Národní park Lahemaa
Den 18, úterý 19. 8.
Brzy ráno odjíždíme z autobusového nádraží na celodenní výlet do Käsmu, vesničky v národním parku Lahemaa. Moc autobusů mezi parkem a Tallinnem nejezdí, ale víme, že po třetí hodině odpoledne má jet autobus zpět z Käsmu. Budeme tak mít více než půl dne na prozkoumání části parku kolem Käsmu. Značený okruh má být dlouhý asi 11 km.
Část cesty jedeme po dálnici, po 50 km uhýbáme na vedlejší silnici a vjíždíme do parku. Ta změna je hned vidět. Najednou se ocitáme v hustém jehličnatém lese, který pokrývá velkou část parku.
Lahemaa znamená česky „Zálivová země” a park opravdu vytváří na březích Finského zálivu jeden záliv za druhým. V samotném parku je mnoho zajímavých míst - nejen neporušené lesy, jezera, zálivy, vodopády, poloostrovy a ostrovy, ale i vodopády, bludné balvany (pozůstatky po ledovcích), stará rybářská obydlí, močály.
Asi po hodině a půl přijíždíme do Käsmu. Vystupujeme a jsme tu úplně sami. Nikde ani živáčka, jen několik přivázaných loděk v malém zálivu u mola.
Je krásné počasí, i když trochu chladno. Dáváme si snídani, během níž se půlku času kocháme pohledem na klidné moře a půlku se škádlíme diskusí o alternativní medicíně.
Voda v zálivu mi připadá čistá - hned bych se vykoupal (kdyby byla teplejší). Domy mi připomínají Skandinávii. Od Finska jsme teď jen asi 80 km, takže ty lidi tady vlastně na vliv Skandinávie mají docela nárok.
Na pobřeží a ve vodě je rozeseta spousta větších či menších balvanů. Jsou to pozůstatky z dob, kdy tady končil ledovcový jazyk - ledovec sem balvany nahrnul, pak roztál, ale „zbloudilé” balvany tady už zůstaly.
Jdeme chvíli podél pobřeží a pak zabočujeme do vnitrozemí. Nemáme žádnou mapu, tak bude trochu problém se tady vyznat a nesejít přitom z cesty. Po chvíli z ní ale asi scházíme, protože odbočujeme zpět k moři ve směru cedule ukazující k nějakému muzeu.
Muzeum je velký, klidný, jednopatrový dům, před nímž hlídá (leží) německý ovčák. Jdeme klidně dovnitř, ale pes si nás vůbec nevšímá. Jsme v Mořském muzeu, které se nachází v bývalých objektech sovětských vojáků - přeci jen to tady bylo střeženo, když k imperialistům to bylo jenom 80 km.
Muzeum je moc zajímavé. Uspořádal jej a stará se o něj jeden dlouhovlasý mladík, jehož je to i hlavní koníček. Mluví s námi rusky a vypráví nám o slavných Estoncích, kteří se dostali třeba až na jižní pól.
Muzeum je fakt zajímavě uspořádané a má nápad. V jedné místnosti jsou stoly s různým navigátorským náčiním, které je poházeno tak, jako by si od něj někdo odskočil na svačinu. V jiné místnosti jsou modely lodí, nebo kotva i s tlustým lanem položeným uprostřed místnosti, obsypaná kameny. Na oknech jsou různé barevné nádoby a sklenice, na stolech pak staré námořnické pohledy, průkazy a spousta dalších věcí s námořnickou tématikou.
Vycházíme z domu a jdeme za něj k moři. K tomuto domu patřila i železná strážní věž a bunkr. V době „největšího” rozkvětu tady prý bylo až 35 vojáků. Dnes je to ale nádherně opuštěné místo, kde je většinu času jen majitel a jeho pes.
Ostatní šplhají na věž, já se jdu podívat na břeh. U břehu je z kamenů vytvořen záliveček, ve kterém je zakotvena pramice a loď vydlabaná z jednoho kusu dřeva! Je prý stará 1 rok a dvěma lidem trvalo 100 hodin než ji vydlabali. Majitel nám nabízí jestli se nechceme svést.
Pod rozhlednou je velký balvan, na němž je ze sádry vymodelována bílá srna v životní velikosti. Za rozhlednou je ještě jedna malá chatka.
Musíme už jít - majitel se s námi loučí a nechává pozdravovat Havla.
Teď už jdeme dál jen po pobřeží. Všude kolem je spousta „zbloudilých” kamenů. Na břehu se občas někdo opaluje, ale jinak je tady pusto, přestože už je skoro jedenáct hodin.
Karin s Chlupim jdou trochu napřed a doháníme je když sedí na jednom obrovském balvanu, „vyrůstajícím” přímo z vody.
S Táňou zkoušíme vodu. Je studená a sladká! Chvíli odpočíváme a necháváme jít Karin s Chlupim napřed. Na obzoru vidíme nějaký ostrov.
Asi po půlhodině pohodové chůze mezi balvany na pobřeží a šiškami v jehličnatém lese jsme na nejsevernějším výběžku poloostrova a zjišťujeme, že je pravděpodobně odliv, protože onen ostrov je teď spojen s poloostrovem úzkou pěšinkou přes průliv. Připadá mi to jako když se na Sinaji před Izraelity otevřelo moře.
Chlupi s Karin tady na nás nečekají a jsou už asi nejspíš na ostrově. Pěšinka je z velké části pokryta tlustým kobercem z řas, který ještě na některých místech ani není uschlý.
Po pár minutách jsme na ostrově a všichni společně ležíme v příjemném chládku stromů. Je to místo jako stvořené na piknik, tak si dáváme oběd. Mezitím pozoruju balvany ve vodě, abych viděl, jestli náhodou nestoupá voda - nechtěl bych, aby nás tady příliv uvěznil.
Po asi hodině lenošení se zvedáme a neradi se vracíme zpět na pevninu. Moře se sice trochu zvedlo, ale pořád je cesta přes průliv stejně suchá jako před tím.
Na druhé straně se hned noříme do hustého jehličnatého lesa a jdeme po žluté značce houští nehouští, křoví nekřoví. Po pár stovkách metrů narážíme na neuvěřitelně rozlehlou borůvkovou plantáž. Všude kam se člověk podívá jen samé borůvky. Nikdo je nesbírá. Nemůžeme odolat a tak pořádáme borůvkové hody. Je to skvělé.
Po půlhodině se celí modří sbíráme ze země a postupujeme dál mezi křovinami a uprostřed lesa zapomenutými „zbloudilými” balvany.
Celou dobu je kolem neuvěřitelné ticho a jen občas potkáme nějakou rodinku na výletě. Značka odbočuje na širší cestu a po chvíli končí u asi 5 metrů vysokého balvanu. Ze shora je spuštěné lano, takže si na něj můžeme vylézt.
Pokoušíme se najít pokračování značené cesty, ale marně. Jelikož nechceme zabloudit, tak se po zelené vracíme zpět do Käsmu. Cestou se můžeme pokochat pohledem na pěknou muchomůrku červenou rostoucí přímo u cesty.
Po čtvrt hodině vycházíme z lesa a jsme pravděpodobně na okraji Käsmu. Holky si něco kupují v malebném obchůdku přímo v rodinném domku u cesty.
Procházíme Käsmu a ocitáme se zpět na autobusové zastávce, ze které máme jet zpátky.
V Käsmu jsou domy většinou dřevěné, stejně jako „konzum” naproti zastávce, kde si Táňa kupuje kefír. Já se zatím dívám jak, kdy a kam vlastně máme šanci se dostat - na zastávce jsou i jízdní řády. Autobusy sem ale jezdí hlavně ráno a odpoledne. Teď máme možnost dostat se do Rakvere, což je nejbližší velké město (asi 30 km).
Rakvere
Za půl hodiny odjíždíme a za další půl hodiny jsme v Rakvere. Ihned nás zaujal hrad čnící na kopci nad městem. Po okružní jízdě celým městem konečně vystupujeme na autobusovém nádraží. Nejprve si zjišťujeme jak nám jede autobus do Tallinnu. Do odjezdu máme ještě nějaký čas, tak se půjdeme podívat na hrad.
