Myšlenka cesty do Íránu a Pákistánu se zrodila po mém návratu z Blízkého východu v létě 1992. Původní termín - rok 1993 - jsem nemohl dodržet v důsledku zaneprázdněnosti v jiné části zeměkoule. Teprve po návratu v roce 1994 jsem se touto myšlenkou začal znovu zabývat a pomalu spřádat plány na tuto, podle některých mých známých zatím „nejsebevražednější“, cestu. To, že tyto řádky právě čtete je důkazem, že šlo jen o názor založený na „evropanských“ předsudcích.
Nevím jak je to možné, ale už v zimě 94/95 jsem pro tuto cestu měl dvě potenciální duše - Martin „Chlupi“ Dlouhý (dále jen Chlupi) a Martin Hromádko (dále jen Martin) - oba bývalí spolužáci ze školy. Chlupi se definitivně rozhodl už v prosinci 94, Martin nevyužil své možnosti rozmyslet si účast.
Během posledních tří měsíců před odjezdem jsme zařídili vše potřebné - víza, pojištění, očkování, jízdenku do Istanbulu, literaturu. Přípravy nám trochu zkomplikoval Chlupi, který se jich až do konce června účastnil z Londýna. Tam si už na jaře pořídil pákistánské a íránské vízum. Udělal to však příliš brzy, protože íránské mu ještě před odjezdem vypršelo. Museli jsem o něj za Chlupiho požádat v Praze, čímž se (díky lhůtě vyřízení víza) odjezd oddálil o 14 dní. Chlupi si pak v klídku přijel z Londýna a strašně se divil, že prý ten odjezd zbytečně zdržujeme. Nakonec ale vše dobře dopadlo a všichni 3 jsme byli připraveni na cestu.
Asi týden před odjezdem jsem se setkal s Mahmudem, Pákistáncem, který studoval na ČVUT a teď už 20 let žije v Čechách. Zastupuje firmy prodávající turbíny do elektráren a má celkem přehled a dobré známosti, takže už je za vodou. Vytáhnul jsem z něj co se dalo. Podle něj je celá cesta bezpečnostně celkem v pohodě. K dramatičtější změně prostředí prý dojde až v Pákistánu, kde podle něj teprve začíná Asie. Tak tam teď odjíždíme.
Od Kamči jsem pro štěstí (a taky aby tak trochu byla se mnou) dostal plyšovou berušku. Snad nám to štěstí přinese, budeme ho potřebovat.
Praha
Den 1, úterý 25. 7.
Autobus odjíždí z Holešovic v 1900, ale už ve čtvrt na sedm jsme my 3 tragédi na místě. Chlupi je ve stejné košili a stejných džínách jako jsem ho dnes ráno potkal v metru - pochválil jsem ho, že začíná přitvrzovat s hygienou - tyhle věci totiž ze sebe svlékne až ve čtvrtek ráno v Istanbulu. Martin tu má Marii, která prý bude na cestě spirituálně s ním. Postupně nás přišlo naposledy spatřit asi 10 fanoušků. Od Martiny Beránkové jsme dostali lék proti trudnomyslnosti - nafukovací balón s Mickey Mousem, od Irči každý sáček multivitamínových bonbónů pro zdraví, od Alice pornočasopisy a od Hanďi pusu.
Autobus odjíždí na čas. Hned po prvních metrech po něm začínám honit broskev, která mi vypadla v první prudké zatáčce. V Brně přistupuje mladý pár (který, jak později Martin vyzvěděl, jede do Sýrie a Jordánska), v Bratislavě pak Slovenka s Turkem, asi svým manželem, protože s ním i s řidiči (taky Turky) mluví turecky.
Den 2, středa 26. 7.
Cestu přes Maďarsko, tj. asi od půlnoci do 5 ráno jsem prospal. Celkem OK, protože nás v autobuse bylo jen 17, takže jsme měli spoustu místa.
RUMUNSKO
Do Rumunska (díry Evropy, jak poznamenal Chlupi) jsme se dostali před šestou SEČ (sedmou VEČ) ráno. Tady začíná naše asi 16hodinová pouť po rumunských „cestách“. Všichni jsme plně při vědomí, jelikož jedeme přes den, takže můžeme ocenit a vychutnat chování našeho autobusu při překonávání nejrozmanitějších děr a výmolů. Průměrná rychlost je 50 km/h, což je u tureckých řidičů, kteří mají pocit, že jedou teprve při rychlostech nad 150 km/h, věc nevídaná. Už v prvním městě mě zaujala neobvyklá uniformita obydlí - samé obrovské, šedivé, nevzhledné, nudně stejné krychle, které jsou jen občas přerušovány kostelem, vrakovištěm nebo smetištěm. Mahmud (pražský Pákistánec) měl pravdu, když říkal, že špinavost zemí se vzdáleností od Střední Evropy stoupá a kulminuje v Rumunsku. Některá města mají dokonce ještě nedostavěnou odkrytou kanalizaci. Vůbec se tady hodně staví - silnice, další krychle, mosty, železnice. Působí to ale spíše dojmem, že na dostavbu už nejsou peníze. Mnoho domů má zcela zatažené rolety, takže je to jako slepá města a vesnice.
