř sami a jen co hrad opouštíme kolem 10 ráno přijíždí sem dva autobusy turistů … Odtud z výšky téměř 900 metrů nad hladinou moře sjíždíme do nejhlubší prolákliny na zeměkouli – v této době 420 metrů pod úrovní světových moří k Mrtvému moři , míjíme několik policejních check pointů ( naproti totiž číhá ukrutný nepřítel Izrael…) a také ceduli s nápisem , že jsme právě na nula metrech nad mořem – odtud je úchvatný výhled na těch 420 výškových metrů pod námi s Mrťochem . Kam se hrabe podobná vyhlídka nad Údolím Smrti v Americe , pouhých minus 82 metrů pod mořem …. Mrtvé moře nás překvapilo svou tyrkysově modrou barvou , i když proč by mělo být jiné , když je jenom neuvěřitelně koncentrované . Jeho slanost je asi 11 x vyšší než slanost oceánů ( je 30 % ) a to díky tomu , že se neustále zmenšuje odpařováním . Každým rokem se jeho hladina sníží o zhruba 1 metr . Jeho jediným větším zdrojem vody je řeka Jordán , kterou ovšem místní zemědělci masivně využívají k zavlažování neuvěřitelného množství skleníků a políček v údolí . V současnosti je asi 65 km dlouhé a široké od 6 do 18 km maximálně . Plavání v něm je relativně bezpečné , neb se nedá potopit do větší hloubky než 1 metr , což jsem si sám s potápěčskými brýlemi ověřil a také zde není žádná nebezpečná havěť jako např. Charcodon ( velký bílý J ) . Vlastně tam není havěť žádná , ani rybička , jen snad 11 druhů bakterií , neb voda , pokud ji zkusíte , je odporně slaná . Stačí vlastně si jen trochu stříknout kapku vody při plavání do oka a na 10 minut příšerně trpíte , což se nám s Ivčou také podařilo . Tím , že se jeho hladina každým rokem snižuje , zaměstnává spoustu lidí , kteří vymýšlejí různé projekty , jako například prokopat kanál z nedalekého Rudého moře a alespoň udržovat hladinu na současné výši . Jenže takové projekty dle odhadů stojí miliony a navíc proti jsou ekologové , kteří zase tvrdí , že se změní poměry v prostředí … takže pokud s tím někdo něco neudělá , Mrťoch už tady dlouho nebude , v současné situaci to experti vidí na 50 roků … Protože byl zrovna pátek , což je v arabském světě naše neděle , pobřeží bylo přeplněné domorodci , vybrali jsme jednu placenou pláž - za osobu chtěli 5 JD – jordánských dinárů ( jeden dinár je asi 1 Euro , tj. 30 Kč ) . Najít kousek volného místa byl problém , navíc i když tam bylo pár lidí ze západu tak domorodí muži , jejichž ženy musí dřepět i v 30 stupňovém horku v černé abáji a se šátkem na hlavě , hleděli na ženu v bikinách jako na svatý obrázek , až to bylo nepříjemné . Voda při pobřeží byla navíc hodně zkalená od malých ratolestí . Nicméně bahýnko jsme si na sebe naplácali a několikrát si zaplavali . Já tu slanost na sobě dlouho nevydržel a šel se občas osprchovat . Před západem sluníčka to balíme , chceme ještě vyjet na Mt.Nebo , ze které je prý úžasný výhled na západ slunce nad Mrťochem , nějak jsme to časově neodhadli a stačili vyjet jen nějakých 400 výškových metrů , neb slunce už se hodně sklánělo k obzoru . Výhled to byl fantastický . Potkali jsme tady také jednu paní , která , když uviděla na našem Micinovi cézetku a slyšela nás mluvit česky , tak se také rozmluvila česky . Má tady dospělé děti , za kterými jezdí na návštěvy , děti však česky neuměli … Po západu frčíme směr Ammán, hlavní město Jordánska , původně jsme si mysleli , že Jordánsko bude něco extra co se týče čistoty , ale bohužel jsme se mýlili , arabský svět je prostě něco jiného než Evropa . S výjimkou Ománu samozřejmě . V mojí satelitní navigaci GPS mám všechny hlavní tahy a větší silnice , nicméně podrobná mapa hlavních měst tam chybí , tak jsme chvilku no bloudili , spíše nemohli najít střed města , nakonec se nám to asi po půlhodině podařilo , ještě že Ivča se plynule dorozumí arabsky . Zaparkovali jsme auto kousek od známého románského amfiteátru na náměstí ze 2. století z období vlády Antonia Pia a střed města si prošli pěšky , večeři dali přímo naproti amfiteátru a prozkoumali centrum , až jsme trochu zmokli . Ammán byla na počátku 20. století malá vesnice o nějakých 2 tisících obyvatelích , nyní je to chaotické , téměř nezajímavé velkoměsto s několika pozoruhodnostmi tady zmíněnými . Byl ovšem obydlen už 3500 let před Kristem v oblasti Citadely . Ve Starém Testamentu se o něm píše jako o Velkém městu Ammonitů a putovali přes něj dávné karavany z Mezopotámie do Řecka a Sýrie . Až do 10. století po Kristu vzkvétalo , poté postupně upadalo na významu a až teprve Hidžázská železnice , která tudy projížděla , opět přilákala pozornost a Ammán se začal rozrůstat do dnešní podoby .