Hrad stojí na kopci a vyškrábat se na něj nám dává trochu zabrat (obzvlášť v tom vedru). Za hradem je na protějším kopci dobře zachovaný větrný mlýn a samotný hrad je pravděpodobně nedávno opravený. Trochu mi připomíná Krak des Chevaliers v Sýrii, je jen menší a bohužel zavřený. Skrz vrata ale vidíme, že na nádvoří je pódium, nad kterým visí nápis „Dracula” - určitě tady večer hrají nějaké představení.
Sbíháme z hradu dolů a za pár minut jsme zpět na nádraží. Autobus je dost plný a opět je to starší ikarus.
Cesta zpět trvá asi hodinu a půl. Do Tallinnu přijíždíme ze směru ve kterém je i „naše” předměstí, takže z dálnice vidíme náš dům. Bohužel ale musíme až do centra a pak se vracet zpět. Na obzoru se vypíná místní televizní věž.
Zpět v hostelu něco málo peru.
Tallinn
Den 19, středa 20. 8.
Dnes chceme dokončit prohlídku Tallinnu a večer odjíždíme vlakem do Petrohradu.
Konečně nevstáváme tak brzo jako jindy, ale zase moc nelenošíme, protože musíme ještě prát. V klidu vaříme čaj, snídáme a pereme. Pak balíme batohy a mezi devátou a desátou odcházíme na autobus do centra. Ještě si fotím sídliště.
Autobus nás vysazuje v centru. Jdeme si dát batohy na nádraží. Vyzvedneme si je až večer těsně před odjezdem vlaku.
První místo, které chceme dnes navštívit je Rocca al Mare - estonský skanzen.
U nádraží máme trochu potíže najít ten správný autobus, který jede na západní předměstí Tallinnu, kde je i Rocca al Mare. Karin mezitím narazila na skvělý stánek s pirohami. Kupujeme si nějaké na oběd.
Městská je v Tallinnu dost rozsáhlá a jezdí celkem často. Autobus 21, kterým jedeme má ale interval půl hodiny, takže nazpátek budeme muset možná trochu čekat.
Rocca al Mare je na břehu Tallinnského zálivu a jako předešlé dva skanzeny i on je schovaný v lese. Jeho italské jméno pochází z roku 1880, kdy si tady jeden kupec postavil letní sídlo a pojmenoval jej „Skála u moře”. Když vstupujeme branou vidíme, že se tady ještě pilně pracuje na stavbě nových exponátů. I mapa skanzenu, kterou si kupuju, je plná objektů, které jsou zatím vyznačeny pouze na papíře, ale ještě nejsou postavené. Skanzen tak připomíná Estonsko, kde je na rozdíl od Litvy a Lotyšska vidět stavební ruch kolem budov a na ulicích měst.
Skanzen je opět rozdělen na několik částí podle etnografické mapy Estonska. Hodně jsou tady zastoupeny ostrovy (Saaremaa a spol.), kde se stavba domků a užitných budov ubírala trošku odlišným směrem než na pevnině. Nebudu se moc rozepisovat co je tady k vidění, protože je to dost podobné Litvě a Lotyšsku. Jen jsem si všiml, že jsou tady občas i kamenné domy a kultovní kameny.
Obědváme v rybářské vesničce postavené na břehu zálivu. Kolem jsou skály - odsud tedy název pro dům onoho kupce. Na druhé straně zálivu vidíme tallinnský přístav. V parčíku za vesničkou jsou zajímavé dřevěné plastiky, vesměs vyřezané z jednoho kusu dřeva. Jsou sice moderní, ale nějak se mi sem do toho starobylého prostředí hodí. Asi je to tím, že jsou ze dřeva a působí přirozeně.
Cestou skanzenem se zastavuju v dřevěném kostelíku. Jsou v něm zajímavé svatební fotografie z konce minulého a počátku tohoto století. Dál po cestě je postaveno několik větrných mlýnů z různých oblastí Estonska.
U východu ze skanzenu stojí velký dobový hostinec, který slouží nejen jako ukázka podoby místního hostince z minulého století, ale dokonce se v něm dá i najíst! Jídlo ale bohužel připravují v klasické troubě.
Před skanzenem čekáme pár minut na autobus, který nás pak oklikou přes celkem pěkné a tiché čtvrti plné zeleně odváží zpět do centra. Vystupujeme pod Toompeou, abychom to měli blíž do Starého města.
Procházíme kolem hradu a jdeme k věži Kiek-in-de-Kök, která byla předevčírem zavřená. Dneska máme štěstí a tak se chceme podívat dovnitř. V prvním a posledním patře mají být nějaké dočasné výstavy, ve zbytku pak výstava o historii Tallinnu.
Samotná věž, která patřila k opevnění obepínající celý Tallinn, byla postavena roku 1475 a dal se z ní dobře pozorovat život v okolí. Bylo z ní dokonce vidět do kuchyní některých domů, odkud má věž také svůj název, který ve staré němčině údajně znamená „kradmý pohled do kuchyně”.
Výstava ve spodním patře jsou fotografie z evropských cest nějaké estonské fotografky. Koukal jsem jako puk, protože to byly fotky jak známých, tak úplně obyčejných míst, ale všechny byly skvělé a hlavně zajímavé. Nevím, jak to dělá, ale taky bych to jednou chtěl takhle umět.
Už i v tomto patře začíná výstava o Tallinnu - je tady staré, dost dobře zachované dělo a nějaká kopí. V horních patrech jsou další zbraně z minulých století a skvělé zmenšené modely Tallinnu z různých dob, na kterých je vidět vývoj města. Člověk má možnost porovnat je se současným stavem a vidět, že do dnes se celkem dobře zachovalo původní tallinnské opevnění.
V jednom z pater je figurína člověka zahaleného od hlavy až po paty v černé sutaně se srandovní černou kapucou a hůlkou v ruce. Myslel jsem si, že je to nějaký vymítač ďábla, ale pak jsem zjistil, že to je oblečení, které používali doktoři v době morové rány.
V nejvyšším patře jsou opět fotografie, tentokrát od jiného autora. Zaujala mě fotka nadepsaná „Náměstí v Ulanbátaru (Mongolsko)”, na níž bylo několik písečných dun, pár aut, davy lidí a ani památka po žádné budově.
Ze všech pater věže je opravdu skvělý pohled a kdybych se snažil, možná skutečně uvidím někomu do kuchyně. Z jednoho patra do druhého se chodí po kamenných schodech zabudovaných ve stěně věže, která směřovala dovnitř města (podobně jako u věže v Turaidě).
Když scházíme dolů, Chlupi v prvním patře nevázaně laškuje s oním dělem a výsledkem je fotka „pohled do hlavně” (buď je fatalista, nebo chce zažít to, o čem zpívají Depeš v písničce „Barrel of a Gun”).
Chceme zajít do Centra estonských ubytoven, kde by mohli mít nějaké informace a průkazce Hostelling International, na které se v mládežnických ubytovnách (hostelech) poskytují slevy. My s Táňou i Chlupim je máme a tak by se na ni chtěla zeptat i Karin. Je pravděpodobné, že v Petrohradě budeme bydlet právě v nějakém hostelu a průkazka by mohla pár dolárků ušetřit.
Jsme na místě, kde by mělo Centrum být. Žádné tady ale není, jen nějaký hostel (docela levný - stejná cena za jakou jsme tady bydleli, ale blíž centru). Průkazku pro Karin jsme nesehnali, tak se vracímě zpět do centra. Je odpoledne a na prohlídku už nám toho moc nezbývá.
Vracíme se kolem velkého Estonského činoherního divadla. Kupuju si pohledy a jdeme na hlavní náměstí Starého města - Raekoja plats. Dominantou náměstí je radnice s jednou velice štíhlou věží. Kolem celého náměstí jsou pěkně restaurované staré domy. I zbytek Starého města je z velké části restaurován.
Teď se jdeme podívat na tu nejlépe uchovanou a opravenou část městského opevnění. Nachází se na severozápadní straně Starého města a táhne se od bašty Tlustá Margareta až k jezírkům pod Toompeou. Jdeme podél opevnění nejdřív po zasmogované silnici, pak odbočujeme do parku. Opevnění je opravené, postavené z bílého kamene a vápence. Každých 50 metrů stojí velká kruhová nebo hranatá věž s červenou kuželovitou střechou. V podobné věži jsme předevčírem na druhé straně města míjeli jednu zajímavou restauraci.
Máme ještě nějaké estonské koruny a jelikož už je večer, jdeme je na nádraží směnit na rubly. Potkáváme 3 české kluky, kteří právě přijeli do Tallinnu. Vysvětlujeme jim kde jsme dnes viděli ten levný hostel.
