Kanadský Baffinův ostrov je pátý největší ostrov na světě a jedno z posledních míst naší planety, které je možné označit za divočinu. Ta začíná bezprostředně za každou z několika málo osad roztroušených na pobřeží, které jsou osídleny z velké části domorodým obyvatelstvem - Inuity. Většina země je dostupná jen velice obtížně - pěšky, letadlem, v zimě pak pomocí psů a saní. 
Charakter ostrova utváří drsné arktické klima, vegetaci tu najdete jen v jejich nejjednodušších formách, zdejší skalní útvary patří k jedinečným na světě, z ledovcových krunýřů se v létě nepřetržitě valí řeky a potoky a lední medvědi tady nacházejí svá útočiště. Baffinův ostrov je krajina stále ještě nedotčena a panenská - ráj každého trekaře.
Baffinův ostrov
Baffinův ostrov patří svou rozlohou 507 000 km2 k největším ostrovům na světě. Je jen těžko představitelné, že v této oblasti žije pouze něco kolem 11 000 obyvatel. Baffinův ostrov, úzkým Davisovým průlivem oddělen od sousedního Gronska, patří ke Kanadě a spojuje v sobě všechno to, co se jedním slovem označuje jako "wilderness". Kolem dokola je ostrov omýván vodami ledového moře, v zimě pak doslova sevřen v mrazivém objetí ledu. Na Baffinově ostrově se nacházejí nejvyšší souvislé žulové stěny této planety.
-- --- --
Národní park Auyuittuq
Národní park Auyuittuq je drsné pohoří, jehož velká část je pokryta ledovcem Penny Icecap. Park protíná 100 km dlouhý Panqnirtunq Pass, v řeči domorodců nazýván Akshayuk Pass. Uzké údolí je ohraničeno mohutnými horami, ledovcové splazy sahají mnohde až do údolí, ovšem cesta vedoucí celým průsmykem je v létě bez ledu. V létě je národní park snadno dosažitelný z Panqu a poměrně náročný trek vede do samého srdce hor k nejkrásnějším formacím a úkazům zdejší přírody. O náročných podmínkách parku svědčí i fakt, že ho ročně navštíví jen kolem 300 - 400 turistů.
-- --- --
Bez batohu na konci světa
"Kdybych na chvíli zapomněl, kde jsem, připadal bych si jako někde na zapadlém nádraží u nás doma. Ve skutečnosti jsem ale od Čech vzdálen tisíce kilometrů a sedím v malé letištní hale ztracen na konci světa. Na střechu haly vytrvale bubnují drobné kapky deště a pohled z okna na temně šedá mračna, která téměř splývají s mořem, nedává žádnou naději, že by počasí mělo v úmyslu ukázat se z té lepší stránky. Zato ovšem vytváří až neuvěřitelně výstižnou kulisu mému nynějšímu rozpoložení. Nejenom, že jsem se cítil ztracený já, ale především se ztratil a se mnou na už poslední letiště nedorazil můj batoh. Při pomyšlení na to, že tam mám všechny věci, které jsou nezbytně nutné pro úspěšný pobyt v divočině, a že můj jediný společník na cestách teď leží kdovíkde, mě polil studený pot. Naštěstí se batoh po delší době telefonování, vysvětlování a nekonečného čekání našel, ovšem dorazí nejdříve druhý den během dopoledne.
Kanadský Sever mi udělil první lekci. Neztrácej naději, snaž se udržet si nezkaženou náladu a obrň se trpělivostí. Život tak vysoko na Severu má jiný rytmus, čas tu nehraje nijak zvláštní roli a každý správný Eskymák se stále usmívá. Usmál jsem se taky a v duchu doufal, že skutečně našli můj batoh a že zítra neznamená za týden.
Hned vedle letištní haly jsem si zajistil ubytování na jednu noc (35 CAN) a vydal se na obchůzku osady Panqnirtunq, která slouží jako výchozí bod pro trekaře mířící do národního parku Auyuittuq. Počasí se mezitím trochu vylepšilo, vdechoval jsem chladný vlhký mořský vzduch, pod nohama ucítil poprvé půdu Baffinova ostrova a s rozechvěním a dychtivou nedočkavostí se stále znovu a znovu obracím očima k horám na konci fjordu, kde se v mracích utápí národní park Auyuittuq."
Kanadský Sever mi udělil první lekci. Neztrácej naději, snaž se udržet si nezkaženou náladu a obrň se trpělivostí. Život tak vysoko na Severu má jiný rytmus, čas tu nehraje nijak zvláštní roli a každý správný Eskymák se stále usmívá. Usmál jsem se taky a v duchu doufal, že skutečně našli můj batoh a že zítra neznamená za týden.
