Západní Afrika - 9. část - na cestě (únor 1994)

Pátek, 22.06 | 22:05

zafrika1.gif

Akkra
Den 215/1, sobota 12. 2.

Afrika chystá neustálá překvapení, je třeba měnit plány a improvizovat. I já jsem byl nucen doslova na poslední chvíli úplně předělat své plány na celý měsíc cestování. Díky konfliktu Nanumbů a Konkumbů, který přerostl v etnickou válku do níž jsou zataženy 4 kmeny, byly všechny autobusy na sever Ghany do odvolání zrušeny. Jediný spoj, který funguje je jednou týdně Akkra - Ouagadougou (Burkina), který postiženým územím jen projíždí. Ten je ale bohužel vyprodán, čímž se mi cesta na sever uzavírá. Tzn., že místo původního plánu Burkina - Mali - Senegal - Pobřeží slonoviny se musím vydat opačným směrem: Pobřeží slonoviny - Mali - Senegal - Mali - Burkina. Odjíždím tedy do Takoradi, odkud chci chytnout tro-tro na hranice s Pobřežím slonoviny.
V Takoradi (hrozná díra, ve které mimochodem naši letci pomáhají budovat ghanské vojenské letectvo) odjíždím na hranice. Mezitím mě ještě jeden mladý kluk stačil odhadnou na Jihoafričana (to se mi ještě nestalo, většinou mě mají za Američana nebo Němce).


POBŘEŽÍ SLONOVINY

Na hranicích jde vše v pohodě, překračuji hraniční řeku a po sedmi měsících opouštím Ghanu. Na druhé straně hranice, v Pobřeží slonoviny, nastávají první problémy, přesně ty, které jsem očekával - neumím francouzsky, takže se mi těžko komunikuje. Naštěstí mám jakous-takous příručku, ze které jsem se naučil nějaké číslovky, pozdravy apod. Bude to ale asi bída a už chápu jak se v zahraničí cítí ten, kdo neumí cizí řeč. Já se teď budu většinou pohybovat ve frankofonní Africe, takže budu trpět (oni ale taky!).
Měnovou jednotkou je CFA frank, který byl nedávno devalvován na 1 FFr / 100 FCFA. Bankovky mi připadají plátěné a není na nich žádný stát původu, protože se jimi platí v šesti státech. Musel jsem ale zkontrolovat, jestli jsem dostal ty správné CFA, protože ve střední Africe se používá také CFA ale středoafrické.
Cesta z hranic do města Aboisso, kde bych měl přesednout na Abidjan, trvala strašně dlouho, hlavně kvůli celním a policejním kontrolám, protože se touhle cestou pašuje řada věcí. I my pašujeme v našem minibusu nějaké tašky. Vždycky ale snadno projedeme, když někdo z pašerácká bandy celou záležitost s policajtem „prodiskutují“.


Aboisso

Na první pohled je vidět, že Pobřeží slonoviny je bohatší než Ghana. Silnice jsou perfektní, taky je tu hodně obdělaných polí, což jsem v Ghaně neviděl. I minibusy jsou lepší a v Aboisso jsem podél řeky viděl dokonce pouliční lampy! Všechno je tady francouzské, včetně dlouhých baget. Působí to ale sympatickým a uklidňujícím dojmem. Aboisso (60 km od hranic) je celkem upravené (na africký standard), i když kolem trhu, stanoviště autobusů a vůbec míst kde se pohybuje spousta lidí, je bordel. Uchyluju se do malého hotýlku, kde si připadám jak v Evropě - čistá postel, větrák, mám i samostatný záchod a sprchu, oboje čisté, a malý balkónek s výhledem na ulici.
Do Abidjanu se mi už nechtělo, protože bych přijel za tmy a musel bych hledat nějaké ubytování (netroufl bych si tam spát na ulici jako v Ammánu), takže můj první den v Pobřeží slonoviny končí v Aboisso.
Zítra je začátek ramadánu, což je devátý měsíc muslimského kalendáře (muslimů je v Pobřeží slonoviny jen 25%). Během ramadánu nesmí muslimové od svítání do soumraku jíst a pít. Uctívají tak měsíc, kdy se Mohammed postil a od Alláha přijímal poselství, které je dnes známo jako Korán. Ještě než jsem odjížděl z Ghany, mluvili o ramadánu v televizi, přičemž kladli důraz na to, že muslimové tvoří nejzaostalejší a nejšpinavější část obyvatelstva Ghany.


Abidjan
Den 216/2, neděle 13. 2.

