ESTONSKO
Po necelých dvou hodinách jsme na lotyšsko - estonské hranici. Lotyšští a estonští celníci a pohraničníci jdou všichni pohromadě, takže zdá se alespoň nějaký posun v efektivitě odbavení. Lotyš se opět pozastavuje nad Tániným pasem a říká něco o Slovinsku... Estonský pohraničník se ale jen podívá na pas, říká „Slovakia”, dá razítko a je to vyřízeno. Všichni dostáváme vstupní razítka a jsme v Estonsku.
Tartu
Do Tartu přijíždíme asi v půl desáté, takže snad v tuto časnou dopolední hodinu najdeme nějaké levné ubytování. Tartu (asi 115 000 obyvatel) je univerzitní město (10 000 studentů) a má tedy studentské koleje. Ty vyzkoušíme jako první.
Nádraží vypadá dobře a i cesta přes město na druhou stranu řeky Emajógi (kde jsou koleje) vede samými pěknými místy. Ulice jsou upravené, auta většinou západní, i když velká část je asi dovezená z bazarů. I tak je to ve srovnání s moskviči a ladami v Kaliningradě skok. Městské autobusy jsou zásadně scanie (a nové) a systém označování otvíracích hodin obchodů sedmi čtverečky nahradili pojmenováním dnů jejich počátečními písmeny.
Připadá mi, že je větší zima než na jihu v Litvě a Lotyšsku. Nevím, jestli je to zeměpisnou šířkou, pokročilým létem nebo polohou ve vnitrozemí. Jdeme tedy přes město, a civíme (tedy alespoň já civím) na to, jak je to tady strašně podobné Čechám. Park kousek před kolejemi je krásně upravený a opět se sochami. Hned vedle je moderní benzínová pumpa.
Prozkoumáváme budovu, kde mají být koleje, ale nějak to na ně nevypadá - asi 10 pater vysoká, dole zabedněná budova s potemnělým suterénem a nástěnkami v estonštině. Něco to se studentama společnýho má, nejsme ale schopni nikoho najít. Po chvilce nám jedna studentka radí zkusit univerzitní centrum ve městě. Prý se tam máme zeptat, zaplatit a pak se vrátit sem, kde budeme bydlet. Hm, tak jdeme na to. Táňa s Karin zůstávají s batohama v parku a my s Chlupim jdeme do města.
Vzhled míst kudy jdeme nás jedině utvrzuje ve vyspělosti Estonska: moderní banky (na jedné z nich je dokonce uliční cedule „Wall Street” - dar nějakého finančního přítele z USA), opera, nákupní centrum a jen pár ošuntělých baráků. Cestou si kupuju mapu Tartu abychom se tu trochu vyznali a zjišťuju, že se tady dají v pohodě vyměnit cestovní šeky.
I interiér univerzitního centra je na úrovni. Slečna, která se s námi baví, umí anglicky a je ochotná. Za chvíli už máme papír na 2 dvoulůžkové pokoje. Opravdu budeme bydlet na kolejích kde jsme byli, jen ve vedlejší budově. Platíme za jednu noc a pokud bychom chtěli pobyt prodloužit, budeme sem muset znovu zajít a doplatit.
Když se vracíme zpět, musíme se s Chlupim někde zastavit a alespoň trochu se najíst, protože jsme od rána nejedli. Jdeme se podívat do supermarketu, který jsme míjeli cestou do centra.
Supermarket je stejný jako u nás. Mají trochu lepší výběr než v předchozích státech, už ale bez českého zboží. Místo něj hodně místního, německého a skandinávského. Zase mě udivuje kolik mají druhů chleba.
Cestou zpátky ke kolejím oba s Chlupim konstatujeme, že tady jsou moc pěkné holky.
Na kolejích jsme ubytovaní v pokojích, kde přes rok bydlí studenti, takže máme možnost porovnávat. No ... rozhodně bych s nimi neměnil a to žádnou z mě známých kolejí. V pokojích se bydlí po třech. Jsou tady 3 drátěné postele (takové, kde si člověk sedne a propadne se až na zem), jeden stůl, celkem dost místa ve vestavěných skříních, balkon, ze kterého jsem radši hned utekl zpět do pokoje (připadal mi, že se každou chvíli utrhne), mapu Estonska a černé zdi pomalované všelijakými jmény a výkřiky. Tohle je popis pokoje pro kluky.
Pokoj pro holky vypadá trochu líp (zeď není černá a popsaná), ale balkon je asi stejně labilní. Příslušenství je společné vždy pro 4 pokoje a nachází se na malé (a tmavé) chodbičce. Vzniká tak jakási „buňka” 4 pokojů. Koupelna je sice oprýskaná (takže občas na člověka při sprchování spadne nějaký ten kus odloupnuté barvy nebo omítky), ale voda alespoň teče. Na záchodě kape ze splachovače voda přímo do mísy (pokud tam nikdo nesedí, to pak kape rovnou na záda), ale alespoň to není záchod arabského typu - díra v zemi. Za tu cenu jsme spokojeni, tedy až na Karin, která byla nejdřív úplně nadšená, když slyšela, kolik bude naše dnešní ubytování stát, ale pak když to viděla, tak nezkritizovala snad jen tvar žárovky. Přeci jen v těchhle zemích nemůžeme dostat za babku pokoj v Hiltonu.