Projíždíme ovšem jednou krásnou oblastí - Karpaty. Vesničky jsou hezké, příroda ještě hezčí. V údolí, kterým jedeme, právě stavějí novou železnici.
Ještě před tím, než jsme se mohli kochat horami, zavařili jsme v jedné vesnici pneumatiky, takže k nám musely běhat babky s kýbly vody. Po provizorním uhašení se přesunujeme do blízkého motorestu, který by se u nás určitě jmenoval „Vrakoviště“, protože je plný vraků různých druhů aut. Stojí tu také několik tureckých kamiónů a všechny mají české dálniční známky za 2000 Kč.
Posledních asi 100 km před Bukureští se jede rychleji, protože je tu dálnice (no, někde to byly spíš 3 pruhy asfaltu napříč polem).
Bukurešť objíždíme, ale je poznat, že jsme blízko hlavního města, protože na západ od nás se na obzoru tyčí šedá hradba krychlí. Jediným pozitivem je, že oslavujeme prvních 24 hodin na cestě a Chlupi je celý u vytržení z toho, že překonal svůj rekord v délce jízdy busem (předtím 23 hodin do Londýna).
Na rumunsko-bulharské hranici asi ve 22 hodin poprvé zažíváme obvyklou proceduru uplácení kartónem Marlborek. Cestu Bulharskem pře noc jsem prospal.
TURECKO
Den 3, čtvrtek 27. 7.
Ve 4 ráno jsme na bulharsko-turecké hranici. Kupujeme vízum a asi po půl hodině vstupujeme do Turecka. Kousek za hranicemi stavíme v motorestu, který Chlupi (stále pod dojmem Rumunska) ohodnotil, že „je to jako v Německu“.
Istanbul
S malým zpožděním jsme v Istanbulu. Když chceme směnit dolary, musí si pokladní v bance vypůjčovat peníze ze stánku od vedle a drobné nám ještě dává ze svého. Kupujeme na zítřek odpoledne lístek na bus do Erzurumu na východ Turecka a metrem odjíždíme do centra najít ubytování.
V centru jsme zastaveni „odchytávačem“ z jednoho penziónu. Když mi ukazuje, že je uveden v Lonely Planet průvodci, neváhám a ubytováváme se tam. Je to asi půl kilometru od centra.
Za ty 3 roky co jsem tu nebyl rychle devalvovala lira ze 7000 za dolar na 45 000 za dolar a ceny v dolarech se taky zvýšily. Zdá se ale, že mají celkem dost peněz, protože je tu obrovské množství rozestavěných budov. I autobusové nádraží, na které jsme přijeli, je úplně nové a moderně řešené.
Smýváme ze sebe dvoudenní špínu a jdeme se trochu projít po, pro mě už známých, místech. Kluci je ale samozřejmě chtějí vidět. Hlavně si chtěli jít sednout k Atatürkovi, odkud je výhled na Bospor, místo, kde jsem minule začínal svůj deník.
Pak se přesouváme do stínu jednoho zábavního parku. Tady nás odchytil asi 14letý kluk, se kterým jsem si docela dobře pokecal. Uměl anglicky a zajímal se o to, jaké to bylo, když se Čechy a Slovensko dělily, jak se dívám na válku v Bosně, jaké je u nás školství, fotbal atd.
Navečer odpočíváme v penziónu. Jsou tu s námi Američani, Kanaďan, Briti, někdo z Jižní Afriky a z Maďarska. Dva Briti co jsou s námi na pokoji jedou přes Írán a Pákistán do Číny. Půjčují si od nás Lonely Planet Iran průvodce.
Večer se ještě jdeme trochu projít, podívat se na noční Bospor a bloudit uličkami starého bazaru. Přitom bloudění v tmavých uličkách jsou oba Martinové trochu nervózní, ale já to naopak beru jako trénink orientace.
Den 4, pátek 28. 7.
Vstáváme brzo, do deseti musíme opustit pokoj. Batohy si necháváme v penziónu a vyrážíme na obhlídku Istanbulu, než ve 4 odpoledne odjedeme do Erzurumu.
Nejdřív něco k snídani. Dáváme si nějaké sendviče. Jelikož jsem je objednal v turečtině, nedostali jsme přesně to co jsme chtěli.
