Rád bych úvodem poděkoval následujícím lidem:
- mojí mámě Božence, která za mě vzala část výuky na hudební škole
- Martinovi Procházkovi, za "dohození" této cesty a za suplování
- Markétce Mauerové za všechny ty léky, kterými mě vybavila na cestu
- Věrce Daškové, která mi před pěti lety umožnila pracovat jako korepetitor
- bratrovi Lukášovi a jeho přítelkyni Martince
Jak to začalo
Když jsem se v červenci vrátil na pár týdnů domů, tak se mě spousta z Vás ptala, jak se člověk může k takové práci dostat. Odpověď je velice jednoduchá: přes kamarády a náhodou.
V neděli, 30. dubna 2006 jsem od mého kamaráda Martina Procházky dostal zprávu, ve které se mě ptal na telefonní číslo na našeho bývalého ředitele. Telefonní číslo jsem sice neměl, ale zato jsem se dozvěděl, že má Martin možnost jet hrát na loď jako klavírista do kapely. Na velkou, zaoceánskou loď.
Během následujích 2 dní se Martin rozmýšlel, zda pojede nebo ne. On sám by asi jel hned, ale jeho manželka Janka (kterou tímto zdravím) a náš ředitel ho nechtěli pustit. (Jejich hlavním důvodem bylo, že se Martin 14 dní před tím vrátil z dvouměsíčního turné po Holandksu s muzikálem FAME.) Ve finále dostal nabídku na konkurz do Městského divadla v Brně jako korepetitor (který koncem června úspěšně absolvoval).
Díky všem těmto okolnostem se nabídka hraní na lodi dostala ke mě. Hned v úterý ráno (2. května) jsme zavolali Mirkovi Nytrovi (z pražské agentury, která má shánění klavíristy na loď na starost) a také Zdeňkovi Urbanovskému - bývalému klávesákovi, který měl na starost přezkoušení nového člena kapely, zda vůbec umí hrát. Minulý klavírista, který na loď dorazil byl sice výborný jazzman, ale z not nezahrál ani tón.
Páteční zkouška dopadla dobře - Zdeněk byl po předchozím celonočním hraní dost vyčerpaný, ale i tak mi stihl říct většinu věcí, které jsem potřeboval vědět.
Kromě věcí, které jsem si měl sebou sbalit doma, jsem potřeboval několik dalších věcí, které byly trošku problematičtější. Jednou z nich bylo sehnat čistě bílé kalhoty a boty. Sehnat bílé kalhoty, to ještě šlo. Po té, co jsem prošel několik obchodů v nákupním centru Olympia, jsem je sehnal (myslím si, že velmi levně) u fy Kenvelo. Tuto skutečnost vzpomínám jen proto, že jsem tam narazil na velmi pěknou černovlasou prodavačku…
Daleko horší je ovšem sehnat pánské bílé boty. Takové zboží se hledá podstatně hůř. Po projití všech možných obchodů jsme jediné objevili v podchodu v Myší díře v Brně. Vyloženě mafiánský model bílých kožených bot s dlouhou špičkou jen za 350,- - no nekupte to!
Asi posledním problémem bylo lékařské potvrzení. Formulář jsem dostal e-mailem o víkendu. V pondělí, 8. května byl státní svátek a v úterý, když se doktorka podívala na všechny ty informace v angličtině, mi sdělila, že "…to se budeme muset domluvit na někdy jindy." Jenže v ten moment už jsem věděl, že letím hned druhý den v 7.00 z Vídně a "jindy" nepřipadá v úvahu. Nakonec se nám ale i tenhle problém podařilo společnými silami vyřešit.
Takže - vzhůru na cesty!
1) Den "D" - 10. květen 2006 - Brno, Vídeň, Istanbul
Tento den začal velmi brzy. Letadlo odlétalo z Vídně v 7.10, ale nezapomeňte, že člověk musí být na letišti o 2 hodiny dřív. To znamenalo to vyrazit před třetí hodinou ranní z Brna. Do Rakouska mě vezl bratr ve svém Golfu, jel hezky z ostra - jako snad všichni v ten den. To mělo za následek, že v jedné vesnici před Vídní se ze tmy najednou objevily 2 blesky a my jsme měli u rakouské policie 2 pěkné snímečky. Jinak cesta dopadla dobře, na vídeňské letiště jsme se dostali za necelé 2 hodinky. Odbavení v letištní hale dopadlo také celkem dobře, batoh s osobníma věcima zmizel za černou gumovou zástěnou a já jsem jen doufal, že se v Istanbulu opět setkám se svým oblečením, DVDčkama a nabíječkami na mobil i notebook. Detektorem kovů jsem tentokrát prošel bez problémů (naštěstí; oproti minulé zkušenosti, kdy jsem se vracel z USA a v Londýně mi začal pískat detektor kvůli kovové přezce na pásku - když jsem pásek vytáhnul, tak mi kalhoty málem spadly) a navíc jsem se do letadla dostal i s notebookem (nevěděl jsem, zda mi ho nechají kvůli všem těm protiteroristickým kontrolám vzít na palubu). V pořádku byl i palubní lístek do letadla. Prosklenými dveřmi jsem prošel na prosluněné letiště do autobusu - pokud se tomu dá ještě říkat autobus. Letišťní autobus je určitě 2x širší než jsou autobusy u nás a taky o dost delší. Když řidič dostal pokyn, že jsme v autobusu všichni, nastartoval a chvíli nás vozil po letišti, až zastavil u malého letadla typu Fokker 100. Mé sedadlo mělo číslo 20F a tím pádem jsem seděl hlavou těsně u turbíny letadla - jak dokládá fotka.
