MALAJSIE
Den 148, čtvrtek 14. 1.
Pohraniční formality mezi Singapurem a Malajsií jsou stejné jako cestou do Singapuru, akorát v obráceném pořadí, takže tentokrát mi trestem smrti za převážení drog vyhrožuje zase Malajsie. Je skvělé, že bus singapurské městské končí na autobusáku v Džohor Bahru (tj. v Malajsii), odkud mi rovnou jede autobus do Melaky. Čekám asi půl hodiny, a pak nastupuju do jedné z těch velkých pojízdných lednic. Hned po odjezdu pouští průvodčí video. Jde tam nějaká mlátička s Van Dammem, což mě zdaleka neudivuje tak, jako že je anglicky a bez jakýchkoliv titulků. Čtu si noviny nebo koukám na okolní krajinu. Samé plantáže olejové palmy! V tom vlhku by snad i člověk vyrostl ze zasazeného vlasu!
Melaka
Po třech a půl hodinách jsme v Melace jako po másle. Autobus jel po té skvěle značené, perfektní silnici skoro sám. Vystupuju do klidného provinčního městečka, jakým se Melaka alespoň na první pohled zdá.
Sice tu je pár vysokých budov, ale já se ubytovávám v historickém centru v krásném guesthousu z roku 1918. Vnitřek je plný dřevořezeb či jiných ozdob a noclehárna, kde budu nocovat je pod střechou v druhém patře. Na dveřích a zdech sice visí cedulky se samými příkazy a zákazy („Nechoďte po patře v obuvi!“, „Nedávejte nohy na stůl a židle!“, „Choďte tiše!“, „Odchod z guesthousu ráno nejdřív v 7.30!“), ale snad to nějak ty dva dny přežiju. Trochu mě mrzí, že si o nás turistech myslí, že jsme špinavé a nevychované opice, ale pokud je pravda, že se v Melace čas zastavil v 16. století, kdy Melaku dobili Portugalci, tak se jim nedivím, že jsou co se našich mravů týká skeptičtí. Doufám jen, že tresty za porušení nejsou lámání v kole nebo roztahování na žebříku.
Melaku postupně drželi Portugalci, Holanďani a Briti. Proto je tu tolik koloniální architektury, vlastně nejvíc z celé Malajsie. Velká část centra pozůstává z holandských koloniálních budov a v největší z nich - Stadthuysu (radnici) - je dnes Historické muzeum. Celé náměstí kde Stadthuys stojí je červené - jak Stadthuys, tak Kristův kostel, věž s hodinami i okolní domy. Bylo by skvělé, kdyby svítilo slunce. Je ale pod mrakem, takže barvy jsou do šediva.
V historickém centru je pěší zóna vedoucí od radnice až k Hale prohlášení nezávislosti. Obtáčí tak vlastně jižní stranu kopce, na kterém stojí kostel sv. Pavla ze 16. století.
Mám hlad, tak si jdu něco koupit do velkého nákupního centra u moře. Před několika léty na jeho místě ještě bylo moře, ale stavební inženýři už pár let uměle zvětšují Melaku tím, že vysušují pobřežní šelf, což jím umožnilo postavit nejen tohle nákupní centrum, ale i desítky obytných domů.
Po obědě šplhám konečně do kopce s kostelem sv. Pavla. Samotný kostel je už jen zarostlá, i když stále impozantní ruina bez střechy. Tu správnou středověkou atmosféru ji dodávají velké náhrobní kameny opřené o vnitřní zdi. Odsud je dobře vidět onen pás nové půdy získané z moře, dnes už celý zastavěný obytnými bloky s červenými střechami. Dál na moři kotví několik lodí.
Když už jsem v centru, procházím se až na konec pěší zóny k Hale prohlášení nezávislosti, kde je Porta de Santiago, jediná zbylá brána (a vlastně i jediný stojící zbytek) původní portugalské pevnosti A’Famosa, postavené Alfonsem d’Albuquerquem už roku 1512.
Hned vedle, obklopena krásnou zahradou, stojí kopie sultánova paláce. V téhle elegantní dřevěné budově sídlí Kulturní muzeum s podobnými diorámami a exponáty jako Muzeum královských zvyků v Kota Bharu. Jako v jiných muzeích v Malajsii i tady se musí chodit bez bot a nesmí se fotit.
Porta de Santiago, Kulturní muzeum, Hala prohlášení nezávislosti a kostel sv. Pavla jsou tak blízko sebe, že na louce naproti, odkud je na všechny výhled, bylo postaveno hlediště a každý večer se tu koná zvuková a laserová šou zobrazující hlavní události malajské historie. Snad se mi podaří na ni dostat. V každém případě je centrum opravdu přecpané zbytky z doby kolonizace a v noci se tudy určitě musí procházet duše původních i evropských obyvatel té doby. Evropané se v Melace, ostatně jako všude kam vkročili, neukázali zrovna v dobrém světle. O to obdivuhodnější je, že Malajci všechny němé svědky kolonizace zachovali a udržují.
Když se rozhlížím kolem sebe, nevidím už všechny ženy jen v šátcích jako v Kota Bharu. Vliv islámu asi opravdu bude trochu menší. Jinak se tu míchají všechny hlavní skupiny žijící v Malajsii - Číňani mají svojí Čínskou čtvrť, Indové zase Malou Indii. Jako v Singapuru. Obě si nechám na zítra.
Večer využívám toho, že je tu levný přístup na Internet a během hodiny a půl konečně píšu delší dopis svojí Sněhurce a taky odpovídám na převážnou většinu dopisů, které jsem dostal za poslední měsíc. Sedět tady je ale příjemné i z jiné stránky. Venku je totiž vlhko a už zase prší, takže trochu chládku neuškodí.
Den 149, pátek 15. 1.
Tohle město je strašně líné. Vstávám až v půl osmé a hotelu odcházím o hodinu později. I tak mi teprve odemykají dveře abych se vůbec dostal ven. Na ulicích to pokračuje - jsou prázdné až hrůza. Je pátek, tak všichni užívají klidu. Většina krámků má stažené rolety, jen Číňani už kmitají, vaří polívky a čekají na své pravidelné nebo i náhodné zákazníky. Já jsem jeden náhodný a dávám si kuřecí polívku a k ní sladký vývar z červených fazolí. Docela dobré, hned se cítím líp.
Procházím Čínskou čtvrtí k mešitě Kampung Hulu. Mešity jsou tu úplně jiné než na Středním východě nebo na indickém subkontinentu. Od naší představy jak by měla mešita vypadat (založené na mešitách nejbližších, tj. tureckých) se odlišují asi nejvíc ze všech mešit co jsem zatím poznal. Jsou ovlivněny slohem sumaterských mešit - velká čtvercová hala přikrytá stupňovitou střechou plus minaret. Klidně bychom si je mohli splést s kostely. Sice se do nich smí, ale ne přímo do modlitební haly. Ta je v případě Kampung Hulu velmi prostá (vidím přes otevřené dveře), takže to vlastně ani nevadí.
Ulice kde stojí Kampung Hulu je zajímavá i tím, že na 300 metrech je mešita, taoistický a hinduistický chrám. Taoistický Čeng Hun Teng je nestarším čínským chrámem v Malajsii - pochází z roku 1646. Jméno znamená „Chrám věčných oblaků“ a opravdu je pořád zahalen do oparu. To ale není u taoistických chrámů nic neobvyklého, protože jde o kouř z vonných tyčinek, které taoisti zapalují a mávají s nimi v duchu staletých modlitebních rituálů. Chrám není vlastně JEN taoistický. Všechen materiál, stejně jako architekti i stavitelé byl dovezen z Číny a chrám byl postaven a zasvěcen Třem učením - buddhismu, taoismu a konfucianismu. Je krásně barevný, s převládající červenou a černou. Na střeše opět trůní vyřezaní fantastičtí draci a vedle nich čínští bojovníci v brnění z barevných sklíček.
Třetí chrám je Šrí Pogyatha Vinoyagar Murthi. Jen nakukuju dovnitř, ale nic zajímavého. Zato jeho vstupní brána je opět samá barevná soška z hinduistické mytologie - jde o jihoindický chrám.
Na oběd se stavuju v jednom levném centru jídelen. Dávám si smažené nudle v černé omáčce s krevetami a jako zákusek pak čendol - zelené nudle s černými fazolemi zalité kokosovým mlékem, posypané drceným ledem a přelité hnědým cukrem. Mňam!
