Pouštní hrady
Den 27, čtvrtek 26. 9. 2002
Ráno Táňa v jednom z krámků v naší úzké uličce objevila magdus, skvělé nakládané lilky, které jsme poznali v Libanonu. Hned si je kupujeme a máme skvělou snídani. Škoda, že u nás se tak malé lilečky nedají sehnat.
Křižáci nebyli jediní kdo v pouštích v okolí Svaté země stavěli hrady a paláce. Už dávno před nimi tu tehdejší vládcové postavili paláce a odpočívárny, které dnes trochu nepřesně shrnujeme pod pojem pouštní hrady. Táhnou se pouští východního Jordánska od Ammánu až téměř k irácké hranici. Až na výjimky se k nim nedá dostat veřejnou dopravou, takže zase budeme částečně stopovat.
Na Raghadanu nasedáme do mikrobusu, který nás převáží asi půl hodiny do Zarky, rušného města severovýchodně od Ammánu. Zarka (Zarqa) už je dnes prakticky součástí Ammánu a cestou opravdu vůbec nevyjedeme ze záplavy budov. Jak je Zarka roztahaná, nemá jen jedno autobusové nádraží. Minibusem jsme se dostali na nový autobusák, do východní pouště však odjíždí busy ze starého autobusáku. Stačí se však jen zmínit a nápomocní Jordánci nás hned směrují do autobusu MHD, který nás během několika minut převáží přes město.
Jako s většinou autobusáků (pokud ve městech vůbec nějaký autobusák mají) i starý autobusák v Zarce je směsí lidí, aut, minibusů a všelijakého zboží. Spíš je to takové tržiště, kde stojí hodně aut. Je to i logické, protože autobusáky jsou místa, kde se srocuje hodně lidí, což je pro každého trhovce to nejdůležitější. Cestu změtí autobusů nám ukazují dva malí kluci, kteří za těch 50 ušlých metrů hned chtějí bakšiš. Už se jim chystám dát nějakou drobnou minci, když jeden Jordánec mi naznačuje, ať jim nic nedávám, že jsou akorát drzí.
Minibus, který dnes použijeme pro cestu do pouště a z pouště, jezdí mezi Zarkou a Azrakem (Azraq), osamocenou oázou ztracenou ve východní poušti. Odjíždíme jen co je bus plný a hned za Zarkou se ocitáme v naprosto vyprahlé poušti. Říká se jí Velká syrská poušť a táhne se z jižní Sýrie přes východní Jordánsko do Iráku.
Silnice 30 je hlavní spojnicí Jordánska a Saudské Arábie. V Azraku se od ní odděluje další důležitá dopravní tepna, která vede přes poušť do Iráku. Že jsme na silnici do Iráku však poznáváme už pár kilometrů za Zarkou. Míjíme ohromné parkoviště plné cisteren. Stojí tu jedna vedle druhé, všechny buď naložené iráckou ropou, nebo prázdné, ale připravené vrátit se do Iráku. Cisterny tvoří i podstatnou část provozu na silnici. Když asi po hodině jízdy vystupujeme na odbočce ke Kusairu Amra, prvnímu z pouštních hradů, míjí jich nás v obou směrem hned několik za sebou.
Minibus zmizel v prachu a my se ocitáme sami. Jsme na křižovatce silnic 30 a 40, jež obě vedou do Ammánu. Veřejná doprava jezdí jen po třicítce, kdežto ty nejzajímavější pouštní hrady jsou podél čtyřicítky. První, Kusair Amra, asi 25 km směrem Ammánu, druhý, Kasr Charana, o dalších 16 km dál.
Jako vždy nemusíme na stop čekat moc dlouho. Bere nás pick-up se dvěma vojáky. Jeden umí obstojně anglicky, takže se mu svěřujeme s našimi dnešními plány a dostáváme vizitku. Že stopujeme berou jako naprostou samozřejmost, v téhle části Jordánska je to vzhledem k řídké dopravě asi normální.
Kusair Amra (Qusayr Amra) je asi 150 metrů od silnice, vojáci sjíždí ze silnice a přiváží nás až k parkovišti před vstupem. Podle velkého parkoviště je Kusair Amra asi velkou atrakcí. Podle poštu aut (jen náš pick-up) to ale zas tak žhavé není. Přesto už celý areál Jordánci oplotili a u vstupní pokladny postavili malé muzeum s nákresy a fotografiemi z rekonstrukce a s popisy dalších pouštních hradů v okolí. Je docela vedro, tak se nám stín v té jedné malé muzejní místnosti docela hodí.
Vlastní Kusair (hrádek) leží v širokém vádí hned za muzeem. Patří k nejlépe zachovalým ze všech pouštních hradů, a to přesto, že byl postaven už během vlády umajadského chalífa Valida I. (vládl 705-715). Pravděpodobně šlo o součást velké karavanseráj, tedy jakéhosi pouštního motorestu, kde odpočívaly a nabíraly sílu karavany.