28.10. ráno obhlížíme Citadelu na kopci Jebel al Qalaa naproti Amfiteátru , je zataženo a nikde žádný turista . Navíc tam něco hrubou technikou opravují , takže ani nejdeme dovnitř a vyjíždíme směr Jeraish . V dávných dobách bývalo toto město římskou provincií , známé pod jménem Gerasa . Překvapivě nebylo součástí nějaké obchodní stezky a lidé v této oblasti prosperovali z pěstování kukuřice . Počátky sahají k období vlády Alexandra Velikého kolem roku 333 před Kristem , Pompeius v roce 64 před naším letopočtem dobývá region pro Římany a v následujících letech město čile obchoduje s Nabateánci . Když v roce 129 císař Hadrián navštěvuje toto nejlepší provinční římské město , na počest mu staví velkolepou bránu , která zůstala do dnešních dnů . Úpadek začíná se zničením Palmyry v roce 273 našeho letopočtu spolu s rozvojem námořního obchodu , ubývá obchodních karavan . Dobytí muslimy v roce 636 a devastující zemětřesení v roce 747 udělalo tečku za tímto městem , opět jen křižácké výpravy ve 12. století se zde krátce usadily a až do vykopávek na konci 19. století město zmizelo z map . Náš kamarád Franz z Hamburgu nám radil navštívit buď Jeraish nebo Palmyru v Sýrii , prý jsou to totožné vykopávky . Není to ale pravda , na každém je něco , každé město má své kouzlo . Jeraishi dominuje ohromné sloupové náměstí , dva velmi zachovalé amfiteátry a spousta chrámů . V tom větším pro nás hraje místní folklorní skupina čtyř Arabů na dudy a bubny , velmi zajímavé je to z toho pohledu , že ať sedíte v ohromném amfiteátru kdekoli , všude je velmi dobře slyšet , akustika je vynikající. I úplně nahoře jde dobře slyšet , jak se v pauze mezi hudební produkcí ( podobnou spíše skotským dudákům ) lidé mezi ssebou na podiu potichu baví . Jdeme zpátky přes náměstí podél Kolonády Cardo Maximus , u které je spousta chrámů až k druhému , menšímu amfiteátru , kde nás zastihuje pořádná bouřka . Během půlhodiny je jeviště téměř zatopené , s deštíky pravda ani v dávných dobách nějak nepočítali … po dešti se vracíme ještě k muzeu a ke vstupní Hadriánově bráně , za kterou je spousta obchůdků s arabskými suvenýry , takže honíme pěkné záběry do fotoaparátu . Také se mi líbí jeden menší obraz , který za pár dolarů kupujeme . Z Jeraishe jedeme směr na sever k syrským hranicím , předtím ještě tankujeme plnou do našeho žíznivého třiapůllitrového Micika . Na hranicích se trochu rozčiluju , prý jsme přetáhli dobu jejich zákonné pojistky na auto , jak to má člověk vědět , když ho na to neupozorní a vše je napsané arabsky ( což by nebyl takový problém ) ale navíc v arabském kalendáři ( ten moc nepoužíváme , takže to je hlavní problém ) . Přetáhli , ale jen o pár hodin , navíc chtějí další poplatky za opuštění země , prostě potřebují nějak uživit armádu úředníků na hranicích . Na ceduli sice mají napsané , že tyto poplatky neplatí pro auta z Kuwaitu a Saudské Arábie ( teda ze zemí odkud je sponzorují ropou…) nicméně po nás to chtějí . Rozčiloval jsem se oprávněně , poněvadž při zpáteční cestě přesně za měsíc jsem chtěl tyto poplatky dobrovolně zaplatit a bylo mi řečeno , že po rezidentech Saudi to nechtějí ... no comment … Zato na syrské straně si rovnou řeknou o cca 70 dolarů za pojistku , vstup ( víza ale už máme z Rijádu , Sýrie je jediná země při naší cestě , kde víza, pokud jsou třeba , nejdou koupit na hranicích na rozdíl od jordánských ) plus série razítek do Trip tiketu a také na bakšiš pro jednoho domorodce , který to se mnou tady oběhal …. No oběhal , ono každá arabská hranice je zmatená už z toho titulu , že projedete jedním úředníkem , dostanete razítko či nějaký papírek , narazíte na druhého a ten vás pošle zpátky pěšky pro potvrzení někam úplně na začátek celnice , pak zase zpátky k němu s razítkem … opravdu zlatá Evropa s její přehledností , kdy se nemusí ani vysedat z auta a jednotliví úředníci v okýnkách na sebe hezky navazuji . Ale na rozdíl od jordánské vám tady na rovinu řeknou , kolik chtějí a při opouštění země žádné další poplatky nechtějí . Po absolvování tohoto martyria trochu míjíme nájezd na dálnici směr Damašek, jedeme asi 10 km po lokální cestě přes vesnice , takto by jsme nikam nedojeli , nová dálnice v naší GPS je trochu bokem , přesto se musíme zeptat domorodců jak se na ni dostat a už frčíme na Damašek a jeho dopravní chaos . Kolega , doktor Anas od nás ze špitálu , mě před Damaškem varoval, ať prý raději necháme auto před městem a na prohlídku jedeme taxíkem . Teď zpětně když to srovnávám se zeměmi , které jsme projeli , byl to takový relativně neškodný chaos , kde platí pravidlo silnějšího a drzejšího , nikoli však zákeřného . To jsme poznali hned při vjezdu do Evropské unie v Maďarsku , kde sice platí přísná pravidla a asi tak 95 procent řidičů je ukázněných , ale těch zbylých 5 procent to byla hovada , která například předjížděla , i když kamion v protisměru musel kvůli nim přibrzdit a v konečném efektu mělo takové auto po 20 kilometrech jízdy výhodu tří předjetých aut před námi …. Takže do Damašku jedeme i s naším Micinem , bez GPS ani rána , nějaká pořádná informační cedule pokud nebyla v arabštině tak až přímo na odbočce či vtipně až na konci kruhového objezdu a napsaná úplně mrňavým písmem , které šlo přečíst tak ze 20 metrů maximálně … Jeden opravdu hloupý kruháč jsme projeli celkem 3 x než jsme našli tu správnou odbočku na centrum města s jeho slavným soukem Al Hamidiyya . Parkujeme kousek od něj , vcházíme do něj vedle ohromného portrétu prezidenta Assada , jehož obraz visí téměř všude ( asi tak jako dříve obrazy nechvalně známých stranických papalášů …) - je to velké dlouhé , kryté tržiště , kde jde koupit téměř vše , hlavně ale látek a oblečení . Kupujeme nějaké parfémy v malých flakónkách , ať máme každému co přivézt , ochutnáváme místní kuchyni …. Legenda praví , že prorok Mohamed na cestě z Mekky se zastavil v horách nad Damaškem a odmítl vejít do města , protože podle něj do ráje chtěl vstoupit jen jednou ... ale v dnešních dobách , Damašek , to je ztracený ráj , ovšem kromě Starého města , ze kterého dýchá pravý orient dodnes….
