Petrohrad
Že se blížíme k Petrohradu poznáváme podle panelákové clony. Vjíždíme do ústí Něvy a projíždíme kolem nákladního přístavu. Kotví v něm nové i staré lodě - obchodní i válečné, dokonce tady trouchniví i nějaká dřevěná námořní loď vypadající jak ze 17. století.
Míjíme suchý dok a podél Vasiljevského ostrova se dostáváme před Petropavlovskou pevnost a pak Ermitáž.
Cestou zpět do hotelu se stavujeme v potravinách koupit vodu, chleba a nějaké ovoce. Nákup v tomto obchodě byl pěknou a i typickou ukázkou systému v současném Rusku. V obchodě o rozloze 10×7 metrů byly kolem dvou stěn 4 pulty a u třetí stěny jedna pokladna. Každý pult představoval jedno „oddělení” - maso, pečivo, ovoce/zelenina a nápoje. Nebylo možné přijít k pultu a říct, že chci vodu, chleba a tři jablka. Místo toho jsme u pultu s vodou museli požádat o vodu, řekli nám cenu, tu jsme zaplatili u pokladny a vodu si vyzvedli. To stejné se opakovalo s chlebem a jablky, vždy ale u jiného pultu. Takže 3 výrobky = 9× stát ve frontě.
Podobné je to ve většině obchodů - nejprve se vystojí fronta na zboží, prodavačka ho připraví (zabalí), mezitím se vystojí fronta na zaplacení a pak další fronta na vyzvednutí. Při znalosti cen a určité úrovni jistoty, že zboží do dvou minut nevyprodají se nějaká ta fronta dá vynechat. Nejde to ale třeba u ovoce, které musí nejdřív zvážit a teprve pak se člověk dozví kolik má zaplatit.
Dalším rysem je převažující počet obchodů kde prodavačka obsluhuje zpoza pultu. Stejně jako dříve u nás i tady ve všech potravinách, knihkupectvích, textilu atd. existují pouze pultové obchody. Výjimkou jsou supermarkety a prodejny luxusního zboží (třeba kožichy), kde jsou ale zákazníci sledováni ostřížím zrakem prodavaček.
Samozřejmě, že v každé zemi (hovořím o Evropě) se vyskytují pultové prodejny, ale jen tady jsem jich viděl tak drtivou převahu. Zákazníkům asi moc nevěří, což mi připadá jako další projev všudypřítomného nutkání lidi kontrolovat a ovládat.
Na většině obchodů je stejný „čtverečkový” systém uveřejňování pracovní doby jako v Litvě a Lotyšsku. Je to teda asi ruský vynález a musím říct, že docela dobrý.
Večer zase nepíšu deník - po těch kilometrech prochozených po Petrodvorci padáme po povinné studené sprše zničení do postele.
Puškin
Den 23, neděle 24. 8.
Dnešní výlet by nás měl zavést do Puškina, města, kde se ještě začátkem 2. sv. války nacházela slavná Jantarová komnata.
Vlakem jedeme do stanice Dětskoje selo (dřív Carskoje selo). Na místě přesedáme na MHD, která nás během deseti minut dopravuje před rozsáhlé zahrady palácového komplexu v Puškinu. Kde máme vystoupit nám i dnes ukazuje babuška-průvodčí (když člověk narazí na správnou babušku, je život hned jednodušší a příjemnější, protože některé se o člověka starají jako o vlastní dítě).
Místní paláce a zahrady, táhnoucí se až k sousednímu městu Pavlovsk, pocházejí z 18. století. Barokní Kateřinin palác vytvořený stavitelem Rastrellim (tvůrcem mnoha dalších architektonických skvostů v okolí - nejznámější z nich je Zimní palác) byl během 2. sv. války téměř celý zničen, takže většina toho, co teď vidíme je rekonstrukce podle dobových kreseb a fotografií.
Před vstupem do paláce je opět chaos a nikdo nám není schopen říci, jaký systém tady vlastně funguje. Jediná informace na vstupních dveřích říká, že dovnitř se pouští jen skupiny a to podle jazyků.
Po chvíli čekání nás pouští dovnitř. Ve vstupním foyer je spousta stánků se suvenýry a občerstvením. Foťáky není možné si brát sebou na prohlídku, pokud ovšem člověk není ochoten zaplatit přes 20 000 rublů - asi něco jako povolení k focení. Jestliže si jej nechce brát dovnitř, stejně nemá šanci uniknout poplatku - foťák musí být (i s jakoukoliv taškou) uschován v šatně za 1000 rublů. Už vědí jak z lidí dostat peníze.
Kupujeme si lístky, ale máme smůlu, že jsme odhaleni a musíme platit vstupné pro innostrance.
Čekáme před vstupem do expozice. Opravdu pouští jen po skupinkách, ale podle nějakého záhadného klíče - někteří prostě mají přednost.
Přidáváme se k jedné ruské skupině, protože zrovna v tu dobu žádné anglické nejdou. Paní, která nás provází je příjemná a je jí i dobře rozumět.
Už první místnost - Státní schodiště - je těžkého kalibru. Všude samé zlato, kudrlinky, vázy, obrazy. Je to opravdu úchvatné.
Procházíme jednu místnost za druhou. Pokud tady člověk žil, musel mít úplně jiný pohled na svět než běžní občané a byl i mimo jakoukoliv realitu. Místní vládci se odjakživa topili v přepychu a zůstalo jim to dodnes. Rozdíl mezi těmi minulými a současnými je ale v kulturnosti. To co v Petrohradě a okolí nechali vytvořit ruští carové bude ještě hezky dlouho sklízet obdiv tisíců cizinců. Na to, co vytvořili současní vládcové, se taky budou jezdit dívat tisíce cizinců, ale bohužel jen jako na odstrašující příklad.
Velký sál má velice zajímavý malovaný strop. Aby se sál do výšky opticky zvětšil, nechal architekt na strop namalovat něco jako kopuli podepřenou mohutnými antickými sloupy. Ten pravý div tkví právě v oněch sloupech. Jsou namalovány tak umně, že se zvětšují když se k nim člověk přibližuje a zmenšují když se vzdaluje. Zvětšování a zmenšovaní je ale podstatně větší než by odpovídalo změně velikosti při různých vzdálenostech od malby.
V sále jsou taky fotografie z konce 2. sv. sálky - opravdu tady stály jen samé ruiny. V sále je spousta zrcadel a oken, čímž vzniká dojem sálu ještě většího než je skutečnost.
Umělci, kteří se podíleli na výzdobě měli neomezenou fantazii ve výběru zobrazovaných motivů, použitých materiálů a doplňků. Místnosti jsou sice někdy zdobeny až příliš, ale nějak to ani nevadí. Ta rozmařilost k tomu prostě nějak patří. V soukromém salonku carevny Kateřiny jsou nejen antické sloupy, ale i několikery falešné dveře. Prostě jen tak na ozdobu!
Už jen jména místností trochu navozují, co bude za dalšími dveřmi: Obrazárna, Zelená jídelna, Modrý salón, Čínský salón, Rudá komnata a taky Jantarová komnata.