Hlavní zvláštností Amry jsou fresky pokrývající téměř jeho celý vnitřek. Strážce nás vidí už z dálky a ihned nám otevírá masivní dřevěné dveře vedoucí do velké vstupní haly. Zdi i strop jsou opravdu celé pokryté freskami, i když poměrně zašlými a oprýskanými. Přesto je však možné rozlišit koupající se ženy (nahé!) a jinde čtyři císaře (sami bychom na to nepřišli, ale informace v muzeu na to poukazuje – při návštěvě doporučuju projít muzejní místnost co nejpozorněji).
Ze vstupní haly se prochází do zadního traktu s menšími místnostmi. Pravděpodobně to byl hammam, čemuž by jednak nasvědčovalo pořadí místností a pak i kopule v posledních z nich. Jedna z kopulí je pokryta freskami znázorňujícími zvířetník na obloze.
Kopule jsou samozřejmě viditelné i z venku. Nejneobvyklejší jsou však tři klenuté střešní oblouky, každý s jedním oknem, samozřejmě celé z kamene. Především díky nim působí Amra útulně, úhledně a hlavně netuctově. Před ní je ještě hezky zrekonstruována velká studna, dnes už vyschlá.
Když stojíme na silnici a znovu stopujeme všímám si, že o pár set metrů zpět je na druhé straně silnice sluneční elektrárna!
Zastavuje nám kamiónu. Riad se s plně naloženým autem se vrací z Bahrajnu v Perském zálivu, na cestě je už třetí den. Žije v Ammánu, kde má rodinu se šesti dětmi. My s tou prozatímní nulou si tady připadáme stále divněji. V oblasti, kde rodina je tím nejdůležitějším bodem života jsme divní a každému, ale naprosto každému musíme vysvětlovat proč ještě nemáme děti. Slovo mustachbal (budoucnost, v budoucnosti) si tak asi budu pamatovat do konce života, protože jsem si ho vtloukl do hlavy, abych na tuhle téměř jistou otázku znal ihned odpověď. I Riad se samozřejmě diví, ale mustachbal ho uspokojuje.
Kasr Charana (Qasr Kharana) stojí taky hned vedle silnice, takže nám stačí seskočit z Riadovy kabiny do prachu a přejít silnici. Hlídačovi platíme vstupné a ten nám ochotně otevírá bránu.
Charana vypadá úplně jinak a je i daleko větší než Amra. Půdorysně je to pravidelný čtverec s kulatými věžemi v rozích. Je pěkně zrekonstruovaný, takže jeho dvoupatrová kamenná budova působí impozantně už ze silnice, natož zblízka.
Charana pravděpodobně taky není hradem, i když výzorem má k hradu o něco blíž než Amra. Historici se o jeho funkci přou. Jedni tvrdí, že šlo o hrad, druzí mluví o karavanseráji a třetí o jakési výspě sloužící k rozhovorům mezi umajadskými vládci a místními Beduíny. Umajadové jej zrenovovali počátkem 8. století, už v době Římské říše tu však stála pravděpodobně soukromá rezidence.
Klenutou vstupní branou se dostáváme na čtvercové nádvoří, do nějž vede spousta oken z místností ve dvou patrech nad sebou. Z venku jsme žádná podobná okna neviděli, tam jsou jen jakési úzké škvíry. Je tu 60 místností, část z nich sloužila jako stáje, či skladiště (hlavně v přízemí), ostatní k bydlení (v patře).
Do patra se dostáváme po mírných, ale dlouhých schodech. Tady má většina místností klenuté stropy, i když střecha je rovná. Na ni se dá dostat po stejném schodišti, je však vidět, že byla během rekonstrukce vybetonována. Asi pro větší bezpečnost všetečných turistů. Jelikož okolní poušť je placatá, výhled je opravdu široký, i když pouštně jednotvárný.
Je něco po poledni a ještě se nám nechce vracet do Ammánu. Stoupáme si znovu k silnici a stopujeme zpátky na křižovatku silnic 30 a 40. Tam se pak pokusíme stopnout něco až do Azraku, kde stojí další pouštní hrad.
Na čtyřicítce provoz sice je, ale převážně směrem na Ammán, tedy přesně naopak než potřebujeme. Míjí nás hodně velkých amerických aut, o nichž už z dálky víme, že patří Saudům (ti tu mají bezkonkurenčně největší auta). Občas projede i nějaký bílo-oranžový irácký taxík naložený zavazadly. Pak tu pendlují náklaďáky s korbami plnými kamene. Jeden řidič nám dokonce naznačuje, že sice jede druhým směrem, ale že se bude vracet.