29.10. ráno jdeme na walking tour podle Lonely Planet na průzkum Starého města , začínáme u brány Bab Al Jabie , zkoumáme různé obchůdky , ve kterých kromě portrétu Assada visí také velký portrét otce či děda , který ten který obchůdek zakládal a který se dědí z generace na generaci … platíme vstupné do velikánského domu bývalého guvernéra Damašku v roce 1749 - Khan Asad Pacha - který je celý vyveden v černobílé barvě ( asi jako ohromné vězení ) , o kousek dál je ale už moc hezký Azem Palác , který stál za prohlídku . Odtud jdeme do křesťanské čtvrti , ve kterém je spousta kostelíků , v jednom ortodoxním arménském právě slouží mši … zpáteční cestou jdeme směr Umayyad Mosque , největší damašská mešita, než k ní dojdeme stavujeme se ještě na pravý arabský čaj ve stylové šíšárně . Mešita Umayyad je velká , připomíná mi istanbulskou Suleymaniyi . Na místě mešity Umayyad už v 9. stoletím před Kristem , Araménští postavili chrám zasvěcený bohu Hadadovi , o kterém se píše ve Starém Zákonu . S příchodem Římanů byl chrám zasvěcen bohu Jupiteru no a poté , co císař Konstantin ve 4. století ustanovil křesťanství jako oficiální náboženství Říma , chrám byl zasvěcen Ježíši Kristovi . Po dobytí Damašku muslimy v roce 636 byla část chrámu přeměněna na mešitu a po 70 letém soužití , kdy se stal Damašek centrem muslimského světa kalif Al Walid se rozhodl zbudovat mešitu takovou , která tady ještě nikdy nebyla a nikdy nebude . Dodnes je srovnávána co se dekorace a architektury týče s jeruzalémským Dome of the Rock , co do svátosti s mešitami v Mekce a Medíně . Křesťanství ale bylo na scéně v Damašku už mnohem dříve , než Konstantin ve 4. století rozhodl jak rozhodl . V 1. století , Saul z Tarsu , který se snažil vymýtit křesťanství z Jeruzaléma , byl vyslán vysokými židovskými mnichy totéž provádět v Damašku . Při cestě oslepl a byl zaveden do domu křesťana Judase u Damašku , kde ho vyléčil Ananias a kde také dostal zjevení a konvertoval . Stal se z něho Apoštol Pavel a byl vysvěcen na břehu damašské řeky Barada , odkud začal hlásat víru Boží … Naproti mešity Umayyad si chce dát Ivča čerstvou šťávu z granátových jablíček , než se dostaneme na řadu tak vidíme , jak v jednom špinavém kbelíku umývají sklenice po předchozích zákaznících a okamžitě ji přejde chuť … zajdeme tedy na výborný oběd do místní restaurace, kde už nás znají ze včerejška a dáváme si zase arabskou kuchyni – kuře , výborný salát , chleba , homos . Jdeme ještě koupit tuze sladké , vynikající arabské pistáciové cukroví , bereme přes 3 kila jako vítané do Česka , já ho mám totiž moc rád a jsem zvědavý , co na to řekne rodina . Jako poslední atrakci jdeme k nedaleké původní stanici Hijaz Railway , před kterou stojí i jedna z mašinek ( a kterých je tolik rozbitých v saudské poušti po povstání Lawrence z Arábie ) . Už se stmívá a z Damašku vyrážíme směr Palmyra , bez GPS by jsme výjezd z města hledali dodnes…Po nějakých 50 kilometrech už je ovšem směr Palmyra označená , spolu s Irákem , ke kterému se dostaneme na vzdálenost necelých 120 kilometrů . Spíme těsně před Palmyrou v poušti v autě , které po sklopení přední a mojí zadní sedačky mně dává ohromný rovný prostor přes 2 metry dlouhý , Ivča se spokojí bez sklopení zadní sedačky , protože kufr je plně naložen věcmi , zlatý Micin , když je potřeba , je to docela solidní náklaďák a dobrá ubytovna v nouzi . Máme sice ssebou i stan , ale v autě je to daleko pohodlnější a navíc se cítíme mnohem bezpečněji , už i k autu .
30.10. vjíždíme do Palmyry přes Údolí hrobek směr pevnost Qalat ibn Maan . Tuto pevnost , která dominuje horizontu na západní straně , si nechal postavit v 17. století libanonský válečník Fakr aby hlídal syrskou poušť . Nicméně historie Palmyry sahá daleko do minulosti .Tato palmová oáza v rozlehlé pustině - kterou na západě ohraničuje řeka Orontes a na východě Eufrat - známá pod arabským názvem Tadmor , začala vznikat ve 2.tisíciletí před Kristem pod vládou Assyřanů a Peršanů . V dobách Alexandra Velikého byla součástí království Seleucidů ( Seleucid byl jedním z generálů Alexandra Velikého ) . Jejím prvotním účelem bylo to , že byla strategickým bodem v rozlehlé poušti pro karavany na Hedvábné stezce z Číny a Indie a také pro karavany mířící z Arábie a Mezopotámie a z toho také profitovala . Kolem 1.-2. století našeho letopočtu , když Římané expandovali až k této oblasti , Seleucidové padli a Palmyra byla na hranici mezi Římem na západě a Partheny na východě . Se vzrůstajícím vlivem Říma a porážkou nabateánské Petry došlo k odklonu karavan směrem od Petry a tím ještě k většímu rozkvětu Palmyry . Hadrián v roce 130 našeho letopočtu navštívil tuto oázu a prohlásil ji svobodným městem , dovolujícím vybírat mýtné pro svou potřebu . Nejslavnější epizoda v období Palmyry , která ovšem paradoxně vedla k jejímu úpadku , nastala v roce 267 našeho letopočtu . Byl zavražděn Odainat , takzvaný Správce východu , který porazil nepřátele Říma Sassasiány a byl prohlášen za krále . Jeho druhá žena , Zenobia , se prohlásila ve jménu jejích syna za samovládkyni , což bylo pro Řím neakceptovatelné , kvůli podezření podílu na vraždě Odainata . Řím proto vyslal armádu aby sesadil rebelující královnu , ale Zenobia toto vojsko porazila . Poté dobyla také posádku ve významné Bosře na jihu Sýrie , hlavního města provinční Arábie a vítězoslavně vtrhla do Egypta . Načež se prohlásila za potomka Kleopatry , s jejíž krásou ji srovnávali , dokonce byla ještě více neohrožená , vyhlásila nezávislost území dnešní Sýrie , Palestiny a Egypta na Římu a začala razit mince s její podobiznou a podobiznou jejího syna , který přijal jméno císař Augustus . Císař Aurelián , který to nemohl strávit, byl ochoten se Zenobií nejdříve vyjednávat , což odmítla , tak zprvu porazil její síly u Antiochu a Homse v Sýrii a v roce 271 obléhal Palmyru . Zenobia vzdorovala do posledního muže a když jí byly nabídnuty kapitulační podmínky , raději uprkla na velbloudu žádat Peršany o pomoc . U Eufratu však byla dostižena a dovezena do Říma , vystavována ve zlatých řetězech a raději zemřela hladem než by zůstala zajatcem ve vile poskytnuté císařem . Od těch dob Palmyra nikdy nedostála své slávy . Dioklecián na konci 3. století opevnil zničené město jako východní výspu svého císařství , v 6. století Justinián dále přestavěl městské obranné valy , ale poté , co město v roce 634 dobyla muslimská armáda pod vedením Khaleda ibn al Walida , město upadlo v zapomnění .