Musím říct, že první let v malém letadle mě překvapil. Se zkušeností z Boeingu či Airbusu se to nedalo srovnat. Malé letadlo - navíc ještě jen z poloviny naplněné pasažery - v okamžiku plné forsáže dostalo neuvěřitelné zrychlení. Už po několika desítkách metrů se špička letadla zvedla prudce nahoru a v momentě, kdy podvozek ztratil kontakt s pevninou se přetížení ještě vystupňovalo. Nááádhera. Pilot pak po chvíli naklonil letoun na křídlo a po té, co zakroužil nad Vídní, vyrazil směrem k nebesům a k Istanbulu. Po chvíli zmizely z dohledu domy i pole a zůstaly pod námi jen bílé mraky, husté jako našlehaná smetana...
Po půl hodině letu mě vzbudila letuška s malou svačinou a kávou. Když jsem posvačil, dopíjel jsem džus a se zájmem pozoroval chvějící se křídlo letadla, které se co chvíli propadlo v turbulenci.
Za 2 hodiny a 10 minut jsme přistávali v Istanbulu. Nádherné slunečné počasí nabídlo krásnou podívanou na záliv i na celé město Istanbul. Jakmile letadlo dosedlo na přistávací dráhu a zaparkovalo u jedné brány, zapnul jsem mobil. Než jsem došel k pasové kontrole, vyřídil jsem povinné SMSky rodině i kamarádům (bratr přibližně v tu stejnou dobu dorazil do Brna do práce). Vše probíhalo bez problému. Batoh se objevil v letištní hale zároveň se mnou.
Právě jsem se chystal opustit příletovou halu a v tom mě zastavili 2 zřízenci letiště. Nejprve se chvíli dívali na batoh a pak se jeden z nich zeptal: "Where are you from?" Odpověděl jsem, že z České republiky a zeptal se, jestli chce vidět pas. Místo toho se zeptal: "Poborsky?" To byla zajímavá kontrolní otázka. Naštěstí jsem asi zareagoval správně: "Czech footbal player." Odpovědí byl jen úsměv a obligátní "OK".
Před letištní halou jsem si chytil taxíka. Nový Fiat zářil žlutou barvou. Chvíli jsme s řidičem konverzovali o směru jízdy - já anglicky, on německy. Nakonec jsme vyrazili. Kličkovali jsme pěkně z ostra z pruhu do pruhu a za 15 minut jsme byli u haly terminálu v přístavu. Tam mě vyložil, vzal si 25 Euro a zmizel.
Vešel jsem do haly a zamířil k vojákovi, abych se zeptal na cestu k lodi Astoria. Tento po zuby ozbrojený zřízenec (2 pistole za pasem, neprůstřelná vesta a samopal přes prsa) mi oznámil, že Astoria kotví asi kilometr odsud. Nezbývalo než si vzít druhý taxík a vydat se dál.
Po příjezdu k lodi už na mě čekal kapelník - Franta Panáček i se synem (kterého jsem měl střídat v kapele) před lodí. Dal jsem taxikářovi 10 tureckých lir a přešli jsme ke vstupní kontrole do lodi. Pravdou je, že bych se dovnitř sám nedostal. Kontrola mě nechtěla vpustit, ani když jim z ochranky sdělili, že jsem na palubním lístku zapsán. Nakonec se to ale podařilo.
Vystoupal jsem po schodech vzhůru, kde mě přivítal vysoký muž - Showcoordinator. Odložil jsem si zavazadla a okamžitě mě všichni 3 vzali ke klavíru. Další zkouška. Naštěstí taky dopadla dobře. Naštěstí - nejen pro mě. Kdybych nezahrál, tak by se Frantův syn domů nedostal. Jeho odchod byl podmíněn nástupem nového hrajícího klavíristy - tedy (jak jsem v úvodu zmínil) nikoliv klavíristy, kterého agentura poslala minule.
Pak ovšem následovalo překvapení milé. Dostal jsem kajutu, která je určena nikoliv pro personál, ale pro pasažery. A navíc - byl jsem v ní sám. Dostal jsem ji přidělenou až do 19. května, kdy se má nalodit klavírista do baru.
Pomalu jsem se v kajutě rozkoukával. Na luxus si člověk zvyká rychle. Skříně ze dřeva, pěkná postel, lampičky, televize, klimatizace, sociální zařízení - prostě paráda.
Dal jsem si sprchu a vybalil jsem si několik věcí - jenom jsem do skříně pověsil obleky a košile, aby nebyly zmačkaný v tašce. Neměl jsem chuť se tady moc rozbalovat, zvlášť proto, že za pár dní odsud půjdu pryč.