Na druhou stranu, tedy k Azraku už je provoz daleko omezenější. Saudové zásadně neberou a náklaďáky s kamenama za tu dobu projíždí jen jedním směrem. Nakonec nám staví rozklepaný pick-up toyota, odkud na nás vykukuje děda v červené kufuji. Ptám se jestli jede do Azraku, po přikývnutí nasedáme. Děda mluví jen arabsky, tak se naše konverzace omezuje na obvyklé otázky odkud jste, kde jste tu byli apod. Vystupujeme na křižovatce mezi severním a jižním Azrakem, jež jsou od sebe vzdálené asi 5 km. Děda rezolutně odmítá jakékoliv placení.
Křižovatka v Azraku je zároveň oním rozvětvením silnice 30 na cesty vedoucí do Saudské Arábie a do Iráku. Všechny cisterny z Iráku projíždí tudy, na parkovišti kousek od křižovatky vidíme dokonce jednu s nápisem Iraq Oil Company.
Mezi severním a jižním Azrakem jezdí autobusy, ale než se dočkáváme busu, už nám zastavuje mladík v dodávce. Ptám se ho kolik budeme platit a když říká nějakou horentní sumu, hned ho žádám aby zastavil, že tolik peněz nemáme. Asi si sám uvědomuje, že trochu přestřelil a nakonec nechce vůbec nic. Vysazuje nás přímo před branou do azrackého hradu. Ještě před prohlídkou se však vydáváme do místního koloniálu a kupujeme studenou limonádu. Žízeň je stejně velká jako vedro a obyčejná voda nám vždy nestačí. Občas si musíme koupit i něco studeného, což je většinou Sprite, nebo nějaké podobné lepidlo. Sedáme si do stínu na zápraží a pozorujeme proudy cisteren s ropou směřující ke křižovatce a dál do Ammánu.
Kasr al-Azrak (Qasr al-Azraq) už je opravdovým hradem, i když po zemětřesení roku 1927 dost poničeným. I bez zemětřesení měl ale dost živou historii. V roce 1917, během arabského povstání proti Turkům, které pomáhal řídit, tu například přebýval už zmiňovaný T. E. Lawrence.
Kvůli zemětřesení není azracký hrad zdaleka v tak pěkném stavu jako Amra nebo Charana. Na rozdíl od jejich žluté pouštní barvy je postaven z černého bazaltu. Vchází se do něj dveřmi v mohutné kamenné věži. A ne ledasjakými dveřmi. Nejsou dřevěné, jak bývá zvykem, ale kamenné. Celé dveře z jednoho kamene, dokonce i s kamennými panty. V prvním patře vstupní věže přebýval Lawrence. Z této velké místnosti je dobrý výhled na celé čtvercové nádvoří.
Nádvoří se svažuje k jihu a dnes je plné zbloudilých kamenů z hradeb a hlavního traktu na severní straně. Dvoupatrový severní trakt sloužil k bydlení. Dnes je více podobný polorozpadlému kamennému bludišti, kdy nevíte, který kámen na vás právě spadne. Údajně tu byla jídelna, kuchyně, stáje a obytné místnosti, ale co je co se dnes nedá moc poznat. Uprostřed nádvoří stojí malá mešita postavená Ajubidovci ve 13. století.
Hrad je svou rozlohou i uspořádání spíš podobný nějakému statku, i když kamennému. Řecké nápisy dokazují, že už kolem roku 300 tu stála nějaká stavba, která byla v byzantské době přestavěna. Umajadský chalíf Valid II ji používal jako lovecký hrádek, kterou Ajubidovci roku 1237 opět přestavěli.
Před hradem čekáme na bus do Zarky asi půl hodiny. Je už kolem páté odpoledne a doprava je přeci jen řidší. V autobuse se seznamujeme s Chálidem, který umí plynně anglicky, protože pobýval několik let v USA. Teď žije v Zarce, kde má svojí firmu.
Na starém autobusáku v Zarce nám Chálid pomáhá najít servis taxi, které nás doveze až na Raghadan v Ammánu. Nemusíme tedy přestupovat na novém autobusáku a ač je to service taxi, je jen o zlomek dražší než minibus.
Konečně se dostáváme na Internet. Zapadáme do internetové kavárny v prvním patře jednoho nákupního centra naproti amfiteátru. Naše dny v Jordánsku jsou tak dlouhé, že jsme to do teď nestihli, a to přesto, že Internet je tu rozšířenější než v Sýrii. Táňa si na chvíli odskakuje pro nějakou sladkost a přináší naše oblíbené k’nafe (tahací sýrová sladkost). Cestou do hotýlku si ještě kupujeme jídlo na zítřejší oběd. Strávíme ho totiž na místě, kde se nedá sehnat žádné levné jídlo.