Melaka má nejen Čínskou čtvrť, ale i Bukit China - Čínsky vrch. V 15.století na něm bylo sídlo mingské princezny, která se vdala za melackého sultána. Přivezla si sebou 500 služek, takže jim ten kopec akorát stačil. Dnes už ale není po žádném sídle ani stopy, zato je tu největší čínský hřbitov mimo území Číny, kde má být 1200 hrobů. Některé hroby prý pocházejí až z dob dynastie Ming.
Není tak narvaný jako naše hřbitovy, mezi hroby je hodně místa a každý hrob má kolem sebe ještě oválnou betonovou ochranu zapuštěnou do země. Čínské hřbitovy se často stavěly právě na kopci, s hroby zapuštěnými do jeho závětrného svahu, aby byly uchráněny před zlými větry. Z kopce taky mají nebožtíci lepší přehled o tom jak si vedou jejich potomci.
Zpět v koloniálním centru se po schodech šplhám do Stadthuysu, třípatrové budovy s velkým a opravdu dobrým muzeem. Historie Malajsie je tu vyložena pomocí diorám a obrazů. Jsou uspořádány skoro jako komiks, jen s vysvětlujícími cedulkami místo bublin. Etnografické muzeum zase ukazuje život různých skupin obyvatel Melaky a okolí, jejich oblečení, svatební rituály apod. Všechno si přečíst by trvalo pěkně dlouho, tak se hlavně koukám na všechny věci, které byli (a stále ještě jsou) obyvatelé Melaky schopni vyrobit, ušít, vyřezat, napsat.
Stejně červený jako Stadthuys a stejně koloniální je i Kristův kostel. Právě zase začíná pršet, tak se do něj schovávám a mám chvilku klid od aut a motorek.
Prší už delší dobu, tak vytahuju deštník a jdu do internetové kavárny odpovědět na pár dopisů.
K večeři mám zase oblíbený lančmít, ale i když už jsem plný, přeci jen neodolávám a dávám si ještě místní specialitu - polívku laksa, jídlo Noynyů, potomků bývalých čínských přistěhovalců, kteří se v Malajsii zadaptovali tak, že na rozdíl od dnešních zdejších Číňanů přejali velkou část malajských zvyků a malajského životního stylu. Stala se tak z nich úplně zvláštní skupina: už ne Číňani, ještě ne Malajci, ale prostě... Noynyové.
Když večer v hotelu říkám, že chci odcházet ráno v 7.30 (tj. v nejdříve „povolený“ odchod), dostává se mi zamračeného pohledu. Prý je to hrozně brzo a tak recepční strhává cedule „povolující“ odchod už v 7.30, protože se jim nechce vstávat! To se mi teda ještě nestalo. Tolik příkazů a zákazů a člověk ještě aby prosil o otevření dveří podle jejich vlastních (a vyvíjejících se) regulí! Tak tady jsem naposledy. Guesthouse se jmenuje Eastern Heritage, což znamená „Východní dědictví“, ale nevím, co přesně tím dědictvím nají na mysli. To je teda opravdu líný město.
Kuala Lumpur
Den 150, sobota 16. 1.
To, že jsem včera dopředu řekl, že chci odcházet v půl osmý, je mi prd platný. Chvíli trvá, než vzbudím slečnu recepční, která pak dalších 20 minut hledá klíč od dveří. Nakonec ale přeci jen tohle vězení opouštím a všude před ním budu varovat.
V buse zase pouští video, dneska je to „Maska“. Opět v angličtině a opět bez titulků. Když ho před Kuala Lumpur vypínají, všímám si, že je to Video CD. Aha, tak proto nejsou ty filmy dabované! Nejspíš jsou to pirátské kopie. Zrovna v dnešních novinách je totiž článek o porušování autorských práv, kde hořekují nad tím, že pirátské továrny na CD a Video CD ovládají 40 % malajsijského trhu.
Už zdaleka před Kuala Lumpur (často zkracované na KL) jsou vidět hlavní dominanty města - Petronas Twin Towers (v současně nevyšší budovy na světě) a Menara Kuala Lumpur (čtvrtá nejvyšší telekomunikační věž na světě). Mezi nimi se skromně krčí ostatní mrakodrapy. I když jsou asi dost vysoké, na skoro půl kilometrové Petronas Twin Towers prostě nemají.
Jako v každém velkém městě i v KL jsou dopravní tepny stavěny ve velkém stylu, tj. objíždějící obchvatem půl města než se dostanou do centra. Autobus mě vykládá úplně jinde než jsem očekával, ale naštěstí už jsem se během jízdy městem zorientoval, takže vím kde přesně jsem. K vybranému ubytování to není daleko. Pěšky se dostávám do Čínské čtvrti, kde se ubytovávám v noclehárně guesthousu.
Na pokoji nás je sedm, pokoj nemá žádná okna, a tak jsou velké stropní větráky puštěné 24 hodin denně, abychom se neudusili či neutopili ve vlastním potu. Na zdích recepce visí mapy a informace o zajímavých místech Malajsie. Některé cennosti si schovávám do ocelové skříňky (zamčené vlastním zámkem), kterých je na pokoji několik (stejný systém jako v guesthousu v Singapuru). Ve třetím patře je malá společenská místnost, balkónek s výhledem na ulici (často zastřeným vypraným prádlem) a kuchyňka, kde je ráno a večer zdarma k dispozici čaj a kafe. Soukromý pokoj by samozřejmě byl lepší než společná noclehárna, je ale strašně drahý a takhle se i lecco dozvím od ostatních lidí na cestě.
Čínská čtvrť má sice pár obchoďáků a nákupních center, v žádném ale není knihkupectví, které by mělo průvodce od Lonely Planet. Musím se proto dostat až do tzv. Zlatého trojúhelníku, moderního centra plného drahých hotelů a nákupních center. Má být samý mrakodrap, samé sklo, beton a samé odvážné tvary. Jdu tam pěšky, protože autobusy MHD nejsou nejlevnější a stejně bych musel nejdřív zjistit který tam jede.
Jednou z chloub KL je moderní rychlodráha vedená několika směry z centra po sloupech nad úrovní ulice. Podcházím pod ní a začínám stoupat na severovýchod do kopce ke Zlatému trojúhelníku. Každou chvíli mě míjí autobus MHD (jsou provozovány několika soukromými firmami). Městská je dost dobře zorganizovaná a u většiny zastávek dokonce najdete schématické mapy MHD celého KL.
Vcházím do čtvrti mrakodrapů. Ještě sice nejsem ve Zlatém trojúhelníku, ale přede mnou už je několik nákupních center, nalevo míjím vysoko čnící Menara Kuala Lumpur. V jednom z nákupních center je knihkupectví s LP, ale Indonésii, kterou sháním, nemají. Alespoň jsem se trochu schladil v klimatizaci (a dal tělu při přechodu z vlhka a vedra do studeného chladu zase zabrat).
Pomalu se blížím do Zlatého trojúhelníku a mrakodrapy už jsou všude kolem mě. Trochu mi to připomíná Orchard Road v Singapuru, jen tu není takové čisto.
Procházím několik knihkupectví, ale Indonésii nikde nemají. To mě teda dostali! Tenhle oblíbený titul je prý pořád vyprodaný a v celém KL údajně není. To je teda fór! Zrovna jsem ze Singapuru poslal domů LP „South-East Asia“, jediný průvodce kde jsme měl něco o Indonésii (přirozeně mi připadalo zbytečné se s tím tahat, když jsem si v KL chtěl koupit samostatnou knihu o Indonésii a celá JV Asie už by mi byla nanic). Kdo mohl tušit, že když v Thajsku a Singapuru zvládají odhadovat svou potřebu a mít důležité tituly na skladě, tak v Malajsii bude vyprodán. Pokud ji do svého odjezdu z KL neseženu, budu si muset koupit „South-East Asia“, i když už jednu mám (bohužel právě na cestě do Evropy). Nemám totiž tolik peněz abych si mohl dovolit po Indonésii tápat a platit víc jen proto, že neznám ta levná místa. Další zbytečný výdaj na obzoru. Někdy si připadám jako Sisyfos. Snažím se šetřit kde můžu, mám radost z každého dolaru navíc a pak najednou přijde takováhle úplně neočekávaná věc a všechno ušetřené je pryč a k tomu se ještě prohloubí můj mínus.
Po několika hodinách hledání a opravdu dlouhé pěší exkurz po KL jsem zpátky v Čínské čtvrti. Bez knihy a navíc už je pozdní odpoledne. Zase jsem nic nestihnul. Ty velký města mě zabijou. Alespoň si dávám vyvolávat 30 vyfocených filmů, které se mi nahromadily v batohu od Tánina odjezdu. Chci je z Malajsie konečně poslat domů, ale nechci riskovat, že mi je nějaká kontrola balíků zničí rentgenovým zářením. Vyvolání diáků je tu 4× tak drahé jako u nás, ale lepší je mít filmy draze vyvolané, než osvícené.