Základem pro Jantarovou komnatu byly jantarové panely, které dostal roku 1716 Petr Veliký od pruského krále. Nechal jimi, ozdobnými dřevoryty, zrcadly, vzácnými obrazy a obklady z jaspisu vyzdobit jednu celou místnost. Jelikož plocha stěn místnosti byla o trochu větší než plocha panelů, nechal u stropu na dřevěné obklady namontovat falešné „jantarové panely“ ze dřeva. Ty jediné je teď možné v komnatě vidět, spolu s několika rekonstruovanými jantarovými panely. Nic tady ale není původní, protože na konci 2. sv. války Němci obložení sundali a v bednách odvezli. Bedny se ztratily někde v Královci (dnešní Kaliningrad) a od té doby jsou pohřešovány. V minulém roce (1996) bylo v Rakousku objeveno několik částí obložení, ale o osudu zbytku není dodnes nic známo.
Není divu, že komnata byla v době vzniku považována za div světa a že ji tady Němci při ustupování nechtěli nechat. Když se člověk zblízka podívá na zrekonstruované jantarové části, tají se nad těmi oranžovo-hnědými poloprůsvitnými, různě ozdobně a přesně vyřezávanými pláty jantaru prostě dech. Snad se světu ještě někdy poštěstí uvidět komnatu v její původní podobě.
V Čínském salónu jsou kromě váz s čínskými motivy vystaveny i vázy s nádherně a jemně vyřezávanými ornamenty ve vrstveném červeném laku. Každá váza je unikát za kterým se skrývá práce i dvou generací umělců! Před započetím vlastního vyřezávání totiž nejprve musela být pokryta mnoha tenkými vrstvičkami červeného laku, přičemž každá z nich musela několik let schnout než se mohla nanést vrstva další!
Přes místnosti s roztodivně obkládanými stěnami, stropy ale i podlahami se nezadržitelně blížíme ke konci prohlídky.
Po prohlídce venku odpočíváme a s Táňou si děláme obědový piknik na trávě u velkého rybníka uprostřed parku. Než odjedeme, chceme se i trochu projít parkem.
Park byl opět navržen tak, aby v něm bylo dostupných co nejvíce rozmanitých staveb různých slohů. Kromě Ermitáže tady je Admiralita, která vypadá jako šlechtický dům ze staré Anglie, Česmeský sloup tyčící se uprostřed rybníka a připomínající vítězství nad Turky u Česme, Mramorový most a spousta cestiček a pěšinek s všemožnou zelení. Petr Veliký v parku taky nechal postavit Čínskou vesničku a používal ji jako místo pro odpočinek.
U východu z parku je zase požehnaně prodejců suvenýrů. Obzvláště oblíbené mezi turisty jsou matrjošky a trička.
Nasedáme na autobus městské a vracíme se na nádraží. Takhle z autobusu není Puškin vůbec ošklivé město, jen trochu zanedbané. Na jedné z křižovatek míjíme velký monument připomínající staroegyptskou hrobku.
Petrohrad
Po příjezdu do Petrohradu přemýšlíme co se zbytkem dne. Možná ještě stihneme navštívit Izakijevskou katedrálu. Měla by být otevřena do šesti.
U kasy před katedrálou je fronta a opět dvojí ceny. Holky si kupují studentské lístky na ISIC (v Rusku a v Pobaltí se opravdu vyplatí), Chlupimu a mně odmítají lístky prodat, protože jsme cizinci a těm se lístky prodávají vevnitř. Je pravda, že některé lístky se kupují vevnitř, ale to budou nejspíš lístky do muzea, kdežto my se chceme dostat na ochoz (kolonádu) katedrály. Chlupi se u vstupu ke schodišti na kolonádu ptá hlídající babušky, kde si můžeme lístky koupit. Ta mu říká ať ji za nás dva dá 10 000 rublů a můžeme jít. Pěkně si přivydělala.
Katedrála sv. Izáka se stavěla 30 let, do roku 1858. Aby bylo možné z Finska dopravit obrovské žulové bloky, ze kterých byly později vytesány sloupy na ochoz, musely být postaveny speciální lodě a dokonce i železnice. Ochoz teď slouží jako turistická atrakce. Bohužel dnes není právě nejjasnější počasí, ale i tak leccos vidíme. Je dobře že jsme sem šli až teď, kdy už Petrohrad trochu známe a víme, co se kde nachází. Na ochozu se nesmí fotit, ale babušky jen občas někoho napomenou. Je možné si poslechnout automatický výklad v ruštině popisující viditelná místa.
Když jdeme dolů, počítáme schody. Nevím proč, ale neví se, kolik přesně schodů sem vede. Faktem je, že ani my 4 jsme se dole neshodli na jednom čísle! V Moskvě dokonce existuje adresa, kam se můžou odhady posílat. Zvláštní.
Ještě před zítřejším výletem do Novgorodu bychom chtěli zjistit kdy nám odjíždí vlak a kolik nás to bude stát. Budeme asi muset jet brzo ráno, protože cesta má trvat 4 hodiny - Novgorod je asi 190 km na jih od Petrohradu.
Na Moskevském nádraží (moderní hala, velký barevný počítačový panel s příjezdy a odjezdy, ale bohužel ... lidi v pokladnách jsou pořád stejně socialističtí) se dozvídáme, že do Novgorodu odsud žádné vlaky nejedou, pouze električky. Babuška v kase dost striktně trvá na rozlišování vlaku a električky (což je elektrifikovaný vlak), takže si připadáme jako pitomci, když chceme do Novgorodu jet vlakem, když každý přece ví, že tam jezdí jen električky!
Električka odjíždí v 8 hodin, což je pro nás pozdě. Přesunujeme se na Vitebské nádraží, odkud taky mají jezdit vl...električky do Novgorodu.
Tady už je to lepší. Električka do Novgorodu jede už před šestou a zpět ve třičtvrtě na šest odpoledne. Zase budeme muset brzo vstávat!
Den 24, pondělí 25. 8.
Je pondělí a my vstáváme ještě dříve než většina lidí do práce. Před šestou nám totiž jede prigorodnij pojezd (električka) do 190 km vzdáleného Novgorodu. Rusko je tak obrovská země, že místa blíž než 300 kilometrů k nějakému městu patří do jeho spádové oblasti a jezdí tam prigorodnyje pojezdy.
Na nádraží kupujeme jízdenky na električku, která nás zaveze jen asi do jedné čtvrtiny trasy, kde budeme muset přesednout na jinou.
Je ještě šero, nádraží je plné lidí čekajících na svoje električky. Vedle haly je v obrovské výkladní skříni vystaven první vlak, který z tohoto nádraží před 160 léty začal jezdit do Carského sela. Lokomotiva byla tehdy ještě otevřená a strojvůdce celou cestu musel stát - neměl vůbec žádné sedátko. Za lokomotivou byly řazeny 3 vagóny, každý pro jednu třídu. Vagón 1. třídy byl samozřejmě nejpohodlnější a nejhezčí - se záclonkami a polstrovanými sedačkami. Vagón 3. třídy ani neměl střechu a byly v něm jen dřevěné sedačky. I tak v něm ale jezdili asi jen ti bohatší.