Mrtvé moře (al-Bár al-Majit/al-Bahr al-Mayit)
Den 28, pátek 27. 9. 2002
Libanonský magdus mi tak chyběl, že si ho dávám ke snídani i dneska. Chceme ale vyrazit co nejdřív, protože je víkend a k Mrtvému moři, kam si jedeme zlenošit a vykoupat se, se pohrne hodně lidí. Proto snídám až v autobuse. Autobusy odjíždí z malého a téměř prázdného autobusáku z Jeruzalémské ulice (arabsky šaría al-Kuds), kam vzhledem k její vzdálenosti od centra musíme jet service taxi.
Mrtvé moře je nehlubší proláklina na světě (jelikož vysychá, tak už je dnes 409 metrů pod úrovní moře), proto téměř celou cestu jen klesáme hlubokými proláklinami. A vedro přituhuje. Autobus je narvanej, hodně místních se jede o víkendu vykoupat.
Jelikož jsme jen pár kilometrů od Izraele (část hranice probíhá Mrtvým mořem) je tu i více silničních kontrol. Na jedné si nechávají dva naše spolucestující. Prostě se jim nelíbili, tak je nepustili dál.
Autobus nás vysazuje za vesničkou Suvejma (Suweimeh) u Dead See Rest House, což je jedno z asi dvou míst na jordánské straně, kde se dá v Mrtvém moři vykoupat a pak vysprchovat. A sprcha po koupeli v tomhle slaném roztoku je nezbytná nutnost, jak jsem se přesvědčil už před dvanácti rokama na izraelské straně. Za vstup sice musíme platit na jordánské poměry horentní vstupné, ale už jsme tu předposlední den, tak proč si neužít.
V převlékárnách si na sebe dáváme plavky a jdeme si na pláž najít místo. Písek je tak horký, že se po něm skoro nedá chodit. Musíme utíkat, případně se občas zastavit ve stínu pod jedním z rákosových přístřešků. Dead See Rest House je výjimečný tím, že se tam dá chodit pouze v plavkách, a to i ženy. Pro Jordánce, svázané jejich pokřiveným výkladem Koránu, jsou to pravé orgie. Taky jich tu je docela hodně a okukují ženské v plavkách.
Nemusím asi psát, že v Mrtvém moři se nedá moc plavat, jen se v něm vznáší. To je všeobecně známé. Míň se však ví o tom, i když je to vlastně logické, že jakmile se do něj člověk ponoří, ihned zjistí kde má jaký skrytý škrábanec nebo ranku. Sůl provede své, dostane se všude a okamžitě začne působit. Na jednu stranu je to nepříjemné, na druhou ale dobré, protože alespoň se rány přirozeně vypálí. Někdy se mu taky říká Lotovo moře (Bár Lut), podle Lota, jehož žena byla kousek odsud proměněna v solný sloup (viz. Bible – Genesis 19:30). Lotova jeskyně, kde pak Lot žil se svými dcerami, leží u Dead Sea Highway jihovýchodně od Mrtvého moře.
Na pláži i v mělčině u břehu je docela plno. Všichni si užívají té zvláštní olejové emulze, která mezi Izraelem a Jordánskem pokrývá asi 700 km2. Hladina však každý rok klesá prý až o 0,5 metru, protože voda z řeky Jordán, jediného přítoku, je dnes ve větší míře odváděna k zavlažování políček. Někteří odborníci se dokonce obávají, že do 50 let Mrtvé moře úplně vyschne. To by byla škoda, protože by Jordánci přišli o jednu ze svých mála „sexuálních“ atrakci.
Jak Izraelci tak později i Jordánci začaly Mrtvé moře, respektive bahno z některých míst, využívat k léčivým účinkům. Prý působí příznivě na pokožku. I tady na pláži je palmový domeček, kde je možné nechat se za poplatek tím léčivým bahnem pomazat. Já už to vyzkoušel v Izraeli, Táňa to zkouší teď. Chlapík v budce ji namazal opravdu důkladně, od hlavy až po paty. Určitě si u toho i užil. Bahno se má prý nechat působit deset minut, pak se má spláchnout čím jiným, než koupelí v Mrtvém moři
Chvíli lenošíme ve stínu, pochutnáváme si na obědu a trochu si i čteme. Pobřeží a pláž nejsou příliš atraktivní. Slané klima moc rostlinám nesvědčí a Jordánci zase nejsou tak pořádní, aby byli schopni pláž a její okolí udržet v čistotě. Sice jsme si toho všimli, ale jinak nám to nevadí, protože výjimečné místo je prostě výjimečné místo. Po lenošení se oplachujeme pod sprchou. Není to sice bezpodmínečně nutné, ale nechci se zase drbat a sloupávat ze sebe slanou slupku až do večera. Takhle se z nás zase stávají lidi, i když za chvíli jsme zase slaní – tentokrát od potu, který se z nás ve zdejším žhavém klimatu jen řine.