Chvíli odpočíváme a pak odcházíme na první prohlídku Estonska. Nejdřív v bance vyměňujeme cestovní šeky a hotovost, pak jdeme do supermarketu a v nedalekém parku na lavičce obědváme.
Ceny v obchodech mi připadají trochu vyšší než u nás, ale pokud bych uvážil kurs koruny před devalvací, byly by asi tak stejné.
Během komunistické éry bylo Tartu pro cizince uzavřené, jelikož v jeho blízkosti byla významná vojenská letecká základna. Jejím posledním velitelem byl tehdy oddaný sluha KSSS, později velký rebel a „hrdina” sám budoucí samozvaný čečenský prezident Džochar Dudajev.
Tartu mi opravdu připadá univerzitní - je klidné a lidi nikam nespěchají. My taky ne a jen se tak procházíme centrem, kde je velký park (Toomemägi - Katedrální vrch). Park je rozpůlen ulicí, která ale vede asi 10 m pod jeho úrovní a svažuje se dolů k řece. Obě strany parku jsou spojeny dvěma mosty - „Andělským” a „Ďábelským”. V parku je zřícenina staré katedrály ze 13. století a místo, kterému se říká Kopec polibků, kde na starém obětním kameni údajně studenti po zkouškách pálí svoje poznámky.
Z parku jdeme dolů a procházíme kolem několika muzeí. Táňa s Karin jdou do Muzea občana. Je to dům uvnitř zařízený ve stylu 18. století tak jak v té době bydlel zámožnější občan. Jinak je v Tartu třeba Muzeum hraček, Estonské národní muzeum, Muzeum estonské literatury, Estonské sportovní muzeum apod. Na tak malé město je jich hodně, ale díky univerzitě a poměrně velkému počtu inteligence je logické, že má bohatší duchovní život.
Ještě blíže k řece je botanická zahrada s několika skleníky tropických rostlin, kaktusů a zahradou s cizokrajnými ale i známými rostlinami a dřevinami. Některé rostou na břehu jezírka v jehož prostředku je malý ostrůvek.
Jdeme dál podél řeky a už se vlastně vracíme zpět do centra. Na autobusovém nádraží chceme zjistit informace o zítřejších autobusech do Pärnu - naší příští zastávky.
Na autobusovém nádraží jsou jak staré tak i nové autobusy. Ty staré (většinou ikarusy) ale převládají, na rozdíl od městské, které jsou většinou scanie. Jízdní řád je rozepsán na velké tabuli přímo v hale. Zjišťujeme, že můžeme jet ráno. Lístky si kupujeme teď.
S Táňou máme okna přímo na západ, takže nám při večeři (chleba, kefír a sýr) slunce krásně žluto-červeně svítí do pokoje.
Snažím se psát deník, ale nějak mi to nejde. Jsem už několik dní pozadu.
Den 14, pátek 15. 8.
Ráno vstáváme brzy, klíče od pokojů necháváme u hlídače a odcházíme na autobusové nádraží. Cesta do Pärnu, přímořského letoviska na březích Rižského zálivu, má trvat 4 hodiny.
Je docela zima, ale svítí sluníčko. Autobus bude zdá se narvaný - začíná se naplňovat nějakou třídou náctiletých holek.
Jedeme směrem na západ. Silnice mi připomíná naše okresky a krajina mi připadá stejně malebná jako u nás někde v jižních Čechách. Projíždíme kolem jezera Vörtsjärv, které sice není ze silnice moc vidět, ale vůbec to nevadí. Z té krajiny i tak cítím pohodu.
Na autobusovém nádraží ve Viljandi si děláme jednu z přestávek. Fotím si řadu autobusů - zástupců autobusové historie Estonska vedle sebe - přes „opoužívaný” ikarus až po novou scanii.
Holky jedoucí s námi na nás v autobuse chtějí naše jízdenky. Prý je na ně v Pärnu pustí na diskotéku.
Pärnu
Po jedenácté jsme v Pärnu. Vypadá oddychově, je tady hodně dřevěných domků, docela zachovalých a nově natřených. Některé ulice jsou značeny dvojjazyčně - estonsky a rusky. Chlupimu ta azbuka učarovala a je jí úplně nadšen.
Vycházíme hledat nějaký hotel. Od autobusového nádraží procházíme pěší zónou, která je stejně živá jako v kterémkoli jiném přímořském letovisku. Na pěší zóně je spousta obchodů. Pěší zóna je stará asi 10 let.
Procházíme jeden hotel za druhým (od nejlevnějšího nahoru), ale všude mají plno. Naštěstí jsme na tom cenovém žebříčku nemuseli stoupat moc dlouho a zůstáváme asi v pátém hotelu. Stojí sice 14 dolarů (asi dvojnásobek než platíme obvykle), ale aspoň máme další starost z krku. Pärnu musí být populární místo, když už dopoledne jsou všechny levné hotely obsazeny.
Chvíli odpočíváme a užíváme si toho ”luxusu”. Pak se jdeme projít po městě. Nejprve chceme uspokojit svoje žaludky a tak se přes různé pekárny a samoobsluhy dopracováváme do samotného centra, kde je velký obchodní dům se skvělým supermarketem. Tím skvělý myslím že je dobře zásobený a pěkně vypadá. Jinak je v něm trochu draho. Ten rozdíl je ale menší než v Litvě a Lotyšsku. Mají tady zajímavé saláty.