Je zajímavé pozorovat lidi na petrohradských nádražích - na každém jsou jich stovky, od mrňavých škvrňat až po babušky v šátcích. Do našeho vlaku nasedají i babušky, které budou nejspíš vystupovat ve městech a vesnicích na trase. Z každého třetího kiosku se line jiná hudba, takže je to i zvukový chaos. Většinou není kam si sednout, protože těch pět laviček je vždy plně obsazených a všechny obrubníky jsou tak zaplivané, že se u nich nedá ani stát.
Vesnice po cestě jsou opravdu vesnice. Většina jich je uprostřed hlubokých lesů a v některých to vypadá, že vlak je jediné spojení s okolím. V takových není nikde vidět ani náznak silnice, nádraží je jen jedna dřevěná bouda a člověk hned pozná kterými směry lidé po vesnici nejvíce chodí - tudy, kde jsou vyšlapané cestičky v trávě. Široká cestička je asi hlavní třída a úzké pěšinky jsou ulice.
Z těch dřevěných domků, lesů, obyčejných lidí v holinkách a s kbelíky brambor vyzařuje neuvěřitelná pohoda. Jenže oni tady mají asi dost tvrdý život a nejspíš žijou hlavně z toho, co si vypěstují na svých malých políčkách. Sem tam je vidět i nějaké domácí zvířectvo - hlavně krávy a slepice další to zdroj obživy.
Vlak je (stejně jako ty z předchozích dní) celý dřevěný, takže docela tvrdý (no co, vždyť se jede jen 4 hodiny!). Není v něm ani záchod, takže každý musí se svojí případnou potřebou 4 hodiny počkat. Nedovedu si představit, že bych třeba do Brna jel celou cestu na dřevěné lavici ve vagóně bez kupé. Jsem už asi zhejčkanej. Tady mi to ale připadá úplně normální a naopak se to i víc hodí k tomu co vidím z vlaku: les, les, les, les, vesnice, les, les, kráva...
Novgorod
Nádražní budova je hezká, jako ostatně všechna nádraží kam jsme na našich výletech přijeli (mimo těch petrohradských kolosů). Díváme se jak nám jede vlak zpět. Máme asi 6 hodin na prohlídku.
„Záchod, kde je tady záchod!“ ptáme se a jsme nasměrováni za nádražní budovu. V očekávání skoro utíkáme, abychom se už mohli co nejdřív pustit do prohlídky Novgorodu. Za nádražím je ještě jedna velká budova, za ní velký strom, za ním vyšlapaná pěšinka a dvě řady lidí končící u ... kadibudek. Město se 190 000 obyvateli má na hlavním vlakovém nádraží 2 kadibudky. Čekáme ve frontě. Těsně před vstupem do kadibudky se zhluboka nadechuju a vzhledem k tomu, že bez dechu moc dlouho nevydržím jsem nucen překonat svůj osobní rekord v rychlosti konání potřeby. Ááách, záchod byl sice jen díra v dřevěné podlaze ale svůj účel splnil.
Je krásně a Rusku se tedy asi líbí že po něm cestujeme - počasí nám zatím vždycky přálo. Přecházíme ulici od nádraží a ocitáme se na širokém prospektu Karla Marxe.
Jdeme směrem do centra a na ulici si kupujeme pirohy. Chvilku sedíme v parku, jen tak pozorujeme lidi a jíme pirohy. Na ulici se dá k občerstvení koupit celkem dost věcí. Někdy je stánek jen obyčejný stůl s rozloženými bagetami a pirohami, jindy je to zase třeba karavan bez koleček plný kolaloky, vodky a cigaret.
Do Novgorodu nás přivedla jeho role v dějinách Ruska. Dá se říct, že právě tady začala ruská historie. Byl založen v 9. století (roku 862) Vikingem Rurikem z Jutska a jméno Rus je nejspíš odvozeno právě od jednoho kijevského vikingského klanu. Ve 12. století byl v tehdejší Rusy Novgorod největším městem, které bylo známé především kostelní architekturou, ikonami a epickými bylinami. Jeho důležitost začala postupně klesat po založení Petrohradu.
Novgorod je plný skvělých příkladů rané ruské architektury a přestože byl hodně poničen nacisty, jeho obnova jako důležité části národního kulturního bohatství byla pro poválečnou ruskou vládu prioritou. Proto dnes můžeme obdivovat novgorodský Kreml a spoustu starobylých kostelů různých stylů.
Teď právě míjím sochu Lenina a blížíme se k otevřené bráně Kremlu. Kreml je ohraničen vysokou cihlovou zdí s nepravidelně rozmístěnými strážnými věžemi. Má oválný půdorys o rozměrech asi 200×500 metrů. První místo kam přicházíme je Monument tisíciletí Ruska. Byl slavnostně odkryt roku 1862 k 1000. výročí příjezdu prince Rurika. Monument je celý bronzový a znázorňuje důležité osobnosti ruských dějin. Úplně nahoře jsou dvě ženy - Matka Rus a Pravoslavná církev. Kolem dokola můžeme vidět Rurika, Petra Velikého, Kateřinou Velikou a další. Monument, vysoký asi 7 metrů, je přesně uprostřed Kremlu před Muzeem historie a umění.
Nejvíce jsem byl zvědav na katedrálu sv. Sofie, která byla dokončena roku 1050 a je tak možná nejstarší stojící budovou v Rusku. Se svou bílou barvou a se stříbrnými a jednou zlatou kopulí se třpytí ve slunci a přímo nás láká k sobě. Jako všechny pravoslavné kostely i ona má na každé kopuli kříž, jenž má ve spodní části ještě jednu příčku navíc, která není kolmá ke svislé ose kříže.
Uvnitř je šero, ale i tak je vidět bohatá výzdoba. Polovina katedrály se opravuje a většina ikon je tedy pověšena na provizorní stěně oddělující opravenou a opravovanou část. Úplně se cítím obklopen těmi všemi stoletími která se tady vystřídala a doslova civím na každý detail výzdoby. Na stěnách jsou namalované a napsané výjevy z bible, pod nimi je odkryto několik hrobek. Fresky jsou z minulého století, ikony pocházejí až ze 14. století.
V zadní části jsou dva pultíky kde prodávají náboženské knihy, obrázky a ikony. Paní stojící vedle mně se prodavačky ptá jestli mají ikonu sv. Fjodora „...ale musí být klečící!” Taky si jednu maličkou ikonu kupuju - tohle úžasné místo si chci nějak připomínat.
Vycházíme z katedrály a obcházíme ji abychom si ji prohlídli ze všech stran. Na západní straně jsou nádherné bronzové dveře do kterých jsou vytepány biblické scény. Kousek od katedrály je na kamenných blocích postaveno několik různě velkých zvonů. Kdysi to byla kamenná zvonice.
Kolem muzea jdeme do parku v jižní části Kremlu. Sedáme si do trávy a dáváme si müsli tyčinky, které máme ještě z domu. Kousek od nás se připravují vojáci se strunovými sekačkami na sekání trávy. Připravují se opravdu důkladně - skoro celou čtvrthodinu co tady sedíme.
Chci si koupit pohled Novgorodu, ale bohužel nikde nemají žádný pěkný. Protější branou než jsme přišli vycházíme z Kremlu a jsme u řeky Volchov. Na naší straně je pláž, na druhé Jaroslavův dvůr, bývalý to novgorodský trh. Nejnápadnější z něj je arkáda ze 17. století. Přecházíme po lávce na druhou stranu. Na lávce je několik natěračů, ale pracují jen ženy. Muži stojí a asi ty ženy řídí.