Ráno vyrážím do Abidjanu. Autobus je kupodivu poloprázdný a kupodivu i odjíždí přesně na čas. Asi 40 km před Abidjanem začínají rozsáhlé kokosovníkové plantáže, kde jsou kokosovníkové palmy nasázeny v řadách táhnoucích se snad kilometry. Když vjíždíme do Abidjanu, připadám si jak v Evropě - kvalitní silnice, hodně atraktivních obchodů, semafory atd. Samozřejmě tu jsou i typické africké ulice, které mi zpět připomínají kde vlastně jsem.
Čtvrť kde se ubytovávám je taky typicky africká - spousta lidí pohybujících se všemi směry, špína na ulicích, odpadky. Chci se podívat do centra, tak se vydávám pěšky přes Plateau, což je jeden z hlavních poloostrovů, na kterých se Abidjan nachází. Je tu celkem hustá síť autobusů, zatím je ale vynechávám, protože nejdřív musím vypozorovat ty, které se mi budou hodit.
Abidjan byl donedávna hlavním městem - ne moc dlouho, jen 50 let, od dob kdy Francouzi dokončili kanál spojující abidjanskou lagunu z Guinejským zálivem. Město má teď 2,5 mil. obyvatel a centrum (Plateau) vypadá jako Frankfurt - spousta mrakodrapů a pokusů o originální architekturu (jasná snaha přiblížit se Paříži), luxusní obchody, banky. Akkra je proti tomu nejzapadlejší a nejšpinavější vesnice. Projíždím se kolem města na lodi, což je jeden z druhů městské hromadné dopravy. Navečer se vracím do „své“ africké čtvrti, kde mě hned vítá volání muezzínů z mešit k večerní muslimské modlitbě.

Den 217/3, pondělí 14. 2.

Poté co jsem si v bance vyměnil nějaké peníze (proti ghanským směnárnám to byla strašně dlouhá procedura) se chci zajet podívat do Grand-Bassamu, bývalého hlavního města Pobřeží slonoviny. Poprvé jedu městskou. Je to ale problém, protože neznám jména zastávek a s nikým se nedomluvím, musím se spoléhat výhradně na sebe a tudíž si skoro „vykoukat“ oči, abych vystoupil tam kde potřebuju.


Grand Bassam

Grand Bassam (40 km od Abidjanu) mě mile překvapil. Je to kouzelné, romantické městečko na břehu Atlantiku. Jelikož kdysi byl hlavním městem, je tu spousta koloniálních budov, některé zachované, jiné absolutní ruiny.
Navečer, když se vracím bush taxi do Abidjanu vedle mně sedí mladá maminka s dcerkou. Té se ta cesta asi nelíbila, takže hned začala brečet. Přestala teprve a když si začala hrát s mými vlasy.
Večer odjíždím do Manu, města blízko liberijských a guinejských hranic. Cesta je to dlouhá (8 hodin), takže cestuju v noci.


Man
Den 218/4, úterý 15. 2.

Do Manu přijíždím ve 4 ráno, dospávám v čekárně nádraží, než po sedmé vyrážím najít nějaký hotýlek. Tam kde se nakonec usídluju to sice nevypadá tak pěkně jako v Aboisso nebo Abidjanu, ale i tak to ujde.
Přijel jsem sem hlavně proto, že jsou tu v okolí malebné pahorky (prý je kolem Manu 18 vrchů), které tvoří nejvyšší část Pobřeží slonoviny. Nejvyšší je Mt. Nimba (1752 m) téměř na hranici s Libérií, kolem které se těží železná ruda. Nejhezčí hora je jen 15 km od Manu, vypadá jako zub (jmenuje se Dent de Man) a tyčí se na severním horizontu.
Asi 1,5 hodiny mi trvá překonat 5 km z Manu do džungle, kde jsou v bambusovém pralese skryty La Cascade a Pont des Lianes. La Cascade jsou vodopády, které jsou ale teď v době sucha skoro vyschlé. Pont des Lianes (most z lián překlenující malé údolí) ale „vyschlý“ není, takže se po něm můžu klidně projít. Pokud po něm museli chodit s balíky na hlavách, tak to musela být pěkná makačka, protože i dvě ruce mají co dělat aby udržely rovnováhu zbytku těla.
Navečer, když už jsem zpět v hotýlku, se přihnal tropický liják (i v období sucha tu občas prší). Bušilo to do stěn a střechy jako kladiva, skoro jsem měl strach, že se na mě odněkud vyvalí voda.


Yamoussoukro
Den 219/5, středa 16. 2.

Ráno odjíždím do Yamoussoukro, administrativního hlavního města, sídla prezidenta a místa, kde stojí bazilika Notre Dame de la Paix, kopie baziliky sv. Petra v Římě. První část cesty je dost pomalá, samé zastavování, nakládání, policajti apod. Nakonec asi po pěti hodinách jsem v Yamoussoukro. Jel jsem autobusem, které jsou v Pobřeží slonoviny celkem rozšířené, ale ten z Aboisso do Abidjanu co jel na čas byl vyjímka - tady má každý dost času a cestovat je časově dost náročné.
Jak v Manu tak v Yamoussoukro je mnohem příjemnější klima než na pobřeží (tím myslím, že tu není tak drtivá vlhkost, takže se dá i docela žít).
Hned navečer jsem se ještě musel zajít podívat na baziliku. Bylo už ale pozdě a byla zavřená, jak mi sdělil hlídající voják. Taky jsem se chtěl podívat do prezidentského paláce jehož brána byla otevřená (asi jsou po Houphoëtově smrti benevolentnější). Voják co hlídal vchod mě tam klidně pustil, ale pak mě spatřil jiný voják, který mě zase vyhodil, takže jsem neviděl nic. Snad jen nějaké krokodýly, kteří jsou ve slepém rameni jezera, které obepíná jižní stranu paláce.