…. až v roku 1678 byla Palmyra znovuobjevena pro svět dvěma anglickými obchodníky jako pohřbené pouštní město pět dnů cesty v nehostinné krajině plné nebezpečí , jak tehdy napsali ….. My jsme se autem od pevnosti Qalat ibn Maan dostali ke zdem u Diokleciánova kempu , prošli zadní část Palmyry a pak přejeli ke vstupní bráně naproti Temple of Bel , kde na nás čekali dva domorodci s velbloudy . Naskočili jsme na ně a opravdu za pár lir jsme prošli celou kolonádou , agorou , kolem amfiteátru až k nejfotografovanější části – Tetrapylonu . Po turistech ani památka , krásně modrá obloha a příjemné teplo , jen ta Zenobia tady nějak chybí… Nahlížím do vysokou zdí obehnaného Temple of Bel a poté se mi tady pokazila moje digitální databanka na zálohování fotografií – no pokazila , nešikovně jsem odlomil vstup na nabíjení , takže do vybité databanky nemůžeme uschovat žádnou fotku . Jedeme do přilehlého města shánět pájku – což se mi daří , dokonce databanku opravuji a domorodému prodavači , který mi pájku půjčil dávám 200 lir , asi 100 korun . Peníze samo že nechce , je to pro něj čest , když mně mohl pomoci , tak mu vnutím alespoň 100 lir a on mi dá oplátkou takový malý přívěšek na klíče s velbloudíkem z písku pro štěstí . Až navečer jsem pochopil , proč tolik peněz nechtěl – to když jsem si v městě Hama šel do obchodu půjčit ještě jednou pájku , abych to pořádně přiletoval , prodavač nechápal , proč si tu pájku rovnou nechci koupit , když stojí 25 lir ( 12 korun…..) i s klubkem cínu za dalších 25 lir…. Odtud jedeme opět přes údolí hrobek , kde jsou hrobky dvojího typu – jednak vedoucí do podzemí stejně jako v Údolí Králů v Luxoru a druhými jsou věže , i čtyřpodlažní , s freskami , všechno datováno kolem přelomu letopočtu . Nicméně zamčené , takže obhlížíme zevnitř , jedna podzemní je v rekonstrukci , tak jdu asi 50 metrů do jeskyně ale nechce se mi vracet pro čelovku . Zpátky jedeme směr Homs , chceme stihnout ještě před západem slunce proslulý hrad Krak des Chevaliers , podle Lawrence nejkrásnější křižácký hrad na světě z 11. století . Nějak špatně ale načteme Lonely Planet , chybí nám k němu ještě asi 50 kilometrů a slunce již pomalu zapadá , proto se vracíme zpět směr Homs a necháváme Krak na zpáteční cestu . Nějak nám toho přibývá , už jsme si nechali syrskou Bosru s krásným amfiteátrem a horu Mont Nebo nad Mrtvým mořem . Homsem jen projíždíme a jedeme do Hamy , ležící na řece Orontes , jejíž osídlení sahá až do doby neolitické . Jsou také indicie na to , že v těchto místech bylo Arameánské království Hamah , které čile obchodovalo s Israelity v biblických dobách králů Davida a Solomona kolem roku 1000 před Kristem . V dalších dobách má historii podobnou jako Palmyra , počínaje Assyřany , Seleucidy , Římany až po porážku od Arabů v roce 637 našeho letopočtu . Nejposlednější kapitolou v historii Hamy je kruté potlačení rebelského povstání proti současnému režimu prezidenta Assada v roce 1982 , kdy téměř celé historické centrum bylo zničeno . I tak se alespoň něco dochovalo , hlavně na březích řeky Orontes , a to veliká , až 25 metrů v průměru – vodní kola . V noci jsou kouzelně osvětlená , ve Starém městě je zase spousta galerií , kde za pár dolarů jde koupit pěkné obrazy , ale co pak s nimi … řešíme , jestli spát v hotelu Cairo nebo Riyadh , bereme Cairo , čistý , levný hotel , ale v noci moc dobře nespíme , kvůli našemu plně naloženému Micíku na ulici za hotelem . Tak se rozhodujeme , že to byla naše poslední noc v hotelu , raději vždy zajedeme někam do přírody .
31.10. sjíždíme z dálnice na Aleppo na vykopávky v Apamea , další z Must to see ( Nutno shlédnout ) v Sýrii . Není jich ale tolik a v takovém stavu jako růžově pískovcová Palmyra . Apamea byla vystavěna z šedého granitu , založena ve 3. století před Kristem jedním z generálů armády Alexandra Velikého , Seleucidem , spojená s přímořskou Lattakií v těch dobách . Afamea se jmenovala jeho perská žena a Lattakia ( v těch dobách Loadicea ) jeho matka . V roce 64 však byla dobyta Pompeyem a poté zde žilo na tu dobu neuvěřitelného půl milionu lidí . Také Kleopatra doprovázená Markem Antoniem se zde zastavila na cestě po bitvě s Armeniány u Eufratu . V roce 115 bylo město poničeno zemětřesením a přestavěno , další velké zemětřesení v roce 1157 už neustálo a trosky jsou viditelné dodnes …. Ivči není nějak dobře po včerejších čerstvých ovocných džusech a tak si lehá do auta , zatímco já prozkoumávám kolonádu – cardo , dále agoru , nymfaeum – veřejné fontány . Turistů opět jako šafránu , potkávám jen jeden pár , zato domorodých prodejců jakože originálů malých uměleckých vykopávek je jako máku . Kupuji si na památku alespoň pár mincí , z nichž některé vypadají jako pravé . Za pár dolarů , takže žádná škoda . Vracíme se zpátky na dálnici a asi 60 kilometrů před Aleppem a 5 kilometrů z dálnice po pravé straně jsou vykopávky jednoho z nejstarších měst v Sýrii – Ebla . Pro turisty nic moc , jen několik obnažených zdí mezi malými kopci , ale pro archeology nesmírně zajímavá oblast , osídlená už v 3. tisíciletí před Kristem a v té době také nejvlivnější městský stát v Sýrii . Zničena byla Hitity kolem roku 1600 před Kristem . Archeologové zde našli hodně hliněných destiček se Sumérským písmem , avšak málo z nich se podařilo rozluštit . Překvapivě je zde autobus plný turistů , naštěstí si nijak nepřekážíme , neb oni zrovna odjíždí … Odsud jedeme na sever do Aleppa , druhého největšího syrského města s třemi miliony obyvatel , které