Sešel jsem se s kapelníkem v jídelně. Franta mě zavedl mě do sálu, kde budeme hrát a ukázal mi noty. Jedna hromada not - taneční věci, asi 200 kusů, druhá hromada - pop a lidovky - asi 150 kusů. Sedl jsem si ke klavíru a začal cvičit…
Asi po dvou hodinách se za mnou rozhrnul závěs a objevil se další člen kapely - Franta Slavík, trumpetista. Pozdravili jsme se a po krátkém rozhovoru, kdy si vybalil trubku, odešel Franta cvičit. Potkali jsme se znovu v 17.00, kdy se začíná vydávat večeře.
Jak jsem si všiml, je tu neustále na výběr z několika druhů jídel. Navíc zde stojí malý filipinec - Renato (je mu 27 let), který je připraven Vás kdykoliv obsloužit. Nevaří tady špatně, člověk si kromě výběru může naložit i 3x všechno dokola a cpát se k prasknutí a nikomu to nevadí.
Po vydatné večeři, při které jsem se seznámil s Romanem - basistou a Dominikem - klavíristou, který hraje v baru, jsme si sedli do Crew baru (kantýny pro personál) na kafe.
Prošel jsem pak s Frantou Slavíkem celou loď; dozvěděl jsem se, kde se můžeme - jako členové posádky - chodit opalovat, abychom nikomu nezavazeli. Posádka má vyhrazený prostor na přídi i na zádi na úplně nejvyšší palubě (na zádi se tam musí lézt dokonce po žebříku). Z těchto palub byl opravdu nádherný výhled na Istanbul; jak dokládají fotky.
Při pohledu přes mohutnou záď lodi (těsně pod pohledem je o patro níž otevřený bazén) je vzadu v zálivu dlouhý most. Má podobnou konstrukci jako most v Dubrovniku (viz později); jsou z něho vidět dva šedé pilíře.
Po krátké prohlídce lodi jsem se vrátil do sálu a začal zase cvičit. Nebylo to až tak strašný, něco se dá hrát celkem z listu; navíc jsou tady opravdu profesionální nástroje - křídlo Steinway a vedle 2 synťáky - Korg X5D a Roland RS9.
Cvičil jsem až do momentu, než kapelník přinesl další noty. Abba, Kankán a další populární kousky, při kterých člověk musí jedním okem sledovat jedny klávesy, druhým okem druhý nástroj, třetím hlídat pedály, čtvrtým koukat do not a pátým hledat čísla zvuků; a to nemluvím o tom, že jsou potřeba aspoň 3 ruce…
Cvičil jsem až do - no, dá se říct že do vyčerpání, které přišlo o půl 10. Ještě se za mnou na podiu zastavil Karel - saxofonista a taky Jirka - houslista, který tady hrává show, ale to už jsem je skoro nevnímal. Stejně tak jsem musel odmítnout i nabídku kapelníka zajít na pivo. Už jenom rychle sprchu a pak do postele.
2) 11. květen 2006 - první ráno
Jedna z věcí, se kterou jsem zatím nikdy při cestování neměl problémy, je časový posun. Když jsem letěl do Kalifornie, cestoval jsem zároveň se sluncem. Odlétal jsem v 7 ráno z Prahy a za chvíli jsem přistával v Londýně. Počkal jsem si na odbavení a nasedl do letadla na New York. Tam jsem přistál okolo třetí hodiny odpolední - ale newyorkského času, takže u nás bylo tou dobou už osm hodin večer. Když se u nás ve Bělé rozsvěcovaly druhý den ve čtyři hodiny ráno pouliční lampy, tak já jsem zrovna přistával ve 20.00 hodin v San Francisku. Takže - pokud si to dobře spočítáte, tak tenhle můj den trval 32 hodin…
Tentokrát mě ale čas překvapil. Zatímco na hodinkách jsem si čas posunul o hodinu dopředu (podle palubních hodin a tureckého času), tak na mobilu zůstal čas náš, "domácí". Díky tomu, že v kajutě uprostřed lodi není žádné okno, aby propustilo sluneční paprsky, které by mě následně probudily, byl jsem odkázán na budík na mobilu. Ten poslušně zazvonil v 7.00, ale na palubě bylo už 8.00. No, co se dá dělat.
Jinak jsem se vyspal opravdu precizně. Postel je výborná, takže jsem pochopil, proč většina muzikantů celou cestu na lodi prospí. Nádherný, tichý bas lodního motoru a k tomu lehoučké pohupování na vlnkách tureckého pobřeží, to se potom člověku spí! Stejně tak úžasný je servis pokojské, která vám pokoj každý den třikrát uklidí. (Na to bych si ale neměl zvykat, nebudu v této kajutě pořád.) Každopádně - moje kajuta číslo 305 je jako ze škatulky; snad se pokojská neurazí, že jsem si ustlal sám.
Zašel jsem na snídani. Renato mi okamžitě nabídl kávu. Přemýšlel jsem, co posnídám. Být doma, tak je to jednoduché - vezmu si rohlík nebo chleba a k tomu salám, co je v ledničce. Ale tady? Opět na výběr z 8 jídel: Od krupicové kaše, přes volská oka, smažené ryby, pečené kuřecí maso a další pochoutky až po široký výběr sýrů a salámů, o ovoci nemluvě. Prostě skromná palubní snídaně.