Den 220/6, čtvrtek 17. 2.

Hned ráno se vydávám do baziliky. Musím sebou hodit, protože chci ještě dnes stihnout národní park Marahoué 80 km od Yamoussoukro.
Bazilika je obrovská (nejvyšší křesťanský chrám na světe). Prý se podobá bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Nevím, budu se muset do Vatikánu zajet podívat. V Yamoussoukro je ji vidět skoro odevšad, je 158 m vysoká. Vnitřní výzdobu tvoří panely z foukaného různobarevného skla zobrazující výjevy z bible. Jsou to zároveň i stěny baziliky, takže když svítí slunce, hraje vnitřek baziliky všemi barvami. Uvnitř je 24 mohutných sloupů z nichž 12 je označeno římskými číslicemi I až XII a jsou v nich výtahy vedoucí na terasu asi 40 m nad nádvořím. Vnitřek baziliky je klimatizován a vejde se do ní asi 5 000 lidí. Na nádvoří se vejde dalších 200 000 (křesťanů je v téhle zemi asi jen 1 000 000). V roce 1991 tu byl na návštěvě Michael Jackson.
Když tu tak stojím na tom kousku Evropy uprostřed té divočiny, tak bych hned jel domů. Mám před sebou ale ještě moc kilometrů.
Bazilika je sice nádherná, ale je nutné vidět i to, že stála 300 mil. dolarů a roční údržba spolu s údržbou obrovské zahrady, která ji obklopuje, má stát dalších 1,5 mil. dolarů ročně. Byly by za ní tisíce bytů, školy, nemocnice. Prý ji zaplatil Houphoët ze svého, otázkou je, kde vzal tolik peněz. V Africe to ale není žádná hádanka.
Jakmile byla bazilika dostavěna, dal ji Houphoët darem Vatikánu. Pravděpodobně ji ale postavil, aby měl pro sebe obrovskou hrobku, protože tu byl právě před deseti dny pochován.


Park Marahoué

V 11 už jsem na cestě do parku Marahoué. Po dvou hodinách jsem na místě. U vstupní brány si půjčuju kolo. Je strašné vedro, všude samý prach, ale příroda je tu hezká - husté pralesy a zase savana pokrytá nízkými keři a stromy. Na zvířata jsem ale moc štěstí neměl, protože odpoledne všechna většinou odpočívají někde ve stínu. Viděl jsem jen nějaké opice a u pramenu, kam chodí všechna pít, hlídal nějaký pták s bílou hlavou a jakmile jsem se přiblížil tak začal divoce hvízdat a všem oznamoval, že se blíží vetřelec.
Ujel jsem jen 30 km, ale měl jsem toho plný zuby. Další park si v Západní Africe už asi neprohlídnu, protože je to finančně vyčerpávající, fyzicky únavné a časově náročné pokud nemám vlastní auto. Budu muset počkat až do Východní Afriky, kde jsou prý parky mnohem hezčí.
Jinak co se týká finančních nákladů během cesty, jsou o hodně vyšší než v Ghaně, a o mnoho vyšší než u nás. Jelikož ale byl CFA frank devalvován o 100%, většina cen pro mě klesla na polovinu, protože ceny (zatím) ještě moc nevzrostly. Nemám ale tušení jak tomu bude v dalších CFA zemích kam mířím, takže mě může ještě čekat nepříjemné překvapení.


Yamoussoukro

Yamoussoukro, přestože hlavní město, má poněkud zmatené autobusové nádraží. Je to vlastně jen plocha u Agip benzínové pumpy, takže si ani nemůžu koupit lístek na zítřejší bus do Korhogo. Je to sice nepříjemné, protože to představuje určitou nejistotu (musím být totiž v pondělí v Bamaku, obstarat si senegalské vízum a ve středu mi jede vlak do Dakaru), ale nemám na výběr.
Večeřím u jednoho stánku silně kořeněné makarony a pak už jen mířím zpět do hotelu.

Den 221/7, pátek 18. 2.