Minibusy tudy projíždí každou tři čtvrtě hodinu, takže musíme čekat. Sedáme si na parkovišti do stínu stánku s limonádami. Je takové vedro, že neodoláváme a dáváme si limonádu. Ahmed, který tu obsluhuje, nás usazuje každého na jednu převrácenou přepravku od koka-koly. Učí mě jak vyslovovat jeho jméno. „ACHmed“ říká. „ACHmed“ opakuju po něm. „Ne, ACHmed“, říká znovu, naprosto stejně jako já, i když podle něj asi úplně jinak. „ACHmed“ zase opakuju. „Ne, ACHmed... já vím, že je to pro tebe nezvyklé“ oceňuje s úsměvem moji snahu. Snaha se tady cení víc než výsledek...
Minibus nás tentokrát odváží jen do městečka Šuna al-Džanubíja (Jižní Šuna/Shuneh al-Janubiyyeh) na křižovatku, kde musíme počkat na další autobus, který nás vysazuje v Ammánu na Jeruzalémské ulici.
Ammán
Náš předposlední večer si v uličce naproti hotýlku naposledy sedáme do naší oblíbené jídelně,. Jídelna je uvnitř malinka, ale její kapacitu vždy odpoledne rozšíří o několik stolů s židlemi, které rozestaví přímo na ulici. Vybíráme si uvnitř, ale sedáme si mezi lidi na ulici. Dáváme si kopec žluté rýže, lilek s rajčetem, torpédoidní (tvarově ne plynotvorně) masové karbanátky asuad a samozřejmě všudypřítomný čerstvý salát z cibule okurek a rajčat. Moc dobrá a zasytila by i superhladového. To vše za o něco víc než jeden dolar. Jako zákusek si, stejně jako v minulých večerech, kupujeme halvu, usazujeme se na střeše hotýlku a díváme se do neony osvětlených ulic pod námi. V hotýlku taky potkáváme Martinu, se kterou jsme se setkali nejdřív v Hamě a pak v Petře. Ještě má pár dní času do odletu z Damašku, tak ji půjčuju knihu o Libanonu, kdyby se tam náhodou dostala. Alespoň zjistíme, jestli Češi můžou získat libanonské vízum na hranicích (PS: Martina se do Libanonu nakonec nedostala, na hranici ji vízum nedali).
Den 29, sobota 28. 9. 2002
Poslední den v Jordánsku a poslední den na cestě. Odlétáme sice až zítra, ale už dvě hodiny po půlnoci, takže na letiště budeme odjíždět dnes večer. Teď je ale zatím ještě ráno a my si konečně přispáváme. Snad i zbytek dne bude v ležérnějším rázu.
Batohy si necháváme v hotýlku, vyzvedneme si je až večer. Teď se vydáváme podívat na místa, kam jsme se zatím ještě nedostali.
Celou dobu co jsme v Ammánu pošilhávám po velké mešitě se světle modrou kopulí a dvěma elegantními bílými minarety. Viděli jsme ji už z pevnosti, teď se chceme podívat dovnitř. Z centra se dá k mešitě dojít pěšky. Stačí následovat ulici, která vede k autobusáku Abdali. Mešita je pak asi dva bloky za autobusákem.
Už od rána se cítím nějak divně od žaludku. Mám trochu křeče, tak si na Abdali dávám sprite, asi za čtvrt hodiny je to lepší. Využíváme toho, že jsme na Abdali a zjišťujeme odkud přesně a za kolik odjíždí bus na letiště. Ještě že tu ta expresní linka z Abdali na letiště je, taxík by stál majland.
Mešita krále Abdulláha, jak se ona mešita s modrou kopulí jmenuje, byla otevřena teprve v roce 1989, ale brzy se stala oblíbeným svatostánkem. Částečně i proto, že otevřeně vítá cizince a chce jim sloužit jako zdroj informací o islámu a i jako příklad náboženské tolerance tohoto náboženství. Zesnulý král Hussein ji pojmenoval po svém dědovi králi Abdulláhovi.
Mešita je opravdu elegantní. Nejen zdálky, ale i zblízka. Dva krásné bílé volně stojící minarety se tyčí z nádvoří, v jehož středu stojí modlitební hala přikrytá modrým dómem. Dnes je takovým symbolem Ammánu, že když před třemi lety zemřel král Hussein, zpravodajka CNN to oznamovala s touto mešitou za zády. Pamatuju si to přesně, protože jsme právě byl na Sumatře u jezera Toba a přišlo mi komické, že jako „zákusek“ k večeři mi bylo servírováno právě vysílání CNN.