Ležíme u jezírka pod Toompeou a večeříme pirohy. Neležíme tady sami. Kousek od nás leží další mladík - už několik let. Je totiž z kamene. V Pobaltí jsou podobná sochařská díla na veřejných místech běžná - na cestě jsme park se sochami viděli v každém větším městě.
Karin volá domů. Když jsme ve vlaku na našich místech, už chápeme, co pokladní prodávající nám jízdenky myslela tím, že nemá dobrá místa, ale pouze místa na konci vagónu. Ta toaleta je cítit až sem.
Naše jízdenky jsou typu „plackartnyj”, což znamená, že sice máme místenky, ale pouze v jakémsi kupé bez dveří. Celý vagón se skládá z ”kukaní” pro 4 osoby, ve kterých se dá spát, ale bez většího soukromí, jelikož žádná z kukaní nemá dveře. V uličce se pomocí důmyslných sklápěcích sedadel dají naproti každé kukani vytvořit další 2 postele. Jediná nevýhoda je, že postele jsou trochu krátké. I tak je to ale docela dobrý. Provodnik (člověk, který se stará o cestující ve „svém” vagónu) nám nabízí povlečení, my si ale vystačíme se spacáky. Musíme mu dát naše lístky - v Pobaltí běžná praxe pocházející asi ještě z dob Sojuzu. Odjíždíme.
Ze svého spacáku se dívám do tmy a občas vidím nějaké osvětlené město, nádraží nebo silnici. Cesta do Petrohradu má trvat 10 hodin. V Petrohradě si budeme posunovat hodinky o další hodinu dopředu na moskevský čas.
RUSKO
Den 20, čtvrtek 21. 8.
Noční mezistátní vlaky vždycky jezdí tak, že v době nejtvrdšího spánku někdo do cesty postaví státní hranici se všemi svými celníky a pohraničníky. I tady na estonsko-ruské hranici mezi Narvou a Ivangorodem jich je pěkná dávka. Netrvá to ale dlouho, pro lidi s našimi pasy je to celkem formalita.
Petrohrad
Probouzím se, když už je světlo a jsme na předměstí Petrohradu. Právě míjíme stanici Leninskij prospekt. Tak to už jsme opravdu v Rusku.
Po osmé místního času přijíždíme na Varšavské nádraží. Při balení batohu zjišťuju, že nemám LP průvodce „Baltic States” - asi padl za vlast a musel jsem ho zapomenout někde v Tallinnu během posledního večera. Alespoň že se to stalo v době, kdy už ho nebudeme zas tak moc potřebovat.
Jelikož nástupiště je na úrovni posledního schůdku vagónu je vystupování z vlaku s našimi batohy celkem jednoduché. Je to docela dobrá věc - ve většině stanic na předměstí jsem viděl to samé.
Varšavské nádraží jsou kromě nástupišť ještě dvě podlouhlé budovy (vypadají jako kasárna) ve kterých jsou čekárny a asi i úřadovny. Za budovami je velký hangár (plný všelijakého starého šrotu) a za ním už ulice.
Ještě než vyrážíme do města, snažíme se zjistit odkud a kdy jezdí vlaky do Novgorodu (jeden z našich plánovaných výletů) a Prahy. Do Novgorodu pojedeme nejspíš z Moskevského nádraží, do Prahy odsud z Varšavského - jména nádraží tady odvozují od hlavních cílových stanic (to se teda divím, že se nejmenují třeba Peklo, Bordel, Chaos apod., to by asi cílovým stanicím v současném Rusku odpovídalo víc).
Chlupiho odchytla nějaká starší, zmateně pobíhající Američanka filipínského původu. Je v Rusku na týdenní turistické cestě a teprve teď, skoro na konci pobytu zjistila, že bude při odletu potřebovat celní prohlášení na svoje dovezené peníze. Pro lidi ze zemí, které do Ruska potřebují vízum platí povinnost uvést do něj při příjezdu všechny finanční prostředky. Pokud celní prohlášení nemají, může se stát, že jim bude všechna hotovost zabavena, protože celníci budou peníze bez „papírů” považovat za vydělané v Rusku.
Je z toho chudák celá vedle a na nádraží se vypravila proto, že slyšela, že může celní prohlášení dostat od průvodčích z vlaků přijíždějících ze zahraničí. Děláme ji tlumočníka, ale tady nikdo nic neví. Necháváme ji tedy napospas Ruska (jak ji víc můžeme pomoct?). Ona ale věří, že to dopadne dobře. Je věřící křesťanka a stejně tak jako prosila boha aby ji seslal někoho mluvícího anglicky (který skutečně přišel v podobě Mesiáše sv. Chlupiho) tak věří, že ji pomůže i z téhle situace.
Teď musíme nejdřív najít nějaké přiměřeně levné ubytování. Vycházíme z nádraží a konečně se dostáváme do reality ruského života. Ihned nás vtáhla do sebe - špinavé ulice, čoudící auta, lidi na ulicích prodávající na co si člověk vzpomene. Alespoň, že mluví rusky a my jim trochu rozumíme.
První typ na bydlení je asi 3 km na jihozápad od nádraží. To je spolu s adresou taky jediná informace o umístění kterou máme, protože naše mapy pokrývají pouze centrum Petrohradu. Tady jsme ale daleko, daleko od centra.
Jdeme tedy směrem na jihozápad a dostáváme se do čtvrti, která vypadá jako z konce 2 sv. války - prázdné špinavé ulice, v nich prázdné špinavé sedmipatrové domy se špinavými nebo vytřískanými okny. Dost drsný na přivítání.
Všude jezdí jen ruská auta a náklaďáky. Značení ulic je ale dokonalý - na každém domě je velké číslo a pod nim jméno ulice. Dost nám to pomáhá.
Procházíme kolem velké, šedivé, betonové, oplocené budovy. Je to výzkumný ústav něčeho. Už bychom tady někde měli odbočit z hlavní ulice. Ptáme se kolemjdoucí paní kdeže je ulice, kterou hledáme a ejhle - právě jsme na jejím rohu! To jsme to našli celkem rychle.
V pár minutách jsme před hostelem. Jdeme s Chlupim dovnitř - ve vrátnici zdravíme hlídající babušku a stoupáme na tretij etaž. Holky jsme nechali dole, aby zbytečně nešlapaly nahoru pokud by tady neměli volné pokoje.
Volného místa naštěstí mají dost a navíc to bude stát jen polovinu než jsme původně pro Petrohrad odhadovali (asi 7 dolarů místo 15). Levné je to taky proto, že neteče teplá voda. I tak jsme všichni pro zůstat tady a dostáváme dva pokoje.
Po jednom se střídáme v koupelně a podstupujeme první z řady studených sprch, které budou v příštích dnech následovat. S Táňou si dáváme snídani.
Oba pokoje jsou pěkné a čisté. Výhled je do vnitřního dvorku, takže budeme mít klid. Máme tady dokonce i obraz Petrohradu, rozhlas po drátě (který musel Chlupi hned vyzkoušet) a jednu květinu. Koupelna a záchod jsou hned naproti našim pokojům. Platíme zatím jen jednu noc (víc rublů zatím nemáme), zbytek zaplatíme později, až si vyměníme peníze. Recepční - babuška je skvělá. Kousek od hostelu má prý být metro, kterým se dostaneme do centra.
Z naší ulice jdeme na Narvskij prospekt. Domy jsou velké, ulice široké, aut a lidí hodně. Začíná to na mě působit dost megalomansky. Před námi je pěkná zelená budova - Narvskije vorotá - jedna z původních bran města. Hned vedle brány je zajímavá, dost zdobená budova, typoval bych, že je to nějaké divadlo. Hledám ji na mapě, ale tam nic takového není. Přicházíme blíž a ona je to ... stanice metra! Právě ta, kterou hledáme! Tomu teda říkám velkorysost! Četl jsem, že na trase 1 zdejšího metra (na které je i tahle stanice) jsou nejvýstavnější stanice. Asi jsem ale neměl dost dobrou představu o tom co je to výstavnost. V Rusku si budu muset zvyknout na úplně jiná měřítka.