Vyšel jsem na promenádní palubu. Sluneční paprsky, které dopadaly na betonovou podlahu paluby, házely světlá prasátka a krásně tak kontrastovaly s tmavou vodou moře. Pevnina na obzoru zmizela. Naštěstí ne daleko. Na druhém boku lodi jsem v mlžném oparu zahlédl světlou linku písečných pláží.
V 11.15 mě čekala první zkouška. Dostal jsem noty a CDčko. Nebylo to až tak zlý, plácali jsme se v tom všichni stejně. Díky tomu se zkouška s kapelou protáhla skoro až do jedné. Pak mě ještě čekaly další noty - ne všechno hraje kapela společně; některé skladby doprovází klavírista sám, takže jsem pokračoval s Wolfem (kouzelník a showman) v kapitánském klubu u klavíru. To bude asi ten důvod, proč má klavírista o 5 Euro na den víc než ostatní. Hraje toho víc. Nicméně - zatím mě všichni chválí, tak to asi nebude tak strašný. Pro upřesnění, jak vypadá v lodním sálu podium, přikládám fotografii.
Po zkoušce sem se pokusil najít Frantovu kajutu. Bezvýsledně. Bloudil jsem po lodi sem a tam, prošel velkou část podpalubí a pak jsem to vzdal. Jestli mě tam za týden přestěhujou, tak budu spávat někde na chodbě.
Po cestě do mé kajuty jsem se potkal s Rumyanou - to je stewardka, která má na starosti úklid v kajutách, mezi něž patří i ta moje. Zastavila mě a skoro vyčítavě se mě německy ptala, jestli nejsem spokojen s jejím servisem, že jsem si postel ustlal sám. Anglicky jsem jí vysvětlil, že nepatřím mezi pasažery, ale mezi personál a proto není důvod, aby mě musela uklízet úplně celou kajutu. Asi to vzala, usmála se a popřála mi hezký den.
Tady se krásně potvrzuje přísloví, že "jiná země, jiný mrav". Doma, když si neustelu, dostanu vynadaný. Tady mi nadávají, když si ustelu…
Naše loď přistála v 13.00 u pobřeží, tentokrát u města Canakkale, které se nachází v úžině Dardanely. (Kousek odsud leží trosky starobylého města Troja.) Počasí stále velmi příjemné, jako včera. Bohužel jsem se kvůli zkouškám a dalším proškolením nedostal z lodi, navíc loď kotvila dost daleko od města.
Ve 2 hodiny bylo školení pro nové členy posádky. Probíhalo v Crew baru. Mělo nás tam přijít 7, ale včas jsme tam byli jen dva. Teprve za 20 minut dorazili ostatní; přivedla je ochranka lodi. Po 30ti minutách školení, které mělo za účel připravit nás na případ přepadnutí přes palubu, ohně či teroristického útoku jsem si musel dát 2 kafe, abych neusnul. Taky se mi potom konečně podařilo najít kajuty ostatních muzikantů.
Odpoledne jsem trošičku pocvičil a šel na večeři. Poklábosili jsme s kapelníkem; je to vyučený automechanik, tak jsme si rozuměli. Jeho bratr hrával s kapelou Buty.
Přišel večer a naše loď, která vyplula směrem k dalšímu přístavu, se začala pěkně houpat. Byl jsem moc zvědavý, jak se mi to při tom pohupování podaří večer odehrát.
Vybalil jsem boty, natáhl do černých kalhot pásek a oblékl modroušedou košili, kterou jsem dostal od kapelníka. Sakra, to su fešák!
Všechny tyto fotky fotím v odrazu v zrcadle mezi skříněma, proto mám telefon v ruce.
Když jsem fotil tuhle fotku, málem mi odešlo LCD na notebooku. To by mě zajímalo, co bych tady dělal s rozbitým počítačem…
Nárazy přídě lodi do mořských vln se začaly zesilovat. To mělo za následek houpání nejen celé kajuty, ale i chodby a hlavně celého sálu. Seděl jsem v křesle u stolu, pevně svíral opěrky a snažil se udržet večeři. Kapelník mi doporučil, abych si skočil na recepci lodi, kde dostanu prášek proti mořské nemoci. Tak tak jsem tam došel. Při tom jsem ale zjistil, že pohyb (i po houpajícím se sále) je lepší, než stát na místě.
Zapil jsem prášek, co jsem dostal od recepčního a vrátil se do sálu právě v 21.00, kdy jsme začínali hrát. Bylo to čím dál horší. Noty na pultu se třepaly, klávesy na stojanech se nakláněly hned vlevo, hned vpravo a já jsem chtěl utéct. Přemýšlel jsem, kdy mi bylo naposledy takto špatně. Ne že bych se nikdy neopil, ale tohle bylo poprvé, kdy mi bylo takhle špatně z vody. Kromě toho jsem v tomhle stavu nikdy nemusel vystupovat před publikem. A co bylo nejhorší, nemohl jsem utéct, protože nás čekala Main-show.
Hráli jsme půl hodiny a pak byla pauza. Ostatní muzikanti byly v dobré náladě a vzpomínali, jak na mořskou nemoc reagovali oni. Vzpomínalo se i na to, jak někteří muzikanti museli utéct do zákulisí k papírovým pytlíkům, které jsou tady na lodi pro tyto případy připraveny. Taky mi ale naznačili, že takovéto pohupování je nic proti tomu co nás čeká na otevřeném moři.