spolu s Damaškem se pře o titul nejdéle obydleného města na světě ( i když totéž bylo v Lonely Planet také psané o libanonském Byblosu…) . Na starých textech ze starého Království Mari se píše , že již v 18. století před Kristem bylo Aleppo centrem silného státu a osídlování zde začalo před nějakými 8 tisíci lety … Poněvadž je až na severu Sýrie , tak kromě obvyklých Hititů v 17. století před Kristem , Římanů , Alexandra Velikého , Muslimů se městem také prohnali Peršané v roce 611 našeho letopočtu , Mongolové o nějakých 600 let později a také Turkové v roce 1517 . Navíc město poničila 3 velká zemětřesení , z nichž to poslední v roce 1822 bylo tragickým pro 60 procent tehdejšího obyvatelstva a také například pro Citadelu . Přijíždíme sem za západu slunce , k již dokonale zrenovované Citadele . Ta je však již zavřená , tak parkujeme našeho Micina kousek od ní a jdeme projít nejvíce vibrující trh v arabském světě , alespoň jak píše Lonely Planet . A měl pravdu , jako by jste se ocitli o nějakých 500 let zpátky , v úzkých uličkách žlutým světlem lehce nasvícené malé obchůdky , natlačené jeden vedle druhého , přeplněné orientálním zbožím – vonným kořením , zlatem , látkami , koberci , voňavkami , vynikajícím sušeným ovocem … jen tak vychutnáváme večerní atmosféru , sem tam lze potkat i turistu . Večeři dávám ale jen já , Ivča má opačný problém a taktak vždyckynajde potřebnou místnost . Holt jeden opravdu fresh džusík v Hamě se jí nevyplatil … Z Aleppa jedeme východním směrem k hranicím na Turecko , poněvadž se jedná o horský průsmyk za vesnicí Dana , je zde docela pusto a tím pádem odbavení ze syrské strany jde rychle , na turecké je to úplně bez problémů , není třeba ani víza a jen prodejce zákonného pojištění se nám snaží vnutit jeho produkt , prý naše Zelená karta koupená v Saudi neplatí , oduševnělý celník má naštěstí jiný názor … Spíme v horách za deště na lesní cestě kousek nad malým městem , o kterém se později dočítáme , že podle všeho v těchto místech stávalo pradávné město Babylon …
1.11. ráno prší , tak jako celou noc , na hranicích jsme si nevyměnili peníze a tak za dolary kupujeme chlebík a buchty na snídani . Vjíždíme na dálnici, kde se vybírá mýtné , takže žádné dálniční známky jak v Evropě a projíždíme deštěm kolem Adany . Vjíždíme do hor směr Konya , v koloně kamionů a v prudkém dešti začínáme mít první a naštěstí poslední pochybnosti o tom , jestli jsme zvolili dobré období pro tuto cestu do Evropy . Prší , ale jen tento jediný den , pak už nám jen svítí sluníčko po celou dobu našeho putování – vlastně ještě v Efezu nám bude poprchávat . Jak jsme se dověděli z médií , v Evropě vládl po dobu naší cesty nejteplejší a nejslunečnější podzim za posledních asi 170 let …. Původně jsme také chtěli jet do nádherné Kapadocie , která je na naší cestě severně , kvůli dnešnímu dešti ji ale odkládáme na zpáteční cestu ( a moc dobře jsme udělali…) a celý den věnujeme cestě přes Konyu a střední Turecko do Pamukale a Hierapolis , děláme denní kilometrový rekord cesty do Evropy ( 744 km , více jsme najeli za jediný den jen při cestě zpět z Brodu do Brašova , 766 , nejvíce celkem při našich cestách jsme ale urazili v Americe při cestě do Salt Lake City, 1200 , a to jsme přitom ještě byli v Dinosaur NP , Amerika je ale jiné kafe co se týče dálnic atd…) a dostáváme se asi 70 kilometrů před tyto památky . Při této cestě středem Turecka , kdy nás nic nehoní , tak jedu s našim Micinem maximálně ekonomicky , tempomat nastaven na 80 km za hodinu – to z toho důvodu , že je tady příšerně drahý benzín , za litr jejich Kurnsprunsuz – 95 oktanů - dáváme v přepočtu na naše něco kolem 45 korun ! Tedy asi 12 x více než u nás v Saudi ! Při této ekonomické dnešní jízdě si šestiválec řekl jen o něco málo víc než 11 litrů , což se mně s ním ještě nikdy nepodařilo . Asi proto , že když už ten benzín mají tak odporně drahý , tak asi nebude nijak ošizený … No a s benzínkami tady v Turecku , to je také kapitola sama pro sebe . Nejdražší benzín co jsem kdy čepoval a přitom benzínka doslova na každém kroku – na některých úsecích bylo po obou stranách silnice i deset benzínek za sebou . A taky se nestalo , aby třeba na 10 kilometrovém úseku nebyla ani jedna … Zřejmě kvůli nákladní dopravě tady , která je opravdu přebujelá a také se s tím člověk jen tak někde nesetká , silnice jsou doslova přecpány kamiony . Připadalo mi to jako by se stěhovalo jeden rok celé Turecko na západ a druhý zase zpátky na východ … Spíme v horách a ráno
2.11. překvapivě modrá obloha , v noci ale kosa jak z nosa , teploměr lehce nad nulou , v autě spíme zabalení jak polárníci . Přijíždíme k Pamukale , což jsou světově známé travertinové bílé terasy pod pozůstatky římských lázní Hierapolis . Pamukale v originálu značí Bavlněný hrad . Bílé terasy vznikly a vlastně stále vznikají tak , že horká minerální voda bohatá hlavně na vápník se na povrchu ochlazuje , vápník se usazuje do různých hrází a tvoří nepravidelná jezírka , takže celé to seshora vypadá jako by ze šlehačky . Staří Římané zde postavili velké lázeňské město Hierapolis nahoře nad těmito terasami a využívali horké minerální prameny k léčivým účelům . Avšak turistický boom v osmdesátých a devadesátých letech minulého století toto místo prakticky zruinoval a tak spousta hotelů nad tímto místem musela být zbořena . Hierapolis bylo založeno v roce 190 před Kristem králem Pergamonu Eumenem II. Jako mixtura Pohanů , Římanů , Křesťanů a Židů se lázně vmísily do prostředí Anatolie a prosperovaly po několik století . Častá zemětřesení ale oslabovala tuto oblast a po posledním , silném , v roce 1334 došlo k opuštění tohoto města . Parkujeme na horním , jižním parkovišti a vcházíme přes opevnění branou naproti ohromného amfiteátru , jdeme přímo k terasám , je zde už několik turistů . Čvachtáme se v bazénkách , voda je příjemně teplá a protože vše doběla září působí to nesmírně čistým a zdravým dojmem . Několik lidí se bahní v teplé vodě , my to raději