Teď dopoledne je mešita úplně prázdná. Vnitřek kruhové modlitební haly je jednoduchý, ale krásný. Sedáme si na podlahu pokrytou červeno-černým kobercem, směrem k mihrabu (výklenek směrující k Mekce), a necháváme se unášet výzdobou. Uprostřed visí velký lustr s kulatými světly, kolem dokola je napsáno 99 vznešených jmen alláha. Okna po obvodě kopule, která ji zvenku dávají podobu létajícího talíře s černými čtvercovými okny, jsou zevnitř vitrážová. Jednoduché geometrické vzory v nich střídají všechny možné barvy. Vše působí elegantně a harmonicky. Z mešit mám ostatně vždy daleko lepší pocit než z kostelů. Nejsou v nich žádné lavice, země je většinou potažena kobercem, na kterém se dá sedět nebo i ležet a slouží nejen k modlitbě ale vlastně i jako jakési společenské místnosti.
O existenci náboženské tolerance, v Ammánu symbolizované čtvrtí Abdali, se v žádných zprávách nedozvíte. Jakákoliv zmínka o ní by narušovala mediálně atraktivní, a proto dnešními zpravodajci horečně budovanou představu náboženského napětí, v níž jsme bez přestání udržování. Skutečností je, že přímo přes ulici, naproti mešitě krále Abdulláha, stojí koptský pravoslavný kostel a o ulici dál kostel řeckého pravoslaví. Kolem koptského jen procházíme do řeckého i nakukujeme. Až na uklizeče (krásný pár ze Srí Lanky, jak Táňa ve své zvědavosti neopomněla zjistit) je prázdný. Svou čistotou a pestrobarevnými ikonami svatých jde o typický pravoslavný kostel. I z venku vypadá moc pěkně. Je vidět, že jej místní křesťani nejen dobře udržují, ale vzhledem k jeho přístupnosti každému (dveře jsme našli otevřené) nemají ani stín strachu z jakéhokoliv nebezpečí ze strany většinových muslimů. To stejné samozřejmě platí o Abdulláhově mešitě ve vztahu ke křesťanům.
V centru se chvíli procházíme po chaotickém, ale živém zeleninovém trhu a pak se vydáváme k další mešitě, na kterou jsme ještě neměli čas. Dnes je zkrátka mešitový den.
Mešita Abu Darviš (Abu Darwish) je na vrcholu džebel al-Ašrafije (al-Ashrafiyeh‘). Al-Ašrafije je prý hodně prudký kopec a jelikož jsme si řekli, že poslední den bude oddychový, sedáme si do service taxi 26 a za necelých 5 korun se necháváme svézt nahoru. Ulice jsou opravdu hodně strmé, jsme rádi, že jsem sem neplahočili po vlastní ose. Konečná trasy 26 je přímo před mešitou.
Stejně jako Abdulláhova mešita i Abu Darviš je na zdejší poměry skoro nová (1961), ale není to na ní zdaleka vidět. Ne že by byla zanedbaná, jen je slohově daleko klasičtější. Celá je postavena ze střídavě bílých a černých kamenů, z nichž vykukují jen sytě červená okna a dveře. Je krásná, skoro až pohádková. Pokud by v Disneylandu stála mešita (možná tam je, nevím), nejspíš by vypadala takhle. Na nádvoří se právě modlí několik mužů, ale samotná modlitební hala je zavřená. Jen nakukujeme dovnitř přes prosklené dveře.
Když už je dnes ten mešitový den, nemůžeme vynechat mešitu, kolem které jsme v Ammánu prošli nesčetněkrát. Stojí přímo v centru, na jedné z nejrušnějších křižovatek – ulice krála Faisala a Hašemitské ulice. Mešita krále Husseina (není pojmenována po králi Husseinovi, otcovi nynějšího krále Abdulláha II) je taky nová, i když rokem otevření 1924 je nejstarší ze všech tří. Postavil ji král Abdulláh (po němž je pojmenována Abdulláhova mešita – možná se to začíná trochu zamotávat) na místě, kde dal druhý chalíf Umar zbudovat první mešitu už roku 640.
Hussainova mešita je nejen nejklasičtější ze všech tří, ale i nejživější. V době modlitby je živo před mešitou i uvnitř, v ostatní dobu je živo hlavně před ní. Jedna z nejživějších křižovatek totiž slouží zároveň jako roztroušené tržiště, kde se svých vozíků, nebo i jen z rukou, prodejci prodávají všechno možné. Ony vůbec ulice v celém středu města jsou během dne tak přecpané zbožím z krámků, že lidé se nevejdou na chodníky a přelévají se i na silnice, čímž pádem se o ně musí dělit s celkem hustou dopravou. A křižovatka před mešitou je centrem všeho tohohle mumraje.
Začínáme se zabývat dárky. Nikdy jsme nebyli na nakupování a i když to nehodláme měnit, přeci jen chceme přivést alespoň pár maličkostí. Už máme nějaké flaštičky s pískem z Petry a Táňa koupila i nějaké cukrovinky. V krámcích na Hašemitské ulici kupujeme další flaštičky s pískem (kupodivu daleko levnější než v Petře), já si kupuju červeno-bílo kafíju. Samozřejmě nevynecháváme ani obchůdky s hudbou a po poslechnutí několika CD nakonec kupujeme jednoho jordánského a jednoho palestinského zpěváka. CD stojí 1 dinár, což je kolem 45 korun.