V 22.00 začala show. Naše výstupy se střídaly s výstupy kouzelníka. Odehráli jsme 2 první skladby a já přešel od synťáků ke klavíru. Držel jsem se ho vší silou a vůlí se snažil zastavit kymácení lodi a zároveň udržet večeři. Kouzelník dal pokyn a začala první písnička. Jestli si dobře vzpomínám, tak se mu podařilo vynechat nějakou sloku, moc si toho ale nepamatuju.
Když jsem dohrál, pot ze mě jenom crčel a ruce se mi třepaly tak, že jsem nemohl ani vyměnit noty. Druhá písnička už dopadla líp, prášek začal účinkovat.
Pak už to jakž takž šlo. Dohráli jsme posledních 5 skladeb show a přešli k poslechovkám. Než jsme odehráli 3 skladby, byl sál už prázdný. Až na 2 dámy, které se po dohrání poslední písně zvedly a pronesly: "Tak děkujeme za pěknou hudbu a dobrou noc. Škoda, že jste nezahráli nějakou naši písničku!"
"To jste měly říct hned!", zvolal kapelník. Jenom na nás houknul "jedeme v Es dur" a začal hrát sérii českých polek. Když jsme dohráli, byl jsem na konci se silami. Ještě mě sice kluci přemlouvali, ať jdu s nima podívat se na palubu, ale já jsem byl rád, že jsem mohl jít spát.
3) 12. květen 2006 - Řecko, Thessaloniki
Když jsem se ráno vzbudil, bylo mi líp. Říkám líp, nikoliv úplně dobře. Loď právě kotvila v řeckém městě Thessaloniki. Po snídani jsem se šel protáhnout na horní palubu na čerstvý vzduch. Vyřídil jsem SMSky (místo včerejší sítě TURKCELL mě dnes přivítal operátor COSMOTE) a chvíli koukal na město i na přístav. Počasí bylo stále nádherné.
Pak jsem se vydal opět do sálu, vzal první noty a začal cvičit. Brzy však začal DRILL. Po té, co všichni pasažeři opustí palubu a jdou na nákupy či prohlídku města, je na lodi vyhlášen poplach. Tentokrát šlo o cvičení pro případ teroristického útoku. Celá posádka hledala po lodi ukrytou bombu, jejíž atrapu v noci někde ukryl šéf ochranky. Pro kapelu to znamenalo sednout si ke stolu a klábosit a klábosit. Když za 30 minut byla bomba kdesi na horních palubách nalezena, museli všichni členové posádky ještě procvičit opuštění lodi - tzn. shromáždit se u záchranných člunů.
Když tohle "hraní na vojáčky"skončilo, mohla zkouška kapely pokračovat. "Teta", jak kapelník přezdívá německé zpěvačce, nám rozdala asi desatery noty a hrálo se z listu. Po obědě zkouška pokračovala.
Hrál jsem vlastně až do večeře. Když se v 18.00 začala loď hýbat, věděl jsem, že je nejvyšší čas jít na večeři a pak urychleně pro prášek, aby stihl začít působit dřív, než se loď dostane na volné moře.
Když jsem přišel po jídle do kajuty, praštil mě přes noc divný zápach, který jsem hned poznal: trička, která jsem před odjezdem koupil u vietnamců, smrděla doslova otřesně. Pověsil jsem je do volné skříně a postříkal deodorantem. I tak jsem ale nepředpokládal, že by to nějak pomohlo.
Večer jsme začínali hrát před osmou. Tentokrát se hrálo ve smokingu. Opět mě to neodolatelně sluší…
Hrálo se od osmi do deseti a ve čtvrt na 11 začínala show. Kapitán přišel pozdravit cestující a pronesl přípitek. Po té se střídalo vystoupení mladých tanečníků s Jirkou (houslista) a "tetou" Hill Gutt (zpěvačka). Po skončení se hrály poslechovky asi až do půlnoci.
Byli jsme pozváni do restaurace na druhé straně lodi na skleničku vína. Chvíli jsme poseděli a pozorovali starší paní sedící na baru. Jak jsem pochopil z vyprávění kluků i z popisu barmanky; tato osmdesátiletá paní už žije více méně jen na této lodi. Když dopoledne vstane, dá si oběd a posadí se na bar, kde sedí u ginu s tonikem až do 1 hodiny ráno. Taky způsob života…
Asi o půl 1 jsme si dali sraz v Crew baru. Dal jsem si pivo Holsten. Má podobnou chuť jako náš nealkoholický Birell, jen je to třetinka. Nápoje se tady nakupují na kartu, kterou každý člen posádky dostane hned po přijetí na loď. Účet se pak vyrovnává na recepci; jak mi doporučil Franta, nejlépe jednou za 14 dní. Šel jsem spát v 1 hodinu, loď naštěstí nehoupala, takže tentokrát proběhl večer v klidu.
4) 13. květen 2006 - Volos, Řecko
Naše loď přistála u řeckého městečka už brzo ráno. Město, i přes to, že bylo slunečné počasí, působilo zachmuřeným dojmem. Snad jedinou zajímavostí byla při pohledu z paluby kresba na stěně přístavní budovy (na fotce vpravo). Mlha držící se v kopcích nad budovami zůstala viset ve vzduchu celý den až do pozdního odpoledne.