nepokoušíme , je sice modrá obloha ale jen nějakých 15 stupňů . Odtud jdeme po hraně travertinových teras , které celé obejdeme zpátky směrem k muzeu , které je zavřené , tak se jdeme podívat do lázní , kde se dá také koupat . Vnitřní bazén působí impozantně a tajemně zároveň – po posledním zemětřesení je v malé hloubce přes nádherně čirou a teplou vodu vidět popadané sloupoví , mezi tím se rochní pár turistů ve stínu palem . Hned bych tam skočil , jen nemám dobré zkušenosti s horkou vodou a posléze chladným okolním vzduchem … Jdeme se podívat na amfiteátr pro více jak 12 tisíc diváků , postavený Hadriánem a Septimem Severem , docela hezky zachovalý , je z něj nádherný výhled do okolí. Odtud autem přejíždíme kolem dokola teras přes Nekropolis , kde je velké kvantum hrobek a procházíme skutečně zachovalou kolonádou Frontinus Street se zbytky Domiciánova oblouku . Při zpáteční cestě chceme najít černé lázně Laodiceu , nějak bloudíme , v GPS to nemám a podle Lonely Planet to nemůžeme najít , tak zastavujeme v první místní vesničce na jídlo , já si kupuji hezkou mikinu a fotíme si domorodé báby jak zpracovávají granátová jablíčka na otevřeném dvorku . Dalším cílem by mělo být nedaleké , asi 60 km vzdálené Afroditium , cesta přes velké Denizli a klikatice zpátky do hor nám však zabere více jak hodinu jízdy a přijíždíme sem až za západu slunce , má to však alespoň malou výhodu - na vstupní bráně už nevybírají vstupné a právě odchází poslední Japončíci . Takže kolem úžasného chrámu Kenan , kterého se nemůžeme v zapadajícím slunci nabažit jdeme k pozůstatkům Artemidina chrámu , Biskupského paláce , Hadriánovým lázním , divadlu … hned u prvního chrámu se k nám přidává místní pejsan , dělá nám celou dobu průvodce a ochránce v jednom , protože když nevíme na dvou křižovatkám kudy kam , následujeme jeho a jsme na správné okružní trase. Zřejmě tak doprovází skupinky turistů a ví , jak tyto skupinky každý den procházejí i s průvodci , takže to má naučené jako Pavlovův reflex . Afroditium bylo osídleno už v době bronzové ( 2800 – 2200 před Kristem ) , od 8. století BC Artemidin Chrám bylo známým poutním místem a město velmi prosperovalo , avšak pod Byzantskou nadvládou chrám byl změněn na křesťanský kostel , mnohé z budov bylo pobořeno a materiál použit na stavbu opevnění . V roce 1402 bylo město dobyto Tamerlanem při jeho Anatolské vzpouře a od těch dob se již nevzpamatovalo a zmizelo pod nánosy času . Když v roce 1956 při silném zemětřesení byla zničena vesnice nad tímto místem , začaly archeologické průzkumy , které odkryly mnohé z dávného Afroditia . Říká se , že pozůstatky po tomto městě jsou krásnější než jedny z nejlépe dochovaných tady v Turecku – v Efezu . Jak později uvidíme , není to až tak daleko od pravdy .
3.11. se budíme těsně před Efezem , v noci hromy , blesky , ráno zataženo, jedeme na jednu z největších atrakcí iónského Turecka. Efez byl součástí řecké expanze už kolem roku 1000 před Kristem a dnes je jedním z nejlépe zachovalých starých měst ve východním Středomoří . V dávných dobách to bylo významné obchodní město zasvěcené bohyni Cybele , anatolské bohyni plodnosti . Pod vlivem Iónských Cybele se stala Artemis , panenská bohyně lovu a Měsíce a ohromný chrám byl postaven na její počest kolem roku 800 před Kristem . Když Římané dobyli toto území a město se stalo provincií , Artemis se stala Dianou a Efez byl hlavním městem této provincie . V roce 356 BC Artemidin chrám byl zapálen a zničen Herostratem , který , jak uvedl si chtěl užít svých 15 minut slávy . Obyvatelé Efezu plánovali postavit nový , mnohem větší chrám a když už byl téměř hotov , Alexandr Veliký , který do Efezu přišel roku 334 BC požádal místní , že zaplatí všechny náklady na výstavbu i zpětně za předpokladu , že chrám bude zasvěcen jemu . Diplomaticky mu bylo vysvětleno , že pokud chrám byl již jednou zasvěcen jednomu bohu , není zde již místa pro kohokoli jiného a finanční nabídku odmítli . Když chrám dokončili , byl tak majestátní , že se záhy stal jedním ze Sedmi divů světa . Pod římskou nadvládou zde žilo na počátku našeho letopočtu kolem čtvrt milionu lidí díky obchodnímu přístavu a chrámu , v roce 431 AD se zde konal třetí Ekumenický koncil , časem ale moře začalo ustupovat dále na západ a kolem 6.století dochází k pomalému úpadku Efezu . Necháváme naše auto u dolní , severozápadní brány a jeden z náháněčů nám zajišťuje údajně zadarmo taxi k horní bráně , samo že se z toho vykouzlila malá léčka v podobě zavezení nás do luxusní výrobny kožených bund a různých doplňků . Ceny zde byly velmi lákavé a zboží nepřeberné , kdybychom nebydleli již delší dobu na Obratníku Raka , hned bychom si nějakou podzimní či zimní krásnou koženou bundu koupili … odtud nás již vezou k horní bráně , kupujeme vstupenky po deseti dolarech a v pláštěnkách , protože prší , jdeme projít tuto perlu východního Středomoří . Památek hodně , na výborném místě schované za kopcem , postupujeme směrem dolů podél Trajánských fontán ke krásné knihovně Celseus , postavené ve 2. století před Kristem na počest místního konzula Celseuse jeho synem . Knihovna obsahovala na tu dobu neuvěřitelných 12 tisíc svazků , odtud podél Agory směr zachovalý amfiteátr pro 25 tisíc diváků a po přístavní cestě kolem Gymnázia ven z dolní brány . Odsud jedeme k jeskyni Sedmi spáčů , kde - podle legendy , kdy Efez ještě nebyl křesťanský ve 3. století AD za císaře Decia , bylo sedm křesťanů zaživa zazděno do tohoto skalního převisu . O dvě století později , při zemětřesení , byla tato zeď rozbořena a všech těchto 7 lidí vyšlo překvapených do již křesťanského Efezu … tolik praví legenda . Z jeskyně jedeme na velmi posvátné místo , dům Panny Marie , který se nachází v kopci nad Efezem . Velmi pietní , klidné poutní místo , kde opět podle legend trávila poslední tři roky svého života svatá Maria , matka Ježíše , spolu se svatým Pavlem v 60. letech prvního tisíciletí . Asi měsíc po nás sem přijel papež Benedikt XVI . a sloužil zde mši , takže na této legendě asi něco bude . Chvilku vychutnáváme tajemnou atmosféru uvnitř kamenného domu , kdy jedna jeptiška potichu zpívá svaté texty … Sjíždíme zpátky k amfiteátru a fotíme se znova , konečně již neprší a vše je krásně zelené . A podél cesty z Efezu ještě i oranžové , to na stromech dozrávají mandarinky , je jich tady neuvěřitelné množství , pár si jich natrháme a zjišťujeme , že čerstvé a bez pecek chutnají fantasticky . Trošičku je nám ale líto místních ovocnářů , protože většina sadů je totálně promáčená a místy stojí i metr vody po deštích z minulého týdne , které v některých částech Turecka způsobily i záplavy . Jedeme směr Bergama , neboli Pergamon , po dálnici opět přes Izmir . Spíme na pláži Egejského moře , kam zajíždím našim Micinem , abychom si užili také trochu romantiky . Ráno