V Petrohradě (pořád se mi ale na jazyk dere jméno Leningrad a s Chlupim se o něm někdy jako o Leningradu bavíme) se v metru jezdí na zvláštní žetony. Dřív se používaly kopějky (jako u nás koruny) ale s nástupem vysoké inflace přestaly vyhovovat, tak zavedli žetony, kde není vyražena žádná cena a jsou tedy univerzální. Z pár kopějek před lety se nyní cena jedné jízdy dostala až na 1500 rublů (asi 9 Kč).
Před vstupem do metra se musí projít „drtícími” turnikety. Stejné turnikety se používaly i v pražském metru. U turniketů postává babuška a ještě kontroluje, jestli lidi opravdu hází do turniketů žetony.
Tahle stanice je sakramentsky hluboko - jízda dolů po schodech trvá několik minut. Během jízdy nějaký hlas z reproduktorů pořád omílá něco o tom, jak se správně chovat v metru a aby nikdo nezapomněl zavazadla ve vagónech (analogie s Orwellem a jeho „1984” jako vyšitá - jenže teď jsme v ruské realitě roku 1997).
Dole pod schody sedí v kukani další babuška, která pozoruje. Asi je tam proto, aby v případě potřeby zastavila schody. Mně to ale zase připomnělo Orwella a jeho představu neustálého kontrolování chování všech lidí.
Samotné nástupiště je přesně ve stylu komunismu: příliš nákladně obložené mramorem a na každém průduchu klimatizace je místo mříže buď ozdobné kování se srpem a kladivem, nebo nějaký výjev ze zářné dělnické budoucnosti. Je tu ale neskutečné čisto. Připadá mi, že se metra v západních velkoměstech (která jsem zatím viděl) nemůžou východním v čistotě rovnat.
Nad ústím tunelu ve směru jízdy vlaku jsou obrovské digitální hodiny ukazující čas a jak dlouho uplynulo od odjezdu posledního vlaku.
Nasedáme se spoustou dalších lidí do vlaku a jedeme 2 stanice. I v návrhu metra se ukazuje, že v rusku je „vsjo balšoje”. Dvě stanice tady znamená stejnou vzdálenost jako v Paříži minimálně stanic 5!
Na stanici „Těchnologičeskij institut” přestupujeme na trasu 2. Přestup je docela dobře vyřešen, protože se jen přejde na druhou stranu nástupiště a je to. Tady potkáváme další z profesí v metru: vedle babušky-turniketky a babušky-eskalátorky jsou to babušky-tlačilky. Jelikož Petrohrad má kolem 5 miliónů obyvatel, jsou na metro kladeny jiné nároky než u nás - musí dopravit daleko více lidí. Tady toho dosahují tím, že na některých klíčových stanicích do vagónů prostě doslova natlačí co nejvíc lidí - právě pomocí babušek-tlačilek.
Po dalších dvou stanicích vystupujeme na Něvském prospektu - dopravním i obchodním centru Petrohradu.
Nejdřív musíme vyměnit nějaké dolary. U Něvského prospektu je hlavní směnárna kde směňujeme hotovost a naproti v hotelu Europe zase směňujeme cestovní šeky. Mají tam volně k dispozici anglicky psané The Petersburg Times. Titulní stránku zabírá článek o pondělní vraždě zástupce starosty Petrohradu Michaila Maničeva s detailní mapkou a popis kam přesně byl zasažen. Odstřelovač „pokosil” jeho auto z kalašnikova přímo na Něvském prospektu.
Něvský prospekt je moderní třída, opět dost široká a navíc dlouhá několik kilometrů. Na západním konci ústí před Admiralitou, kam se teď chceme pomalu dostat. Ještě před tím si ale koupíme něco k jídlu. Kousek od nás je největší petrohradský obchodní dům - Gostinnyj dvor. Byl postaven v letech 1757 - 85 a stal se tak jedním z prvních nákupních center na světě. Jak píše LP v době komunistické éry to byl obchodní dům, ve kterém se dalo koupit ”stejné nic a to ještě rozprostřené na hodně velké ploše”. Teď se v něm dá koupit hodně věcí, je ale nekřesťansky drahý a připadá mi poloprázdný - řada místností není vůbec využita, nebo se snaží naaranžovat těch 20 kožichů tak, aby pokryly celou velkou místnost o rozloze 300 m2. Všechno je tu šíleně drahé. Není v něm ale žádná samoobsluha, takže našemu účelu neposlouží.
Naproti Gostinného dvoru je jiný obchoďák - Pasáž. V něm už je i supermarket, tak se tam jdeme podívat ... a po krátké době zase vybíháme ven. Nemají tam skoro žádné ruské výrobky a všechno je o hodně dražší než na trhu nebo v normálním neluxusním (což tady supermarkety evidentně nejsou) obchodě.
Jdeme tedy směrem na východ k Admiralitě, která je teď už jen asi kilometr daleko. Na ulici si kupujeme pirohy, překračujeme Gribojedův kanál (Petrohrad je přímo protkán sítí říček a kanálů) a zastavujeme se u Kazaňské katedrály. Je docela velká, s obrovskou kopulí a dvěma řadami zastřešených půlkruhových kolonád. Byla postavena mezi roky 1801 a 1811 a jmenuje se podle jedné (údajně zázračné) kazaňské ikony, která v ní byla původně uschována.
Odbočujeme z prospektu a místo k Admiralitě teď jdeme severně k jedné z nejkrásnějších dominant Petrohradu - chrámu Vzkříšení Krista. Nachází se na náměstí Umění a jako inspirace pro její stavbu sloužil chrám Vasila Blaženého v Moskvě. Taky má tolik barevně a tvarově rozmanitých věží a bání. Je opravdu krásný. Až se nechce věřit, že Rusové mohli někdy něco takového postavit. Přitom není vůbec stará - pochází z let 1887 - 1907. Právě předevčírem byla po několika desítkách let znovu zpřístupněna jako Ruské muzeum mozaiky. Celá je obtočená dlouhatánskou frontou lidí, takže se ani nebudeme snažit dostat dovnitř.
Směřujeme k Ermitáži, který je kousek od Admirality. Památek je v Petrohradě obrovské množství, ale jsou strašně daleko od sebe. Třeba jen Kazaňská katedrála a chrám Vzkříšení Krista jsou od sebe půl kilometru a to jsou na mapě nakreslené skoro těsně vedle sebe.
Cestou kupujeme vodu. Voda z vodovodu údajně není moc čistá a mají v ní být nějaké nepříjemné bakterie. Proto tady budeme vodu radši kupovat.
Přicházíme k Ermitáži, vlastně k první z budov Ermitáže - Ermitážnímu divadlu. Ermitáž (asi to znamená něco jako „obrazárna”) se skládá z několika budov. Od západu na východ to jsou Zimní palác, Malá Ermitáž, Velká Ermitáž a Ermitážní divadlo. Podél východní zdi divadla vede jeden z petrohradských kanálů ústící rovnou do Něvy. Vchod je tvořen zastřešeným nadjezdem, který drží antické sloupy, ještě navíc podpírané několika kamennými obry.
Přicházíme na Palácové náměstí. Jsme tedy na TOM místě, které se tak smutně zapsalo i do historie naší země. Na severní straně je Zimní palác, uprostřed Alexandrův sloup a na jižní straně mohutná půlkruhová budova bývalých kasáren Ruské armády. Právě jejich branou proběhli 25. října 1917 po půl desáté večer bolševičtí revolucionáři a zaútočili na Zimní palác...
Zimní palác je obrovská zeleno-bílo-zlatá budova postavená ve stylu baroka a rokoka, v letech 1762 až 1917 sídlo ruských carů. Palácové náměstí před Zimním palácem velikostí odpovídá monumentalitě samotného Zimného paláce - i když jsou na něm stovky lidí, vypadá úplně prázdně.
Jdeme prozkoumat, jak je to s prohlídkou Ermitáže. Vypadá to, že tady ani nejsou velké fronty. Lidí tu je ale spousta. Uvnitř vstupní haly je mumraj - a u tří pokladen přeci jen fronty jsou. Jako na všech ostatních místech i tady je dvojí vstupné - pro místní (k nim patří kromě Rusů i občané zemí SNS) a pro cizince. To cizinecké je asi 10 dolarů, tj. zhruba 4× dražší než pro místní. Jelikož z toho, co víme o rozsáhlosti Ermitáže (vystavuje se téměř ve 400 místnostech) předpokládáme, že prohlídka bude fyzicky i psychicky náročná, necháváme si Ermitáž na nějaký jiný den, a to spíš na ráno, kdy ještě budeme mít dost sil.