Jsem v Asii, takže i u takové věci jako vyvolávání filmů musím smlouvat, abych dostal alespoň trochu přijatelnou cenu. Nakonec, hlavně díky tomu, že zároveň kupuju nové filmy, se mi daří srazit cenu za vyvolání asi o 40 % (ti teda mají marži!). Jo i tady je to boj, i když klidnější a čistší.
Zítra je neděle, proto budu mít filmy až pozítří. Teď jsem z těch nepracovních dní nějak zmatenej, protože jsem si myslel, že den kdy se tady nepracuje je pátek (jako ve většině muslimských zemí), což se mi potvrdilo i zavřenými obchody v Melace. V KL ale budou zavřeny zítra, tj. v neděli. Ten pátek byl nejspíš způsoben tím, že Melaka je tak líné město a nejspíš budou mít den odpočinku i pátek i neděli.
Už je tma a já se právě procházím po rozlehlém Náměstí nezávislosti. Na jedné straně krásně svítí žárovkami lemovaný Nejvyšší soud, nádherné koloniální budovy z konce 19. století. Pak se vracím do Čínské čtvrti, kde už je na ulici Petaling v plném proudu noční trh. Ale jaký! Celá ulice byla večer uzavřena pro provoz a na silnici vyrostly desítky stánků. Několik s jídlem, ale většinou s falšovanými hodinkami, brýlemi, kalhoty a šaty známých značek. No a samozřejmě je tu široký výběr filmů na Video CD a software na CD ROM. Všechno pirátské, takže část z oněch 40 % falsifikátů zmíněných v tisku. Jenže na téhle ulici je to 100 %!
KL je město trhů a to i nočních. Podél jiné ulice, tentokrát v Malé Indii je další noční trh. Tenhle už je převážně o jídle, brouzdá se tu hodně muslimů, kteří si po západu slunce dávají do nosu. Taky zkouším nějaké jejich zákusky a olizuju se až za ušima. Takový ais kačang - želatina zalitá sojovým mlékem, posypaná nakrouhaným ledem a polítá hnědým tekutým cukrem - to je teda bomba. Utratil bych spoustu peněz, tak radši zase mizím.
Kousek od ulice Petaling stojí velká Ústřední tržnice. Prodávají v ní spíš suvenýry a zákusky, ale vidím i knihkupectví. Už ze setrvačnosti do ně nakukuju a hleďme co tu nemají - mnou tak hledaného průvodce Indonésii! Tak přeci jen dnes budu usínat zbaven jedné velké starosti.
Den 151, neděle 17. 1.
Hned ráno dělám nějaké nákupy (no, ráno - tady většina obchodů otevírá mezi devátou a desátou, proto musím čekat - KL je taky nějak líné město). Dopisuju třetí deník, takže potřebuju nový, plus nějaké další maličkosti. Navíc se mi jedny kalhoty rozpadají a ve druhých mám už od Káthmandú díru (přistál jsem tam na dlažbě), takže i šatník budu muset asi obnovit.
Ulice Petaling, včera večer neuvěřitelně natřískaná stánky nočního trhu, je jako vymetená. Stojí tu jen pár stánků s ovocem, všechny ostatní jsou úplně pryč! Místo toho se ulicí prohání auta o sto šest.
S dopravou už to v KL není taková pohoda jako v Singapuru. Už zase je cítit (i vidět) smog a šňůry aut dělají z přecházení ulice akční film. Někde je to opravdu zoufalé. Skoro jakoby architekti stavěli město jen pro auta a zapomněli na ty, kteří používají takovou staromódnost jako nohy.
Ve stejné situaci jsem i teď, když na jižním konci Čínské čtvrti stojím na jednom břehu řeky a chci se dostat na břeh druhý, kde je železniční nářadí a Národní mešita. Most tu sice je, ale jen dálniční pro auta. Pokud nechci obejít polovinu KL, abych našel most pro pěší, musím se vrhnout mezi auta a modlit se, že se na druhou stranu dostanu po svých a ne na masce nějakého šíleného Číňana...
Podařilo se a teď stojím před hlavním železničním nádražím. Nikam nejedu, prostě jsem se jenom přišel podívat. Nádraží totiž vypadá spíš jako mogulský palác s věžičkami, minarety a kopulemi. Bylo postaveno v roce 1911 spolu se stejně pohádkovou budovou přes ulici, ve které sídlí administrativa malajské železnice.
Hned za nádražím vidím další budovu s kopulemi a minaretem. Tahle je ale novější a slouží trochu vznešenějším účelům. Je to Masjid Negara (Národní mešita), jedna z největším mešit jihovýchodní Asie. Kolem mešity se rozkládá velká zahrada s jezírky a z jednoho z nich ční do výšky 73 m její jediný minaret. Nad hlavní modlitební halou, do které není nemuslimům vstup povolen, se klene nezvyklá, výrazně modrá kopule ve tvaru 18cípé hvězdy, představující 13 států malajsijské federace a 5 pilířů islámu.
Jsem v takové svaté čtvrti, protože přes ulici je nově vznikající Malajské muzeum islámského umění (s nádhernými modrými kopulemi inspirovanými perskou architekturou) a hned vedle Islámské centrum, které na čelní zdi spolu se jménem inzeruje i adresu svojí internetové stránky (http://www.islam.gov.my)!
Začíná pršet, tak se pospíchám schovat do podloubí blízké pošty. Spouští se opravdový liják a to je teprve poledne! Co se dnem, pokud bude pršet? Jedině být někde uvnitř. Nejsem zase tak daleko od Národního muzea, tak nasedám na bus, protože jít v tomhle lijáku pěšky se mi moc nechce.
Národní muzeum je postavené v malajském stylu a kromě stálých výstav je v něm teď speciální výstava věnovaná Východní Malajsii, což jsou dva svazové státy (Sabah a Sarawak) na ostrově Borneo. Mají úplně jinou kulturu než v poloostrovní Malajsii. Výstava představuje kulturu tamějších domorodých kmenů a musím říct, že to nejsou žádní primitivové, jak bychom si představovali pod pojmem „domorodý kmen z Bornea“. Vyrábějí překvapivě hezkou keramiku (i glazovanou) s motivy květin a ještěrek, zdobené mosazné nádobí, korálkové náhrdelníky (první korálky se k nim dostaly v 16. století z Benátek a taky z Čech), hudební nástroje.
Ve foyer muzea zase stojí velká dajacká bambusová chatrč - dům pro hlavy kmene. Slouží nejen ke shromážděním celé vesnice při významných příležitostech, ale i jako místo, kde dlí mladíci dokud nedospějí a nestanou se hlavou své rodiny a své chatrče. V chatrči je výstava štítů, gongů, bubnů a taky „nosičů mrňat“, nazývaných bá. Pokud třeba na indickém subkontinentu maminy nosí svoje děti v šátku uvázaném na zádech, na Borneu si vymysleli bá - dřevěné sedátko s obloukovým opěradlem (pro pohodlí dítěte) zdobeným korálky a tygřími zuby. Sudý počet zubů znamená, že v sedátku je děvčátko, lichý počet je kluk. Vystavené věci patří hlavně kmenu Kenyah.
V pravdě malajském stylu je i v tomhle muzeu několik diorám ze života obyvatel Malajsie. Opět se týkají důležitých událostí v malajské rodině, jako svatby a obřízky, takže pro mě nic nového. Snad jen, že před třetí svatební nocí je na svatební postel rozprostřeno prostěradlo a pokud je ráno od krve všichni si oddechnou, protože to znamená, že nevěsta byla ještě opravdu panna.
Nová je pro mě ale výstava věnovaná stínovému divadlu. Ještě před několika roky bylo oblíbenou zábavou, avšak dnes je rychle vytlačováno všudypřítomnou televizí. Pokud se někde ještě hraje, jde vždy o příběhy z hinduistické Rámajány, alespoň v Malajsii, protože stínové divadlo má svou tradici od Indie až po Indonésii. V každé zemi se liší loutky, přípravné rituály i vlastní příběhy. Vždy jde ale o stejnou myšlenku, kdy za plátnem sedí člověk hrající všechny role sám. Každé představení trvá několik hodin a je doprovázené živou hudbou.