Jak jsem se včera dozvěděl, autobus do Korhogo, „přestupní“ stanice do Mali, odjíždí v 830 ráno. Jsem včas na místě, ale bus má prý přijet až v 10 (jede z Abidjanu a tady jen staví).
Nemám nic na práci tak jen čekám a pozoruju lidi. Stojí tu bus do Burkiny Faso. V něm spousta Burkiňanů a mračna dětí. Hodně lidí žvýká jakási dřívka, která jim slouží k čištění zubů místo zubního kartáčku a pasty. Jiní prodávají jídlo, hodinky, košile a spoustu dalších věcí. Pouliční prodejci se většinou soustřeďují na takovýchto místech, kde denně projde/projede spousta lidí. Malé děti prodávají vodu nebo zázvorovou limonádu (je pálivá, ale moc dobrá), dospěláci prodávají chleba (francouzský - bagety) a smažené vdolky.
Autobus se ukázal až ve 12, takže se moje cestování na sever protáhne na celý den, protože do Korhogo je to asi 5 hodin. Začátek jízdy byl drastický - nejdřív jsem byl rád, že jsem se do bus vůbec dostal, pak jsem asi hodinu musel jet se svým 20 kg batohem na klíně, protože ho nebylo kam jinam dát. Pak ho ze mě sundali a uložili na „čestné“ místo vedle řidiče a já jsem se zase mohl nerušeně okýnkem obdivovat černošky mihající se podél cesty. Jak jsme se dostávali víc a víc na sever, ubývala hustá džungle a začalo převládat nízké křoví a stromky, sem tam nějaký ten lesík. Hodně ploch bylo vypálených od požárů, stejně tak jako včera v parku Marahoué. I vlhkosti dost ubylo a v Korhogu už bylo příjemně, tj. sucho. Cestou jsme míjeli hodně vesnic, ale vypadaly celkem úhledné (v africkém slova smyslu) a nad některými baráky se tyčily i televizní antény.
Po těch pěti hodinách cesty nejsem skoro vůbec unavený i když mám v noze díru od rámu krosny z té první hodiny jízdy.


Korhogo

Korhogo je malebné městečko a jeden obchod mi tu strašně připomíná naše klasické „sámošky“. Hned jsem se byl zeptat na spoj do Sikassa (Mali). Odjíždí zítra ráno a jak mě upozorňovali, cena byla po devalvaci CFA zvýšena o 25% (což sice není zvýšení o 100% jako devalvace, ale i tak je to nelegální, protože vláda zmrazila v lednu na 3 měsíce ceny). Celou dobu tu nikdo o devalvaci nemluvil a až teď na severu jsou vidět její první důsledky.
Hotýlek, ve kterém jsem, se mi moc líbí a majitel mě poctil tím, že mi za cenu jednolůžkového pokoje dal větší dvoulůžkový. Jako ve všech předešlých hotýlcích i tady jsou čistá prostěradla, větrák, ručník, sprcha a ucházející záchod. Bude to asi ale poslední (relativní) pohodlí, protože s přejezdem do Mali se taky dostanu do podstatně chudší země.
Na ulicích to vypadá jako když je tady nějaká továrna na mopedy - má ho snad každý druhý. Jsou to ale staré typy, protože kouří a páchnou, takže všude kolem je neustále šedomodrý dým.

Den 222/8, sobota 19. 2.

Zdá se, že doprava se zhoršuje směrem na sever, stejně tak jako životní podmínky lidí. Že jsme místo v osm vyjeli v deset, to už byla skoro samozřejmost. Jeli jsme Avií (asi 10 lidí) a řidič hned po dvaceti kilometrech utrhl palivovou nádrž. To nás zdrželo „pouhé“ 5,5 hodiny, protože jsme v polopoušti čekali než se řidič vrátí se spravenou nádrží z Korhoga.
Krajina je tu dost nehostinná, vysušená tráva, suché keře - poušť. Když projíždíme vesnice, všude jsou kruhové stavby z hlíny s kuželovitou střechou ze slámy - sýpky. Děti tu jsou špinavé a zanedbané - jsou ostříhány skoro dohola, takže je vidět, že mají plesnivé vlasy, zaschlé nudle u nosu. Je to dost otřesné. Přece jen mají ale jednu výhodu oproti pobřeží - je tu opravdu sucho, takže se pořád nekoupou ve vlastním potu.


MALI

Řidič je dost nezodpovědný. Má sebou ještě několik známých, takže se zdá, že si z jízdy do Sikassa udělali soukromý výlet. Na hranicích s Mali jsme asi v 8 večer. Zjistil jsem to ale až na straně Mali, takže nemám výstupní razítko z Pobřeží slonoviny. Zase jsme něco pašovali, protože 3 lidé vystoupili těsně před hranicemi, přejeli na mopedu a naložili jsme je zase až v Mali. V 11 večer jsme konečně v Sikassu.

Den 223/9, neděle 20. 2.