4.11. venkovní teploměr auta ukazuje nulu , tak neváhám a kontaktuji šéfa Mitsubishi v Rijádu , Itala Ettoreho , jestli je Pajero schopné ustát takové mrazy bez újmy na zdraví . V servisu jsem ho měl 14 dnů před odjezdem , kdy jsem trochu zrušil spojku na posledním výletu do písečných dun . Tehdy mě ale jaksi nenapadlo , že by mi tam mohli zrovna nalít nemrznoucí směsi . Ettore mi radí jen nemrznoucí kapalinu do chladiče , vše ostatní by mělo být o.k. Jenže , shánějte nemrznoucí směs na benzínce v Turecku . I s naší jazykovou výbavou čtyř světových jazyků jsme zjistili , že Turci tak trochu připomínají Čechy . A to znalostí pouze jednoho jazyka , a to svého . Na třetí benzínce teprve pochopili , když jsem se začal třepat , jako že je mi zima , že je také zima i mému autu , které podle poznávací saudské značky zimu jaksi nezná . Přijíždíme k Bergamě , s jeho Akropolí , která je na kopci nad městem , parkujeme tedy až nahoře před vstupní bránou , řádně se oblékáme ( rukavice, čepice ) i přesto , že je krásně azuro a motáme se opět téměř sami mezi mramorovými sloupy a různých pozůstatcích po tom , co ve starověku bylo Bergamou s jeho druhou největší knihovnou na světě . Největší slávy Bergama zažila pod vládou Eumena II. ( 197 – 159 BC ) . Tento král nechal postavil knihovnu , Zeusův Oltář a postavil střední město na terasách pod Akropolí . V knihovně bylo svého času kolem 200 tisíc svazků , víc už bylo jen v egyptské Alexandrii , 700 tisíc . A protože Egypťané se báli , že díky sběratelské vášni Eumena brzy přijdou o výsadu přilákat nejlepší studenty a vědce , tak přerušili dodávku papyru z Nilu do této oblasti . Eumenes však pověřil místní chytré hlavy a ty vymysleli pergamon – papír vyrobený z kozích blán , na který se dalo psát . Když ale slavná knihovna v Alexandrii lehla popelem , Markus Antonius dobyl Bergamu a kvůli své milované Kleopatře tuto knihovnu přestěhoval do Alexandrie . V Akropoli na nás nejvíce zapůsobily pozůstatky mramorového Trajánova chrámu a také hodně strmě zapuštěný amfiteátr do prudkého svahu pod Akropol . Když lokalitu opouštíme kolem desáté ráno , jako tradičně sem začínají přijíždět autobusy plné turistů , ještě že je musí předtím v hotelech řádně nakrmit a napojit … U stánkařů si kupujeme nějaké suvenýrky , Ivča pěkné prstýnky , já takovou hezkou orientální krabičku na vizitky a samozřejmě naše oblíbené magnety na ledničku . Máme jich z našich cest ale už tolik , že si asi budeme muset koupit další ledničku … Zpátky projíždíme Bergamou , fotíme si parádní obchod s koberci na ulici , jedeme na druhou stranu města , kde je něco pro nás – Asklépion , neboli místo , kde žil a léčil jeden z prvních lékařů , Galén . Centrum bylo založeno Archiasem , místním občanem , který byl léčen v Asklépionu v řeckém Epidauru . Tehdejší léčení obsahovalo masáže , zábaly z bahna , pití svaté vody a užívání různých mastí a bylinek . Diagnóza bývala většinou stanovena na základě snové analýzy … Toto centrum v Pergamonu vešlo ve známost až poté , co místní rodák Galén , který žil v letech 131 – 210 AD a vystudoval postupně v Alexandrii , Řecku a Malé Asii , začal pracovat jako lékař místních gladiátorů . S postupem své praxe a nabytí vědomostí přidal znalosti o oběhovém a nervovém systému a systematizoval lékařskou teorii. Jeho dílo bylo základem pro celou západní medicínu až do 16.století ! Autem najíždím až těsně k bráně , ulička se ale nějak moc zúžila a mám problém se odtud vymotat , aniž bych málem poničil různé sádrové suvenýry místním krámkařům , kteří na mě nevěřícně hledí jak na zjevení . Jednak turistu aby tady hledal lupou a navíc , hlídané a dobře placené parkoviště ( tak jako před každým významným místem ) je na poli před vjezdem sem , stejně tam Micin bude na chvilku hlídaně odpočívat . Fotíme se u první atrakce , asi metrového pozůstatku sloupu z mramoru , na kterém jsou vyobrazeni dva hadi , symboly lékařství . No hadi , ono to tak vypadá , ale ve skutečnosti to byly dva paraziti , latinsky Dracunculus Mediciensis , kteří se zahnízdili pod kůží a tehdejší lékaři je opatrně namotávali na dřevěnou hůlku tak , aby je nepřetrhli a celé z postiženého místa vytáhli . V románském divadle si zapěji moji oblíbenou písničku o hřebíčkovi a Ivča to natáčí , pořádně se u toho nasmějeme , Ivča si pro změnu lehá na velký placatý mramorový obelisk jakože na operační stůl atd … jdeme ještě kolem posvátných lázní , chrámu Asklepiona a chrámu Telespora . U krámků před vstupem , kam jsem zabrousil před chvílí našim autem , si kupuji nějaké sádrové odlitky symbolů lékařství na památku . Z Asklépionu frčíme plnou parou vpřed směr Trója , která je hodně přes 200 kilometrů i po pobřežní magistrále , po které musí být zážitek jet v letní sezóně… přijíždíme sem před čtvrtou hodinou a protože je podzim , západ slunce je před pátou odpolední , takže pro změnu jsme poslední , kdo si kupuje vstupenky , ještě , že hladové turisty už musí zavézt zase zpátky do hotelů . Zlaté putování po vlastní ose , jedeme kam chceme , kdy chceme a jsme tam jak dlouho chceme . A většinou sami . Až na jarní putování po Americe , tam být někde sám znamenalo