Jíme kousek od supermarketu přímo na lavičkách u dětského pískoviště. S Chlupim jsme si na půl koupili nějaký kořeněný salám. Je moc dobrý. Po dobrém obědě se konečně jdeme projít po Pärnu. Ještě před jídlem jsme si zjistili jak se zítra dostaneme do Kuressaare, hlavního města ostrova Saaremaa. Saaremaa na mapě vypadá jakoby „bránil” pevninské Estonsko před nájezdy z Baltského moře (mimochodem lotyšsky se Baltské moře řekne Baltijas Júra, což znamená „Bílé moře”). Autobusy odjíždí celkem pozdě, takže blbě - až v 8 ráno. Doufejme, že se nám v Kuressaare nepřihodí to co tady, protože tam přijedeme ještě později než dnes do Pärnu.
V Pärnu je vše podřízeno tomu, že je to přímořské letovisko. Snad polovina Pärnu jsou krásné, rozlehlé parky, kde se každý může dosyta guljať, guljať a guljať. Nejprve se ale procházíme centrem kolem domů z 15. až 17. století směrem k hotelu, který je ukryt v jednom z parků. Pak pokračujeme dál směrem k moři. Těsně před pláží je malé náměstíčko se spoustou květin, kterému dominuje podlouhlá stavba podobající se malému zámečku - jsou to místní bahenní lázně. Na pláži je skvělý písek, ale bohužel se vzdáváme našeho původního záměru alespoň jednou se na cestě vykoupat v moři - je docela zima, protože fouká silný vítr. Kousek od nás ze země vyrůstá cedule „Ženskaja plaža”, která nás nenápadně upozorňuje, abychom vypadli. Moře je ale skvělé a je mělké ještě daleko od pobřeží. Pärnu je v malém zálivu, takže z velké části vidíme na obzoru pevninu.
Z pláže jdeme zpět do města (opět dalším parkem) k malému přístavu. Procházíme kolem mohutného valu, který dříve sloužil jako opevnění. Jako jediná v něm zůstala zachována tallinnská brána, kterou postavili Švédové. Od přístavu se dostáváme zpět na pěší zónu, odkud slyšíme hrát hudbu. Vcházíme na dvůr. Čepují pivo, hraje živá hudba a jsou tu lidé v krojích. S Chlupim si na půl dáváme místní pivo. Je dobré, hlavně je (po těch lotyšských a litevských) konečně dobře chlazené. Taky se zastavujeme u Červené věže, což je údajně nejstarší budova v Pärnu. Je kulatá, opravená, s červenou střechou.
Chtěli jsme se ještě podívat na trh, když k němu ale přicházíme je už zavřený - je asi 6 odpoledne. Dostáváme se do úplně normální obytné čtvrti, která už je mimo turistické centrum. I tady to vypadá celkem příjemně (z velké části díky všudypřítomným parkům a jiné zeleni).
Vracíme se zpět do hotelu na večeři. Napadlo nás jít pak znovu na pláž vyfotit si západ slunce. Jen Karin váhá, protože podle orientace zálivu ví, že slunce nebude zapadat nad mořem. Nakonec ale jdeme všichni a západ slunce je skvělý. Během pobíhání po pláži narážíme na český pár, který si tady chce přes noc ustlat.
Karin a Chlupi jdou zpět do hotelu, my se ještě jdeme projít. Míříme oklikou přes park na pláž na druhém konci města, kde vybíhá do moře asi dvoukilometrové molo z kamenů. Cestou se na nás vrhají hejna komárů, čím blíž jsme moři tím je jich míň. Nakonec jsme úplně u mola. Na východní straně obzoru už je tma, na západní je ještě tmavě modrá obloha. Za námi se tyčí červený maják a nad hlavou nám žlutě mrkají hvězdy. Je tady opravdu krásně. Nemyslíme si to jenom my, ale asi i ta skupina 30 lidí, co se na molu sešla s kytarami a pochodněmi a čeká na setmění. Když odcházíme, zapalují právě pochodně a začínají zpívat.
Po pláži se vracíme do hotelu a ještě dlouho slyšíme jejich zpěv. Cestou znovu míjíme ten český pár. Tentokrát jsou už trochu jinde, ale nevím, nevím, jestli se neprobudí do mokra, protože moře se oproti odpoledni posunulo a zaplavilo další části pláže, čímž vytvořilo vodní jazyky v místech, kde byl ještě před chvílí písek.
Den 15, sobota 16. 8.
Máme odjíždět kolem osmé hodiny. Přicházíme dříve, autobus už tam stojí, ale není ani moc plný, jak jsme se obávali, takže v něm můžeme v klídku najít dvakrát dvě místa vedle sebe. Řidič je smíšek a na rozdíl od toho z Tartu nám ihned bez řečí dává batohy do zavazadlového prostoru.