Hned vedle letištní haly jsem si zajistil ubytování na jednu noc (35 CAN) a vydal se na obchůzku osady Panqnirtunq, která slouží jako výchozí bod pro trekaře mířící do národního parku Auyuittuq. Počasí se mezitím trochu vylepšilo, vdechoval jsem chladný vlhký mořský vzduch, pod nohama ucítil poprvé půdu Baffinova ostrova a s rozechvěním a dychtivou nedočkavostí se stále znovu a znovu obracím očima k horám na konci fjordu, kde se v mracích utápí národní park Auyuittuq."
Po šťastném shledání s batohem konečně vyrážím do národního parku
"Osada Panqnirtunq tvořena několika stovkami domů a chat leží na začátku dlouhého fjordu, na jehož konci začíná národní park Auyuittuq - cíl mé cesty do kanady. Batoh už jsem měl, nezbývalo tedy, než překonat poslední překážku - vodní plochu rozlehlého fjordu.
V návštěvnickém centru parku, kde se musím zaregistrovat a nahlásit předpokládanou trasu i její délku, mi slíbili zajistit převoz člunem speciálně určeným těmto účelům. Navíc jsem nucen vyslechnout přednášku na téma překračování řek, chování se v parku atd. a dostává se mi stručného vysvětlení, jak použít v případě nouze vysílačku umístěnou v záchytných bodech parku - chatkách, které jsou rozmístěny každých 10 - 20 km po celé délce hlavního trailu.
Když se ovšem čekání na loď začalo zase nebezpečně protahovat, rozhodl jsem se, že si poradím sám. Vydávám se do přístavu a po chvilce vyptávání se mi podařilo najít Eskymáka, který byl ochoten poskytnout mi svůj člun. Dohodli jsme se na ceně (60 CAN) a v malém člunu vyrážíme směr národní park. Uprostřed fjordu fouká poměrně silný vítr, příď rozřezává vzdouvající se mořskou hladinu a sem a tam se nad vodou ukáže hlava tuleně, na což mě můj eskymácký převozník s nadšením upozorňuje. Cesta člunem trvá zhruba hodinu, ale vzhledem k tomu, že byl právě odliv, nebylo možné přistát až na samém konci fjordu, takže zbývalo ujít ještě asi dva kilometry po pobřeží, než jsem skutečně mohl vstoupit do světa hor a ledu.
Když vyrazím, je už asi pět hodin odpoledne, občas sprchne, ale je teplo. Přede mnou se rozevírá široké údolí ledovcové řeky s rozlehlými plochami naplaveného písku. Po okraji říčního koryta se vine místy téměř nezřetelná cestička, jako značení se začínají objevovat kamenné mohylky. Prvních několik potoků jsem úspěšně přeskákal po kamenech, ale brzy nezbývá, než sundat boty, natáhnout plátěnky a brrr! brodit ledovou řeku. Teplé počasí způsobuje silné tání ledovců, a to má za následek zvýšenou hladinu řek, které z nich vytékají a stávají se dravější a nebezpečnější."
-- --- --
Přes severní polární kruh k jezeru Summit
"Ráno jsem vyšel v kraťasech, ovšem krátce po překonání sev. pol. kruhu se zvedl silný vítr a přinutil mě vzít si dokonce i čepici. Míjím další z chatiček s příznačným jménem Windy Lake. Pak přichází i jediný visutý most v celém nár. parku, s jehož pomocí je možné přejít hlavní ledovcový tok, který v těchto místech skály sevřely a proměnily ve valící se zpěněnou vodní masu. Cesta se táhne údolím podél téhle řeky a jediná převýšení jsou tvořena ohromnými valy - náspy sutiny a balvanů, které nahrnuly s obrovskou silou ledovce a ledovcové splazy sahající někde až na samé dno údolí. Předbíhám skupinku tří Kanaďanů , kteří vyjeli z Panqu (používá se zkráceně pro Panqnirtunq) už den přede mnou. Večer jsem dosáhl místa zvaného Summit Lake - řeka se tu rozlévá do podoby velkého jezera - a zakempoval. Pro dnešek toho mám dost.
Jakkoliv to bude znít paradoxně, druhý den asi kolem osmé hodiny ráno už bylo takové teplo, že jsem nemohl vydržet ve stanu, rychle ho rozepnul a s nohama ještě ve spacáku jsem se napůl vysoukal ze vchodu. Pohled, který se mi naskytl, mi až vyrazil dech. Obloha bez jediného mráčku , úžasné hory s vrcholky pokrytými zářivým sněhem všude kolem mě a krajina zalitá sluncem, které už viselo poměrně vysoko na obloze. Skáču ze stanu a fotím o stošest. Ten den stan nechávám stát a jen s nejnutnější výbavou se vydávám k severnímu konci jezera Summit. Tahle část parku je považována za jednu z nejkrásnějších oblastí celého Baffinova ostrova a jasné slunečné počasí majestátní dojem jindy snad nehostinné divočiny jen umocňuje. Na konci jezera stoupám podél ledovcového jazyka do hor. Ledovcová masa je promíchaná s kamením a zeminou a zbrázděná spoustou puklin. Když jsem dolezl až na skalnatý vrcholek nade mnou a uviděl jen další hory a led, napadlo mě, že takhle nějak musel vypadat svět v době ledové.