Procházíme kolem arkády a dostáváme se k několika kostelíkům z 13. až 16. století. Většina je v dost hrozném stavu, ale horlivě se pracuje na jejich rekonstrukci. Za pár let to určitě bude nejatraktivnější místo v Novgorodě, protože je tady na malé ploše vidět architektura několika století. V jedné z budov už je malé knihkupectví.
Ještě dál za Jaroslavovým dvorem, už v normální městské zástavbě, jsou dvě zajímavé náboženské stavby, na kterých je možné snadno srovnat dva rozdílné architektonické styly: menší a jednodušší kostel Našeho Spasitele v Illinu a katedrála Naší Paní Znamení. Jsou od sebe jen pár metrů, o to více ale vynikají rozdíly. Kostel Spasitele je jednoduchá stavba ze 14. století novgorodského stylu s roztomilými ozdobami a ornamenty na všech vnějších stěnách, s jednou kopulí. Katedrála ze 17. století, proti němu mohutná a s několika kopulemi, představuje moskevský styl. Kostel ve 2. sv. válce sloužil nacistům jako kulometné hnízdo.
Cestou zpět k Jaroslavovu dvoru jdeme kolem mateřské školky, ve které je jako prolézačka postavena dřevěná chaloupka na muří nožce. Naproti Jaroslavovu dvoru míjíme další kostelíky z 12. a 13. století. Tohle město je přímo nasáklé historií a člověk si na každém kroku uvědomuje z čeho ruský národ vychází, a že měl neuvěřitelnou smůlu když se na 70 let stal živou laboratoří několika utopistů.
Znovu procházíme Kremlem, tentokrát zpět k centru, a jelikož máme ještě několik hodin čas, zajdeme se podívat do novgorodského Muzea dřevěné architektury, skanzenu s ukázkami tradiční architektury novgorodské oblasti.
Na Sofijském náměstí nasedáme na městskou. Skanzen je za městem a proto se ptáme průvodčí, jestli by nám neukázala až tam budeme.
Vyjíždíme z města a jelikož už jedeme docela dlouho ptám se znovu průvodčí, jestli už tam budeme. Asi jsem ji trochu urazil tím, že jsem plně nespoléhal na její schopnost zapamatovat si, že nám má říct, kde vystoupit, protože se na mně tak podívala a přísně řekla že nám ukáže kdy vystoupit. Chlupi k tomu zavtipkoval, že jsem si docela hodně dovolil nedůvěřovat babušce. Prý se to se mnou určitě potáhne zbytek cesty a jelikož Rusko stojí a padá s babuškama, tak to budu mít špatný (že by se rodil SSKB - Svaz sovětských kapitalistických babušek?).
Kousek za Jurijevským klášterem vysedáme. Jsme uprostřed polí. Skanzen je ukryt v lesíku hned u silnice. Pokladní nás zase odhalily, tak platíme plnou turistickou cenu. Mapy jim došli takže se budeme muset orientovat sami. Celkem brzo zjišťujeme že to nebude takový problém, protože skanzen je malý.
Stavby ve skanzenu jsou bytelné a na první pohled se liší od staveb v předešlých třech skanzenech v Pobaltí. Jako už tradičně v Rusku i tady koukám s otevřenou pusou. Domy jsou dvoupatrové a daleko vyspělejší než v Pobaltí, i když pocházejí taky z minulého století (pokud je ale nepřivezli z nějaké Potěmkinovy vesnice). Ve spodní části jsou chlévy, stáje a kůlny pro nářadí a povozy. Bydlelo se v horním patře. Typuju že důvodem byly zdejší kruté zimy. V horních místnostech bylo určitě tepleji než v přízemí. Místnosti jsou prostorné, i když s poněkud nízkými stropy. V hlavní sednici je dlouhý stůl a podél celého obvodu stěn i úzká lavice. Kuchyně je oddělená. Uspořádáním mi to tak trochu připomíná panelákový byt 2+1, ale trochu větší a praktičtěji zařízený (že by podle nich byly navrhovány naše současné králíkárny?).
Zvenčí jsou domy bohatě zdobené pravidelnými ornamenty vyřezanými do dřeva kolem oken, pod střechou, nebo na stříšce před domem.
Stojí tady vedle sebe 3 kostely - každý jiný. Největší z nich má v 1. patře ochoz, kam se dá vyjít po širokých schodech. Bohužel je ale zavřen, tak alespoň sedíme na ochozu a prohlížíme si z výšky okolní stavby. Kostely jsou malebné s dřevěnými kopulemi.
Nesmí se tady fotit (pouze po zaplacení fotografického poplatku), takže s foťáky manipulujeme tajně. Karin schází dolů na louku mezi kostely a chce udělat nějaké fotky. U druhého kostela se ochomejtá jedna z babušek. Karin zachází za třetí kostel a v tom vidíme, jak babuška vyráží stejným směrem, kde byla před chvílí Karin a taky mizí za třetím kostelem. Je to jasné, říkáme si, dostala ji jak fotí! S napětím čekáme co se bude dít.
Po chvíli se Karin vynořuje z kostela a jde zpět k nám nahoru. Babuška se ji prý jen ptala jestli už byla uvnitř kostela a doporučovala ji, ať se tam jde určitě podívat. Scházíme z ochozu a jdeme se tam taky podívat.
Uvnitř je všechno dřevěné, lavice jsou pěkně vyřezávané a v čele stojí oltář s ikonami. V předsálí je velký model okolní krajiny. Je tady příjemné šero a chládek.
Holky na parkovišti před skanzenem kupují suvenýry - celkem pěkné tradiční krabičky. MHD zpět do centra nám jede ze zastávky přímo u parkoviště.
Autobus MHD je nacpaný, ale vládne v něm dobrá nálada. Dost lidí se zná, protože průvodčí laškuje s dělníky jedoucími domů z práce. Je to pohodové odpoledne.
Vystupujeme opět na Sofijském náměstí. Na rohu je obchod, kde si holky ráno vyhlídly bonbóny. Teď si je chtějí koupit. Je to cukrárna a celá jedna stěna je plná regálů s váženými bonbóny. Pamatuju si, jak jsem je před léty doma občas měl a moc mi chutnaly. Tady jich mají obrovský výběr, jedny z nich mají dokonce obal s výročím VŘSR.
Abychom nepřišli zkrátka koupili jsme si s Chlupim láhev pití s nápisem Kvas. Chceme to ochutnat. Vypadá celkem dobře a i dobře chutná - taková trochu zkvašená limonáda.
Odpoledne už se blíží k večeru a my si cestou zpět na nádraží kupujeme zase pirohy. Holky ve stáncích na prospektu Marxe kupují ruské čokolády - jako dárky. Obaly mají hezké, ale ani tady ani v Petrohradě jsme neviděli tak hezké čokolády jako v Kaliningradu. Tamější obaly měly krásné náměty z ruských bylin, ale říkali jsme si, že v pravém Rusku (Kaliningrad mi připadá tak trochu ... izolovaný) budou určitě mít lepší. Nemají.