Doufám, že dnešek bude poslední den mého přesunu do Bamaka. Když vyjíždíme autobusem, začínám o tom trochu pochybovat, i když je to jen asi 350 km. Silnice jsou o pět řádů horší než v Pobřeží slonoviny, plné děr (měli by se spíš jmenovat „děrnice“), některé úseky se opravují, takže jedeme mezi stromy. Krajina je totálně spálená, suchá poušť se spoustou keříčků a stromků. Taky přejíždíme přes několik vyschlých říček.
Ve vesnicích podél cest lidé na občerstvení k jídlu prodávají hlavně ovoce (banány, datle) a kebab, nic víc. Jelikož mám velkou spotřebu vody (asi 3 - 4 litry denně) a moje jednolitrová láhev na těch několik hodin jízdy nestačí, kupuju si vodu po cestě (prodávají ji často malé děti v igelitových pytlících), vhodím do ni čistící tabletku a za 20 minut můžu pít. Taky mi chutná zázvorová limonáda, kterou dělají ze zázvoru a ananasu. Je pálivá, ale osvěžující. Nekupuju ji ale často, jen pokud je malá pravděpodobnost, že byla dělaná z kontaminované vody, protože by byl nesmysl ji čistit tabletkama.
Hodně spolucestujících jsou lidé v dlouhých hávech s dlouhými šálami omotanými kolem hlavy - Tuaregové, kteří teď na severu Mali a Nigeru znemožnili svými přepady transsaharské cesty z Alžírska do černé Afriky. Jediná možná cesta je teď prý přes Maroko a Západní Saharu do Mauretánie a to ještě jen směrem na jih.


Bamako

Bamako je horké, žluté město na řece Nigeru, plné muslimů a mopedů. Jelikož jsme celkem blízko Sahary, je tady už opravdu silný harmattan - nad městem visí neustále prašná mlha.
Ubytovávám se v hotelu Bar Mali. Je to bordel, ale mám soukromou sprchu, což budu potřebovat na vyprání svého prádla. Hned se mi nabízí několik prostitutek - perfektní způsob jak chytit AIDS nebo jinou nemoc.

Den 224/10, pondělí 21. 2.

Hned ráno mířím na Senegalské velvyslanectví. Tam mě ale čeká ledová sprcha: vízum můžu dostat, až pokud informace o mě pošlou na ministerstvo vnitra do Dakaru a dostanou odpověď. To může samozřejmě trvat týdny, prostě africké čekání. Jelikož vím, jak se to může protáhnout, Senegal jsem tím pádem odepsal a tak se pravděpodobně zkrátí celá moje cesta.
V Bamaku je velké množství mešit, ať již klasických arabských nebo těch hliněných s kůly, které jsou typické pro tuto oblast Afriky. Město je to trochu nepřehledné, všechny ulice jsou si podobné a jediný „silný“ orientační bod - kopec nad městem - je neustále zahalen do mračen prachu díky harmattanu. Jsou tu ale i parky, městská hromadná doprava a působí na mě mnohem více jako hlavní město než ta rozplizlá, špinavá a vlhká Akkra. Skoro bych ani neřekl, že jsem v hlavním městě jedné z pěti nejchudších zemí na světě!
Když se vracím do „svého“ bordelu, přidává se ke mě asi dvacetiletý kluk. Jmenuje se Bob. Umí jakž takž anglicky, takže od něj získávám alespoň nějaké informace. Když se loučíme, je zvláštní, že po mě nechce žádný cadeau (dárek) což tu chce skoro každý. Zítra se prý zase uvidíme.
Ještě ten den ke mně ale přivádí Moulaye, průvodce, který pochází z Timbuktu. Dohadujeme se o tom, že by mi mohl dělat průvodce cestě po zemi Dogonů (kde je bez průvodce nemožné se pohybovat), Mopti a Djénne. Jelikož jsou to silně turistické oblasti, pro bělocha tam jsou hodně vysoké ceny (za vstup do vesnice, přespání, jídlo) a pak i jazykový problém - málokdo tam umí francouzsky, natož anglicky, což je asi tak hlavní důvod, proč jsem se rozhodl najmout si ho. Jelikož prý v těch vesnicích má příbuzné a známé, dozvím se snad i něco zajímavého. Bude to pěkně drahé, ale to už je život. Podepisujeme „contract“, jak tomu oni říkají a plánujeme vyrazit zítra večer nočním autobusem do Mopti, asi 450 km na severovýchod od Bamaka. Jízdenky zajistí Moulaye.

Den 225/11, úterý 22. 2.