Hudba je v Malajsii vůbec oblíbená a v další části muzea jsou vystaveny 4 metry dlouhé bubny (buben je nejdůležitější malajský hudební nástroj), gongy a píšťaly. Nevím proč, ale hned vedle hudebních nástrojů je místnost se zbraněmi, včetně kerisů, typické osobní zbraně Malajců.
Jako v Národním muzeu v Dháce i tady je místní fauna a flóra prezentována velkými diorámami: leopard útočí na laň, medvěd krade včelám med, nosorožec a tapír stojí v džungli vedle sebe jakoby si povídali, rybky plují mezi korálovými útesy. Největším exponátem je ale určitě pětimetrový vycpaný krokodýl, který údajně vážil 1250 kilo!
Počasí venku se zatím jakž takž umoudřilo, takže můžu už i schovat deštník. Začíná být hezky, tak se alespoň projdu v blízké Jezerní zahradě. Zahrada je oblíbeným místem pro procházky i návštěvy míst jako Ptačí park se stovkami druhů ptáků v obrovské voliéře pod širým nebem, Orchideová zahrada čí Motýlí park. Já se nejdřív dostávám k Národnímu planetáriu. Vypadá spíš jako mešita, protože jeho kopule je jasně modrá a vedle stojí věž s observatoří, která silně připomíná minaret. Planetárium je sice zavřené, ale je od něj skvělý průhled džunglí na mrakodrapy.
V zahradě se příjemně prochází a řada Číňanů si tu běhá své joggingové kolečko. Ale ne, už zase prší! Schovávám se v altánku a čekám dokud nepřestane. Počasí je v KL opravdu nestálé. Chvíli svítí slunce a před ním musím zavírat oči, pak zase prší že není skoro vidět na krok. Vycházím za zahrady a chvíli se procházím v sousední zahradě, kde jsou vystaveny plastiky autorů ze zemí ASEAN.
Nakonec se zvládám vrátit do guesthousu už bez dalšího deštíku. Na balkóně ve třetím patře si dávám čaj a chvíli sleduju film, který si někdo pustil na videu. Dost nuda, tak jdu dělat něco užitečnějšího - psát deník. Taky si musím zabalit knihu o Indonésii a už se mi zase párají trika.
Den 152, pondělí 18. 1.
Je pondělí, první pracovní den co jsem v KL. Hned volám na indonéské velvyslanectví a ptám se na vízum. Jejich odpověď je ale trochu zmatená, tak tam radši zajdu.
Moc mě teda nepotěšili. Že budu potřebovat zpáteční letenku s tím jsem se už smířil. Dalo by se přežít i třídenní čekání na jeho vyřízení, ale bohužel zítra a pozítří je Aidilfitri - konec Ramadánu, nejdůležitější muslimský svátek, takže bych vízum dostal až příští pondělí! Dost kontrast oproti vyřizování třeba thajského víza, o malajsijském a singapurském nemluvě. Takže i tady v KL na to kašlu a nechám to na Penang. Určitě tam taky budu muset čekat, ale myslím, že Penang bude příjemnější místo na čekání než KL.
Je hezky, tak by dnes mohl být dobrý den podívat se na dvě chlouby moderního KL: nejvyšší budovy světa - Petronas Twin Towers a telekomunikační věž Menara Kuala Lumpur.
Petronas Twin Towers (PTT) je vidět skoro z celého KL (samozřejmě pokud výhledu nestíní jiný mrakodrap). Vypadá strašně blízko, i když jsem teď od ní ještě asi tři kilometry. Bodejť by ne, ční do výšky 452 m. PTT patří, jak název napovídá, naftařskému kolosu Petronas (malajsijská obdoba naší Benziny), který je po celé Malajsii viditelný hlavně díky benzinovým pumpám. PTT nestojí jen tak sami o sobě, ale jsou součástí KLCC (KL City Center), do nějž patří ještě obrovský obchoďák ISETAN, další asi 200metrový mrakodrap a velký park. Dostatečně velký na to, aby při pohledu z jeho jednoho konce vyzněly PTT na jeho druhém konci dostatečně mohutně.
Jdu pořád blíž a blíž, ale je to jako bych šel za obzorem a chtěl ho dohonit - pořád se nějak nemůžu dostat přímo před ně. Jejich výška totiž dost klame - zdají ze o hodně blíž než ve skutečnosti jsou.
Konečně jsme na konci parku a stojím před nimi. Koukám nahoru až si vykrucuju krk. Ještě jsem neviděl nic tak ohromnýho. Jedu pohledem zespoda, patro po patře, pořád výš a výš, pořád to ještě nekončí, ještě výš, až je někde v 88. patře konečně konec. Takhle zblízka vypadají mohutně a cítím se pod nima malinkej jako tahle tečka za větou. Zdálky jsem zase oceňoval jejich elegantní tvar dvou kónických věží, spojených zhruba v polovině dvoupatrovým mostem. Tvar věží je prý inspirován pěti pilíři islámu a při bližším pohledu opravdu odhaluju, že se skládají z pěti stupňů zakončených vysokou špičkou.
Pěkně dlouho jen tak chodím kolem a koukám nahoru. Vždyť kdy se mi zase podaří mít pocit takové malinkosti! Kolem je docela dost mrakodrapů, ale vedle tohohle skoro půlkilometrového kolosu vypadají jako sirky. Škoda že se nedá dostat nahoru.
No, nevadí. Ještě tady máme 421 m vysokou Menara Kuala Lumpur (MKL), kam se vyjet dá. Asi po hodině se dostávám z PTT transu a pěšky se přibližuju k MKL. I když je o 30 m nižší než PTT, její špička je ve skutečnosti výš, protože věž stojí na kopci, který do těch 421 metrů není započítán. Turisti se ale dostanou jen do výšky 276 m a ještě o něco výš je otáčející se restaurace. Šplhám po horké silnici do kopce a u úpatí věže se zjevuju úplně propocená a schvácený. Výtah mě vyváží do těch necelých 280 metrů, kde je uzavřená, a tedy klimatizovaná (brrr, zima!) pozorovatelna.
Rozhled je skvělý. Stihnul jsem ještě jakž takž slunečné počasí a částečně i modré nebe, takže na forkách KL nebude ležet takový šedý stín, jako když jsme byli s Táňou v Moskvě na Ostankinu. Na severovýchodě se tyčí PTT, které se jako jediné se výškou mohou srovnávat s MKL. Ostatní mrakodrapy, a že jich je v KL požehnaně, odsud vypadají malinké. Obzvlášť působivé je to u těch, která jsou v Čínské čtvrti a které mám každý den na očích a tím pádem už i „v oku“. Zespodu jsou obrovské a každý den je používám jako orientační body.
KL nejsou ale jen mrakodrapy. Na severu vidím rozlehlou čtvrť prťavých rodinných domků, za nimi obrovská skalní formace, ve které jsou svaté hinduistické chrámy Batu. Taky rozpoznávám místa, kde jsem už byl. Skvěle je odsud například vidět Masjid Negara a její zvláštní modrá osmnácticípá kopule. Obzor je kvůli smogu dost zatřený, ale zdaleka ne tak moc jako třeba v Dillí.
Když jsem zase dole na zemi, kupuju nějaké pohledy a hned je i posílám. Z KL se domů dostanou určitě nejrychleji.
Pokud PTT a MKL jsou symboly malajsijské budoucnosti, symbolem minulosti je Medan Merdeka (Náměstí nezávislosti). Dříve tam, podobně jako na singapurském Padangu, Briti hrávali kriket. Od roku 1957, kdy na něm byla vyhlášena nezávislost Malajské federace, se stalo místem každoročních přehlídek na Národní den a i místem procházek Malajsijců ve dnech ostatních. Stejně jako Padang je Medan Merdeka rozlehlá prázdná plocha, na jejimž jižním konci stojí 95metrový sloup s vlajkou Malajsijské federace (údajně nejvyšší na světě) a kolem vlajky všech svazových států. Na severní straně se procházím po nové promenádě s fontánami a taky kolem prestižního Royal Selangor Club, založeného místní smetánkou na konci minulého století.
Nejvýraznějším architektonickým výtvorem je ale dlouhá budova sultána Abdula Samadana přes ulici od zelené plochy. Zvláště v noci, kdy je po svých hlavních liniích osvětlena stovkami žárovek, vyniknou její viktoriánské rysy. Dnes je v ní Nejvyšší soud. Když jsem ji poprvé viděl osvětlenou, nepřemýšlel jsem ale nad tím jak je krásná, nýbrž nad tou elektřinou, kterou tohle osvětlení sežere. To proto, že mi připadá, jakoby se Malajsie snažila za každou cenu ukázat co všechno dokáže. Je to pro mě další střípek do mozaiky megalomanských projektů, které jsou nebo budou v dohledné době dokončeny. Počínaje nejvyšší budovou světa, přes nejvyšší přehradu stavěnou na Borneu, nové mezinárodní letiště 30 km za KL, až po Putrajayu, právě stavěné nové hlavní město federace. Osvětlení Nejvyššího soudu je s těmito částkami na tyhle projekty samozřejmě nesrovnatelné, ale podstata se mi zdá stejná - ukázat „jak jsme my Asijci schopní“.