Přes řeku naproti Ermitáži je Vasiljevskij ostrov - oblast s několika docela zajímavými muzei. Tam se teď vypravíme. Jdeme přes Palácový most (jeden z mostů, které se na noc zvedají, aby mohli proplouvat zaoceánské lodě), a pak se pokoušíme přejít silnici k muzeu. Přejít v Petrohradě silnici není ale nic jednoduchého, protože přechody jsou od sebe vzdáleny ... hodně daleko (vsjo balšoje) a mimo přechod je to sebevražda. Nezbývá nám ale nic jiného, něž spáchat sebevraždu a ... nakonec se úspěšně dostat na druhou stranu.
Nejdřív chceme zkusit Muzeum antropologie a etnografie. Bohužel právě ve čtvrtek je zavírací den. Ústřední námořnické muzeum je otevřené, takže se můžeme vrhnout do louskání ruských cedulek u prvních ruských exponátů, které uvidíme. Karin na nás čeká v předsálí a nám se podařilo ”perfektním” ruským přízvukem obalamutit babušku v pokladně, která nám prodala lístky za vstupné pro místní.
Hned první místnost je obrovská hala plná modelů lodí, obrazů a rekvizit vztahujících se k ruskému námořnictvu. Na četných mapách jsou připomínána velká ruská vítězství. Každý Rus tady musí nabýt dojmu, že jeho rodná ruská vlast byla a je neporazitelná. Alespoň mi připadá, že přesně k vyvolání tohoto dojmu je muzeum koncipované.
V dalších sálech jsou chronologicky seřazeny další a další vojenské i objevitelské úspěchy Ruska a Sovětského svazu. Od vzniku muzea pravděpodobně nebylo s exponáty vůbec hýbáno, protože výstava zachycující léta od roku 1917 je jedna velká komunistická propaganda. Na druhou stranu se jim musí přiznat, že jsou prostě velmoc (jak zdrceně konstatoval po prohlídce Chlupi) a ta výstava jen ukazuje JAK obrovská velmoc jsou. Připadá mi, že pro ně nic neznamená ani jedna celá loď, natož jeden voják. Nad těmi modely atomových ponorek a letadlových lodí se opravdu ježí vlasy v pomyšlení na to, že jich mají tolik a jak snadno se jedna může vymknout kontrole.
Když vycházím, tak jsem fakt hotovej. Skvělá propaganda. Na mě teda zapůsobila. Jenže jsem na druhé straně než ruští občané, kteří z toho muzea naopak musí vycházet hrdí a morálně posíleni. Uf!
To mi dneska stačilo. Teď už strávím jen něco lehkýho. Třeba známou sochu Petra Velikého na vlně. Vracíme se přes most zpět k Ermitáži a kolem Admirality, jejíž štíhlá věž je teď obestavěna lešením, jdeme k Petru Velikému.
Měděný jezdec, jak se socha jmenuje, představuje Petra Velikého na koni stojícím na zadních a do země zadupávajícím zrádného hada. Socha je jednou z dominant Petrohradu. Stojí na náměstí Děkabristů, jež je pojmenováno podle první vzpoury ruských revolucionářů proti carovi 14. prosince 1825.
Hned za náměstím Děkabristů je další nádherná památka - Isakijevská katedrála. Svojí kopulí obehnanou ochozem z vysokých sloupů mi připomíná Kapitol - sídlo Senátu USA. Katedrála na rozdíl od Kapitolu ale není bílá, nýbrž světle hnědá se zlatou kopulí. Nemůžeme se už ale podívat dovnitř, protože je otevřená asi jen do pěti.
Sedíme proto na náměstí před katedrálou a přemýšlíme co dál. Asi by nebylo špatné oslavit malou večeří někde v restauraci náš příjezd a první úspěšný den v Rusku (Kaliningrad nepočítám). Přemítáme nad možnými restauracemi a mapou centra Petrohradu. Nakonec volíme postup, že půjdeme menší oklikou zpět na Něvský prospekt a uvidíme, na co narazíme.
Po cestě je celkem hodně všelijakých restaurací - od drahých (těch je většina) až po obyčejné jídelny. Nemáme moc peněz, tak pořád vybíráme, vybíráme. Cestou jdeme taky kolem rychlého občerstvení Pizza Hut a můžeme se potrhat smíchy, když to vidíme napsané v azbuce - „Picca Chat”. Ta azbuka všude kolem na nás ještě působí trochu nezvykle. Normální nápisy jsou v normě, ale na obchodech je spousta anglických nápisů, které jsou podle výslovnosti přepsány do azbuky - třeba právě „Picca Chat”, „Menedžment” nebo „SevenAp”.
Jdeme už po Něvském prospektu, hladoví jak vlci, uchození jako stonožky a pořád nikde žádná vhodná restaurace. Nakonec máme přeci jen štěstí a jedna z nich je podle našich představ. Mají v ní tradiční ruská jídla, prostředí vypadá příjemné a nezdá se, že je drahá. Jsme uvedeni ke stolu. Sedíme sice v místnosti s okny do ulice, ale jelikož jsou na nich načančané závěsy, není ven vidět. Kdyby tady nesvítilo tlumené světlo, byla by úplná tma. Venku je, přestože je už osm hodin, stále světlo jako ve dne. V předsálí je diskotékový parket a někdo tam na živou hudbu zpívá písničky od Beatles.
Dáváme si ruská jídla. Táňa brambory zapečené se sýrem a houby v sýrovosmetanové omáčce, já boršč a houby jako Táňa. Karin nemá moc hlad, tak si dává jen lapšu (něco jako kuřecí polévka) a Chlupi boršč a zapečené brambory se sýrem.
Boršč je naprosto skvělý. Ještě jsem nejedl lepší. Je ho tolik, že by skoro stačil jako hlavní jídlo. Navíc k němu máme ještě jejich chleba. No, je pravda, že boršč není zrovna moc ruský, protože pochází z Ukrajiny, ale i tak ho dělají skvělý. I houby mi moc chutnají. S tou smetanou a chlebem je toho akorát tolik, abych se dosyta najedl. Večeře je sice trochu dražší než v předchozích zemích, ale jelikož jsme s tím tak trochu počítali, tak nám to nevadí.
Cestou na metro si s Chlupim kupujeme lahvové pivo Něvskoje. Chlupi je trochu překvapen jeho zvláštní chutí, mě ale docela chutná. Pravda, Plzeň to není, ale zase je to zkušenost. Cesta metrem je pak pro nás v mírném alkoholovém opojení o něco zajímavější, ale na ”naši” stanici metro jsou srpy pořád srpy, kladiva pořád kladiva a babušky pořád babušky.
Den 21, pátek 22. 8.
Po včerejší noční jízdě vlakem z Tallinnu to s časností vstávání nějak nepřeháníme. V klídku na pokoji snídáme a trochu pereme. Odcházíme teprve po desáté.
Nejdřív chceme navštívit informační kancelář. Z metra vystupujeme opět na Něvském prospektu, tentokrát ale zhruba o kilometr východněji na stanici Majakovskaja. Kousek odsud má být v Domě umělců informační kancelář Peter TIPS.
Jak jdeme po prospektu všímám si, že některé cedule s číslem domu a jménem ulice mají ve spodní části pruh, ve kterém je logo nějaké firmy - např. USA Today, Coca-Cola apod. Tipuju, že to jsou sponzoři, kteří pomáhali s financováním výroby těchto nových cedulí.
Dům umělců je tam, kde má být, ale už tam není Peter TIPS. Posílají nás jinam. Jdeme naznačeným směrem a v jedné vedlejší ulici hledáme dům číslo 7. Očekávám, že vzhledem k nízkému číslu, bude hned za rohem. To bychom ale nebyli v Petrohradě. Od rohu jsme už minuli pět domů a pořád jdeme podél čísla 3. Ty domy jsou tady fakt nějak obrovský!
Konečně jsme v kanceláři. Mluví anglicky. Ptáme se na vlak do Novgorodu a Petrodvorce. Říkají nám, že do Novgorodu jezdí vlaky z Moskevského nádraží a do Petrodvorce z Vitebského. S Chlupim si každý kupujeme velkou mapu Petrohradu - je to strašně roztahané město.
Jdeme znovu po Něvském prospektu (už ho známe nazpaměť) a prolézáme jedno knihkupectví za druhým. Sháníme pohledy, suvenýry a knihy. Snad se tady budou dát koupit nějaké dárky.