vjet do nějakého opravdu neznámého národního parku , jinak s námi bylo mraky turistů….. Dnešním vykopávkám je těžké porozumět , mají spíše hodnotu pro archeology než pro turisty . Jsou zde totiž na sobě nakupeny ruiny asi z devíti vrstev , přičemž ty nejstarší , Trója 1- 3 , ukazují na první osídlení už před 5 tisíci lety v době bronzové. Trója číslo 4 v letech 1700 – 1250 před Kristem měla už úplně jiný charakter s novou populací Indo – Evropskou spřízněnou s Mykény . Město bylo dvakrát větší a prosperovalo z obchodu s Mykénskými . Jako obránce Dardanel drželo také klíč k významným obchodním cestám k řeckým koloniím v Černém moři. Archeologové si dodnes nejsou jistí , zda Trója číslo 6 nebo 7 bylo tím městem krále Priama a slavné Trojské války . Většina se ale přikloňuje k čísle 6 argumentujíce tím , že zemětřesení v roce 1250 BC zničilo opevnění a urychlilo vítězství Acheánských . Podle Homérovy Iliady a Odyssey , Trója bylo město Ilium a ve válce se zúčastnili na řecké straně – Acheánské – Agamemnon , Achilles , Odysseus , Patroclus a Nestor , na straně Trojské král Priam se syny Parisem a Hectorem . Legenda praví o únosu krásné Heleny Parisem , která byla v té době ženou sparťanského krále Menelaua , který Helenu zase dostal od bohyně krásy Afrodité za to , že Menelaus dal Afroditě zlaté jablko a ocenil ji jako nejkrásnější bohyni… v desetiletí trvajícím obléhání Hector zabil Patrola a Achilles Hectora , Paris zase věděl , že Achilles má slabé místo u paty, když ho jeho matka namočila v řece Styx aby mu zajistila nezranitelnost , držela ho právě za tuto patu , čehož tedy využil Paris … Odysseus vymyslel dřevěného koně , kterého nechali jakoby darem Trojanům stát před hradbami a vojsko se dalo jakože na ústup , uvnitř kterého se ovšem ukrylo několik vojáků , kteří otevřeli zevnitř mocné hradby Tróje … atd … Po invazi z Balkánu v roce 1190 BC město upadá do apatie na celá 4 staletí . Bylo vzkříšeno jako nejprve řecké město nyní jako Trója 8 mezi lety 700 – 85 před Kristem a pak jako římské až do roku 500 našeho letopočtu . Konstantin Velký si , ještě před založením Byzance , v té době zahrával s myšlenkou postavit zde dokonce hlavní město Východního Římského impéria . Nakonec to připadlo Konstantinopoli, dnešnímu Istanbulu . Avšak již jako byzantské město Trója nestála ani za řeč a pomalu mizela z mapy světa … až do 19 . století , kdy Heinrich Schliemann , Němec žijící v Kalifornii , veden právě Homérovou Iliadou , nalezl pozůstatky po dávné Tróji , hledajíce zlatý poklad krále Priama . Ovšem Trója současnosti , to je opravdu jen malý zlomek toho , čím bývala za časů krále Priama , tu a tam pozůstatky opevnění , tam studna či strážní věž , hned u vstupu obrovská maketa Trojského koně … protože jsme kousek od Dardanel , hledáme ještě trajekt , kterým se dostat na druhou – evropskou – stranu Turecka . Máme štěstí , asi za 10 minut stání ve frontě jsme na lodi , cena opravdu lidová , jen nějakých 8 lir ( na naše asi 120 korun ) . Když to srovnám s trajektem , kterým později pojedeme přes Dunaj z Bulharska do Rumunska u Calafatu , kde chtěli jen za trajekt 30 dolarů , tak tady je to láce . A to frčíme přes moře , asi dvoukilometrovou úžinu mezi Středozemním a Marmarským mořem . Jen škoda , že už je pozdě večer , přesto ale Canakkale , které opouštíme , je hezky nasvícené . V protějším Kilitbahir dáváme dobrou večeři a po opravdu dlouhé době jdeme na net . Druhý den ráno ,
5.11. si ještě pohrávám s myšlenkou , že bychom objeli Marmarské moře a sjeli do Istanbulu , když je už od rána tak hezky slunečno , byla by to ale zajížďka 200 km tam a dalších 200 zpátky , tak Istanbul necháváme na zpáteční cestu , kdy to střihneme přímo přes něj . Jedeme na Edirne , jednu dobu jsme asi 6 kilometrů od řeckých hranic , píšu to jen proto , že jsme se nasmáli nad cedulí , jak označují Turci Řecko – Yunanistan . Po poledni projíždíme celnicí mezi Tureckem a Bulgaristánem , jak zase nazývají Bulharsko , bez nejmenšího zádrhelu , jediné , co nás opravdu zaujalo byla asi 12 kilometrová kolona kamionů již před celnicí . Pro osobáky ale průjezd bez problémů . Zpočátku mi dělá problém bulharština , přece jenom ze základky už je to nějaký ten rok , kdy do nás hustili ruštinu , po několika cedulích ale již stíhám přečíst téměř vše i na dálnici směrem na Sofii i ve stokilometrové rychlosti . Do hlavního města vjíždíme již za soumraku , jedeme přímo do centra , parkujeme u kláštera Alexandra Něvského z roku 1912 , je dobře nasvícený , takže působí , jakoby tady stál už několik staletí . Je už bohužel zavřený , nicméně podle mumraje okolo tušíme , že se tu něco děje – když jdeme k hlavnímu vchodu , před ním stojí obrovská tribuna a na ní zkouší nějaké rockové kapely . Od místního mladíka se dozvídáme , že tady bude koncert k výročí založení bulharské mobilní sítě Vivatel a že koncert začne v sedm večer . Slušně se ho zeptám , kolik je ale hodin i přesto , že vidí , že mám na ruce hodinky . Musím mu vysvětlit , že jedeme až z daleka a časové posuny jaksi neřešíme , to aby nás neměl za blba . Naše GPS nám vždycky totiž ukáže , přesně za jak dlouho je západ slunce a kdy tedy zavírají většinu památek . To nám na našich cestách stačí . Koncert bude za hodinku , takže si projdeme okolí a v docela velkém chladnu vydržíme až téměř do konce výborného koncertu , kde byly kromě bulharských také ruské a srbské rockové kapely . Trošku nám dělá problém vymotat se ze Sofie , hlavně přes nalepené satelitní sídliště , asi po 15 minutách hlavně díky GPS nalézáme výpadovku na Vidin . Silnice ale stoupá docela prudce do hor a náš Micin poprvé jede ve sněhu , je tu docela kosa tak se s Ivčou domlouváme , že musíme tento pás hor přejet a sjet až dolů do údolí , jinak bychom v noci asi umrzli . Kolem 11 v noci naštěstí začínáme klesat a já to zapichuji hned za nějakou vesnicí u fotbalového hřiště , ještě že zítra není neděle a nebude tady žádný fotbálek , kterým by nás místní vyrušili … Ráno