Otázkou zůstává za čí peníze všechno tohle bude pořízeno. Určitě nejen za malajsijské. Současný malajsijský předseda vlády Mahathir se tváří, že malajsijský rozvoj je jednoznačně vítězstvím asijských hodnot. Možná, ale za peníze evropských a amerických investorů...
Konečně je šest večer a já si jdu vyzvednout svých 30 vyvolaných filmů. Na nočním trhu kupuju večeři, v hostelu se pohodlně usazuju na balkóně a při večeři si všechny diáky zvědavě prohlížím. No, mohly být lepší. Vyvolány jsou dobře, ale já jsem je moc dobře nenafotil. Pár by se jich dalo někomu ukázat, velká část je ale průměrná a překvapilo mě kolik fotek jsem technicky úplně zmršil. Ještě se mám co učit! Hodně jsem přecenil vestavěný blesk. Teď teprve vidím, jak je slabý. Možná bych si měl ještě na cestě koupit blesk pořádný, jinak nebudu moct některé fotky vůbec dělat.
Po ne příliš radostné „prohlížecí“ večeři se na hodinku stavuju na Internetu odpovědět na dopisy a taky se podělit o svoje pocity nad právě vyvolanými diáky.
Den 153, úterý 19. 1.
Přestože je úterý, kdy je jindy všude živo, dneska je všechno jinak. Ulice zejí prázdnotou, hodně obchodů má zavřeno a aut v ulicích je taky míň. Není totiž obyčejné úterý, ale úterý, na které připadá první den nejvýznamnějšího muslimského svátku Aidilfitri. Skončil Ramadán a právě to se oslavuje. Teď je naopak zakázáno se postít a každá muslimská rodina chystá hostinu.
Den ale pro muslimy začíná už ráno, kdy se slavnostně obléknou a zamíří do mešity. Ženy mají krásné dlouhé šaty a bílé nebo kytičkované šátky. Muži jsou buď v kalhotách, košili a kolem pasu mají omotanou krátkou vyšívanou látku, nebo v dlouhé sukni a košili. Všichni muslimové samozřejmě mají na hlavě čepičky. Opravdu působí slavnostně vidět zástupy mladých či starších, procházející se ulicemi cestou do své mešity. Aidilfitri potrvá dva dny, které jsou zároveň vyhlášené státním svátkem. Pro muslimy jsou to i dny „otevřených domů“, kdy k sobě zvou příbuzné, známé nebo jen kolemjdoucí, aby se připojili k jejich hostině a poznali trochu islámské tradice.
Jelikož život v KL se v těchhle dvou dnech prakticky zastaví, naplánoval jsem si na dnešek výlet do hinduistických jeskyní Batu a zítřek pravděpodobně strávím v autobuse cestou na sever do Cameron Highlands (Cameronova vysočina).
Na bus do Batu čekám snad hodinu, protože kvůli Aidilfitri nejspíš prodloužili intervaly MHD. Když přijíždí, je už z poloviny zaplněný Indy - je vidět, že nasedám do správného busu. Cesta trvá asi tři čtvrtě hodiny, během které projíždíme severním KL a autobus se plní dalšími Indy. Vystupuju tam kde dav - u velkého skalnatého kopce, v jehož útrobách jsou ony jeskyně Batu.
Na velkém parkovišti se to hemží samými Indy. Mezi nimi jsou i malé děti, z nichž některé mají pomalované hlavičky, jiné zase rodiče nesou v kolébce, která je zavěšená na stvolech cukrové třtiny. Jde o páry, kterým se po modlitbách narodily děti a teď je řada na nich, aby poděkovali za toto vyplněné přání.
K jeskyním vedou strmé schody, o které se svorně dělí lidé šplhající nahoru a opice hledající co by kde komu ukradly a sežraly. Jedna se právě cpe banánem, jiná vycucává zbytek koly z odhozené plechovky. Když jsou tady opice, tak musí být nablízku i nějaký hinduistický chrám.
Největší z jeskyní se jmenuje Chrámová, to proto, že je v ní hlavní chrám. Před vstupem stojí velká socha Parvati, Šivovy družky.
V jeskyni je vlhko a zakouřeno. Hoří několik pochodní, které tak vytvářejí tu správnou mystickou atmosféru. V zadní, trochu menší, jeskyni je další chrám, kolem nějž se mačkají davy oddaných. Pobíhají tu opice a ptáci na to doslova zvysoka... Jeden se dokonce trefil i do mě a mého foťáku.
Všude cítím kouř z pochodní a vonných tyčinek. Opravdu hodně zvláštní hinduistický chrám. Každým rokem se tu koná stejně zvláštní hinduistický festival - Thaipusam. V ten den (letos připadá na 31. ledna, kdy už bohužel budu v Indonésii) se do jeskyní sjede až milión hinduistů, aby uctili boha Subramaniama. Někteří z věřících se podrobí masochistickému propichování kůže, na kterou si pak zavěsí malé nádobky s mlíkem jako obětním darem. Jiní si nechají jehlami propíchnout tváře a jazyk. Tenhle festival, původně z Tamil Nadu, je dnes v Indii zakázán, ale v Malajsii je oslavován nejen v jeskyních Batu, ale i na Penangu, v Džohor Bahru a v Ipohu.
Chytám bus zpátky do města a vystupuju v malajské čtvrti. Chci se podívat na malajský trh Čou kit, ale bohužel mám smůlu. Jelikož Malajci jsou většinou muslimové, oslavují dnes Aidilfitri a trh je skoro prázdný.
Když se pěšky vracím do centra, skoro všechno je zavřené. Co já teď budu toho zbylého půl dne dělat? Všechno zajímavé jsem už viděl, trhy jsou prázdné, nakupovat se nedá. Zbývá mi jen tak se brouzdat po městě.
Na autobusáku si nazítřek ráno kupuju jízdenku do Cameron Highlands a jelikož je vlhko, dávám si ais kačang. Pak chvíli trávím na Internetu pročítáním nových dopisů a odpovídáním na ty staré. Pořád mám totiž dluh v podobě nezodpovězených dopisů.
Den 154, středa 20. 1.
Bus do Tanah Rata v Cameron Highlands odjíždí dost netradičně od benzínky naproti hlavnímu autobusovému nádraží. Už v osm ráno, půl hodiny před odjezdem nás tam čeká hrozen, většinou samí běloši. Bus je zase klimatizovaný, i když odsloužené léta už na něm jsou vidět.
Pokud východní pobřeží poloostrova byla samá plantáž, tady na západě je občas vidět i nějaké to pole. Poprchává a mraky jsou hrozně nízko, obzvlášť jakmile začínáme stoupat do kopců. Zatáčka střídá zatáčku a řidič s námi nemá slitování - řeže je jakoby jel ve formuli 1.
Kopce jsou porostlé hustou džunglí. Ta zelená barva je příjemná a uklidňuje nás vždy po dalším zázračném úniku srážce. Kvalita téhle horské silnice je nesrovnatelně lepší než na indickém subkontinentu, ale kvalita řidiče je zhruba stejná.
Míjíme několik vesniček Orang Asli (původních obyvatel) postavených na kůlech, s prádlem rozvěšeným všude kolem. Vypadají že jim nic nechybí a asi to tak opravdu je.
Cameron Highlands
Když v městečku Tanah Rata vystupuju z autobusu, nekoná se žádný klimatická šok. Venku je jen o trochu tepleji než v klimatizovaném buse. Jsme ve výšce asi 1350 m, takže už mimo vedro a vlhko. Neutekli jsme ale dešti, protože je zataženo, chuchvale mraků koketují s vrcholky okolních kopců a občas z nich ucvrkne.
Je tu klid, jen jedna hlavní silnice, spousta zeleně a příjemný vzduch. Ubytovávám se úplně na okraji městečka, vlastně už skoro v lese na kopci, ze kterého je vidět na těch pár okolních domečků, v dálce už ale i na novou panelovou výstavbu. Místo se jmenuje Father’s Guesthouse a ve znaku má Boba Marleyho. Noclehárny jsou v chatkách podobných bunkrům, které spojuje krytá terasa se stolečky a společenskou místností (s TV). Připadám si jako na pionýrském táboře a vůbec ne jako v Malajsii, protože je chladno, bělochů 20× víc než Malajců a všude kolem nás lesy. A prší.