Jdeme ve dvojicích a občas nevíme, kde je ta druhá dvojice - někdy jsme napřed my s Táňou, někdy zase Karin s Chlupim. Kolem nás jsou kromě obchodů i stánky a stánečky, kde se prodává občerstvení. Přímo na prospektu si tak můžeme koupit moroženoje, pirogy, gamburgery nebo chot dogy. U jednoho stánku s pirohami se s Táňou zastavujeme. Pirohy jsou tady skvělý a tak si jich několik kupujeme. Je jich několik a jak mám v ruce i průvodce Lonely Planet musím se zastavit a dávám si některé pirohy do batohu. Pak pokračujeme dál.
Blížíme se k hotelu Europa, kde si chci vyměnit nějaké cestovní šeky. Instinktivně si sahám na foťák, který mám pověšený u pasu. A teď to přišlo! Nic jsem u pasu nenahmatal! Když se tam podívám vidím jen prázdné pouzdro. Moje myšlenky se ale ještě upínají k malému světýlku naděje - možná mi jen vypadl jak jsem před chvíli šachoval s pirohama. Říkám Táně, že mi někdo asi ukradl foťák, a že se jdu podívat zpátky. Ve spěchu ji ani neříkám, aby zůstala na místě a tak jde hned za mnou. Foťák samozřejmě není nikde k nalezení a tak mě opouští i poslední zbytek naděje. Poprvé na cestách mě někdo takhle dostal. Měl jsem se víc hlídat.
Rozhlížím se kolem, hledám Táňu, ale nikde ji nevidím! To už je teda docela dost! Chvíli bedlivě pozoruju masy lidí valící se po prospektu, jestli ji mezi nima nezahlídnu. Nikde! Vracím se na místo, kde jsem ji viděl naposledy. Tam taky není. V hlavě se mi dokonce začínají honit myšlenky o mafii - nejdřív mi ukradli foťák, aby mě znejistěli a pak mi v nestřeženém okamžiku ukradli i Táňu. Ne! To je nesmysl! Moc čtu noviny a podléhám předsudkům!
Chlupi a Karin na nás čekají na druhé straně ulice. Jdu k nim a říkám jim tu novinu o dvojnásobné ztrátě. Bude nejlepší, když oni půjdou dál a já počkám na Táňu. Rozdělíme se a sejdeme se buď u Ermitáže nebo večer v hostelu.
Čekám na místě, kde jsme se s Táňou viděli naposledy. Deset minut, čtvrt hodiny, dvacet minut, už nevím kolik minut - a Táňa se objevuje ze směru kde jsme koupili pirohy. Ani ona ani já nechápeme, jak se stalo, že jsme se takhle ztratili. Hlavně, že jsme se ale zase našli.
V hotelu Europa vyměňuju cestovní šeky. Jelikož už je po poledni, měníme plány a dnes nepůjdeme do Ermitáže. Místo toho se půjdeme podívat na Auroru a do Petropavlovské pevnosti.
Odbočujeme z prospektu a podél Gribojedova kanálu a chrámu Vzkříšení Krista se Dostáváme na Martova pole. Nestojí na nich ani eiffelovka a ani na nich není tolik lidí jako v Paříži, ale i tak jsou obrovská - a betonová. Je tu sice pár keřů a stromků, ale jinak je to obyčejná nezastavěná plocha.
Přes Troitský most se dostáváme na druhý břeh Něvy (je široká asi půl kilometru) na Petrohradskou stranu. Nalevo je Petropavlovská pevnost, před námi pěkná světle modrá mešita a na pravo za ohbím Něvy vyčnívají tři komíny Aurory.
Dost mě to k Auroře přitahuje. Už jen to, že z ní byl díky jedinému výstřelu udělán na věky věků komunistický symbol. Říká se, že ji Rusové během obklíčení Leningradu ve 2. sv. válce potopili, aby ji Němci nezničili - takovým byla symbolem.
K Auroře je to od mostu ještě asi kilometr po nábřeží Něvy. Je horko a dusno a zároveň se nad Petrohradem vznáší bělavý opar. Druhý břeh Něvy se nám jeví jako v mlze. Jdeme po nábřeží, kde několik rybářů chytá ryby. Něva mi připadá dost špinavá na to, aby tady bylo nějak výrazně ryb. Asi tady ale jsou ryby-gerojky (které, stejně jako hrdinný ruský lid, zvládnou vše) - jen vědět kde.
Aurora - jsme před ní. Je celá šedivá, dobře udržovaná, nalakovaná, blýská se. Ve předu dělo, pak její tři charakteristické komíny a na zádi ruská vlajka. K nábřeží je přichycena třemi tlustými železnými tyčemi - říkají tomu věčné kotviště. Jsou na ní námořníci a před ní stojí další. Máme ale neuvěřitelnou smůlu. Dnes je pátek a to je zrovna zavírací den. Musíme se sem vrátit v některém z příštích dní.
Přestože je Aurora zavřená, má před ní na stolech rozloženy své suvenýry několik prodejců. Prodávají ruské suvenýry - matrjošky (klasické nebo Jelciny ale i americké černošské basketbalisty!), chochlomské lakované dřevěné nádobí a taky ruské vojenské čepice, nášivky ruské armády, trička (třeba McLenin's nebo ”KGB tě sleduje”) atd.
Cestou zpět k Petropavlovské pevnosti se zastavujeme u mešity. Dost mi připomíná mešity v Íránu, které mají taky tak elegantně baculaté kopule a minarety jsou obloženy kachlemi uspořádanými do roztodivných vzorů. Vůbec se mi to sem nehodí. Docela se divím, že tady ta mešita vydržela. Byla postavena v roce 1912 podle Gur Emirova mauzolea v Samarkandu (dnes v Uzbekistánu).
Už je čas na oběd a tak si sedáme do Leninova parku před Petropavlovskou pevnost a piknikujeme.
Po piknikuju se jdeme podívat do pevnosti. Vysoká štíhlá věž její Petropavlovské katedrály (po které je pevnost pojmenována) je další z dominant Petrohradu a neodmyslitelně patří k jeho panoramě jako silueta Pražského hradu k Praze.
Pevnost byla založena roku 1703. Je nejstarší stavbou v Petrohradě a vlastně tak byla i první budovou budoucího Petrohradu. Petr Veliký ji stavěl k obraně proti Švédům, ale stačil je porazit ještě před jejím dokončením. Do roku 1917 se používala hlavně jako vězení.
Pevnost leží na Zaječím ostrově a je obehnána tlustou obrannou zdí. Uvnitř je několik zajímavých staveb. V Petropavlovské katedrále jsou pochováni téměř všichni feudální vládcové Ruska včetně Petra Velikého, Kateřiny a dalších. Každý má uvnitř jednu velkou kamennou rakev obehnanou kovovým zábradlím. Je to zvláštní pocit stát kousek od Petra Velikého, i když je z něj už jen prach. Vnitřek katedrály je krásně vyzdoben v barokně ornamentálním duchu a převládá zlatá barva.
Na katedrálu navazuje Velkovévodské mauzoleum, kde jsou méně velkolepé hroby vysoké šlechty a ve spojovací chodbě je výstava s fotografiemi a náčrty z dob rekonstrukce pevnosti.
Další zajímavostí pevnosti je Trubetská bašta, kde Petr Veliký osobně dohlížel na mučení svého syna Alexeje. Jiní známí ”obyvatelé” bašty byli Dostojevskij, Gorkij, Trockij a Alexej Uljanov, starší Leninův bratr. Cely jsou tmavé, depresívní s jednou železnou postelí uprostřed. Chodby vypadají jako v typickém vězení - tmavé s řadou dveří s malými okénky.
Aby se nezbláznili z izolace, vymysleli si vězni důmyslný způsob komunikace pomocí ťukání. Všechna písmena azbuky byla uspořádána do rastru 5×7, tj. 35 písmen a číslic. Každé písmeno bylo vždy vyťukáno pomocí dvou sledů krátkých ťuknutí. Počet ťuknutí prvního sledu určovalo pozici vyťukávaného písmena v řádcích rastru, druhý sled pak určoval pozici ve sloupcích.