Cesta trvá asi 4 hodiny. Jediným významným bodem na ní je přejezd trajektem z přístavu Virtsu na ostrov Muhu. Po dvou hodinách přijíždíme do Virtsu. Z trajektu právě sjíždí poslední auta, která sem byla přivezena z Muhu, takže ani nebudeme muset moc dlouho čekat na nalodění. Ještě na břehu vystupujeme z autobusu a jdeme na loď. Autobus najíždí později.
Trajekt se jmenuje „Regula” a pravděpodobně je to nějaká vysloužilá loď z Dánska. Uvnitř jsou totiž všude po stěnách námořní navigační mapy průlivů Kategat a Skagerak, přes které jezdí trajekty mezi Dánskem a Švédskem. I některé reklamní panely jsou dánsky. Loď je ale tak rozlehlá, že nevím jestli náhodou do Dánska opravdu nejezdí.
Příliš se neliší od jiných skandinávských trajektových lodí - několik palub, na hoře otevřená terasa, pod ní zábavný salon s tanečním parketem a stolky k posezení, o další patro níž pak samoobsluha, kuchyně a další místa k sezení. Úplně dole je paluba pro auta a autobusy.
Cesta přes průliv trvá asi půl hodiny. Počasí je hezké - je jasno, ale docela zima. Chlupi se uvnitř u stolku učí španělštinu, já chci psát deník, ale nemůžu se k tomu přinutit. Na cestě se už dlouho nic výjimečného nestalo a zdá se mi, že obyčejné věci nějak neumím popisovat. Vůbec tím nechci říct, že by tady byla nuda. Jen je to příliš podobné našim reáliím a tudíž je těžké popisovat to, co člověk celkem dobře zná - nevím co z toho vybrat, protože je všechno samozřejmé. Jsem ale rád, že jsem tady, protože jsem chtěl zjistit, jak to v Pobaltí vypadá. Teď už to vím - je to jako u nás.
Muhu je ostrov ležící mezi pevninou a ostrovem Saaremaa. Téměř se nedá poznat, že Muhu a Saaremaa jsou dva rozdílné ostrovy, protože jsou spojeny umělou, asi 3 km dlouhou hrází. Na Muhu se nachází několik zajímavých věcí. Třeba pevnost Muhu, nebo vesnice Koguva se 105 původními domky - dnes skanzen. Bohužel nemáme čas na to, abychom cokoliv z Muhu viděli jinak než z okénka autobusu.
Jediné čeho si ale všímáme hned je silnice. Za přístavem začíná prašná, kamenitá cesta, kterou jedeme maximálně čtyřicítkou. Dále ve vnitrozemí ale zjišťujeme, že celá silnice se pravděpodobně předělává, protože na druhé straně ostrova u hráze k Saaremě už je celkem normální.
Ostrovy v této oblasti (Saaremaa, Muhu, Hiiumaa) mají zvláštní historii. Hlavně proto, že po dlouhá léta byly téměř úplně uzavřeny a i Estonci z pevniny potřebovali k návštěvě povolení. Důvod byl jediný - na Saaremě se nacházela ruská raketová základna a radarový systém včasné výstrahy. Tento stav trval po celou dobu vlády Sovětů, takže došlo k zajímavé věci - Saaremaa nebyla tak dotčena rusifikací jako zbytek země, nedocházelo zde k velkému rozvoji a místní obyvatelé zde byli prostě trpěni - nic víc, nic míň. O Saaremě se z toho důvodu říká, že je estonštější než samotné Estonsko a že vypadá tak jak před příchodem Rusů vypadalo celé Estonsko - tak trochu se tady zastavil čas. Jsem zvědav.
Už před příchodem Rusů byla Saaremaa oblíbeným letoviskem. Dochovala se tady řada zajímavých architektonických památek, je téměř celá pokryta lesy (očemž máme možnost se přesvědčit i při pohledu z autobusu) a na mnoha místech jsou pláže.
Kuressaare
Kolem poledne jsme konečně u cíle - v hlavním městě Saaremy - Kuressaare. Snad rychle najdeme nějaké ubytování. První typ má být hned u autobusového nádraží. Obcházíme ten dům ze všech stran, ale teď je to jen obyčejná banka. V Chlupiho „Let's Go” je asi kilometr od nádraží další hostel. Má být levný, tak tam jdeme, i když už asi nebudou mít místo.
Přeci jen mají. Hostel je pěkný, nově opravený, s malými ale čistými pokoji. WC i umývárna jsou na chodbě, ale taky jsou nově opravené. Je tady spousta náctiletých, takže jim ta novota asi moc dlouho nevydrží. K hostelu patří i o něco dražší hotel a restaurace.
Po zabydlení jdeme do města. Kuressaare je, jako zbytek Estonska, čisté, upravené, hodně opravených domů - dřevěných i zděných.
Nejdřív si chceme koupit oběd, ale nemůžeme najít vhodný obchod. Procházíme uličkami centra a dostáváme se na hlavní náměstí - Kesk Väljak, kde stojí radnice, trh a jiné pěkné budovy. Kousek od náměstí je nárožní dům s věžičkou, na které jsou hodiny s dvěma ciferníky - jedním s arabskými a druhým s římskými číslicemi.
Jelikož jsme nenašli žádný vhodný obchod s potravinami, pokračujeme dál ke hradu. Ten je největším lákadlem ostrova - skvěle zachovaný a opravený, obehnaný vodním příkopem a mohutným hliněným valem. Stojí osamoceně na takto vytvořeném ostrově.