V takovémhle počasí nemá cenu chodit ven, tak si sedám do společenské místnosti, kde právě začíná nějaký film. Je to horor a ještě k tomu z pirátského cédéčka, ale je to taky můj první západní film po pěti měsících. Tak si ho řádně vychutnávám, spolu s místním čajem, který je tu k dispozici.
V 8místné noclehárně je nás teď pět.Němec Erik je tu už deset dní a prolezl snad všechny trasy džunglí. Shodujeme se na tom, že Malajsie je svou rozvinutostí v materiálních věcech dost podobná Evropě, čímž dost ztratila na zajímavosti. Samozřejmě že je tu jsou chrámy, staré čtvrti, mix asijských kultur, ale pokrok, který přišel z Evropy Malajsii Evropě taky hodně přiblížil. Kamkoliv se můžu dostat pohodlně, v každém městě jsou supermarkety a nákupní centra a celá Malajsie už byla dávno dobita Mekdonaldy, Pica Haty a Kentaky Frajd Čikiny - asi navždy už mi v paměti uvízne umělohmotný dědula s knírkem a bradkou v životní velikosti, postavený před KFC restaurací na Ústředním trhu v KL.
Historických památek tady taky moc není a s výjimkou Melaky (která je stejně koloniální, tj. NE-malajsijská) se zajímavosti ve městech scvrkávají na pár chrámu a Čínskou čtvrť. Mluvím samozřejmě o poloostrovní Malajsii. Východní Malajsie, tj. severní část ostrova Borneo, je něco úplně jiného a určitě tam bude spousta panenských míst v pralesích, kde se ještě dá vidět jakž takž nedotčené kultura původních obyvatel. Jenže bohužel nemám tolik peněz, abych se tam mohl vypravit, tak se musím spokojit pouze s poloostrovem
To že je Malajsie tak rozvinutá má samozřejmě svoje výhody. Kromě pohodlného cestování a skoro prázdninové atmosféry (na rozdíl od té „válečné“ Indie) je to široká dostupnost Internetu. I v Tanah Rata je, tak ho hned využívám ke zkontrolování svojí emailové schránky.
Den 155, čtvrtek 21. 1.
Jako bych se vracel do Indie, protože si v indické restauraci dávám paranthu. Tady tomu říkají roti čanaj, nebo prostě palačinka. Je to to nejlevnější co je k sehnání a zasytí to. Dnes budu energii potřebovat, protože chci skrz džungli dojít k čajové plantáži Boh a pak zpátky, celkem asi 25 km. Teď ráno je docela chladno, takže mikina přijde vhod - dost neobvyklé, už dlouho jsem se neklepal zimou.
Vyrážím za městečko na cestu, kde má začít trasa džunglí vedoucí na silnici k čajové plantáži. Trasy jsou očislované, tahle má číslo 9 a 9A. Začíná za lávkou přes řeku, kde jsou domečky a zahrádky přesně jako u nás na venkově nebo v zahrádkářských koloniích. I počasí je trochu chladnější (jako u nás v létě), takže je to fakt jako doma. Jen ta políčka obdělávají Číňani...
Včera a i v noci pršelo a stezka je blátivá. Džungle je hustá, a i když listy obrovských kapradin či palem jsou vlhké, něco mi do opravdové džungle chybí - dusno a vlhko. Ona to džungle je, jen ne tak vlhká, protože jsme v nadmořské výšce 1400 m.
Stezka je vyšlapaná a i pravidelně prosekávaná. Někde, protože procházím i místy, kde musím prolézat novým křovím, přelézat spadlé kmeny nebo se brodit v bahně. Je tu živo. Kromě hlasitého štěbetání ptáků kolem mě třeba teď leze krásná, černá, asi 30 cm dlouhá housenka Jakýpak z ní asi bude motýl?
Po čtvrthodině přicházím k Robinsonovu vodopádu. Pořádně hučí a je i docela vysoký. Potkávám první turisty, kteří se vydali stejnou stezkou. Škoda, že se v džungli nedá moc fotit. Nejen že bych potřeboval film alespoň 400 ASA (který je ale příliš zrnitý), ale taky je těžké fotit zelenou masu, listí a bláto. Když jsem uvnitř džungle, atmosféra je fantastická, ale jakmile na něco zamířím objektiv, výřez, který se objeví v hledáčku, je úplně jiný. Prostě jenom výřez, pahýl skutečnosti. Džungle je nádherná tím jak člověka obklopuje, jak je sytě zelená, šerá, živá, vlhká. A to se na fotce pořádně zachytit nedá. Nebo možná dá, ale já to zatím nedovedu.
Asi po hodině a půl, zablácený a zpocený vylézám z džungle na silice vedoucí k čajové plantáži. Chvilku odpočívám a pak se vydávám k plantáži. Pomalu se zatahuje a mám podezření, že bude pršet. Díky těmhle častým dešťům a přeprškám je Malajsie tak úrodná a tak zelená. Tady na vrchovině je klima trochu mírnější, takže se tu hojně pěstuje zelenina, ovoce (např. i jahody) a především čaj. Teď právě míjím spořádaně obdělaná políčka se zelím a salátem. Pomalu se blížím k plantáži, protože už se přede mnou objevují svahy porostlé čajovými keři.
Čajová plantáž Boh byla jednou z prvních plantáží založených v Cameron Highlands 30 let poté, co kartograf William Cameron roku 1885 zmapoval tuto oblast a zjistil, že má příjemné klima. Na rozdíl od Darjeelingu však tady není nic takového jako sezóna a nesezóna. Díky poloze daleko blíž rovníku se čaj sklízí po celý rok.
Začíná typický liják. Usazuju se pod košatým stromem, tak aby na mě déšť nemohl, a dávám si oběd. Alespoň zabiju čas když prší. Mám sice deštník, ale ten je v tropickém lijáku platný stejně jako cedník. Byl bych mokrý přinejmenším od pasu dolů, protože déšť je často doprovázen větrem a bývá navíc tak prudký, že už jen stříkání kapek rozpláclých o zem dokáže pěkně promočit.
Kousek ode mně se pod pláštěnkami schovávají Bangladéšani - česáči čaje. Ani se nedivím, že se jim teď na plantáž moc nechce - nezůstala by na nich niť suchá.
Čajové keříky mi připadají stejné jako v Darjeelingu. Tady jsou ale vidět tmavě zelené a světle zelené keře. Ty tmavé už jsou zralé ke sklizni, kdežto světlé ještě asi ne.
Konečně přestává pršet a můžu se vydat dál. K budovám kde se čaj zpracovává jsou to asi dva kilometry. Na svazích občas zahlédnu česáče majícího zvláštní nůžky, kterými stříhá listy a hází je do nůše na zádech. Svahy jsou pěkně prudké, takže tady nejspíš nepoužívají žádné stroje.
Šplhám posledních pár metrů a jsem u budov, postavených v sedle přímo uprostřed kopců plných čajových keříků až kam oko dohlédne. Dnes je bohužel zavřeno (asi kvůli Aidilfitri), takže nemůžu srovnat se zpracováním čaje v Indii. Má to tu ale být daleko mechanizovanější - čehož je ve srovnání s Indií celkem snadné dosáhnout.
Vylízám na kopec nad budovy, abych měl lepší rozhled do okolí. Jsem tak vysoko, že kolem mě proplouvají chuchvalce mraků, roztrhané o kopce kde stojím. Ani vrcholek protějšího kopce není vidět, protože je zahalený v mracích. Je to skvělý pohled. Skoro jako by ty mraky chránily plantáže před špatnými vlivy...
Slézám z kopce k budovám a začínám se po cestě klikatící se mezi čajovými keři vracet zpět. Teď, když přestalo pršet, už je na plantážích víc česáčů a někteří mají dokonce něco jako „čajovou sekačku“, kterou vždycky dva lidi sunou po čajových keřích (nasázených v řadách), čímž osekávají jejich vrchní listy. Ty se pak zachytávají v pytli taženém za sekačkou. Tak tímhle asi byla myšlena ta mechanizace!
Zase začíná pršet. Je to jako hra kdo dýl vydrží. Jestli déšť nebo my lidi tady dole. Naštěstí prší jen drobně, takže ani nevytahuju deštník. Mám před sebou ještě 15 kilometrů, takže doufám, že nebude celou dobu pršet.