Trochu větší problémy máme se sehnáním tašky, do které bychom všechny věci nandali a mohli si ji vzít jako spoluzavazadlo do letadla. Opět nám ale pomáhá jordánská pohostinnost. Úplně přirozeně se nás ujímá jeden muž, který si všimnul že tu bloudíme a něco hledáme. Obchází s námi krámky a ptá se v nich, jestli nemají takovou a makovou tašku. Nakonec se dostáváme do obchůdku s plachtovinou, kde ze zbytků dělají přesně takové tašky, jako potřebujeme. Když uzavíráme obchod, muž se nám omlouvá, že už musí jít a mizí ním v davu, aniž by čekal na nějaké díky. Rozloučení s Blízkým východem je to opravdu příjemné.
Poslední odpolední chvilky trávíme ve stínu na kamenných sedačkách amfiteátru v centru. Amfiteátr je oblíbeným místem pro schůzky a procházky. Usedáme se zásobou limonády k pití a se zájmem pozorujeme cvrkot kolem. Schází se tu většinou smíšené páry, pobíhá tu ale i pár děcek a puberťáků. Jeden pár má obrovskou radost z jakéhosi panáčka na baterky, kterého si koupili na trhu. Muž s předstíranou zkušeností rve do panáčka baterky, ale nějak se mu to nedaří. Oba se tomu smějí, po chvíli se zvedají a odchází. Asi reklamovat panáčka, kterého za celou dobu nerozchodili.
Jiný pár vystupuje po schodech do hlediště amfiteátru a drží se za ruce! To jsme tady ještě neviděli. I na Ammán mi to přijde docela odvážné, holka má však přesto na hlavě šátek. Jako na potvoru, asi abychom měli ode všeho něco, se za chvíli přímo pod nimi usazuje úplně jiný pár. Ona zahalená od hlavy až po paty v černém nádoru, včetně zakrytého obličeje, on oblečený klasicky v kalhotách a dlouhé košili. Podle gestikulace a držení těla je jejich hovor vyloženě zásadní, dívají se na sebe ale jen občas a o nějakém držení se za ruce nemůže být ani řeč.
Součásti amfiteátru je Jordánské muzeum lidových tradicí. Nachází se ve dvou navzájem oddělených částech na pravé a levé straně průchodu, kterým se vstupuje na jeviště amfiteátru. Do obou části platí jedna vstupenka. Zabírá jen asi čtyři místnosti, ale na tak malé ploše je to exponáty přímo přehuštěno. Kostýmy z různých částí Jordánska, včetně palestinských oblastí Gaza a Západní břeh, ozdobné přehozy, mince, šperky. A dokonce i beduínský stan, jemuž se na základě toho, že je z kozí kůže a srsti arabsky říká Dům z vlasů (beit el-šár/beit el-shaar). Jeho rozdělení na dvě části – el šig (el shigg) pro muže a el mahram (el muhram) pro ženy – potvrzuje naši zkušenost z Vádí Ram.
Poslední večeří si trochu vyhazujeme z kopýtka. Beduínsky mensaf, který jsme měli v Palmýře však byl lepší než ten dnešní. Příště se raději rozloučíme klasickým faláfelem. Táňa si u našeho oblíbeného kokteljáře kupuje poslední ovocný koktejl (dělá je fakt skvělé, v celých Čechách se nic podobného nedá sehnat) a úplně poslední věc, kterou si kupujeme před vyzvednutím batohů, je kilovka halvy. Doma nám přijde vhod, a to nejen jako vzpomínka na Jordánsko.
V hotýlku se ještě naposledy díváme na zprávy katarské televize al-Džazíra (Ostrov), která se po loňském září stala jakousi arabskou CNN. Nejde o žádné amatéry a od CNN se odlišují snad jen tím, že jsou menši herci. Z nějakého důvodu mají docela dobré napojení na al-Kajda, s jejichž dvěma veliteli se asi před dvěma týdny jeden z jejich zpravodajů sešel v pákistánském Karáčí. Jsme na tom všichni stejně. Jak Evropané, tak muslimové na Středním východě jsou zmatení. Televize nám všem říkají polopravdy nebo vyložené lži. Málokdo má energii na to, aby zjistil jak se věci mají doopravdy. A s tím „výrobci“ informací počítají.
S batohy obtěžkanými sice malými, ale dost těžkými suvenýry (písek a spol.) se vydáváme na Abdali. Bus na letiště odjíždí každou hodinu, tak se ve zbývajícím čase jdeme kouknout na Abdulláhovu mešitu v nočním osvětlení. Nezklamalo. Minarety září jako dva husitské palcáty, jejichž tvar mi připomínají.