Ani dnes jsem se nedostal ven. Od rána jsem pilovat Fruschoppen music, což je směs českých, německých, rakouských a dalších lidových písniček - vesměs polky a valčíky. Ve čtvrt na 10 začala zkouška s "tetou" - Hill Gutt je němka, která (cituji našeho basistu) "živí slovenskou plastickou chirurgii". Projeli jsme s ní celý její program na večer - na Main Show. Pak ještě přinesla noty na svoji Pre Show, kterou má 15. května.
Rozdíl mezi Main show a Pre show je v tom, že Pre show je jakési naladění publika před hlavní show. Vzhledem k tomu, že na obě akce má "teta" okolo 8mi skladeb, tak v tom pro nás není žádný rozdíl. Nicméně - musíme s ní zacházet v rukavičkách, neboť pokud by nebyla spokojená, mohlo by to pro kapelu mít špatné následky. Zatím je - zdá se - velice spokojená...
Po obědě bylo opět školení pro nové členy posádky. Podle rozpisu už by to mělo být školení poslední. Snad to tak bude. Tentokrát na něj přišli všichni včas. Jediné, co se ukrajinskému důstojníkovi nelíbilo, byly moje nazouváky. (Se slovem "nazouváky" jsme si mimochodem dost užili, neboť v každé části naší republiky se těmto jednoduchým pantoflím s korkovou podrážkou říká jinak. V paměti mi akorát utkvěl kapelníkův výraz ze severní moravy - "cukle".)
Odpoledne jsem si konečně udělal trošku času, abych si užil středomořský vzduch a sluníčko. Vylezl jsem až na nejvyšší palubu ke komínu, kam pasažeři nesmí. Vytáhl jsem jedno lehátko, který jsou tam připravený pro posádku. Na chvíli jsem se natáhl a pozoroval pohyb v přístavu, malé lodičky ukotvené na pobřeží, domy stojící na pláži i hory za nimi…
V 17.00 mě vzbudilo hlášení. Byl čas jít na večeři. Vykládali jsme s Jirkou (houslista) i s kapelníkem, probírali jsme poměry na našich domácích silnicích.
Když jsem přišel na pokoj, zapnul jsem televizi. Přepínal jsem jednotlivé programy. Na jednom z nich jsem objevil vysílání televizní kamery umístěné na špici lodě. Kromě nekonečného záběru na moře tam souvisle běží hlášení mimo jiné o teplotě vody i ovzduší, zeměpisné poloze lodi či přesný čas. Co mě ale zaujalo víc, byla rychlost lodi - 17.7 námořních uzlů (= 32,8 km/h) a také délka naší dnešní trasy - 389 km. Škoda, že jsem si toho vysílání nevšiml dřív, mohl jsem mít představu, kolik kilometrů celkem za plavbu urazíme.
Dnes večer mi to pro změnu zase sluší…
Hudební program byl tradiční - chvilka hraní poslechových skladeb (počet českých pasažérů na palubě se rozrostl na 5, takže nechyběla tradiční česká směska) a pak přišla Main show. Po skončení show se ještě zahrálo pár skladeb, ale pasažeři, kteří ten den absolvovali výstup ke klášterům vysoko v horách, odešli spát. Pak jsme se sesedli okolo stolu u podia - kapela, Wolf, zvukař a "teta" Hill, která na sebe prozradila, že je 69 let a že se už 3x pokusila o sebevraždu.
O půlnoci jsem už ležel v posteli. (Sám.)
5) 14. květen 2006 - Zpět v Turecku
Mít kajutu na vnitřní straně lodi - tedy bez okna je opravdu příšerný. Ještě že nemám normálně problémy se vstáváním, takže mi trvá maximálně 15 minut než se dostanu z postele. Je to jako kdyby jste vstávali ve 4 ráno - svítí jen lampička, jinak tma jako v noci. Bavil jsem se o tom s Romanem (basista, 23 let); říkal, že když jim zavřou poklop od okna (kvůli vlnám), tak se jim nepodaří vstát ani v jednu hodinu odpoledne.
Naše loď v 8.00 zakotvila v tureckém Kusadasi. Na rozdíl od včerejška město působí přátelsky a vesele, čemuž napomáhá i jasná obloha. Kotvíme hned vedle dalších výletních lodí. Opravdu nádherný výhled.
Dopolední zkouška s "tetou" proběhla bez komplikací a bez dechových nástrojů - jen basa, bicí a klavír. Po obědě jsme se vydali s kapelníkem do města na prohlídku. Jsou tu dost otravní prodejci; sesypou se na Vás na ulici a doslova Vás strkají ke svému stánku nebo do svého obchodu či restaurace. Velmi důležité - ba přímo nesmírně nutné - je smlouvání při nákupu. Pokud už si vyberete - na příklad nějaké tričko, tak Vám za něj řeknou sumu - přibližně okolo 15 Euro. O jiné ceně nechtějí ani slyšet. Běda však, pokud se pohnete od jejich stánku byť na jediný krok. Okamžitě jdou s cenou dolů a smlouvají a smlouvají…
Při zpáteční cestě jsem potkal Jiřího (houslistu), který přivedl část našich pasažerů, kteří byli na výletě. Zastavili jsme se společně v duty-free shopu. Koupil jsem flašku vodky, jako dárek od nového člena pro kapelu (bylo mi taktně naznačeno před dvěma dny, když jsme seděli v baru u bazénu na zádi lodi, že se to sluší). U mola, kde kotvila naše Astoria, mě Jiří ještě udělal pěkný snímek. (To, co držím v ruce, je taška s vodkou).