Ráno dělám poslední přípravy a měním peníze. Asi v 9 mě u pošty zastavil kluk, kterého poslal Moulaye. Prý je ten autobus do Mopti vyprodán, takže mám jít s ním k nějaké jiné společnosti, kterou pojedeme. Tam si zapisují moje jméno a číslo pasu a já platím jízdenku.
Po jedenácté se dostávám zpět do „svého“ bordelu, že si sbalím věci a půjdu na poslední prohlídku města. Jeden zaměstnanec mě ale začíná tvrdit, že jelikož jsem měl věci ve svém pokoji déle než do jedenácté, musím zaplatit poplatek. Schválně jsem spěchal zpátky, abych byl zpět před dvanáctou, což je běžný limit v hotelech, kdy si v pokoji ještě můžu nechat věci a tady ten grázlík mě chce obrat o peníze. Celé to skončilo hádkou už na ulici. Ten hajzl byl tak neodbytný, že jsem mu ty peníze vrazil do obličeje a odešel. Nemělo cenu se hádat s imbecilem.
U katedrály potkávám Boba. Říkám mu o tom, jak jsem zaplatil jízdenku do Mopti. On ale tvrdí, že dnes ráno s Moulayem koupili ty jízdenky jak jsme se včera dohodli! Teď už mi to bylo jasné. To celé placení lístků dnes dopoledne byl jen podvod a způsob jak ze mě dostat peníze. Jsem pitomec, ale co se dá dělat, za chyby se tvrdě platí. Jen doufám, že v tom nemá prsty Moulaye. I kdyby, tak se to stejně nikdy nedozvím, takže jediné co teď můžu udělat je dávat si na všechno velký pozor a začít trochu myslet, aby mě zase nikdo nenapálil. Dnešní den se tedy opravdu povedl.
V 7 večer odjíždíme z Bamaka. Cesta má trvat celou noc. Při soumraku zastavujeme a většina lidí se jde pomodlit - jsou muslimové. Jelikož je ramadán, nesmí od svítání do soumraku jíst, takže se teď všichni dávají do jídla, aby v sobě měli zásoby na celý zítřek. Je skoro úplněk, takže krajina kolem je osvětlená popelavým svitem. Všude kolem se ale dá tušit jen vyprahlá poušť a občas vidět nějaký strom. Poprvé jsem viděl souhvězdí Jižní kříž.


Země Dogonů
Den 226/12, středa 23. 2.

V pět ráno přijíždíme do Mopti. Je položeno na Nigeru, takže od něj táhne pěkný chlad. Navíc k tomu přispívá blízkost pouště, takže se teď po ránu pěkně klepu zimou. Věci si necháváme u Moulayova strýce a já se pak jdu zaregistrovat na policii. Dostávám razítko do pasu.
Jelikož jsme nestihli první auto odjíždějící z Mopti do Bankassu (místo, odkud začneme pěší túru po zemi Dogonů), vyjíždíme až v 10 dopoledne. Auto (starý Peugeot pick-up) je nesmyslně nacpané. Je to šílené, na zadní korbě nás je 16 (!), takže jsme opravdu jak sardinky. Kus cesty celkem jde, protože jedeme po asfaltu. Bankass je 15 km od dlouhého útesu, podél něhož se nacházejí vesnice, které chci navštívit. Cestou jsme zastavováni policajty. Ti budižkničemové tu jen sedí a vybírají peníze od projíždějících vozidel - samozřejmě bez jediného důvodu. Když nezaplatíš, nejedeš. Je to depresivní a ponižující. Ti kluci co řídí pick-up se snaží a jsou rádi, že mají práci a že jsou placení a tihle vylízaní vyžírkové inkasují jen proto, že mají zbraně a představují vládu, která se samozřejmě nestará o to, co se děje s obyčejným člověkem.
Když zahýbáme na vedlejší cestu směrem na Bankass, začíná prašné peklo - za autem se zvedají mračna prachu a písku. V Bankassu, když vystupuju, jsem červený od prachu od hlavy až k patě.
V Bankassu si najímáme koňský povoz, který nás za asi 2 hodiny vysazuje pod útesem ve vesnici Yabatalu, kde strávíme dnešní noc.


Yabatalu

Yabatalu je dogonská vesnice s asi 300 obyvateli. Nachází se na úpatí již zmíněného skalnatého útesu. Je celá postavená z hlíny, domy jsou čtvercové, sýpky jsou kruhové nebo čtvercové, zakryté slaměnými „klobouky“. Kolem vesnice jsou plochy pokryté cihlami vyrobenými z okolní hlíny, ze kterých budou nové baráky. Nad vesnicí, těsně pod skalním převisem, jsou ve skále postaveny malé domky, teď opuštěné, které patřily Tellemům, kmeni, který tu přebýval před Dogony. Dole na planině je studna postavená s francouzskou pomocí.
Přenocujeme v náčelníkově domě. Asi je to i řezbář, protože tu má spoustu dřevorytů a sošek.
Moulaye se ukazuje jako zvláštní člověk. Je to člověk pouště, který se nejlépe cítí právě v poušti. Tam je svobodný. O svobodě taky pořád mluví a zakládá si na tom, že se živí sám (je mu asi 20). Byl už i na druhé straně Sahary. Narodil se v Timbuktu, kde mu taky Tuaregové zabili bratra. Tady v Dogonu má spoustu známých. Jelikož je z Mali umí francouzsky a navíc jakž takž anglicky (kvůli tomu jsem si ho také najal, protože o anglicky mluvící domorodce je tu opravdu nouze). Je ale negramotný, což mu absolutně nevadí, protože v poušti číst nepotřebuje. Rozezná číslovky a to jen proto aby si mohl spočítat peníze, které dostane zaplacené.
V každé vesnici musím zaplatit vstupní poplatek (ze které náčelník vesnice platí daň vládě), jídlo a nocleh.