Pak se hned vydáváme na bazar. Je tu spousta různých věcí od zlata přes porcelán, kožešiny, oblečení, jídlo. Procházíme taky těmi uličkami co jsme bloudili včera v noci. Teď jsou ale živé a je zvláštní jak hezké obchody se nacházejí tam, kde včera byly jen staré železné rolety. Celkem je tady 65 uliček se 4000 obchody.
Chci, aby si kluci vyzkoušeli, jaké je to v mešitě, aby pak v ortodoxním Íránu nebyly problémy. Míříme tedy do Suleymaniyovi (Modré) mešity, z jejíhož parku je zároveň i hezký pohled na Istanbul. Před mešitou je jako obvykle klid, muslimové se procházejí, nebo klečí směrem k Mekce a modlí se se svými korálky. Ženy mají vyhrazen zvláštní prostor. Na jejím nádvoří je krásný chládek. Poznamenávám, že sem zapadáme jako New Muslims on the Block.
Cestou zpět do penziónu potkáváme i ženy oděné v černých čádorech. Chlupi je hned překřtil na „depešačky-fundamentalistky“ (tj. něco jako skalní depešačky).
Ještě před návratem se jdeme naposledy podívat k moři, uvidíme ho zase až tady za měsíc. Chlupimu je strašné vedro a přinutil Martina, aby ho vyfotil jak se rozvaluje pod palmou. Asi ve 2 se loučíme s personálem penziónu a odcházíme na metro na autobusové nádraží.
V kanceláři společnosti se kterou pojedeme nás posílají do čekárny nad hlavní halou. Je hezky zařízená, je tu televize a dost místa pro všechny. Podávají zadarmo čaj, který je jako vždy hodně silný a moc dobrý.
Autobus odjíždí na čas, ale trvá 3 (!) hodiny, než se vymotáme z istanbulské aglomerace. Cesta má trvat 16 hodin a je dlouhá asi 1300 km. Během těch tří hodin se stačil naplnit nejen autobus (z Istanbulu odjížděl poloprázdný), ale i spodní zavazadlový prostor, kam na jedné zastávce řidič a jeho pomocníci stačili naskládat celou rozloženou ložnici jednoho pasažéra.
Vedle Chlupiho si přisedl nějaký mladý Turek. Neumí anglicky, takže se dorozumívají pomocí Chlupiho vláčných pohybů a mého anglicko-tureckého slovníku. Když začala stevardka roznášet občerstvení (nejprve malý zákusek, pak čaj a osvěžující ubrousky), ukázal Chlupi, jak jsme tady v Evropě vyspělí. Jeho soused totiž vzal pytlík od čaje, roztrhl ho, čaj nasypal do kelímku a nechal zalít vodou. Chlupi netroškařil a hodil do čaje cukr i s pytlíkem. Pak ho se stevardkou lovili z té vařící vody a Chlupi se trochu červenal.
Martin si taky brzo našel zábavu. Za námi seděli dvě Turkyně se dvěmi dětmi. Ty začaly s Martinem laškovat, protože asi tušily, že pak od něj dostanou sušenky. Tohle rozdávání sušenek se s ním pak táhlo až do Erzurumu.
Cestou na východ projíždíme dosti různorodou krajinou, od přímořské vegetace přes nádherné hory a kaňony na severu Turecka (bohužel většinou v noci) až po vyprahlé stepy a skály čím dál tím blíže k Erzurumu.
Den 5, sobota 29. 7.
Čím více se blížíme k Erzurumu, tím více žasnu nad tím, že uprostřed těch tak rozlehlých vyprahlých plání je možné pěstovat obilí, jako to vidím tady. Na druhé straně zase projíždíme kaňony s řekou, které vypadají jako z Aljašky.
S Chlupim už skoro není normální řeč. Jak se včera dlouho bavil s tím Turkem tak na našel dotazy začal odpovídat tureckým způsobem: buďto „hm“ nebo „a“ nebo udělal do jejich rozevláté univerzální gesto. Vida jak rychle se od svého souseda naučil základům turečtiny.
Do Erzurumu přijíždíme v 10 hodin po 19hodinách, ulepení, nevyspalí, ale zase blíže Pákistánu. Ihned kupujeme lístek do Dogubeyazitu (asi 35 km od Íránu) a po dvou hodinách už nasedáme do autobusu směr íránská hranice. Tentokrát už s námi v autobuse jedou první nefalšovaní turečtí sedláci - drsňáci. Jak cestou do Erzurumu tak i do Dogubeyazitu na silnici nejvíce míjíme autobusy, osobní auta ale skoro žádná.
Silnice do Dogubeyazitu vede snad ještě vyprahlejší a skalnatější krajinou, ve které jsou rozesety hliněné vesničky a vojenské hlídkovací budovy. Vojáci nás stavěli dvakrát (nejspíš kontrola kvůli Kurdům). Kousek před Dogubeyazitem nám nad hlavami zahřměl turecký vojenský vrtulník a zmizel za obzor směrem k íránské hranici.