Sedím na kameni, vodou zapíjím energetickou tyčinku a pozoruji úchvatné přírodní scenérie. Co chvíli se někde ve stěně utrhne kus skály a s rachotem se řítí dolů a strhává s sebou další balvany i celá pole menších kamenů. Najednou na mně přistál motýl. Kde ten se tady v takové pustině bere, pomyslel jsem si a pomalu se vydal na zpáteční cestu ke stanu."
Ledové řeky národního parku se nevyplatí podceňovat
"Ráno nepospíchám, vychutnávám panorama kolem, pohodu a možnost balit za sucha a ještě se přitom koupat ve slunečních paprscích. Počasí je až neuvěřitelné, ale větrno.
Překračování řek je na denním pořádku a stává se rutinní záležitostí. Už zkušeným zrakem vyhledám a odhadnu vhodné místo pro přebrodění, hupnu v teniskách do vody a bezpečně dosáhnu protějšího břehu. Další tok, tentokrát hodně vody a tomu odpovídající i její rychlost, se kterou se žene vstříc údolí. Dlouho hledám bezpečný brod, zouvám boty, věším je na krk, batoh s rozepnutými popruhy na ramenou. Voda stříká a pění, jakmile se ponořím do proudu, obejme mě ledový chlad a z nohou se rychle vytrácí jakýkoliv cit. Postupuji opatrně vpřed, hůlky mapují dno schované pod vodou , přitom se snažím pokud možno nezakolísat a nedívat se do strhujícího proudu. Další krok, ale ……. do prázdna! Pravá noha mi sklouzla po balvanu a najednou jsem ve vodě až po pás, jen taktak vyrovnávám rovnováhu a snažím se, abych neupadl do dravého proudu řeky. Naštěstí spacák na dně batohu zůstal suchý a ostatní věci na slunci a větru rychle usychají. Znovu jsem si připomněl, že řeky jsou tu zrádné a nebezpečné a jejich překonávání vyžaduje naprostou soustředěnost. Jinak nejsou úseky , které je nutno na cestě parkem projít, nijak chodecky náročné a s potřebnou dávkou vytrvalosti , odhodlanosti a i jisté zkušenosti se pochod tímto parkem stane opravdovým potěšením.
I dva zástupce zdejší fauny se mi dnes poštěstilo spatřit: sokola plachtícího na obloze a lasičku, která se proháněla mezi kameny. A pak, že tady není živo!!!"
-- --- --
Zpátky v Panqu - Baffinův ostrov jako přelud mizí v mlze a neproniknutelném šedivém závoji mraků
"Na zpáteční cestě se začínají objevovat komáři. Navečer se občas trochu zatáhne, počasí se mění někdy z hodiny na hodinu. Zpátky u Windy Lake stavím stan a vařím večeři. U chatičky někdo je, tak udržuji bezpečnou vzdálenost a po večeři scházím dolu k řece.
Zapadající slunce zbarvilo okolní skály do oranžova , z protějšího svahu sem doléhá praskot a dunění lámajícího se ledovce a na celý kraj se snáší chlad s hor.
Od Windy Lake už to není daleko k fjordu. Z poslední chatky na jeho okraji je možné přes vysílačku objednat člun na odvoz, ale protože mám ještě dost času, rozhoduji se pro pěší přesun podél celého fjordu až do vesnice Panqnirtunq. Jakmile zmizí vyšlapaná pěšina, je ale hodně těžké razit si cestu vpřed. Během odlivu se dá jít vlastně po mořském dně - až na občasné bláto a vodu je podklad celkem pevný. Horší je to, když jsem nucen vyškrábat se na svahy nad mořským břehem. Buď kameny, přes které klopýtám , nebo mech a tráva, kde se bořím až po kotníky. Nezbývá, než vyrovnaným tempem a trpělivostí tu mechovou trampolínu zvládnout.
Cesta podél fjordu trvá zhruba jeden den a když jsem zpátky, ze všeho nejdřív jdu nahlásit svůj příchod do správy parku. Neodolal jsem a zašel i do místního supermarketu a dopřál si něco na zub.
Večer se začíná zatahovat a krátce nato i pršet, déšť nepřestává ani druhý den, kdy bych měl z ostrova odletět.
Ve stanovenou dobu jsem ráno na letišti, ale nedělám si velké naděje, že by za takového počasí vůbec nějaké letadlo vzlétlo. Minimální viditelnost, nízká oblačnost. Zase čekám v té malé letištní hale, za přepážkou známé tváře domorodců, známé úsměvy. Letadlo má dvě hodiny zpoždění , za deště a značných turbulencí opouštíme Panq. Baffinův ostrov zmizel, jako by ani nikdy neexistoval. Za celou dobu letu nic než husté mraky, vítr si pohrává s naším malým letadlem, které se občas propadne několik metrů do prázdného prostoru ………"
autor: Ondřej Kotas, zdroj: www.cestynasever.cz