Po mostě se dostáváme k bráně ve valu, tunelem ve valu procházíme dovnitř. Hrad se tyčí přímo před námi. Vypadá jako krychle a asi musel být nedobytný. Nad jedinou přístupovou branou visí vrata, která se každý den zavírají pomocí kladky zavěšené těsně u střechy hradu.
Půdorys hradu má tvar čtverce, ve kterém je ještě jeden „soustředný” čtverec, tvořící nádvoří. Uvnitř hradu je spousta místností, hal, schodišť, chodeb, pasáží. Je to úplné bludiště. Takhle nějak si představuju starogotickou pevnost.
Uvnitř hradu je Saaremské regionální muzeum. Pro představení minulého i přítomného života na ostrově by opravdu nenašli lepší místo. Kromě výstavy (různé předměty z historie, kde je zvlášť v posledních dvou stoletích vidět vliv Rusů - používání azbuky, návaznost na ruskou historii apod.) jsou samozřejmě zajímavé i samotné interiéry. Přístupné je i sklepení, kde je instalována výstava kamenných sloupů, oken, soch, štuk a výstava současné saaremské flóry a fauny s vycpanými zvířaty, které jsou ve skleněných vitrínách přímo jakoby zasazeny do svého přirozeného prostředí - jakýchsi diorámat (např. vlk stojící nad svou obětí - rozsápanou laní). V nadzemní části jsou například místnosti kde přebýval biskup (i s ohromnými dřevěnými erby) a skvěle zachovalá věž se širokými dřevěnými schody a kavárnou v posledním patře, odkud je výhled na moře. Z věže je možné vylézt na ochoz obehnaný cimbuřím a prakticky celý hrad obejít po střeše. Je to parádní.
Násep kolem hradu byl postaven ve 14. století a park byl přidán roku 1861. Obcházíme hrad po náspu. Na východní straně je několik desítek ptačích budek, kde si každý pták může na ceduli v angličtině nebo estonštině před usídlením přečíst podmínky, za kterých je mu dovoleno zde pobývat.
Hrad je opravdu skvělý a pořád ještě žasnu nad tím, jak se v Pobaltí starají o historické památky. Rád bych to srovnal s dobou tak před deseti léty, kdy ještě byly součástí SSSR.
Z hradu se vracíme do centra. Před hradem je pódium a shluk lidí. Probíhá tady nějaké měření sil ve vzpírání. Zpět jdeme trochu jinou cestou, abychom viděli i neturistické části města. I v nich je to ale celkem upravené.
Jsme zpět na náměstí a zjišťujeme, že hned na jeho rohu je samoobsluha. Kupujeme si oběd a večeři a jdeme si sednout do parčíku. My s Táňou opět piknikujeme na trávě a lebedíme si. Místní sýry a mléčné výrobky vůbec jsou fakt skvělé. Ani snad nemusím připomínat, že samoobsluha byla stejná jako u nás.
Když obědváme, máme trochu klidu k pozorování okolí. Nevědět, že jsme v Estonsku, tak bych řekl, že jsem kdekoliv jinde v Evropě - nová zahraniční auta, lidé moderně oblečeni, všude kolem čisto. Chlupi to skvěle vystihl: „kdyby mi tohle někdo řekl před týdnem, tak mu nebudu věřit”.
Po obědě diskutujeme co všechno vlastně budeme na ostrově podnikat. Máme na to 3 dny a proto se podíváme hlavně mimo Kuressaare. Dvě zajímavá místa jsou na západě - Viki a Kihelkonna se zachovalou farmou a velkým německým kostelem, další na severu - Angla a Kaali s větrnými mlýny a meteoritovým kráterem. Dobrý způsob jak se po ostrově pohybovat jsou kola - ostrov je úplně placatý a ne moc velký. První den bychom mohli jet na kolech na sever a druhý den autobusem na západ.
Chceme zjistit kde se tady dají kola půjčit. Na mapě města umístěné v centru jsou označeny dvě půjčovny - jedna má ale zítra zavřeno (bude neděle), tu druhou ne a ne najít. Nakonec ji máme, ale i tady je zavřeno. Museli bychom tedy trochu změnit plán - zítra jet do Viki a pozítří si půjčit kola a jet na sever.
Na autobusovém nádraží zjišťujeme autobusy na sever. Hm - ostrov je malý a autobusy do většiny míst jezdí jen dvakrát za den - ráno a večer. To by znamenalo celý den strávit na západě. Tolik tam toho k vidění ale zase není. Nakonec tedy vypouštíme návštěvu Viki a zkracujeme pobyt na ostrově o jeden den. Zítra pojedeme autobusem do Angly a Kaali a v pondělí ráno autobusem do Tallinnu.
Autobus do Angly (asi 40 km) jede brzo ráno. Bohužel tady v Kuressaare nám nikdo není schopen říct, jak a kdy se dostaneme z Angly do Kaali (vzdálenost asi 20 km). Víme jen, že v sedm večer jede bus z Kaali zpět do Kuressaare. Budeme tedy mít celý den na to, abychom se dostali z Angly do Kaali - busem, stopem nebo ... pěšky.
Ochutnáváme místní zmrzlinu - je skvělá, ale pak zjišťujeme, že není estonská ale finská.