Zbytek odpoledne jsem se jen povaloval v kajutě s notebookem. Zjistil jsem, že jsem si ještě nevyfotil koupelnu v kajutě. Na první pohled můžete vidět, že je opravdu malinká. Ve sprše se sotva otočíte. Za to je ale výborně umístěný záchod; můžete na něm sedět a zároveň si nad umyvadlem třeba čistit zuby… :-)
V denních plánech, které pokojská každý večer podsouvá pode dveřmi do pokoje, jsem našel údaje o tom, kolik jsme každý den ujeli kilometrů. Takže: z Istanbulu do Canakkale 407 km, odtud do Thessaloniki 370, dále do Volosu 240 a odtud do Kusadasi již zmíněných 422 km.
Večer byl na programu Foodbasar. Kapela začíná hrát už v 18.00 v baru (Capitan´s club) a o půl hodiny později začíná - no, jednoduše "velká žranice". Hosté chodí od stolu ke stolu a vybírají si mezi jednotlivými jídly. Už odpoledne mě Jirka upozornil, abych moc nevečeřel; on si prý odsud odnáší pokaždé půlku prasete.
Tentokrát se hrálo jen v černých tričkách, takže jsem svoji úžasnou fotku nepořizoval. Dohráli jsme v 21.45 a dali jsme se sraz v Crew baru. Přibližně okolo půl dvanácté v noci jsme dopili moji flašku vodky a Roman přinesl druhou ze své kajuty. V tu stejnou dobu se k nám připojil i Dominik a náš produkční šéf; odcházel jsem spát (hezky "nadranej") okolo půl jedné ráno.
6) 15. květen 2006 - Heraklion, Kréta
Veškerý čas na lodi ubíhá strašně pomalu. Doma jsem ani nestihl posnídat a sotva jsem vstal, už jsem letěl do práce. Tam jsem se nezastavil a za chvilku byl oběd. Pak znovu do pracovního procesu, až do večera a tak tak, že jsem stihl si večer před usnutím dát okolo 21. hodiny večeři. Tady vstávám před osmou, po sprše jdu na snídani, pak si dám kafe a je dlouhá pauza, po další sprše se něco v salonu nacvičí a zase se nic neděje, potom se jde na oběd, který má většinou 3 chody, odpoledne se natáhnu na palubě, nebo můžu jít do města, ale určitě se dá stihnout i oboje, pustím si pár filmů na počítači a okolo půl 6 jdu na večeři a pak pro změnu sprcha. Chvilku se hraje s kapelou a ve finále už čeká Crew bar a/nebo postel. Čili všehovšudy asi jen 5 pracovních hodin.
Naše loď v noci urazila 352 kilometrů a zakotvila na řeckém ostrově Kréta. Dopoledne se zkoušelo s Jiřím, odpoledne s "tetou" (jinak má taky přezdívku "bábinka" a slováci jí dali jméno "korytnačka" - želva). Po obědě jsem se zašel podívat na chvilku do města. Je zde podobný životní styl jako v Turecku - ženy chodí do práce a chlapi vysedávají celý den v hospodě. Jako dopravní prostředek se používá nejčastěji motorka nebo skútr; jezdí se bez přílby. Všichni jezdí na červenou, a platí heslo: "kdo troubí, ten jede".
Večer jsme hráli nejdřív Pre Show (v Capitan´s clubu a hraje se 2x za sebou s půlhodinovou pauzou) s "bábinkou". Byla opět velmi spokojená. V 21.00 jsme se přesunuli do sálu a hráli poslechovky až do začátku Main show, kterou měl Jiří. Když jsme dohráli, byl jsem vyřízenej - mám od včerejška naraženej palec a nemůžu s ním moc hrát. Každopádně jsme asi zahráli dobře - dostali jsme v baru na zádi od obou sólistů (Hill a Jiří) pivo a ve finále se na stole objevilo i pečená kuřecí maso s pikantní omáčkou, což jsme s Romanem (basista) spořádali během 3 minut. Ještě jsem se zašel podívat na bazén (zítra u něj budeme hodinu hrát Fruschoppen). Byla jedna hodina ráno. Nakouknul jsem přes palubu. Měsíční světlo se odráželo v tmavé mořské vodě a vytvářelo krásný, lehce zvlněný žlutý koberec až do dálky k setmělému obzoru. Loď plula klidnou nocí směrem k městu Dubrovník, které leželo od naší minulé zastávky - Heraklionu - 1´100 kilometrů.
7) 16. květen 2006 - Na moři
Když loď stráví celý den na moři, pasažeři nemají kam jít. Je tedy na posádce, aby se postarala o zpestření cesty a o zábavu.
V 9.00 jsme měli sraz s kapelníkem v Astoria Lounge (sál) a začali jsme stěhovat klávesy, pulty a aparaturu na záď lodi. O půl jedenácté se udělala v rychlosti zvuková zkouška a od 11.00 se začalo nepřetržitě hrát. Pivo teklo proudem (bylo zdarma), kopce jídla mizely ze švédských stolů, pasažeři se bavili. Hráli jsme nepřetržitě až do 12.00.