Zajímavé jsou vstupní brány pevnosti, z nichž Něvská brána, jak název napovídá, vede k Něvě. Tady jsme viděli hrát člověka na harmoniku takové hity jako „Kaťušu”. Přímo do mola před bránou se dá jet na okružní plavbu po Něvě. Na ostrově se taky dá lenošit na pláži. Z Naryškinovy bašty je každý den v poledne vypálena dělová rána.
Do pevnosti jsme přišli Svatojánskou bránou a teď vycházíme druhou stranou. Do samotné pevnosti je vstup volný, ale do objektů uvnitř pevnosti (katedrála, bašty ...) se platí vstupné. Vstupenka je jen jedna - společná pro všechny objekty.
Podél nábřeží se zakotvenými loďmi-restauracemi se pomalu ploužíme na Vasiljevskij ostrov do Etnografického muzea, kde měli včera zavřeno. Opět jdeme kolem dvou velkých červených Rostralských sloupů, které kdysi sloužily jako navigační body. Na ostrově je nejvíc muzeí a jiných vědeckých institucí (např. Petrohradská univerzita) v Petrohradě.
Etnografické muzeum je známé nejen svými vynikajícími diorámy, ale také ukázkami ze soukromých sbírek Petra Velikého. Záběr muzea je opravdu široký a ty 2 hodiny, které jsme měli do zavření (v 6 večer) bylo dost málo.
Dá se v něm vidět vše podstatné o kulturách Afriky, Asie, Oceánie a obou Amerik. Muzeum je plné šatů, nástrojů, nádob, obydlí a diorám (např. Eskymák v iglů, černoch okopávající svoje políčko, indiánka vyšívající oblečení atd.). Muzea umějí Rusové opravdu dobře.
Věc, za kterou sem chodí hodně lidí jsou Petrovy sbírky. Je neuvěřitelné, co všechno nesbíral. Ukázky zahrnují většinou zvířata nebo lidské jedince (děti) naložené v lihu. Nejde ale o ledajaké exponáty. Všechno jsou anomálie. Např. kostra dvouhlavého jehněte, znetvořená tělíčka deformovaných dětí, uříznutá dětská hlava s obnaženým mozkem a další chuťovky. Na jednu stranu je to zajímavé vidět, ale ne druhou stranu si člověk říká proč to vlastně sbíral?
Muzeum jako celek mě opravdu nadchlo. Mohl bych v něm strávit klidně několik dní, ale bohužel mi to není dopřáno. Je už 6 hodin a babušky tady šmejdí a vyhání nás pryč.
Ještě v tranzu se vracíme kolem Ermitáže na prospekt. Trochu se procházíme a kupujeme si večeři. Zase máme v nohách snad 10 kilometrů. V Petrohradě přibývají opravdu rychle.
Den 22, sobota 23. 8.
Dnes chceme podniknout první z našich výletů mimo Petrohrad - do Petrodvorce, letního sídla Petra Velikého na pobřeží Finského zálivu, asi 30 km západně od Petrohradu.
Opět vstáváme brzo, jelikož si nejprve chceme koupit lístky na vlak zpět do Čech. Chlupi odlétá domů ve středu (26. 8.) a my bychom chtěli odjet ve čtvrtek. Karin pojede rovnou domů, Táňa a já chceme ještě jet k Táňiným rodičům na Slovensko do Nových Zámků.
Nejdřív jdeme na Varšavské nádraží odkud odjíždí většina vlaků směr Varšava a dál na západ. Když jsme tam zjišťujeme, že jsme byli dost naivní. Pokladní se diví co chceme, vždyť „... na vlaky do zahraničí se lístky kupují jinde!”. Hm, to je fakt, říkám si, jen hlupák chodí pro jízdenky na nádraží!
Ptáme se alespoň kam tedy máme jít. „Do centra.” zní okamžitá odpověď. „Hm, tak jo a kam do centra?”. „Počkejte, zeptám se kolegyně.” řekla pokladní, zavřela okno a odběhla.
Po chvíli přiběhla zpátky s odpovědí „Kanál Gribojedova”. „Hm,” já na to, „ale on je dlouhý asi 2 km, můžete nám říct číslo domu?” (naštěstí jsme kolem něj v centru několikrát šli, takže alespoň tohle o něm víme). Další zavření okýnka, další odběhnutí a přiběhnutí.
Tentokrát už nám na papírek píše i číslo domu... Neumět rusky, tak jsem si asi dávno hodil mašli.
Vstávali jsme schválně dřív, ale sovětský systém nás opět dostal. Skoro jako by nás trestal za snahu a říkal nám „zůstane vám jen tolik času kolik já vám dám, takže nemá cenu snažit se cokoliv zefektivnit”.
Jedeme do centra. Kanál je naštěstí kousek od metra Něvskij prospekt a za chvíli jsme už i v centru pro zahraniční železniční dopravu. Studium nápisů spolu s dedukcí nás dovádí do 2. patra, kde je velká místnost s přepážkami 90-95. Jedna přepážka prodává lístky do SNS, druhá do Pobaltí, třetí do východní Evropy, další do západní Evropy atd. Jediná mapa pokrývající i evropskou část Ruska je polská...
U přepážky pro východní Evropu se ptáme na vlak přes Pskov do Ostravy a Bratislavy. Paní zalistuje v papírech a zeptá se nás kterým vlakem chceme jet. „To nevíme, právě proto se ptáme”. „Bez čísla vlaku vám ale nemůžu říct cenu a tudíž ani prodat jizdenku”. „A jak to číslo zjistíme?”. „Zeptejte se na protější přepážce”.
Jdeme na protější přepážku s tou polskou mapou. Aha, tahle babuška tady asi bude přes maršruty a ta druhá přes bilety. Zase se ptáme na vlak. „Chceme jet přes Pskov do Ostravy a Bratislavy”. „Étot maršrut nět v komputěre”. „Jak to, vždyť je to na cestě. To se nedá přesedat?”. Babuška zvedá telefon a volá biletní babušce, na něco se jí ptá a pak odpovída: „To ano, ale já vám můžu prodat lístky jen na tu první část do Pskova, dál už to nět v komputěre”. „No jo, ale co když tak chceme jet?”. „Tak to se musíte zeptat vedoucí na přepážce číslo 105”.
Jdeme na stopětku, která je zase v nějaké úplně jiné místnosti. „Chceme jet přes Pskov do Ostravy a Bratislavy a prý to nět v komputěre”. Babuška-stopětka zvedá telefon a chce někam volat. Jen tak ze srandy říkám Chlupimu, aby se šel podívat, jestli náhodou nevolá maršrutní babušce. Chlupi se za chvíli vrací dusíce se smíchy a slovy, že maršrutní babuška opravdu telefonuje.
„Je to tak. Přes Pskov v tomhle případě žádný vlak nejede”. „I když je to na cestě?”. „Na cestě to je, ale nět v komputěre”.
Odcházíme tedy zpět k maršrutní babušce. Vynecháme Pskov a pojedeme rovnou do Polska a Čech. Když jsme takhle zrealističtěli naše požadavky, maršrutní babuška nám s radostí říká číslo vlaku, kterým můžeme jet a u biletní babušky si kupujeme i jízdenku. Je na ní natištěno Leningrad - Bratislava a ty tři jízdenky stojí dohromady 1.300.000 rublů. Zvládli jsme to za slabou třičtvrtěhodinku. Chlupi je šťastný, že zpátky taky nejede vlakem.
Napůl šťastní (máme sice jízdenky, ale obětovali jsme Pskov) jedeme na nádraží chytit co nejbližší vlak do Petrodvorce.
Odjíždíme z Balstkého nádraží prigorodnym pojezdom. Cesta trvá jen asi 3/4 hodiny a jízdenka stojí míň než dolar. Vlak je plný, protože je víkend a Petrodvorec patří mezi oblíbená výletní místa Petrohraďanů.
Petrodvorec
Petrodvorec se teď znovu jmenuje Petergof, jako před sovětskou érou. Přijíždíme na nádraží, ale k paláci musíme ještě městskou.
Autobus městské nás dováží až přímo před brány obrovského parku, který celý palác obklopuje. Přes ulici, téměř naproti vstupní bráně, je krásná Petropavlovská katedrála. Má 5 dómů, které svojí rozmanitostí a barevností připomínají chrám Vasila Blaženého v Moskvě.
U vchodu do parku stojí několik mikrobusů, které nabízejí dopravu do Petrohradu až na Baltické nádraží za trochu vyšší cenu než kolik stojí vlak do Petrohradu a MHD v Petrodvorci dohromady. Za branou jsou další podnikatelé - tentokrát prodejci zmrzliny.