Je už večer, ale ještě se nám nechce zpátky do hostelu. Jdeme se proto projít podél ulice, ve které je náš hostel. Dostáváme se až k sídlišti. Není skoro vůbec oprýskané. Domy jsou postavené celé z cihel, ani jeden panel. Vypadá to tak mnohem líp, i když to dalo víc práce. Na takovém sídlišti bych klidně a rád bydlel. I stromů je tu hodně.
Večer v hostelu večeříme a zase nepíšu deník.
Den 16, neděle 17. 8.
Ráno je dost zima. Jdeme na autobusové nádraží odkud se chceme dostat do Angly. Kupujeme si i lístky na zítřek ráno do Tallinnu. Na to, že je neděle, tak s náma jede docela dost lidí. Ono je to vlastně jedno ze dvou spojení denně, takže se ani není čemu divit.
Angla
Kolem osmé jsme v Angle. Projeli jsme několik malebných vesniček a jsme téměř na druhé straně ostrova. Silnice jsou docela dobré, takže se nám těch 20 km do Kaali půjde snad dobře - do Kaali bohužel dnes nic nejede a čekat do večera na autobus, který by nás odvezl do Kuressaare by byla ztráta času.
V Angle je 5 větrných mlýnů. Jsou skvěle udržované a každý z nich vypadá trochu jinak. V jednom (tom největším) je muzeum a malé občerstvení. Chlupi si ho jde dovnitř prohlídnout. Musel ty holky, co vevnitř prodávaly, asi dost dostat, protože ho pustily zadarmo - řekl, že dělá na univerzitě a ony údajně byly nějaké studentky.
Zatímco Chlupi se kochá pohledem z ochozu mlýnu, my na dřevěných špalcích před mlýnem snídáme a fotíme. Všechny mlýny jsou postaveny jako otočné. U toho největšího se otáčí jen hořejší část s lopatkama, u ostatních je k otočení třeba nadzvednout celý mlýn (spočívá na otočném kloubu) a ručně jej otočit. Práce pro pěkně silné chlapíky, i tak je to ale geniálně vymyšleno. Mlýny stojí hned u silnice a jsou opravdu fotogenické.
Po půlhodině strávené u mlýnů vyrážíme na cestu do Kaali. Odhaduju to tak na 5 hodin chůze.
Je příjemně, úplně ideální počasí na výlet. Na obloze jen pár mráčků, všude kolem lesy, sem tam po silnici profrčí auto.
Každou hodinu si děláme čtvrthodinovou přestávku. Míjí nás daleko víc aut, než by člověk na takovém ostrově a ještě k tomu v neděli řekl.
Lesy, obdělaná pole, zelené louky, vyschlá koryta řek a úžasný klid. Těch pár domečků cestou jen dokresluje opuštěnost tohoto místa.
Kaali
Na poslední 3 km odbočujeme z hlavní silnice vedoucí do Kuressaare a jdeme do Kaali. Po jedné odpoledne jsme tam. Na přístupové cestě, pár metrů za cedulí se jménem městečka, je malé parkoviště, pár dřevěných lavic, stolů a stánek s občerstvením. Dost velké překvapení. Buď je Kaali tak velkou atrakcí, nebo je podobný stánek na začátku každé vesnice.
My s Táňou si dáváme oběd, Karin s Chlupim už něco snědli cestou. Po cestě bylo docela vedro, takže jsme zpocení a unavení, ale jsme rádi, že už jsme tady. Autobus do Kuressaare má jet v 7 večer - jedna místní slečna nám ukazuje odkud přesně. Zastávka (dost neviditelná, protože ji nevidím) je před místním „konzumem” - krámem označeným „Kauplus”.
Kaali je mrňavé a onen meteoritový kráter je jen pár metrů od neviditelné autobusové zastávky. Je široký asi 100 a hluboký 30 metrů. Jeho valy už jsou zarostlé lesem, takže je snadné ho přehlédnout. Na dně je jezírko kde se válí kameny - možná pozůstatky meteoritu, možná jen vyvržená skála.
Před kráterem je dřevěná prosklená budka připomínající autobusovou čekárnu. Je v ní malá výstavka o meteoritech a o tomto kráteru. Než se zjistilo, že jde o impaktní kráter z 8. století př. n. l., bylo vymyšleno několik teorií o jeho vzniku. Jedna hovořila o propadu klenby krasové jeskyně, druhá o valu kolem bývalé pevnosti, další o výbuchu sopky a někteří nesměle navrhovali jako příčinu dopad meteoritu.
Chlupi se jde projít po vesnici, já si trochu čtu o Bangladéši a holky se uvelebily na trávě a asi spí. Jsou 3 hodiny odpoledne a tak si jdu natrhat nějaká jablka. Pak mě taky zmáhá únava.
Po odpočinku holky taky vyráží na obhlídku okolí. Sedám si na zastávku a opět se neúspěšně pokouším psát deník.
Před sedmou se před konzumem shromažďují lidi a za chvíli přijíždí autobus. Je takový už opoužívaný, ale jede!
Za půl hodinky jsme zpět v Kuressaare a padáme únavou a taky trochu z představy, že po tom dnešním pochodu budeme muset zítra vstávat kolem čtvrté, protože autobus do Tallinnu jede v 5!