Po deseti kilometrech přicházím k další plantáži. Jmenuje se Bharat, což v hindi znamená Indie. Čajové keře se rozprostírají údolím a jsou pěkné tím jak střídají světle a tmavě zelenou barvu. Tahle plantáž už se táhne podél hlavní cesty do Tanah Rata, ne jako Boh, která je úplně mimo a cesta k ní byla postavená jen a jen kvůli ní. Proto tu potkávám daleko víc turistů, kteří se před plantáží nadšeně fotí. Jsou to samí Indové, Číňani a Malajci.
Ucaprtán přicházím v pět odpoledne zpátky do Tanah Rata. Byl to skvělý výlet. Vůbec se nedivím, že ještě za dob koloniální nadvlády byla tahle vrchovina oblíbeným útočištěm Britů před vlhkem a vedrem dole na planině. Teď v osm večer je už zase chladno na mikinu. Večer všichni usínáme přikrytí dekou a ti zimomřivější dokonce dvouma.
Den 156, pátek 22. 1.
Už zase musím měnit peníze. V Malajsii utíkají nějak rychle a i teď jich hned zase kupu utrácím, protože si kupuju jízdenku na zítřek na Penang.
Abych se dostal na začátek tas 10 a 12, které chci dneska projít, musím nejdřív najít Oly Apartments. Je to celkem jednoduché, protože už z dálky září novotou a čistotou. Někteří lidé si tu nežijí špatně - a to jsou přitom jen obyčejné činžáky.
Procházím kolem nich, pak Kaméliovou zahradou a najednou jsem v lese. Cesta se kroutí nahoru, protože trasa 10 vede na 1696 m vysoký Gunung Džasar. Jde spíš lesem než džunglí, ale procházka je to stejně pěkná, místy dokonce i fuška.
Na vrcholu se ocitám najednou, bez varování. Prostě se z tunelu v hustém křoví vynořuju na malé mýtince. Rozhled není nic moc (i když vidím mraky, které kolem kopce plují asi ve výšce kde jsem), ale pohled na tu hustou džungli stojí za to. Mýtina je totiž úplně obklopená nepropustnou zelení, v níž zejí jen dvě černé díry. Jednou jsem od jihu přišel a druhou budu pokračovat na sever, dolů z kopce.
Ten les je vlastně stejně hustý jako džungle, takže nevím, jestli ho taky nemám nazývat džunglí. Připomíná mi naše evropské lesy, tak proto jsem možná zmatený. Ona to asi taky bude džungle.
Sestupuju dolů tunelem v křovinách a opět přelézám spadlé stromy a na některých místech se prodírám už napůl zarostlou stezkou. Vegetace je tak hustí, že stezka není zdaleka tak promočená jako včera. Ocitám se v sedle, kde se stezka 10 stýká se stezkou 11 (která vrchol Gunung Džasar obchází). Obě stezky tu končí a místo nich začíná dvanáctka vedoucí na vrchol Gunung Perdah (1576 m). Podél ní mají být vidět některé místní květiny, ale až po vrchol se mi nedaří spatřit ani jedinou. Nejspíš se neumím dívat.
Trasa 12 končí uprostřed kopce, u velké rozvodny elektřiny. Od ní už dolů do města vede asfaltka. Napříč kopcem Gunung Džasar jsou vysekané stromy a celý kopec je zjizven cestou, podél níž stojí vysoké stožáry přivádějící elektřinu z planiny do rozvodny. Celé to působí jako pěst na oko. Na druhou stranu ale elektřinu někudy vést musí.
Je jasné, že na asfaltce túra lesem/džunglí končí a posledních pár kilásků už šlapu po silnici. Míjím velké golfové hřiště a kamenný dům, jakoby přenesený odněkud ze staré Anglie. I s typickou červenou londýnskou telefonní budkou. Pozůstatek koloniální éry, který dnes slouží jako hodně drahý, ale do zdejšího prostředí skvěle zapadající hotel.
Kolem něj je skvěle udržovaná zahrada a golfové hřiště je jen přes silnici. Jako dělané pro prachaté Anglány, kteří tak můžou okusit jak se tu žilo Britům za dob kolonie.
Po návratu chvíli píšu deník a poslouchám dva Čechy, kteří se v guesthousu objevili, jak diskutují nad fotkama. Jsou tu na expedici sbírat hmyz a broučky. Těch je v okolní přírodě požehnaně (a obrovských, takže určitě neodjedou s nepořízenou.
Večer neodolávám a zase se dívám s ostatníma na video (ta abstinence západní kultury je na mě nějak vidět). Dneska je to „Jackie Brown“ od Tarantian. Docela dobrý, ale „Pulp Fiction“ bylo lepší. Možná jsem ale jen správně neporozuměl všem těm vtípkům v angličtině.
Den 157, sobota 23. 1.
Další autobus, další cestou promítaný pirátský film, další hodiny v lednici pohybující se po severo-jižní malajsijské dálnici. Pár minut po odjezdu z Tanah Rata každý dostáváme jeden igelitový pytlík. Autobusová společnost už přišla na to, že je lepší investovat pár ringgitů do prevence, než čistit sedačky autobusu od zvratků.
Na téhle trase, obzvlášť v úseku z Tanah Rata po kroutící se silnici až dolů na planinu do Tapah, nás řidič zase nešetří. Silnice je úzká, zatáčky prudké, rychlost busu velká a tak má člověk dostatek příležitosti poznat co je to přetížení. Buď jsem napresovaný na okně, nebo silně nahnutý do uličky. A igelitové pytlíky jsou v akci.
Celé to trvá asi 50 km, tj. asi hodinu a půl, po které přijíždíme do Tapah a na čtvrt hodinky zastavujeme. Za Tapah pak hned najíždíme na dálnici a podél kopců uháníme na sever směr Penang.
Georgetown (Penang)
Penang je jméno jednoho ze států Malajsijské federace. Je pojmenován po ostrově ležícím asi 3 km od západního pobřeží Malajského poloostrova, do státu Penang kromě něj ale patří i úzký pruh pevniny nejblíže ostrovu. Hlavním a zároveň největším městem je Georgetown, pro něž se ale taky vžil název Penang.
Ostrov je jedním z nejnavštěvovanějších míst v Malajsii, protože se na něm dá snadno zkombinovat povalování na jeho skvělých plážích s poznáváním historického Georgetownu. Ve státu Penang navíc sídlí řada továren nadnárodních firem, včetně pobočky B. Braun. Mě sem přivály dvě skutečnosti: indonéský konzulát, kde chci požádat o vízum a každodenní lodní spojení se Sumatrou, které chci využít pro přepravu do Indonésie.
Dříve se dalo na Penang kromě letu dostat jen přívozem. Dnes už je ale spojen s pevninou 12 km dlouhým mostem (nejdelším v Asii), takže nás bus přiváží až do samého centra Georgetown, pod 59patrové obchodní centrum Komtar.
Čtvrť kde vystupuju je veskrze moderní a nové a nové budovy ve fázi dostavby. Stačí však projít pár ulic a ocitám se v snad nejčínštější Čínské čtvrti na celém Malajském poloostrově. Je ještě rozlehlejší než singapurská, ale daleko živější a autentičtější. Je součástí každodenního života tisíců Číňanů a ne jen znovu vybudovanou turistickou atrakcí. Krámky jsou namačkány vedle sebe, u nich posedávají majitelé popíjející čaj se známými nebo se zákazníky. Čínské jídelny jsou plné a kromě cinkotu příborů a prskání páleného oleje jsou z nich slyšet hlasité diskuse a hádky stolovníků. Prostě živo a hlučno, jako ve správné Čínské čtvrti. Ubytovávám se tady v jednom z čínských hotýlků, takže jsem přímo v centru dění.
Zase začíná pršet, takže dnes se už nikam moc nepodívám. Obcházím jen pár bloků v okolí, abych se zorientoval a zmapoval situaci. Déšť mě však brzo zahání zpět do hotýlku. I tak ale potřebuju co nejdřív zjistit, kde přesně je indonéský konzulát, tak si beru deštník a vyrážím do centra najít informační kancelář.
Je to trochu fuška, protože má být ve třetím patře obchoďáku Komtar, kde je ale zároveň alespoň 100 dalších krámků. Mám ale čas, tak chodím dokola tak dlouho, dokud na ni nenarazím. Kupuju si mapu a dostávám rady jak se ke konzulátu co nejjednodušeji dostat.
Venku je pěkný slejvák, takže než se dostávám zpět do hotelu, jsem mokrý i přes deštník. Ten je v tropickém dešti nanic. Prošel jsem ale zároveň kolem několika míst s Internetem, takže tenhle „mokrý“ výlet nebyl zas tak úplně k zahození.