Pak přišla krátká pauza - akorát na oběd a v jednu odpoledne bylo zkouška s Jiřím a s posádkou na Crew show. Hned po ní následoval "Columbus club" - pasažeři dostávají slavnostně odznaky jako upomínku na cestu; klavírista při tom hraje poslechovou hudbu. Sotva skončila tato akce, tak jsme šli hrát na Pre show s Jiřím. Opět se hrálo 2x, V 19.15 a 20.15, show byla úspěšná - dávali jsme 3 přídavky a dostali jsme od hostů pivo a sotva jsme v devět večer dohráli v Capitan´s klubu, tak jsme se přesunuli do Astorie a začali hrát pro pasažery, kteří se scházeli na večerní Cruel show. Ta vypukla v 22.00. Někteří členové posádky mají pro pobavení pasažerů připravené scénky či písničky. Některá čísla jsme doprovázeli a po té jsme hráli až do půlnoci k tanci. Takže shrnuto a podtrženo - s malými pauzami 13 hodin hraní na houpající se lodi. Ještě že zítra máme volno - a k tomu se v noci posouvá čas o hodinu zpět (překračujeme časovou hranici).
8) 17. květen 2006 - Dubrovník, Chorvatsko
Loď dorazila do přístavu brzo ráno. Počasí bylo (už při pohledu z lodi) jako stvořené pro výlet do města, takže jsme s kapelníkem hned vyrazili. Na fotce vlevo loď Grand Voyager, která zakotvila těsně před nás. Jo, to není jak parkovat s osobákem ve městě...
Dozvěděl jsem se, že v době nejtěžších bojů na konci devadesátých let bránilo centrum města Dubrovník jen 6 lidí. Srbové město ostřelovali a za zabití jednoho ze šesti posledních obránců města byla vypsaná odměna bečka piva. To vše nám vykládal řidič autobusu, který nás potom z města vezl zpátky; on byl jedním z těch šesti lidí, kteří při obraně města přežili. Jinak ten pán ve žlutém tričku před vstupní branou do pevnosti je náš kapelník František (většinou mu všichni říkají Fík).
Stihli jsme se vrátit akorát na oběd. Po obědě sprcha, dopsat web a pak jsem si dal "šlofíka před odpolední zevlovačkou a večerním nicneděláním" ( věta je ze seriálu Red Dwarf -Červený trpaslík). Chvilka zevlování na palubě na sluníčku, vyřízení SMSek a po večeři v televizi fotbal - jo, takhle nějak si to tady představuju…
9) 18. květen 2006 - Split, Chorvatsko
Do Splitu je to "jen" 230 kilometrů, takže naše loď vyplouvala z Dubrovniku až po 22 hodině. Do Splitu jsme ale i tak dorazili už v 7 ráno.
Celé dopoledne jsme měli zkoušku na závěrečnou show, kde budou vystupovat všichni - Dominik (klavírista), tanečníci, Wolf (kouzelník), Hill ("tetička"), Jiří na housle i DJ Wolfgang. Díky tomu, že loď odplouvala ve 14.00, jsme se do města nedostali. Tak snad jen pár záběrů z horní paluby. Split leží podobně jako Dubrovnik na úpatí hor (kde se kdysi natáčel Vinnetou), ale není tak hezký. Přístav byl plný výletních lodí.
Po obědě jsem dostal svou první výplatu. Odpolední volno jsem využil k balení věcí, neboť druhý den ráno jsem se musel přestěhovat do kajuty dolů ke kapele, a to do čísla 901. Klavírista Dominik, který hrál v baru, musel odjet domů. Když se večer odehrála show, sešli jsme se v Crew baru a s Domikem jsme se (jak se patří) rozloučili.
Původně jsem neplánoval, že bych sem z kalby dával nějaké fotky, ale když už je mám, tak se podívejte na moje spolupracovníky. Fotky jsou trošku horší kvality, byla tam tma.
10) 19. květen 2006 - Venezia (Benátky), Itálie
Ráno jsem se po předchozí vodkové smršti nemohl moc hýbat, de facto jsem celý den proležel. Z lodi nás ale z neznámých důvodů nechtěli stejně pustit. Protože fotek přístavů už bylo dost, přikládám pro zajímavost fotku chodby na lodi, kde mají pasažeři připravená zavazadla před odjezdem domů.
Zajímavé byly taky informace z posledního Tagesprogramu. Kromě celkového součtu kilometrů tam bylo napsáno, že po cestě se spotřebovalo k jídlu 9´510 vajec, 1,17 tuny masa, 3,38 tuny zeleniny, 625 kg salátu a 571 kilogramů ryb. Vypilo se 1´757 litrů piva a 947 lahví vína. Německá preciznost došla už i tak daleko, že měli spočítáno, kolikrát Hoteldirektor, který má službu u východu z lodě, popřál cestujícím dobrý den. Bylo to 4´236 krát...
To je z mé první cesty všechno. Ahoj!
Autor: Tom (shom@seznam.cz)Zdroj: http://www.kuf.cz/Astoria/index.html