Den 17, pondělí 18. 8.
Ráno je ještě větší zima než včera a nám se vůbec nikam nechce. Naštěstí jsme dost na sever, takže není ani moc tma - ještě dozvuky bílých nocí. Klíče od pokojů necháváme u místního hlídače, který se vyznamenal minulou noc tím, že z Chlupiho pokoje vyhodil nezvaného hosta, jenž se tam zcela opilí uvelebil. Vzbudil jsem se, protože jsem slyšel nějaké rány na dveře a pak nějaké rány o zem - to když hlídač zametl s tím opilcem.
Teď je ale před pátou hodinou ráno a my se potácíme na autobusové nádraží. Hřeje nás jedině to, když na nádraží vidíme, že nejsme sami, a že tak masochistických lidí tady čeká víc.
Jízdu přes ostrov vůbec nevnímám, probouzím se teprve na trajektu zpět na pevninu. Všichni 4 si sedáme ke stolku s výhledem na moře, a zatímco loď odplouvá z ostrova, my začínáme snídat. Jedeme stejnou lodí jako před dvěma dny.
Cesta vnitrozemím do Tallinnu uběhla rychle, protože jsem většinu zase prospal. Zhruba 30 km před Tallinnem jsme najeli na dálnici, která vedla až do hlavního města.
Tallinn
Na předměstích Tallinnu se hodně staví - jak domy tak silnice. Místní autobusové nádraží ale není nic moc, zvláště když vezmu v úvahu, že je Tallinn hlavním městem nejvyspělejší pobaltské republiky.
Doufejme, že jsme tady dost brzo na to, abychom našli nějaké vhodné ubytování. Začínáme hned v centru, kam se z nádraží dostáváme asi během půl hodiny. Tallinn mě trochu nemile překvapuje - rusky tady mluví daleko víc lidí, než jsem si původně představoval. Na rohu například stojí bábuška, drží ramínka a rusky je nabízí.
Z našeho prvního ”vhodného” ubytování se od doby, kdy vyšel náš Lonely Planet průvodce stal čtyřhvězdičkový hotel, takže - nic pro nás. Pojedeme vyzkoušet druhé místo - youth hostel na ruském předměstí. Má tam jet autobus z centra.
Po třičtvrtě hodině vystupujeme někde uprostřed velkého sídliště - snad až na okraji Tallinnu. Autobus sem jel oklikou asi půl hodiny (metro v Tallinnu citelně chybí). Jsme ve čtvrti Lasnamaë, což je sídliště obydlené hlavně Rusy. Vypadá ale celkem dobře - hodně zeleně, čisté baráky a hlavně - žádné prádlo na balkónech!
Jdeme hlouběji do sídliště směrem, kde má být náš youth hostel. Nějak ho ale nemůžeme najít. Ptáme se tedy jedné babičky a ta nám rusky říká: „No jo, ta ulice, kterou hledáte, je přejmenovaná a právě na ní stojíme.”
Dům s číslem 15 je sice velký, ale nikde není žádný vchod. Nakonec celý ten blok obcházím a dostávám se na náměstíčko, kolem kterého je dům postaven do tvaru U. Tady je i vchod a dokonce i youth hostel je na svém místě. Když mi majitelka říká (očividně potěšena, že se do těchto ”dalekých” končin taky někdo zabloudí), že pro nás má volné pokoje, mám z toho obrovskou radost, protože by bylo dost krušné vracet se do centra po vydání tolika energie na nalezení tohohle místa.
Bydlení je prostě skvělé! Je to velký byt 3+1. Jsme úplně nadšeni. Vůbec nás nenapadlo, že na něco takového narazíme. Evidentně je toto místo málo používané, ale námaha vynaložená na jeho nalezení opravdu stojí za to - kuchyň s ledničkou, sporák, koupelna a 3 velké místnosti s celkem šesti postelemi.
V jedné místnosti bude Karin s Chlupim, ve druhé Táňa a já a ve třetí si uděláme společnou sušárnu. V naší místnosti je dokonce balkón a dvojpostel, takže konečně jednou nebudeme muset stěhovat postele. V šušárně jsou velké skříně se zrcadly.
Opět pereme a pak co nejdřív vyrážíme do města.
V centru vystupujeme kousek od starého města. Nejprve ho pouze přejdeme cestou na vlakové nádraží, kde si chceme koupit jízdenky do Petrohradu.
MHD je dobrá, mají pěkné lístky (i podle nich se pozná úroveň země). Jezdí tady ikarusy, scanie a české tramvaje. Jinak je tady hodně zahraničních aut - prostě jako u nás.
Historické centrum na mě působí skvěle. Nebýt toho McDonald's hned za vstupní branou, bylo by to dokonalé. Kolem starého města je zachované městské opevnění, které Tallinnu dodává punc opravdového středověkého města. My teď tuto část zatím jen procházíme a máme možnost v rychlosti vidět ty úzké uličky, náměstí i náměstíčka a všechny malebné stavby, které si blíže prohlédneme dnes odpoledne a pozítří (zítra chceme jet do národního parku Laemaa)
Když na druhé straně vycházíme ze starého města, Chlupiho zaujal černoch hrající na saxofon - byl z něj tak nadšený, že si ho zapomněl vyfotit.