Pozdě večer se ve stejné noclehárně jako já ubytovává australský pár. Právě přijeli z Indonésie, kam přiletěli z Austrálie. Jejich trasa Indonésií byla totožná s mojí, jen v opačném směru (tj. Nusa Tenggara - Bali - Jáva - Sumatra). Moc si Indonésii pochvalují, nezaznamenali žádné nepokoje nebo jiné nepříjemnosti, které by jim zkazili cestu. Jen jedna ne příliš dobrá zpráva se týká letů z Kupangu na Timoru do Darwinu v Austrálii, který chci použít. Kvůli malé obsazenosti letů budou prý někdy v průběhu tohohle roku (1999) zrušeny. Pokud by se tak stalo ještě než bych se stačil dostat do Austrálie, znamenalo by to další nepříjemné náklady. Jedinou možností jak se dostat do Austrálie by pak byl let z Bali, který je nejen dražší, ale ještě bych se musel z východních indonéských ostrovů vracet několik set kilometrů zpátky, protože Bali je někde uprostřed na mojí trase Indonésií. Jsem zvědav jak to celé dopadne.
Den 158, neděle 24. 1.
Venku poprchává, ale nechce se mi hnít v hotelu, tak si beru deštník a jdu ven. Je neděle dopoledne a na ulicích žádné vzrůšo. Mám to jen kousek do Koloniálního distriktu s mnoha vzpomínkami na evropskou nadvládu.
Penang je (byl) nejstarší britskou základnou v Malajsii. Z pevnosti Fort Cornwallis, postavené roku 1786 na místě, kde představitel Východoindické společnosti Francis Light vystoupil na břeh, už sice stojí jen obvodová zeď, ale třeba kostel sv. Jiří, budova Nejvyššího soudu či neoklasicistní Státní sněm jsou netknuté a představují skvělou ukázku stylu tehdejší doby. Na křižovatce blízko Fort Cornwallis zase stojí Památné hodiny královny Viktorie. Ční do výše 60 stop, jedna stopa za každý rok její vlády.
Na parkovišti naproti poště se vracím zpět do současnosti a jsem svědkem dalšího hromadného ptačího koncertu. Podobně jako v Singapuru i tady se sjíždí Číňani z celého města a přivážejí sebou své opeřené miláčky. Klece visí pod dlouhým přístřeškem a ptáčci se snaží překřičet jeden druhého. Vetší ptáci ve větších klecích jsou soustředěni na jednom místě a ti menší, v menších klecích, o kousek dál. Lidi přicházejí, diskutují a samozřejmě poslouchají.
Po hlavní bankovní ulici, dnes pusté jako po atomovém výbuchu, přicházím do indické čtvrti. Tady je živo. Indické restaurace jsou plné Indů, ale i Číňanů, a v každém druhém krámku cítím vonné tyčinky. Přicházím k barevnému hinduistickému chrámu Šrí Mariamman s vysokým gopuramem (věž nad vchodem do chrámu s barevnými soškami hinduistických bohů). Uvnitř je chrám stejně barevný jako zvenku. Nejsrandovnější je tlustý, pěkně růžově vyvedený Ganéš.
V další ulici už jsem zase zpět v Čínské čtvrti a stojím před čínským chrámem Kuan Yin Teng. není nijak zvlášť barevný nebo elegantní, ale zato mimořádně živý. Stojí před ním několik stánků s vonnými tyčinkami a květinami, které si přicházející Číňani kupují aby je v chrámu obětovali. Uvnitř tyčinky zapálí, vyjdou s nimi na slunce a opakovaně zvedají nad hlavu. Pak se vrátí dovnitř a doutnající tyčinky zapíchají do hliněných nádob rozmístěných po chrámu. Jiní si kupují papírové peníze, v chrámu je zapálí a hořící hodí do pecí před chrámem. V chrámu i okolí je plno čoudu, vůně a taková trochu tajuplná atmosféra.
V Čínské čtvrti jsou i mešity. Jedna z nich, mešita Acheen, je zvláštní tím, že místo klasického malajského minaretu má minaret egyptský. Postavil ji roku 1808 jeden arabský obchodník a hned se stala pro místní i projíždějící muslimy vyhledávaným místem.
Člověk by neřekl, jak těžké bude v Malajsii sehnat některé obyčejné věci. Teď třeba potřebuju koupit nový hřeben a krabičku na mýdlo, protože ty staré už mi dosluhují, ale ani v Komtaru, největším nákupním centru, nemám šanci. Prostě je nemají. Dost dobře to nechápu, protože jinak jsou tu obchody plné kosmetický výrobků jako u nás. Asi budu muset zajít do nějakého nákupního centra mimo střed města, protože tam žije víc lidí a mohli by být líp zásobeni.
Sedám si s obědem na terasu Komtaru a při jídle pozoruju na místní mládež. Je neděle, takže mají volno a jen tak se poflakují kde je zrovna napadne. Jedni se přihrnují ve větší skupince, s foťákem se fotí spolu, pak se chtějí fotit se mnou a budou se chtít fotit ještě bůhví s kým.
Kousek ode mně sedí pár, jejichž vztah má možná na kahánku. Ona je muslimka v dlouhých šatech a šátku, on sice nemá muslimskou čepičku, ale určitě bude taky muslim (vždyť jsme v Malajsii). Ona má šíleně strhaný výraz a ač oba mluví, skoro vůbec se na sebe nepodívají. Milostná trápení jsou prostě všude.
Z Komtaru se pěšky vydávám k obchoďáku Midlands, který má být asi 4 km od Čínské čtvrti. Je to skvělá procházka, protože vidím jak se postupně mění atmosféra čtvrtí kterými procházím. Ubývá zástavby a přibývá zeleně. Ještě dál od centra už ani nejsou chodníky, protože v těchhle místech by normální člověk pěšky nešel. Nejspíš to ale není tím, že nejsem v centru, ale v rezidenční čtvrti. Stojí tu bělostné vilky a nablýskaná auta.
Jakmile se ocitám na hlavní ulici, kousek od Midlands, zase se vrací chodníky a je tady o poznání rušněji. Hned naproti Midlands je indonéský konzulát, tak se dívám jak mají zítra úřední hodiny, abych s vyřizováním víza mohl začít co nejdřív.
Midlands je velké obchodní centrum, skládající se však jen ze samých restaurací rychlého občerstvení, butiků a heren. Hrací automaty zabírají několik pater(!) a je v nich natřískáno. Nejoblíbenější jsou jednoznačně střílečky a automobilové závody. Hned vedle je několik obchodů s počítačovými hrami. Samé plagiáty, nikde nevidím jediné originální CD (dá se to poznat podle amatérský okopírovaných přebalů z původních CD.
Ve druhém patře se stavuju v internetové kavárně. Taky se tu o sto šest paří hry, ale počítačů je dost, takže zbývá i na nás „internetisty“.
Když vycházím ven, zase prší. A pořádně. Nechce se mi ale jet autobusem, tak se zpět vydávám vyzbrojen proti tropickému lijáku jen deštníkem.
Den 159, pondělí 25. 1.
Telefonát na indonéský konzulát skončil neúspěšně - mluvili na mě jen indonésky. Nemůžu si teda nic zjistit předem a v každém případě se tam musím vypravit. Nasedám na bus a za půl hodinky už jsem tam. V buse si jen tak letmo všímám inzerátu, na kterém B. Braun hledá zaměstnance.
Vydávání víz mají na konzulátu docela zajímavě zorganizovaný: velká místnost se židlema na čekání a řada přepážek s úředníky. Úplně jako v bance. Chci se jen zeptat co potřebuju k získání víza, ale oni mi berou pas a nechávají mě čekat. Deset minut, čtvrt hodiny, půl hodiny, hodinu... teda vypadá to tu 10× líp než jak rychle pracují. Po hodině čekání mě úřednice zpraží oznámením, že „člověk, který má na starosti tyhle země, tady není, takže musíte do Kuala Lumpur“. Neeeeee!!! To snad není možný! To fakt musí bejt blbej vtip! Bohužel není. Nezbude mi nic jinýho než si sbalit svých pět švestek a vrátit se do KL!
Dneska je pondělí a jelikož ti lenoši na indonéském velvyslanectví v KL potřebují k vyřízení víza tři dny, musel bych žádost podat zítra ráno, abych měl alespoň nějakou šanci, že vízum dostanu do pátku. Teď už je půl jedenáctý, tak to sebou teda musím pěkně hodit,