Před nádražím Táňa kupuje v plátěném stánku pirohy se zelím. Prodavačka se ji ptá jestli je chce ohřát. Táňa přikyvuje a teprve teď si všímám, že za prodavačkou na stolku stojí mikrovlnka. Šup a už jsou tam! Za chvíli zase šup a už jsou venku ... a ještě nám k tomu přidá úsměv. Určitě prosperuje a já se nedivím - pirohy má dobré a ještě k nim přidává dobrou náladu.
Míjíme kadibudky a vcházíme na nádraží. Hned se stavím do fronty na lístky. U okénka každý ukáže pas a teprve pak dostane jízdenku. Když je řada na mně nemusím sice ukazovat všechny 4 pasy, ale musím říct všechna jména - jízdenka zní na jméno.
Vlak už je přistavený. Průvodčí nám před vlakem zkontrolují jízdenky a teprve pak nás pouští dovnitř. Vagóny jsou pohodlnější než na cestě sem - letecké sedačky, které jsou měkké a sklápěcí. Úplný luxus. Navíc nebudeme nikde přesedat a jízdenky stojí míň než sem. Za kvalitnější služby zaplatíme míň. To jsou ty paradoxy.
Vlak je poloprázdný, ale během cesty se rychle zaplňuje. Přistupující mají většinou tašky a košíky plné hub a ovoce nebo alespoň nesou obrovské pugety květin. Většinou jsou v teplácích a gumácích. Je hned jasné, že jedou ze svých zahrad. Představuju si jaké to je mít dům nebo chatu v těch neprostupných lesích. Musí to být velká dřina, ale je fakt, že jim to pomáhá snadněji přežít, protože v Petrohradě jsou potraviny dost drahé. Novgorod je v tomto směru lepší, ale zase tam není tak velký výběr. Proti situaci před léty to ale musí i tak být propastný rozdíl.
Ucestovaní přijíždíme před půlnocí do Petrohradu.
Petrohrad
Den 25, úterý 26. 8.
Domů odjíždíme sice až zítra, ale během zítřejšího rána a dopoledne se tak akorát stihneme sbalit a koupit si něco na cestu. Dnešek je tak pro nás poslední den prohlídek.
Dneska taky odlétá Chlupi, takže pro něj to opravdu je den poslední. Letadlo mu letí v pět. Jelikož Karin s Chlupim dnes jdou na jiná místa než my, máme sraz na rozloučenou domluvený před Ermitáží ve dvě hodiny odpoledne.
My s Táňou se nejdřív chceme jít podívat na Auroru. Jedeme metrem na stanici Gorkovskaja, která je kousek od Petropavlovské pevnosti, ale taky nejblíž Auroře.
U nás Auroru každý zná jako symbol VŘSR, který dal onoho osudného 25. října/7. listopadu 1917 výstřelem povel k útoku na Zimní palác a nelegálnímu svržení legální Prozatimní vlády.
Dnes je Aurora muzeem, které zčásti dokumentuje její „život”, ale hlavně je to komunismus oslavující propagandistická výstava plná srpů, kladiv a velkých sovětských vlajek s hvězdou. Vstup je zdarma, čemuž se nedivím, protože v dnešní materiální bídě Ruska by za vstup do tohoto „skanzenu” byli ochotni zaplatit pouze cizinci.
Je opravdu dobře, že tady Aurora zůstala i se svým muzeem, protože slouží jako připomínka dob nedávných, kdy pro obyčejné lidi byly za tvrdou práci hlavně morální odměny v podobě různých řádů a slibů skvělého života někdy v budoucnu, zatímco vládnoucí třída sama sebe odměňovala finančně a to v reálném čase. Právě Aurora se těmito řády a medailemi přímo hemží. Vedle ukázky spartanských podmínek obyčejných námořníků, kteří spolu spali po desítkách ve spacích sítích v jedné místnosti, jsou dost smutným svědkem minulosti.
Aurora není ale pouze TA loď, která odstartovala největší puč v novodobé historii lidstva. Během své existence podnikla několik plaveb kolem světa a bojovala v obou světových válkách. Alespoň tedy podle informací z výstavy. Jiné údaje říkají že byla během 2. sv. války potopena, aby se nedostala do rukou Němců. Kdo ví jak to bylo.
V každém případě je teď Aurora opravdu udržovaná a stojí za to ji vidět. Je celá šedá, zakotvená ve “věčném doku” a je skvělou ukázkou bývalého arzenálu ruského/sovětského loďstva. Na přídi je několik tabulek s oceněními, která Aurora získala - např. „Za významný podíl na VŘSR”, „Za hrdinství ve Velké vlastenecké válce” apod.) a taky malá tabulka na předním děle na niž je napsáno, že „z tohoto děla byl 25. října 1917 ve 21.40 dán výstřelem smluvený pokyn k útoku na Zimní palác“. Aurora nebyla jediná loď, která se tohoto útoku účastnila, jak je možno vidět na obrazech a diorámách v muzeu.
Na lodi vycházel i časopis, který informoval o dění na Auroře a o úspěších sovětské vlády.
Muzeum je ve velké části podpalubí, zbytek lodi je obýván námořníky, kteří se o Auroru starají. Za muzeum je ale možné považovat i palubu. Účelnost a důmyslnost s jakou byla loď postavena je vidět na každém kroku - jeřáby, záchranné čluny, kajuty.
Na molu u prodejců suvenýrů kupujeme nějaké dárky.
Od Aurory jdeme pěšky směrem k Ermitáži, která je teď na druhém břehu Něvy. Když už jsme na druhé straně, kousek od Ruského muzea, ozve se velká rána - něco jako výbuch nebo silný výstřel. Nejdřív mě napadlo, že jde o výbuch bomby nebo nějaký útok. Pak mi ale dochází, že je právě poledne, kdy je každý den z Petropavlovské pevnosti vypálena jedna dělová rána.
V Ermitáži je jako normálně tlačenice lidí. Táňa má jako student vstup zdarma, já bohužel nejsem ani student, ani Rus nebo občan jiného státu SNS, takže za vstupenku platím v přepočtu asi 10 dolarů.
Hlavní vchod do Ermitáže (Zimního paláce) z Palácového nábřeží se opravuje, takže se teď vchází z druhé strany - z Palácového náměstí. Uvnitř proto musíme projít spoustou chodeb než se dostaneme k Jordánskému schodišti kde prohlídka začíná. Ještě v chodbách před schodištěm si kupujeme informační brožuru s plánem Ermitáže. Ta je nepostradatelná, protože sbírky jsou umístěny ve třech patrech několika budov, jež jsou spojeny můstky a průchody. Jsou propojeny tak umně, že když se člověk nedívá ven nebo na plánek, vůbec neví že chodí po více budovách!
Samotný Zimní palác (který je jen jednou z budov Ermitáže!) má 1057 místností. Ve většině z nich se nevystavuje. Z údajů v informační brožuře si můžeme udělat představu o rozsáhlosti kolekce Ermitáže: vystaveno nebo v depozitáři je kolem 3 000 000 uměleckých děl nejrůznějších umělců, zemí a období. Z toho je 600 000 uměleckých tisků a kreseb, 16 000 obrazů, 12 000 soch, 250 000 kusů užitého umění, 700 000 archeologických nálezů, 1 000 000 mincí a medailí. Pouze 15 - 20% z této ohromné sbírky je vystaveno v téměř 400 místnostech! Je možné si najmout průvodce, ale na tak obrovské muzeum by byly s průvodcem potřeba týdny. Proto nejen že jdeme sami, ale navíc se rozdělujeme, aby si každý mohl prohlédnout to, co chce.