Je tak akorát čas na oběd. Vyhledáváme si klidné místo v ústraní pod stromem a piknikujeme (tohle slovo v češtině asi neexistuje, ale budu ho nejspíš muset ”vynalézt”, protože ho potřebuju). Ještě v Petrohradě jsem si pro tenhle účel koupil 2 záviny a vodu.
Park je opravdu rozlehlý a rozmanitý. My teď zrovna sedíme na tráve za živým plotem, kterých tady jsou kilometry. Jsou docela pěkně ostříhané, stejně jako většina jehličnatých stromů v parku. Mezi palácem a vstupní branou jsou první fontány. Všechno je moc pěkně upravené, i když je to opět navrženo a postaveno v typicky carsky velkorysém duchu.
Palác je podlouhlý a z velké části dobře udržovaný. I tady se naučili využívat turistického ruchu, takže vstupné se platí už i do vnitřního parku rozprostírajícím se za palácem směrem k moři. Ceny jsou samozřejmě dvojí - pro Rusy a pro cizince, ale máme štěstí (nebo dobrý přízvuk), protože nám prodávají „ruské” lístky. Ještě před vstupní branou do vnitřního parku je spousta stánků s pohledy a jinými suvenýry.
Před vchodem do paláce je opravdu nával. Poněkud jsem ale nepochopil, jak se dostat dovnitř. Jediné co je mi jasné je, že vidím dvě fronty. Jedna je kratší (asi 50 lidí) a končí u jednoho malého postranního okénka. Z cedulí, které tam jsou vyvěšené dedukuju, že je to fronta pro ruské občany a cizince v ní neobslouží. Druhá fronta je delší a širší (asi 100 lidí) a končí u hlavního vchodu do paláce. Tam jsou anglické nápisy, což znamená že je to fronta pro cizince. Nikde tam ale není cena.
Situaci ještě komplikuje ta skutečnost, že v druhé frontě někdo má a někdo nemá lístky. Cizinci si asi mají stoupnout tam (i když se vůbec, ale vůbec nehýbe, spíš jen narůstá) s tím, že na jejím konci si možná budou moci koupit lístek Je taky možné, že lístek se kupuje úplně jinde a ve frontě má pak cenu stát jen s lístkem. Kdo se v tom má vyznat!
Nikde nejsou žádné informace a nikdo nic neví. I Rusové zmateně pobíhají sem a tam. Připadám si opět trochu naivní, že jsem přišel a ještě si myslím, že se dostanu dovnitř.
Pro jistotu si stoupáme do ”ruské”fronty, kde alespoň víme, že dostaneme lístek (pokud babušku přesvědčíme, že jsme Rusové).
Chlupi s Karin po chvíli čekání odcházejí, my s Táňou asi půl hodiny čekáme ve frontě, trochu se hýbeme, ale není to nic moc. Nakonec to i my vzdáváme a jdeme se radši projít po zahradě, abychom z Petrodvorce vůbec něco měli, protože už jsou skoro 3 hodiny odpoledne.
Počasí nám přeje, sluníčko svítí, takže den jako stvořený pro guljanie v krásném parku, jakým tenhle opravdu je.
Petrodvorec původně vznikl jako místo, odkud Petr Veliký dohlížel na stavbu námořní pevnosti na ostrově Kronštadt vzdáleném jen několik kilometrů od pobřeží. Nakonec se mu ale místo tak zalíbilo, že na něm postupně nechal postavit celou řadu paláců a okolní lesy nechal upravit do podoby parků.
Hlavní atrakcí komplexu je Velká kaskáda - soustava fontán a kanálů postavená přímo za palácem. Právě u ní stojíme - je opravdu skvělá. Má v ní být více než 140 fontán. Jsou uspořádány do různých geometrických obrazců a vodní proudy tak ve vzduchu vytvářejí roztodivné mlžné clony z rozprášené vody. Bílá barva vodní mlhy kontrastuje se zlatou barvou soch a vodních chrličů, které jsou součástí fontán.
Jelikož je palác na jakési stráni a fontány jsou do této stráně zabudovány, je na ně směrem od moře zajímavý pohled: vidíte fontány rozmístěné po celé stráni a nad nimi palác.
Park je tak rozlehlý, že nevíme kam jít dřív. Bohužel ho můžeme projít jen tak zběžně, protože nemáme dost času na detailní prozkoumání.
Procházíme se mezi samými fontánami, živými ploty, stromy a jinou zelení. Všechno je skvěle udržované - komplex je asi docela dobrá dojná kráva.
Jak přicházíme k Ermitáži (obrazárna) vidíme, že nedaleko ní právě sedá vrtulník - je možné se v něm proletět a vidět celý park z výšky. V Ermitáži byla dřív kromě obrazárny taky jídelna, ve které nebylo jídlo servírováno sluhy, ale speciálním výtahem byl do patra dopraven vždy celý prostřený stůl!
Dál na východ za Ermitáží je přístavní molo od kterého vede kanál až k Velké kaskádě. Car tak mohl dojet z lodi až do poloviny kanálu, kde teprve přesedl do kočáru. Teď je molo používané jako přístaviště pro rychlé dopravní lodě - Rakety - kyvadlově přepravující turisty mezi Petrodvorcem a přístavním molem před Ermitáží v Petrohradě. Je to sice 10× dražší než vlakem, ale ta chuť jet zpátky jinou cestou nás přesvědčuje abychom si jízdenky (plavenky) do Petrohradu přeci jen koupili. Raketa odplouvá každých 30 minut a lístek platí na kteroukoliv plavbu, takže máme dost prostoru rozhodnout se kdy pojedeme.
U jedné z fontán je dřevěný altánek, ve kterém je podivné hemžení lidí - lidi se tam převlékají! Když přicházíme blíž vidíme, že se tady člověk může za menší(?) úplatu převléknout do kostýmu z 18. století a nechat se vyfotit před fontánou nebo prostě jenom tak. Jen ten rachot vrtulníku mi k těm kostýmům nesedne.
Dál po pobřeží přicházíme k budově Monplaisir. Toto je budova, která z areálu stála jako první. Je nejjednodušší, dřevěná a Petr Veliký ji prý měl ze všech nejraději.
Uhýbáme z cesty po pobřeží a dostáváme se do Alexandrova parku, který je úplně jiný než zbytek parku. Je to vlastně téměř nedotčený les, jen sem tam jej protíná cesta. Carové tady měli opravdu všechno. V parku je i chata postavená roku 1829 podle typického anglického venkovského stavení.
Je už čas vracet se zpět k molu, abychom se včas dostali do Petrohradu. Jdeme podél další zajímavé soustavy fontán. Je opět vybudována ve stráni a voda má tudíž možnost téct po kaskádě dolů. Nahoře je velký zelený drak, z jehož chřtánu tryská voda.
Naposledy procházíme kolem Velké kaskády. Teď je v úplně jiném světle a vypadá zase jinak. Je víc plastická, protože slunce už je jen těsně nad obzorem. Nesvítí na ni tudíž z takové výšky, která by nedávala prostor pro takovou hru stínů jakou teď vidím.
Na molu už je shromážděno hodně lidí. Je půl šesté, připlouvá Raketa, ale protože jsme daleko v řadě, nenastupujeme do ní - neměli bychom při plavbě dobrý výhled ven.
Po odjezdu (nebo spíš odletu, protože po dosažení určité rychlosti je loď téměř celá nad hladinou) jsme první v řadě na další Raketu. Když přijíždí, předbíhají nás nějaká děcka, vbíhají na palubu (přestože nezaplatila) a zabírají místa hned vepředu. Nejdřív jsem nechápal, proč se tak cpou, ale potom co začaly na celé kolo řvát „zanjato, zanjato” mi došlo, že je poslali nějací dospělí z konce řady, aby jim podržely místa. I tady se najdou vyčůránkové.
Cesta zpět je skvělá! Když nás míjí Raketa plující v protisměru je vidět jak vypadá v plné rychlosti. Díky důmyslným kýlům a ploutvím se při zvětšující rychlosti začne nadzvedávat až se úplně vynoří z vody a klouže vlastně jen po vodorovných ploutvích, které jsou umístěny vzadu a vepředu pod trupem. Odpor vody je tak celkem malý, takže může dosahovat (a taky dosahuje) vysoké rychlosti.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu:I., II. , III., V.,