Den 227/13, čtvrtek 24. 2.

V noci jsem spal na střeše, protože večer bylo teplo. Rano ale už bylo chladno, tak jsem „zalezl“ dovnitř. I tak jsem ale asi nastydl, protože mě dost začala bolet levá plíce.
Ráno snídáme a hned vyrážíme na cestu. Je silný harmattan, takže obzor je zamlžený. Směřujeme na jihozápad podél útesu do další vesnice, kde zůstaneme přes oběd a přes největší horko.


Endé

Vesnice se jmenuje Endé a jsou to vlastně 3 vesnice - jedna muslimská, jedna křesťanská a jedna animistická. Ve všech jsem ale viděl chodit ženy do půl těla nahé, takže tu vládnou některé společné normy. Jelikož je teď období sucha, na polích se nepracuje a lidé si teď jen užívají plodů z minulé sklizně. Období „práce“ trvá jen asi 3 - 4 měsíce.
Kolem oběda se cítím hůř než ráno. Začínám mít dojem, že cítím některé příznaky malárie. Celkově to sice vypadá na chřipku, ale minule to taky byla malárie převlečená za chřipku. Nemůžu si ale vzít chloroquin, protože jsem ho zapomněl v batohu, který jsem nechal v Mopti u Moulayeovi rodiny. Teď už chápu, proč tolik cestovatelů cestou umírá, když mají děravou hlavu a zapomínají na nejzákladnější věci.


Teli

Po obědě jdeme dál podél útesu až do vesnice Teli. Jde to těžko, protože není nejjednodušší lézt s horečkou po skalách. Nedá se ale nic dělat, protože tu není žádná civilizace, takže budu muset ještě pár kilometrů ujít. V Teli budeme přes noc. Teli je docela velká vesnice, ale hlavně jsou nad ní rozlehlé zbytky tellemské vesnice, takže se můžu projít labyrintem chodeb a místnůstek ve skalách.
Večer je to zlé, bolest se rozšířila z levé plíce do celého těla, přesně jak malárie nakazila krev, takže stěží chodím. Dostavil se klasický malarický záchvat. Dostal jsem jejich pivo z prosa, prý to pomáhá proti malárii a horečce. Moulaye ještě pak někde sehnal nějaké prášky, ale žádný chloroquin. Ty prášky vypadaly evropsky, ale bůhví jak dlouho tady v té vesnici hnily. Neměl jsem ale jinou možnost, horší už to být nemohlo.
V noci jsem vůbec nespal. Není divu že si ta nemoc zařádila, když jsem s ní uplynulé dva dny lezl po skalách a navíc ještě na tom pekelném slunci.


Kani-Kombolé

Den 228/14, pátek 25. 2.

Ráno se cítím lépe, i když mě dnešní vidina opětného lezení po skalách s malárií moc nerozveseluje. Odcházíme kolem poledne do vesnice Kani-Kombolé, kde je krásná hliněná mešita. Potkáváme nějakou Francouzku, která má chloroquine, takže ho do sebe hned „hážu“.
Pořád víc a víc mě fascinuje to, jak ti lidé mohou žít bez (téměř) absolutního kontaktu se světem, bez elektřiny, novin atd. Viditelně jim nic neschází a většina z nich asi ani nemá ponětí co je za tím útesem. Nanejvýš o tom jen slyšeli od těch, kteří chodí na trhy do větších měst prodávat plátno, hliněné nádoby, které vyrobili, nebo proso, které vypěstovali. Asi bych tak žít nemohl. Je tu sice klid, žádné továrny, auta, ale za celou dobu jsem se tu pořádně neumyl a co se děje se zbytkem světa to můžu jen odhadovat.


Djiguibombo

Odpoledne se vydáváme roklinou nahoru na útes a pak do vesnice Djiguibombo. Nahoře na planině je to samý kámen a vyvřelá láva. Djiguibombo vypadá jinak než vesnice dole pod útesem. Stojí na skalnatém podkladu, hlavní stavební materiál je tady vedle hliněných cihel i kamení, kterého je všude habaděj. Tahle vesnice na mě působí jako bohatší než vesnice dole pod útesem (pokud se tu o bohatství vůbec dá mluvit). Bude to tím, že díky použití kamenů vypadá úhlednější. Je v ní ale také více sýpek, cesty mezi domy mají skoro podobu ulic a jelikož jsme na skále i prachu je tu míň. Na druhou stranu zase nemají záchod (museli by vykopat žumpu do skály), takže chodí do buše a my samozřejmě taky.


Bandiagara

Den 229/15, sobota 26. 2.

Ráno si najímáme moped a vyrážíme do Bandiagary, vesnice asi 20 km na západ, odkud snad chytneme nějaké bush-taxi zpět do Mopti. V Bandiagaře jsme až v 10 dopoledne. Cítím se už celkem dobře.
Čekání na bush-taxi se protáhlo na celý den, což byla doba potřebná k jeho naplnění (dvě osoby dopředu a 14 dozadu na korbu), takže asi v 5 odpoledne odjíždíme.