Prohlídka začíná v přízemí na mramorovém Jordánském schodišti. Za carů sloužilo jako hlavní schodiště, kterým vcházely všechny návštěvy. Podle toho je také pompézní, aby na první pohled ohromilo, což se v mém případě úspěšně podařilo. Schodiště je kombinací bílé, zlaté a zelené, plné antických sloupů, oken, zrcadel, ozdobných štuk na zdech i stropě a zabírá výšku všech tří pater Zimního paláce. Rastrelli se tady opravdu vyřádil.
Dál může každý jít kterým směrem chce. Je možné se tady doslova na týdny utopit nebo se nechat unášet tou spoustou vzácných a nádherných uměleckých děl, ať už jsou to sochy, obrazy nebo bohatě zdobené interiéry sálů. Je možné sem jít 10× a pořád bude člověk zjišťovat, že spoustu věcí neviděl, nebo si jich v záplavě jiných prostě nevšiml. Je to něco jako obrovský trh uměleckých předmětů, z nichž každý se snaží připoutat pozornost, aby si člověk všiml právě jeho. Téměř vše je unikátní. Proto kamkoliv jdete vždy budete tajit dech nad tím co vidíte. Přestože je „soutěž” mezi všemi těmi věcmi tvrdá, je tady několik míst, která nad ostatní vyčnívají a pro mě osobně tvořila absolutní špičku toho co jsem za uplynulý měsíc na cestě viděl. Je úžasné, že je to právě v Rusku. Ještě úžasnější je, že se vše během posledních sedmi desetiletí zachovalo.
Doslova symbolická je malá místnost hned vedle úchvatně čistého, zeleného Malachitového sálu - Malá jídelna. Tato místnost s bílým oválným stolem a bílými židlemi je onou místností kde byla brzy ráno 26. října 1917 zatknuta Prozatimní vláda.
První patro je zhruba rozděleno na dvě poloviny: výstavy ruského umění 10. - 19. století a západoevropského umění 11. - 19. století. Místnosti na jedné straně přetékají obrazy, sochami, předměty ze zlata a stříbra, na druhé straně jsou sami o sobě architektonickými skvosty. Příkladem je Pavilónní sál - bílo-zlatá místnost se sloupy, stolky, svícny, mozaikami. Dokonce v ní jsou Paví hodiny, ve kterých každou hodinu ožívá mechanický páv, sova, kohout a muchomůrky. Jižní okno sálu vede do vysuté zahrady Kateřiny Veliké.
V Petrově sále (i s jeho trůnem) nejsou vystaveny žádné předměty a není to ani potřeba. Je impozantní už sám o sobě, stejně jako přilehlé vládní sály.
V Galerii roku 1812 jsou vystaveny snad dvě stovky portrétů generálů z dob napoleonských válek s portrétem Kutuzova samozřejmě větším než portréty ostatní. Když jen významných generálů bylo tolik, jakou cenu tehdy měl jeden obyčejný voják?
Ve sbírce západoevropského umění je vystaveno nezvykle velké množství obrazů známých malířů. Rubens, Rembrandt, Titian, da Vinci - každý je zastoupen desítkami děl! Mně osobně nejvíc zaujaly malby holandských mistrů 17. století.
V půl třetí čekám dole před šatnou na Táňu, abychom se mohli rozloučit s Chlupim. Ten už určitě půl hodiny čeká před Ermitáží. Vím, že bude muset spěchat, aby stihnul letadlo, tak po několika minutách vzdávám čekání na Táňu a jdu se ven s Chlupim rozloučit. Chlupi je zklamaný, že Táňa nepřišla a nikdy ji to prý nezapomene. Karin se nelíbí, že ji nejsem schopen říct kam (a jestli vůbec někam) půjdeme po prohlídce Ermitáže. Ermitáž je prostě tak silná, že nevím v jakém budu stavu, až skončíme prohlídku. Nakonec se domlouváme, že pokud to bude zvládat, počká na nás před Ermitáží, jinak že se uvidíme až v hotelu.
Vracím se do sbírek. Táňa tam na mě už čeká - je ji líto, že se nemohla s Chlupim rozloučit.
Na to jak jsem velký kulturní barbar, tak tady bych vydržel bloudit do nekonečna. Jindy jsem po dvou hodinách grogy a znuděný, tady vůbec ne. Jsem stejně svěží jako na začátku a naopak mě mrzí, že si sbírky musím prohlížet rychleji, protože jinak bych se vůbec nikam nedostal. Když vidím jejich bohatost a rozlehlost tak beru dnešní návštěvu spíš jen jako jakési povrchní seznámení a v budoucnu se sem určitě vrátím. Táňa má podobné pocity, takže se zase rozcházíme znovu se ponořit do hlubin Ermitáže.
Druhé patro je vyhrazeno západoevropskému umění 19. a 20. století a sbírkám umění z Orientu. Opět je to záplava obrazů od známých malířů jako Picasso, Monet, Van Gogh, Czanne, Gaugin, Renoir, Matisse - vše impresionisti nebo postimpresionisti.
Sbírka orientálního umění je taky rozsáhlá, návštěvníky je ale neprávem opomíjená, protože každý chce vidět Picassa a spol., a pak už jim nezbude síla na další prohlídku. Jsou tady vystaveny malby, porcelán, výšivky, zbroj, mince, sošky z Číny, Byzance, Indie, Středního východu z dob až 2. tisíciletí před naším letopočtem.
Poslední část Ermitáže - sbírku nejstarších dějin lidstva v přízemí - jsem si nechal na konec. K úplně nejstarším sbírkám sahajícím až do dob před 300 000 léty jsem se nedostal - buď jsem ve zdejším bludišti nenašel ty správné dveře, nebo byla zavřená. I tak jsem ale byl unesen tím, co jsem viděl. Už se mi zdá trapné psát pořád o tom, jak jsem nadšený a uchvácený tou nebo onou sbírkou, ale nemůžu si pomoct - i sbírky antického umění a starého Egypta z dob před 4000 let př. n. l. mě nadchly.
V sbírkách ze starého Egypta je několik sarkofágů, které jsou popsané hieroglyfy a dokonce i jedna zachovalá mumie.
V antických sbírkách dominuje mramor všech barev - bílý, černý, šedý, růžový. Stovky soch, bust, kalichů, malých i velkých předmětů. Největší je snad 3 metry vysoká a 5 metrů v průměru mající mramorová mísa, ve které by se snad dalo koupat.
Po čtyřech hodinách jsem prošel drtivou většinu z výstavních místností a mám pocit, že jsem viděl všechno a nic. Připadám si malinký proti tomu uměleckému duchu, který tady cítím. Byl bych na sebe pyšný, kdybych udělal jen jedno z těch děl, která jsem viděl a oni jich tady přitom mají 3 milióny! Jsem zničen, rozložen, vycucnut, zdrcen ale i nadšen a na vrcholu. Tohle muzeum byl vrchol celé cesty a je dobře, že jsme si ho nechali až na konec. Už tady v Rusku nechci nic nového vidět, aby ve mně v klidu ten zážitek z Ermitáže dozněl... Vedle Izraele a Íránu zařazuju Ermitáž mezi místa, kam bych se chtěl vrátit.