Jelikož jsme ještě neobědvali, sedáme si k jezírku v parku pod hradbami a vytahujeme chleba a sýry, které jsme před chvílí koupili. Obědopiknik je skvělý.
Na nádraží zjišťujeme, že do Petrohradu jezdí každý večer noční vlak. To je pro nás ideální, protože cesta tam trvá asi 10 hodin, tj. celou noc. Kupujeme si lístky - jsou i s lehátkem - a pokladní nás (rusky) upozorňuje, že už má pouze ”ne příliš dobrá místa” na konci vagónu. Nějak v tom nevidíme rozdíl, tak je nám to jedno. Konečně jsme tak učinili za dost naší největší povinnosti a můžeme jít na prohlídku města.
Na Tallinn jsem se zvlášť těšil, hlavně kvůli jeho hradbám. Ty dneska neuvidíme, protože budeme na druhé straně starého města. Obcházíme vrch Toompea a šplháme se na něj z jižní strany směrem od hradu. Hrad v současnosti slouží jako sídlo parlamentu, takže je nepřístupný. Pokoušíme se najít cestu kudy se dostat na jednu jeho věž, ale bezúspěšně.
Místo kde dnes Tallinn stojí bylo již kolem roku 2500 př n. l. osídleno ugrofinskými kmeny a v 9. století n. l. zde byla obchodní osada. Dnes v něm žije 440 000 lidí, což je o něco méně než jedna třetina všech obyvatel Estonska.
Naproti hradu stojí pravoslavná katedrála Alexandra Něvského z 19. století. Na naší cestě je to první větší a opravdu typická ruská památka se širokými „baňatými” věžemi. Je krásná.
Vrch Toompea, kde teď stojíme, byl dříve ze tří stran chráněn před vpády zvenčí a byl vlastně jakousi pevností, do které se dalo dostat jen jednou jedinou branou - Pikk jalg (z roku 1380!). Dnes už to samozřejmě neplatí, protože vstupních bodů je víc. Toompea byl kdysi celý Tallinn, dnes je to pouze jedno z historických míst se spoustou křivolakých uliček.
Jdeme se podívat na některé vyhlídky. Tady se nám na Tallinn otevírá úplně jiný pohled - desítky věží a věžiček, na pozadí moře a právě odplouvající trajekt, asi do Helsink.
Dolů do starého města scházíme uličkou, kde své náčiní a výtvory vystavuje několik malířů. Vidíme tady prodávat i různobarevné okenní tabule - složené z všelijak tvarovaných barevných skleněných destiček zasazených do kovových obrub. Vypadají jako skleněné mozaikové výplně oken, které u nás bývají například v kostelech, kde většinou zobrazují výjevy z bible. Z Toompei vycházíme bránou Pikk jalg a dostáváme se k údajně nejstarší hospodě v Tallinnu, která je ze 16. století.
Po úpatí obcházíme celou Toompeu a dostáváme se k věži Keik-in-de-kök. Má v ní být zajímavé muzeum a další pěkný výhled na město. Bohužel už je zavřeno.Tak příště. Alespoň odpočíváme v trávě a večeříme.
Jsme kousek od sochy Sovětského vojína a Chlupi ji chce vidět. Jdeme se na ní podívat. Je to ale jen takové torzo, ze kterého už byli někteří hrdinní aktéři (včetně srpu a kladiva) odstraněni.
Zpět do centra se vracíme trochu oklikou přes Pärnu mantee - jednu z hlavních dopravních tepen Tallinnu. Chceme si totiž sednout do nějaké restaurace a okusit místní jídlo. Právě tady mají být nějaké cenově přístupné restaurace.
Žádné přístupné restaurace se bohužel nekonají, takže proto musíme zpět do starého města. Mě osobně to ale vůbec nevadí, protože starým Talinnem bych se dokázal toulat pořád. Neustále narážíme na nové zajímavé domy, hradby, věžní restaurace a procházíme taky kolem dominikánského kláštera.
Nakonec přeci jen stojíme před restaurací, která by mohla být zajímavá. Chceme se jít pro jistotu ještě poohlédnou po jiné, ale v tu ránu mě zastavuje jedna drobná holka českým „Ahoj!”. Jsou dva - pár, který projel stopem celou Skandinávii a přes Pobaltí se vrací domů. Celou cestu neměli skoro žádné peníze a my si tak proti nim žijeme jako králové (i když nám to tak vůbec nepřipadá, nebo spíš do teď nepřipadalo) - máme každý den postel, nemusíme stopovat a můžeme občas zajít do restaurace ochutnat i nějaké místní jídlo.
Přestože jsme se chtěli ještě porozhlédnout po restauraci, kde by měli i něco vegetariánského, končíme nakonec teď v té hospodě, před kterou jsme se zapovídali, protože Karin už má ukrutný hlad.
Dávám si houby zapečené s těstovinami v sýru a pivo. Oboje je skvělý. Táňa má brambory s nějakým salátem. Restaurace je zevnitř dost dobrá - takový klasický sklípek umístěný pod úrovní ulice.
Nacpaní a napití se potácíme na autobus MHD. Cestou si dáváme zákusek - nanuka.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu:I., II. ., IV., V.,