Mopti

V 7 večer jsme v Mopti. Samozřejmě jsem zase jako čuňe, protože prach byl opět všude. Konečně jsem se mohl ale pořádně umýt a když ze mě ten prach opadal opět jsem pocítil, že jsem zase člověk.

Den 230/16, neděle 27. 2.

Na cenách je vidět rozdíl mezi vládou Mali a např. Pobřeží slonoviny. Ta druhá zmrazila po devalvaci CFA ceny, čímž trochu zmírnila pro obyvatele na určitou dobu (3 měsíce) podevalvační náraz. Vládě Mali je to srdečně jedno, takže ceny jdou nekontrolovaně nahoru. Už před devalvací bylo Mali drahé, ale teď je to pro obyvatele prostě neúnosné.
Zdá se, že ve frankofonních zemích jsou lidé více pohlceni svým bývalým kolonizátorem (např. Mali Francií), než v zemích anglofonních (např. Ghana Británií). Důvodem bude nejen vázanost CFA na francouzský frank ale nikde jsem např. neviděl nápis nebo tabuli na obchodě v některém z místních jazyků. Vše je tu francouzské. I francouzských aut je tu mnohem více. Je známo, že při kolonizaci se Francouzi snažili zavést tu i svoji kulturu, čímž se Briti příliš nezabývali. Francie má tak z této oblasti Afriky dobrý zisk, takže se není co divit, že nechce změnit CFA frank na normální měnu jejíž hodnota by byla určována na finančním trhu.
Dopoledne jsem si udělal menší procházku po Mopti. Nachází se na soutoku řek Bani a Niger. Je celé červeno-žluté, protože je celé postavené z hliněných cihel, které jsou zase vypálené (na slunci) z místního písku. Domy ale působí celkem úhledně a mají ten typický zaoblený súdánský tvar, popř. i s postranními kónickými sloupy. Tohle ale ti lidé nestaví od nepaměti. Je vidět vliv Arabů, kteří sem stavitelské umění museli přenést. Když si totiž vybavuju architekturu na pobřeží (kde byl vliv Arabů mizivý), která je veškerá žádná, maximálně hliněné chatrče, je jasné, že tohle černoši nemohli vymyslet sami.
Přesto, že je období sucha, v obou řekách je voda. Projel jsem se v jedné z vydlabaných kanoí. Byl to celkem fajn výlet po Nigeru, jen příliš pražilo slunce. Podél břehů celé rodiny praly prádlo nebo pásly skot.
Jelikož jsem v Mali utratil už příliš mnoho peněz, rozhodl jsem se ze svého programu vynechat městečko Djenné a ještě dnes večer odjet směrem Burkina Faso. Moulaye se sice divil, ale nemohl nic dělat. V 5 odpoledne jsme se rozloučili, nasedl do minibusu a vyrazil směrem Bobo-Dioulasso (Burkina Faso).


BURKINA FASO
Bobo-Dioulasso
Den 231/17, pondělí 28. 2.

Do Bobo-Dioulasso jsme přijeli asi v 11 dopoledne. Hranice mezi Mali a Burkinou Faso byla přes noc zavřená, takže jsem přenocoval v minibusu před hranicí. Cesta tedy trvala 18 hodin.
Před městem je několik kilometrů zavodněné plochy. Vypadají jako rýžová pole. Jelikož jsem v noci moc nespal, věnuji se celé dopoledne a odpoledne spánku a budím se teprve v době, kdy je čas jít „hledat“ večerní potravu. Vždy, když se dostanu do nového místa, trvá mi nějakou dobu, než najdu místo, kde se dá jakž takž najíst (ne, že by tu těch míst nebylo hodně, často ale cenově vysoko přesahují můj rozpočtový limit). Většinou je to na ulici, kde nějaká žena kuchtí rýži, makarony a nějaké omáčky. Na první pohled může jíst v Africe na špinavé ulici vypadat trochu nehygienické, ale stačí vědět, že to co jím se vaří, smaží a peče celý den, takže všechny bacily jsou už dávno v pánu. Jediným problémem můžou být bacily na příborech, což se ale dá odstranit pořádným omytím. Stravuju se takhle už od začátku a zatím mi nic nebylo.
Jelikož je už večer a tedy tma, nemám moc času udělat si dojem o městě. Jen snad, že je tady hodně širokých tříd lemovaných stromy, takže to celé působí uvolněně.

Zde jsou odkazy na jednotlivé části tohoto cestopisu: I., II. , III., IV., V., VI., VII., VIII. X.

 

oCestovani.cz

Komentáře k článku Název diskuze
Počet komentářů: 1, poslední komentář: Úterý, 16.4.2013 20:18:20
Úterý, 16.4.2013 20:18:20
jast

Doporučit tuto stránku

Doporučit stránku

Aktuální články