Karin na nás před Ermitáží nečeká, tak se jdeme do města podívat po dárcích. Teda já se budu dívat, protože Táňa už většinu prozřetelně nakoupila během cesty.
Není my ale nic dobré a tak teď splašeně pobíháme po Něvském prospektu sem a tam a hledáme něco, co by konečně uspokojilo moji představivost. Nakonec mě zachraňuje Gostinnyj dvor, kde mají bezkonkurenční výběr. Z ruských tradičních výrobků je co vybírat - kupuju chochlomské lakované dřevěné nádobí.
Na ulici si dáváme chotdog a sendvič, čímž se uzavírá naše dnešní procházka centrem a metrem se vracíme do hotelu.
Den 26, středa 27. 8.
Dnes odjíždíme z Ruska. Jízdenku máme koupenou až do Bratislavy (Karin do Přerova) s přestupem ve Varšavě. Z Bratislavy pak dalším vlakem dojedeme do Nových Zámků, kde chceme strávit část víkendu a v neděli přijet do Prahy.
Vlak odjíždí v půl druhé z Varšavského nádraží, takže jediné co ještě dnes musíme udělat je nakoupit jídlo na cestu a dopravit se na nádraží.
Karin odešla do města koupit si jídlo, pak se vrátí a metrem přijede na nádraží. My jsme si sbalili poslední věci a nejdřív odjíždíme na nádraží, kde si teprve koupíme jídlo a naposledy se projdeme.
Cesta metrem trvá pár minut. Věci si necháváme v úschovně. Táňa posílá z nádražní pošty pohledy a pak jdeme ven z nádraží koupit vodu, pečivo, sýry, pirohy, ovoce a zeleninu, abychom měli dost zásob na následující dvoudenní cestu. V rublech nám zbylo ještě dost peněz (no, asi 10 dolarů), takže se nemusíme omezovat.
Jako suvenýr si kupuju noviny. Cestou městem narážíme na katedrálu s modrými kopulemi – katedrálu sv. Trojice stojící asi kilometr od nádraží.
Ve čtvrt na dvě přicházíme na vlak. Provodnik vagónu nám před nastoupením kontroluje lístky. Karin už je tady. Zdá se, že jsme tedy všechno zvládli a teď už se jen povezeme. Nevíme sice jak pojedou vlaky z Varšavy do Čech, ale snad to nebude takový problém. Odjíždíme na čas.
Vagón je pohodlný, obdoba vagónu ve kterém jsme jeli z Tallinnu do Petrohradu. Rozdíl je hlavně v tom, že teď máme vlastní uzamykatelné kupé. Zase si libujeme nad tím, jak prakticky a pohodlně jsou ruské vagóny zařízeny, včetně všelijakých „udělátek” jako sklápěcí žebříky pro výlez na hořejší postele, sklápěcí síťky na čtení, držáky na ručníky, lampičky, prostory pro zavazadla a samozřejmě samovar na konci každého vagónu (fungující) s vařící vodou na čaj nebo polívku. Souhrnně jsme to nazvali „kosmičeskaja těchnologyja”, protože nám připadalo, že v tom otlučeném Rusku, kde se o obyčejného občana nikdo nestará, jsou takové věci jakoby z jiného světa a musely tudíž být vynalezeny v ústavech pro kosmický výzkum.
Jakmile se vlak pohne z nádraží hned obědváme. Užívám si toho pocitu, že už jedeme domů, i když bych tady ještě pár dní zůstal.
Jelikož po rozpadu SSSR se přímá cesta z Petrohradu přes Pskov do Varšavy stala kvůli hraničním přechodům mezi Ruskem, Litvou, Lotyšskem, Běloruskem a Polskem příliš pomalá, jezdí většina vlaků trochu oklikou přes Polock a Grodno v Bělorusku. Bělorusko patří do SNS a má dokonce podepsánu zvláštní dohodu o sdružení s Ruskem, takže první mezinárodní hranice pro nás bude vlastně až bělorusko-polská. Ještě v Rusku dostáváme běloruské celní prohlášení, které budeme odevzdávat až brzy ráno na bělorusko-polské hranici.
Běloruský prezident Lukašenko je tak horlivý starých pořádků, že zakázal používat novou běloruskou státní vlajku a Bělorusko se tak vrátilo ke staré svazové sovětské vlajce. Kvůli němu se Bělorusko pomalu stává pro Rusko nesnesitelnou zátěží, protože nejen že v něm nebyly (na rozdíl od Ruska) započaty žádné hospodářské změny (a je tak na míle pozadu za Ruskem), ale není v něm ani svoboda tisku a slova a všechny projevy nesouhlasu s vládní politikou jsou tvrdě stíhány a trestány. Z tohoto pohledu se pak Rusko může jevit jako silně reformní země.
K večeři si dáváme pirohy s čajem ze samovaru a jdeme brzy spát.
BĚLORUSKO
Den 27, čtvrtek 28. 8.
Budím se brzy ráno. Jsme v Bělorusku. Už je světlo a právě projíždíme stanicí Mosty. Asi po hodině přijíždíme do Grodna. Opět nás vítá nová, velká, betonová, hranatá budova místního hlavního nádraží. Tudy jsme projížděli i před 4 týdny. Uzavírá se tak naše pobaltské „kolečko”: odsud pojedeme po trase, kterou jsme už jeli cestou do Litvy, jen opačným směrem.
Varšava už odsud není daleko. Na hranicích v Kuznice-Bialystockej nás ale ještě čeká zhruba tříhodinová výměna podvozků, jelikož v Bělorusku končí ruský široký rozchod kolejí a v Polsku začíná rozchod kontinentální (užší). Cestou do Litvy byla při průjezdu „výměnnou” stanicí tma, takže jsme nic neviděli. Teď už je ráno a navíc bezoblačno, takže budeme moct zjistit jak výměna přesně probíhá.
POLSKO
Po půlhodinové jízdě z Grodna přijíždíme do Kuznice. Musíme chvíli čekat, protože kolej se zařízením na výměnu podvozků je právě obsazená rychlíkem Varšava-Petrohrad.
Za další půlhodinu jsme na uvolněnou výměnnou kolej odtaženi, celý vlak je rozdělen na jednotlivé vagóny, každý vagón je posunut ke 4 stojanům (2 z každé strany) pomocí nichž je zvednut do vzduchu. Původně jsem si myslel, že změna rozchodu je provedena posunutím kol na podvozku do patřičné vzdálenosti do sebe. Teď ale vidím, že před zvednutím vagónu jsou podvozky odšroubovány, takže zůstávají na kolejích. „Staré” podvozky jsou odstrkány mimo vagón a odneseny jeřábem pryč, zatímco nové jsou po kolejích dostrkány pod vagóny. Ty jsou na ně ze stojanů spuštěny a montéři je opět přišroubují ke spodku vagónu. Kontinentální podvozky mají nejen menší rozchod, ale připadají mi i nějak míň robustní než podvozky ruské.