Na zastávce letištního expresu si kupujeme jízdenku (cena 1,5 dináru sice není nezanedbatelná, ale přesto je to jen pětina ceny taxíku), bus odjíždí v devět hodin. Dávno už je tma, takže naše jízda Ammánem se z přehlídky neonů na obchodech postupně mění v přehlídku aut, když za Ammánem vjíždíme na dálnici.
Letiště královny Alie je 35 km jižně od Ammánu po dálnici směřující na Akabu. Terminál 1 je určený pro lety Royal Jordanian, my vystupujeme před terminálem 2, který odbavuje všechny ostatní společnosti. Terminál je celkem malý a už poněkud omšelý. Odletová daň je opravdu jen 5 dinárů a když se tomu na informacích divím s tím, že by měla být 10, jak jsme všude četl, dostává se mi odpovědí, že vždycky byla 5. Tak dobře. Nechávám pro každého z nás jen 5dinárovou bankovku, zbylé dináry směňuju na dolary. Zbylo nám jich 35.
I přes mírnou omšelost působí tohle letiště daleko líp než bejrútské. Tam skoro nikdo neuměl anglicky a informační kancelář byla schovaná pod střechou někde mezi úklidovým nářadím a větracíma šachtama.
Při čekání se dáváme do řeči s mladým Číňanem. Je to snad první Číňan, který mluví dokonalou angličtinou. Aby taky ne, když už přes rok studuje v Manchesteru a poslední měsíce tam už i pracuje pro Coca-colu. Na Blízkém východě byl dva týdny, teď se vrací zpátky do Británie.
Další koho potkáváme jsou dva Češi, o kterých už nám říkala i Martina. Oba jsou na Jordánsko trochu nakrknutí, muslimská pohostinnost přeci jen každému nemusí 100% sednout. Bavíme se spolu až do ohlášení začátku odbavování našich letů. Oni letí do Prahy přes Vídeň, my přes Frankfurt.
Den 30, neděle 29. 9. 2002
Táně se nějak začíná mlít žaludek právě v době, kdy jsme na řadě v bezpečnostní kontrole. Nedivím se místním úředníkům, že jsou ve svých kontrolách striktní, ale ve svém požadavku na ruční kontrolu filmů, které nechci strkat do jakéhokoliv rentgenového přístroje, obzvlášť když hrozí víc kontrol za sebou, musím být nekompromisní. Úředník je nejdřív neoblomný, asi se mu nechce mých 40 a Tániných 15 filmů probírat ručně. Když mu však s poslední nadějí říkám, že jeho pozice je přeci jen jiná než moje, protože nejde o jeho filmy, nejdřív to vypadá, že jsem se ho trochu dotknul, ale nejspíš jsem naopak zahrál na jeho strunu muslimské pohostinnosti. Svoluje k tomu, že si jen namátkou vybere některé filmy, aniž by šli do rentgenu. Ufff!
Když jsme za bezpečnostní kontrolou, nechávám odbavovat zavazadla a platím odletovou daň, zatímco Táňa se na záchodě pere se svým žaludkem. V tranzitu pak chvíli spí, zatímco já se dívám na videoklipy libanonských a syrských popových hvězd. Naši dva čeští kámoši si každý nechali na odletovou daň 10 dinárů, takže v tranzitu každý projídá těch svých 5 zbylých.
Druhá bezpečnostní kontrola následuje ve tři čtvrtě na dvě, před vstupem na palubu letadla. Zavazadla musí zase projet rentgenem a já chci zase filmy nechat zkontrolovat ručně. Úředník se nejdřív zdráhá, ale nakonec ho nemusím přesvědčovat zas tak dlouho, aby filmy zkontroloval ručně.
Kolem druhé hodiny ranní se náš Airbus odlepuje od letištní plochy a nabírá kurs směr Frankfurt. Otevírám dnešní Jordan Times, kde můj zrak hned padne na článek o nějakých španělských firmách, které podepsaly smlouvy na odkup irácké ropy v množství 12 miliónů barelů denně. Radši si jdu na chvíli lehnout.
Ráno na čas přistáváme v Praze. Počasí je krásné, pravé babí léto. Alespoň nám to ulehčí aklimatizaci. Tedy alespoň tu fyzickou, protože aklimatizace psychická tak jednoduchá nebude. Až budeme vyprávět jací jsou lidé na Blízkém východě, možná si to lidi se zájmem poslechnou. Naše vzpomínky pak ale rychle přehluší další nápor „objektivních“ zpráv z oblasti, o níž oni skvělí mediální komentátoři slyšeli jen z doslechu. A přesto je budou dál zasvěceně komentovat a vytvářet tak mínění miliónů lidí. Jak jim vzít vítr z plachet? Dnes už existuje jen jediný způsob: přesvědčit se na vlastní oči.
Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II. , III., IV., V., VI., VII., VIII., IX.,
autor: David Kučera, zdroj: www.ecesty.cz