Na stejném obzoru se po chvíli objevila úchvatná podívaná - vyhaslá sopka - hora Ararat (5165 m n. m.) se sněhovou čepičkou o kterou se trhaly mraky. Ararat je znám z bible jako hora, na které Noe postavil svou archu a která jako jediné místo na zemi nebyla zaplavena proudy vody, které po 40 dní a nocí bůh sesílal na zem. Silnice samotná je ve výšce asi 2000 m n. m.. Slunce hodně pálí, ale vzhledem k poloze této oblasti je teplota celkem příjemná. V zimě tu jsou těžké sněhové kalamity.
Dogubeyazit
Po páté hodině vystupujeme v Dogubeyazitu pod Araratem, 1550 km a 25 hodin cesty od Istanbulu. Hned nás odchytává nějaký klučina a pomáhá nám najít ubytování. Cenu jsem usmlouval ze 6 dolarů na 4 dolary na osobu.
Dogubeyazit je celkem příjemné malé městečko. Atraktivní ho činí jeho poloha. Dominantou severního obzoru je právě Ararat, za nímž je hranice s Ázerbajdžánem a Náhorním Karabachem. Asi 100 km na sever je Jerevan, hlavní město Arménie a 200 km pak Leninakan, kde bylo v 80. létech ničivé zemětřesení.
Přes všechny zprávy z masmédií nemáme žádné problémy s Kurdy ani místními lidmi. Naopak jsme chvíli po příchodu do hotelu byli pozváni na kurdskou svatbu. Bohužel jsme za sebou měli 25 hodin cesty, takže jsme si prostě museli odpočinout (a hlavně ze sebe smýt těch 1500 km hor a stepí), i když by to jistě bylo strašně zajímavé. Napadlo mě, že je možná dobře, že nemůžeme jít, protože by to byla skvělá záminka jak nás nenápadně vylákat a pak unést (viz. únos japonského turisty před asi třemi týdny někde v této oblasti). Chlupi hned vymyslel jinou teorii proč je pro ně výhodné mít na takové společenské události cizince: že by si turecká armáda nedovolila je bombardovat, když by věděla, že jsou mezi nimi cizinci.
Po umytí a obnovení normální člověčí podoby ihned vyrážíme ven. Nejprve udělat fotky Araratu, což nám chvíli trvá, protože tohle město je jedna velká vojenská základna. Pak se jdeme najíst, což je ze začátku skvělé, ale při placení se nás majitel pokusil vzít na hůl. Vše se ale nakonec vyřešilo bez větších emocí.
Večer usínáme v očekávání zítřejšího vstupu do šíitského Íránu.
Den 6, neděle 30. 7.
Vstáváme v 6, protože už v 7 chceme odjet na hranice, jelikož nevíme jak dlouho budou trvat formality a navíc máme před sebou v Íránu ještě dlouhou cestu. Bez problému se dostáváme minibusem na hranice. Jsme vysazeni přímo u betonové zdi, kde vstupem jsou malá železná dvířka - něco jako postranní vchod do zahrady.
Hranice je umístěna v sedle mezi dvěma vrcholy jednoho hřebenu. Turecká strana je jen pár budov a parkoviště pro kamióny, íránská je široká asi 3 km. Turecká kontrola je formalita srovnatelná s přechodem česko-slovenské hranice, íránská je delší, i když jsme překvapeni jak jde všechno hladce. Nejprve vyplňujeme imigrační kartu. Musíme chvíli čekat, protože těsně před námi přijel z Turecka íránský autobus a pak se postavíme do fronty k celníkům za řadu lidi z toho autobusu se spoustou krabic a jiného zboží z Turecka.
Asi po 20minutách, během nichž se fronta vůbec nehnula, si nás všiml jeden íránský celník a gestem se zeptal kde že máme zavazadla. Když jsme mu je ukázaly, tak nám pokynul ať jdeme za ním a odvedl nás přímo na začátek fronty. Bylo nám to trochu nepříjemné, vzhledem k těm co tu byli před námi, ale nikdo nic nenamítal, tak jsme taky nic nenamítali. Místo očekávané prohlídky zavazadel a velkého vyptávání nám celník jen dal formuláře na deklaraci peněz a posla nás dál do banky. Jelikož nás vůbec neprohledávali, tak by byli nenašli ani ty pornočasopisy (kterých jsme se zbavili v Istanbulu a o kterých Chlupi řekl, že nám v Teheránu mohli přinést „půl melounu“ riálů) ani tu FPZ, kterou jsem na cestu dostal od Karin (FPZ = Flaška Poslední Záchrany = slivovice).
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: II. , III., IV., V.