Nakonec jsou všechny vagóny spojeny v jeden vlak a odtaženy na perón, kde nastoupí další cestující.
Do Varšavy přijíždíme po třetí hodině odpoledne. Vlak bohužel končí na nějakém malém předměstském nádražíčku, takže se budeme muset sami dostat na hlavní nádraží. Hned nám ale jede jiný vlak (spíš něco jako metro), který nás odváží na jiné předměstské nádražíčko, které už je ale jen pár minut chůze od nádraží Zachodna (Západní).
Tady máme možnost poprvé prostudovat jízdní řád polských železnic. Nejbližší vlak do Čech jede z hlavního nádraží po osmé hodině večer. To je lepší, než jsme čekali, protože budeme v Čechách brzo ráno, takže se snad ještě dopoledne dostaneme do Nových Zámků. Karin není ale zase tak nadšená, protože přijede do Přerova asi ve 4 ráno.
Nejbližším vlakem přejíždíme na hlavní nádraží a uvelebujeme se v čekárně. Máme pár hodin času. Karin se pokouší zjistit, jestli ji nejede nějaký lepší vlak. Když zjišťuje že ne, jde zavolat domů, aby pro ni někdo přijel na nádraží.
V čekárně je spousta bezdomovců, kteří se mezi sebou baví a vyměňují si různé zbytky jídla co kdo kde našel. Nádraží je přímo v centru města naproti několika mrakodrapům. Vlaky přijíždějí o odjíždějí podzemím, takže nepřekáží na povrchu. Parkoviště a příjezd pro auta před nádražím vypadá spíš jako na letišti.
Večeříme a pak si čtu, protože se mi nechce psát deník. Na chvilku se jdu projít kolem nádraží. Za nádražím, na druhé straně než mrakodrapy, stojí budova, která mi připomíná, že jsme v zemi bývalého Východního bloku – jakoby z oka vypadla Lomonosovově univerzitě v Moskvě, Akademii věd (Stalinův narozeninový dort) v Rize nebo hotelu Internacionál v Praze.
Náš vlak přijíždí s malým zpožděním, ale je téměř prázdný, což nám každému umožňuje zabrat celé sedadlo a v noci se tak alespoň trochu vyspat. Když projíždíme Varšavou dívám se z okénka na její neónové nápisy ubíhající podél vlaku. Teď vím, že jsme překonali poslední „překážku”, a že ráno se už probudíme v Čechách.
ČESKÁ REPUBLIKA
Den 28, pátek 29. 8.
Probuzení samozřejmě opět přichází dříve než v civilizovanou dobu, jelikož nám do cesty zase někdo postavil státní hranici – tentokrát polsko-českou. Vlak má asi 40 minut zpoždění.
Před čtvrtou přijíždíme do Přerova. Karin vystupuje – čeká na ni dědeček. My pokračujeme dál. Tenhle vlak nejede do Bratislavy ale do Vídně, takže budeme muset v Břeclavi přestupovat.
V Břeclavi jsme po páté hodině ranní. Máme velké štěstí, protože z Prahy právě přijíždí vlak směřující do Budapešti, který staví i v Nových Zámcích.
SLOVENSKO
Ve vlaku chceme u průvodčího doplatit úsek Bratislava-Nové Zámky. Říká nám, že za námi přijde v Bratislavě, ale během celé cesty se už neobjeví.
Po osmé hodině konečně přijíždíme do Nových Zámků. Táňa už je doma, pro mě ale cesta vlastně ještě neskončila, protože jsem stále v zahraničí a navíc na místě, kde jsem ještě nikdy nebyl.
Po čtyřech týdnech opět koupel a po osmi dnech poprvé teplá voda. Je to balada. U Podolcových jsme zahrnuti všemožnou péčí od skvělého jídla až po vyprání prádla. Jak Tánina sestra Monika, tak mamka Soňa a její přítel Fero se na ni moc těšili.
Počasí nám moc nepřeje, takže radši odpočíváme doma. Večer pak jdeme všichni na večeři (zase skvělou) do pizzerie.
Den 29, sobota 30. 8.
Nové Zámky jsem zatím neměl moc možnost poznat, ale jelikož Soňa má dnes v Nitře sraz se svými bývalými spolužačkami, tak alespoň všichni jedeme na výlet do Nitry. Do odpoledne musíme být zpět, protože nám v půl čtvrté jede vlak do Břeclavi.
Nitra je velmi staré město, ve kterém byl roku 833 knížetem Pribinou postaven první katolický kostel na území bývalé Československé republiky. Jako taková je poseta mnoha památkami na svou více než tisíciletou historii.
Jsme v centru, a tak se chci podívat do obchodního domu Tesco. Musím přiznat, že ač menší než pražské Tesco, má lepší výběr zboží.
Z Tesca se jdeme podívat do místní tržnice. Pro nás z Prahy tady je neuvěřitelně levná zelenina a ovoce. Některé plody (třeba švestky nebo papriky) stojí jen čtvrtinu ceny a mnohdy vypadají líp.
V centru stojí na kopci nitrianský hrad, ze kterého je krásný výhled na celou Nitru a i protější kopec Zobor (dá se na něj vyjet lanovkou). Horné město, které se rozkládá pod hradem je samá úzká ulička. Hodně historických domů je čerstvě restaurováno. Pribinovo náměstí se sochou knížete připomíná „hloubku” kořenů tohoto starobylého a příjemného města.
Cestou zpět do centra se zastavujeme ve Františkánském kostele. Po schodech můžeme vyjít do horního patra kostelní lodě a ze shora pozorovat právě probíhající mši.
Při procházce ulicemi jsem si všimnul, že se chystá změna SPZ slovenských aut. Nová SPZ je docela povedená: je na ní slovenský státní znak s písmeny SK, dvě písmena okresního města, tří čísla a další dvě písmena. Vybraný typ písma je elegantní a celkově značka působí dobře - spíš jako z některé západní země.
V centru se všichni opět setkáváme a jdeme na společný oběd – zase skvělý.
Zpět v Zámcích se už jen loučíme a nasedáme na vlak do Břeclavi. Po dvou hodinách jsem i já konečně doma.
ČESKÁ REPUBLIKA
Závěr?
Když se tak dívám na uplynulý měsíc myslím, že jsem si za tu krátkou návštěvu alespoň v základních věcech udělal jasno. Už tak trochu vím jak se v Pobaltí žije, vím i že je to oblast podobná naší – taky byla a je ve vleku boje velmocí o sféry vlivu a taky se snaží najít svoji identitu. Byli však ovlivněni daleko víc než my a jejich hledání tak bude trvat o něco déle. Kontrast s životem v Rusku, jejich bývalém poručníkovi, je však už dnes, pouhých 6 let po osamostatnění, velký a rychle se zvětšuje. V Rusku sice taky dochází k velkým změnám viditelným na každém kroku, všechno jde ale strašně pomalu a ruský medvěd je tak stále ještě v zimním spánku. Snad už tam ale přichází jaro. Uvidím při své další návštěvě Ruska, kterou určitě nebudu dlouho odkládat.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu:I., II. , III., IV.,
autor: David Kučera, zdroj: www.ecesty.cz